Takzvaná „ploščadka 2“ na kosmodromu Bajkonur byla donedávna využívána jako zázemí pro obsluhu startovní rampy číslo 1, tedy historického komplexu, z něhož do vesmíru zamířil první Sputnik, první živý tvor, první sondy k Měsíci, Marsu a Venuši. Pokud bychom vyšli od montážní haly MIK a přešli místní hlavní cestu, po několika desítkách metrů bychom narazili na dva malé dřevěné domky. Ty zde byly zbudovány pro dvě nejdůležitější osobnosti raketového vojenského průmyslu padesátých let – hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova a velitele strategických raketových vojsk Mitrofana Nedělina. Dva pokoje, kuchyně, toaleta a koupelna nejsou na dnešní poměry žádným velkým luxusem, ovšem na tehdejší dobu a místní podmínky se jednalo o velmi pohodlné ubytování. Při výbuchu rakety R-16 na rampě 41 v říjnu 1960 však Nedělin zahynul a jeho domek osiřel. V první polovině dubna 1961 však znenadání nenápadná stavba opět našla svůj smysl, a to díky jedné příliš zdlouhavé proceduře. Aniž to kdo tehdy tušil, z dvojice domků ten blíže k rampě se stane putovním místem a svatyní pro všechny, kdo se vydávali a vydávají do vesmíru z půdy polygonu v kazašské stepi…

Na prahu historie

Při vypracovávání časového rozvrhu startovního dne ještě na začátku března vyplynula jedna lehce nepříjemná okolnost. Přejezd z obytné zóny umístěné několik desítek kilometrů jižně by v den startu představoval poměrně velkou časovou ztrátu. Pro kosmonauty by to znamenalo vstát o pár desítek minut dříve a pak absolvovat cestu po hrbolaté silnici k montážní hale, kde měli obléci skafandry. Řešení se nabízelo samo: využít opuštěný domek maršála Nedělina. To umožnilo zkrátit dobu přejezdu do montážní haly na pouhých pár minut (byť by se vzdálenost dala přejít pohodlně za podobnou dobu pěšky, nebylo rozumné zbytečně unavovat kosmonauty předem).

Další úpravou grafikonu bylo umisťování snímačů fyziologických funkcí. Těch bylo celkem deset a byly rozmístěny od hrudi až po plosku nohy kosmonauta. Určování jejich optimální polohy, lepení a následná kontrola funkčnosti zabraly poměrně dlouhý čas, zhruba půldruhé hodiny. Proto dalším rozhodnutím v rámci časové ekonomie byla aplikace senzorů večer před startem.

Poté, co na rampě proběhlo slavnostní setkání s týmem, který připravoval raketu, Gagarin s Titovem se v Kamaninově doprovodu přesunuli do Nedělinova domku. Tam nejprve poobědvali kosmickou stravu. Tu ostatně oba kosmonauti jedli již od předchozího dne, to kvůli analýze metabolismu. Tentokrát bylo na menu šťovíkové pyré s masem, masová paštika a jako třetí chod čokoládová omáčka. Tuby po 160 gramech skýtaly sice sytou, nicméně údajně nijak chutnou stravu.

Během dne proběhla opakovaně lékařská prohlídka obou mladých mužů. Gagarin byl navenek zcela klidný. Například v podvečer bilo jeho srdce rytmem 64 úderů za minutu, tlak měl 115/60, tělesnou teplotu 36,8°C. Bylo až neuvěřitelné, jak málo bylo na budoucím prvním kosmonautovi světa znát to, že na druhý den má jako první lidská bytost usednout na několik stovek tun vysoce hořlavých substancí, které kdosi dole zapálí. Jak sám Gagarin prozradil Kamaninovi: „Zítra mám letět a sám do této chvíle nedokážu uvěřit, že poletím právě já. Sám se divím svému klidu…“

Ani při následné aplikaci snímačů fyziologických funkcí se nenechával Gagarin vyvést z rovnováhy. Pomáhal mu při tom magnetofon, který byl podle vzpomínek Nikolaje Kamanina v permanenci celé odpoledne a večer. Občas si Gagarin s Titovem s nahrávkou zazpívali, ve volných chvílích se také věnovali studiu „Instrukce pro kosmonauta“, tedy řečeno západní terminologii čímsi jako seznamem úkonů a letovým plánem mise. Došlo i na oblíbené šachy.

