Zatímco nad hlavami pozemšťanů létala trojčlenná posádka a svět byl překvapen a omámen dalším krokem v dobývání vesmíru (jakkoli byl tento krok jen pustým oportunismem), v útrobách mocenské mašinérie se neodvratně dal do pohybu proces, jež měl určit tvář politického světa na dlouhé dekády. Leonid Brežněv byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu, a tedy mužem, který byl součástí samotného vrcholku komunistické moci v SSSR. Současně však byl hlavou skupiny, jež si dala za cíl odstranit z politického života Nikitu Chruščova, prvního tajemníka Komunistické strany SSSR. Tato funkce činila z Chruščova nejmocnějšího muže Sovětského svazu a Brežněvovi (a nejen jemu) byly proti srsti mnohé kroky a reformy, které Chruščov implementoval. Svou roli zde samozřejmě sehrály i vlastní Brežněvovy ambice. Zdálo by se, že spiknutí proti Chruščovovi bylo provedeno symbolicky v době, kdy světovou pozornost poutal Voschod, ve skutečnosti byl výběr termínu určen něčím zcela jiným. Na faktu, že puč určil nejen politické směřování SSSR, ale měl vliv i na kosmonautiku, to však nic neměnilo…

Podivné ticho z Kremlu

13. října 1964 v osm hodin ráno moskevského času proběhl krátký telefonický rozhovor mezi dvěma zajímavými lokacemi na území SSSR. Volající se nacházel na kosmodromu Bajkonur, druhý v gruzínských lázních Picunda. Oním volajícím byl Sergej Koroljov, volaným pak Nikita Chruščov. Koroljov formálně požádal nejvyššího státního a stranického představitele o svolení k přistání lodi. Bylo to na první pohled zcela zbytečné, možná tím chtěli hlavní konstruktér a také předseda Státní komise a současně náměstka Státní komise SSSR pro obrannou techniku Grigorij Ťulin vyzdvihnout osobní Chruščovův podíl na realizaci programu Voschod. Netušili, že mluví s mrtvolou, byť pouze politickou. A bylo to naposledy, kdy spolu Koroljov a Chruščov osobně hovořili…

Na oběžné dráze se mezitím posádka připravovala k přistání. Na šestnáctém obletu Země byl ze Země vyslán signál, který rozjel předběžnou fázi přistávací sekvence. Na palubní desce se rozsvítil transparent „Spusk-1“. V 9:55:39 se aktivoval orientační systém, aby loď uvedl do správné polohy pro spuštění brzdicího motoru. V 10:19:00, když Voschod prolétal nad Guinejským zálivem, obdržel řídicí systém Voschodu povel k zážehu a o dvě sekundy později se motor skutečně probral k životu. Po několika desítkách sekund, přesně v určený okamžik, motor utichnul. Svou práci odvedl velmi dobře, nyní se loď mohla rozdělit na tři části – od návratové kabiny odlétl přístrojový úsek a z opačné strany zase brzdicí motor na tuhé pohonné látky, který do té doby čekal v záloze na přední části kabiny.

Z důvodu, který je doposud zahalen nejasnostmi, se nepodařilo po rozdělení lodi navázat spojení s kosmonauty. Ti přestáli brzdicí zážeh a rozpojení jednotlivých úseků lodi ve zdraví, hermetičnost nebyla narušena. Trojice okénkem pozorovala odlétající přístrojový úsek, který pomalu rotoval, když se náhle přímo na okénku zvnějšku rozstříkla jakási tekutina. Feoktistov okamžitě pochopil, že se jedná o zbytky pohonných látek, které z motoru vypudilo probíhající proplachování dusíkem. Nejednalo se o nijak nebezpečný jev, ovšem pravděpodobně k velkému zklamání kosmonautů ona kapalina na iluminátoru okamžitě zamrzla a znemožnila pohled ven.

