Cesty za kosmonautikou: Bajkonur (1/2)

"Gagarinskij start" čeká na raketu

Asi každý z nás si ze svého dětství nese několik snů, o kterých je víceméně přesvědčen, že se nikdy nepromění v realitu, na druhou stranu se jich však odmítá vzdát. Co kdyby snad..? Někdy se však tyto sny přeci jen stanou skutečností, u někoho ona transformace může trvat relativně krátce, u někoho déle. Já jsem na splnění jednoho ze svých dětských snů čekal tři desetiletí a před dvěma týdny se konečně překlopil do podoby reálného zážitku. Cesta k němu se otevřela naprosto nečekaně. Když jsem jel s kamarádem Liborem minulý rok na sraz Kosmonautixu v Jihlavě, vypadlo z něj, že se nedávno vrátil z Bajkonuru, kde byl přítomen startu Sojuzu MS-09. Když mi líčil své dojmy, začal se ve mně rozmáhat neklid. Vždyť návštěva Bajkonuru je mým tajným přáním od doby, kdy jsem coby malý kluk zahořel pro kosmonautiku! A podle toho, co mi Libor vyprávěl, nebylo nijak složité se na Bajkonur dostat. Tohle prostě musím zkusit! Háček však tkvěl v mém povolání. Jako učitel nemám příliš na výběr, co se týče vybírání termínu dovolené. Mé prosby však byly kdesi nahoře vyslyšeny, když byl oznámen termín startu Sojuzu MS-13, který spadal do letošních prázdnin. Nebylo co řešit, jede se na kosmodrom!

Začal jsem sondovat u svých kamarádů, zda by se nechtěli do kolébky praktické kosmonautiky podívat se mnou. Bohužel, vinou finanční náročnosti a termínových kolizí (navíc se start překládal z počátku července na přelom druhé a třetí červencové dekády) to nakonec vypadalo, že pojedu sám. V ten okamžik vstoupil na scénu nečekaný hráč – můj bratr. Není sice kosmonautickým šílencem, ale zajímá se o techniku a technologie a možnost navštívit tak zajímavé místo jej oslovilo. Bylo jasno, bude to čistě Šamárčí expedice.

Následovala emailová korespondence s kazašskou cestovkou Turan Asia, kterou mi na základě svých zkušeností doporučil Libor. Na upřesněnou – jak kosmodrom, tak město Bajkonur jsou oficiálně uzavřené oblasti, do kterých se člověk dostane pouze skrze checkpointy s povolením v ruce, takže se tam nelze dostat například stopem s batůžkem na zádech. Bylo třeba v předstihu odeslat potřebné dokumenty ke schválení Roskosmosem, který spolu s vojáky město spravuje. Vše proběhlo hladce včetně platby na kazašský účet a 16. července dopoledne s bráchou stojíme před terminálem č. 2 na pražském letišti. Před námi je cca 18 hodin trvající cesta a naše velké dobrodružství může začít.

První etapa Praha-Frankfurt na palubě Airusu 320 společnosti Lufthansa trvá krátce, ve Frankfurtu nás ovšem čeká prodleva asi šesti hodin. Naštěstí letištní wifi funguje bezvadně a ve Starbucks jsou k dispozici pohodlná křesla. Další část cesty už nás na palubě Boeingu 767 Air Astana s perfektním palubním servisem a slušným zábavním systémem vede nočním letem do probouzejícího se kazašského Nursultanu. Zde se malinko zamotáváme, protože, ač je to letiště nevelké, jaksi zde ještě nejsou příliš zvyklí na cizince, kteří se chtějí dostat do Kzylordy. Deklarací své cílové destinace budíme mírný rozruch mezi místním personálem a přes bezpečnostní kontrolu a následně celou letištní halu až k okénku, kde se potvrzuje imigrační formulář, nás osobně vede mladý vojáček s „elpíčkem“ (rozuměj typickou důstojnickou čepicí s velkým průměrem). Poslední kousek cesty z Nursultanu do Kzylordy nás na svých křídlech převáží malý Embraer 190, opět v barvách společnosti Air Astana.

Je 17. července, 8:20 místního času a malý letounek nás vyplivuje do pravé kazašské výhně. Přesně podle plánu nás v hale letiště čeká řidič Anton s cedulkou „Turan Asia“ v ruce. Spolu s Natalií, sympatickou mladou ženou z Moskvy, ze které se vyklubává zaměstnankyně centrály cestovky a která taky přijela „na kukandu“, se skládáme do osobního auta a pak zhruba dvě a půl hodiny už jen sledujeme monotónní krajinu okolní stepi za okénkem. S bratrem jsme dost sešlí, přesto nedokážeme dlouho dřímat, protože Antonovo adrenalinové předjíždění je dost šíleným zážitkem. Nikdo však netroubí, nebliká, ani rozhořčeně nerozhazuje rukama, protijedoucí vozy vcelku s klidem vždy pouze uhnou co nejvíce ke krajnici. Je znát, že tento způsob jízdy je zde naprosto běžný.

Asi dvě hodiny po začátku cesty se najednou vpravo od silnice na kopci na obzoru objevuje něco jako hi-tech středověký hrad. „To je IP Saturn,“ informuje nás Anton. To… to… je… ten… Saturn? Do mých unavených žil najednou vjíždí tisíc voltů. Legendární sledovací stanice Saturn, které zachycuje telemetrii během letu a odkud se také v případě nutnosti manuálně aktivuje záchranná věžička SAS na Sojuzech! Až v tento okamžik si začínám připouštět, že můj sen se konečně naplňuje.