Když se už připozdívalo, Kamanin s Gagarinem ještě naposledy probral časový harmonogram následujícího dne, přičemž ve svých denících poznamenal, že organizace startovního dne není pro kosmonauta ideální. Podle mínění velitele oddílu kosmonautů byl čas od usednutí do kabiny do startu, tedy zhruba dvě hodiny, příliš dlouhý. Kosmonaut totiž během té doby vyvíjel vlastní činnost pouze asi dvacet minut, zbytek doby nečinně čekal, což se mohlo podepsat na jeho psychickém rozpoložení. Nic se však v této chvíli již dělat nedalo, harmonogram vypracovaný 7. března byl schválen a potvrzen podpisy Koroljova i Kamanina a stal se obrazně řečeno zákonem.

Na kosmonauty se přišel podívat a pár slovy popřát klidnou noc i jejich instruktor Mark Gallaj a kolem půl desáté dorazil i Koroljov. Podle některých pramenů spolu s Gagarinem vyšli z domku na malou procházku. O čem spolu hovořili, to zůstane navždy zahaleno rouškou tajemství…

Místnost, v níž Titov a Gagarin trávili noc z 11. na 12. dubna 1961
Foto: autor

Kolem půl jedenácté místního času Jevgenij Karpov, náčelník Centra přípravy kosmonautů a současně vojenský lékař, zahnal Gagarina a Titova do postelí. Oba mladí muži si ještě vyměnili pár žertíků, načež do jejich ložnice znovu vešel Karpov. „Kluci, nechcete třeba trochu pomoct s usínáním?“ a výmluvným gestem sáhl do kapsy svého bílého pláště. Gagarin s Titovem pochopili a jednohlasně zavrhli jakékoli uspávací medikamenty. Karpov beztoho předem věděl, jaká bude reakce kosmonautů a podle vzpomínek pamětníků u sebe žádné tablety neměl. Ještě jednou popřál mladým mužům dobrou noc a vyšel z místnosti. Za několik minut kosmonauti buďto usnuli, nebo velmi dobře předstírali, že spí.

Těžko říci, zda platilo první, nebo druhé, faktem je, že lékaři, kteří ve vedlejší místnosti monitorovali jejich spánek, měli k dispozici data ze snímačů pod matracemi obou postelí. Podle nich oba kosmonauti leželi klidně a nejspíše minimálně dřímali. Čtyři muži a jedna žena v bílých pláštích mohli být spokojeni. Zhruba kolem páté hodiny zašel do domku Sergej Koroljov. Přestože měl pár hodin na to, aby se alespoň trochu prospal, na spánek neměl ani pomyšlení. V rukou prý měl poslední číslo časopisu „Moskva“, který si četl skoro celou noc. Když se pohledem do ložnice ubezpečil, že oba mládenci tvrdě spí, vyšel z domku ven a začal se chystat k přesunu na startovní rampu. Před několika chvílemi začala finální fáze přípravy nosiče a jako hlavní konstruktér měl své povinnosti…

Nad kosmodromem začínalo noční nebe blednout, když jako na povel ve 4:50 místního času procitnuli Kamanin s Karpovem a náčelníkem paravýcviku Nikitinem, jehož přítomnost při bezprostředních přípravách si kosmonauti vyžádali. Přibližně v 5:30 vstoupil Karpov do ložnice, kde spali, nebo spíše předstírali, že spí, Gagarin s Titovem. Jen těžko si lze představit, že v předvečer natolik významné události, která navíc mohla skončit smrtí, dokáže kdokoli normálně spát. Přestože Gagarin ve svých memoárech vzpomíná, že s Titovem oba spali jako nemluvňata, o jeho slovech lze s úspěchem pochybovat. Kvalitu spánku sice hlídali službukonající lékaři ve vedlejší místnosti, nicméně k dispozici měli jen tlaková čidla, která byla umístěna pod matracemi obou mužů. Pohled na svazky kabelů vycházejících zpod matrací k otvoru ve stěně, za níž seděla lékařská služba, určitě oběma kosmonautům naznačil, o co kráčí a že není radno sebou během noci příliš házet.

