V polovině šedesátých let se pilotovaný kosmický program SSSR ocitl v paradoxní situaci, která připomínala začarovaný kruh. Pro udržení prestiže a relevance bylo nutné plánovat a provádět lety se stále složitějším a náročnějším programem. Tyto lety měly být realizovány v rámci programu Voschod. Jenže současně byl Voschod jen jakýmsi nouzovým řešením, jež bylo doslova ukováno na koleně a zásadní úpravy techniky tak, aby se alespoň zčásti vyrovnala americkému protějšku Gemini, byly prakticky nemožné, protože narážely na časové, ekonomické i technologické limity. Mnohem lépe by se k takovýmto cílům hodila nová loď 7K „Sojuz“, jenže ta trpěla zpožděním při vývoji. Ono zpoždění bylo zčásti zapříčiněno existencí programu Voschod, který Sojuzu odčerpával finance a lidské zdroje. Ovšem zrušit Voschod zase nebylo možné kvůli hrozící nucené přestávce v pilotovaných misích, než bude dokončen Sojuz. Na mysl se vkrádá paralela s románem Josepha Hellera „Hlava 22“. Na jaře 1966 se zdálo, že status quo je jednoznačně dán bez ohledu na to, jestli je rozumné v programu Voschod pokračovat. Prozatím se nenašel nikdo natolik rozhodný, vlivný a současně dost rozumný na to, aby Voschod definitivně zrušil a přesměroval všechny síly směrem k Sojuzu. Ovšem důležité je ono slovíčko „prozatím“…

Do ztracena

Na první pohled by se mohlo zdát, že Voschod, který byl vyvíjen již dva roky na základě osvědčeného konceptu lodi 3KA „Vostok“, by neměl být pro vývojáře příliš obtížným oříškem. Jenže zcela nové požadavky zasahovaly do oblasti, kde projektanti zatím neměli příliš mnoho zkušeností. Některé aspekty se podařilo vyřešit (byť ne vždy ke všeobecné spokojenosti – viz přistávací systém a trhající se vrchlíky při testech ještě na konci roku 1965), jiné však stále odolávaly snaze personálu OKB-1 a dodavatelských organizací.

V tomto ohledu si „černého Petra“ vytáhla kancelář OKB-124 pod vedením Grigorije Ivanoviče Voronina. Pod její gesci spadal environmentální systém, tedy prvek, který doznal v rámci programu Voschod oproti předchůdci Vostoku asi největší skok co se týká požadavků. Oproti deseti dnům, během nichž měl udržet naživu pilota Vostoku, zde nyní byl požadavek, aby udržel naživu tři kosmonauty po dobu jednoho až tří dní, aby posléze byly požadavky navýšeny na dvě osoby po dobu 18-20 dní.

Je záhodno si uvědomit, že se nejedná pouze o navýšení výdrže, ale také o zásadní zvýšení okamžité kapacity co se týče zásobování palubní atmosféry kyslíkem, pohlcování vlhkosti a také oxidu uhličitého z dechu posádky. Před Voroninem a jeho lidmi nestál jednoduchý úkol, navíc termíny byly zcela šibeniční. OKB-124 mělo de facto předvést zázrak na počkání.

Již u Vostoku se Voroninovi lidé dostali na limity svého poznání a schopností technologie, kterou byli schopni vyvinout. Nyní museli vyvinout celý systém de facto znovu, a navíc mnohem robustnější a spolehlivější. Jenže pozemní testy se ne a ne dařit. V jednom z předchozích dílů seriálu byl již zmíněn test systému v Institutu medicínsko-biologických problémů v první polovině prosince 1965, jenž byl naplánován na minimálně osmnáct dní a který musel být po dvou týdnech předčasně ukončen poté, co se parametry atmosféry ve zkušební kabině dostaly za přípustné limity.