Šamárčí expedice u cíle cesty

Šamárčí expedice u cíle cesty

Odbočka z hlavní cesty doleva, po pravé ruce nyní máme vesnici Tjuratam a po pár kilometrech stojíme před označníkem začátku města. Na ceduli stojí rusky a kazašsky „Bajkonur“. Jméno, které je pro mě esencí dětských tužeb a dospělácké zvědavosti. Anton nás i Natalii rychle na památku fotí a pak přejíždí pár metrů ke kontrolnímu stanovišti. Předkládá vojenské hlídce dokumenty a za pár chvil už projíždíme Koroljovovým prospektem. Musím se neustále štípat abych se ujistil, že jsem skutečně tady.

Anton nás vysazuje před hotelem Molnija, kde se seznamujeme s naší hlavní průvodkyní a organizátorkou celého pobytu jménem Ljubov. Ubytování v Molniji je hodně, hodně skromné, není to ani tak hotel, jako spíše hodně zašlá ubytovna, nicméně zde prý nocují mimo jiné piloti létající pro Roskosmos. Jsme s bráchou ubytováni ve dvoupokojovém „apartmá“, každý pokoj má jedno lůžko. Na pokoji je relativně čisto, jedinou vadou na kráse je dost šílený sprchový kout a zapnuté topení v koupelně (přitom venku se teplota šplhá hodně přes 40 °C!). Při zapnuté klimatizaci podřimujeme a čekáme na smluvený čas, kdy nás odvezou na oběd.

U Gagarinova památníku nesměl Kosmonautix chybět!

U Gagarinova památníku nesměl Kosmonautix chybět!

Ten se, stejně jako všechna jídla v následujících dnech podávají v jednom z restaurantů u Gagarinova bulváru. Jídlo je velmi chutné, je ho skutečně mnoho a číšníci se evidentně snaží. Spolu s námi stoluje ruská rodina s pěti dětmi, které jsou však překvapivě dobře vychované a jen zhruba dvouletá Julija občas lehce protestuje proti výběru jídel.

Po obědě se vracíme na ubytovnu a čekáme, až trochu pomine odpolední žár. Kolem šesté hodiny nás opět Ljubov čeká v hale ubytovny a jedeme i s ruskou rodinou dvěma auty na prohlídku města. Průvodkyni nám dělá starší paní jménem Zoja. Je to hrdá Bajkonurčanka a popisuje nám trochu suše historii města. Trochu otráveně se na sebe s bratrem díváme, ale stačí Zoje podstrčit pár dobře mířených otázek a výklad dostává šťávu, navíc vychází najevo, že paní Zoja pracovala kdysi na startovní rampě Protonů a následně v technickém archivu. Je to studnice vědomostí a historek, čehož náležitě využíváme, jak jen nám naše ne zcela uspokojivá ruština stačí.

Památník Nedělinovy katastrofy ve městě Bajkonur

Památník Nedělinovy katastrofy ve městě Bajkonur

Postupně navštěvujeme Gagarinův památník, známý památník v podobě rakety Sojuz (podle Zoji se nejedná o maketu zhotovenou pro tento účel, ale o kus zhotovený pro testy integrace rampa-nosič), památník Michaila Jangela s raketou SS-17 a prohlídku zakončujeme v parku u Gagarinovy ulice, kde si máme možnost prohlédnout památník a zároveň hrob obětí tragédie při požáru rakety R-9A v roce 1963 a o pár metrů dál památník a hrob obětí známé Nedělinovy katastrofy z roku 1960. Po velmi příjemně stráveném podvečeru se s paní Zojou loučíme a s bráchou konstatujeme, že už teď naše cesta stála za to. K večeři nám, coby Čechům, servírují i pivo (nejsem žádný pivař, asi není nijak zvlášť dobré, zřejmě místní značka „Žatecký gus“ – bez legrace – ale hlavně je studené) a pak rychle na ubytovnu a pokusit se usnout, zítra nás čeká velký den, vývoz rakety se Sojuzem MS-13 na rampu.

Ráno máme sraz v hale ubytovny už v půl páté, rychlá snídaně v restauraci, kde se k nám připojuje průvodkyně Roskosmosu (bez té nás na kosmodrom nepustí), u hotelu Centralnaja následně nabíráme ještě jednoho turistu-člena výpravy a dvěma auty vyrážíme z města směrem na sever, na kosmodrom. Přístup na území kosmodromu je opět chráněn checkpointem a pak už jsme definitivně v mé „zemi divů a kouzel“. Až na to, že žádné divy a kouzla se zatím nekonají. Skoro pořád jen pusté pláně, sem tam nějaká instalace nebo hangár, železnice a letité sloupy elektrického vedení. Jedeme dlouhé desítky minut, cesta je hodně rozbitá (byť ne tak, jako D1 v nejhorších úsecích), proto se nedá jet rychle. Kosmodrom má rozlohu 7 000 km2 a vzdálenosti tomu odpovídají.

