Dnes vám přinášíme překlad velmi zajímavého článku, který vyšel na webu ArsTechnica. Jedná se o rozhovor jeho autora Erica Bergera s astronautem NASA Barry Wilmorem a Sunitou Williams, kteří společně podnikli první pilotovaný let s lodí Starliner k ISS. Mise, která je vám všem dobře známá a jejíž posádka nakonec musela letět zpět na Zemi Crew Dragonem, byla možná o dost divočejší, než se z oficiálních prohlášení zdálo. Další řádky jsou jen mírně redigovaný překlad.

Když loni v létě letěla k Mezinárodní kosmické stanici, přišla loď Starliner o čtyři svazky trysek. Astronaut Butch Wilmore tak musel převzít ruční ovládání lodi. Ale když selhaly trysky Starlineru, Wilmore ztratil schopnost pohybovat kosmickou lodí směrem, kterým chtěl. A to bylo vážné.

On a jeho kolegyně Sunita Williams věděli, kam má loď doletět. Ostatně Starliner letěl, co by kamenem dohodil od stanice, bezpečného přístavu, ale nedařilo se jim tam dostat. Nicméně už samotné selhání tolika trysek porušilo bezpečnostní letová pravidla mise. V takovém případě se měli otočit a vrátit se na Zemi. Přiblížit se ke stanici bylo považováno za příliš riskantní jak pro Wilmora a Williams na palubě Starlineru, ale stejně tak i astronauty na stanici.

Ale co když bylo stejné nebezpečné i to, pokusit se vrátit na Zemi?

„Nejsem si jistý, že bychom se v tu chvíli mohli vrátit na Zemi,“ řekl Wilmore v rozhovoru. „Nevím, jestli jsme mohli. A ve skutečnosti si myslím, že asi spíše ne.“

V pondělí se Wilmore a Williams poprvé od doby, kdy se před dvěma týdny vrátili na Zemi pomocí lodi Crew Dragon, zúčastnili tiskové konference v Johnsonově kosmickém středisku v Houstonu. Poté strávili hodiny krátkými, zhruba deset minut trvajícími rozhovory s reportéry z celého světa, ve kterých popisovali svou misi. Mluvil jsem s oběma.

Mnoho otázek se týkalo politicky chaotického konce mise, o kterém Trumpův Bílý dům tvrdil, že šlo o záchrannou misi poté, co byli uvězněni Bidenovou administrativou. Nebyla to pravda, ale také to není otázka, na kterou by profesionální astronauti chtěli odpovídat. Mají příliš velký respekt k agentuře a Bílému domu, který jmenuje její vedení. Jsou vycvičeni, aby nemluvili mimo dané mantinely. Jak Wilmore v pondělí opakovaně řekl: „O ničem z toho nemohu mluvit. Ani bych nechtěl.“

Takže když jsem se na konci dne setkal s Wilmorem – byl to jeho poslední rozhovor, naplánovaný na 16:55 až 17:05 v malém studiu v Johnsonově kosmickém středisku – politika nebyla na pořadu dne. Místo toho jsem chtěl znát skutečný příběh, dosud nevyřčený příběh o tom, jaké to ve skutečnosti bylo, letět na Starlineru. Ostatně problémy s pohonným systémem kosmické lodi urychlily všechny další události – rozhodnutí poslat Starliner zpět na Zemi bez posádky, zmenšení posádky mise Crew-9 a jejich nedávný březnový návrat po neplánovaných devíti měsících v kosmu.

Wilmorea trochu znám více než deset let. Měl jsem tu čest vidět jeho start na raketě Sojuz z Kazachstánu v roce 2014 spolu s jeho rodinou. Obě jeho dcery jsou v závěru studia na střední škole, a brzy odejdou na vysokou. Možná právě proto se Wilmore cítil otevřený v tom, podělit se o své zážitky a obavy z letu. Nevešli jsme se do plánovaného desetiminutového rozhovoru a nakonec jsme si povídali skoro půl hodiny.

A je to neuvěřitelný příběh!

Start a studená noc

Kosmická loď Starliner společnosti Boeing čelila mnoha zpožděním před první pilotovanou výpravou, na které byli astronauti NASA Butch Wilmore a Sunita Williams. Start této mise nakonec po mnoha odkladech nastal 5. června 2024. Obecně známé problémy před samotným startem zahrnovaly vadný ventil na horním stupni rakety Atlas V a poté únik helia uvnitř kosmické lodi Starliner.

