Po posledním letovém testu lodi 1K v prosinci 1960, který neplánovaně prokázal funkčnost záchranného systému, bylo možné začít pracovat na kompletaci lodí verze 3KA, tedy té verze, která na orbitální dráhu poveze lidskou bytost. V jedné z hal OKB-1 se začaly ve druhé polovině prosince zhmotňovat lodě, které se podobaly těm, které do vesmíru vozily pejsky a další drobnou havěť, přesto však byly v některých ohledech odlišné. V dnešní terminologii bychom mohli říci – byly v plné výbavě. Byl na nich instalován systém zabezpečení životních podmínek, kompletní systém radiospojení, zkrátka všechno tak, jak to mělo být pro lety s lidmi. Loď byla dokonce osazena i katapultovacím křeslem a připraven byl i pasažér. Nejednalo se však o jednoho z dvaceti vybraných mladých stíhacích pilotů, ani o některého z mužů, které později milovníci konspiračních teorií pasovali do role nešťastných kosmonautů, kteří za svou pionýrskou cestu do vesmíru zaplatili životem. Jméno dotyčného pasažéra znělo „Ivan Ivanovič“ a přestože se to v něm hemžilo životem, on sám byl navýsost neživý…
První generálka
Předtím, než měl být do kabiny kosmické lodi usazen člověk, bylo třeba získat co nejvíce dat, která ukáží, jak bude z lidského hlediska let probíhat. Jaké budou úrovně zrychlení? Jaké vibrace a v jaké intenzitě bude muset lidské tělo snášet v jednotlivých fázích letu? Jak bezpečné bude katapultování z kabiny před přistáním? Na všechny tyto a mnoho dalších otázek mohla dát částečnou odpověď čidla strategicky umístěná v interiéru kabiny, nicméně vedení programu se rozhodlo pro neobvyklou cestu, která umožní udělat si velmi věrný obrázek všeho, co na kosmonauta čeká: na jeho místo nejprve posadíme figurínu!
A nemělo se jednat o ledajakou figurínu. „Manekýn“ nebo taky „Ivan Ivanovič“ (ekvivalent nejběžnějšího ruského jména a otčestva, něco jako náš Franta Novák nebo americký John Doe) se zrodil díky spolupráci Institutu medicínsko-biologických problémů a závodu 918, který měl na starosti skafandr a katapultovací sedadlo. Podle jejich specifikací figuríny vyrobil moskevský Institut protetiky, v plánu byla výroba pěti předběžných vzorků a deseti kusů figuríny v plné sestavě. Manekýn umožňoval umístit akcelerometry, dozimetry a další čidla přesně na místa, kde se při letu budou nacházet mozek, končetiny a další příslušenství skutečného kosmonauta. A dlužno říci, že pracovníkům Institutu protetiky se jejich dílo podařilo skutečně na výbornou.
Ivan Ivanovič byl zcela průměrného vzrůstu, tedy 170 cm, a zcela průměrné hmotnosti 70 kg včetně čidel a měřicí aparatury a jeho tvůrci se postarali o to, aby se dokonce i těžiště jeho těla nacházelo v místech, kde tomu tak je u skutečného člověka. Končetiny měly pohyblivé klouby odpovídající lidské fyziognomii. Vnitřní konstrukce byla zhotovena z kovu, zvenčí byla potažena kůží. Uvnitř končetin a také v trupu byly rozmístěny dutiny, kam bylo možné vložit měřicí aparaturu nebo biologické vzorky. Hlava měla opět kovovou konstrukci, potažena byla pěnovou gumou připomínající lidskou kůži. Od těla ji bylo možné oddělit a při instalaci Ivana Ivanoviče do katapultážního křesla byla instalována až nakonec skrze otevřené hledí helmy.
