Vedení Sovětského svazu v souvislosti s pilotovaným programem velmi rychle pochopilo, jaký úžasný nástroj propagandy drží v rukou. V porovnání s lety Američanů, kteří začínali pouze „žabími skoky“ na suborbitální dráze, byly několikadenní mise Vostoků o mílové kroky vepředu. V době, kdy astronauti Mercury nakukovali za hranice atmosféry na několik krátkých hodin, Sověti ve Vostocích zažívali několik kompletních cirkadiánních cyklů, což poskytovalo spoustu dat, jakými se jejich rivalové z NASA zatím chlubit nemohli. Ale hlavní na letech sovětských kosmonautů nebyla věda nebo láska k technologickému pokroku. Hnací silou dobývání vesmíru bylo z hlediska špiček tehdejšího stranického a státního vedení soupeření s kapitalistickým západem o to, či společenský systém je efektivnější a nadřazený. A na začátku šedesátých let se, viděno prizmatem kosmických letů, skutečně zdálo, že socialismus má navrch. K tomu však bylo třeba ohromovat svět novými prvenstvími. Občas takové prvenství vzešlo z iniciativy shora, někdy zase díky iniciativě na nižších úrovních řízení tohoto nového odvětví…

Cherchez la femme, tedy hledejme ženu…

Sovětské společenské zřízení vybudované na základě revoluce v roce 1917 radikálně změnilo postavení mnoha skupin obyvatelstva. Oproti dřívější šlechtě a inteligenci se nyní alespoň navenek do popředí dostala osoba běžného pracujícího, role církve byla v kontrastu s dosavadními dějinami zcela odsunuta na periferii vlivu, stranou nezůstal ani pohled na rodinu. Asi nejmarkantnější změnou z pohledu rodiny byla nová role ženy.

Zatímco v dobách minulých byla žena především strážkyní rodinného krbu a jejím hlavním úkolem bylo udržování domácnosti a výchova potomstva, v sovětském chápání byla žena postavena na roveň mužům co se možností týče. Během velmi krátké doby se objevily v továrnách soustružnice, jeřábnice, svářečky, na polích zase traktoristky, kombajnérky a podobně. Možnost pevnějšího zapojení žen do ekonomiky země bylo vnímáno jako jeden z pilířů nové socialistické morálky.

Vcelku pochopitelně se idea zapojení žen nevyhnula ani kosmonautice. A kupodivu s ní nepřišel vizionář Koroljov, ani vedení státu. Myšlenka ohledně ženských kosmonautů poprvé nahlas zazněla od velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina. Ten krátce po Gagarinově letu začal usilovat o to, aby byla zformována malá skupinka žen určených pro lety na Vostocích a následujících typech kosmických lodí.

Kamaninovy důvody byly v zásadě tři. V prvé řadě podle něj bylo nevyhnutelné, že ženy dříve či později do vesmíru začnou létat, proto je rozumné začít je připravovat již nyní. Druhým důvodem se již dostáváme na známou půdu soupeření mezi tehdejšími kosmickými mocnostmi. Podle generála nebylo možné připustit, aby první ženou ve vesmíru byla Američanka. Kamanin byl informován o testování žen, které proběhlo v roce 1960 na Lovelace Clinic v Albuquerque v Novém Mexiku. Z testů, jež byly identické s těmi, jimiž procházeli kandidáti prvního amerického oddílu astronautů, vyšlo s čistým štítem třináct žen, nicméně jednalo se o privátně financovanou akci, s níž neměla agentura NASA nic společného. Nelze však vyloučit, že v Kamaninově podvědomí měla skupina žen, později označovaných jako „Mercury 13“, podobu hrozby pro další sovětské prvenství.

Třetím důvodem, který si Kamanin zapsal do svého tajného deníku, byla propagandistická hodnota, kterou mohla žena ve vesmíru přinést. Jak generál doslova napsal: „První sovětská žena ve vesmíru bude stejně velkým agitátorem za věc komunismu, jako jsou Gagarin a Titov.“ Jak vidno, žádná velká intelektuální zvídavost či zájem o vědecké poznatky Kamanina k tomuto kroku nevedly.

