Start druhé lodi 3KA měl být poslední generální zkouškou před letem člověka. Také tento Vostok měl kopírovat naplánovaný program letu s lidskou posádkou, tedy provést jeden oblet Země a přistát v zadané oblasti severovýchodně od Volgogradu. Na palubě měl opět zaujmout místo „Ivan Ivanovič“, antropometrická figurína simulující rozložení hmoty lidského těla. A opět s ním měl na oběžnou dráhu zamířit pejsek umístěný ve speciálním kontejneru, který při přistání zůstával v návratové kabině. Pokud by tento let dopadl ke všeobecné spokojenosti, do dalšího stroje už by se měl posadit člověk. Není divu, že start lodi 3KA N^o2 byl velmi ostře sledován, tím spíše, že tentokrát již měly všechny systémy bez výjimky odpovídat verzím, které měly zajišťovat pilotovaný let. A pokud mluvíme o velmi ostře sledovaném startu, nejedná se pouze o planou frázi. Na kosmodrom totiž právě kvůli sledování vzletu lodi 3KA N^o2 dorazili ti, jichž se celé dění dotýkalo zcela bezprostředně. Na vědeckovýzkumný polygon číslo pět měli poprvé zavítat mladí muži, z jejichž středu měl být vybrán ten, jehož start měl následovat, ten první…

Naposledy bez člověka

Finální zkouška Vostoku 3KA před velkým letem se měla konat již v plné konfiguraci pro pilotovaný let. K tomu ale bylo třeba ještě několik významných kroků. Ještě před startem lodi 3KA N^o1 bylo dohodnuto, že v průběhu března proběhnou poslední testy systémů, které se zatím nepodařilo doladit. A nejednalo s o žádné druhořadé systémy. Bylo třeba dotáhnout do kompletní funkčnosti systém zabezpečení životních podmínek, hlavně vysoušeč atmosféry, dále bylo nezbytné provést několik posledních katapultáží figuranta v křesle z letícího letounu a v neposlední řadě se o slovo hlásila také nouzová dávka NAZ, jejíž testy přistání na vodní hladinu zatím končily pravidelným nezdarem a potopením schrány.

Ještě na konci února byl zpracován harmonogram testů, z něhož vyplývalo, že mezi 10. a 20. březnem proběhnou mořské zkoušky NAZu, někdy v průběhu března budou realizovány tři zkušební katapultáže křesla ze speciálního letounu Il-28 a hlavně od 2. do 12. března proběhne test systému zajištění životních podmínek. Jak se později ukázalo, ty testy, které proběhly, přinesly smíšené výsledky, pokud byly vůbec realizovány v zadaných časových termínech. I s jistými výhradami však byl start lodě 3KA N^o2 plánován na konec druhé březnové dekády. Čas běžel a po zvážení všech rizik došel Koroljov a ostatní k závěru, že zkušební let je možné realizovat i s jistými nedodělky.

Tento let mělo pozorovat šest párů očí, které předtím na kosmodromu nikdy nebyly přítomny a o jejichž existenci zatím neměla veřejnost ani tušení. Poslední generálku měla přímo na místě sledovat šestice budoucích kosmonautů, kteří byli určeni pro první lety v rámci programu Vostok. 16. března z Moskvy vzlétla tři dopravní letadla Il-14, přičemž jedno z nich zamířilo přímo do Ťura-Tamu, druhé dvě, v nichž mimo jiné letěli i kosmonauti, si udělala malou „zajíždku“ do oblasti kolem Kujbyševa (dnešní Samara). Tam si z letounu šestice obhlédla oblast plánovaného přistání jak lodi při nastávající generálce, tak následující lodi, na jejíž palubě se již měl nacházet jeden z nich. Na noc se kosmonauti a jejich doprovod, včetně velitele oddílu Kamanina a dalších, uložili v sanatoriu Přívolžského vojenského okruhu.

17. března dorazili kosmonauti na kosmodrom. Tam je očekával Sergej Koroljov, Valentin Gluško a další, přítomni byli také filmaři, kteří na pokyn Kamanina „nešetřili filmem“ a zaznamenávali téměř každý jejich krok. Během následujících několika dní mladí muži sledovali předstartovní přípravy lodě i nosiče, seznamovali se s letovými instrukcemi a pracovali na palubní dokumentaci. Trojice kosmonautů Gagarin, Titov a Něljubov, kteří byli předběžně určeni coby nejpravděpodobnější kandidáti pro první let, také provedli několik nácviků ve skafandrech.