Na čem si tvůrci dali skutečně záležet, to byla manekýnova tvář. Byla vyvedena do všech podrobností, ten, kdo se s Ivanem Ivanovičem setkal tváří v „tvář“, mohl pozorovat nejen základní rysy obličeje, ale také rty, obočí a dokonce i řasy. Jeho vzhled byl natolik sugestivní, že neznalé doslova děsil. Například když měl být Ivan Ivanovič v křesle umístěn do kabiny před rozměrovým testem, odmítla jej jedna pracovnice zvednout jeřábem, protože prý měla pocit, že jí přikazují zvedat mrtvolu. Bylo nutno Ivanovi Ivanoviči zakrýt obličej, aby se k pákám jeřábu vrátila.
S Ivanem Ivanovičem byly spojeny ještě další bizarní epizody. Například spojaři chtěli prověřit všechny části elektrického a akustického traktu rádiového spojení. Jinými slovy, chtěli otestovat přenos lidského hlasu z oběžné dráhy. Ivan Ivanovič měl v ústech reproduktor, takže stačilo na palubní magnetofon nahrát vzorek lidského hlasu. Vyvstalo ovšem dilema, jak by měl onen vzorek vypadat. Spojaři většinou využívají odpočet. Někteří zainteresovaní ovšem měli za to, že kdyby z oběžné dráhy zazněl odpočet, mohli by být nařčeni, že do vesmíru vyslali živého kosmonauta, který provádí rozvědku z oběžné dráhy a svá pozorování vysílá v kódové řeči.
Další návrh zněl – zpěv. Ovšem ani nyní nebylo vše tak úplně jednoznačné. Sólový zpěv nebyl vhodný, protože by se okamžitě začaly šířit fámy, že Sověti vypustili člověka, který na orbitě promptně zešílel a zpívá. Nakonec kdosi přišel s nápadem použít nahrávku slavného Pjatnického pěveckého sboru. Nikdo asi nebude spekulovat nad tím, že se Sovětům podařilo na oběžnou dráhu poslat celé pěvecké těleso. Nejprve však bylo třeba prověřit, jak bude nahrávka z úst figuríny znít na Zemi. A tak jednoho pozdního večera, na konci třetího dne komplexních továrních testů, stál v rohu sálu Ivan Ivanovič opřený v koutě. Pro tuto příležitost byl oděn do bílého pláště, aby zapadl mezi přítomný personál. Čísi ruka zapnula přehrávání a figurína náhle začala zpívat nádherným vícehlasem. Scéna byla tak bizarní, že přítomní se neudrželi, a zcela proti pravidlům, kdy během zkoušek měl být zachováván klid a ozývat se měly pouze stručné příkazy, se celý sál rozezněl bouřlivým smíchem. Trvalo dlouho, než se od smíchu uslzení a v křečích se svíjející zkušebníci mohli zase vrátit k vážné práci…
To ovšem nebylo všechno. Když už byla loď i Ivan Ivanovič na kosmodromu a probíhaly závěrečné práce předtím, než bude figurína s křeslem usazena do lodi, přišel do haly Koroljov se skupinkou lidí, mezi kterými byl i Mark Gallaj. O tomto muži již byla řeč v souvislosti s výcvikem první skupiny kosmonautů. Gallaj se při pohledu na nehybnou tvář figuríny napůl žertem, napůl vážně zhrozil. „Sergeji Pavloviči,“ oslovil Koroljova, „kdybych našel takovou figurínu někde v poli, měl bych ji za mrtvolu a neprodleně bych začal panikařit.“ Koroljova tato možnost do té doby jednoduše nenapadla.
Skupinka a testovači začali uvažovat, jak celou věc vyřešit. Problém byl v tom, že byla vyzkoušena hermetičnost skafandru, proběhly také elektrické testy, zkrátka rozebrat figurínu již nebylo možné. Kohosi pak napadla spásná idea: strčit za hledí helmy kus molitanu s nápisem „maket“ (maketa). Za půl hodiny bylo hotovo a Ivan Ivanovič i s křeslem mohl putovat do interiéru lodi.
