Není snadné být fanouškem kosmonautiky, který se o tento obor začal zajímat v osmdesátých letech. Autor nemá na mysli fakt, že propásl slavné lunární expedice a vůbec celou éru pionýrských výprav za hranice naší atmosféry. Jde spíše o to, že osobnosti, ke kterým coby dítko vzhlížel, pomalu a nevyhnutelně, jedna po druhé, nastupují na cestu bez návratu. A až při pohledu na data narození dotyčných si člověk uvědomí, že to už dávno nebyli ti muži a ženy v plné síle, jak si zvykl je vídat na fotografiích, filmových záznamech a poštovních známkách. Minulý týden tento svět opustila právě jedna taková osobnost. Muž, který byl sice kontroverzní a podle všeho kolem sebe vyzařoval auru velmi přísné, despotické autority, na druhou stranu muž schopný, vysoce profesionální. Valerij Rjumin byl bezpochyby člověkem, který v kosmonautice zanechal nesmazatelnou stopu nejen coby participant čtyř kosmických letů, ale i jako důležitá figura zákulisního dění v ruském kosmickém průmyslu…

Valerij Rjumin se narodil 16. srpna 1939 v Komsomolsku na Amuru do rodiny, která byla svázána s letectvím. Oba Valerijovi rodiče totiž pracovali v tamní letecké továrně. Nicméně malý Valera nikterak neprojevoval touhu dobývat nebe. Ještě před vypuknutím Velké vlastenecké války rodina přesídlila do městečka Zagorjanka nedaleko Moskvy a tam také malý Rjumin získal základy vzdělání. Následoval Kaliningradský mechanický technikum, kde Rjumin v roce 1958 získal kvalifikaci specialisty pro obrábění kovů za studena. Ono léto získal zajímavou zkušenost a udělal první krok k vesmíru – tři měsíce pracoval coby praktikant u soustruhu v závodě N^o88. Pod tímto označením se neskrývalo nic menšího, než výrobní závod legendárního OKB-1, tedy Koroljovovy konstrukční kanceláře. Pak ovšem zavolala vlast…

Jako každý muž v té době musel i Valerij po dovršení plnoletosti absolvovat povinnou vojenskou službu. Vojenská komise jej zařadila k tankovému vojsku a Rjumin dva roky sloužil jako velitel tanku v Azerbajdžánu. Po návratu přišel další nenápadný krok směrem k vesmírným cestám: rozhodl se studovat na Moskevském lesotechnickém institutu. Nenechme se mýlit názvem, jednalo se o vysokou školu technického zaměření, kterou si vyhlédl Sergej Koroljov a rozhodl se z ní udělat líheň mladých kádrů pro svou kancelář.

Právě během studia Valerij poznal svou budoucí manželku, Natalii Nikolajevnu. Ve studijní skupině bylo asi třicet mladých mužů a pouhá tři děvčata. A Natálie byla jednou z nich. Nemohla si nevšimnout vysokého fešáka s modrýma očima, který měl ve zvyku chodit ve své staré tankistické uniformě se slamákem na hlavě. Ve třetím ročníku se konala svatba a během pátého ročníku se mladým manželům narodila dcera Viktoria.

V roce 1966 měl Rjumin v kapse diplom v oboru elektroinženýrství. Natalija studium přes náročnou mateřskou roli ukončila taktéž zdárně a dvojici čekalo angažmá v 721. oddíle CKBEM (jak byla nyní přejmenována kancelář OKB-1). Oddíl se specializoval na vypracovávání technické dokumentace testů elektrických systémů pro program L-1, tedy pilotovaný oblet Měsíce. Počínal si zde více než zdatně, natolik zdatně, že si jej brzy všimnul Jurij Semjonov. Budoucí šéf NPO Eněrgija začal na konci roku 1969 pracovat jako vedoucí projektu 27K, tedy orbitální stanice později známé pod označením Saljut. Na začátku roku 1970 si Rjumina zvolil jako svého zástupce.

