Po relativně bezproblémových startech předchozích Vostoků by se mohlo zdát, že vzlet páté pilotované lodi bude rutinní záležitostí. Velmi trnitá cesta ke konečné fázi odpočtu však všechny na kosmodromu překvapila. Tolik smůly se zatím nikdy u letu s lidskou posádkou nenasbíralo a ubohý Valerij Bykovskij musel po několikadenním odkladu vinou nových a nových technických problémů trčet v kabině celkem pět hodin, než se stroj odlepil od rampy. Diváci a odpovědní činitelé v bunkru řízení startu a na pozorovacím bodě nedaleko rampy si oddechli, když se mohutná semjorka změnila v zářící bod pomalu se sunoucí k horizontu, nicméně vydechnutí to bylo jen velmi mírné. Zatímco první a druhý stupeň by při selhání (pakliže by se nejednalo o selhání explozivního charakteru) znamenaly pro kosmonauta nepříjemnosti v podobě přistání do ne zcela obydlených oblastí, třetí stupeň byl docela jiná písnička. Pokud by selhal ten, mohlo to pro kosmonauta znamenat možnou smrt i přes úspěšnou aktivaci havarijní záchranné sekvence. V jižním Altantiku většinou nepanuje úplně ideální počasí, navíc v této oblasti nemělo loďstvo sovětského námořnictva zrovna nejsilnější zastoupení. Pokud by motor RD-0109 nefungoval tak, jak se od něj očekávalo, důsledky by byly bývaly velmi závažné. Nebylo tedy divu, že když 673 sekund po startu motor ukončil svou práci, zmíněná skupina lidí si oddechla definitivně. Jak ovšem vzápětí vyšlo najevo, oddechnutí to bylo lehce předčasné. Bykovského se smůla zkrátka nehodlala pustit…

Kratší sólo, než jsme předpokládali

Zatímco u předchozích letů od Gagarina až po Popoviče fungoval třetí stupeň naprosto bezvadně, přičemž u posledně zmiňovaného bylo jeho fungování, alespoň co se přesnosti týče, na hranici možného, podle zákona pravděpodobnosti musel přijít okamžik, kdy tato příjemná statistika dostane trhlinu. A onen okamžik nastal v případě startu Valerije Bykovského. Podle původních propočtů měla dráha, na níž byl Vostok-5, jak se nyní oficiálně loď 3KA N^o7 nazývala, zajistit setrvání nad hranicí atmosféry po dobu 10 dnů, přičemž v plánu bylo Bykovského nechat létat zhruba 8 dní. Aniž to kdo tušil, ve skutečnosti byla loď na dráze 181х235 km, tedy mnohem níže. Navíc atmosféra byla ještě „načechrána“ solární aktivitou předchozích dnů a oněch deset dní bylo zcela nereálných. Výpočty provedené během pozdního večera po startu přinesly predikci, podle níž se měla loď samovolně vnořit zpět do atmosféry po pouhých osmi dnech, přičemž v takovém případě bylo místo přistání zcela nepředvídatelné. Dráha Vostoku tak byla velmi bedlivě sledována a „Komandnyj i izměritělnyj komplex“, tedy velicí a zaměřovací komplex Státní komisi hlásil svá zjištění po každém měření parametrů dráhy.

Bykovskij se zatím postupně seznamoval s novým prostředím. K velkému ulehčení všech se po navedení na orbitu zázračně spravilo spojení na UKV pásmu (což podle některých zdrojů specialisté očekávali), proto mohl kosmonaut se svými poznatky seznamovat Zemi. Bezprostředně po oddělení třetího stupně uviděl v iluminátoru cosi jako sněhové vločky. Pohotově zorientoval loď tak, aby mohl sledovat vypotřebovaný stupeň a skutečně, nedaleko obzoru spatřil velkou blikající hvězdu. Experiment s pozorováním třetího stupně tak proběhl s pozitivním výsledkem. Na dlouhé kochání se pohledem na zbytek rakety nebylo příliš mnoho času, neboť vzápětí oba stroje vlétly do zemského stínu. Ruční orientace byla podle Bykovského slov velmi příjemná, loď na páčku manuálního ovládání reagovala velmi bystře. Za deset minut kosmonaut spotřeboval 10 atmosfér tlaku v nádržích, což nebyl vůbec špatný výsledek. Hodnotu tlaku Bykovskij velmi bedlivě sledoval, protože pro orientaci lodi před brzdicím zážehem bylo zapotřebí pět atmosfér a pokud by se zakousl do této železné zásoby, ohrozil by bezpečnost letu a sám sebe.

