Na konci roku 1972 byl první exemplář stanice Almaz dohotoven a připraven k přesunu na Bajkonur. Stanice OPS-1, mezi pracovníky CKBM označovaná podle výrobního čísla jako Izdělije N^o0101-1, se z Reutova vydala na cestu krátce po vánočních svátcích. Na místo určení dorazila o silvestrovské noci a na ploščadce 92 okamžitě začalo její vykládání. Od 3. ledna se pak kolem trupu Almazu začali rojit technici a testovači, kteří přilétli z Reutova a Chruničeva, aby dohlédli na přípravu svého stroje k letu. Ve vedlejší hale se ve stejné době připravovala také nosná raketa Proton-K. Práce techniků nebyla vzhledem ke klimatickým podmínkám na Bajkonuru nikterak lehká, v únoru se však situace zkomplikovala ještě více – vinou několikahodinového výpadku místní podstanice TEC (stanice generující elektřinu a zajišťující vytápění) zamrzlo topení v celém malém městečku, které přiléhalo ke startovnímu a technickému komplexu, kde se stanice připravovala. Problému pochopitelně neunikla ani místní ubytovna Poljot, kde byl ubytován personál CKBM. Radiátory mrazem popraskaly a v pokojích spadla teplota pod nulu. Přes veškerou snahu zůstalo topení mimo provoz až do jara, práce však musela jít dále a tak dotyčným nezbývalo než přežít a vydržet. I takto někdy vypadal život v Mekce kosmonautiky…

​První Almaz – první neúspěch

Podle prvotních plánů měla stanice Almaz 1 odstartovat mezi 19. a 25. březnem 1973. Program letu předpokládal pět korekcí trajektorie, na 3., 18., 81., 115. a 130. oběhu. Po nich by se stanice měla nacházet na určené dráze, načež na jejím 143. oběhu (tedy zhruba deset dní po startu) se k ní měla vydat posádka v lodi 7K-T Sojuz. O den později, na 160. oběhu stanice, mělo následovat připojení lodi a posádka by mohla začít plnit harmonogram mise rozpočtený přibližně na dva týdny. Taková byla alespoň představa zástupců CKBM v čele s Čelomějem a také Státní komise, jíž předsedal generál Michail Grigorijev, zástupce velitele raketových vojsk. Během onoho mrazivého února se však objevil velmi závažný problém z naprosto nečekaného směru.

3. února byly prováděny zkoušky padákového systému upravené lodi 7K-T modifikace 9A, jež byla určena pro program Almaz. Během zkoušek byla maketa kabiny shozena z letounu a byla sledována funkce vylepšeného padákového systému. Bohužel, v onen den vyšlo najevo, že hlavní padák v inovované podobě nefunguje tak, jak se předpokládalo. Vzhledem k tomu, že padákový systém je naprosto klíčovým prvkem pro kosmickou loď Sojuz, nemohl tento fakt uniknout pozornosti činitelům zodpovědným za program Almaz a Státní komisi.

Problém s padákem byl probírán na začátku března na zasedání technického vedení Almazu. K žádným závěrům však nebylo možné dojít, protože ani hlavní konstruktér CKBEM Vasilij Mišin, ani šéfkonstruktér padákového systému Lobanov se na zasedání nedostavili, přestože obdrželi pozvánku. I tak však bylo zřejmé, že se jedná o velký problém, který by mohl způsobit citelné zdržení programu. Podle nového plánu testů padákového systému byly další shozy makety návratové kabiny naplánovány na 15. březen a na 5. a 25. duben. Celá záležitost byla postoupena na vyšší místa a rozhořel se boj o to, aby stanice mohla být vypuštěna v původně plánovaném termínu.

Příprava OPS-1 ke startu. Nápis „Saljut 2“ je na fotografii zřetelně viditelný.
Zdroj: b14643.de

Příprava stanice samotné se mezitím na Bajkonuru chýlila ke konci. Almaz byl opatřen aerodynamickým krytem a na začátku třetí březnové dekády byl po natankování složkami pohonných látek a stlačenými plyny sestykován s nosnou raketou Proton-K. Ke startovní sestavě prvního Almazu se váže jeden zajímavý detail. Oficiálně byla stanice pojmenována „Saljut 2“. Jak již bylo řečeno dříve, měla tím být zakryta pravá podstata programu Almaz a svět tak mohl být navenek ujišťován o tom, že nově vypuštěný stroj má posloužit výzkumům ve prospěch mírové vědy.