Opakování testu proběhlo ve druhé polovině prosince a opět nedosáhlo vytčeného cíle. Závěr byl takový, že s jistou mírou rizika bude možné provést let dvou kosmonautů o trvání 16 dní. Teoreticky by to umožňovalo přebít rekord Američanů v trvání letu s Gemini VII, neboť podle pravidel Mezinárodní aeronautické federace FAI musí nový rekord přebít ten stávající nejméně o 10 %, tudíž Rusům by stačilo 15 dní a 4 hodiny. Ovšem v danou dobu už by se environmentální aparatura na palubě Voschodu nacházela na předělu svých možností a to nikdo nechtěl riskovat. Podle mínění odborníků VVS by bylo záhodno systém vyladit natolik, aby byl schopen spolehlivě fungovat 20-22 dní. Třítýdenní let podle Koroljovova návrhu stále neopouštěl mysl odpovědných činitelů.

Nade všemi, kdo se na programu Voschod podíleli, visel Damoklův meč v podobě rozhodnutí Vojensko-průmyslové komise z 18. prosince 1965, která naprosto nerealisticky uložila Koroljovovi vypustit do začátku 23. sjezdu ÚV KSSS, tedy do 29. března 1966, hned dva Voschody a dva nové Sojuzy. Od stolu toto rozhodnutí vypadalo možná hezky, ale pro zasvěcené bylo zcela šílené.

Koroljov ke konci života opakovaně před nejbližšími spolupracovníky zmiňoval, jak je unaven neustálým bojem a tlakem ze všech stran, vedení státu nevyjímaje. Na druhou stranu je třeba dodat, že si za onen tlak zčásti mohl i on sám, jednak paradoxně díky svým úspěchům a také v neposlední řadě svými často ne zcela reálnými slibovanými termíny, které při nárazu na realitu nebylo možné dodržet.

Ještě když na začátku ledna Koroljov ulehl do nemocnice, aby se podrobil operaci, jež ho měla stát život, nikdo z vysokých pohlavárů si nepřipouštěl, že stanovené lhůty jednoduše není možné za stávající situace dodržet. Dokonce ani inteligentní a velmi dobře informovaný náměstek ministra všeobecného strojírenství Georgij Ťulin (ano, ten samý Ťulin, o němž se bude za pár dní uvažovat jako o Koroljovově nástupci) se nedokázal na věc dívat realisticky. Ze svého titulu náměstka ministra všeobecného strojírenství (tedy organizace, jejíž název byl krycí zástěrkou pro ministerstvo pro kosmický průmysl) si v době Koroljovovy nepřítomnosti povolal jeho dva náměstky, Konstantina Bušujeva a Borise Čertoka, aby jim přednesl svou vizi na rok 1966. Podle něj bylo naprosto schůdné vypustit ony proklamované dva Voschody a do konce roku také hned čtyři Sojuzy. Pakliže se tento požadavek zdá být šílený, Bušujev obratem přišel s čímsi ještě „šťavnatějším“. Podle něj by bylo záhodno do letového plánu přidat ještě jednu dvojici Sojuzů. Jak vidno, přemíře optimismu se nevyhnuli ani někteří z těch, kdo byli přímo v epicentru dění.

Ovšem všechny plány a záměry jsou zcela plané, pokud není připravena technika. Environmentální systém stále čekal na svou certifikaci. Nové zkoušky se nyní měly konat na dvou místech současně. Voronin si vymínil, že mimo IMBP (Institut biologicko-medicínských problémů) bude souběžně probíhat stejný test s dalším kompletem environmentálního systému přímo u něj v OKB-124.

Původně měly oba testy začít někdy na konci první únorové dekády, ve skutečnosti se však jejich začátek o několik dní opozdil. Důvod zdržení byl naprosto neuvěřitelný: z dílen OKB-1 vzešla nová vnitřní obšívka interiéru, kterou specialisté s požehnáním IMBP instalovali do interiéru lodi 3KV N^o6 a také do interiérů zkušebních kabin. Nová obšívka měla být hygienická, nehořlavá, vodoodpudivá, zkrátka téměř dokonalá. Měla ovšem jednu malou vadu na kráse: při sebemenším dotyku se z ní uvolňovaly částečky a vlákna, které dráždily sliznice pracovníků, kteří v interiéru pracovali. Nezbývalo, než kabiny opatřit obšívkou starého vzoru.

