V úterý 14. října při jedenáctém letovém testu oficiálně skončila jedna éra programu Super Heavy Starship. Jak všichni dobře víme, společnost SpaceX je v rámci vývoje proslulá svými postupy a extrémně rychlým zakomponováním nově získaných dat do výrobních postupů a hardwaru samotného. To umožňuje celý vývoj velmi významně urychlit, ovšem znamená to, že minimálně v raných začátcích můžeme pozorovat jednu změnu za druhou a nyní jsme se dostali do bodu, kdy se sešlo tolik změn najednou jak u Starship, tak i Super Heavy, že o tom lze hovořit jako o začátku nové éry.
Nejdříve se každopádně pojďme zaměřit na rekapitulaci mise IFT-11. Sestava, kterou tvořily prototypy Super Heavy B15 a Starship S38 se úspěšně na první pokus odlepila ze startovní rampy v Texasu v úterý 14. října v 01:23 našeho času. Jak se již stalo u Super Heavy poměrně dobrým zvykem, úspěšně se zažehlo všech třiatřicet motorů Raptor 2 a celá fáze stoupání probíhala bez sebemenších problémů. Dvě a třičtvrtě minuty po startu došlo k úspěšnému zážehu šesti Raptorů na Starship S38 a separaci od prvního stupně. B15 ze zatím neznámého důvodu nedokázala po odpojení Starship zažehnout jeden ze svých motorů v prostředním prstenci, což ale nemá na návrat v podstatě žádný vliv, jelikož Super Heavy dokáže tyto výpadky jednotlivých motorů kompenzovat.
Během této mise měla Super Heavy B15 za úkol při přistání otestovat novou konfiguraci motorů pro přistání, kterou SpaceX plánuje využívat u nové generace raket. Jde v podstatě o přidání jakéhosi mezikroku, kdy do tohoto letu při všech pokusech o přistání se jako první zažehlo třináct středových motorů a následoval přechod na tři pro závěrečné manévrování. První část, tedy zážeh třinácti Raptorů zůstává beze změny, ovšem nově následuje přechod na pět motorů, což poskytne raketě vyšší schopnost korekce dráhy a zároveň poskytne určitou redundanci v případě, kdy by některý ze tří centrálních Raptorů selhal. Celý manévr se vydařil dle očekávání a Super Heavy B15 svou službu zakončila perfektní levitací na místě po dobu několika sekund, následným vypnutím motorů a volným pádem z výšky kolem 200 metrů na hladinu Mexického zálivu.
Během přistávacího manévru Super Heavy B15 o několik stovek kilometrů dál pokračovala Starship S38 vstříc dobře známé testovací dráze. Devět minut po startu došlo k vypnutí hlavních motorů na Starship a S38 se tak stala třetím prototypem druhé generace, který dosáhl plánované dráhy. Stejně jako minule, i tentokrát bylo v plánu vypuštění osmi rozměrových maket družic Starlink třetí generace, přičemž samotné vypouštění bylo zahájeno v čase T+ 00:19:12 a úspěšně dokončeno v čase T+ 00:24:55, kdy nákladový prostor opustila poslední maketa. Starship se po této demonstraci začala připravovat na další test, kterým byl stejně jako minule zážeh atmosférického Raptoru. Ten byl znovu úspěšný a po něm přišel na řadu pomyslný svatý grál testování Starship – návrat do atmosféry.
Zdroj: SpaceX
Aby dokázala SpaceX získat co nejvíce dat o chování tepelného štítu, byly i tentokrát na vybraných místech odebrány destičky, coby primární ochrana před ohnivým peklem. Nyní ale ne jednotlivě, ale po vícero kusech na jednom místě, nejčastěji po čtyřech. Mimo jiné firma také uvedla, že byly destičky odebrány i v místech bez sekundární ablativní vrstvy, která má v případě ztrát destiček za letu sloužit jako záloha, aby extrémním teplotám nebyl vystaven samotný trup lodi.