Problém s ventily na začátku května přerušil přípravu mise na dlouhou dobu, takže Wilmore požádal o odlet zpět do Houstonu, aby strávil delší dobu v leteckém simulátoru, aby si udržel čerstvé dovednosti. Po vyřešení všech technických překážek konečně, za pěkného počasí, začal první pilotovaný test Starlineru startem z Cape Canaveral na Floridě. To znamenalo také první pilotovaný start na raketě Atlas V, která měla nový horní stupeň Centaur se dvěma motory.

Williams: „Oh, člověče, start byl úžasný. Oba jsme se na sebe podívali jako: ‚Wow, tohle jde naprosto dokonale. Takže cesta do kosmu a vynesení na oběžnou dráhu bylo perfektní.“

Wilmore: „V simulacích vždy dochází k nějaké odchylce. Malé odchylky ve vaší trajektorii. Stejně tak jako během startu raketoplánu při misi STS-129 před mnoha lety a Sojuzu je podobný typ odchylek, které vidíte na plánované trajektorii. Chci říct, vždy se něco opravuje. Ale tento start Atlasu byl přesně jako švýcarské hodinky. Byl naprosto jiný, než co jsem očekával nebo zažil v minulosti, bylo to fantastické.“

Poté, co se Starliner oddělil od rakety Atlas V, Williams a Wilmore provedli několik manévrovacích testů a provedli plánované kroky v řízení lodi. Během prvních testů prvního dne si Starliner vedl výjimečně dobře.

Wilmore: „Přesnost řízení přesně do bodu, který jsem chtěl, byla skvělá. Bylo tam velmi málo odchylek, byly téměř nepostřehnutelné. Nikdy jsem nedal hodnocení kvality ovládání „jedna“, což bylo součástí systému měření. Abych provedl kvalitativní test a provedl kvantitativní hodnocení. Nikdy jsem si nedovolil udělení jedničky, nikdy v žádném testu, ani tady ne, ale přesto to bylo úžasné.“

Po těchto testech se posádka pokusila na několik hodin uložit ke spánku, aby nabrala síly pro plánované přiblížení k Mezinárodní kosmické stanici, které mělo nastat druhý den. Jedná se o nejnáročnější část letu, která je složitější než start nebo přistání a která ukáže skutečné letové schopnosti Starlineru i jeho navigačního systému.

Williams: „Noc, kterou jsme strávili v kosmické lodi, byla trochu chladná. Museli jsme oželet některé naše oblečení, abychom přivezli navíc nějaké vybavení na stanici. Takže jsem měla tohle malé tričko, tričko s dlouhým rukávem, a říkala jsem si, bože, je mi zima. K tomu mi Butch říká: Mně je taky zima. Takže jsme si nasadili boty a pak jsme si oblékli skafandry, což nám pomohlo přežít noc.“

Starliner byl navržen tak, aby dopravil čtyři lidi na kosmickou stanici na šestiměsíční pobyty na oběžné dráze. Ale na tento první zkušební let byli na palubě jen dva lidé, což znamenalo méně vyzářeného tělesného tepla. Wilmore odhadl, že v kabině bylo asi 10 stupňů Celsia.

Wilmore: „Určitě to bylo 10 stupňů, ne-li chladněji. Když pracujete, máte před sebou mnoho testů, hýbete se, nevšimnete si toho, dokud se nezastavíte. Záměrně jsme si nevzali spací pytle. Jen jsem se chytil k přepážce. Měl jsem mikinu a nějaké tepláky, a dokonce jsem si myslel, že to bylo v pohodě. Nakonec jsem si však musel vzít skafandr a vše, co jsem našel a přesto mi byla stále zima.“

Čas zakotvit u stanice

Po několika hodinách neklidného spánku se Wilmore rozhodl vstát a začít pracovat na rozpumpování krve. Zkontroloval letový plán a věděl, že to bude velký den. Wilmore měl obavy o výkon trysek systému RCS, kterých je 28. Po obvodu servisního modulu Starlineru a na zádi lodi jsou čtyři svazky, takzvané „psí boudy“ rovnoměrně rozmístěné kolem.

Každá z těchto „boud pro psy“ obsahuje sedm malých trysek pro manévrování. V každé boudě jsou dvě trysky směřující dozadu, dvě dopředu a tři v různých radiálních směrech. Pro dokování jsou tyto trysky nezbytné. Během testu letu bez posádky na kosmickou stanici v květnu 2022 došlo k určitým problémům s jejich výkonem a Wilmore se obával, že by se tyto problémy mohly znovu objevit.