Led však na okénku nezůstal dlouho. Kabina směřovala k Zemi a zakrátko se ponořila do hustých vrstev atmosféry. Krusta z iluminátoru zmizela a nahradila ji ohnivá podívaná. Kabina procházela maximálním tepelným namáháním a kosmonauti slyšeli občasné hlasité rány připomínající prasknutí. Komarov s Jegorovem upřeli tázavé pohledy na Feoktistova, který jim vysvětlil, že se nic neděje. Tepelný štít byl tvořen velkými koly azbotextolitu, připomínající záplaty, který jsou na plášť lodi přilepeny. Vinou termálního namáhání vzniká napětí, které občas vyústí v delaminaci oněch „záplat“ a ozve se rána připomínající střelbu. Nic strašného se neděje.

Zatím na velitelském stanovišti na Bajkonuru vedení mise napjatě očekávalo jakékoli novinky o Voschodu. Přímé spojení s posádkou nebylo možné navázat, nicméně ze sledovacích stanic přicházely zprávy o radiosignálech, které informovaly o zážehu a vypnutí brzdicího motoru a rozdělení lodi. Radary zachytily vracející se kabinu nad Kavkazem. O jejím stavu a stavu jejího drahocenného nákladu však nebyly žádné zprávy.

Hrobové ticho v komunikační místnosti velitelského stanoviště přerušilo hlášení generála Kutasina, velitele pátracích jednotek: „Pilot Michajlov na letounu Il-14 sleduje přibližně 40 kilometrů východně od Marjevky objekt ve vzduchu.“ Zatímco se místností prohnala vlna opatrného optimismu, nervózní Koroljov vzal do ruky mikrofon a otázal se: „Já dvacátý (Koroljovův volací znak – pozn. aut), sdělte, zda pilot Michajlov vidí padáky a kolik padáků je. Jeden, nebo dva?“ Sergej Pavlovič si velmi dobře uvědomoval, že pokud se otevřel pouze jeden padák, bude kabina klesat příliš rychle na to, aby byli kosmonauti uchráněni zranění. Chvíle napjatého ticha a pak Kutasin zahlásil: „Michajlov vidí objekt se dvěma vrchlíky.“ Hladina optimismu stoupla o úroveň výše, zatím však nikdo nehodlal otevřeně slavit – zbývala ještě poslední klíčová etapa, aktivace motorků měkkého přistání.

V kabině se kosmonauti připravovali na dosednutí a Feoktistovovi běžela hlavou mučivá otázka: co když se v zóně nejvyššího tepelného namáhání otevřelo víčko, pod nímž se skrývalo stočené čidlo povrchu, a čidlo samotné odhořelo? Přeci jen, v pilotovaném programu se tento způsob přistávání realizoval poprvé…

Odpovědí na Feoktistovovu nejistotu byl rána oznamující spuštění motorků a téměř ihned úder do zad, který oznamoval, že let právě skončil. Z „měkkého přistání“ měli všichni tři muži chvíli hvězdičky před očima, mezitím se kabina převalila a trojice zůstala viset v upínacích pásech vzhůru nohama. Přistání proběhlo v 10:47:04 moskevského času po 1 dni, 17 minutách a 3 sekundách od startu. Kabina dosedla zhruba 312 kilometrů severovýchodně od města Kustanaj.

Posádka se postupně pracně vydrala ven z kabiny a pilot Michajov mohl zahlásit, že „vidí objekt na zemi a vedle něj tři lidi mávající rukama.“ Teprve nyní ze všech definitivně spadlo tíživé napětí posledních hodin. „Je vůbec možné, že už je po všem a posádka neutrpěla ani škrábnutí?“ téměř šeptem prý pronesl Koroljov a pokračoval: „Nikdy bych nikomu nevěřil že se z Vostoku dá udělat Voschod a tři kosmonauti na něm mohou letět do vesmíru…“ V záchvatu bujaré radosti hlavní konstruktér objímal všechny přítomné, dokonce i Alexeje Bogomolova, muže, jehož pouhé dva dny předtím častoval přídomky „srab“ a „spratek“. V tu chvíli ale již bylo z obou stran všechno zlé zapomenuto.