Jelikož tentokrát jsme během přeletové fáze naštěstí nebyli svědky žádných explozí v okolí motorové sekce a zadních klapek, vypadal na první pohled tepelný štít na záběrech z přistávacího manévru o něco málo lépe, než při desátém letu. Co ale bylo velmi zajímavé na záběrech z přistání – viditelný únik z hlavní kyslíkové nádrže Starship na straně tepelného štítu a to na místě, kde byly před startem záměrně odebrány destičky. Vysvětlení je v tomto případě poměrně jednoduché – během návratu do atmosféry muselo dojít k propálení trupu lodi, tedy samotné stěny hlavní nádrže. Není ovšem potřeba ihned propadat panice, že se v tomto stavu Starship nikdy nedostane do provozu a podobně. SpaceX je stále ve fázi vývoje a testování. Probíhá neustálé zlepšování tepelného štítu a co především, při klasických misích se rozhodně žádné destičky záměrně odebírat nebudou. Na záběrech z přistání jsme mohli krásně vidět, že na pravé straně lodi, kde byl tepelný štít před startem kompletní, tak po návratu byl v podstatě ve stejném stavu a odpadnutých destiček na pravé straně bylo naprosté minimum. Během klesání v nižších vrstvách atmosféry prováděla Starship také manévry, které simulovaly návrat na startovní rampu a jedná se skutečně o velmi zajímavou podívanou, která nám dává poměrně dobrou představu, jak komplexní celé přistání Starship bude.
Sečteno podtrženo jde říci, že se nám druhá generace Super Heavy Starship rozloučila v tom nejlepším možném stylu, kdy se povedlo všechny vytyčené milníky splnit na výbornou a nyní je znovu na SpaceX všechna nasbíraná vyhodnotit a přenést na nové prototypy. Aktuálně nás poměrně brzy čeká příchod Super Heavy a Starship třetí generace, přičemž minimálně u Super Heavy se bude jednat o takovou malou revoluci. Na 3D model se můžete podívat zde, i když je na něm několik drobných nepřesností, například piny pro záchyt a zvedání jsou po vzoru druhé generace nebo chybí rychlospojky pro tankování.
Nejenže se bude konat přechod na novou generaci motorů Raptor (třetí), díky čemuž bude mít kompletně přepracovanou a především zjednodušenou motorovou sekci, ale bude mít přepracovaný downcomer, tedy potrubí uvnitř kyslíkové nádrže, skrz které se přivádí kapalný metan k motorům. Změn se dočkají přistávací nádrže, roštová kormidla, která budou mít nový tvar, budou pouze tři, za to ale o 50% větší a v rozestupu 90°, dále hot-staging ring, který již konečně bude pevnou součástí Super Heavy a nebude se před přistáním odhazovat. O malý kousek nám povyroste do výšky a o tankování se budou starat hned dvě samostatné rychlospojky, jedna vyhrazená pro kapalný metan, druhá pro kapalný kyslík. Změn se dočkaly i zvedací/zachytávací body, které budou nově součástí roštových kormidel. To vše jsou na první pohled viditelné změny, které nám SpaceX postupně ukazovala v rámci přenosů a vizuializací, ovšem změn, o kterých nepadla řeč je samozřejmě mnohem víc, například zcela nová avionika.
Zdroj: RGV Aerial Photography
Takto výrazným změnám u Super Heavy se ale musí přizpůsobit i startovní rampa. Jelikož SpaceX uznala, že do této doby využívaný design není z dlouhodobého hlediska ideální, začala v loňském roce stavba nové rampy, která bude kvůli delší životnosti konečně vybavena deflektorem a příkopem pro odvod spalin. Přepracovaný startovní stůl by měl být nyní také odolnější a neměl by vyžadovat tak rozsáhlou údržbu po každém letu. Mimo jiné bude samozřejmě také vybaven dvěma rychlospojkami pro kompatibilitu s nejnovější generací Super Heavy. Změn se dočkaly i ramena Chopsticks, nově pouze s poloviční délkou těch doposud používaných na první rampě.
Stejně jako Super Heavy, i Starship bude přecházet na novou generaci motorů, mimo to se ale dočkala výrazného vylepšení avioniky, díky čemuž bude schopna absolvovat i delší mise, vylepšení tepelného štítu, přidání adaptérů nutných pro spojení dvou lodí na oběžné dráze a orbitální tankování, přepozicování antén pro komunikaci se sítí Starlink, další změny v provedení zachytávacích bodů a spoustu dalších věcí, které nemáme šanci z vnějšku vidět.
Zdroj: Jack Beyer
Je jasné, že kvůli tak velkému množství nových věcí nebude dvanáctý testovací let za měsíc, ale spíše až někdy v lednu/únoru příštího roku. Během této doby nás ovšem bude čekat testování nejen prototypů, ale i rampy. Super Heavy bude mimo statického zážehu čekat i test tankování, čímž se bude zároveň prověřovat nová infrastruktura. V programu Super Heavy Starship nás nyní čeká velký skok dopředu a můžeme doufat, že třetí generace Starship si při svých prvních letech povede minimálně stejně dobře, jako ta druhá při svém posledním.