Zpoždění při startu poměrně výrazně narušilo časový plán, Bykovskij se proto rozhodl plnit plán podle obletů Země. Během čtvrtého obletu proběhla již standardní konverzace kosmonauta s Nikitou Chruščovem. Vedoucí představitel Sovětského svazu Bykovskému několika frázemi popřál šťastný let a úspěšné přistání. Bykovskij posléze předal na Zemi hlášení o parametrech kabiny (všechny byly v normě) a svých pocitech (také byly v normě, což dokazovaly fyziologické parametry – například tep, který v okamžiku vypnutí motoru třetího stupně činil 105 úderů za minutu, během půlhodiny spadl na 78 úderů za minutu). Na šestém oběhu loď prolétala nad Leningradem, Sverdlovskem a Taškentem. Pracovníci pozemních sledovacích stanic, stejně jako směna na velitelském postu, sledovali Bykovského tvář na televizorech. Přímý přenos z kabiny kosmické lodi neprobíhal poprvé, nicméně to byla věc, která se stále ještě neomrzela. Kamaninovi se zdálo, že tvář kosmonauta je vážná a jakoby lehce unavená, proto mu řekl: „Budeš spát dříve, nebo podle plánu? Vidíme tě na televizoru, usměj se!“ Bykovskij se za okamžik skutečně usmál, což vzbudilo hromový smích sledujících a oznámil, že se cítí skvěle a bude pracovat přesně podle plánu.

Na Zemi se zatím lidé z rádia a televize dozvídali o tom, že ve vesmíru létá již pátý občan Sovětského svazu. Pro většinu posluchačů to bylo překvapení, ženu Bykovského Valentinu nevyjímaje. Věděla, že její manžel by měl někdy brzy letět, neznala však přesné datum. Od jeho odletu na kosmodrom se snažila neustále něco dělat, aby nemusela přemýšlet o tom, co by se mohlo stát. Velmi jí v tom pomáhal malý syn Valerka, kterému bylo v ten den tři měsíce a dvacet dní. Krom péče o miminko se Valja rozhodla provést generální úklid. Rodina bydlela v novém třípokojovém bytě ve Čkalovském a práce tak bylo dost a dost. Navíc Valentinina sestra přivezla hromadu jahod a Valja je zpracovávala na marmeládu.

Ten den z nějakého důvodu nezapínala televizi, rádio však zapnuté měla. Když náhle v půl páté odpoledne uslyšela onu známou frázi „Pozor, pozor! Následuje oznámení TASS,“ vypadla jí z ruky vařečka, kterou míchala hrnec s jahodami na plotně. Okamžitě jí blesklo hlavou, že se muselo něco stát, všichni ostatní startovali v mnohem dřívějších hodinách. Naštěstí byla hned vzápětí uklidněna zprávou o úspěšném startu. Zpráva ještě ani nedozněla, když se ozvalo ťukání na dveře. To Valentina Gagarina, Jurijova manželka, přišla pogratulovat přítelkyni. A sotva se za Valjou zaklaply dveře, uslyšela manželka kosmonauta číslo pět bouchání úplně z jiného směru. To další sousedka, opět Valentina, ale tentokrát manželka Viktora Gorbatka, bušila podpěrou od sušáku na prádlo do skla balkonových dveří a křičela: Valjo! Valentino! Hned si zapni televizor! Valerij startoval! Už tam ukazují snímky rodiny!“ Jak vidno, manželky sovětských kosmonautů si, co se pospolitosti týče, nijak nezadaly s „klubem manželek astronautů“ na opačné straně zeměkoule…

Na osmnáctém obletu Bykovskij zopakoval experiment, který již před ním provedli Nikolajev a Popovič – odpoutal se z křesla. Bykovskij si z jejich poznámek při poletových rozborech vzal k srdci nejdůležitější radu: hlavně nespěchat! Pomalu a metodicky se odpoutal z přívazného systému a celou dobu kontroloval jednotlivé kroky podle tabulky s postupem úkonů. Jako první se z křesla vznesla jeho hlava a po chvíli se kosmonaut břichem přitiskl ke stropu kabiny. Perioda volného poletování trvala celý jeden oblet, tedy přibližně hodinu a půl, a celou dobu si Bykovskij svou nově nabytou svobodu velmi užíval.