Jenže pro reutovské patrioty byl tento název trnem v oku. Jednak považovali označení „Saljut“, které jim bylo vnuceno shora, za svého druhu urážku, protože jejich stroj se jmenuje Almaz a podle jejich názoru měl být pod tímto názvem i provozován. Navíc po problémech spojených se Saljutem 1 (Sojuz-10 se k Saljutu 1 připojil nedokonale, posádka nemohla přejít na palubu stanice a nějakou dobu se navíc nedokázala od stanice ani odpojit; Sojuz-11 pak postihla při návratu dekomprese kabiny, za níž trojice kosmonautů zaplatila životem), pověrčiví pracovníci CKBM naznali, že označení Saljut je jednoduše „smolné“.

Podle pokynů shora tak nakonec opatřili startovní sestavu nápisem „Saljut 2“, ale počínali si při tom velmi šalamounsky: nápis umístili na adaptér, jímž byla stanice připojena k nosné raketě. Po navedení na orbitální dráhu se měl adaptér od Almazu odpojit a stanice měla pokračovat dál v letu bez onoho nechtěného označení. A tak, přestože tisková agentura TASS připravovala oznámení o vypuštění stanice Saljut 2, zasvěcení věděli své…

23. března 1973 se otevřela vrata montážní haly na ploščadce 81 a lokomotiva rychlostí 2 km/h převezla startovní sestavu uloženou na speciálním podvalníku na odpalovací rampu. Podle tradice raketu doprovázeli pracovníci CKBM včetně vedení. Kdyby přítomní věděli, jaké starosti jim raketa zanedlouho připraví, je dost možné, že by ji nevyprovázeli s pocitem hrdosti, který jim v onen den zcela jistě klíčil v hrudích…

Proton s OPS-1 na špici vyráží na startovní rampu
Zdroj: npomash.ru (kredit: NPO Mašinostrojenija)

Po několika hodinách byla raketa na místě a vyzvednuta do vertikální polohy. Následně se k ní přisunula obslužná věž, „objala“ svými dvěma polovinami raketu a téměř zcela ji zakryla zrakům přítomných. Nastala chvíle pro startovní oddíl. Nyní byla raketa i stanice již zcela v jeho gesci a téměř okamžitě začala příprava ke startu. Ve vzduchu však stále visela otázka připravenosti transportní lodě Sojuz. Ta, jak už bylo řečeno, měla startovat s desetidenním odstupem, ovšem bez spolehlivé padákové soustavy start pochopitelně proběhnout nemohl.

27. března se v Reutovu konalo zasedání Státní komise, vedení CKBM a přítomni byli také lidé z ministerstva všeobecného strojírenství a ministerstva obrany (za Mišinovu CKBEM byl přítomen Jurij Semjonov). Během tohoto zasedání bylo přijato usnesení, které předpokládalo návrat lodi 7K-T ke staré verzi padákového systému a jeho použití na transportní lodi pro posádku Saljutu 2. To ovšem znamenalo nechat staronový padák vyrobit, což mělo zabrat cca 7-10 dní a následně provést výměnu padáku přímo na dotyčné lodi, přičemž tato výměna a následná příprava ke startu měla trvat zhruba tři týdny. Start Sojuzu tedy přicházel v úvahu až někdy kolem 8 května. Současně se přítomní shodli také na tom, že další zdržení startu stanice není žádoucí, protože doba, po kterou se sestava nacházela v pohotovosti číslo 2 (tedy ve vertikální poloze, byť zatím nenatankovaná), byla stanovena na 5 dní, přičemž překročení této doby mohlo způsobit technické potíže a problémy se spolehlivostí některých systémů.

Pro Čeloměje a jeho kolektiv to znamenalo několik dní horečné činnosti. Termín startu stanice byl stanoven na 3. dubna v 11:50 moskevského času s tolerancí +15/-10 minut, ovšem následně měla OPS-1 létat v autonomním režimu nikoli deset dní, jak bylo původně v plánu, ale 37 dní. To znamenalo zásadní přepracování letového programu a pro plánovače velmi zajímavý druh známé lidové zábavy „škatule, škatule, hejbejte se“.