Rjumin už v té době velmi vážně pokukoval po možnosti zkusit štěstí a poprat se o cestu do vesmíru. Od roku 1966 existoval oddíl kosmonautů-inženýrů, vesměs pracovníků pozdějšího CKBEM (nyní RKK Eněrgija). V roce 1971 se po pětileté přestávce konal další z náborů a Valerij podal přihlášku. Přestože v listopadu prošel bez výhrad lékařskou komisí, do oddílu byli nakonec vybráni pouze tři muži – a Rjumin mezi nimi nebyl. Nemusel se však trápit dlouho, už v březnu roku 1973 bylo rozhodnuto přibrat do oddílu další kádry a Rjumin byl mezi čtyřmi šťastlivci, kteří se nyní mohli pyšnit označením „kosmonaut-výzkumník“.

Po dvouleté všeobecné kosmonautické přípravě byl hned v srpnu 1975 zařazen na post palubního inženýra hlavní posádky, jež měla zabydlet novou orbitální stanici Saljut 6. Tento stroj byl dalším evolučním krokem v oblasti orbitálních stanic, měl mít do té doby nevídané možnosti zejména co se týče zásobování a výměny posádek – nejen, že byl osazen hned dvěma plnohodnotnými stykovacími uzly (to nebyla novinka, americký Skylab v první polovině sedmdesátých let slynul stejným výdobytkem), ale hlavně – jeden z uzlů byl osazen propojkami pro čerpání kapalin a plynů z nákladních lodí Progress. Teoreticky se tak životnost stanice natáhla z řádu měsíců na několik let.

Spolu s velitelem lodi Vladimirem Kovaljonkem Rjumin odstartoval ke svému prvnímu kosmickému letu 9. října 1977 na palubě lodi Sojuz-25. Vše probíhalo perfektně, tedy až po fázi závěrečného sbližování se stanicí. Nedomyšlenost výcvikových simulátorů způsobila, že kosmonauti byli při prvním pokusu o připojení zmateni tím, co viděli na matnici periskopu. Druhý pokus pak sice vyšel perfektně, ovšem nezafungovaly západky v dokovací tyči Sojuzu a ten se od stanice líně odrazil a pokračoval dál v samostatném letu. Během těchto pokusů bylo vypotřebováno značné množství pohonných látek, takže zklamaná posádka musela další pokusy vzdát a místo necelých sta dnů let předčasně ukončit už po několika desítkách hodin. Rjumin si mohl zapsat 2 dny, 44 minut a 45 sekund do svého zápisníku letů.

Ovšem krom oněch dvou dní si přivezl také velkou dávku stresu a obav z budoucnosti. Neúspěch se v této branži odpouští těžce a promrhané obrovské částky vynaložené na tento let se jistě promítnou do jeho dalšího profesního směřování. Manželka Natalija na toto období vzpomínala s velmi nepěknými pocity. Valerij prý byl na pokraji nervového zhroucení a ona se jej snažila ze všech sil rozptýlit. Jisté následky fiasko letu Sojuzu-25 sice mělo, nikoli však pro Rjumina osobně. Bylo přijato pravidlo, že v posádce napříště musí být alespoň jeden veterán, což znamenalo menší rošádu u některých posádek, které se připravovaly na let. S Rjuminem mělo naštěstí vedení oddílu další plány a byl přiřazen k Vladimiru Ljachovovi. Dvojice figurovala nejprve coby rezervní (třetí) posádka pro první expedici na Saljut 6, následně se dvojice posunula na pozici záložní posádky pro druhou expedici a od června 1978 se Ljachov s Rjuminem posunuli na stupínek nejvyšší: posádku EO-3, tedy třetí expedice.

25. února 1979 Ljachov s Rjuminem odstartovali na palubě Sojuzu-32 k letu, který trval do té doby rekordních 175 dní, 35 minut a 37 sekund. Současně se tento let mohl pyšnit několika dalšími unikátními fakty. V prvé řadě se jednalo o nejdelší let v historii, kdy byla dvoučlenná posádka zcela izolována a po celou dobu trvání mise nespatřila žádný jiný obličej krom obličeje kolegy.

