Je pozoruhodné, jak tenká je v dnešní době hranice mezi anonymitou a světovým věhlasem. V mnoha případech ji dotyčný člověk překročí během několika málo týdnů. Jsou ale i případy, kdy se tvář a jméno zapíší do kolektivního podvědomí během několika dní, mnohdy i jen několik hodin stačí k tomu, aby se stal předmětem debat, úcty a leckdy i nepokrytého zbožšťování i v tom nejzapadlejším koutě světa. Takovou moc mají dnešní média v čele se sítí internet. Nic takového jako internet bychom na začátku šedesátých let minulého století pochopitelně najít nemohli, nicméně masmédia měla v té době podobnou sílu, jako je tomu dnes. Vše, co se okolo budoucích kosmonautů dělo, bylo podrobně zaznamenáváno na filmové pásy, aby v případě úspěchu mohly být sestříhány dokumentární filmy pro úzké obecenstvo z řad „věrchušky“, tedy vedení SSSR a zainteresovaných pracovníků. Učesané verze filmů bez záběrů, jež by mohly odhalovat státní a vojenská tajemství, jakým byla například podoba lodi Vostok, pak byly připraveny pro veřejnost. Velitel oddílu kosmonautů Nikolaj Kamanin se postaral o to, aby kameramani byli vždy přítomni a neustále zaznamenávali ty nejdůležitější činnosti a události během příprav historického letu…

Komise za komisí

Skupina civilních kameramanů pracovala s týmem Sergeje Koroljova již nějakou dobu. Vedoucím týmu byl Vladimir Suvorov, zkušený harcovník, který u tajných projektů začal působit už v padesátých letech, kdy filmoval testy termonukleárních bomb a také experimentální letouny z kanceláře Semjona Lavočkina. Někdy v roce 1960 byla v rámci Mosnaučfilmu, jak se krkolomně nazývalo studio produkující populárně-vědecké snímky, ustavena skupina v čele se Suvorovem, která byla přidělena do kanceláře OKB-1. Zde měla zaznamenávat práci a výsledky při sovětském dobývání kosmického prostoru.

Vladimir Suvorov
Zdroj: ru.wikipedia.org

První start, u něhož byl Suvorov se svou skupinou přítomen, byl tragicky krátký let Lisičky a Čajky v lodi 1K N^o1 v červenci 1960. Stejně jako u testů nejrůznějších aparátů a mechanismů v sídle OKB-1 v Podlipkách u Moskvy, i tady bylo připraveno hned několik kamer, aby zachytily každý detail startujícího stroje hned z několika úhlů. Kamery byly běžné sovětské provenience, sice již postarší, ale zato extrémně spolehlivé. Jak se vyjádřil Suvorov, bylo s nimi možné třeba zatloukat hřebíky a fungovaly by klidně dál. Sám Suvorov několik z nich upravil tak, aby byly schopny snímat nikoli běžnou rychlostí 24-48 snímků za sekundu, ale až 100 snímků za sekundu. Relativně jednoduchou svépomocnou úpravou z běžných kamer udělal kamery rychloběžné.

Bylo pochopitelné, že při přípravách na první pilotovaný let nesměl štáb Vladimira Suvorova chybět. Pro účely zachycení historického momentu byl jeho tým posílen několika dalšími pracovníky Ústředního studia dokumentárních filmů a sám Sergej Koroljov Suvorova ujistil, že má jeho plnou podporu a pokud by vyvstal jakýkoli problém, okamžitě mu má dát osobně vědět. Všichni si uvědomovali, že chvíle, kdy nastává zcela nová éra v lidských dějinách, musí být zaznamenána co nejlépe, ony okamžiky se již nebudou opakovat. Není proto divu, že kamery a fotoaparáty měly na jaře 1961 doslova žně.

V letadle se po cestě na kosmodrom hrály mimo jiné šachy…
Zdroj: investfuture.ru (kredit: Roskosmos)

5. dubna vzlétly z letiště Čkalovskij tři letouny Il-14. Na palubě jednoho byl Kamanin, Gagarin, Něljubov, Popovič, Jazdovskij, Karpov a několik dalších mužů, druhý letoun obsadili Titov, Nikolajev, Bykovskij s doprovodem a do třetího letounu nasedli lékaři a vojenští filmaři. Ve 14:30 moskevského času se letadla, jedno za druhým, snesla na přistávací dráhu u vesnice Ťura-Tam, která byla posledních několik let stále více vytíženým leteckým přístavem pro nedaleký raketový polygon.