Takto nové testy začaly v IMBP 11. února a v OKB-124 o tři dny později. Hned zkraje se ukázalo, že systém nainstalovaný v kabině IMBP pracuje ne zcela dle předpokladů. Teplota u podlahy kabiny dosahovala pouze 15°C, zatímco u stropu se pohybovala o deset stupňů výše. Situaci měla vyřešit pozměněná cirkulace vzduchu, bylo však evidentní, že ani tento test nebude z nejhladších.

A skutečně tomu tak bylo. V IMBP neustále bojovali s rozdílem teplot u podlahy a u stropu a 25. února, tedy po čtrnácti dnech, musel být test přerušen kvůli snížení obsahu kyslíku v atmosféře kabiny a zvýšení obsahu oxidu uhličitého. U Voronina test zatím pokračoval, nicméně důvody k obavám zde byly také: systém měl čtyři patrony s hydroxidem lithným pohlcujícím oxid uhličitý. Normálně by jedna patrona vydržela zhruba 5 dní, jenže po patnácti dnech testu byly parametry atmosféry v kabině stále ještě naprosto v normě, přestože systém stále ještě pracoval na druhé patroně, namísto aby zhoršením atmosféry dával najevo, že přišel čas přepnutí na poslední patronu. Podle všeho z nějakého důvodu patrony pracovaly souběžně, což znamenalo, že se nedalo odhadnout, kdy systém přestane být funkční. A obavy se nakonec vyplnily.

Když obsluha při zvýšení koncentrace CO₂ konečně přepnula na třetí patronu, parametry atmosféry se i nadále zhoršovaly. Po přepnutí na čtvrtou patronu se trend na chvíli obrátil, aby po několika hodinách zamířil opět k číslům, jež nevěstily nic dobrého. Test byl přerušen, systém pracoval jen šestnáct dní namísto požadovaných 20-22 dní. Let s posádkou v březnu byl vyloučen do doby, než bude systém dopracován a jeho funkce úspěšně ověřena dalším testem.

Zatím se hlavní i záložní posádka Voschodu-3 připravovaly na svůj let, jehož termín jakoby potměšile neustále utíkal směrem doprava. Ani tady nebylo vše bez problémů. Kosmonautům se nedostávalo informací a nácviků nutných pro výzkumnou stránku mise. Vrásky všem také činil systém dodávky pitné vody. Zásoba na palubě měla být dostatečná pro dva muže na tři týdny, přičemž bylo stanoveno, že denní spotřeba na jednoho muže bude činit 2,088 litru. Ovšem k tomu, aby nebyla plánovaná denní dávka překročena, bylo zapotřebí nějakého systému měření spotřeby. Ten ovšem jaksi nebyl k dispozici. Proto měli kosmonauti spotřebu měřit… počítáním doušků! Jak ovšem měřit spotřebu vody při rekonstituci sušené stravy, to kosmonautům nikdo nedokázal povědět.

Přes všechny větší či menší nástrahy se výcvik blížil ke konci. 24. a 25. února proběhly komplexní praktické zkoušky obou posádek a 28. února oba týmy s výsledkem „výtečný“ vykonaly i teoretickou zkoušku a tím byla jejich příprava završena. Volynov se Šoninem a Beregovoj se Šatalovem mohli nyní jen trpně čekat na to, až se rozhodne o datu startu.