Důvodem byla nervydrásající anabáze Sojuzu-33. Internacionální sovětsko-bulharská posádka Rukavišnikov-Ivanov měla navštívit Ljachova s Rjuminem v dubnu. Ovšem během přibližování ke stanici se objevila vážná závada na motoru jejich transportní lodi a posádka Sojuzu-33 se musela vrátit zpět na Zemi s využitím záložního motoru DKD. Pro dvojici na palubě Saljutu 6 to mělo velmi nepříjemné dozvuky: krom sovětsko-bulharské posádky měli na stanici o něco později přivítat také sovětsko-maďarskou posádku. Jenže všechny lety Sojuzů byly nyní zastaveny, dokud nebude stanovena a napravena příčina selhání motoru. Současně se ale zase vyskytl problém s garantovanou životností Sojuzu. Ta činila devadesát dní a počítalo se s tím, že internacionálové nechají domácí posádce na stanici svou čerstvou loď a sami odletí ve starém Sojuzu. To nyní samozřejmě spadlo ze stolu. Řešení se nakonec našlo: Sojuz, v němž měla letět sovětsko-maďarská posádka, byl podroben velmi přísným testům pohonného systému a následně byl jako bezpilotní vypraven k čekajícímu Saljutu 6. Ljachov s Rjuminem do své staré lodi nacpali co nejvíce materiálů, záznamů nosičů s daty a 13. června Sojuz-32 přistál v bezpilotním režimu se zhruba 180 kg cenného nákladu v zadaném místě návratové oblasti.

Ljachov s Rjuminem pokračovali v osamocené vartě a na začátku srpna se začínali pomalu připravovat na návrat domů. Ovšem nebyl by to Rjumin, aby se opět nepřihodilo něco, co rozhodně nebylo v letových plánech. Ke stanici byl dočasně připevněn velký radioteleskop KRT-10 s desetimetrovou anténou. 9. srpna měl být teleskop odhozen od zadního stykovacího uzlu stanice. Jenže při sekvenci odhazování se objevila překvapivá potíž: teleskop odmítal stanici opustit. Jeho anténa se zaklesla o konstrukci a tepelnou izolaci trupu Saljutu. Veškeré pokusy o nápravu situace selhaly a proto bylo rozhodnuto, že 15. srpna se dvojice vydá na neplánovaný výstup do volného prostoru a pokusí se neposlušné anténě domluvit „ručně“.

V onen den se výstup uskutečnil a Rjumin přestřihl čtyři dráty, jež byly zaseknuté v plášti Saljutu a bránily odletu antény. Anténa se zakolébala a začala se na Rjumina naklánět. Kosmonaut využil metr a půl dlouhou tyč, kterou měl pro tyto účely při sobě, opřel se o anténu a ta se plavně vydala pryč. První neplánovaný výstup v dějinách sovětské kosmonautiky skončil po 1 hodině a 23 minutách. O den později měl tak Rjumin krom svých čtyřicátých narozenin ještě jeden důvod k oslavě navíc.

Vinou onoho výstupu se odlet opozdil o dva dny, nicméně 19. srpna dvojice kosmonautů po přistání a otevření příkopu konečně spatřila jiné tváře, než tisíckrát viděný obličej svého kolegy. Jejich osamocenost na orbitální dráze nebyla co do délky dosud překonána a doufejme, že již nikdy překonána nebude. Rjumin mohl být po svém druhém letu navýsost spokojen, své renomé, které bylo pošramoceno misí Sojuz-25 si dokonale napravil. Nyní se pustil do práce ve Středisku řízení letů a čekal, že další šance na cestu do vesmíru se mu naskytne přinejlepším za několik let. Tento předpoklad nemohl být více vzdálen realitě.

Následující expedici na Saljut 6 tvořila dvojice Leonid Popov a Valentin Lebeděv. Jejich náhradníky byli Vjačeslav Zudov a Boris Andrejev. Přípravy ke startu Popova a Lebeděva vrcholily a obě posádky na jaře 1980 skládaly závěrečné zkoušky. Zatímco hlavní posádka si při nich vedla skvěle, o dvojici Zudov-Andrejev už se totéž říci nedalo. K jejich práci během zkoušek bylo vysloveno mnoho připomínek a výhrad s tím, že nedostatky by měly být odstraněny co možná nejdříve. A pak zasáhl potměšilý osud.