Stepní půda u Kustanaje se mezitím začala plnit lidmi. Trojice kosmonautů se, jak si již vážený čtenář určitě domyslel, dokázala sama dostat z kabiny a očekávala pátrací jednotky. Jeden z vrtulníků nové hrdiny vesmíru převezl do nejbližšího města s letištěm, tedy Kustanaje, a odtamtud měla původně jejich další cesta směřovat podle zaběhnuté tradice do Kujbyševa. Generál Kamanin však navrhnul, aby posádka zamířila rovnou na Bajkonur. Podle jeho slov byl takový postup výhodnější, protože zde byly lepší podmínky pro medicínská pozorování a další analýzy. O půl sedmé místního času tak vojenský Iljušin Il-18V s imatrikulací CCCP-75568 dosednul na beton letiště „Krajnyj“ na Bajkonuru a posádka se mohla vydat do rukou lékařů, samozřejmě až poté, co se s Komarovem, Feoktistovem a Jegorovem přivítali všichni hlavní protagonisté pilotovaného kosmického programu.

Možná se zdá být až marnivé zmiňovat přesnou imatrikulaci letounu, který kosmonauty dovezl na Bajkonur. Není to ale samoúčelné. Tentýž letoun Il-18V CCCP-75568 s toutéž posádkou jen o šest dní později, 19. října, narazil do hory Avala několik kilometrů od jugoslávského Bělehradu. Při katastrofě zahynulo všech 33 lidí na palubě, včetně náčelníka generálního štábu maršála Sergeje Birjuzova (již jsme se s ním v tomto seriálu letmo setkali – od dubna 1962 do března 1963 byl velitelem Strategických raketových vojsk), generálplukovníka tankových vojsk Vladimira Ždanova a další čtyři generálové. Příčinou katastrofy bylo nedodržení postupů při přiblížení na přistání, když se stroj odchýlil od předepsaného kurzu a současně slétnul pod sestupovou rovinu. Na vině byla jednoznačně chyba posádky. Lehce mrazivé pojítko jedné letecké katastrofy s kosmickými cestami…

Lehce mrazivý byl ovšem ještě jeden aspekt návratu Komarova, Feoktistova a Jegorova. Všichni, včetně kosmonautů, se domnívali, že bezprostředně po přistání bude následovat tradiční telefon od Nikity Chruščova. Jenže na lince z Kremlu vládlo ticho. Jen pár zasvěcených vědělo, co se v oněch hodinách odehrávalo. Zhruba ve tři hodiny odpoledne moskevského času se pouze ozval kdosi z administrativního aparátu zástupce předsedy Rady ministrů s tím, že kosmonauti nemají žádný telefon od Chruščova čekat a mohou vyrazit z Kustanaje na kosmodrom.

V Moskvě se zatím odehrávalo tiché drama. Chruščov dorazil do Moskvy ve dvě hodiny odpoledne, zatím stále ještě silný v kramflecích, byť jisté náznaky toho, co se bude dít, se k němu dostaly. Den předtím jej telefonicky požádal Leonid Brežněv, aby přerušil dovolenou a dostavil se na mimořádné zasedání prezidia ÚV KSSS. Zasedání se mělo týkat oblasti zemědělství. Hned na letišti byl přivítán šéfem KGB Semiščastným a suitou pracovníků téže „firmy“.

Semiščastnyj Chruščova informoval o tom, že se jej prezidium rozhodlo zbavit funkce generálního tajemníka. Chruščov byl odvezen do Kremlu a uveden do sálu, kde zasedalo prezidium. Tam byl podroben velmi tvrdé kritice hraničící s urážkami ze strany Brežněva a jeho spoluspiklenců. Chruščovovi bylo jasné, že nemá cenu se příliš vzpírat.

Trochu bizarní byl fakt, že Semiščastný, který měl na starosti logistiku převratu, si dal velmi záležet na tom, aby nikdo z vnějšího světa neměl tušení o tom, co se v útrobách sovětské mocenské mašinérie děje. Dokonce ani Kreml nebyl toho dne uzavřen pro návštěvníky, a tak lidé obdivující jednu z největších ruských pamětihodností procházeli nic netuše kolem dveří, za nimiž se právě kácela pozice dosud nejmocnějšího muže SSSR.