Zdroje informací:
https://www.spacex.com/launches/starship-flight-11
https://x.com/SpaceX/status/1972798064403357887
Zdroje obrázků:
https://pbs.twimg.com/media/G3PhoSlW8AE1UvL?format=jpg&name=4096×4096
https://pbs.twimg.com/media/G3fVb8VWgAABTw1?format=jpg&name=large
https://pbs.twimg.com/media/G26ZCuqaQAAS8C9?format=jpg&name=large
https://pbs.twimg.com/media/G3vp_8-WYAAjWLL?format=jpg&name=4096×4096
Zdroje videí:
https://x.com/SpaceX/status/1978828673739374965
https://x.com/i/status/1979261047182635135
https://x.com/i/status/1978517431447392701
https://x.com/i/status/1978179844656480423
Ad poslední věta. Nic proti optimismu, ale nezapomínejme, že SS je pořád ve fázi testování. Že by lety V3 probíhaly tak hladce jako IFT-11 byl bylo na úrovni zázraku. Určitě bych IFT-11 nestavěl jako minimalistický požadavek pro novou generaci.
Výbuchy při testování nejsou havárie, natož selhání. Jsou přirozenou součástí vývoje.
Díky za bezva článek.
Proč tak neobvyklá konfigurace roštových kormidel? Kolize s rampou?
Protože při tom nakloněném letu/pádu je jedno kormidlo v „závětří“ a tedy jeho vliv na řízení letu je minimální. Tak se ho zbavili 🙂
Úspora. V tomto případě především hmotnosti. Tři kormidla na řízení sestupu mají stačit.
Místa je na rampě dost.
Bezva počtení, díky.
o tom tankovani je zname nieco viac? lebo ked ho nepouzuvaju na falconoch (a ani nikto iny nejak rozsiahlejsie), tak su tam asi velke prekazky
Hlavní překážky pro tankování budou nejspíš dvě:
diki moc, to s tym prevalovanim paliva ma nenapadlo. bol som v tom, ze palivo sa pri malych rychlostiach, potrebnych na spojenie, skratka prilepi k stenam. aj ked asi za tym budu zlozitejsie principy 🙂 snad tym tankerom daju do nadrzi nejake lamely, aby tych necakanych skokov bolo co najmenej.
Samozřejmě autorovi článku patří palec nahoru!
Jen jsme si přečetli o úspěších 11.letu končící 2.generace prototypů.
Tady je nutno podotknout, že SpaceX získala i data se kterými asi vůbec nepočítala.
Při 10.letu to byl booster, který zkoušel „hraniční“ sestup a u 11.letu Starship s chybějící tepelnou ochranou.
Tak nějak jsme brali automaticky předělaný PAD1 na testovací místo v Masseys a provedený statický zážeh Starship na místě odkud „normálně “ probíhalo předchozích 10.letů.
To všechno už je za námi a SpaceX může v rámci oslav „zdemolovat PAD1“, což je věc, která „zabere“ trochu víc času.
Rozhodně bych doporučil se podívat na vyšetřování CSI Starbase, jak takový „Water Deluge System“ funguje.
Jak už upozorňoval autor, nevíme kdy bude 12.let, ani jestli na něj z nové startovní rampy PAD 2 odstartuje Starship S39 a booster B18.
SpaceX vyhodnocuje data ze dvou posledních letů, testuje v Massey části nových prototypů.
Víme, že velice rychlý „úklid“ na halách, odvezení starých přípravků a dovezení nových má za následek stohování jak nové generace boosteru B18, tak nové generace Starship S39 právě probíhá. To, jestli SpaceX využívá čas a „učí se jen skládat“ nové generace prototypů a skončí zkouškami v Massey, nám ukáže čas.
Tam, kde si je „SpaceX „jistá“, jako ve špičkách, má připravených napřed několik prototypů (proto mě trošku zarazil připravovaný nový „drtič špiček“) pro testování v Massey.
Díky „vadné elektródě z Katody Olomouc“ (to bylo v jiném filmu) došlo k výbuchu Starship S36 v testovacím areálu Masseys a ta „důkladně otestovala celý areál“.