V březnu, několik týdnů před odletem na Bajkonur si palubní inženýr základní posádky Valentin Lebeděv při cvičení na trampolíně zpřetrhal vazy v koleni. Znamenalo to operaci a dlouhou rekonvalescenci. Za normálních okolností by štafetu převzala záložní posádka, ovšem, jak již bylo řečeno, Zudov a Andrejev nebyli připraveni na takové úrovni, která by vzbuzovala důvěru v úspěšné provedení mise. Odpovědní pracovníci dali hlavy dohromady a usoudili, že nejlépe by bylo k Popovovi přiřadit zkušeného palubního inženýra, který v relativně nedávné době létal, takže má všechny návyky a znalosti ještě v živé paměti. A neexistovala lepší volba, než – Valerij Rjumin!

Ten vzpomínal, jak mu jednoho večera zazvonil doma telefon a ve sluchátku se ozval Alexej Jelisejev. Bývalý kosmonaut v té době působil jako letový ředitel ve Středisku řízení letů a zástupce hlavního konstruktéra NPO Eněrgija, a na konci rozhovoru se Rjumina jen tak, mezi řečí, zeptal, co by říkal na to, kdyby jej požádali, aby s Popovem letěl právě on. Ohromeného Rjumina pak chlácholil: „Máš ještě celou noc, popřemýšlej a zítra si promluvíme.“ Do odjezdu posádek na Bajkonur zbývalo pouhých deset dní, nicméně Rjumin si byl jist, že všechno zvládne. Největší výhrady samozřejmě přišly od rodiny, nicméně nakonec mohl Valerij na neobyčejnou nabídku kývnout.

S Popovem se již znali, ten koneckonců vedl záložní posádku pro misi Sojuzu-32, takže nebyly potíže s nekompatibilitou osobností. Největším problémem byl skafandr – nový by nestačila továrna Zvezda za několik málo týdnů vyrobit. Svůj starý Sokol-K z předchozího letu se Rjumin chystal darovat muzeu ve svém rodném Komsomolsku na Amuru, proto jej měl uschován doma. Postupně si jej vyzkoušeli všichni spolužáci, naštěstí byl ale stále ve vynikajícím stavu, proto jej mohl Valerij použít znovu. Je dost dobře možné, že byl a zůstává jediným ruským kosmonautem, který startoval na dva lety ve stejném skafandru…

9. dubna 1980 Rjumin spolu se svým velitelem Leonidem Popovem nastoupil na svůj třetí kosmický let. Od toho předchozího uběhlo pouhých sedm měsíců! Po připojení ke stanici si mohl Rjumin přečíst dopis, který předtím se Ljachovem napsali pro následující posádku. Tehdy nemohl ani v nejdivočejších snech tušit, že jej vlastně píše sám sobě…

Let čtvrté dlouhodobé expedice začal známým okurkovým vtípkem kosmonautů. Do svých skafandrů propašovali okurky, které zbyly od snídaně a na stanici je pak narafičili do palubního skleníku, aby mohli s vážnou tváří tvrdit, že tam vyrostly, zatímco stanice létala v autonomním režimu. Chvíli trvalo, než řídicí středisko žert prokouklo a je pravděpodobné, že některým biologům musel na tváři ještě nějakou dobu zůstat velmi zajímavý výraz…

Tentokrát let probíhal víceméně tak, jak byl naplánován. Stálá posádka přivítala v květnu sovětsko-maďarskou návštěvu (mimochodem – ta byla původně naplánována pro předchozí dlouhodobou expedici, takže Rjumin se maďarského kosmonauta nakonec dočkal) a v červenci sovětsko-vietnamskou posádku. A mezi tyto dvě návštěvy se vklínila ještě jedna, sice čistě sovětská a velmi krátká, nicméně navýsost zajímavá. V červnu totiž na stanici krátce pobývala posádka Malyšev-Aksjonov, která testovala novou generaci spolehlivých transportních lodí Sojuz, nyní s označením „Sojuz T“.