Ivan Ivanovič nicméně neměl putovat vesmírem sám. Společnost mu měl dělat psík, tentokrát již pouze jeden, navíc neměl svou kosmickou pouť absolvovat v katapultovacím kontejneru, jako tomu bylo u lodí 1K. Své místo měl ve speciální kleci, jež byla umístěna v místech, kde se u letů s lidskou posádkou měl nalézat „gastronom“, tedy schránka s potravinami. Psík měl v kleci zůstat celou dobu včetně přistání. Asi těžko si lze představit, jaké musely být pocity pejska, když se po neuvěřitelné cestě plné hluku, vibrací a beztíže těsně před přistáním jeho nehybný spolucestující s hromovým rachotem katapultoval z kabiny a následoval tvrdý dopad rychlostí 10 m/s, který musel bezpochyby zvířeti minimálně vyrazit dech. Náraz však ani zdaleka nedosahoval limitů, při kterých by psímu organismu hrozila újma na zdraví.
Lod 3KA měla být vyzkoušena při dvou startech předtím, než bude možné do jejich kokpitu posadit jednoho z mužů, kteří se připravovali na kosmický let. Oba lety měly být generálkou prvního pilotovaného startu, lodě tedy měly být uvedeny na podobnou dráhu, vykonat jeden oblet Země a následně bezpečně přistát v cílové oblasti. Varianta s jedním obletem Země byla pro první start člověka vybrána ze vcelku pochopitelných důvodů. Při prvním letu číhalo na člověka příliš mnoho neznámých a nebylo by tedy rozumné jeho misi protahovat. V neposlední řadě se také přistání po jednom obletu mohlo uskutečnit v dobře přístupné oblasti, která usnadňovala práci záchranným jednotkám.
Podle původních záměrů měl první let lodi 3KA proběhnout 22.-23. února 1961, kvůli technickým příčinám a úpravám grafikonu se však termín nakonec posunul na 2.-3. březen a nakonec na 9. březen. Navíc se neustále objevovaly problémy s některými součástmi vybavení lodě. Největší bolehlav působil systém zajištění životních podmínek. Tento veledůležitý element z dílny OKB-124 hlavního konstruktéra Voronova nedokázali jeho tvůrci přivést k poslušnosti za žádnou cenu. Během testů pravidelně selhával systém vysoušení vzduchu a vlhkost v kabině stoupala na neúnosnou míru. Při třináctidenním testu s živým figurantem v kabině se devátého dne vlhkost vyšplhala na 80 % a teplota v kokpitu na 35 °C, načež figurantova vlastní tělesná teplota vystoupala na 39 °C a test bylo nutné přerušit. Ani systém regenerace vzduchu nebyl z nejspolehlivějších, pravidelně se v kabině objevovaly louže roztoku látky pohlcující oxid uhličitý.
Bez problémů nebyly ani produkty závodu 918, zejména ventil na helmě skafandru, který propouštěl vodu a po eventuálním přistání na vodní plochu by kosmonautovi připravil velmi nepěkné a nebezpečné chvíle. Také nouzová dávka NAZ se nechovala způsobně a její kontejner se při zkouškách dosednutí na vodu s železnou pravidelností poroučel ke dnu. Opakovaně se také přetrhával patnáctimetrový tkaloun, kterým byl kontejner připoután ke kosmonautovi. K tomu připočtěme menší potíže s anténním systémem lodi, analyzátorem složení atmosféry v kabině, nutnost dohnat zpožděné zkoušky katapultážního křesla a je jasné, proč měli odpovědní pracovníci neklidný spánek. Nakonec padlo rozhodnutí: druhá generální zkouška bude provedena se všemi systémy tak, jak tomu bude u letu člověka, první zkouška ovšem může být realizována s jistými nedodělky u výše zmíněných zlobících systémů.