Prakticky zůstala jen větší část pro testování statického zážehu motorů Raptor rakety Starship.
Pro případ, že by se mohla situace opakovat, jsou veškeré rozvody vedené v betonových šachtách a velká část je v železobetonových bunkrech.
Zjednodušeně řečeno bude mít od června (výbuchu) do poloviny listopadu vybudovaný testovací areál odpovídající startovací rampě pro větší raketu (to není vtip, to je SpaceX).
Samozřejmě stavební práce v Massey probíhají ve dne a v noci probíhá testování částí nových prototypů.
Zatím se „všichni“ shodují v tom, že práce na PAD 2 a nové věži jsou před dokončením i přesto, že na rampě není připojeno rameno pro novou Starship.
Samotné rameno (QDR) „vypadá“ skoro dokončené a čekající na převoz a zapojení, ale i to je úplně nová věc, která nebude vůbec jednoduchá „rozchodit a vyladit“.
Přestože proběhly zkoušky jednotlivých částí PAD2 a nové věže, čeká je teprve testování a nastavování.
Proto není schopen nikdo ze SpaceX vydat oficiální prohlášení, kolik tyto jednotlivé testy a zkoušky zaberou času (ani kontrolám od NASA).
Je pravdou, že je všude napsáno, že raketu HLS vynese SuperHeavy, ale nikde oficiálně nebylo napsáno, že vynést ji může až tato nová generace SuperHeavy, která ještě nebyla vyrobena. To, že je napřed potřeba otestovat novou generaci raket Starship, než podle ní vyrobí HLS „by pochopila i ta Lajka“.
Podle mého názoru, jestli 12.let boosteru Superheavy „dopadne do oceánu“ podle očekávání, tak SpaceX se bude zabývat už jen „dolaďováním“ a znovu použitelností.
Veškeré další úsilí může věnovat právě Starship a HLS.
Určitě před HLS SpaceX plánuje se Starship oblet okolo Měsíce (Apollo 4, Artemis 1) a samozřejmě „to tankování“, ale z nějakých důvodů jim věřím, i když zatím vyrábí stále prototypy.
„Lajce“ i těm astronautům bych doporučoval si na HLS počkat a „nenasedat“ do prvního „hotového Starlineru“, který jim přistaví.
Apollo 4 neletělo k Měsíci a není to v plánu ani pro Starliner.
Děkuji za připomínku, let Apollo 4 byl první bezpilotní testovací let rakety Saturn V.
Druhý bezpilotní testovací let rakety Saturn V bez posádky měl být v rámci mise Apollo 6 a dopravit kosmickou loď na trans-lunární dráhu (špatně jsem to vyčetl z grafu).
Graf srovnával časový úsek Od Apolla 4, přes Apollo 6, první pilotovaný let na oběžnou dráhu Měsíce v rámci mise Apollo 8, k prvnímu přistání Apollo 11, k 2.přistání Apollo 12, k složitému návratu Apollo 13 a až ke třetímu přistání Apolla 14 (2 roky 10 měsíců).
Téměř stejný časový úsek od Apolla 4 k Apollu 14 by měl být mezi letem Artemis 1 a Artemis 2 (asi 3roky 2,5 měsíce).
Co se týká druhé poznámky ohledem Starlineru, je jen mojí úvahou a proto jsem uváděl v uvozovkách „hotového Starlineru“ a měl jsem na mysli, jak se firmám, které vyhrají soutěž o nový lunární lander asi může podařit za tři roky (na Měsíc), co se firmě Boeing nepodařilo za deset let (k ISS).
Ale o tom, jak se jim to bude dařit, nás budete pravidelně informovat v rámci Artemis 3.
Ano, plán pro Apollo 6 byl získat zážehem stupně S-IVB translunární rychlost, ale po několika hodinách mělo být zážehem motoru SPS servisního modulu apogeum sníženo na 22 204 km, z něhož se Apollo mělo vrátit na Zemi. Při letu se však restart S-IVB na parkovací dráze nezdařil, a proto navedení na eliptickou dráhu provedl SPS.
Aha, tím „Starlinerem“ myslíte lunární landery, alternativní ke Starship. V té větě bylo pro mě matoucí spojení zkratky HLS s lunárním landerem Starship. HLS je název programu pilotovaných lunárních landerů, je z něj financován i lander od Blue Origin a v minulosti i studie od společnosti Dynetics.