Tento týden jsme se ve dvou článcích podrobně věnovali tomu, co můžeme očekávat od nastupujícího roku 2026 na poli kosmonautiky. Nejprve jsme si posvítili na kosmonautiku nepilotovanou a poté i na tu pilotovanou. S očekávanou budoucností jsme tedy už seznámeni, ale ještě by bylo vhodné vypořádat se s minulostí a uzavřít rok 2025 – přehledově i statisticky. Dnes tak učiníme v oblasti nepilotované kosmonautiky a zítra naši minisérii z přelomu let zakončíme shrnutím pilotované kosmonautiky z roku 2025.

U podobných článků platí jednoduché pravidlo: hned na začátku by měl čtenář dostat jasnou informaci o tom, která událost právě skončeného roku byla vůbec nejvýznamnější. Ano, je to silně individuální a mnozí čtenáři jistě mohou s mým výběrem nesouhlasit. Rok 2025 byl totiž na významné události velmi bohatý. Osobně však za nejdůležitější událost roku 2025 v kosmonautice považuji úspěšnou misi lunárního landeru Blue Ghost od firmy Firefly Aerospace. Mé rozhodnutí vyplývá z toho, že šlo o první komerční lunární lander, který splnil svou misi bez kompromisů a bez zaváhání. Předchozí mise komerčních lunárních landerů se potýkaly s většími či menšími problémy – buď zcela selhaly (nejčastěji během přistávací fáze), nebo byly po přistání nějak poškozené či překlopené, což omezovalo provoz samotných landerů i experimentů, které nesly na palubě. Blue Ghostu se však tyto problémy vyhnuly a celou svou misi splnil bez zaváhání. Tento úspěch je důležitý pro celé odvětví komerčních letů na Měsíc. Pokud by série neúspěchů pokračovala, začaly by se objevovat otázky, zda tento směr dává smysl. Blue Ghost ale pozvedl prapor komerčních lunárních landerů a ukázal, že mohou být úspěšné. Že však úspěch stále není garantován, potvrdily v průběhu roku i lunární landery Nova-C a Hakuto-R2.

Z hlediska významnosti provedeného vědeckého výzkumu bych na přední příčky zařadil laboratorní rozbory vzorků z planetky Bennu, které přivezla sonda OSIRIS-REx. Ukázalo se totiž, že obsahují nemalé množství organických látek, včetně všech stavebních kamenů kyseliny RNA. Jen v těsném závěsu následují výstupy z analýzy marsovského kamene Cheyava Falls od roveru Perseverance. Technicky vzato byl kámen objeven a proměřen už v roce 2024, ale v roce 2025 vyšly studie, které se zaměřily na jeho mimořádnou atraktivitu a možnost, že by mohl ukrývat stopy dávného života. Dokud se však vzorky nedostanou z Marsu, zůstává vše jen teorií. Mnoho zajímavých informací přinesl také průlet sondy Lucy kolem planetky Donaldjohanson, který posloužil jako nácvik postupů, jež bude sonda provádět při průletech kolem tzv. trojánů Jupiteru, což bude hlavní náplní její mise. Šedé vlasy naopak přibyly na hlavách inženýrů zodpovědných za provoz sondy MAVEN u Marsu, která se začátkem prosince odmlčela a doposud s ní nebylo obnoveno spojení. Za velký úspěch naopak můžeme považovat využití mnoha různých kosmických sond a teleskopů k pozorování teprve třetí objevené mezihvězdné komety 3I/ATLAS. Zejména pro sondy určené k průzkumu blízkých objektů šlo o velmi náročný úkol.