Start se v původním termínu neuskutečnil kvůli technickým potížím, proto se pobyt kosmonautů na kosmodromu lehce protáhnul, a tady je také večer 23. března zastihla hrozná zvěst. Toho dne seděl už desátý den v izolační barokomoře v Institutu letecké a kosmické medicíny v Moskvě nejmladší z oddílu kosmonautů, čtyřiadvacetiletý Valentin Bondarenko. V sedm ráno Bondarenko vyplnil zadané úkoly pro daný den a sejmul si z kůže čidla fyziologických funkcí. Pokožku pak kvůli dezinfekci otřel vatovými tampony namočenými v lihu. Ty pak hodlal odhodit do nádoby na odpadky, jenže neměl přesnou mušku. Místo toho dopadl jeden tampon přímo na plotýnku elektrického ohřívače stravy, která byla v tu chvíli zapnutá.

Tampon okamžitě vzplál a v prostředí barokomory, kde byl snížený atmosférický tlak kompenzován zvýšeným obsahem kyslíku, se oheň začal rychle šířit. Bondarenko se požár snažil vlastními silami uhasit, ovšem přecenil své síly. Začala na něm hořet kyslíkem nasáknutá bavlněná sportovní kombinéza, a teprve tehdy se obsluha komory dozvěděla o tom, co se v jejím interiéru děje. Přítomný lékař se snažil co nejrychleji otevřít dveře, jenže kvůli rozdílu tlaků tato operace zabrala několik minut.

Než byly dveře konečně otevřeny, Bondarenko utrpěl strašlivé popáleniny. 90 % povrchu těla bylo zasaženo popáleninami třetího stupně a nebylo ani kam napíchnout kanylu pro podávání medikace, jediné místo bylo na chodidlech nohou. Bondarenko byl zpočátku ještě při vědomí a neustále opakoval: „Je to jen má vina, nikdo jiný za to nemůže, já jsem to zavinil.“ Byl převezen do Botkinské nemocnice, kde po osmi hodinách zemřel na popáleninový šok.

Pro všechny jeho kolegy to byla obrovská rána, benjamínek oddílu Valentin byl mezi všemi velmi oblíben, pro jeho zálibu ve zpěvu a krásný hlas mu přezdívali „zvoneček“. Stal se prvním člověkem, který zahynul v přímé souvislosti s pilotovaným kosmickým programem, nicméně vinou sovětského tajnůstkaření byl ze všech oficiálních dokumentů a fotografií vyretušován a o jeho osudu se veřejnost dozvěděla až v roce 1986…

Mezitím probíhala příprava rakety a samotné lodě. Práce se neobešly bez potíží, přičemž asi největší problém nastal u třetího stupně nosiče. Během prověrek vyšlo najevo, že jedno pneumorelé motoru není zapojeno správně. Toto konkrétní relé mělo detekovat pokles tlaku ve spalovací komoře od 345. sekundy po startu. Pokud by byl detekován tlak nižší, než ve stanovených limitech, pneumorelé by motor vypnulo.

Jenže během testů se ukázalo, že dotyčná součástka není správně propojena se spalovací komorou. Pokud by byla závada přehlédnuta, ve 345. sekundě letu by došlo k přerušení práce motoru právě na falešný pokyn onoho relátka. Testovači se otřásali hrůzou při představě, že by k takové situaci došlo, protože z telemetrických záznamů by v takovém případě nebylo možné s jistotou určit příčinu vypnutí motoru, který by ve skutečnosti byl naprosto v pořádku. Mohlo by to znamenat zdržení v programu letů, přičemž všichni věděli, že Američané jdou usilovně k témuž cíli – vyslání prvního člověka do vesmíru.

Menší problémy se objevily také u samotné lodi, konkrétně u komunikačního systému. Zmíněné problémy nakonec způsobily přesunutí termínu startu na 25. březen v 8:54 moskevského času. Díky získaným zkušenostem při přípravách předchozích nosičů a lodí šly jinak práce podle plánu, přičemž, jak už bylo řečeno, některým fázím přihlíželi i budoucí kosmonauti.

