Pátý srpen 1961 se poznenáhlu přehoupl do šestého srpna a kazašská step si alespoň na pár hodin oddechla od ubíjejícího letního žáru. Teploty v těchto končinách mohou v létě pravidelně šplhat až přes čtyřicetistupňové hodnoty a vše je umocňováno čerstvým horkým větrem, jenž s sebou nese všudypronikající prach a písek. Ale z půlnoci ještě neuplynuly ani tři hodiny a rampa, na níž už od včerejšího dne stála raketa 8K78K s kosmickou lodí 3KA N^o4 na špici, začala ožívat mumrajem příslušníků bojového odřadu. V pět hodin místního času rozhodla Státní komise o zahájení tankování nosiče. V jeho průběhu se projevila jediná větší závada v rámci předstartovních příprav – u centrálního stupně se objevila netěsnost palivové instalace. Naštěstí se nejednalo o vážný problém a pod vedením Koroljovova náměstka Leonida Voskresenského se ji brzy podařilo odstranit. Obloha už byla modrá se zářícím slunečním kotoučem stoupajícím od východního obzoru, když úderem šesté hodiny v domku na ploščadce 2 do místnosti, kde spali kosmonauti, vstoupil Jevgenij Karpov. „Prospíte let,“ řekl s úsměvem, „je nádherné ráno!“ Titov s Nikolajevem byli okamžitě bdělí. Zejména prvně jmenovanému hrály nervy jako strunky, dnes nastal jeho den. Od okamžiku probuzení byl čas kosmonautů plánován na minuty, nicméně po Gagarinově letu již všechno probíhalo v klidnější a svým způsobem rutinnější atmosféře. I tak se i dnes měl člověk vydat za hranice známého – jako první měl prožít celý jeden den ve vesmíru…

Těžká zkouška

Grafikon příprav Titova ke startu byl velmi podobný tomu Gagarinovu. Krátká rozcvička následovaná kosmickou snídaní z tub, krátká jízda do montážní haly, kde po lékařské prohlídce nejprve oblékl skafandr dublér Nikolajev a pak i samotný Titov. Ve třičtvrtě na devět se oba muži v nemotorných oranžových oblecích vykolébali do připraveného modrobílého autobusu. Kratičká cesta na rampu, rozloučení s druhy, hlášení Státní komisi a vzhůru do výtahu.

Tentokrát Titova doprovázel nově ustavený vedoucí konstruktér Vostoku Jevgenij Frolov. Titov vklouznul do kabiny a vydechl úlevou, když byl skafandr napojen na ventilační systémy lodi. Srpnový žár již o sobě dával vědět a jeho organismus v neprodyšném obleku začínal mít lehké potíže s odvodem stále většího objemu tepla. Čtyřicet minut zabrala kontrola skafandru a kabiny po usazení kosmonauta, potom již za Titovem zaklapl příklop. Bylo téměř deset hodin místního času, když kosmonaut číslo 2 definitivně osaměl. Pokud všechno půjde dobře, další lidskou tvář spatří až nazítří…

Sergej Koroljov tentokrát zůstal věrný původním záměrům a ve velké většině přenechával mikrofon spojení s palubou Vostoku Pavlu Popovičovi, který i dnes plnil funkci komunikátora. Veškeré předstartovní úkony pobíhaly hladce a Titov mohl relativně s důvěrou hledět na ručičky palubních hodin, které ukazovaly moskevský čas. Přesný čas zážehu motorů byl určen na 8 hodin, 59 minut a 42 sekund, přičemž startovní okno začínalo pět minut před tímto okamžikem a končilo pět minut po něm. V daný okamžik se Titovovi ve sluchátkách ozvalo kýžené slovíčko „zažigaňje“ a on pocítil, jak se raketa začala lehce kolébat. V 8:59:57 moskevského času vyšly všechny motory centrálního a urychlovacích stupňů na plný tah a raketa podle Titovových slov „odskočila od startovního stolu“.