Pokud jde o vědecké mise vypuštěné v roce 2025, musíme konstatovat, že jich rozhodně nebylo málo. Z misí věnovaných heliofyzice a kosmickému počasí můžeme jmenovat PUNCH, TRACERS, IMAP, SWFO-L1 či Carruthers Geocorona Observatory. Mnoho poznatků o Slunci jsme získali i díky evropské sondě Solar Orbiter, která je sice v meziplanetárním prostoru už několik let, ale v roce 2025 nám přinesla první fotografie okolí slunečního pólu pořízené mimo rovinu ekliptiky. Výprav mimo zemské gravitační pole nebylo mnoho – pouze čínská Tianwen-2 a americká mise EscaPADE, která před cestou k Marsu vyčkává v libračním centru soustavy Slunce–Země. Koncem února vypuštěná sonda Brokkr-2 (alias Odin) od firmy AstroForge měla prostudovat blízkozemní planetku, ale kvůli komunikačním problémům selhala. Stejně dopadla i lunární sonda Lunar Trailblazer. Astronomům v roce 2025 dělaly radost nejen dříve vypuštěné kosmické teleskopy, ale dočkali se i nového pomocníka – infračerveného teleskopu SPHEREx, schopného naskenovat celou oblohu ve více než sto různých vlnových délkách.

Z technických úspěchů si určitě zaslouží zmínku úspěšné přistání prvního stupně rakety New Glenn od firmy Blue Origin už při druhém startu této rakety. A když už jsme nakousli nosné rakety, sluší se připomenout, že v roce 2025 se svého premiérového letu dočkala nejen raketa New Glenn, ale také čínské rakety ZhuQue-3 a Dlouhý pochod 12A či jihokorejská HANBIT-Nano. ZhuQue-3 se stala první neamerickou raketou, která se pokusila o přistání prvního stupně, ale prosincový pokus byl neúspěšný. Ještě více minula přistávací oblast stupeň rakety Dlouhý pochod 12A. Premiéru si připsaly také rakety Eris-1 a Spectrum, ale bohužel při svých startech neuspěly. Úspěšnější premiéru si připsaly rakety Dlouhý pochod 8A, Vulcan VC4S a H3-24W. Druhá generace lodí Starship se sice zpočátku potýkala s problémy, ale ty se nakonec podařilo překonat a jejich poslední mise byly úspěšné. Derniéru si v roce 2025 připsaly rakety H-IIA 202 (a s ní celá rodina H-2), Sojuz-2.1v a Starship druhé generace.

Nemalým úspěchem se mohl pochlubit i evropský tým zodpovědný za misi Proba-3. Ta sice vzlétla už koncem roku 2024, ale v roce 2025 se poprvé podařilo zarovnat obě družice tak, aby mohly vytvořit umělé zatmění Slunce. Další technologický úspěch si připsala Indie – její družice z projektu SpaDeX si v prvních dnech roku 2025 vyzkoušely autonomní spojení na oběžné dráze, což zatím dokázaly pouze družice z USA, SSSR/Ruska, ESA a Číny. V roce 2025 pokračovalo budování telekomunikačních družicových megakonstelací. Kromě již dříve rozběhnutého amerického projektu Starlink nejvíce akceleroval podobný čínský program Guowang. Prvních vypuštěných provozních (nikoli testovacích) družic se dočkal i program Project Kuiper od firmy Amazon, který byl na podzim 2025 přejmenován na Amazon Leo. Americká agentura NASA a indická ISRO společně vypustily radarovou družici NISAR určenou k dálkovému průzkumu Země. Evropská kosmonautika štědře rozšířila rodinu družic studujících naši planetu – startů se dočkaly Sentinel-4A, Sentinel-5A, Sentinel-1D a Sentinel-6B. Zapomínat nesmíme ani na evropské mise Biomass a HydroGNSS, které byly rovněž vypuštěny v roce 2025.