Karpov potřásl lehce Gagarinovi ramenem: „Juro, je čas vstávat!“ Gagarin byl okamžitě vzhůru a křepce vstal z lůžka, stejně jako Titov. „Jak se vám spalo?“ zeptal se Karpov. „Jak jste nás učili,“ odpověděl se smíchem Gagarin. Karpov s sebou přinesl kytici polních květů, které pro kosmonauty natrhala žena, jež se starala o domek během nepřítomnosti jeho obyvatel. Kolem se sice rozprostírala vyprahlá step, zrovna v průběhu dubna však nastávalo několik týdnů, během nichž se step zaskvěla barvami divokých tulipánů a dalších květin.

Čas kosmonautů v den startu byl rozpočítán na minuty a jeho tok byl dán přesným grafikonem, který určoval, jakou dobu zabere který úkon. Na konci grafikonu byla poznámka: „Časové rezervy se v tomto grafikonu nepředpokládají“. Vše muselo klapnout na minutu přesně.

Gagarin s Titovem nejprve provedli krátkou rozcvičku. Na tento způsob zahájení dne byli zvyklí z výcviku a stal se součástí jejich životosprávy. Následovalo mytí a patnáct minut po probuzení již oba mladí muži usedali ke snídani. Také nyní snídaňové menu sestávalo z tub s kosmickou stravou. Tentokrát mohli kosmonauti ochutnat masové pyré, džem z černého rybízu a kávu. Kolem 6:15 kosmonauty vyzvedl vůz a převezl je do MIKu.

Zatímco se kosmonauti zabývali snídaní a přejezdem do montážní haly, v bunkru u startovní rampy se konalo poslední, spíše jen formální, zasedání Státní komise. Jak napsal ve svých denících Nikolaj Kamanin, jeho závěry bylo možno shrnout jediným souvětím: připomínky nejsou, vše je připraveno, otázky nejsou, je možné realizovat start.

Poté, co kosmonauti dorazili do MIKu, ve speciální místnosti nejprve proběhla poslední lékařská prohlídka. Ta krom jiného také měla za cíl zkontrolovat, zda všechna čidla upevněná na kůži obou mužů předešlého večera stále fungují. Mimo to se zaznamenávaly fyziologické ukazatele, jež bude možné porovnat s těmi pořízenými během a po letu.

Padesát minut lékařské prohlídky neodhalilo nic, co by se u obou mužů odchylovalo od normy. Bylo možné přejít do vedlejší místnosti, kde na kosmonauty již čekali pracovníci závodu 918 a také skafandry. Jako první se začal oblékat Titov. Důvod byl prostý a pro něj samotného tak trochu bolestný zároveň: bylo záhodno, aby se ten, kdo v onen den skutečně poletí, přehříval ve skafandru co nejkratší dobu, protože ventilaci obleku bylo možné zapnout až v autobusu, který oba muže doveze na rampu. Pro Titova to byla další upomínka toho, že do historie nebude zapsáno jeho jméno, ale jméno jeho kolegy.

Oblékání skafandru
Zdroj: esa.int (kredit: Roskosmos)

Když už jsme u oněch jmen, právě v momentu, kdy byl Gagarin oblečen do skafandru, začali mu přítomní technici podávat kousky papíru s tím, aby se jim podepsal. Gagarin zprvu nechápal, mánie po podpisech význačných osobností tehdy v Sovětském svazu nebyla nijak rozvinutá, nicméně věren své přátelské povaze chtěl všem vyhovět, proto lístečky papíru (a v jednom případě dokonce profesní legitimaci) podepsal. V budoucnu takových podpisů rozdá desítky tisíc a ani se nad tím nepozastaví…

Když bylo oblékání skafandru hotovo, bylo třeba prověřit jejich hermetičnost. V místnosti bylo umístěno technologické křeslo, kopie katapultážního křesla Vostoku, kam se oba kosmonauti postupně usadili, aby mohl být jejich skafandr natlakován a technici sledovali, zda tlak neklesá. Výsledek zkoušek všechny uspokojil. Zbývalo již jen počkat zhruba čtvrthodinku, než podle grafikonu nastane čas přejezdu na startovní rampu.