Wilmore: „Před letem jsme měli schůzku se spoustou vedoucích představitelů Boeingu, včetně hlavního inženýra. [Byl to Naveed Hussain, hlavní inženýr divize obrany, kosmických projektů a bezpečnosti Boeingu.] Naveed se mě zeptal, co mě nejvíce znepokojuje? A já jsem řekl, že trysky a ventily, protože jsme měli zaznamenané poruchy při misích OFT. Hardware se vám z těchto misí nevrátí. (Servisní modul Starlineru je odhozen před návratem modulu s posádkou z oběžné dráhy). Takže se jen díváte na data a inženýrský úsudek, abyste řekli: „OK, muselo to být FOD,“ (cizí těleso – pozn. překl.) nebo jakékoliv jiné různé problémy, které měli. A já jsem řekl, že to je to, co mě znepokojuje nejvíc. Protože v duchu si říkám: ‚Kdybychom ztratili trysky, mohli bychom se dostat do situace, kdy budeme v kosmu a nebudeme tu loď moci ovládat. To je to, co jsem si myslel. A panebože, co se stalo při letu ke stanici? Ztratili jsme první trysku.“

Když se loď přiblíží ke kosmické stanici, použijí se dvě pomyslné čáry, které jim pomohou při přiblížení. Jedná se o R-bar, což je čára spojující kosmickou stanici se středem Země. „R“ znamená poloměr. Pak je tu V-bar, což je vektor rychlosti stanice. Kvůli problémům s tryskou, když se Starliner přiblížil k V-baru asi 260 metrů od kosmické stanice, musel Wilmore převzít ruční ovládání lodi.

Wilmore: „Jak se přibližujeme k V-baru, ztrácíme najednou naši druhou trysku. Takže nyní jsme jištění už jen vůči jediné chybě při ztrátě kontroly 6DOF. Chápete to?“

Tady se věci trochu zkomplikují, pokud jste nikdy nic nepilotovali. Když Wilmore hovoří o ovládání 6DOF, myslí tím šest stupňů volnosti – tedy šest různých pohybů, které jsou možné v trojrozměrném prostoru: dopředu/dozadu, nahoru/dolů, doleva/doprava, vychýlení, náklon a převrácení. Pomocí čtyř „psích boud“ a jejich různých trysek je pilot schopen ovládat pohyb kosmické lodi v těchto šesti stupních volnosti. Když se však Starliner přiblížil na vzdálenost několika set metrů od stanice, selhala druhá tryska. Podmínka odolnosti vůči „jediné poruše“ znamená, že loď mohla zvládnout ještě jednu porouchanou trysku, než hrozilo, že ztratí plnou kontrolu nad pohybem Starlineru. To by znamenalo povinné přerušení pokusu o dokování.

Wilmore: „Jsme tolerantní vůči jediné poruše a já si říkám: ‚Páni, máme opustit kosmickou stanici‘. Protože znám pravidla letu. Nevěděl jsem, že letoví ředitelé už diskutují o zrušení letového pravidla, protože jsme přišli o dva svazky trysek. Nevěděli jsme proč. Prostě přestaly fungovat.“

Hrdinové v řídicím středisku mise

V rámci programu Commercial Crew dostaly dvě společnosti zajišťující dopravní služby pro NASA, SpaceX a Boeing, možnost rozhodnout, kdo bude řídit jejich kosmickou loď. SpaceX se rozhodla, že bude své lodě Crew Dragon řídit z řídicího střediska v sídle společnosti v kalifornském Hawthorne. Společnost Boeing se rozhodla uzavřít smlouvu s řídicím střediskem misí NASA v Johnsonově kosmickém středisku v Houstonu, které bude řídit Starliner. V tuto chvíli je tedy loď v kompetenci letového ředitele jménem Ed Van Cise. Jednalo se o vrcholnou misi jeho patnáctileté kariéry letového ředitele NASA.

Wilmore: „Naštěstí jsou tito lidé hrdinové. A tohle si prosím zapište. Jak vypadají hrdinové? No, hrdinové si nasadí helmu, vběhnou do hořící budovy a vytáhnou z ní lidi. To je hrdina. Hrdinové také sedí desítky let ve své kóji a studují své systémy a znají je zepředu i zezadu. A když není čas vyhodnotit situaci a jít si promluvit s lidmi a zeptat se: „Co myslíte?“, znají svůj systém tak dobře, že vymyslí plán za pochodu. To je hrdina. A takových je v Řídícím středisku hned několik.“

Zvenčí, když se Starliner loni v červnu blížil ke kosmické stanici, jsme o tom věděli jen málo. Při sledování internetového přenosu NASA z dokování bylo jasné, že se vyskytly nějaké problémy s tryskami a že Wilmore musel převzít ruční řízení. Nevěděli jsme však, že v posledních minutách před dokováním NASA upustila od letových pravidel o ztrátě trysek. Podle Wilmora a Williams v tomto okamžiku drama teprve začínalo.