Zprvu kosmonaut necítil žádné větší přetížení, neviditelná ruka jej začala tlačit do křesla až půl minuty po vzletu. Přetížení však bylo lehce snesitelné, nepřešplhalo se přes 5 g, což bylo mnohem méně, než kolik činil limit výdrže, na který byl Titov zvyklý z jízd na centrifuze. Jedenáct minut po startu je loď na oběžné dráze, tentokrát na té správné s parametry 183 x 244 km. Necelou půlhodinu na to se z milionů radiopřijímačů po celém Sovětském svazu ozývá známý hlas Jurije Levitana, který oznamuje vypuštění lodě Vostok-2 (kvůli tehdejším zvyklostem neměla první pilotovaná loď s Gagarinem číselné označení). Titov se současně stává na dlouhé dekády nejmladším kosmickým cestovatelem, v den startu mu zbývá měsíc do šestadvacátých narozenin.

Jeho letový program je relativně nahuštěn, nicméně několik prvních minut se Titov jen tiše kochá výhledem na Zemi skrze orientátor Vzor. Pak ale musí začít pracovat. Hned na prvním oběhu Země je v plánu ruční orientace lodi – jeden z klíčových experimentů. Zhruba hodinu po startu Titov vycvakává na klávesnici logického zámku příslušný kód a pak mačká tlačítko odjištění ruční orientace. V té době se loď ještě nachází v zemském stínu. V 10 hodin a 5 minut moskevského času se Titov chápe ovládací páky a zkouší, jak loď reaguje. Nejprve náklon, pak i ostatní osy. Po deseti minutách Titov zaznamenává do palubního deníku, že loď je zorientována ve správné poloze k brzdicímu zážehu. Žádný zážeh se ale tentokrát ještě konat nebude, zatím jde vše podle plánu a před kosmonautem jsou další oběhy Země a další úkoly.

Jedním z těch důležitých je snímání zemského povrchu kamerou Konvas. Když loď znovu vlétne nad území SSSR, Titov bere kameru do rukou a skrze orientátor Vzor pořizuje první snímky. Expozimetr však stávkuje a tak musí Titov nastavit expozici „od oka“. Přesto jsou jeho snímky docela povedené. Po celou dobu snímání udržuje polohu lodi v prostoru s uspokojivou přesností. V jedenáct hodin vypíná ruční ovládání, za přibližně hodinu klesl tlak v nádržích stlačeného dusíku ze 160 na 120 atmosfér, přičemž během fotografické seance trvající asi 50 minut klesl tlak pouze o nějakých 15 atmosfér. To není vůbec špatný výkon, instruktor Mark Gallaj a jeho kolegové mohou být hrdi na výcvik, jehož se Titovovi dostalo.

V té době se však pomalu začíná projevovat podivný fenomén, kterým je Titov velmi překvapen. Již po startu, bezprostředně po přechodu do stavu mikrogravitace, měl na chvíli pocit, že přístrojová deska utíká nahoru a teprve poté, co zavřel oči, podařilo se mu vytěsnit pocit, že jeho tělo kamsi padá. Poté, co ukončil práci s orientačním systémem lodi, má podle programu mimo jiné vykonat také testy zaměřené na vestibulární aparát. Jsou složeny z několika „póz“, první předpokládá zavřené oči a ruce natažené před sebe, druhá opět zavřené oči a rukou se kosmonaut má dotknout špičky nosu, třetí pak spočívá v kreslení obrázků se zavřenýma očima. Čtvrtou a poslední pózu, během níž má rychle otáčet hlavou, však Titov ani nezačíná. Již předtím totiž zjistil, že mu tyto pohyby nedělají dobře. Plánovaný oběd zhruba ve třičtvrtě na jednu pak téměř zcela vynechává – nemá ani nejmenší náznak apetitu. Spokojí se pouze s džusem z černého rybízu.

Aniž to tušil stal se prvním člověkem, který se střetnul s jevem zvaným česky kosmická kinetóza. Jeho apetit zůstával víceméně na nule a poté, co na večeři zkusil z tuby vytlačit trochu paštiky, musel se velmi nutit k tomu, aby ji spolknul. Naštěstí má hned na následujícím, sedmém oběhu v plánu opět ruční orientaci lodi, což jej trochu rozptýlí a dává mu zapomenout na nepříjemné pocity v oblasti žaludku. Mezitím probíhají testy sluchu, test odhadu času a o půl sedmé večer si pak kosmonaut připisuje další prvenství – poprvé využívá ve vesmíru toaletu. K velké úlevě všech může ohlásit, že vylučování v beztížném stavu funguje stejně dobře jako na Zemi a „proud“ není nijak odlišný od podmínek v normální zemské gravitaci, a pokud ano, pak je močení dokonce o něco lehčí.