Po zkušenostech s Titovem byly další lety velmi bedlivě sledovány lékaři pro případ, že by se vyskytla ona podivná nevolnost, která Germana tak potrápila. Naštěstí se ukázalo, že Bykovskij je, stejně jako Nikolajev a Popovič, vůči záhadným symptomům imunní a jeho žaludek o sobě dával znát pouze tehdy, když měl Valerij hlad.

Během volného pohybu v kabině (těchto period bylo v průběhu letu hned několik) vyzkoušel kosmonaut mimo jiné taky experiment s orientací v prostoru se zavřenýma očima. Podle jeho zjištění byla orientace bez pomoci zraku poměrně obtížná. Jediné, co jej ale skutečně trápilo, byl fakt, že během těchto výletů mimo křeslo musel vypnout ventilátor chladicího okruhu skafandru.

Během druhé periody volného pohybu v kabině se dokázal Bykovskij také dostat blíže k iluminátorům a jako první spatřil vnější část své lodi v podobě jedné antén a také kousek termální obšívky plápolající v prostoru. Informace o obšívce lehce znepokojila techniky, ale podle všeho se jednalo pouze o malý kousek, který neměl mít na bezpečný průlet atmosférou vliv. Na okamžiky, kdy se mohl odpoutat z řemenů a vznést se volně, Bykovskij podle svých slov vždy netrpělivě čekal, protože celá záležitost mu byla veskrze příjemná.

Kosmonaut číslo 9 (bráno v globálním měřítku, v rámci sovětského programu měl číslo 5) však nebyl na oběžné dráze kvůli poletování v kabině. Snažil se ze svého letu vymáčknout maximum, proto byl velmi aktivní už od odlepení rakety od rampy. Během cesty na orbitu sledoval údaje přístrojů na palubní desce, vedl reportáž o svých pocitech, snažil se pozorovat horizont, zkrátka podle svých slov ani chvíli neseděl s rukama v klíně. Když se posléze, po návratu na Zemi, Jurij Gagarin ptal na jeho práci a práceschopnost během letu, Bykovskij mu pověděl o své zaneprázdněnosti během navedení na oběžnou dráhu. Gagarin se rozesmál a opáčil: „Měl jsem na mysli práci ve stavu beztíže. Práce během přetížení – to už je soukromá iniciativa!“

Ani po navedení na orbitální dráhu však Bykovskij neměl čas na nudu. Do jeho letového plánu patřilo mimo jiné i pozorování zemského povrchu. To probíhalo pomocí kamery, snímky byly pořizovány jak na černobílý, tak na barevný film. K pozorování měl připraven i speciální binokulár, jeho využití však Bykovskij komentoval poměrně negativně. Zdálo se mu těžké jej nastavit. Místo binokuláru raději využíval hledáček kamery. Podle Bykovského slov se osvědčily barevné filtry. Zejména žlutý se mu velmi líbil, protože dokázal potlačit lehký opar v atmosféře.

Krom zemského povrchu kosmonaut sledoval také oblohu a nebeská tělesa. Lehce jej zklamalo, že nebyl schopen pozorovat sluneční koronu, nicméně Slunce jako takové a také Měsíc pozoroval bez problémů a pokoušel se svá pozorování zaznamenat i na černobílý film v kameře. K jeho rozčarování se však jeden filmový zásobník v přístroji zasekl a ve druhém chyběl film!

Mimo pozorování velkých objektů typu Slunce a podobně však Valerij pozoroval i objekty neporovnatelně menší, konkrétně ty, které s sebou vezl v kabině na orbitální dráhu. Jeden z bodů programu byl věnován pozorování růstu hrachu v mikrogravitaci, Bykovskij se tak na chvíli proměnil v biologa a botanika. Dalším experimentem bylo sledování chování kapalin a plynů. V malé nádobce byla voda s bublinou vzduchu a kosmonaut pozoroval její chování. Zjistil, že když nádobkou zatřese, bublina otřesy přežije vcelku. Tato pozorování byla velmi skromným začátkem experimentů, které probíhají až do dnešních dnů a na jejichž výsledky čekají zástupy konstruktérů raketových motorů, biologů, fyziologů a dalších.

Jedním z hlavních objektů pozorování bylo Bykovského vlastní tělo. Valerij prováděl záměrné prudké pohyby hlavou pro vyvolání nevolnosti, ukázalo se však, že jeho vestibulární aparát je extrémně odolný. Během letu Bykovskij také lehce cvičil s gumovými pásy, zabýval se sledováním adaptace zraku v podmínkách mikrogravitace a podobně.