K jejich zklamání se po selhání testovaného environmentálního systému začalo hovořit o přesunu startu na druhou polovinu dubna. 1. března tento termín potvrdila i Státní komise s tím, že „nahánět“ začátek sjezdu ÚV KSSS nemá smysl, protože k jeho příležitosti bude vypuštěna retranslační družice Molnija a také lunární sonda Luna-10. Navíc systém zabezpečení životních podmínek potřeboval čas na vyladění, nemluvě o padákovém systému, u něhož při testech opět došlo k protržení vrchlíku. Nicméně i druhá polovina dubna byla lepší než nic. 12. března Státní komise potvrdila složení posádek – hlavní tým tvořil Boris Volynov jako velitel a Georgij Šonin v roli pilota, záložní posádka byla potvrzena ve složení Georgij Beregovoj a Vladimir Šatalov.

Zatím 8. března odstartoval další test environmentálního systému, opět jak v IMBP, tak v OKB-124. Systém pracoval uspokojivě a překonal kritický šestnáctý den, který byl při předchozích zkouškách nejzazším bodem, k němuž se testovači dostali. Radost však byla předčasná, o dva dny později systém v IMBP opět selhal. U Voronina vydržel pracovat jen o něco málo déle. A aby toho nebylo málo, své polínko do ohně přihodila i nosná raketa.

27. března při startu telekomunikační družice Molnija selhal blok I, tedy třetí stupeň. Navíc selhal způsobem, kterému se dnes žertovně říká „prudká neplánovaná rozborka“ a zničen byl jak stupeň samotný, tak náklad. Následně se 13. dubna při testech na zkušebním stendu stupeň I opět rozhodl v důsledku vysokofrekvenčních oscilací ve spalovací komoře explozivně ukončit svou existenci.

Při vědomí toho, že start Voschodu-3 za této situace nebude možné provést dříve než na konci května, poslal generál Kamanin obě posádky na deset dní na dovolenou do zotavovny v Čemitokvadže poblíž Soči. Nový termín startu Voschodu-3 byl stanoven na období od 22. do 28. května s tím, že mise potrvá 18 dní.

10. května se konalo tradiční zasedání Vojensko-průmyslové komise, na jehož programu bylo mimo jiné také posouzení připravenosti Voschodu-3 k letu. Poté, co odpovědní činitelé přednesli své příspěvky v nichž shrnuli stav příprav a dali zelenou k startu v zamýšleném termínu, si vzal slovo předseda komise, zástupce předsedy Rady ministrů SSSR, Leonid Smirnov. Ve třech bodech shrnul svůj postoj k Voschodu-3: osmnáctidenní let nepřinese nic nového; let bez manévrování na oběžné dráze a bez stykování s jiným strojem zvýrazní zaostávání za USA a ukáže technologickou propast celému světu; přípravy a let Voschodu-3 natolik odčerpají zdroje, které jsou zcela klíčové pro dokončení vývoje a zahájení letových zkoušek lodi 7K „Sojuz“, že hrozí, že Sojuz v roce 1966 vůbec nepoletí.

Po tomto útoku se zastáncům Voschodu podařilo dočasně odvrátit hrozbu zrušení letu a tím i celého programu snesením všech myslitelných argumentů ve prospěch startu a Smirnov byl nucen ustoupit. Bylo ale jasné, že opozice proti tak dlouho odkládanému letu zastaralé lodi je stále silnější a bude třeba bojovat na všech frontách, aby byl let uskutečněn.

O dva dny později proběhlo další zasedání, tentokrát Státní komise, jež měla za úkol dohlížet nad letem Voschodu-3. Všichni přítomní se shodli na připravenosti všech systémů i lidí na let trvající 18 dní. Pozitivní zprávy přišly i z OKB-124, kde podle slov šéfkonstruktéra Voronina vylepšili environmentální systém natolik, že je reálné uskutečnění osmnáctidenního letu bez rizika selhání. Pak však hodil klacek do špic opět stupeň I, respektive jeho hlavní konstruktér Golubjev. Podle jeho slov byly na začátku května vyjasněny příčiny selhání bloků I. Selhání při startu Molnije proběhlo v důsledku prohoření stěny spalovací komory, což byl velmi vzácný úkaz. Výbuchy na zkušebním stendu pak nastaly s největší pravděpodobností kvůli lokálním vzplanutím pohonných látek v dlouhých trubkách, jež byly součástí zkušebního stavu samotného. Podle všeho se buďto olej, kerosin nebo kapalný kyslík dostaly někam, kde neměly co dělat. Vylepšení stendu nebylo nijak zvláště problematické ani zdlouhavé a tak může být třetí stupeň opět připuštěn k vynášení lidského nákladu.