Za bedlivého dohledu kamer Suvorova a jeho spolupracovníků budoucí kosmonauty a jejich doprovod u schůdků letadel vítali mezi jinými i Koroljov, Gallaj a Keldyš. Oním momentem začala bezprostřední příprava ke startu. Jeden z dvojice Gagarin-Titov se, pokud vše půjde dobře, do Moskvy nevrátí z tohoto letiště, ale využije mnohem rychlejší dopravní prostředek, který mu ušetří notnou část cesty do hlavního města…

Následující den začal kolotoč zasedání, nácviků a instruktáží, které měly kosmonautům osvěžit návyky. Hned onen den Gagarin s Titovem vyzkoušeli své skafandry a upravili podvěsný systém osobních padáků. Jako zajímavá kuriozitka poslouží fakt, že na posledních přípravách skafandrů spolu s dalšími pracovníky závodu 918 pracoval i jistý Fjodor Vostokov – docela přiléhavé příjmení! Ve stejný den na kosmodrom dorazil i Konstantin Rudněv, předseda Státní komise jež měla oficiálně dohlížet na start první pilotované lodi.

7. dubna byl pro kosmonauty lehce oddychový den. Dopoledne procvičovali manuální orientaci a sestup z orbitální dráhy, načež je generál Kamanin zasvětil do základů badmingtonu. V zákulisí ovšem žádný oddech nepřicházel v úvahu, na lodi a raketě se pracovalo dnem i nocí. Atmosféra byla napjatá a všichni se snažili, aby neupadli v nemilost hlavního konstruktéra. Jako příklad poslouží zážitek vedoucího konstruktéra Vostoku, Olega Ivanovského.

Ten v oněch dnech de facto vůbec nevycházel z montážní haly, aby mohl na místě řešit všechny problémy, které se naskytly. Něco však vyřešit nedokázal. Před pár dny zadal mateřskému výrobnímu závodu v Podlipkách vyrobit speciální rukojeť, která by usnadnila kosmonautovi nástup do kabiny. Krom toho nechal vyrobit také kryt na spodní hranu průlezu, aby nebyla při nastupování kosmonauta poškozena. Kryt dorazil včas, rukojeť však nikoliv. Když Koroljov v jednu chvíli procházel montážní halou, přitočil se k Ivanovskému a dotázal se jej na onu rukojeť.

Zahanbený Ivanovskij musel s pravdou ven – rukojeť ještě nedorazila. Načež mu rozzuřený Koroljov udělil „raznos“, tedy velmi silné „umytí hlavy“, které zakončil svou víceméně tradiční tirádou: „Propouštím vás! Hotovo! Už u nás nepracujete!“ Ivanovskij, byť lehce zarudlý, byl na tyto výbuchy uvyklý a jen klidně odpověděl: „Dobře, Sergeji Pavloviči.“ Možná byl v duchu potěšen tím, že mu hlavní konstruktér neslíbil, že ho pošle do Moskvy pěšky po železničních pražcích, jak míval ve zvyku.

Všichni věděli, že Koroljov prostě jen upouští páru, navíc byl v principu v právu, protože ona rukojeť byla jednoznačně v Ivanovského gesci. O pár hodin později Ivanovskij klidně pracoval v montážní hale, když k němu opět přišel Koroljov. Na své dřívější extempore už dočista zapomněl a tentokrát již mírněji vyčinil Ivanovskému za jakýsi jiný renonc: „Uděluji vám přísné napomenutí!“ Načež Ivanovskij zcela klidně opáčil: „Na to nemáte právo.“ Všichni kolem náhle ztuhli. Něco podobného si nikdo vůči Koroljovovi nikdy nedovolil! Hlavní konstruktér zalapal po dechu: „Cože? Já že nemám právo? Já? To by mě tedy zajímalo, jak to?“ „Je to prosté. Já nejsem váš zaměstnanec. Dnes ráno jste mě propustil,“ s úsměvem pronesl Ivanovskij. Koroljov chvíli nebyl schopen slova a po chvíli tichým hlasem řekl směrem Ivanovskému: „Ty jsi ale hajzlík,“ následoval jeho hromový smích, který se přenesl na všechny okolostojící. Koroljov byl sice náročný, prudký a občas až příliš tvrdý šéf, dovedl však uznat, když jej někdo převezl nebo když se sám mýlil.