Zhruba po třičtvrtě hodině se na obzoru konečně vynořují obří stavby. Poprvé na vlastní oči vidím, byť z dálky, „ploščadku 110A“, jejíž dominantou jsou dva hangáry, v jednom z nich odpočívá maketa lehké verze superrakety Energija – Energija M a v druhém hangáru sní věčný sen dva rozpracované a nedokončené kusy raketoplánu Buran. Za nimi jsou vidět dvě rampy, odkud startovaly měsíční rakety N-1 a posléze Energija s Buranem. Naši pozornost však upoutává nižší hangár o něco blíže, ke kterému směřujeme. Je to také pozůstatek z dob lunárního programu, montovaly se zde N-1 a posléze Burany, dnes tento MIK (Montažno Ispitatělnyj korpus – Montážní a testovací hala) slouží ke kompletaci raket Sojuz. (Na vysvětlenou – oněch hal je na kosmodromu několik, každá raketa má svůj dedikovaný MIK).

Zastavujeme nedaleko MIKu a jdeme k nablýskané zelené lokomotivě, která stojí před vraty haly. Asi čtyři metry od kolejí jsou nataženy pásky a celou scénu hlídají vojáci se samopaly. Vrata MIKu se mají otevřít v sedm, mám tedy čas okounět kolem. Na obzoru za našimi zády se krásně rýsuje „Gagarinskij start“, oficiálně „Ploščadka 1“, tedy místo, odkud se Sojuz vydá vzhůru. (Termín „ploščadka“ byl přejat od vojáků a neznamená rampu, ale něco jako plochu nebo komplex. Pod slovem ploščadka se tak může skrývat cokoli od rampy, přes například tankovací stanoviště až po obytný komplex pro pracovníky. Přesné určení funkce dané ploščadky je možné pouze s příslušným číslem, například ploščadka 1 je Gagarinská rampa, ploščadka 2 je původní obytná část kosmodromu s montážní halou, ploščadka 200 je startovní komplex raket Proton a tak dále.). Před námi se zase tyčí dva obří dopravníky, na nichž byly kdysi přepravovány na rampy lunární rakety N-1 a rakety Energija.

Ve třičtvrtě na sedm se vrata hangáru pootevírají a my poprvé vidíme krasavici. Semjorka je prostě nádherný stroj a protože je k nám obrácená „pracovním koncem“, skoro se stydím, že jí koukám de facto pod sukně. Lokomotiva zajíždí dovnitř a je připojována k „ustanovščiku“, tedy vagónu se speciálním ramenem-kolébkou určeným pro přepravu a vertikalizaci rakety na rampě.

"Pracovní konec" Sojuzu-FG

“Pracovní konec” Sojuzu-FG

Je přesně sedm hodin a lokomotiva a raketa se pomalu dávají do pohybu. Přítomní jásají a spouště cvakají jako hejna dychtivých kobylek. Semjorka projíždí kolem a je možné detailně pozorovat každou maličkost, každý nýt a šroubek na jejím povrchu. Fotím o stošest a snažím se současně kochat mistrovským dílem, které je nesmrtelným pomníkem Sergeje Koroljova a jeho týmu. Když raketa odjede kousek od haly do prostoru, který je ohrazen páskou a tedy nepřístupný, sedáme opět do aut a jedeme asi na půl cesty k rampě. Zde je známý železniční přejezd, který cestu křižuje a raketa na své pouti k rampě bude odsud perfektně vidět.

Vydáváme se z cesty skrze chomáče místního porostu směrem ke trati a nyní mi dochází, proč se nás včera večer Ljubov ptala na naši obuv a následně prohodila: „Ono je to stejně jedno, nejlepší by byly lyžáky.“ Ty trsy vegetace jsou totiž ostnaté a pichlavé potvůrky. Dá se to však přežít a odměnou nám je pohled na majestátní raketu, která zhruba po půlhodině krokem projíždí kolem nás (vlak s raketou to vzal oklikou kolem hangárů s Burany, jinudy se po kolejích k rampě dostat nelze). Překvapuje mě množství toulavých psů okolo, nejsou však útoční a lidí se straní, na druhou stranu se ani nijak neskrývají. Možná je mezi nimi i nějaký potomek pejsků, kteří kdysi měli prošlapávat cestu do vesmíru člověku – pár jich podle legend ještě před startem uteklo do stepi… Opět skáčeme do aut a tentokrát je naším cílem asi kilometr a půl vzdálená rampa číslo 1, legendární „Gagarinskij start“.

Nezbytné logo Kosmonautixu na Gagarinské rampě

Nezbytné logo Kosmonautixu na Gagarinské rampě

Zde zaujímáme místa hned u plůtku, který ohrazuje místo pro diváky. Všude kolem se tlačí lidé a nadšeně švitoří, zatímco pozorují, jak se ve spalujícím vedru nějakých šest-sedm metrů od nás raketa připravuje na vertikalizaci. Když je vše hotovo, ustanovščik zajíždí až úplně k rampě a přichází fascinující divadlo, během něhož se padesátimetrový macík pomalu zvedá směrem k dopolednímu slunci. Po dvaceti minutách je Sojuz ve vetikální poloze. Využíváme prodlevy před zvednutím obslužných ramen a naše průvodkyně nás vede k asi padesát metrů vzdálenému památníku první družici Země. Využíváme také dobrodiní místních toalet, ano, zhruba nějakých sedmdesát metrů od rampy je domek s toaletami, či spíše latrínami. S bratrem diskutujeme, jaké to tady asi musí být během startu. Pak se vracíme zpět k zábradlíčku pro veřejnost a sledujeme zvedání obslužných ramen a současné pokládání ramene ustanovščiku. Po chvíli je hotovo, Sojuz FG stojí vlastní vahou na čtyřech ramenech oporných věží a objímají jej lávky dvou obslužných „ferm“. Z amplionu vše potvrzuje „Děsjatyj“, což je volací znak vedoucího testů a současně hlavní osoby na rampě. Je čas se s raketou rozloučit. Až ji příště uvidíme, bude se vydávat vzhůru…