Mezi technické úspěchy roku 2025 můžeme zařadit také úspěšné znovupoužití dvou zachycených raket Super Heavy. U Falconů se podařilo posunout rekord znovupoužitelnosti prvního stupně až na hodnotu 32 startů. A tím se už můžeme plynule přesunout ke statistice orbitálních startů roku 2025. V posledních letech se téměř stalo tradicí, že každým rokem roste počet orbitálních startů, a rok 2025 tuto tradici neporušil. Rekord z roku 2024 (259 orbitálních startů) byl překonán o 66 startů. Pokud bychom těchto 325 orbitálních startů rozložili rovnoměrně do celého roku 2025, vyšlo by nám, že ke startu došlo jednou za 26 hodin a 57 minut. Připomeňme, že do statistiky amerických startů započítáváme i starty raket Electron z Nového Zélandu, protože firma Rocket Lab je americká. Do statistik naopak není započítáno pět startů Super Heavy/Starship ze základny Starbase, jelikož nemířily na oběžnou dráhu, ale pouze na transatmosférickou dráhu. Nejaktivnější byly opět Spojené státy (193 orbitálních startů a 1 havárie), druhé místo obsadila s velkou ztrátou na první, ale s výrazným náskokem na třetí místo Čína (93 orbitálních startů a 3 havárie). Bronz pak bere Rusko se 17 starty a bez havárie. Na dalších místech bychom našli rakety evropské (7 startů, žádná havárie), indické (5 startů, 1 havárie), japonské (4 starty, 1 havárie), jihokorejské (2 starty, 1 havárie) a po jednom startu si připsaly Austrálie, Německo, Írán a Izrael, přičemž z této čtveřice uspěl pouze Izrael.

Nyní využijeme data z minulého odstavce a zahrajeme si malé „co by kdyby“. Mamutí podíl na prvním místě Spojených států má totiž firma SpaceX, která v roce 2025 provedla 165 startů, což je její rekord. Jelikož na celém světě proběhlo 325 orbitálních startů, mají rakety Falcon globálně nadpoloviční zastoupení. Konkrétně jde o 50,77 % všech raket, které v roce 2025 zamířily k oběžné dráze. Pokud bychom tedy SpaceX počítali jako samostatný stát, patřilo by jí první místo s téměř trojnásobným počtem startů oproti Číně na druhém místě. Spojené státy by v takovém případě přišly o většinu startů a v tabulce by jim s 28 starty patřilo třetí místo, za SpaceX a Čínou. Připomeňme ještě, že v roce 2022 proběhlo na celém světě 178 orbitálních startů. Takový počet si v roce 2025 téměř připsala sama SpaceX.

V roce 2025 jsme byli u orbitálních startů svědky deseti nehod. Největším smolařem byla v tomto směru Čína, která si připsala tři nehody – jednou šlo o raketu Ceres-1, jednou o Kuaizhou-1A a jednou o ZhuQue-2E. Ve Spojených státech selhala pouze raketa Alpha. Austrálii zklamala premiérová raketa Eris, v Japonsku selhala H3-22S. Jedno selhání má na kontě jihokorejská HANBIT-Nano, indická PSLV-XL, německá Spectrum a íránská Zuljanah. U posledně jmenované však doposud není jisté, zda šlo o orbitální, nebo suborbitální let. Zajímavé je, že v roce 2025 není ve statistikách evidován ani jeden případ tzv. částečného selhání.

U předchozích odstavců vidíme tři grafy, které vizualizují stejná data – počty pokusů o dosažení oběžné dráhy v roce 2025 podle států. Zatímco první graf se lépe hodí pro srovnávání absolutních hodnot úspěšných, neúspěšných a částečně úspěšných startů jednotlivých států, druhý je vhodnější pro porovnání celkové aktivity států, protože všechny starty daného státu jsou sloučeny do jednoho sloupce. Třetí graf pak přehledně ukazuje relativní spolehlivost startů raket z daného státu.

Když jsme si zrekapitulovali statistiky jednotlivých států, můžeme se nyní zaměřit na jednotlivé rodiny nosných raket. Asi nikoho nepřekvapí, že této rubrice opět dominuje rodina Falcon, která si v roce 2025 připsala výše zmíněných úctyhodných 165 startů, tedy o 31 více než v roce 2024, přičemž ani jeden z nich není hodnocen jako havárie. Druhé místo patří rodině Dlouhý pochod, která v roce 2025 startovala 69krát a rovněž ani jednou neselhala. Třetí příčku obsadila rodina raket Electron s 18 starty a 18 úspěchy. Následují rodiny R-7 (13 startů, všechny úspěšné), Ceres (6 startů, 1 nehoda), Atlas (5 startů, žádná nehoda), Kinetica (5 startů, žádná nehoda), ILV (5 startů, 1 nehoda), Angara, Ariane a Jielong (4 starty, žádná nehoda), dále H a Kuaizhou (4 starty, 1 nehoda), Vega (3 starty, žádná nehoda), ZhuQue (3 starty, 1 nehoda), New Glenn (2 starty, žádná nehoda), Gravity, Hyperbola, Minotaur, Nuri, Šavit a Vulcan (1 start, žádná nehoda). Na konci pořadí bychom našli rodiny Eris, HANBIT, Spectrum a Zuljanah (1 start, 1 havárie).