Ať už měl však velitel oddílu kosmonautů důvody jakékoli, je nutné přiznat mu klíčovou zásluhu na tom, že myšlenka na prvního ženského kosmonauta spatřila světlo světa a byla realizována. Kamanin totiž tuto ideu protlačoval proti setrvalému odporu jeho spolupracovníků i nechuti vyšších míst. Nakonec mu trvalo půl roku, než se vedení letectva, akademie věd, Koroljov a další nechali přesvědčit.

Jeho snaha byla korunována úspěchem 23. prosince 1961, když vedení ÚV KSSS schválilo záměr během nového výběru kosmonautů zahrnout do oddílu také 5 zástupkyň něžného pohlaví. DOSAAF, tedy organizace, která se podobala našemu Svazarmu, měla do 10. ledna dodat osobní složky přibližně 40-50 mladých žen, které projevily přání stát se kosmonautkou a vyhovovaly základním požadavkům. Tato první etapa se o pár dní zpozdila, představitelé DOSAAF dodali ony složky až 15. ledna. Bylo totiž nutno projít záznamy zhruba 800 dívek a žen z několika aeroklubů, jež odpověděly kladně na otázku, zda chtějí projít přípravou pro let do vesmíru. Podle některých pramenů byly z výběru vyloučeny zájemkyně z leningradského a voroněžského aeroklubu, neboť u kandidátek měl být vyloučen kontakt s cizinci. V Leningradě a Voroněži však v rámci aeroklubu působili občané Polska, Maďarska a Československa. K rukám Kamanina se tak dostalo 58 osobních složek.

Kamanin s kolegy z nich vybral 23 kandidátek, které odpovídaly požadavkům a ty pak byly v průběhu února a března v několika skupinkách pozvány do Centrální vědecko-výzkumné letecké nemocnice na zevrubné lékařské testy zakončené pohovorem s mandátní komisí.

V rámci první skupinky, která prošla téměř měsíc trvajícími testy, byly vybrány hned tři kandidátky – Valentina Těreškova, Irina Solovjova a Taťjana Kuzněcova. 12. března byly oficiálně zařazeny do oddílu kosmonautů. Ve druhé skupině byla mimo jiné i Marina Popovičova, manželka Pavla Popoviče. Svým způsobem tak tato druhá skupinka měla jistou výhodu, protože Marina od svého manžela dobře věděla, jaké lékařské záludnost na kandidátky čekají. Přes své velké ambice a velké zkušenosti však Popovičova testy neprošla a byla ze zdravotních důvodů vyřazena. V této druhé skupince nicméně s bezvadnými výsledky přežily testy dvě ženy, Žanna Jorkina a Valentina Ponomarjova. Kandidatura druhé zmiňované narazila na odpor v mandátní komisi – Ponomarjova totiž měla již dítě, čtyřletého syna. Zejména Jurij Gagarin byl coby člen komise toho názoru, že lety do vesmíru jsou zatím natolik nové a nebezpečné, že nestojí za to riskovat životy matek. Podle něj by měly být vybrány jen zatím nesezdané a bezdětné dívky. Nakonec však byl přehlasován a 3. dubna se i Jorkina a Ponomarjova staly členkami oddílu.

Vzhledem k tomu, že oddíl kosmonautů byl v té době čistě vojenský a spadal pod gesci velitelství vzdušných sil, všech pět kandidátek bylo přechodně přijato do armády a obdrželo hodnost vojína. 29. března do Centra výcviku kosmonautů dorazily Těreškova, Solovjova a Kuzněcova a 12. dubna je následovala Jorkina a Ponomarjova. Původní předpoklady hovořily o tom, že by výcvik měly zvládnout do konce srpna, což by bývalo bylo neuvěřitelně náročné. Za tímto účelem byly ženy ubytovány přímo v Centru, v budově takzvaného „profylaktoria“ (budova s tímto názvem existuje ve Hvězdném městečku dodnes, jen je pochopitelně modernější).

Jakousi „vedoucí“ skupiny ženských kandidátek byla určena Valentina Těreškova. Tuto funkci dostala pro svou předchozí práci v Komsomolu (obdoba našeho Socialistického svazu mládeže). V roli kurátora skupiny se ocitl velitel štábu vojenského útvaru 26266 (tedy útvar, jež byl jádrem Centra výcviku kosmonautů) plukovník Grigorij Maslennikov.