Skupinka jednoho dne zavítala také do místnosti, kde byla ke svému letu připravována fenka, jež měla při tomto letu doprovodit Ivana Ivanoviče. Kosmonauti sledovali, jak pracovníci Institutu letecké a kosmické medicíny pracují s psíkem, jehož jméno znělo „Udača (Úspěch)“. Kdosi při zmínce o jménu podotknul, že to není zrovna nejvhodnější pojmenování. Co když právě tohle jméno přinese naopak smůlu? Bude lépe fenku přejmenovat. Někdo další navrhnul, že by nové jméno mělo odrážet sovětské úspěchy při dobývání kosmického prostoru. Přítomný Mark Gallaj, který byl instruktorem kosmonautů, prý jen tak tak nevyslovil nahlas ironickou poznámku, že psík by měl v tom případě dostat jméno „Kolektivní úspěch sovětských pracujících, inženýrů a vědců“. Jurij Gagarin nakonec navrhnul, aby psík dostal jméno „Zvjozdočka (Hvězdička)“, což bylo přijato ke všeobecné spokojenosti.

21. března byla loď připravena ke spojení s nosičem a o tři dny později zamířila i s raketou z hangáru MIK na odpalovací rampu. V podvečer stejného dne proběhla také generální repetice činnosti kosmonautů v den jejich startu. Jurij Gagarin a German Titov, v té době již zcela jednoznační favorité na křeslo v první pilotované kosmické lodi, oblékli v MIKu skafandry a speciálně upraveným autobusem LAZ-695B byli přepraveni na startovní rampu, kde proběhl nácvik nástupu do výtahu a vyvezení k průlezu do lodi. Dovnitř Gagarin s Titovem nesedali, protože na místě kosmonauta již byl pevně usazen Ivan Ivanovič.

25. března probíhaly poslední předstartovní přípravy, tentokrát ovšem s jednou malou odchylkou. Zatímco většina přítomných se odebrala na pozorovací stanoviště zhruba kilometr od rampy, Nikolaj Kamanin, Vladimir Jazdovskij a budoucí kosmonaut Pavel Popovič se odebrali k řídicímu stanovišti rampy, zhruba deset metrů od rakety. Úkolem Kamanina a Popoviče bylo otestovat komunikační systém a spojení mezi Zemí a kabinou kosmické lodi. Kamanin do mikrofonu několikrát zadeklamoval: „Kedře, já Zarja (Kedr – Cedr – byl určen jako volací znak prvního kosmonauta, Zarja – Úsvit – pak jako volací znak komunikátora v bunkru řízení startu – pozn. aut.), zkouška spojení, 1, 2, 3, 4, 5. Jak mě slyšíte? Kedr, já Zarja, příjem!“ Po něm si vzal mikrofon Koroljov, aby zadeklamoval totéž a nakonec se se stejnými větami mikrofonu chopil Popovič. Pro něj to byla navíc také svého druhu generální zkouška, protože právě Popovič měl vést během startu a prvotní fáze letu komunikaci s tím z dvojice Gagarin-Titov, kdo bude určen pro první let.

Zhruba hodinu před startem přišel poslední zádrhel: selhalo jedno z čidel motoru na třetím stupni nosiče. Koroljov k sobě okamžitě povolal Semjona Kosberga, hlavního konstruktéra motoru RD-0109. Krátká debata přinesla rozhodnutí čidlo odpojit. Dva technici museli otevřít jeden z technologických příklopů na třetím stupni, odpojit čtyři kabely a znovu uzavřít příklop. Podařilo se jim to v určeném čase, proto nemusel být start zpožděn.

V 8:54:00 moskevského času se raketa vydala vzhůru a za pár minut se již loď 3KA N^o2 nacházela na orbitální dráze s parametry 178,1х247 km se sklonem 64°54’ vzhledem k rovníku. Na palubě se krom Zvjozdočky nacházela ještě celá plejáda drobných živočichů, většina z nich v dutinách figuríny Ivana Ivanoviče. Myšky, morčata, mušky Drosophilla a mikrobi měly posunout znalosti o chování organismů ve stavu mikrogravitace a při zvýšené úrovni radiace. Mimo to byla na palubě opět testována fotoaparatura určená k pořizování snímků zemského povrchu k rozvědným účelům. V hledáčku byly části území Afriky a Turecka.