Pod rampou nasedáme do aut a na dotaz „kam teď“ nám naše dnešní řidička, paní Viki, odpovídá: „Na Protony“. Je to tak, podle rozpisu bychom nyní měli navštívit rampy 200 a 81, odkud startují nebo startovaly Protony. Musíme se přemístit na „levoj flank“ kosmodromu. Kosmodrom je totiž historicky rozdělen na tři hlavní části. Zjednodušeně řečeno, centrální část byla v gesci Sergeje Koroljova, východní část okupoval se svými výtvory Michail Jangel a západní část zase byla postavena pro rakety z dílny Vladimira Čeloměje. Cesta trvá dlouho, přibližně třicet kilometrů po rozbitých cestách a klimatizace našeho Mercedesu občas stávkuje. Míjíme odbočku na letiště Jubilejnyj, které bylo zbudováno speciálně pro Buran, po stranách cesty jsou porůznu rozesety konstrukce nejrůznějších ramp a vybavení.

Konečně zastavujeme u brány, u níž stojí velká cedule, která nedává místo pro pochybnosti. Jsme u „ploščadky 200“, odtud se vydávají na cestu do vesmíru rakety Proton. Osobně jsem byl malinko skeptický a čekal jsem, že si rampu vyfotíme z dálky a tím vše zhasne, ale paní z Roskosmosu na bráně cosi chvilku řeší a pak na nás mávne – jede se dovnitř areálu! Projíždíme branou a po chvíli odbočujeme doleva, k rampě 39. Vystupujeme z aut a vydáváme se ke startovnímu stolu. Bohužel je zakázáno fotografovat, to však nevadí, protože by se mi stejně asi třásly ruce. Z tohoto stolu jen před pár dny startoval Proton s telekopem Spektr-RG a „za pasem“ má toto stanoviště mnoho legendárních vzletů, namátkou základní blok stanice Mir a jeho moduly nebo sondy Venera a Vega.

Na rampě 200/39 (bohužel, toto je jediný povolený směr fotografování...)

Na rampě 200/39 (bohužel, toto je jediný povolený směr fotografování…)

U startovního stolu stojí starší pán, pracovník zdejší rampy, který nám dává kondenzovaný výklad o procedurách před startem Protonu. Nemůžu věřit tomu, že stojím těsně u šachty pro odvod spalin, když se nahnu, koukám do šestimetrové hloubky a celou mechanizaci stolu mám jako na dlani. Pro návštěvníky dokonce vyklopili jednu ze šesti opor, na které Proton stojí. Pak je čas na pár fotografií (ovšem zásadně směrem od rampy) a je čas končit, protože už přichází další skupinka návštěvníků. Po cestě autem k bráně rychle cvaknu pár fotografií obslužné věže. Následně jedeme na ploščadku 95, což je obytná část pro zdejší pracovníky. Každý větší startovní komplex má svou obytnou ploščadku, kde kdysi byly obchody, nemocnice, školky. Nyní je zde spíše město duchů a přestože malé autobusy zrovna přivezly zdejší domorodce z práce, neutěšený stav budov budí dojem naprosté opuštěnosti. Pak ještě zdálky okukujeme ploščadku 81 (původní komplex pro start Protonů), kam již nemáme přístup, nicméně vybavení je stejné jako na komplexu 200.

Na zpáteční cestě přichází nečekaný zášleh adrenalinu. Prohlížím si na zadním sedadle ve foťáku pořízené fotky, když koutkem oka registruji náhlý pohyb vepředu. Náš spolucestující, kterého jsme nabrali ráno u hotelu Centralnaja, vztahuje ruku k volantu. „Proč jí do toho šahá,“ říkám si v duchu, když v tom auto začíná poskakovat jako splašené. Náhle mi to dochází, Viki na chvíli usnula a sjeli jsme z cesty. Naštěstí kolem místních cest nejsou příkopy, takže stačí znovu nastartovat a vjet zpátky na vozovku. Paní Viki je vyděšená, my překvapení, pán naši řidičku uklidňuje, my se přidáváme s nabídkou vody. Další cesta do města už probíhá klidně, ovšem všichni pro jistotu bedlivě sledujeme jedním okem cestu a druhým okem paní Viki.