Samozřejmě nemohla chybět ani evaluace práce lodi jako takové. Bykovskij kvitoval systém ventilace skafandru, který byl natolik účinný, že jej na spánkové periody zcela vypínal. Mimochodem, stejně jako u předchozích letů nastal menší problém s udržením celkové teploty v kabině. Teplota klesla během prvního dne ze 30°C na 15°C a Bykovskij dostal za úkol teplotní trend sledovat a nedopustit, aby hodnota klesla pod 10°C. Další prvky a systémy ale fungovaly dobře, například Globus ukazující polohu lodi nad zemským povrchem. Bykovskij také ocenil práci konstruktérů, kteří rozmisťovali jednotlivé ovládací a zobrazovací prvky v kabině. Podle kosmonauta bylo rozmístění velmi dobré s výjimkou palubních hodin. Nicméně k některým prvkům bylo obtížné dosáhnout aniž by se odpoutal z křesla. Speciálně lékárnička byla pro připoutanou osobu zcela nedostupná. Problémy byly také s „gastronomem“, jak byla nazývána schránka se stravou. Bykovskij zjistil, že jsou tuby s jídlem přeházené a musel tudíž občas hledat, než našel tubu, na níž si chtěl pochutnat. Následně také zjistil, že je problematické i ukládání vypotřebovaných tub, které překážely.

V průběhu čtvrtého letového dne 18. června se pak Valerij Bykovskij stal držitelem jednoho prvenství – jako první vykonal velkou potřebu na oběžné dráze. Poté, co si vzal dávku projímadla, využil krátce po deváté dopoledne dobrodiní ASU (Hygienicko-sanitární systém, zjednodušeně řečeno – kosmický záchod). Celá procedura proběhla úspěšně a Bykovskij o tom zhruba o dvě a půl hodiny později informoval Zemi. Ovšem patrně vinou poruch signálu jeho slova vyvolala menší zděšení. Operátor na sledovací stanici v Chabarovsku Bykovského slova „V 9:05 proběhla kosmická stolice (rusky „stul“)“ mezi šumem a chrastěním ionosféry rozšifroval jako „Proběhl kosmický úder (rusky „stuk“)“. Okamžitě byl oheň na střeše.

Tato mylná zpráva se bleskově dostala ke skupině, která měla na starosti řízení letu, v níž byli mimo jiné i Kamanin, zástupce velitele vzdušných sil Ruděnko, Koroljov a další. Okamžitě se rozjela horečná činnost a členové skupiny začali sestavovat výčet možných příčin onoho tajemného úderu. Koroljov poprosil Kamanina, aby se kosmonauta optal, jaký charakter úder měl. Když se loď opět dostala do oblasti pokrytí sledovacími stanicemi, Kamanin položil Bykovskému onu otázku, načež kosmonaut zmateně odvětil, že nechápe, o jakém úderu je řeč. Kamanin upřesnil, že jde o „kosmický úder“, na který Bykovskij upozornil Chabarovsk. Valerij se rozchechtal a mezi vlnami smíchu konsternované osazenstvo velitelského postu informoval: „Nebyl žádný úder. Byla stolice, stolice, rozumíte? Prostě jsem šel na velkou, kakal jsem, kakal, chápete?“ Po těchto slovech se velitelským stanovištěm rozlehl bouřlivý a dlouhý smích všech přítomných, kterým spadl kámen ze srdce. Bykovskému následně Kamanin a spol. pogratulovali k novému světovému prvenství a nálada se opět vrátila do pozitivních hodnot.

Byť ale bylo toto prvenství velmi úctyhodné a důležité, přeci jen zůstalo ve stínu toho, co se odehrálo dva dny před Bykovského „velkým“ činem. Celý svět tehdy tak trochu zapomněl na jeho jméno a skloňoval nyní jméno zcela jiné. Sovětský svaz opět, alespoň zdánlivě, obrazně řečeno vytřel světu zrak. Že podnik, o němž je zde řeč, probíhal trochu jinak, než jak se o něm psalo v oněch dnech a dnech následujících, to vyšlo najevo až dlouho, dlouho poté…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

foto: autor
https://img.gazeta.ru/files3/270/12269270/upload-RIAN_68197.HR-pic905-895×505-50792.jpg (kredit: Игорь Снегирев/РИА «Новости»)
https://www.youtube.com/watch?v=TgZv9hajSKQ
https://www.youtube.com/watch?v=TgZv9hajSKQ