Přesně jako i u minulého letu, také nyní byl v plánu jeden oblet Země a přistání kabiny a Ivana Ivanoviče v oblasti Kujbyševa. Vše klapalo jako švýcarské hodinky, tedy až do okamžiku, kdy měla být oddělena kabina od přístrojového úseku. Samotná separace obou částí proběhla normálně, ale kabelmačta se, stejně jako dva týdny předtím, jaksi neodpojila od návratové kabiny. A stejně jako minule, i nyní vstoupily obě části Vostoku do atmosféry společně a teprve žhavé plazma dokázalo kabel přepálit a kabina byla konečně volná. Vlivem tohoto dění kabina přelétla zadanou přistávací oblast zhruba o 600 kilometrů a přistála v Iževské oblasti, asi 45 km jihovýchodně od města Votkinsk. Do dnešních dnů nikdo není schopen vysvětlit, proč nebylo oddělení kabelmačty 9. a 25. března řešeno. Všichni z účastníků, v jejichž memoárech se tato událost zmiňuje, jsou s odstupem času sami překvapeni z toho, jak celá věc doslova „vyšuměla“ a nikdo se jí vážněji nezaobíral.

Byl to však naštěstí jediný problém, který se během letu objevil. Jinak byla mise lodi 3KA N^o2 trvající zhruba hodinu a čtyřicet minut navýsost úspěšná. Neznamenalo to však, že spokojenost panovala se všemi systémy, které měly zabezpečit let s člověkem. Oproti všem slibům a ujištěním v době, kdy Zvjozdočka s Ivanem Ivanovičem startovali, ještě stále nebylo vše připraveno pro první lidský let.

Nebyl například doladěn systém zabezpečení životních podmínek. Jeho testy naznačovaly, že se ještě stále nepodařilo vyřešit jeho největší bolístku – vysoušení palubní atmosféry. Při simulaci několikadenního letu se postupně zvyšovala úroveň vlhkosti nad přípustné limity. A aby toho nebylo málo, postupně na podlahu simulační kabiny vytekly až čtyři litry roztoku chloridu lithného. Grigorij Voronin, hlavní konstruktér kanceláře OKB-124, která systém navrhovala, byl nucen coby nouzovou variantu použít aktivní uhlí nasycené chloridem lithným. Ani tato varianta neprošla úspěšně testy a nakonec byla pro první pilotovaný let použita dřevitá vlna napuštěná chloridem lithným. Ani analyzátor plynů v atmosféře kabiny nebyl s to pracovat spolehlivě, nakonec bylo rozhodnuto jej při prvním letu nezapínat. Všichni jen tiše doufali, že let nebude trvat déle, než bylo v plánu.

Stále ještě také probíhaly testy katapultáže křesla z letounu Il-28. Nebyl vyřešen ani problém s netěsnícím kontejnerem nouzové dávky NAZ. Zkoušky NAZu na mořské hladině skončily opět s neuspokojivým výsledkem. Kontejner v případě dosednutí na vodu po nějaké době zamířil ke dnu, což by byl pro kosmonauta velký problém. A když už o tom hovoříme, zatím ještě nebyla zcela dopracována celková metodika činnosti po přistání na vodu.

Konkrétně přistání na vodu dělalo zúčastněným na čele velké vrásky, protože mnozí si velmi dobře uvědomovali, že v jistých možných scénářích nebylo včasné vyhledání a záchrana kosmonauta víceméně možné. Jeden takový scénář předpokládal havarijní vypnutí motoru třetího stupně a možné přistání kabiny v oblasti kolem Hornova mysu, kde sovětské námořnictvo nemělo dislokováno ani jedno plavidlo.

Přes všechny tyto připomínky a nedostatky Státní komise pod vedením maršála Rudněva na svém zasedání 29. března došla k závěru, že neexistují žádné závažné důvody k tomu, aby další let Vostoku nemohl být uskutečněn s člověkem na palubě. Celý obří komplex institucí, závodů, kanceláří a jednotek začal nabírat vyšší a vyšší obrátky, protože další start měl naostro prověřit vše, co do daného okamžiku dokázaly vyprodukovat ty nejlepší mozky a ruce v sovětském aerokosmickém průmyslu. Příště už bude ve špici rakety člověk. Ale který z mladých mužů, kteří sledovali poslední generální zkoušku na kosmodromu, to vlastně bude..?

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Ivan_ivanowich.jpg
foto: autor
https://tinyurl.com/yk3yy36u (kredit: CPK J. A. Gagarina)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Bondarenko_valentin.jpg
foto: autor
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:Zvyozdochka.jpg
foto: autor