Po obědě na tradičním místě jedeme na ubytovnu, kde pospáváme a čekáme, až výheň trochu ustane. Pak nás, Natalii i ruskou rodinku Ljubov opět nakládá do aut a po mojí prosbě nás bere k památníku Koroljova. Chvíli mlčky stojím před bustou člověka, který vdechnul život kosmonautice a v duchu mu skládám hold. Přes ulici od památníku je místní arbat, tedy cosi jako pěší zóna s obchody. Procházíme po něm směrem k hlavnímu městskému parku. Cestou nám všem Ljubov kupuje moroženoje (zmrzlinu) a vespolek probíráme radosti a strasti života v tomto neobyčejném místě. Park je sice velký, ale zarostlý, atrakce pro děti jsou nefunkční, přesto se zdá, že je oblíbeným místem pro vycházky domorodců. Pak zase pomalu nazpátek, nasedáme do aut a jedeme k „istočniku“, tedy k místnímu prameni údajně léčivé vody.

Istočnik se nachází v areálu místního koupaliště. Přes pokročilou hodinu (je zhruba půl deváté) je koupaliště plné. Istočnik je zcela určitě léčivý, smrdí totiž na sto honů sirovodíkem a místní se v něm s rozkoší sprchují. My tuto kratochvíli vynecháváme a jdeme zpět k autům. Čeká nás poslední zastávka dnešního programu, požádal jsem, zda by bylo možné podívat se na památník letectvu, který tvoří vysloužilý velký Antonov An-12. Je to přes svou velikost a zavalitost krásný stroj a stojí uprostřed malého parčíku. Vedle něj jsou osvětlené altánky se stolky, opodál momentálně vypnutá fontána s malým brouzdalištěm – je znát, že se projektanti snažili místním co nejvíce zpříjemnit život v tomto drsném místě.

Takový normální večer v Bajkonuru...

Takový normální večer v Bajkonuru…

Už se skoro stmívá, když slyšíme cosi jako hlasité nadávky a vidíme siluetu muže, jak z parku vyhání… Co to u všech všudy je? Dvě krávy! Nonšalantně procházejí kolem letadla, přecházejí v poklidu silnici a pokračují do přilehlého parku. I takovou tvář má Bajkonur…

Pátek začínáme pomalinku, sraz v hale ubytovny je až po osmé a po snídani se vydáváme na místní trh pro suvenýry. Ljubov má vytipovaný spřízněný stánek, kde mají vše – od samolepek přes trička, magnetky až po knihy. S bráchou se ještě brouzdáme po tržnici, která se moc neliší od těch našich, tedy až na detaily, třeba stařičkou paní, která nabízí výrobky z velbloudí srsti. Kupuji originální dárek pro ženu – ponožky z velbloudí srsti si určitě už dlouho přála!

Následně přejíždíme k obchodnímu středisku, kde naši ruští kolegové vypátrali knihkupectví. Smutný malý obchůdek, který ovšem skrývá zajímavé věci! Nechávám si zajít chuť na trilogii „Energija Burana“, která by se mi nevešla do kufru, ale pořizuji si alespoň knížku pamětí generálmajora Meňšikova, bývalého zástupce náčelníka kosmodromu a zástupce šéfkontruktéra Chruničeva. Pak se pomalu pěšky vydáváme k místní poště, kde posíláme pohledy blízkým a známým. Prý určitě dojdou. Jsme zvědavi, protože když pohledy vypisujeme, přichází k přepážce starší Američan a mezi řečí prohodí, že pohledy z minulého roku zatím nedorazily…

Následuje odpočinek v Molniji a pak oběd, tentokrát už ve větším počtu. Na Bajkonur totiž dorazili ti klienti cestovky, kteří chtějí vidět jenom start a oželeli vztyčování rakety na rampě. Celkem je nás zhruba čtyřicet. Od restaurace nás vezou auta a mikrobusy k místní škole Vladimira Čeloměje, odkud mají nováčci pokračovat na prohlídku města. My už jsme prohlídku města absolvovali, proto se ptám Ljubov, jestli by nebylo lepší zavézt nás na ubytovnu. Ta rezolutně nesouhlasí – jasně, procházka městem je pro nás zbytečná (nováčci uvidí stejné objekty jako my a navíc ne všechny), tam být nemusíme. Ale do školy pojedeme a basta. Když do školy, tak do školy, snad coby učitel těch pár hodin „v práci“ o prázdninách přežiju. O pár desítek minut později už chápu, proč byla Ljubov tak rezolutní a v duchu ji blahořečím za to, že nás přinutila do školy jet…

Edit 1.8. v 11:00: Zřejmě jsem ruské poště křivdil, dnes pohledy dorazily do schránek v ČR. 🙂
   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:
autor a Petr Šamárek

Cesty za kosmonautikou: Bajkonur (1/2), 4.9 out of 5 based on 34 ratings
Pin It
(Visited 3 493 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 4.9/5 (34 votes cast)
(Visited 3 493 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


54 komentářů ke článku “Cesty za kosmonautikou: Bajkonur (1/2)”