V ten moment se k ležícímu Gagarinovi sklonil šéf Střediska výcviku kosmonautů Karpov a zaťukal prstem na bílou helmu se slovy: „Mělo by se sem něco napsat. Až přistane, mohou si lidé pomyslet, že jim tam spadl zase nějaký Powers.“ Aféra z května 1960 se sestřelením amerického špionážního letounu U-2 nad Sverdlovskem byla ještě v živé paměti a Karpovova poznámka rozhodně nebyla od věci. Kdosi navrhnul, aby byla na helmu napsána písmena „SSSR“ jako poznávací znamení toho, že kosmonaut je státním příslušníkem Sovětského svazu.

Nápad byl okamžitě odsouhlasen a ze skladu bleskově přinesena plechovka červené barvy a štětec. Toho se chopil technik Daviďjanc, jenž se ve volném čase jako koníčku věnoval kaligrafii. Krasopisně vyvedl čtyři písmena na Gagarinovu i na Titovovu helmu. Kdosi z přítomných v ten okamžik namítnul, že písmena nestačí zaschnout. „Uschnou po cestě,“ odpověděl Karpov.

Do místnosti na chvilku zašel Sergej Koroljov a pohled na něj Gagarina podle jeho slov překvapil. Ještě nikdy prý jej neviděl takto unaveného a ustaraného. Hlavní konstruktér Gagarinovi dal pár rad, spíše to však vypadalo, že chce tak trochu uklidnit sám sebe. „Všechno bude v pořádku, všechno půjde normálně,“ snažili se Gagarin s Titovem Sergeje Pavloviče uklidnit. Koroljov vypadal, že se mu malinko ulevilo, vyšel z místnosti a odjel zpět na rampu.

Krátce na to nadešel čas i pro kosmonauty. Oba nastoupili do přistaveného autobusu a usedli na svá křesla, Gagarin vepředu, Titov vzadu. Spolu s nimi se v autobuse vezli Něljubov, Nikolajev, Bykovskij, akademik Parin, parainstruktor Nikitin, hlavní instruktor Mark Gallaj a samozřejmě Jevgenij Karpov. Skupinu doplňoval kameraman Suvorov, který neustále zaznamenával každou minutu tohoto historického dne.

Cesta na rampu
Zdroj: laz-legend.ru (kredit: Roskosmos)

Během krátké cesty na rampu se měla odehrát jedna legendární epizoda, o jejíž pravdivosti se dodnes vedou spory. Gagarin měl údajně nechat zastavit autobus, aby vyslyšel volání přírody a ulevil si na pravé zadní kolo. Tento navýsost lidský úkon se následně stal tradicí u všech pilotovaných letů z Bajkonuru, jehož se občas účastní i ženy. Podle dostupných pramenů se však zdá, že ona tradice stojí na velmi hliněných nohou. Ani memoáry přítomných, ani záznamy továrny 918, která měla na starosti skafandr a tedy by jistě minimálně zaznamenala, že jeho integrita byla po tlakových zkouškách narušena rozvázáním malého „apendixu“, tedy otvoru, jež měl sloužit právě k vyměšování. Nic takového zapsáno nebylo. Navíc z horního patra obslužné věže startovní rampy je možné dohlédnout víceméně až k montážní hale. Nikdo z přítomných neviděl, že by autobus zastavoval. Ovšem jako u mnoha historických dohadů, semínko pochybností přeci jen zůstává. Příběh je to natolik lidský, že by bylo možná až škoda jej kategoricky vyvracet…

Faktem však je, že zhruba v 8:50 místního času modrý autobus s kosmonauty dorazil na startovní rampu. Ještě předtím, než Gagarin vystoupil, začalo velké loučení. Každý si přál Jurijovi stisknout ruku, obejmout jej a popřát mu šťastnou cestu. Gagarin se rozloučil i s Titovem, který zůstal v autobuse. Klasický ruský trojitý polibek na tvář se však v helmách realizovat nedal, proto do sebe oba muži jen se smíchem „trkli“ hranami hledí. Pak Gagarin vystoupil na betonovou plochu rampy. Titov zůstal v autobuse, jeho přítomnost již nebyla nutná, coby náhradník došel nejdále, jak jen to bylo možné a nejpozději v tento okamžik uhasly poslední naděje na to, že by snad mohl zaujmout Gagarinovo místo (byť všichni dobře věděli, že i tak byly ony naděje navýsost teoretické).