Wilmore: „Získali jsme V-bar a já jsem převzal ruční řízení. A pak jsme přišli o třetí trysku. Teď jsou opět všechny ve stejném směru. A já si představuji ty trysky, které ztrácíme. Přišli jsme o dvě spodní trysky. Můžete přijít o čtyři trysky, pokud jsou horní a dolní, ale stále máte ty dvě na této straně, stále můžete manévrovat. Ale pokud přijdete o trysky mimo ortogonálu, spodní a levobok, a máte jen pravobok a horní, nemůžete to ovládat. Je to mimo osu. Takže si to všechno v hlavě rozebírám, protože tomu systému rozumím. Přišli jsme o jeden levoboký pohon. A teď jsme nulově tolerantní k poruchám. Už jsme za bodem, kdy jsme měli odletět, a teď jsme nulově tolerantní k poruchám a já řídím ručně. A panečku, to ovládání je hrozně pomalé. V porovnání s prvním dnem to není ta samá kosmická loď. Jsem schopen udržet řízení? Ano, zvládám. Ale není to stejné a je to dost náročné.“

V tomto bodě rozhovoru zašel Wilmore do úžasných detailů.

Wilmore: „A tohle je část, kterou jste určitě neslyšeli. Přišli jsme o čtvrtou trysku. Teď jsme přišli o řízení 6DOF. Nemůžeme manévrovat dopředu. Údajně mám stále kontrolu nad všemi ostatními osami. Ale přemýšlím, že F-18 je fly-by-wire. Ovládáte řídicí páku a plynovou páku a ta vysílá signál do počítače. Počítač řekne: ‚Dobře, chce to udělat, tak to trochu vyhodíme křidélky. Vyhodíme trochu ten stabilizátor. A tady zatáhneme za směrovku. A bude udržovat vyvážený let. Neměl jsem ani důvod přemýšlet, jak to Starliner dělá, aby udržel vyvážený let?“

Wilmore v podstatě už nemohl Starliner plně ovládat. Ale prostě upustit od pokusu o dokování nebylo přijatelné řešení. Stejně jako byly trysky potřebné k ovládání lodi během procesu dokování, byly také nezbytné k nastavení Starlineru pro jeho deorbitační zážeh a návrat do zemské atmosféry. Wilmore tedy musel zvážit, zda je riskantnější přiblížit se ke kosmické stanici, nebo se pokusit o let zpět k Zemi. Williams si dělala stejné starosti.

Williams: „Proběhla spousta nevyřčené komunikace typu: ‚Hele, tohle je velmi nejistá situace, ve které se nacházíme.‘ Myslím, že jsme oba v drtivé většině cítili, že by bylo opravdu hezké zakotvit u té kosmické stanice, která je přímo před námi. Věděli jsme, že oni [řídicí středisko mise] opravdu tvrdě pracují na tom, aby s námi mohli udržovat spojení a pak mohli posílat příkazy. Oba jsme si říkali, co když ztratíme spojení se Zemí? Takže NORDO Con Ops (to znamená let s lodí bez komunikace), a my jsme o tom moc nemluvili, ale už jsme to měli v hlavě synchronizované, že bychom měli letět na kosmickou stanici. To je naše místo, kam se asi musíme vydat, abychom si promluvili, protože nevíme přesně, co se děje, proč vypadávají trysky a jaké by bylo řešení.“

Wilmore: „Nevím, jestli se v tuto chvíli můžeme vrátit na Zemi. Nevím, jestli bychom to dokázali. A vlastně si myslím, že nejspíš ne. Takže jsme tady a situace je jasná, ztráta kontroly 6DOF, čtyři zadní trysky nefungují a já si představuji orbitální mechaniku. Kosmická stanice je přídí dolů. Takže nejsme přesně na úrovni stanice, ale pod ní. Když jste pod stanicí, pohybujete se rychleji. To je orbitální mechanika. Díky tomu se budete od stanice vzdalovat. Nevím, jakou mám nad lodí kontrolu. Co když ztratím další trysky? Co když ztratíme spojení? Co budu dělat?“

Jednou z dalších výzev v této chvíli bylo kromě udržení polohy vůči kosmické stanici také udržení přídě Starlineru namířené přímo na orbitální laboratoř.