  1. Radoslav Karásek napsal:

    Super čítanie, teším sa na pokracovanie a tíško zavidim. Mal by som ešte dve malé otazocky:
    1. Dá sa nejako spočítať aký je finančný rozdiel medzi sledovaním nazivo Sojuzu a Falcona? Možno máš od M. Pospisila nejaké interné info, ako ho to vyšlo.
    2. Co mala znamenať poznámka o prekvapivo dobre vychovaných ruských deťoch? Nemám s rusmi ziadne skúsenosti a nemám rád skatulkovanie, ale je časté, že Rusi bývajú neslušní?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      Co se týče finanční náročnosti, u Bajkonuru činí dvě třetiny ceny platba pro cestovku a zbylou třetinu letenky. Nevím to jistě, ale řekl bych, že to u cesty do USA bude naopak – dvě třetin letenky a zbytek ubytování, poplatek za pronájem auta a podobně. Přesná čísla bohužel v případě Falconu neznám, možná je sem Mirek napíše.
      Stran těch dětí – nebylo to myšleno ve smyslu “překvapivě vychované na ruské poměry”. Myslel jsem dobře vychované bez ohledu na národnost. Prostě nás oba s bráchou příjemně překvapilo, jak se chovají u stolu, v autě, na rampě… V dnešní době, kdy jsou děti na piedetalu, “rostou z nich osobnosti” a běda, pokud jim kdokoli vytkne nevhodné chování, to byla velmi příjemná zkušenost.

    • Mirek Pospisil napsal:

      K otázce financí. Ondra zatím neprozradil konkrétní cifry, ani kolik dní v Kazachstánu strávili, takže srovnání nebude jednoduché, nicméně u našeho 10-denního pobytu to v průměru na 1 osobu vyšlo následovně:

      Mandatorní výdaje (letenka, ubyt., jídlo, auto, benzín) – 29k Kč
      Z toho zpáteční letenka PRG-LON-MIA – 13,6k Kč
      Celkové výdaje včetně všech vstupenek, poplatků a suvenýrů – 36k Kč

      Byla to zatím má nejdražší dovolená v životě, velmi hluboký zářez do úspor, ale:
      1) chtěl jsem si také splnit sen a navštívit kosmodrom a start rakety 🙂
      2) oba synové jdou do let, kdy už s rodiči přestávají jezdit na dovolené = možná poslední příležitost s nimi strávit nějaký delší čas
      3) úspěšně dokončili školy a dostali se na další, takže odměna pro všechny 😉

      • Radoslav Karásek napsal:

        Jo super, díky za info. Ja tak trochu plánujem, že by som niečo podobné absolvoval, keď bude mať malý 10 rokov, len som nejak nemal predstavu o sume. Vnútorne som počítal tak 60 tis., takže ešte trošku budem musieť pridať 🙂

        Ale určite to nemusíš ospravedlňovať. Ja osobne radšej dám peniaze za zážitok, ako každý rok a pol za nový Iphone 25 tisíc. Jediné, čo ma trochu desí je, že to naplánujem a nakoniec vtedy žiadna raketa nepoletí.

        • Mirek Pospisil napsal:

          Je to vždycky kompromis … buď dáš míň peněz za kratší pobyt, ale šance na shlédnutí startu se tím taky zmenšuje, nebo to chceš vidět za každou cenu a naplánuješ více dní, tvé šance se rapidně zvyšují, ale peněženka krvácí. 🙂
          Ondra to měl o něco jednodušší v tom, že Sojuzy startují na 99% v plánovaném termínu, takže na Bajkonuru můžou stačit jen 3 dny a vidíš všechno, co jsi chtěl.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Docela mě překvapila ta láce letenek do US. Naše letenky do Kazachstánu byly dražší, částečně to ale bylo dáno tím, že jsme nechtěli přes Moskvu (víza). Celkově nás to vyšlo cca na 50k Kč na osobu.
            Nicméně tři dny rozhodně nestačí, jen přejezdy v rámci kosmodromu zaberou docela dost času a přestože jsme tam byli pět dní, nestihli jsme všechno, co jsme chtěli. Inspirace na příští výpravu… 🙂

          • Mirek Pospisil napsal:

            Ta relativní láce letenek do USA byla dána tím, že jsem je nakoupil 4 měsíce před odletem. Ale i tak to byl poměrně adrenalin, protože cena rostla každý den a dokonce i během dne pořád nahoru, no a když kupujete 3 ks, tak je to celkem ranec, až se vám protáčí panenky. 🙂

          • Ondřej Šamárek napsal:

            To si dokážu představit. My jsme taky původně počítali s dětským spolucestovatelem, ale po spočtení nákladů jsme od toho museli upustit. Příště už to snad vyjde.

          • Racek napsal:

            No, asi před 20 lety jsem byl na návštěvě u kamaráda pracujícího v Moskvě ve velké bynce a tak jsem měl dvě speciálnlí přání. Jedno bylo do Kremlu (tam se každý nedostane) a druhé, dalo by se jet na Bajkonur? UKázalo se, že tam jezdí specializovaná cestovka, ale jednak nic neletělo a pak mi vyrazila dech cena, 4000 tvrdých tolárků. Sice jsem měl slušný plat, ale … Tak jsem se nakonec zahojil prohlídkou tankového muzea v Kubince (úžasné…). Do Monina, muzea letadel, kde je spousta neznámých a unikátních prototypů, jsem se už nedostal, neb speciální povolení by trvalo příliš dlouho. Takže, bohužel, jsem byl jen na mysu Canaveral a další kosmodrom už asi neuvidím … ale pámbuzaplať i za to.

          • Racek napsal:

            Jo, dodal bych, shodou okolností jsem se před pár dny začetl do pamětí Birise Čertoka a tam je o výstavbě Bajkonuru i Semjorce toho spousta. Takže mě Vaše úžasná reportáž velice potěšila (ruské realie a zvyky trochu znám, tak jsem se nedivil, ale oni s tím umějí žít a když chtějí, dokážou i tak s málem zýzračné věci) a byl jsem tam alespoň v duchu. Což se mi poslední dobou stává čím dál tím víc, ach jooo..