Dámy musely krom základního kosmonautického výcviku pochopitelně projít také všeobecným branným výcvikem (nebylo přeci možné, aby příslušnice ozbrojených složek nedokázaly zacházet se střelnými zbraněmi nebo, chraň Bůh, nevěděly, jak pochodovat ve tvaru!). Kosmonautická příprava pak měla klasickou formu: medicínské prověrky, fyzická příprava, lekce teoretických předmětů. Časem přibyly také lety na MiG-15UTI, během něhož pilot vedl letoun po parabolické dráze a tím na palubě nastal zhruba na čtyřicet sekund stav mikrogravitace. Děvčata měla za úkol během této doby vykonat zadaný jednoduchý úkol, například napsat čitelně své jméno, příjmení, datum a podepsat se nebo zkusit pojíst kosmické stravy z tuby a podobně. K tomu přidejme trénink vestibulárního aparátu, parašutistický výcvik, jízdy na centrifuze, výcvik v přistání na vodu ve Feodosii na Krymu, a máme před sebou obraz velmi rušných několika měsíců.

Krom těchto „radostí“ budoucí kosmonautky procházely také letovou přípravou. Od května 1962 začaly teoretické lekce a seznamování s „materiální částí“ tedy konstrukcí a funkcí systémů MiGu-15UTI a Iljušinu Il-14. Velkou výhodu měla v tomto bodě přípravy Valentina Ponomarjova, protože jako jediná z pětičlenné skupiny předtím samostatně létala v aeroklubu. Její čtyři kolegyně se rekrutovaly z řad sportovních parašutistů, proto s ovládáním letounu neměly pražádné zkušenosti. Všech pět si však nakonec dokázalo s většími či menšími obtížemi s řízením výkonných letounů poradit.

Velmi důležitým bodem přípravy byly simulace na trenažéru Vostoku. V té době již krom trenažéru v Leteckém výzkumném institutu fungoval i druhý trenažér přímo v Centru přípravy kosmonautů. Jeho základ údajně tvořila kabina lodi 3KA N^o2, v níž v březnu 1961 na orbitální dráhu při poslední generálce před letem člověka letěla figurína Ivan Ivanovič a fenka Zvjozdočka. Nácviky v trenažéru imitovaly nominální i nouzové postupy jak v běžném oděvu, tak v takzvaném „technologickém skafandru“ tedy ve skafandru, který nebyl šit na míru, ale jen lehce přizpůsoben konkrétní fyziognomii těsně před nácvikem.

Zajímavou perličkou je, že ženy si dlouho nedokázaly najít svůj vlastní volací znak, který si dodnes každý kosmonaut (přesněji dnes velitel posádky) vybírá sám. Někteří se snažili pomoci radami, podle nichž mohly posléze z éteru zaznít volací znaky jako „Hortenzie“ nebo „Protěž“, nakonec vše vyřešila Ponomarjova, která navrhla volací znak „Bříza“ podle svých vzpomínek z aeroklubu. Znak se ostatním líbil, nicméně zněl trochu tvrdě, proto byl lehce změkčen na „Břízka“. Ponomarjova navrhla také volací znak „Čajka“, ten se nakonec zalíbil tak, že si jej děvčata „schovala“ až pro skutečný let.

Na konci července se pětice žen také poprvé setkala se Sergejem Koroljovem. Na všechna děvčata učinil hlavní konstruktér velmi dobrý dojem, bylo evidentní, že je velkou osobností a současně, pokud chtěl, také příjemným a zemitým člověkem. Během setkání se, stejně jako kdysi členů prvního oddílu, děvčat ptal na jejich dosavadní život, motivaci k letu do vesmíru a podobně. Jak později vzpomínala Valentina Ponomarjova, nikde nebyl ani náznak animozity Koroljova vůči něžnému pohlaví v roli kosmonautek, o níž se později začaly šířit nejrůznější historky. Je na druhou stanu pravdou, že v té by ještě nebylo případnou nedůvěru na čem stavět, takové důvody přijdou až později…

22. srpna čekal na pětici žen zajímavý a vzácný dárek – v první minutě nového dne odstartoval letoun An-10 s nimi, Kamaninem, Keldyšem a dalšími členy Státní komise, jež měla schvalovat start meziplanetární sondy k Venuši, směrem na Bajkonur. Po příletu na kosmodrom se ukázal typický sovětský byrokratický šlendrián – pro děvčata ještě nebyly hotovy propustky na polygon, proto musely první den zůstat v ubytovacích prostorách na „ploščadce 10“ (dnešní město Bajkonur, několik desítek kilometrů jižně od Gagarinské rampy a její obslužné infrastruktury). Poté, co byly propustky konečně vyhotoveny, mohly se kosmonautky konečně podívat na skutečnou kosmickou techniku zblízka.

