Ve většině lidí profese kosmonauta evokuje téměř dokonalé lidské exempláře, obdařené výjimečnými schopnostmi a blížící se ideálu dokonalosti ve všech směrech. Od železného zdraví přes skvělé vzdělání až po neotřesitelnou mentální stabilitu. Čtenáře, který na tyto stránky zabloudil až nyní a stále má v podvědomí právě takovou představu, však musím hořce zklamat. Co se týče zdraví – samozřejmě, do vesmíru asi těžko poletí člověk po několika infarktech, ale kosmonauti rozhodně nejsou etalonem dokonalého zdravotního stavu, což už se jeden krátký seriálek na tomto portále pokusil dokázat. Ani stran vzdělání není všechno pouze černé nebo bílé. Například první sovětský oddíl kosmonautů se, až na dvě výjimky, skládal z mužů, jejichž nejvyšším dosaženým vzděláním bylo to střední, začasté ve formě učiliště. Pravda, v dalších letech se důraz na vzdělání extrémně zvýšil a nyní už se do vesmíru bez titulu v kapse coby profesionál v žádném případě nedostanete. A co se týče mentální stability, ani tam není vše natolik růžové, jak bychom čekali. A právě touto poslední „položkou“ se bude zabývat dnešní díl Top 5. Podíváme se na nejzajímavější projevy psychických problémů a osobnostní nekompatibility během letu nebo krátce po něm. Opět je třeba zdůraznit, že výběr a pořadí jsou zcela subjektivní a autor si je vědom toho, že několik poměrně známých a křiklavých případů zůstalo mimo pořadí. Stupínků je však pouze pět a proto bylo třeba s těžkým srdcem třídit. Nuže, připravme si medikaci na uklidnění a vzhůru do vesmíru…

​5. místo – Marcellova insubordinace

Posádka Sojuzu-11 rozhodně neměla na růžích ustláno od samého počátku. S trojicí Dobrovoslkij / Volkov / Pacajev se pro start v této lodi nepočítalo, prim hrála základní posádka Leonov / Kubasov / Kolodin. Na Dobrovolského a spol. mělo dojít až při dalším letu. Tento fakt odrážel například i výcvik – Dobrovolského tým mohl při nácvicích na simulátorech jen „vyškrabávat drobky“ po Leonovově posádce. Nicméně stín na rentgenu plic Valerije Kubasova všechno rázem změnil a dva dny před startem padlo rozhodnutí o tom, že rekordní, téměř měsíc trvající misi odlétají Dobrovolskij, Volkov a Pacajev.

4. června trojice odstartovala vstříc stanici a o den později se k Sojuz-11 připojil k Saljutu 1. Posádka pod vedením Georgije Dobrovolského mohla začít plnit zadaný program letu. Ovšem ona frázička „pod vedením Georgije Dobrovolského“ není tak úplně přesná. Dobrovolskij byl sice nominálně velitelem posádky, ovšem velmi brzy se začal do popředí drát Vjačeslav Volkov.

Jeho argumentem byla předchozí zkušenost s kosmickým letem – Volkov byl veteránem letu Sojuzu-7 a neváhal to dávat při každé příležitosti najevo. A byť byl Dobrovolskij vojákem (Volkov i Pacajev byli civilové), jeho smířlivá povaha mu patrně nedovolovala asertivně zasáhnout proti Volkovovi v roli uzurpátora velení.

Volkov byl zřejmě velmi specifická povaha s výrazně extrovertními rysy a podle všeho také do jisté míry egocentrik. To vše bylo umocněno jeho pohlednou tváří, díky které si získal přezdívku „Marcello“ podle populárního herce Marcella Mastroianiho. Údajně už během výcviku k letu Sojuzu-7 jej museli krotit v jeho přílišné iniciativě. A při letu Sojuzu-11 ony rysy ne zrovna vhodné pro dlouhodobou misi vyplavaly na povrch s plnou silou. Zlomovým bodem pak byl 16. červen.

Toho dne se interiér stanice začal plnit kouřem. Saljut se zrovna nacházel mimo oblast spojení s řídicím střediskem a po navázání spojení se ohlásil právě Volkov. Ukázalo se, že situace není nijak vážná, pouze při zkratu začala dýmat kabeláž jednoho z vědeckých přístrojů. Posádka to ovšem nemohla tušit a na všechny působil silný stres. A pod jeho vlivem se Volkov začal chovat jako samozvaný velitel. Se střediskem hovořil téměř výhradně on a často vyslovoval formulky jako „já jsem udělal“, „já jsem rozhodl“.

Později s ním na toto konto vedl rozhovor hlavní konstruktér Vasilij Mišin. Když se pokusil Volkova usměrnit příkazem, že se má podvolit autoritě velitele, měl Volkov údajně pronést cosi ve smyslu: „Celá posádka rozhoduje společně. Jak postupovat vyřešíme společně.“ Tento přístup je pochopitelně cestou do pekel, na palubě musí být vždy někdo, kdo řekne poslední slovo a rozhoduje.