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Jednak díky za pochvalu a za druhé – dneska už to opravdu není problém, ve druhém díle bude na závěr pár poznámek, které by Vám mohly pomoci se na Bajkonur podívat. 😉

        • Mirek Pospisil napsal:

          Ještě k těm nákladům. Druhou nejvyšší položkou v rozpočtu, hned po letenkách, bylo paradoxně jídlo. Sice jsme si vařili většinou sami v bytě a venku převážně fast food, ale s dvěma dospívajícími habány (16 a 19) se to má tak, že je lepší je spíš šatit, než živit. 🙂
          S malým dítětem (10) dáš za jídlo možná 5x míň. 😉

  2. Jiří napsal:

    Pane Šamárku,díky za článek,mohl byste se dát kromě psaní o raketách i na cestopisy….

  3. Radim Pretsch napsal:

    Jen doufám, že pokračování se servíruje k zítřejší snídani!
    Luxusní!

  4. Yirina napsal:

    Krásně sepsané, děkuji, vyvolalo to ve mě vzpomínky na mé dvě cesty na Bajkonur, první právě s touto cestovkou a paní Ljubov 🙂
    Jen by mě zajímalo, proč je na těch Protonech zakázáno fotit? Jinak se tam fotí všude a s ničím nikde tajnosti nedělají a nechají lidi nakouknout až do “kuchyně”. Vysvětlili to nějak?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc! U těch Protonů nám to nikdo nevysvětloval, prostě ne a hotovo. Přitom na internetu jsou spousty fotek detailů startovního stolu…
      Ale co, z paměti mi to nikdo (krom případného Alzheimera) nevymaže!

      • Radim Pretsch napsal:

        Ten zákaz nějak (striktně) vyžadovali/ kontrolovali? Jak píšeš, díky webu to nemá logiku. A mi se vybavil zážitek Dana Přibáně z poslední cesty trabantem- na čínské hranici mu vojáci zakázali filmovat, tak vytáhl kameru a vojáci koukali jinam. Povinnost měli splněnou.
        Jestli jste nedali s p.Ljubov řeč…

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Ono to bylo malinko hektické, každopádně na to neměla vliv Ljubov, ale průvodkyně z Roskosmosu. Prostě řekla, že fotit se nesmí, nechtělo se mi s ní zbytečně hádat.

  5. Kami napsal:

    Zaujala mě ta tabule, kde jsou tedy mimochodem oba nápisy v azbuce, nikoliv jeden v latince, jak se píše v textu. Proč je tam napsáno Bajkonyr? Je to kazašsky?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ups, to mi v tom nadšení uteklo, hned to opravím… Ano, ten druhý je asi kazašsky.

  6. Dr.QQ napsal:

    “Bylo třeba v předstihu odeslat potřebné dokumenty ke schválení Roskosmosem, který spolu s vojáky město spravuje.”

    “Asi čtyři metry od kolejí jsou nataženy pásky a celou scénu hlídají vojáci se samopaly.”

    Tí vojaci patria k Ruskej armáde alebo k armáde Kazachstanu?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Patří k ruské armádě, město i kosmodrom má do roku 2050 v pronájmu Ruská federace (byť ve městě je to složitější – mají tam dvojí administraci, jak ruskou tak kazašskou, dvě policie, dva soudy, platí tam dvě měny…).

  7. tonda napsal:

    Ondro děkuji za super čtení ke kávě!Těšil jsem se,kdy to vydáš,opravdu můžeš psát i cestopisy!Holt spisovatel je spisovatel!Musel to být opravdu super zážitek a budeš si ho asi dlouho(než přijde ten Němec!)pamatovat!Takže další výborné téma na noční besedu na srazu Kosmonautixu v Jihlavě!Tak mě napadá,jestli by to Dušan neměl o den-dva prodloužit!Moc děkuji,tiše v dobrém slova smyslu závidím!!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc mě těší, že se Ti cestopis líbí, nemyslel jsem si, že by to mohlo lidi až tak zajímat…
      A na srazu samozřejmě můžeme zabřednout, fotky vezmu s sebou. 😉

  8. lvy napsal:

    Děkuji moc za pěkné čtení, dočkáme se někdy více fotografií objektů o kterých se píše v textu?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Nechtěl jsem aby byl článek přesycen fotkami, přeci jen je to volné povídání o naší cestě. Fotky všech objektů jsou na internetu dostupné v mnohem lepší kvalitě než z mého skorokompaktu a bráchova telefonu.
      Pokud by to bylo skutečně akutní, napište mi na redakční mail, které objekty konkrétně chcete a já Vám fotky pošlu. 😉

      • Yirina napsal:

        Já bych se taky přimlouvala za víc fotek. Tady nejde o kvalitu, ale spíš tu autentičnost spojenou s konkrétním textem 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Ok, zkusím do druhého dílu fotek dostat trochu víc. 😉

        • trabis napsal:

          souhlas…prosím víc fotek podkreslujících podmanivý text.. a děkuji za vaši cestu a i za zprodstředkované nadšení jenž mne baví víc, než kdybych byl na místě jako neznalec sám.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Díky za pochvalu a slibuji, že ve druhém díle bude těch fotek o něco více. 😉