Williams: „Starliner je založen na systému navádění, který se dívá na kosmickou stanici a používá ji jako referenční rámec. Takže kdybychom začali klesat a ztratili ji z dohledu, což je plus minus možné; stanici jsme neztratili nikdy, ale začali jsme se trochu odchylovat. Myslím, že jsme pak oba začali být trochu nervózní, protože systém by v takové situaci zahájil automatické přerušení mise.“

Poté, co Starliner přišel o čtyři z 28 trysek systému řízení reakce, Van Cise a tento tým v Houstonu rozhodli, že nejlepší šancí na úspěch je resetování selhaných trysek. To je v podstatě elegantní způsob, jak vypnout počítač a restartovat ho, aby se pokusili problém vyřešit. Znamenalo to však, že Wilmore musel odejít od řízení Starlineru.

Představte si to. Vzdalujete se od kosmické stanice a snažíte se udržet svou pozici. Stanice je vaším jediným skutečným záchranným lanem, protože pokud ztratíte schopnost se připojit, šance, že se vrátíte v pořádku, je poměrně malá. A teď vám někdo řekne, abyste dali ruce pryč od řízení.

Wilmore: „To nebylo snadné. Trénoval jsem setkávací orbitální dynamiku desítky let zpátky.“ [Wilmore je jedním ze dvou aktivních astronautů NASA, kteří mají zkušenosti s pilotováním raketoplánu.] Ray Bigonesse je náš důstojník pro setkání. Je to motivovaný člověk. Především on, ale i já, jsme v průběhu let pracovali na rozvoji této schopnosti manuálního rendez-vous. Je to dobrovolný hasič a řekl mi: „Hele, v sobotu ráno v půl šesté mi končí směna, sejdeme se v simulátoru?“. Tak jsme se v sobotu scházeli. Nikdy jsme se nedostali k tomu, že bychom si řekli, že ztratíme čtyři trysky. A co víc? Rovnou ve stejném směru. Ale my tam trénujeme, děláme různé věci, hrajeme si. To byla příprava.“

Celý tento trénink znamenal, že Wilmore měl pocit, že je v nejlepší pozici pro řízení Starlineru, a myšlenka, že by se měl vzdát řízení, ho netěšila. Ale nakonec, když se mu zdálo, že je kosmická loď dočasně dostatečně stabilní, Wilmore zavolal dolů do řídicího střediska mise: „Ruce pryč.“ Téměř okamžitě řídicí letové kontroly vyslali signál, aby přepsali letový počítač Starlineru a aktivovaly vypnuté trysky. Dvě ze čtyř trysek se vrátily do provozu.

Wilmore: „Nyní jsme opět v režimu tolerance jedné poruchy. Ale pak jsme přišli o pátou trysku. Co kdybychom o tu pátou trysku přišli, zatímco ty čtyři ostatní by stále nefungovaly? Nemám tušení, co by se stalo. Přičítám prozřetelnosti Páně, že se mi podařilo dostat ty dvě trysky zpátky do hry dřív, než selhala ta pátá. Takže jsme zase na nulové toleranci k poruchám. Stále si dokážu udržet kontrolu. Opět se ale projevovalo pomalé řízení. Nejenže se řízení lišilo vizuálně, celkovým ovládáním, ale bylo to i slyšet. Otevírání a zavírání ventilů. Když se tryska aktivovala, bylo to jako kulomet. A co se stalo?“

Pravděpodobně nepoletíme domů ve Starlineru

Řídicí středisko mise se rozhodlo, že se chce pokusit znovu aktivovat selhané trysky. Poté, co Wilmore sundal ruce z řízení a došlo k restartu, tak tento proces obnovil všechny kromě jedné. V tu chvíli už opět mohla loď letět autonomně, jak bylo zamýšleno. Když byl Wilmore požádán, aby se vzdal řízení lodi při jeho závěrečném přiblížení ke stanici, řekl, že se toho obává. Měl strach, že pokud by systém přešel do automatického režimu, nemuselo by být možné jej vrátit zpět do manuálního režimu. Po tom všem, co se stalo, se chtěl ujistit, že dokáže Starliner znovu ovládat.