Nazítří prezidium a ústřední výbor KSSS jednomyslným hlasováním přijaly „dobrovolnou“ rezignaci Nikity Chruščova na své stranické a státní funkce z důvodu „pokročilého věku a podlomeného zdraví“. Na premiérskou židli usedl Alexej Kosigyn a na sesli generálního tajemníka ÚV KSSS a tím pádem na samotném vrcholu sovětské moci se uvelebil Leonid Brežněv, kterého z jeho postu sesadí až smrt, která si pro něj přijde v roce 1982…

Nutno však uznat jistý posun oproti dobám minulým. Jak sám Chruščov podotknul, za dob Stalina by ze spiklenců „nezbyl ani mokrý flek“. A samotný fakt, že Chruščov nebyl zastřelen či jinak „zmizen“ a mohl zbytek života dožít s relativně slušnou penzí 500 rublů měsíčně (po jisté době sníženou na 400 rublů), svědčí o lehce (ale skutečně jen velmi lehce) civilizovanějších poměrech na špici sovětské hierarchie. Chruščovovým odstraněním skončila nejen jedna etapa dějin Sovětského svazu, ale svým způsobem také etapa sovětské kosmonautiky.

Zatím na Bajkonuru posádka Voschodu čekala, až bude moci zamířit do Moskvy, aby byla přijata vedením země k tradičním ceremoniím a poctám. Den po přistání se konalo setkání, na němž byli přítomni alespoň někteří představitelé armády a vojenského a kosmického průmyslu. Místní tělocvična u ubytovny posádek na Bajkonuru pojmula přibližně dvě stovky lidí a kosmonauti mohli prezentovat předběžné výsledky letu.

Všichni tři, ale zejména Feoktistov byli nadšeni pohledy na Zemi z vesmíru a třešničkou na dortu bylo jejich pozorování polární záře z dosud bezprecedentní výšky. Během debaty ale vyšly najevo i některé ne zcela pozitivní aspekty cestování vesmírem. Feoktistov připustil, že měl pocit, jako by visel vzhůru nohama, Jegorov zase uvedl, že se cítil, jako by klečel na kolenou a měl hluboce skloněnou hlavu. Zhruba na šestém a sedmém obletu měl také nepříjemný pocit v žaludku, který jej však opustil poté, co si lehce zdřímnul. Na práceschopnosti obou se však pocity neodrazily.

Komarov byl oproti tomu stran nepříjemných vjemů lehce zdrženlivější, přeci jen byl kariérním kosmonautem a na rozdíl od svých dvou kolegů měl před sebou perspektivu dalších letů, kterou si nehodlal pokazit neopatrně vyřčenými slovy, které by jej učinily středobodem zájmu lékařů a psychologů. Kosmický adaptační syndrom byl tehdy pochopen jen velmi málo. Komarov se tak omezil pouze na lehkou kritiku stísněnosti kabiny a její ne zcela příhodnou orientaci při přistání.

Odpoledne se pak konalo slavnostní setkání posádky s bojovým odřadem, který připravoval nosič Voschodu ke startu. Během ní najednou jeden z generálů přišel k zástupci velitele vojenských vzdušných sil maršálu Ruděnkovi a sdělil mu, že se má okamžitě dostavit do Moskvy. Poté, co Ruděnko, Kamanin a jejich svita dorazili do tzv. „nulového kvartálu“, tedy části města Bajkonur, kde byli ubytováni důležití činovníci a kosmonauti, podařilo se jim po telefonu z velitele VVS Veršinina vymámit alespoň částečný důvod onoho nečekaného povolání do hlavního města: v šest hodin večer se koná mimořádné zasedání pléna ÚV KSSS a Ruděnko musí být přítomen. Tehdy začalo všem docházet, že v Kremlu se děje něco podivného.

Posádka však nadále zůstávala na Bajkonuru. Kosmonauti stále čekali na povolení odletět do Moskvy. Kamanin se jim snažil ukrátit čas alespoň tím, že s Komarovem cizeloval text hlášení, které měla posádka přednést nejvyšším představitelům státu, jak bylo zvykem u všech předchozích letů. Ještě 14. října z Moskvy přišla direktiva, v níž se uvádělo, že osloveným v tomto případě již nebude Chruščov, ale někdo jiný. O den později již bylo vše oficiální – masmédia informovala veřejnost o Chruščovově „rezignaci“. Kamanin ve svém soukromém deníku neskrýval radost nad odchodem generálního tajemníka (není tajemstvím, že generál Kamanin byl stalinistou toho nejtvrdšho ražení), ostatní již tak nadšeni nebyli. Například Boris Čertok, Koroljovův náměstek, po letech vzpomínal na zklamání, jež čišelo z mnohých přítomných. Chruščov byl vnímán jako velký příznivec kosmonautiky a mnozí měli pocit, že pro Brežněva nebude vesmír ani zdaleka takovou prioritou, jako byl pro jeho předchůdce.