Nakonec se vše podařilo vypracovat včas a ráno 3. dubna byla raketa se stanicí na špici natankována a připravena ke startu. Ovšem zdálo se, jako by nad Saljutem 2 visela jakási zvláštní kletba. V době, kdy do startu zbývaly už jen minuty či desítky minut, Dmitrij Poluchin, mezi jehož povinnosti coby Čelomějova náměstka patřila poslední obhlídka rampy, ohlásil do startovního bunkru, kde se nacházeli i Čeloměj a předseda Státní komise Grigorijev: „Raketa připravena ke startu!“ Znatelně tišším hlasem pak dodal: „Objevil se únik paliva do prostor pod rampou.“

To byla vážná situace. Agresivní palivo mohlo narušit izolaci kabelů, jež vedly k raketě a způsobit zkrat. V případě, že by bylo rozhodnuto o startu, nebylo vyloučeno, že se palivo rozhodne explodovat s účinky, jež mohly sahat od menšího poškození rampy až k ohnivé kouli pohlcující vše, včetně odlétající rakety. Čeloměj se bleskově rozhodl, že situaci zhodnotí osobně na místě. Přistavenou služební Volhou se nechal odvézt od bunkru řízení startu k opodál stojící raketě a po rychlé obhlídce se rozhodl: „Budeme startovat!“ Zpoždění oproti ideálnímu časovému termínu činilo pouhých deset minut, start měl tedy proběhnout ještě vcelku pohodlně v rámci stanoveného startovního „okna“.

Přesně ve 12 hodin moskevského času se Proton zvedl z rampy, která, přesně jak Čeloměj předvídal, neexplodovala, a zamířil vstříc krásně modré obloze. O 575 sekund později byl vypojen motor třetího stupně nosiče a o třináct sekund později se od něj (i od adaptéru s oním opovrhovaným nápisem „Saljut 2“) stanice odpojila a vyrazila na samostatný let.

Všechno šlo jako na drátkách, korekční motory upravily dráhu OPS-1, další den a 8. dubna následovaly další dvě bezproblémové korekce. Stanice se chovala způsobně i během sedmi oběhů, které každý den vedly mimo oblast spojení s řídicím střediskem. Vždy, když Almaz po několika hodinách vlétl opět do dosahu radiostanic, ohlásil se perfektní telemetrií, z níž bylo možno usuzovat, že na palubě je vše v pořádku. Takto to šlo až do neděle 15. dubna.

Den předtím, v sobotu večer, Almaz vlétl do hluché oblasti v naprosto normálním stavu. Na palubě vše pracovalo přesně tak, jak mělo, v interiéru byla normální atmosféra o vzorovém tlaku a teplotě, spojení fungovalo bezchybně. Nebyl důvod se domnívat, že se blíží katastrofa. Když ale v neděli dopoledne se stanicí na jejím 188. obletu Země navázaly kontakt sledovací body v Ussurijsku a Jelizovu, konsternovaný personál zjistil, že nepřichází větší část telemetrických dat. Z „malé telemetrie“, jak bylo přezdíváno základním telemetrickým údajům, jež umožňovaly sledovat základní parametry stanice jako celku, pak vyplývalo, že tlak na palubě klesl na hodnotu přibližně 566 hPa, tedy zhruba polovinu normálního tlaku.

Pro Vladimira Čeloměje byl let prvního Almazu zdrojem mnoha vrásek…
Zdroj: stimul.online (kredit: NPO Mašinostrojenija)

Ještě téhož dne byla analyzována dráha stanice a vyšlo najevo, že někde mezi 177. a 193. obletem na Almaz zapůsobil impuls, který zapříčinil změnu rychlosti o 1,2 m/s a změnil její orientaci v prostoru takovým způsobem, že se značně navýšil její aerodynamický odpor (ve výšce kolem 250 km jsou zbytky atmosféry ještě poměrně znatelné).

Spojení s Almazem bylo velmi slabé a ráno 16. dubna se přerušilo zcela. Ve stejný den byla ustavena prozatímní vyšetřovací komise, která začala pracovat s dostupnými údaji. O jedenáct dní později pak ministerstvo všeobecného strojírenství ustavilo oficiální vyšetřovací komisi v čele s Vladimirem Čelomějem. Komise využívala nejen dostupných dat, ale také experimentů a testů na zkušebních stavech. Byly imitovány různé scénáře, jež teoreticky mohly vést ke ztrátě tlaku v hermetických prostorách, problémům se spojením a nemožností stanici ovládat.

Stanice samotná mezitím mlčky oblétávala Zemi jako mrtvé těleso. Protože nebyla orientována v prostoru tak, aby cárům atmosféry nastavovala co nejmenší průřez a navíc rotovala, její orbita poměrně rychle klesala. 28. května 1973, tedy 54 dní po startu, stanice na svém 890. obletu Země neřízeně vstoupila do atmosféry nad Tichým oceánem. Let prvního Almazu tak skončil neúspěchem, byť sovětský tisk tvrdil opak.