V tu dobu již je na Titovovi znát únava umocněná nepříjemnými pocity a tak ohlášuje do rádia: „Dělejte si, co chcete, ale já jdu spát.“ Netuší, že na něj čeká nepříjemné překvapení. Nejprve zjišťuje, že když zcela uvolní ruce, zůstanou viset v prostoru, proto je schovává do rukávů skafandru. Potom jej ruší sluníčko nahlížející do pravého iluminátoru, proto musí zaklopit jeho kryt. A tehdy začínají jeho nepříjemné pocity gradovat. Musí využít dobrodiní „blicího pytlíku“, který má na palubě, a do něhož velmi rychle ukládá svou snídani i večeři. Teprve pak se dostavuje kýžený spánek.

Podle plánu se měl Titov probudit ve 2 hodiny ráno. S přestávkami se mu daří spát téměř celou určenou dobu a probouzí se čtvrt hodiny před určeným časem. Protože chce být přesný, rozhoduje se ještě na oněch patnáct minut zavřít oči. Když je znovu otevírá, zjišťuje, že to nebylo pouhé zadřímání, ale plnohodnotný spánek a palubní hodiny ukazují 2:35. German Titov se tak stává prvním člověkem, který zaspal ve vesmíru! Jeho spánek je natolik tvrdý, že jej neprobudil ani signál vyzývající k navázání spojení, ani blikání příslušné kontrolky na přístrojové desce a ještě dvě minuty po probuzení je natolik rozespalý, že nedokáže navázat spojení se Zemí. Po jeho letu se mezi lidmi začal šířit vtip: „Otázka: Víte proč kosmonaut Titov na orbitě zaspal? Odpověď: Protože měl na palubě budík Jerevanského hodinářského závodu!“ Co na tom, že na palubě Titov ve skutečnosti žádný budík nemá…

Na Zemi vyvolává kosmonautovo mlčení lehké pozdvižení. Koroljov je doběla rozzuřený, protože má za to, že problém je na straně sledovacích stanic. Na druhou stranu je jasné, že Titov je v pořádku, protože telemetrie předává údaje o jeho tepu, který se pohybuje v rozpětí 53-67 úderů za minutu, tedy níže, nežli tomu bylo v průběhu předchozího dne, nicméně však rozhodně nad nulovou nebo extrémně zvýšenou hodnotou, což by signalizovalo buďto poruchu čidla nebo něco ještě horšího. Když se však kosmonaut ozvývá na kanále fónického spojení, všem i tak padá kámen ze srdce. Koroljov pověřuje svého náměstka Čertoka, aby okamžitě začal ve spolupráci se sovětským hodinářským průmyslem vyvíjet budík pro použití ve stavu mikrogravitace.

Nepříjemné pocity, jež Titova sužovaly na začátku spánkové periody, mírně ustoupily, nicméně do zpěvu mu stále není. Nadcházela však poslední fáze letu a tak mu nezbývá, než se vzchopit a vydržet do konce. Letový plán předpokládá po ukončení spánkové periody pouze pozorování zemského povrchu a pár jednoduchých úkonů, jako například korekce globusu podle pokynů sledovacích stanic. Titov zaznamenává, že z oběžné dráhy lze mimo jiné spatřit vlny na oceánech, je možné pozorovat, která pole v zemědělských oblastech jsou již sklizena a celkově rozeznávat detaily, které jsou až překvapivé.

K velké úlevě všech si během celého letu vcelku dobře vede systém zajištění životních podmínek, který natropil tolik neplechy při pozemních testech a přinutil zainteresované k improvizaci při přípravě Gagarinova letu. Jediné, co Titova trápí, je snižující se teplota v kabině, která spadla až na 10°C. Jak vyšlo najevo po letu, během předstartovních příprav byl omylem zapnut jak hlavní, tak záložní ventilátor. Krom již zmíněného nefunkčního expozimetru se prozatím jedná o jediný větší problém během letu. To se však má za pár desítek minut změnit.

V 8:44 moskevského času spouští automatika Vostoku-2 sekvenci, jež měla vyvrcholit přistáním. Loď se postupně orientuje na Slunce a zhruba v 9:57 se probouzí brzdicí motor TDU. Titov zaznamenává dobu jeho činnosti o délce 40 sekund, což znamená, že brzdný impuls je dostatečný k tomu, aby stroj vstoupil do atmosféry. Krátce po ukončení práce TDU přichází rozdělení úseků. A tady nastává zřejmě nejvážnější problém celé mise.