9. března dopoledne místního času bylo vše připraveno k oné první generální zkoušce. Vše bylo na svém místě a raketa s lodí 3KA No1 na rampě čekala na psího pasažéra. Když se s malým zpožděním u rampy objevil „gazík“ s pejskem Černuškou a jejím lékařským doprovodem a fenka byla konečně usazena na své místo v lodi, poslal vedoucí konstruktér Oleg Ivanovskij výtahem na horní patro obslužné věže Fjodora Vostokova. Vostokov byl vedoucím konstruktérem závodu 918 a pod jeho gesci spadal skafandr a katapultovací křeslo. Ivanovskij umožnil svému kolegovi využít krátkého prostoje k tomu, aby naposledy zkontroloval „své hospodářstvíčko“.
Za pár minut se ale Vostokov objevil zpátky dole na rampě a jeho obličej byl brunátný vztekem. Po tirádě, jejíž formu nelze slušným slovníkem opsat, z něj konečně Ivanovskij dostal důvod jeho rozčílení. Lékaři, kteří usazovali Černušku do její klece, otevřeli hledí skafandru Ivana Ivanoviče a do helmy vsunuli několik sáčků. Vyšlo najevo, že šlo o sáčky se semínky cibule. Naštěstí se lékařům nepodařilo skafandr jakkoli poškodit, nicméně velmi důrazný rozhovor s Koroljovem čekal jak na vedoucího skupiny lékařů, tak na samotného Ivanovského, který byl ze své funkce zodpovědný za všechno, co se s lodí a s jejím vybavením děje. A to v daný moment nikdo netušil, že to není poslední neschválený experiment, který se u lodi 3KA No1 objeví…
V 9:29:00 moskevského času se raketa s prvním Vostokem 3KA, oficiálně v médiích nazývaným „Korabl-Sputnik 4“, vydala k obloze a generální zkouška mohla začít. Loď byla navedena na dráhu velmi blízkou k očekávané – 183.5 х 248.8 km se sklonem 64°56’ vzhledem k rovníku. Spolu s Černuškou na orbitu putovala také morčata a bílé myšky ve speciálních klíckách v útrobách Ivana Ivanoviče. Krom toho byl v kabině umístěn také vzorek lidské krve a vliv krátkodobého letu na rostlinstvo měl být zkoumán na již zmíněných „nezákonných“ semínkách cibule. Krom toho byla během letu testována fotoaparatura určená pro rozvědné družice řady 2K „Zenit“.
Vše probíhalo naprosto bezchybně a po letu trvajícím 1 hodinu a 41 minut kabina bezpečně přistála asi 260 km od Kujbyševa (dnešní Samara). Místo přistání bylo poněkud nečekané, protože původně se měla kabina setkat se zemským povrchem asi 412 km jihovýchodněji. Důvod přeletu cílové oblasti vyšel najevo až po analýze záznamu na aparaturu „Mir“ (jednalo se o ekvivalent černé skříňky v letadlech). Ukázalo se, že neproběhlo správně rozdělení kabiny a přístrojového úseku. Obruče sice kabinu podle plánu uvolnily, ale z nějakého důvodu nebyla odpálena kabel-mačta propojující obě části lodi. Bližší analýza ukázala na jeden pneumatický zámek, který se zasekl a zabránil tak odhození zástrčky kabel-mačty. Naštěstí vlivem aerodynamického a tepelného namáhání při vstupu do atmosféry kabel-mačta prohořela a obě části lodi byly definitivně odděleny. U dalších exemplářů lodí 3KA byl tento zámek upraven tak, aby k podobné situaci nemohlo dojít.
Vyzvednutí katapultovacího křesla s Ivanem Ivanovičem a kabiny samotné nebylo vůbec lehkým úkolem. Den před letem začalo v dané oblasti hustě sněžit, a přestože kabina i katapultovací křeslo dosedly na rozlehlém rovném poli, musela být část záchranné skupiny dopravena k místu přistání částečně na koních, částečně byla nucena jít v hlubokém sněhu pěšky. Stav Ivana Ivanoviče a jeho skafandru na místě posoudili pracovníci závodu 918 a konstatovali, že vše je v nejlepším pořádku. Křeslo s figurínou bylo naloženo na saně a vypraveno do nejbližší civilizace, do vesnice Starý Tokmak, 2 km od místa přistání.