U rakety Gagarina přivítali členové Státní komise, mezi nimi i Koroljov, Gluško, Rjazaňskij, Piljugin a další velká jména sovětské kosmonautiky. Gagarin podal předpisově hlášení o připravenosti k letu. Jeho nervozita až nyní lehce vystoupila na okamžik na povrch, když připravenost omylem zahlásil hlavnímu konstruktéru, a ne předsedovi Státní komise Rudněvovi. Malé zaváhání rychle napravil omluvou a pak opět začalo loučení. Všeobecné objímání a přání šťastné cesty trvalo až příliš dlouho a Gagarin si všimnul, že se Koroljov a další začínají dívat na hodinky. Čas se rozbíhá jakoby mnohem rychleji, než plynul ještě před chvílí…

Pár stupínků schodiště k výtahu mu za loket pomáhá vystoupat Oleg Ivanovskij. Do výtahu jej s ním doprovází specialista závodu 918 Fjodor Vostokov. Gagarin naposledy mává rukama na lidi dole a pak už výtah s ním, Ivanovským a Vostokovem začíná stoupat po šikmých vodicích kolejnicích vzhůru do horního patra obslužné věže. Za několik okamžiků se dveře výtahu otevírají a Gagarin doprovázen dvěma spolucestujícími z výtahu vystupuje na plošinku obslužné věže zvanou „Sedm větrů“. Opodál již na něj čeká jeho Vostok. Ještě předtím se ale musí protáhnout okolo kameramana Suvorova naprosto soustředěného u hledáčku své kamery. Při spatření filmových světel, které drží dva technici z obsluhy rampy, se Gagarin letmo usměje.

Na chvíli se zastaví před vstupním průlezem do lodi, z něhož ještě před jeho příchodem Vladimir Morozov a Nikolaj Selezněv, tedy oni dva technici, kteří nyní odkládají světla, sejmuli lehký ochranný červený kryt. Gagarin se lehce naklání a obhlíží interiér stroje. „Tak jak?“ ptá se s úsměvem. „Všechno v pořádku, ‚první sorta‘, jak říká SP (přezdívka Sergeje Pavloviče Koroljova – pozn. aut.),“ odpovídá Ivanovskij. „Tak jestli je to tak, jdeme si sednout,“ zní Gagarinova odpověď.

Pak už následuje známý rituál, kdy se Gagarin pozvedne na malé rukojeti, instalované k tomuto účelu nad horní hranou průlezu, za pomoci Vostokova a Ivanovského zvedá nohy nad spodní hranu křesla a vklouzává do něj. Vostokov se pouští do práce, poutá kosmonauta ke křeslu a propojuje ventilační a komunikační rozvody.

Po krátké zkoušce spojení přichází od Koroljova pokyn k uzavření průlezu. Ivanovskij se chce rozloučit s Gagarinem a potom, co vstrčí hlavu do průlezu, kývne k obálce přilepené k obšívce kabiny. „Juro, ty tři čísla na zámku… Je to jedna, dva, pět, rozumíš? Je to samozřejmě jen mezi námi.“ Gagarin nezadržel úsměv: „Obejdu se bez ‚mezi námi‘. Navíc ses opozdil. Už včera mi to číslo prozradil Gallaj.“ Posléze vyšlo najevo, že Gallaj mu navíc číslo napsal i na obrácenou stranu psací podložky a mimo to Gagarinovi onen kód prozradil i sám Koroljov. Tolik tedy k „tajnému klíči“ logického zámku. Rozum nakonec zvítězil.

Ivanovskij Gagarina ještě neobratně objímá, podává mu ruku a poklepává naposled po helmě skafandru. Pak nastává mnohokrát nacvičovaný koncert pro tři páry rukou. Ivanovskij spolu se Selezněvem a Morozovem zvedají několik desítek kilogramů vážící příklop průlezu, nasazují jej na místo a klíči utahují třicet pyrotechnických šroubů, jež příklop pevně drží na místě. Čas běží a tato operace se nesmí opozdit, aby nebyl narušen plán předstartovních příprav.