16. srpna oslavil Rjumin již podruhé za sebou narozeniny ve stavu beztíže. S nastupujícím podzimem pak začaly přípravy na návrat na mateřskou planetu a 11. října se Popov s Rjuminem konečně mohli dotknout pevné půdy po rekordních 184 dnech, 20 hodinách, 11 minutách a 35 sekundách. Během tří letů Rjumin nasbíral 361 dní, 21 hodin, 31 minut a 57 sekund strávených při kosmických letech. Stal se prvním člověkem, který kumulovanou délkou pobytu ve vesmíru atakoval hranici jednoho roku.

Spolu s úspěchy ve vesmíru přicházely také posuny v kariérním žebříčku. Od roku 1981 byl zástupcem vedoucího „komplexu N^o11“, což bylo oddělení v NPO Eněrgija, které se specializovalo na komplexní testování techniky. Rok poté postoupil na post vedoucího tohoto komplexu a současně se stal letovým ředitelem mise nové stanice Saljut 7. V rámci řídicího střediska je tato pozice velmi blízko vrcholku pyramidy.

Nebylo divu, že Rjumin nyní požíval statusu celebrity nejen mezi kolegy kosmonauty, ale i mezi veřejností. Kosmonauti byli v rámci Sovětského svazu v postavení, jež by se dalo označit jednoduše – superstar. Současně požívali výhod privilegovaných, mohli nakupovat ve speciálních, dobře zásobených odděleních obchodních domů, kam se běžný člověk neměl šanci dostat, měli nárok na velmi dobrou zdravotní péči, cestovali do zahraničí… Jenže tato sláva se v mnoha případech obracela proti nim, tedy spíše – proti jejich rodinám. Natalija s hořkostí vzpomínala, jak byl najednou její manžel doma stále méně, a když už přišel, často nebyl zrovna ve střízlivém stavu. O tom, že s sebou nezřídka přivedl tlupu kamarádů lačnících po pokračování veselice, se asi není třeba široce rozepisovat.

V polovině osmdesátých let bylo Rjuminovi pětačtyřicet, byl charismatický, na vrcholu sil, měl velkou autoritu a navíc byl neustále obklopen lidmi, kteří k němu vzhlíželi. Mezi těmito lidmi se objevovala také mladá žena jménem Jelena Kondakova. Pracovnice NPO Eněrgija, která se rozhodla, že se stůj co stůj dostane do vesmíru, padla Rjuminovi do oka a na světě byl románek, který se přetavil ve vážný vztah. Valerij se rozvedl s Natalijí a v roce 1985 proběhla svatba s Jelenou. V únoru následujícího roku se dvojici narodila dcera Jevgenija.

K domácí pohodě však příliš nepřispívaly Jeleniny kosmické ambice. Podle Rjumina „je vesmír chlapskou záležitostí“ a vytrvale odmítal návrhy své manželky ohledně jejího zařazení do oddílu kosmonautů. Povolil až po třech letech, Jelena se přihlásila k výběru, prošla medicínskou komisí a v roce 1989 se stala členkou oddílu kosmonautů NPO Eněrgija. Do vesmíru se podívala dvakrát, jednou na palubě Sojuzu TM-20, podruhé na palubě raketoplánu Atlantis při misi STS-84. Pokaždé byl cílem letu orbitální komplex Mir.

Rjumin mezitím nadále stoupal v kariérním žebříčku. V roce 1986 se stal zástupcem generálního konstruktéra NPO Eněrgija a nadále pracoval jako letový ředitel Saljutu 7 a nové stanice Mir. Z oddílu kosmonautů odešel v roce 1987, vzhledem ke svému věku a životosprávě si velmi dobře uvědomoval, že možnost jeho další kosmické cesty je víceméně hypotetická, navíc jeho další pracovní povinnosti jej vytěžovaly více než dost.

V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a veškeré oblasti života občanů tohoto bývalého impéria se náhle radikálně změnily. Výjimkou nebyla ani kosmonautika. Ovšem přes drastické přiškrcení finančního toku se objevily nové příležitosti. O spolupráci projevil zájem bývalý arcirival – Spojené státy. Projekt společné orbitální stanice měl probíhat v několika etapách, přičemž cílem té první bylo „oťukat“ si nového partnera při společné práci na orbitální dráze. Světlo světa tak spatřil projekt Shuttle-Mir. Ruští kosmonauti měli v jeho rámci létat na amerických raketoplánech, Američané zase pro změnu pobývat na palubě stanice Mir. Valerij Rjumin byl v říjnu 1994 jmenován do funkce ředitele tohoto programu za ruskou stranu.