Během 15. října se kosmodrom téměř vyprázdnil, s posádkou zde zůstal pouze Kamanin, několik generálů a pracovníků Střediska výcviku kosmonautů a novináři. Kosmonauti trávili čas tenisem a prací na textech svých veřejných vystoupení. Kamanin dokonce v této nucené izolaci oslavil své šestapadesáté narozeniny. Nezbývalo, než čekat na pozvání do Moskvy.

Teprve o čtyři dny později mohli Komarov, Fektistov a Jegorov konečně zažít svůj okamžik slávy na Rudém náměstí, kde z tribuny mauzolea, stejně jako šest kosmonautů před nimi, mohli přečíst svá provolání k veřejnosti. Následovala opět tradiční recepce v Kremlu, jíž se účastnili všichni, jež měli něco společného s vesmírem nebo s mocí v rámci vedení SSSR. Přítomna byla i záložní posádka Voschodu a její člen Grigorij Katys si povšimnul osamocené postavy, jež postávala u jednoho z radiátorů u stěny. Byl to ministr obrany maršál Rodion Malinovskij, se kterým se Katys znal osobně již z dřívějších dob. Malinovskiij na něj působil podivně smutně a zakřiknutě. Až posléze se Katys dozvěděl, že Malinovskij byl v té době pod domácím vězením, z něhož mohl odjet pouze na tento banket. Brežněv si v té době ještě nebyl zcela jist svou pozicí a obával se, že by se armáda v čele s Malinovským mohla obrátit proti němu. Celkové náladě rozhodně nepřidala ani zpráva o havarovaném letounu Il-18V, o němž již byla řeč.

Pro posádku Voschodu však slavnostním uvítáním v Moskvě práce nekončila, téměř každý den kosmonauty čekalo setkání s pracovníky různých organizací, jež měly podíl na jejich misi. Na konci října si mohli alespoň trochu oddechnout – byly před nimi čtyři dny lékařských prohlídek ve vojenské nemocnici…

Let Voschodu přinesl Sovětskému svazu další z tolik žádaných prvenství, nicméně jeho lesk tak trochu zastínily změny ve vedení země. Ač to nikdo příliš neříkal nahlas, pro mnohé se nyní stala jejich práce obtížnější, protože hierarchie priorit stranických špiček se pozměnila. A byl tady jeden člověk, který mohl litovat Chruščovova odchodu ještě více než ostatní: Koroljovův velký konkurent Vladimir Čeloměj byl díky angažmá Chruščovova syna do poloviny října 1964 na výsluní pozornosti a přízně nejvyššího představitele země. Ze dne na den se ale ocitl v nemilosti. K jeho cti nutno přiznat, že Chruščovův syn v jeho konstrukční kanceláři zůstal a až v roce 1968 odešel do Institutu řídicí elektroniky.

Koroljov se tedy mohl ve skrytu duše radovat nejen z toho, že jeho sok má velmi oslabenou pozici, ale také proto, že splnil svůj závazek přestavět Vostok na vícemístný stroj. A odchodem Chruščova se mu nyní naskýtala ještě jedna možnost, jak nesplnit jistý další slib, který mu osobně dal. Porušení tohoto slibu přišlo vhod doslova všem, kteří na Voschodech pracovali…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://avatars.dzeninfra.ru/get-zen_doc/9660788/pub_649aa6ed0d74bf7b02a22924_649aa8c1815ac139bc59e71a/scale_1200
https://60cosmonauts.mil.ru/images/tild3364-6131-4566-a136-366261656564__047.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Vladimir_Semichastny.jpg (kredit: RIA Novosti archive, image #3001 / RIA Novosti / CC-BY-SA 3.0)
https://60cosmonauts.mil.ru/images/tild3431-3365-4665-b063-346463653266__055.jpg