25. srpna ráno nosná raketa se stanicí 2МV-1 №3 vzlétla do slunečné oblohy. Bohužel se po úspěšném navedení na orbitální dráhu nezažehl motor čtvrtého stupně a sonda pod oficiálním názvem „Sputnik-19“ zůstala na zemské orbitě až do 28. srpna, kdy shořela v hustých vrstvách atmosféry. Na kosmonautky však návštěva Bajkonuru a start samotný učinily obrovský dojem. Nejspíše si každá z nich potají v duchu říkala, zda právě ona bude za pár týdnů nebo měsíců vzlétat z té samé rampy…

Výcvik ženské části oddílu byl, jak již bylo řečeno, původně koncipován tak, aby na konci srpna bylo možné po vykonání závěrečných zkoušek všech pět děvčat převést do oddílu aktivních kosmonautů a realizovat let jedné z nich někdy ve třetím kvartále roku 1962. Bohužel, z mnoha důvodů jak politických (nerozhodnost a lhostejnost špiček vedení státu), tak z technických (zdržení při úpravě vybavení) byly zkoušky několikrát překládány stejně jako termín letu.

Nejprve byly zkoušky přeneseny na září, pak na říjen a nakonec se uskutečnily 28.-29. listopadu. Zkoušky skládaly jen čtyři ženy, Táňa Kuzněcova byla během podzimu ze zdravotních důvodů (zvýšená hladina bílkovin v krvi po zátěži v surdokomoře a na centrifuze) dočasně odstavena z výcviku a až na začátku ledna 1963 byla opět uznána schopnou kosmického letu. Čtveřice žen složila zkoušky na výbornou a od 1. prosince byl oddíl kosmonautů oficiálně posílen o čtyři exempláře něžného pohlaví. Kuzněcova své zkoušky vykonala o dva měsíce později a do stavu aktivních kosmonautů byla zařazena 23. ledna 1963.

V souvislosti se složením závěrečných zkoušek měl s děvčaty pohovor Nikolaj Kamanin, který jim navrhnul, aby se staly řadovými poddůstojnicemi vzdušných sil. Existovala i alternativa – kosmonautky mohly zůstat civilními osobami, nicméně všechny se rozhodly, že se nebudou ničím lišit od ostatních kolegů v oddíle. 15. prosince tak byla čtveřice již „certifikovaných“ kosmonautek povýšena do hodnosti podporučíka, Kuzněcové se této hodnosti dostalo s příslušným zpožděním. Ještě před zkouškami dostávaly dámy výplatou 200 rublů měsíčně (to nebylo úplně málo, například Ponomarjova coby zaměstnankyně Ústavu aplikované matematiky Akademie věd měla původně výplatu 150 rublů), po zkouškách a zařazení na příslušné hodnosti se jim plat zvedl na 300 rublů.

Ihned po složení zkoušek dostaly ženy dovolenou až do 10. ledna. Z toho je váženému čtenáři zřejmě  jasné, že let Vostoku s ženskou kosmonautkou, jež byl plánován na říjen a posléze do konce roku, nebyl ještě ani zdaleka připraven. Ohledně tohoto letu panovalo mnoho nejasností, a to nejen ohledně termínu startu a délky mise, ale také ohledně toho, která ze čtveřice žen (Kuzněcova vinou svých zdravotních problémů efektivně ztratila šanci na ženské prvenství) se stane první zástupkyní něžného pohlaví, která zakusí cestu vesmírem…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

foto: autor
https://vk.com/@clubstar_city-nikolai-petrovich-kamanin
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Valentina_Tereshkova_(January_1963).jpg (kredit: RIA Novosti archive, image #616304 / Alexander Mokletsov / CC-BY-SA 3.0)
http://www.astronaut.ru/as_rusia/lady62/foto/solovieva_s.htm?reload_coolmenus
http://www.astronaut.ru/as_rusia/lady62/foto/ponomareva_s.htm?reload_coolmenus
http://www.astronaut.ru/as_rusia/lady62/foto/erkina_s.htm?reload_coolmenus
http://www.astronaut.ru/as_rusia/lady62/foto/kusnezova2s.htm?reload_coolmenus