Kola událostí se však točila dále. 8. dubna zasedala Státní komise pod vedením Konstantina Rudněva, aby probrala několik otázek, které bylo nutno vyřešit. V prvé řadě komise schválila letový program, který o den dříve finalizovali Koroljov, Keldyš, Kamanin a Andrej Sokolov, ředitel Vědecko-výzkumného institutu číslo 4, tedy organizace, která se zabývala otázkami vývoje raketové techniky. Program letu obsahoval zejména úkoly pro nominální průběh mise. Hlavními body bylo sledování vlivu podmínek vzletu, letu na orbitální dráze a návratu do atmosféry na organismus člověka, navázání oboustranného spojení kosmonauta s pozemními sledovacími stanicemi, kosmonautova kontrola funkce palubních systémů a přístrojů a pozorování okolního prostředí a zemského povrchu kosmonautem skrze iluminátory.

Letový plán také obsahoval kroky a úkoly pro případ, že by z nějakého důvodu nebyl možný návrat po prvním obletu Země. „Speciální program číslo 1“ popisoval práci kosmonauta i lodě v případě, že by si okolnosti vynutily prodloužení letu na celý jeden den. „Speciální program číslo 2“ pak přišel na řadu v případě fatálního selhání brzdicího motoru TDU-1. V tom případě by musel kosmonaut čekat na to, až loď vstoupí do atmosféry přirozeným bržděním. Jak bylo řečeno v jednom z předchozích dílů, TDU-1 byl jedním z prvků lodi, jež postrádal konstrukční redundanci. Jeho selhání by bylo bývalo fatální, proto nastoupila redundance prostřednictvím aerodynamických sil. Parametry dráhy letu byly voleny tak, aby přirozeným brzděním o zbytky atmosféry loď postupně klesala a v případě prvního letu samovolně vstoupila do atmosféry po čtyřech dnech letu (s možnými odchylkami -2/+3,5 dne).

Druhým oříškem pro Státní komisi bylo dilema, kdo z dvojice Gagarin-Titov uskuteční onen první historický let. Hlavní slovo měl v tomto ohledu Nikolaj Kamanin, který ve svém tajném deníku přiznával pochybnosti a nejistotu ohledně jmenování jednoho či druhého k letu. Nicméně od příletu na kosmodrom velmi bedlivě sledoval jak Gagarina, tak Titova a postupně se jeho výběr ustálil na prvně jmenovaném. Podle zápisu v Kamaninově deníku ze 6. dubna Gagarin „nedal najevo jakýkoli rys, který by neodpovídal okolnostem. Klid, sebejistota a pevné znalosti, to je jeho charakteristika za tento den.“

Kamanin ovšem neměl původně svůj výběr provádět sám. Již několik dní předtím se fotografie a krátké biografie obou hlavních pretendentů dostaly do rukou politbyra a také samotného Nikity Chruščova. Traduje se, byť to nelze jednoznačně potvrdit, že Chruščov preferoval Gagarina kvůli jeho třídnímu původu (zatímco jeho rodiče byli prostí pracovníci kolchozu, Titov pocházel z rodiny učitele, což bylo v tehdejší sovětské společnosti mírné znevýhodnění), navíc Titovovo křestní jméno „German“ prý mohlo evokovat Němce, byť jej Titov dostal podle literární postavy a čistě proto, že jeho tatínek byl zaníceným vyznavačem Puškina. Co však doložitelné je, to je fakt, že politbyro usoudilo, že oba kandidáti jsou stejně vhodní a výběr nechalo na Kamaninovi.

Ten velmi dlouho váhal. Ještě těsně po příletu na Ťura-Tam mírně favorizoval Titova. Gagarin byl z jeho pohledu méně stabilní, což Kamanin usoudil z toho, že při obhlídce budoucí oblasti přistání ještě v březnu Gagarin prohlásil: „No, tak tady s sebou člověk může pěkně říznout.“ Další pochybnosti Kamanin získal, když navrhoval, aby si budoucí kosmonauti vyzkoušeli katapultáž z letounu, na což se Gagarin netvářil dostatečně nadšeně. Titov naopak v očích Kamanina vládl silnějším charakterem.