Optimismus Golubjevovi vydržel do chvíle, než jej začali svými otázkami „grilovat“ předseda komise Ťulin, šéfmotorář a Golubjevův šéf Valentin Gluško, Vasilij Mišin a další. Golubjevova sebedůvěra roztála jako sníh na slunci a záhy bylo jasné, že zdaleka ne vše je tak, jak se snažil ostatní členy komise přesvědčit. Golubjev dostal tři dny na hlubší rozbor situace a na dohodu o certifikaci s vojáky, kteří stupeň po zhotovení přejímali. Stejný termín k detailnější analýze dostal i Voronin, vůči jehož příspěvku taktéž panovala lehká nedůvěra.

Tři dny prošly, aniž by byl osud certifikace třetího stupně vyjasněn. Až zhruba o týden později přišly z Voroněže, kde se ve filiálce OKB-1 nosné rakety vyráběly, zprávy o tom, že vojenská přejímací komise odmítla posvětit připuštění pohonné jednotky třetho stupně nosiče k letu s posádkou. Předsedovi Státní komise Ťulinovi nezbývalo nic jiného, než start odložit na dobu ne dříve než v polovině července.

To bylo naposledy, kdy se předseda Státní komise zabýval termínem startu Voschodu-3. Komise se již nikdy nesešla a jak let, tak celý program začal být tímto okamžikem nenápadně „vymlčován“ do zapomnění. Přednost dostal jednoznačně Sojuz, na nějž měly být nyní vrženy všechny síly OKB-1 i raketokosmického průmyslu.

V průběhu roku došlo ještě ke dvěma pokusům obnovit přípravy pro Voschod-3. Ve třetí červencové dekádě přikázal Kamanin po schůzce s hlavní a záložní posádkou Voschodu obnovit jejich výcvik s tím, že příprava měla být završena do 15. září. Nic dalšího o přípravě kosmonautů pro Voschod se již v generálových denících nedočteme. Labutí písní pak bylo rozhodnutí Vasilije Mišnina, který dal 12. října z pozice hlavního konstruktéra CKBEM (jak byla nyní přejmenována OKB-1) příkaz obnovit přípravy pro start Voschodu-3. Opět se jednalo o výkřik do ztracena a žádné veliké šturmování se na konto lodi 3KV N^o6 již nekonalo.

Voschod skutečně již nic převratného nemohl přinést, v tomto měl Leonid Smirnov naprostou pravdu. Totéž si mysleli i mnozí další, včetně Vasilije Mišina. Jeho příkaz z 12. října postrádal logiku a podle všeho byl jen jakýmsi manévrem v zákulisních tahanicích. Program de facto skončil již v okamžiku, kdy byl start Voschodu-3 přenesen na polovinu července. I tomu nejzavilejšímu obhájci programu muselo být jasné, že v situaci, kdy je třeba začít co nejdříve létat se Sojuzy oplývajícími násobně většími možnostmi i kapacitou, nedává umělé udržování Voschodu při životě smysl. To však neznamená, že by původně v letovém plánu nebyly další mise, které při vší skromnosti oplývaly několika zajímavými aspekty…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://rgantd.ru/arh-docs/cosmos/k-60-letiyu-poleta-rubinov/ (kredit: RGANTD)
https://bigenc.ru/c/voronin-grigorii-ivanovich-78e0e3
https://www.thespacereview.com/archive/3991d.jpg (kredit: Asif Siddiqi)
http://sm.evg-rumjantsev.ru/img/shonin-volynov.jpg