Program Shuttle-Mir byl velmi zajímavou kapitolou kosmonautiky a Rjumin během něj velmi úzce spolupracoval s Američany na každodenní bázi. Mezi americkými pracovníky NASA měl poměrně rozporuplnou pověst, dokázal řešit velmi složité problémy technického i manažerského rázu, na druhou stranu byl často velmi nepříjemný, neomalený až nepřátelský a, jak už to u Rusů často bývá, neměl nikdy daleko ke skleničce alkoholu. Přesto dokázal společný program řídit efektivně, byť se jisté výhrady k postupu občas u Američanů ozvaly.

Jak se Shuttle-Mir blížil ke svému závěru, Rjumin se se stále větší nevolí díval na plány nadřízených a také na žádosti Američanů, aby byla stanice Mir opuštěna a Rusové se věnovali výhradně projektu nové Mezinárodní kosmické stanice. Podle něj měla ještě stanice co nabídnout a její stav byl odpůrci jejího dalšího využívání zkreslován. Jenže najít argumenty bylo velmi těžké. Jaký je skutečný stav Miru, to věděli pouze ti, kdo na palubě komplexu pobývali a ani jejich dojmy nemusely být zcela odpovídající realitě. Rjumin pojal ideu, že nejlépe bude, když se na stav stanice podívá on sám, a to přímo in situ.

58 let, 125 kilogramů, to nejsou zrovna ideální míry kandidátů pro kosmické lety. Přesto Rjumin využil všechny páky, které měl k dispozici. Svůj vliv zapojil ve prospěch své nominace na poslední let raketoplánu k Miru. Svou silnou vůli zase napřel směrem k životosprávě a shazování přebytečných kilogramů. Limit pro let na raketoplánu byl 100 kg, Rjuminovi se nakonec skutečně podařilo do tohoto limitu vejít. Přes velký odpor Američanů se, mimo jiné díky podpoře generálního ředitele Ruské kosmické agentury Jurije Koptěva, nakonec Valerij Rjumin ocitl na pozici letového specialisty mise STS-91. Mnozí vyjadřovali skrytě či otevřeně svou nevoli s touto „samonominací“, nicméně Rjumina již nemohlo nic zastavit. 2. června 1998 se ze startovního komplexu 39A floridského Kennedy Space Center vydal vzhůru raketoplán Discovery, na jehož palubě právě začínal svou čtvrtou a poslední cestu do vesmíru i Valerij…

O dva dny později se Discovery úspěšně připojil ke stanici Mir a po přechodu na její palubu mohl Rjumin začít svou inspekční práci. Byl šokován podmínkami, jaké na palubě panovaly, zejména problémy s odpadem na něj učinily velmi nepříznivý dojem. Stanice trpěla chronickým nedostatkem kapacit k odstraňovaní odpadu a nepotřebného vybavení. Nutno říci, že návštěvy amerických raketoplánů v tomto ohledu situaci velmi zlepšily, přesto se vaky s nepotřebnými věcmi vznášely téměř všude. Pro Rjumina to bylo rozčarování, nicméně z jeho pohledu bylo vše řešitelné, pokud by byl provoz komplexu odpovídajícím způsobem financován. Na otázku jednoho z reportérů, co na palubě Miru viděl, odpověděl Rjumin o několik dekád později: „Viděl jsem práceschopnou stanici, která mohla létat klidně ještě patnáct let. Bohužel, politici rozhodli jinak…“

Raketoplán Discovery přistál na KSC 12. června po letu trvajícím 9 dní, 19 hodin, 55 minut a 1 sekundu. V okamžiku, kdy se kola dotkla přstávací dráhy, se uzavřel, tentokrát skutečně definitivně, i letový zápisník Valerije Rjumina. Pomyslné počítadlo času stráveného ve vesmíru se u něj zastavilo na 371 dnech, 17 hodinách, 26 minutách a 58 sekundách. Mezi jeho dvěma posledními misemi uběhlo dlouhých osmnáct let…