Podle hluku a vibrací Titov pochopil, že zapracovaly pyropatrony, které rozepnuly čtyři ocelové pásy, jež poutaly návratovou kabinu k přístrojovému úseku. Podle všeho by se nyní měl zastavit globus, měly by pohasnout kontrolky na palubní desce a naopak by se mělo rozsvítit tablo „připravit ke katapultáži“. Tablo se skutečně rozsvěcuje, jenže ostatní kontrolky nezhasly a globus se stále pohybuje. Může to znamenat pouze jediné – přístrojový úsek se neoddělil.

Aniž to Titov tuší, přístrojový úsek zůstává k návratové kabině připevněn skrze „kabel-mačtu“, která se neoddělila těsně před rozdělením úseků tak, jak bylo v plánu. Opakuje se stejná situace jako u dvou bezpilotních letů lodí 3KA. Pozdější analýza ukázala, že za vším bylo chybné umístění kabelu, který přenášel elektrický impulz k odhození zástrčky kabel-mačty. Poté, co sekvencer vydal povel „oddělit úseky“, aktivovaná pyrotechnická gilotina kabel přesekla zlomeček sekundy předtím, než mohl splnit svůj úkol.

Loď nyní vstupuje do atmosféry v nestabilní konfguraci a Titovovi, který nechal na rozdíl od Gagarina otevřené kryty iluminátorů, se naskýtá zajímavý pohled na ohnivou záři, která pomalu mění barvu a intenzitu podle toho, zda je přístrojový úsek ve směru letu zrovna před návratovou kabinou, nebo za ní. Nakonec kabel-mačta prohořívá a oba úseky se oddělují v 10:07, tedy přibližně deset minut po plánovaném čase rozdělení.

Titov z okénka pozoruje jiskry, odlétající hořící antény a ohnivé divadlo na něj činí velký dojem. Potom začíná fáze maximálního přetížení. Titov ve své zprávě posléze uvedl, že násobky byly natolik vysoké (byť se podle všeho nelišily od Gagarinova letu), že mu začaly slzet oči. Naštěstí netrvá dlouho a přetížení ustupuje, aby uvolnilo cestu dalšímu fenoménu. Kabina zpomalila pod rychlost zvuku a začínají jí otřásat silné vibrace, které kosmonaut přirovnal k jízdě vozem po kočičích hlavách.

V 10:11 moskevského času je spuštěna katapultážní sekvence. Nejprve je odstřelen příklop vstupního průlezu. Titov zaznamenává, že vnitřní obšívka kokpitu se na pravé straně vyboulila natolik, že se dotýká jeho skafandru. Zvídavý Titov malinko otáčí hlavu, aby se podíval blíže, když vtom spouští katapultovací mechanismus a on nosem naráží do hledí své helmy. Z nosu mu vytéká pár kapek krve, nicméně nejde o nic hrozného. Zatím klesá připoután v křesle, což je podle jeho slov poměrně pohodlné. Po několika sekundách křeslo odpadává a nad Titovem se rozprostírá vrchlík hlavního padáku.

Zprvu sestup probíhá relativně klidně, tedy až do chvíle, kdy se automaticky ze své schrány vylévá záložní padák. Stejně jako u Gagarina, i u Titova měli odpovědní činitelé za to, že bude lépe, když bude mít kosmonaut nad sebou dva vrchlíky, pro všechny případy. Jenže záložní padák se opět nenalévá vzduchem a zůstává viset dolů. Titov se snaží jej od sebe odtahovat rukou, aby se mu nezamotal kolem nohou. Zhruba tisíc metrů nad zemí ze záložního padáku odpadává obal a padák se začíná nalévat. Jenže během nalévání se jeho šňůry omotávají okolo šňůr hlavního padáku. Naštěstí se šňůry nezamotaly úplně, ale i tak to byl podle Titovových slov velmi nepříjemný pohled.

Země se přibližuje a je čas myslet na dosednutí. Při pohledu pod sebe ovšem Titovovi vyskočily další vrásky na čele: snáší se nebezpečně blízko železniční tratě, po které zrovna jede osobní vlak! Kosmonaut se snaží řídit svůj padák, jeho snaha se však nesetkává s větším úspěchem. Možná mu nakonec pomohl vítr, každopádně nakonec Titov dopadá několik desítek metrů od železničního náspu. Asi patnáct metrů jej vítr vleče po strništi, než se mu daří odhodit padák.