Nakonec se jazýček vah Kamaninovy mysli přiklonil pro Gagarina. Jednak na něj Jurij učinil velmi dobrý dojem během pobytu na kosmodromu a v neposlední řadě Kamanin sám sebe ujišťoval, že je lépe mít silnějšího kandidáta pro druhý, mnohem delší let. Tím však Gagarin ještě neměl úplně vyhráno. Někdy buďto 8., nebo 9. dubna, když byl Vostok připraven k sestykování s raketou, proběhlo ještě poslední kontrolní vážení, které probíhalo v „plné polní“, tedy i s katapultážním křeslem. Vyšlo najevo, že loď má nadváhu 14 kilogramů. To okamžitě obrazně nahrálo do karet Titovovi, protože byl o 4 kg lehčí než Gagarin. Jenže Koroljov měl svého favorita a argumentoval také tím, že hlavní kandidát pro let již byl vybrán. A slíbil, že loď odlehčí.

Z lodi 3KA N^o3 tak byly sejmuty dva bloky napájení a kabeláž systému APO, který neměl být pro pilotované lety instalován, analyzátor atmosféry v kabině, který beztak nebyl spolehlivý, a také ohřívač stravy. Pracovníci OKB-1 pracovali celou noc, aby „zbytečné“ kabely odřezali, nakonec byla jejich snaha korunována úspěchem a Gagarinova role byla zachována.

Třetí otázkou bylo, zda let registrovat jako světový rekord u Mezinárodní letecké federace (FAI). Tady se názory přítomných rozcházely. Velitel raketových vojsk generál Moskalenko a Mstislav Keldyš se vyslovili proti, ostatní byli pro. Nakonec bylo rozhodnuto rekord registrovat, ovšem tak, aby „nedošlo ke zveřejnění tajných informací o polygonu a nosné raketě“. Přeci jen, kosmodrom byl stále aktivní vojenskou základnou (je jí koneckonců dodnes) a nosná raketa byla de facto upraveným nukleárním nosičem.

Poslední otázka se týkala kódu logického zámku, který odemykal ruční ovládání orientačního systému a umožňoval manuálně spustit brzdicí motor TDU. Jak již bylo v jednom z předchozích dílů řečeno, panovaly obavy ohledně toho, zda kosmonaut zámek neodemkne ve stavu mysli, který by ohrozil bezpečnost letu. Zejména psychologové se obávali, jaké důsledky bude mít kosmický let na psychiku člověka a dokonce podle nich nebyla vyloučena jakási forma kosmického šílenství vyvolaného pohledem na Zemi hluboko dole a pocitem izolovanosti.

Proti tomuto názoru se rozhodně stavěli Koroljov i Kamanin a Státní komise dala na jejich slova. Bylo rozhodnuto, že kosmonautovi nebude kód sdělen přímo, nicméně by bylo rozumné, aby jej měl nějakým způsobem k dispozici na palubě pro případ, že by selhalo spojení a dotyčný by tak musel krizovou situaci řešit zcela samostatně, bez pomoci ze Země. Proto se objevila idea kód napsat na vnitřní stranu obálky tak, aby byl viditelný při jejím otevření. Obálku pak stačilo přilepit k obšívce interiéru. Pakliže bude kosmonaut schopen obálku odtrhnout, rozlepit ji a zadat kód správně, nebude pochyb o jeho příčetnosti.

Občas se v literatuře objevuje i spíše lehce žertovně míněný názor, že panovala obava, aby kosmonaut nepřistál například na území západního bloku záměrně. Takovéto fabulace jsou ale zcela mimo realitu, pokud si uvědomíme dobu a politický a profesní profil kandidátů pro první let, nepřipadá v úvahu, že by některý z nich chtěl utéci na západ, natož takovýmto způsobem.

Následující den, tedy 9. dubna, byla raketa s výrobním číslem Je103-16 sestykována s lodí 3KA N^o3. Vše bylo připraveno k tomu, aby nazítří ráno mohla být sestava vyvezena na startovní rampu. Během dne k sobě Kamanin zavolal Gagarina s Titovem. Přestože mnozí měli za to, že o rozhodnutí ohledně jména prvního kosmonauta by se měli Gagarin s Titovem dozvědět až při oficiálním zasedání Státní komise 10. dubna, velitel oddílu se rozhodl, že o rozhodnutí by kosmonauti měli být zpraveni dříve. Po několika minutách relativně nezávazného rozhovoru záměrně bez jakýchkoli emocí v hlase oběma mladým mužům oznámil: „Státní komise rozhodla. Poletí Gagarin, záložním pilotem bude Titov.“ Asi netřeba popisovat, co se v ten okamžik událo v myslích obou dotyčných. Zklamání Titova se s největší pravděpodobností mohlo poměřovat pouze s obrovskou radostí Gagarinovou. Ani jeden na sobě nicméně nedával příliš své rozpoložení znát.