Wilmore: „Měl jsem velké obavy. Při dřívějších simulacích jsem dokonce letovým ředitelům říkal: ‚Pokud se dostaneme do situace, kdy to budu muset vrátit automatu, tak to možná neudělám‘. A oni to pochopili. Protože pokud mám režim, který funguje, nechci se ho vzdát. Ale protože jsme ty trysky dostali zpátky, říkal jsem si: ‚Dobře, máme jen jednu rozbitou.‘ Tohle všechno se mi honilo hlavou v reálném čase. A rozhodli jsme se vrátit automat do hry. A samozřejmě jsme zakotvili.“

Williams: „Byla jsem super šťastná. Jestli si pamatujete z videa, když jsme přiletěli na kosmickou stanici, tak jsem předvedla takový malý šťastný taneček. Jednak samozřejmě jen proto, že jsem ráda v kosmu a jsem šťastná, že jsem na kosmické stanici a [se] skvělými přáteli tam nahoře. Za druhé, prostě jsem byla opravdu šťastná, že Starliner úspěšně zakotvil. Můj pocit v tu chvíli byl asi takový: ‚Uff, pojďme si vydechnout a pokusit se pochopit, co se stalo‘.“

„V našem týmu jsou opravdu skvělí lidé. Náš tým je obrovský. Inženýři programu komerčních posádek, NASA a Boeingu, ti všichni tvrdě pracovali na tom, aby se pokusili pochopit, co bychom mohli a potřebovali udělat, abychom se mohli vrátit v té kosmické lodi. V tu chvíli jsme také věděli, že to bude chvíli trvat. Všechno v tomto oboru chvíli trvá, protože chcete přeškrtnout všechna „co kdyby“ a ujistit se. Myslím, že rozhodnutí na konci léta bylo správné. Neměli jsme všechno vyřešené, neměli jsme veškerou možnou jistotu. Takže proč bychom riskovali tam, kde nemusíme?“

Wilmore dodal, že si byl po připojení ke kosmické stanici docela jistý, že Starliner pravděpodobně nebude jejich odvoz domů.

Wilmore: „Říkal jsem si, že se možná nevrátíme domů v této kosmické lodi. Možná ne. A jeden z prvních telefonátů, který jsem uskutečnil, byl s Vincentem LaCourtem, ředitelem letů na ISS, který byl jedním z těch, kteří rozhodli o zrušení pravidla letu. Řekl jsem: ‚Dobře, a co tahle kosmická loď, je to opravdu naše bezpečné útočiště?’“

Bylo nepravděpodobné, že by se to stalo, ale kdyby došlo k nějaké katastrofické mimořádné události na kosmické stanici, zatímco by Wilmore a Williams byli na oběžné dráze, co by měli dělat? Měli by se stáhnout do Starlineru k nouzovému odletu, nebo se nacpat do některých z dalších lodí na stanici, pro něž neměli sedadla ani skafandry? LaCourt řekl, že by prozatím měli použít Starliner jako bezpečné útočiště. Následovala dlouhá řada schůzek a diskusí o vhodnosti Starlineru pro let posádky zpět na Zemi. Veřejně NASA a Boeing vyjádřily důvěru v bezpečný návrat Starlineru s posádkou. Ale Williams a Wilmore, kteří právě absolvovali onu strastiplnou cestu, měli jiný názor.

Wilmore: „Byl jsem velmi skeptický, už jen kvůli tomu, co jsme zažili. Prostě jsem nevěřil, že to ta loď zvládne. Doufal jsem, že bychom to mohli zvládnout, ale bylo by opravdu těžké dostat se tam, kde bychom mohli říct: ‚Ano, můžeme se vrátit‘.“

Takže se s touto lodí nevrátili.

Zdroje informací:
https://arstechnica.com/

Zdroje obrázků:
https://www.nasaspaceflight.com/wp-content/uploads/2024/08/IMG_5095-scaled.jpeg
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2024/02/boeingcft-ksc-20221018-ph-kls01-0222-e1708535830382.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/74/NASA’s_Boeing_Crew_Flight_Test_Launch_%28NHQ202406050029%29.jpg
https://images.ctfassets.net/xuqkguafrpu1/LLWYt4QdMGc1chAgqJGwZ/c49d00a6b78cd621d08131894ae8fc34/53567594826_3736b2968c_o.jpg?q=80&fl=progressive
https://www.reuters.com/resizer/v2/6QWOFEBOYRO5PBJO4I34S6NJSY.jpg?auth=e0a40efe1f47894c7472f2fd9369243bc513d482567c0a51565d471931a07d08