  9. Vláďa napsal:

    Super čtení, jako vždy… 😉

    K těm cenám na KSC, co jsem to sledoval tak lupen na LC-39 Observation Gantry stojí 49$ a na Bannana creek 20$.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To není zase taková tragédie…

      • Mirek Pospisil napsal:

        Jj, není to tak hrozné, pokud si kupuješ jen jednu vstupenku a ke startu dojde v plánovaný čas/den. Když máš platit za 3 lidi a navíc reálně hrozí odklad na další den, trošku zaváháš… 😉

  10. ptpc napsal:

    Tak to hej! 🙂

    Najprv to poviem ako Yirina – vybavili sa mi krásne spomienky na Bajkonur. Keď podľa prvej časti porovnám kde ste boli vy a kde sme boli my tak zatiaľ vedieš 2:0. My sme neboli na vývoze Sojuzu ani na rampe Protonu. Aspoň už viem, čo všetko si budem chcieť pozrieť nabudúce…

    Ešte praktické informácie – celkovo nás to vyšlo cca rovnako. Ale dodávam, že sme boli ešte tri dni v Nursultane.
    My sme odlietali z Budapešti spoločnosťou Wizzair do Nursultanu a následne do Kyzilordy spoločnosťou Bekair a vracali sme sa takým istým spôsobom.

    P.S.: Ondro, som rád, že si si to užil a už sa neviem dočkať druhej časti. A úplne s tebou súhlasím – je to splnenie sna… 🙂

    • Mirek Pospisil napsal:

      Kdo by chtěl za cestování na Bajkonur něco ušetřit a má k dispozici více času, může zvolit cestu vlakem. Sice v něm stráví 3 dny tam a 3 zpátky, ale jak říká Michal Václavík, umožní mu to mnohem lépe “nasát místní atmosféru” a přechod z kulturního prostředí střední Evropy do asijského Kazachstánu není tak prudký, ale postupný… Nutnou podmínkou je dobrá snášenlivost alkoholu a tolerance vůči několikadennímu sdílení prostoru s lidmi jiných kultur. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      ptpc, díky moc za pochvalu i za inspiraci a za užitečné info. Myslím, že ta pětidenní verze stojí za to…
      A Mirku, vím, že jsi tvrďák, ale já dám raději přednost letadlu. Ono na tom jižním Kazachstánu zas tak moc vidět není, prostě jen nekonečná placka prosolené stepi…

  11. maro napsal:

    Krásné cestování. Hned mi to připomnělo právě blog Yiriny, ve kterém jsem o cestě na Bajkonur četl asi před rokem.
    Mimochodem, vždycky jsem si myslel, že ty rampy pro Proton jsou úplně nepřístupné kvůli tomu hypergolickému palivu v Protonech a že tam tedy hrozí zdravotní nebezpečí na doslova každém kroku. Oni to dokážou všechno tak stoprocentně neutralizovat?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Trochu to tam, pravda, smrdělo, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě naživu, není to nic nebezpečného. Oni celý ten stůl po každém startu pečlivě čistí a dokonce pokaždé znovu natírají.

  12. Karel Zvoník napsal:

    Tento článek má pro mě tak teochu hořkou příchuť a autor ví proč. Každopádně jsem si čtení moc užil a díky za to chvilkové přenesení na kosmodrom.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, kolego! Myslím, že hořká příchuť by třeba příští rok mohla zmizet, což? 😉

  13. Adrian napsal:

    Krásny článok, veľmi navnadil a ak sa všetko podarí budem 25.9.2019 pri štarte MS-15, ďakujem za postrehy a zážitky :). Vďačné a zaujímavé čítanie. Už to len zažiť osobne..

  14. Tovy napsal:

    Tak přesně kvůli takovým článkům jsem rád, že navštěvuji Kosmonautix.
    Sledovat to od někoho, kdo tam byl je samo o sobě zážitek, zvlášť když tak dobře píše.
    Taky bych se přimlouval za pár fotek navíc, které článek jen dokreslí. Čert vem, že je jich dost na webu. Tyto jsou od člověka, co byl u toho, čtenáři ho znají a jsou prostě autentičtější. Navíc se jak autor tak my dozvíme něco, co jinak nemáme šanci běžnými kanály zjistit. Jsou prostě věci, na které je i dnes pan Google krátký a zatím bude.
    Blahopřeji ke krásnému zážitku a těším se na další díl.
    A moc si přeji, aby zase někomu z autorů povedlo být u nějakého zajímavého startu a napsat o tom. Takový Falcon Heavy, SLS s lidskou posádkou, to by bylo žrádlo! :-). Děkuji.

  15. Roman Chodura napsal:

    Díky Ondro, že ses podělil o své zážitky. Je to také jeden z mých snů se tam podívat.. Hlavně tedy vidět start rakety na vlastní oči. To musí běhat pěkný mráz po zádech.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To tedy běhá… A nejen během startu, ale vlastně si zpětně uvědomuju, že mi mráz po zádech běhal po většinu našeho výletu…
      Rozhodně stojí za to se tam podívat, na závěr druhého dílu bude pár praktických poznámek a rad. 😉

Zanechte komentář