Bylo až neuvěřitelné, jaký byl rozsah a tempo práce Sergeje Koroljova. Týž den se totiž odehrál první testovací start nové interkontinentální rakety R-9 z rampy vzdálené jen několik stovek metrů od místa, z něhož měl vzlétnout Vostok s prvním člověkem na palubě. Start R-9 sice neskončil dokonalým úspěchem – motor druhého stupně se vypojil předčasně – nicméně všichni přítomní včetně Koroljova považovali první test nové zbraně za důvod k úsměvu. A předseda Státní komise Rudněv přímo na rampě navrhnul neplánovaný bod programu na další den. Rozhodl trochu odlehčit atmosféru a uspořádat neformální setkání s kosmonauty a několika vybranými lidmi v altánu na břehu Syr-Darji.

Neformální piknik pod bedlivým dohledem kamer Vladimira Suvorova
Zdroj: cdnstatic.rg.ru (kredit: Roskosmos)

10. dubna v jednu hodinu místního času se pak v altánu u řeky skutečně konalo setkání vyvolených a kosmonautů při neformální svačině. Altán byl postaven u obytné zóny kosmodromu a původně sloužil k tomu, aby si generálové během svého pobytu na polygonu mohli užít sluníčka a současně se nespálili. Na setkání byla přítomna celá šestice elitní skupiny kosmonautů, Koroljov, Keldyš, Mišin, Rudněv, Moskalenko a dalších zhruba dvacet nejdůležitějších osobností. Vědom si historické vážnosti okamžiku, přikázal Kamanin Vladimiru Suvorovovi a jeho týmu rozestavět kolem altánu několik kamer (jedna byla dokonce postavena na korbě nákladního vozu pro lepší výhled), aby ani minuta tohoto setkání nezůstala nezaznamenána.

Byl krásný, slunečný dubnový den a na stolech bylo připraveno lehké občerstvení, ovoce a nealkoholické nápoje. Nechyběly krátké proslovy přítomných a přípitky na úspěšný let. Nikdo již nedělal tajnosti s tím, kdo byl vybrán pro uskutečnění první lidské výpravy za hranice atmosféry. S proslovy se řečníci obraceli bez jakéhokoli tajnůstkaření přímo na Gagarina. Ani oslovený se nenechal zahanbit a v krátkém proslovu poděkoval za důvěru. Stejně tak učinili i Titov a Něljubov.

V podvečer se konalo další zasedání Státní komise, tentokrát oficiální a slavnostní a opět s přítomností Suvorovových kamer. A právě Suvorov byl důvodem pro lehce komickou vložku během zasedání. Před zahájením se přitočil ke Koroljovovi a optal se ho na program schůze a také na to, kolik bude řečníků a jak dlouho budou moci mluvit. Koroljov opáčil, že řečníků bude mnoho a jejich čas nebude limitován – vždyť se zde tvoří historie. Na Suvorovově tváři se objevila ztrápená grimasa: „Sergeji Pavloviči, máme jen jednu synchronní kameru na detailní záběry. Má 300 metrů filmu, což vystačí na 600 sekund. Pokud nebudete limitovat délku vystoupení, film nevystačí!“ Koroljov se netrpělivě otázal: „Dobrá, co tedy navrhujete?“ „Založit nový film. Zabere to dvě-tři minuty.“ Hlavní konstruktér se zdál být tímto řešením uspokojen: „Domluveno. Nějak mi naznačte, až to bude zapotřebí.“

Gagarin během slavnostního zasedání Státní komise
Zdroj: cdnstatic.rg.ru (kredit: Roskosmos)

Zasedání začalo, a s ním také proslovy a zprávy zainteresovaných. Jako první promluvil předseda Rudněv, pak několik dalších. Jedním z řečníků byl také Kamanin. Seznámil přítomné s výsledky přípravy kosmonautů a potom přešel k hlavnímu bodu své řeči: „Bylo těžké vybrat z kandidátů jediného. Pro uskutečnění prvního kosmického letu doporučuji jmenovat nadporučíka Gagarina Jurije Alexejeviče. Záložním pilotem doporučuji jmenovat Titova Germana Stěpanoviče.“ Načež Gagarin povstal a zahájil svou připravenou řeč.