Rjumin byl v říjnu toho roku jmenován na pozici ředitele programu Mezinárodní kosmické stanice za ruskou stranu. Současně si podržel post zástupce generálního konstruktéra RKK Eněrgija. Byl nyní jedním z nejmocnějších mužů v ruském kosmickém průmyslu. Současně byl také hlasitým kritikem chyb a přešlapů odpovědných činitelů v kosmickém odvětví. Poměry v kosmickém průmyslu Ruské federace v něm vzbuzovaly obavy o budoucnost. V jednom z rozhovorů se nechal slyšet, že podvody a ekonomické nešvary v rámci této oblasti bují v současné době mnohem více, než tomu bylo za dob Sovětského svazu. Byl si vědom, že z jeho pozice si může dovolit podobná slova říci nahlas.

Valerij Rjumin byl mužem, v němž bylo těžké se vyznat. Jako by byl rozdvojenou osobností. Přímý, až krutý, a to i ve vztahu ke své vlastní rodině – jeho dcera z prvního manželství se se svým mužem přestěhovala na Kubu, jenže ekonomické podmínky se postupně natolik zhoršily, že dvojice se dvěma malými dětmi tak tak přežívala. Když Rjumin na „ostrov svobody“ přijel na jednu z oficiálních návštěv, bývalá manželka Natalija jej telefonicky prosila, aby s sebou na zpáteční cestě rodinu své dcery vzal do Moskvy. „Sami tam odjeli, tak ať tam žijí,“ zněla Rjuminova odpověď. Když se pak rodině podařilo z Kuby odjet doslova s holýma rukama, Natalija jim musela koupit úplně všechno – včetně oblečení, i za cenu toho, že si vypůjčí peníze od známých. Rjumin na žádost o pomoc reagoval úsečným „Tak žijte jako prostí lidé.“ Takový přístup k vlastní rodině jistě vzbuzuje pochybnosti o Rjuminově charakteru. Jenže to by tady nesměl být jiný příklad.

V roce 2002 se Rjuminovi dostal do rukou novinový článek o jisté Leně Ljalenkově, patnáctiletém děvčeti s nesmírným talentem na matematiku a přírodní vědy. Lena žila v zoufalých sociálních podmínkách s matkou samoživitelkou. Rjumin se do věci vložil a po dohodě s Leninou maminkou se děvče přestěhovalo k Rjuminovým domů. Valerij navíc zařídil setkání Leny s Viktorem Sadovničim, rektorem známé Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova. Lena zde byla přijata ke studiu. Rjuminovi jí poskytli potřebné zázemí a byl z toho příběh se šťastným koncem. Lena univerzitu absolvovala, udělala docenturu a dnes žije se svou vlastní rodinou ve městě Dolgoprudnyj. I takovou podobu měl charakter Valerije Rjumina.

Když se tak Valerij vydal 6. června na svůj poslední let, mohl být jeho odkaz vnímán různě. Faktem však bezesporu je, že odešel muž, který v rámci kosmického průmyslu prošel poctivě všemi úrovněmi, od prostého soustružníka až po vedoucího pracovníka určujícího další směřování celé této oblasti. Jeho stopa, ať už coby kosmonauta, či manažera, je hluboká a trvalá. Tak šťastný let, Valeriji Viktoroviči…

Zdroje obrázků: 

https://warheroes.ru/content/images/photodocs/1317/original/148c0783a00936ddaef7852a9a666a0d.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-25_3.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/walkout/page/english/soyuz-32.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-35.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://kosmo-museum.ru/uploads/ckeditor/pictures/5308/content_%D0%A0%D0%AE%D0%9C%D0%98%D0%9D_%D0%9A%D0%9E%D0%9D%D0%94%D0%90%D0%9A%D0%9E%D0%92%D0%90.jpg (kredit: NASA)
http://www.april12.eu/russcosm/bilder/84b.jpg /kredit: NASA)
http://epizodyspace.ru/bibl/internet/ryumin/05.jpg (kredit: Sergej Akulič)