Následoval pěší přesun záchranné skupiny k místu přistání kabiny. Zde se ale objevila potíž – vinou špatného počasí nemohl vzlétnout vrtulník se specialistou, který měl odpojit systém APO. V dané situaci se osmělil velitel oddílu kosmonautů Nikolaj Kamanin a technik poručík Kalmykov. Nakoukli do kabiny a ubezpečili se, že přepínač APO je v poloze „vypnuto“. Kalmykov tak mohl Černušku konečně vyjmout z její klece a novopečená kosmická cestovatelka mohla být vypravena na cestu do Moskvy.
Všichni pasažéři Vostoku přečkali kosmickou cestu naprosto bez problémů, nicméně při poletové prohlídce byl u Černušky nalezen ještě jeden neschválený experiment. Na její zadní tlapce (jiné prameny zase hovoří o speciálním oblečku-postroji, v němž byla fenka oblečena) byly objeveny pánské náramkové hodinky. Kdo je tam umístil, to není zcela jasné, podle některých názorů to měl být příslušník vojenské medicínské služby, podle jiných zase jedna mladá členka lékařského týmu. Faktem je, že se s největší pravděpodobností jednalo o první náramkové hodinky ve vesmíru.
Celkově bylo možné konstatovat, že let lodi 3KA No1 skončil, až na problém s kabel-mačtou, naprostým úspěchem. Pakliže se podaří tento úspěch zopakovat i při dalším letu, bude cesta pro prvního člověka otevřena…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
foto: autor
https://stihi.ru/pics/2016/08/15/2556.jpg (kredit: Zvezda)
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/tehnika_-_molodyoji/1972/4/11.jpg
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:Chernushka.jpg
https://forum.novosti-kosmonavtiki.ru/forum/file/118601 (kredit: RKK Energija)
Ondřeji díky za další kousek příběhu,moc pěkný!Zaujaly mě ty příběhy z přípravy,že jsem si až myslel,žes u toho musel být osobně.A to jméno Vostokov-nebyla loď Vostok nakonec pojmenována po něm?Docela uvěřitelný.Po příběhu s cibulí a i hodinkami,se už nedivím,že se v lodi sem tam objeví nějaká dírka,která tam nebyla v plánu,tak se zatmelí,nikomu se o ní neřekne a letíme na orbitu!Uráááá!
Díky, Toníku!
Nicméně ohledně neschválených předmětů v kokpitu na tom Američané byli podobně, viz mince a bankovky v kabinách Mercury, o Shepardově golfové holi nemluvě… 😀
Ten druhý mi prostě připomíná Michaela Jacksona, nemůžu si pomoci. Díky za super díl!
A víš, že vlastně ano? 😀
A díky za chválu!
Čtu trochu se spožděním, moc díky, naprosto skvělé.
Díky, moc si toho vážím! 😉
Ondřeji díky za další kousek příběhu,moc pěkný!Zaujaly mě ty příběhy z přípravy,že jsem si až myslel,žes u toho musel být osobně.A to jméno Vostokov-nebyla loď Vostok nakonec pojmenována po něm?Docela uvěřitelný.Po příběhu s cibulí a i hodinkami,se už nedivím,že se v lodi sem tam objeví nějaká dírka,která tam nebyla v plánu,tak se zatmelí,nikomu se o ní neřekne a letíme na orbitu!Uráááá!
Díky, Toníku!
Nicméně ohledně neschválených předmětů v kokpitu na tom Američané byli podobně, viz mince a bankovky v kabinách Mercury, o Shepardově golfové holi nemluvě… 😀
Ten druhý mi prostě připomíná Michaela Jacksona, nemůžu si pomoci. Díky za super díl!
A víš, že vlastně ano? 😀
A díky za chválu!
Čtu trochu se spožděním, moc díky, naprosto skvělé.
Díky, moc si toho vážím! 😉