V ten moment Suvorov začal nenápadně posunky naznačovat, že film v kameře za dvě minuty dojde. Jenže Koroljov si jej nevšímal! Zoufalý Suvorov se jej snažil všemožně upoutat, nicméně bezvýsledně. Až po chvíli Koroljov zaznamenal jeho tiché posunky, vstal, zaťukal tužkou o karafu s vodou a prohlásil: „Soudruzi, prosím o pozornost!“ Všichni v místnosti ztuhli v očekávání, co se událo natolik zásadního, že bylo nutné přerušit hladký průběh zasedání. „Nyní,“ pokračoval hlavní konstruktér, „bude Voloďa Suvorov zakládat nový film do kamery. Musíme chvilku počkat.“ Místností se rozlehl řehot všech přítomných. Epizoda uvolnila panující napětí a poté, co Suvorov s pomocníky nervózně vyměnili v kameře film, mohlo zasedání pokračovat. Gagarin celou řeč bezchybně zopakoval…

Večer ještě Gagarin s Titovem napsali dopisy svým nejbližším „pro každý případ“. Jak se později ukázalo, nebylo nutné je manželkám kosmonautů předávat, proto zamířily do archivů. Obsah toho Gagarinova dopisu je dnes možno bez většího úsilí dohledat. Je zajímavé, jakým způsobem se budoucí první kosmonaut de facto loučí se ženou. Mezi vřelými a upřímnými slovy odhalujícími velkou lásku k rodině probleskává afinita ke komunismu a státnímu zřízení v tehdejším SSSR. Za několik krátkých let měl Gagarin o spoustu iluzí a mladistvého zapálení přijít…

11. dubna se v sedm hodin ráno místního času otevřela vrata hangáru MIK a lokomotiva vytlačila z jeho útrob raketu s Vostokem na špici. O několik desítek minut později byla raketa na startovní rampě, „ustanovščik“ ji zdvihnul do vertikální polohy a tělo stroje objala ramena obslužné věže. Okolo se okamžitě jako mravenci začali rojit technici a začal frenetický kolotoč testů a příprav k letu.

V době, kdy byla raketa vyvážena na rampu, Gagarin s Titovem vstávali a prováděli obvyklou rozcvičku s Kamaninem. Dopoledne si s nimi sedl Konstantin Feoktistov, aby spolu prošli časový plán letu. Start měl proběhnout v 11:07 místního času (9:07 času moskevského), startovní okno se otevíralo o 7 minut dříve a končilo o 7 minut později. Takto přesně musela být doba vzletu určena kvůli zahájení přistávacího manévru. Orientace lodi před a v průběhu brzdicího zážehu měla být prováděna pomocí slunečního čidla, jež mělo mířit přesně na Slunce. Při následujících letech se délka startovního okna měnila, jak vyplyne z dalších dílů seriálu.

V 15 hodin místního času se odehrálo slavnostní setkání Gagarina a Titova s bojovým odřadem připravujícím raketu. Setkání proběhlo přímo na rampě a stalo se jednou tradic dodržovaných dlouhé roky poté. Následně se Gagarin a Titov v doprovodu Kamanina přesunuli na nedalekou „ploščadku 2“, kde měli prožít poslední noc před startem. Ručičky na cifernících všech hodin světa se pomalu sunuly k historické chvíli…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:%D0%9A%D0%B0%D0%BC%D0%B0%D0%BD%D0%B8%D0%BD_
%D0%9D%D0%B8%D0%BA%D0%BE%D0%BB%D0%B0%D0%B9_
%D0%9F%D0%B5%D1%82%D1%80%D0%BE%D0%B2%D0%B8%D1%87_1908_1982.jpeg
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:Suvorov_V_A.png
https://investfuture.ru/files/vesti_finance/2019-08-01/15654318128819.jpg (kredit: Roskosmos)
https://cdnstatic.rg.ru/uploads/images/207/45/57/005_666.jpeg (kredit: Roskosmos)
https://cdnstatic.rg.ru/uploads/images/207/45/57/008.jpg (kredit: Roskosmos)