Po posledním letovém testu lodi 1K v prosinci 1960, který neplánovaně prokázal funkčnost záchranného systému, bylo možné začít pracovat na kompletaci lodí verze 3KA, tedy té verze, která na orbitální dráhu poveze lidskou bytost. V jedné z hal OKB-1 se začaly ve druhé polovině prosince zhmotňovat lodě, které se podobaly těm, které do vesmíru vozily pejsky a další drobnou havěť, přesto však byly v některých ohledech odlišné. V dnešní terminologii bychom mohli říci – byly v plné výbavě. Byl na nich instalován systém zabezpečení životních podmínek, kompletní systém radiospojení, zkrátka všechno tak, jak to mělo být pro lety s lidmi. Loď byla dokonce osazena i katapultovacím křeslem a připraven byl i pasažér. Nejednalo se však o jednoho z dvaceti vybraných mladých stíhacích pilotů, ani o některého z mužů, které později milovníci konspiračních teorií pasovali do role nešťastných kosmonautů, kteří za svou pionýrskou cestu do vesmíru zaplatili životem. Jméno dotyčného pasažéra znělo „Ivan Ivanovič“ a přestože se to v něm hemžilo životem, on sám byl navýsost neživý…