Předposlední statistika již tradičně patří kosmodromům, ze kterých rakety startují. Také v roce 2025 byl nejaktivnějším kosmickým přístavem Mys Canaveral, který odbavil 82 startů. Druhé místo obhájila Vandenbergova základna se 66 orbitálními starty a třetí místo patří kosmodromu Jiuquan, odkud vzlétlo 34 orbitálních raket. Následuje Kennedyho středisko (27 startů), Wenchang (21 startů), Xichang (19 startů), Mahia (17 startů), Taiyuan (12 startů), Pleseck (9 startů), Kourou a plošina ve Žlutém moři (7 startů), Bajkonur (6 startů), Šríharikota (5 startů), Tanegašima (4 starty) a Vostočnyj (2 starty). Tyto kosmodromy se v roce 2025 dočkaly pouze jediného orbitálního startu: Alcântara, Andøya, Bowen, MARS, Naro, Palmachim a Semnán.

Závěrečná statistika dnešního článku se zaměřuje na cílové oběžné dráhy. Začneme nízkou oběžnou dráhou, která je tradičně nejvíce využívaná a míří sem největší množství misí. Krouží zde i obě trvale obydlené kosmické stanice – ISS i Tiangong – takže sem létají také pilotované a nákladní lodě. Na nízké oběžné dráze navíc již několik let vzniká komunikační síť Starlink a v roce 2025 se přidaly i sítě Guowang a Project Kuiper/Amazon Leo, které významně přispívají k vysokému počtu startů. V roce 2025 letělo na nízkou oběžnou dráhu (do které se započítává i dráha SSO) celkem 278 raket. Pokud vystoupáme o několik tisíc kilometrů výše, dostaneme se na střední oběžnou dráhu, ke které se někdy řadí i protáhlá dráha Molnija. V roce 2025 na tyto dráhy mířilo 8 startů.

Další kategorie zahrnuje družice, které jsou dopraveny přímo na geostacionární dráhu, ale i ty, které jsou nejprve vyneseny na eliptickou přechodovou dráhu a na cílovou dráhu se dostávají vlastními motory. Do této kategorie se řadí také různé dráhy geosynchronní, které jsou skloněné vůči rovníku a někdy i dráha typu Tundra. V roce 2025 jsme v této skupině zaznamenali celkem 34 startů. Ještě výše se nachází tzv. vysoká oběžná dráha, která může přecházet v přeletovou dráhu k Měsíci. Tato možnost byla v roce 2025 využita pouze dvakrát. „Nejvyšší“ kategorií je úniková, respektive heliocentrická dráha, která byla v roce 2025 využita třikrát. Připomeňme, že v této statistice jsou zobrazeny pouze doručovací a nikoliv cílové oběžné dráhy. Pokud tedy nějaká mise směřuje k Měsíci, ale raketa ji dopravila pouze na dráhu GTO, aby k Měsíci dostala vlastními prostředky, bude započítána mezi starty na GTO.

Vážení čtenáři, ještě než tento článek dospěje ke svému konci, rád bych Vám poděkoval za přízeň, kterou jste našemu webu věnovali v průběhu celého roku 2025. Naše redakce si velmi cení Vašeho zájmu o toto téma i toho, že se k nám pravidelně vracíte. Bylo pro nás ctí, že jsme s Vámi mohli prožít všechny výše uvedené – a samozřejmě i mnohé další – události. O tom, že se ani v roce 2026 nebudeme nudit, není pochyb. Už nyní se těšíme na všechny úžasné zážitky, které nám tento rok přinese.

Zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/
https://space.skyrocket.de/
https://www.space.com/
https://www.wral.com/

Zdroje obrázků:
ChatGPT
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0c/Interstellar_Mapping_and_Acceleration_Probe.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/nisar_release.jpg