Destička s kontakty, mezi nimiž byl i KP-3, na opačné straně průlezu byla ještě jedna podobná destička opět se dvěma kontakty.
Foto: autor

Doslova ve stejný okamžik, kdy je utažen poslední šroub, ozývá se bzučák polního telefonu. Ivanovskij zvedá sluchátko a slyší vzrušený hlas Koroljova. „Proč mi nic nehlásíte? Jak to u vás vypadá?“ Ivanovskij je rád, že může ohlásit ukončení prací na příklopu. Z rovnováhy jej vzápětí vyvádí slova hlavního kosnstruktéra: „Je kryt nasazen správně? Není zkřivený?“ Ivanovskij překvapeně odpovídá: „Ne, Sergeji Pavloviči, všechno je normální.“ A vzápětí mu přejíždí po zádech mráz, když Koroljov napůl vykřikne: „Problém je v tom, že to normální není. Nemáme KP-3!“

KP-3 byl kontakt, jež se měl rozepnout v okamžiku, kdy byl příklop nasazen na své místo a přitažen šrouby k rámu průlezu. Pokud kontakt zůstal sepnutý, mohlo to znamenat netěsnost krytu, co však bylo horšího – onen kontakt byl součástí elektrického systému zajišťujícího správnou sekvenci katapultáže kosmonauta. Bez něj by nebyla sekvence zahájena, což mohlo mít velmi vážné důsledky.

„Příklop je ustaven správně, Sergeji Pavloviči,“ opakuje Ivanovskij. Hlavní konstruktér se opáčí: „Co můžete udělat ohledně prověrky kontaktu? Zvládnete sejmout a znovu upevnit kryt?“ Ivanovskij nemá příliš na výběr: „Zvládneme, Sergeji Pavloviči. Jen řekněte Jurovi, že budeme snímat příklop.“ A opět se rozbíhá šestero rukou s klíči, tentokrát v opačném gardu, než tomu bylo před chvílí, a ve znatelně vyšším tempu.

Poté, co je kryt sejmut, Ivanovskij nahlédne do interiéru lodi. Gagarin, kterého o všem spravil Koroljov, má zvednutou ruku a v zrcátku upevněném na rukávu, sleduje, co se děje venku. Tiše si zpívá písničku o letcích, zatímco Ivanovskij prohlíží zlořečený kontakt. Zdá se mu být naprosto v pořádku, ale pro jistotu jím lehce pohne. Pak spolu se Selezněvem a Morozovem opět nasazují kryt a utahují šrouby. Tentokrát je vše v pořádku, posléze se ukáže, že nervózni obsluha v bunkru řízení startu špatně vyhodnotila signálku na jednom z pultů.

Nyní mohou technici prověřit hermetičnost. Na příklop nasazují „prisosku“, velkou přísavku, pod níž pumpa vytvořila podtlak. Pokud hodnota tlaku pod přísavkou zůstane neměnná, příklop je hermetický. Pak všichni nastupují do výtahu a o minutu později již stojí u paty rakety. Do startu zbývá dvacet minut a od obřího, dosud spícího stroje se odklápějí obslužné věže.

Gagarin je nyní tam nahoře zcela sám. Nemnoho lidí před ním dosud zakusilo onen pocit izolace. Podobá se to okamžiku, kdy zkušební pilot uzavře kabinu zcela nového nevyzkoušeného letounu před prvním letem. Na rampě zůstalo již jen pár lidí v čele s Koroljovem. Na rukávech mají červené pásky. Jen nositelé pásky této barvy jsou oprávněni odejít z rampy jako poslední. Scházejí do bunkru řízení startu.

Stejně jako Gagarin, i Koroljov v této chvíli zakouší pocity osamělosti. Byť je obklopen lidmi, nikdo mu nemůže v tuto chvíli přijít na pomoc. Jen na něm nyní leží obrovská odpovědnost, za obrovské ekonomické a materiální prostředky, za člověka, který nyní leží ve špici rakety a plně mu důvěřuje. Ručičky na hodinách se sunou směrem k určenému okamžiku. Okamžiku, který rozhodne o tom, zda se tento den zapíše do historie, nebo skončí katastrofou. Píše se dvanáctý duben tisícího devítistého šedesátého prvního roku a zbývá už jen pár minut…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

foto: autor
foto: autor
https://www.esa.int/ESA_Multimedia/Images/2011/03/Gagarin_is_helped_in_suiting_up (kredit: Roskosmos)
http://laz-legend.ru/im/gagarin-v-avtobuse-laz-695b.jpg (kredit: Roskosmos)
foto: autor