Mezitím komise pomalu završovala svou práci a 27. července na zasedání technického vedení letu předložila své závěry. Podle komise byl nejpravděpodobnější příčinou nastalé situace řetězec událostí. Na jeho počátku měl stát únik plynu zřejmě skrze prasklý svar některého z potrubí. Tento únik vyvolal změnu polohy Almazu v prostoru, na kterou zareagoval řídicí systém a zapojil příslušné motorky jemné orientace. Ty však byly v chodu příliš dlouho a způsobily lokální přehřátí kabelů a hermetické obálky stanice. Porušení hermetické obálky mělo za následek ztrátu tlaku v interiéru, porušení kabeláže zase způsobilo poruchu jednoho nebo více motorů hrubé orientace, následkem čehož Almaz začal rotovat v prostoru.

Tato verze, která putovala i do rukou vedení SSSR, však neuspokojila pracovníky CKBM. Podle mínění mnohých závěry vyšetřovací komise vykazovaly hluchá místa, kdy některé pozorované jevy nebyly nijak vysvětleny. Zejména se jednalo o onu náhlou změnu rychlosti Almazu. Podle balistiků mohl být takový impuls způsoben výlučně působením vnějších vlivů, což vyšetřovací komise vůbec nebrala v úvahu. Přes zdánlivě uzavřené vyšetřování pokračovalo hledání příčin interně i nadále.

Průlom přišel v srpnu, když se z jedné z pracovních cest do USA vrátil Konstantin Bušujev, náměstek hlavního konstruktéra CKBEM Vasilije Mišina a současně technický ředitel programu Sojuz/Apollo. Přivezl s sebou data z katalogu kosmických objektů č. 4 a 5. V těchto katalozích byly zaznamenány základní údaje o drahách všech umělých těles na zemské orbitě. Podle tohoto katalogu bylo během několika dubnových dní zaznamenáno 25 objektů, jež byly na základě parametrů trajektorie identifikovány jako vypuštěné současně s objektem 1973-017A, což bylo mezinárodní označení přidělené Saljutu 2.

Balistikové se začali přehrabovat dostupnými údaji a z jejich výpočtů začal vycházet zajímavý obrázek, jehož středem byl třetí stupeň Protonu, který Almaz vynesl na oběžnou dráhu. V jeho útrobách se v okamžiku vypojení motoru mohlo nacházet až 290 kg pohonných látek. Ukázalo se, že je možné, že mezi 3. a 4. dubnem došlo k explozi těchto zbytků, přičemž z oněch 25 objektů zmíněných v katalogu přicházelo do úvahy 21, jež mohly vzniknout v důsledku takové exploze. A 15. dubna se podle výpočtů dráhy pěti těchto fragmentů protnuly s drahou Almazu…

Přestože Čeloměj nechtěl ani slyšet o tom, že by třetí stupeň jeho rakety spáchal harakiri a s sebou vzal i stanici, nezávislá analýza Ústředního vědecko-výzkumného institutu kosmických prostředků ministerstva obrany (ЦНИИКС) ukázala, že výpočty balistiků CKBM byly správné. Záhubou prvního Almazu byl skutečně s největší pravděpodobností vinen třetí stupeň její vlastní nosné rakety.

Přes tuto nepříjemnou patálii nelze říci, že by byl let OPS-1 naprostým neúspěchem. Během necelých dvou týdnů se podařilo prověřit funkčnost všech důležitých systémů a stanice doslova šlapala jako hodinky. Ukázalo se tak, že z koncepčního hlediska nic nebrání tomu, aby stanice Almaz mohly být využívány tak, jak bylo zamýšleno pro první fázi jejich nasazení. Jediná zkouška, kterou zatím nebylo možné provést, byla však zároveň tou nejdůležitější – test posádkou…

(článek má pokračování)

Zdroje obázků:

https://cdnimg.rg.ru/i/gallery/5109e106/1_49b93e0e.jpg (kredit: NPO Mašinostrojenija)
http://www.b14643.de/Spacerockets_1/East_Europe_2/Proton/Gallery/OPS-1_1.jpg
http://www.npomash.ru/press/images/vivoz.jpg (kredit: NPO Mašinostrojenija)
https://www.stimul.online/upload/iblock/10a/10af9028b9eee5d55f98b685c913ecf3.jpg (kredit: NPO Mašinostrojenija)