Kosmonaut přistál 7. srpna v 10:18 moskevského času asi 12 km jižně od vesnice Krasnyj Kut v Saratovské oblasti po letu trvajícím 1 den, 1 hodinu a 1 minutu. Ještě na padáku pozoroval, že kabina přistála nedaleko a už se k ní sbíhají lidé. A nyní z podjezdu pod železniční trati pomalu vyjel motocykl se třemi lidmi. Titov se usmál a zavolal na jezdce: „Fajn, pojďte sem, pomozte mi rozepnout se.“ Jezdci se optali: „A vy jste Titov?“ Zprávy o druhém sovětském kosmonautovi byly pochopitelně centrem rozhlasového vysílání i článků v denním tisku. O pár okamžiků později dorazila auta s představiteli místní samosprávy. Ti Titova převezli na suché hrachové pole, kde se v obležení lidí nacházela návratová kabina. Kosmonaut na chvíli vlezl dovnitř, aby vytáhl palubní deník a trochu se napil vody.

Krátce poté se na místo snesl výsadek členů pátrací skupiny, kteří začali zajišťovat loď a utvořili kolem ní kordon. Titova zhruba po hodině převezlo auto do sídla stranického vedení Krasného Kutu, odkud mohl čerstvý kosmický cestovatel telefonem zahlásit o svém přistání Nikitovi Chruščovovi. Z letiště místního leteckého učiliště jej pak letadlo dopravilo, stejně jako předtím Gagarina, do Kujbyševa. Krátce po něm sem dorazil i samotný Jurij Gagarin s Nikolajem Kamaninem, které zpráva o Titovově startu zastihla v Kanadě.

Ještě téhož večera se Titov dopustil narušení poletové disciplíny, když do sebe ke zděšení lékařů obrátil celou lahev piva. Mohl to být jeden z prvních signálů toho, že jej nebude tak lehké zkrotit. Na druhou stranu hovořil poměrně otevřeně o svých fyzických potížích během letu. Bylo by asi těžké celou věc zamlčet poté, co byl v rozhovorech se Zemí v průběhu letu znatelný jeho diskomfort a navíc interiér kabiny měl podle některých zdrojů nést stopy jeho nevolnosti.

Titovův let přinesl každopádně mnoho odpovědí na zásadní otázky ohledně schopnosti člověka přebývat delší dobu v podmínkách orbitálního letu, poprvé proběhl kompletní cirkadiánní rytmus, poprvé člověk ve vesmíru spal, poprvé vyměšoval, poprvé pořizoval filmové záznamy zemského povrchu…

Další cesty jak člověka, tak stroje však nebyly příliš jednoduché. Titov do značné míry podlehl svádění slávy a dostával se opakovaně do situací, které příliš nesloužily k jeho cti, dokonce zavinil dopravní nehodu, při níž zemřel člověk. Mimo to se necítil dobře v roli kosmonauta a postupně se začal zaměřovat na profesi zkušebních letců. Co se týče jeho lodi, kabina Vostoku-2 se nenachází v žádném muzeu, ani v depozitáři následnické organizace OKB-1, RKK Eněrgija. Svou existenci ukončila v roce 1964, kdy byla použita jako testovací exemplář pro vývoj padákového systému pro lodě Voschod. Při jednom ze shozů z letounu se padáky neotevřely a převzácný historický artefakt dopadl z výšky několika kilometrů volným pádem, aby se roztříštil na tisíce kousků.

To všechno však bylo v ony srpnové dny ještě daleko v budoucnosti. Veřejnost čekala na další lety, další prvenství. A Koroljov měl skutečně v rukávu něco opravdu velkolepého. Nakonec však realita upravila jeho plány po svém…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

foto: autor
https://riabir.ru/wp-content/uploads/2021/09/titov.jpg (kredit: Roskosmos)
foto: autor
https://osiktakan.ru/space_ap/photo_titov_gs_03.jpg (kredit: Coюз фотохудожников России)
https://osiktakan.ru/space_ap/photo_titov_gs_01.jpg (kredit: Coюз фотохудожников России)
https://osiktakan.ru/space_ap/Titov_07-08-61.jpg (kredit: Roskosmos)