Když byla situace s kouřem vyřešena, Volkov byl natolik emocionálně vyčerpán, že jej Dobrovolskij s Pacajevem poslali do Sojuzu, aby se prospal. Podle dostupných pramenů se po této epizodě Volkov snažil kontrolovat, ovšem když během příprav na odpojení od Saljutu nezhaslo tablo oznamující otevření příklopu mezi návratovou kabinou a orbitálním modulem Sojuzu, Volkov tuto skutečnost ohlásil s neskrývanou panikou v hlase.

Je pravdou, že hermetické uzavření příklopu bylo pro posádku, která letěla bez skafandrů, extrémně důležité, nicméně kosmonauti měli jednak čas situaci řešit a také byly k dispozici rady řídicího střediska, které bylo s kosmonauty v tu dobu ve spojení. S jeho pomocí se podařilo příklop správně uzavřít, ukázalo se, že na vině je pouze zlobivé čidlo. Volkovova reakce podle autora také trochu vypovídá o jeho naturelu, byť ke konci mise už byla celá posádka velmi unavená.

Faktem každopádně je, že palubní inženýr Sojuzu-11 při zpětném pohledu zřejmě nebyl nejlepší volbou pro rekordní dlouhodobou misi, kde je hladina stresu setrvale zvýšená a jedinec musí potlačit vlastní ego ve prospěch týmu.

​4. místo – nešťastné povahy

Na počátku roku 1981 byly zformovány posádky pro novou stanici Saljut 7. Jako první ji měla zabydlet dvojice Anatolij Berezovoj a Valentin Lebeděv. A nemělo se jednat o ledajaký let. Dvojice měla na oběžnou dráhu zamířit hned na 175 dní, což bylo pouze o deset dní méně, než činil stávající rekord Popova a Rjumina na Saljutu 6. Společnost měly posádce dělat nákladní lodě a návštěvnické expedice včetně první sovětské smíšené posádky – na palubu Saljutu 7 se měla podívat teprve druhá žena v historii sovětské kosmonautiky, Světlana Savickaja. Ovšem ani tato rozptýlení nezahnala jeden stále narůstající problém.

Oba kosmonauti totiž nebyli příliš kompatibilními osobnostmi. Berezovoj byl puntičkář, poměrně náročný k sobě i ostatním. Lebeděv byl zase poměrně náladový, citlivý a lehce „rozmáchlý“, což zrovna v kombinaci s Berezovým nemohlo dopadnout dobře. Problémy začaly relativními maličkostmi, kdy Berezovoj Lebeděva vyhuboval za nepořádnost při nevracení věcí na jejich místo. Lebeděv zase těžce nesl Berezového nezájem o některé aspekty letového programu a přílišné puntičkářství. Jako ilustrace může posloužit epizodka, kdy Lebeděv našel první výhonky hrachu v palubním skleníku Oasis a nadšeně velitele vyzýval, aby se přišel podívat, Berezovoj jej odbyl a navrch přidal zbytečné popíchnutí ohledně terminologie.

V takovéto atmosféře nebylo divu, že oba muži na sebe začali být doslova alergičtí a vyhýbali se jeden druhému, jak to jen šlo. Upřímně – ve stísněných prostorách stanice bylo vzájemné vyhýbání velmi obtížné. Nicméně Berezovému a Lebeděvovi se to chvílemi docela slušně dařilo. Byly dny, kdy spolu de facto nepromluvili. U Lebeděva se toto napětí začalo projevovat poruchami spánku, své si s křečemi břicha neznámého původu užil i Berezovoj. Není vyloučeno, že také za nimi stála tenze v osobních vztazích.

Je proto s podivem, že vedení letu ústy generálního konstruktéra NPO Energija, Valentina Gluška, oslovilo kosmonauty s možností prodloužit let na rekordních 209 dní (z nichž nakonec kvůli balistickým omezením při návratu do určené oblasti bylo 211 dní), oba přikývli. Na vysvětlenou je nutno podotknout, že podle některých pramenů Gluško postavil celou věc tak, že kosmonauti víceméně neměli na vybranou.

Když po 211 dnech přistála návratová kabina Sojuzu T-7 s Berezovým a Lebeděvem zpět na Zemi, znamenalo to pro oba vítaný moment. Až do konce života Anatolije Berezového v roce 2014 se prý s Lebeděvem vzájemně vyhýbali, jak jen to šlo. Stín z onoho rekordního letu nedokázali překročit.

U Valentina Lebeděva je situace o to pikantnější, že jeho první kosmický let na Sojuzu-13 v prosinci 1973 předcházely také velmi vážné osobnostní neshody. Pohříchu se však nejednalo o palubního inženýra záložní posádky Lebeděva, ani o jeho velitele Pjotra Klimuka. Problémy panovaly v hlavní posádce, kterou tvořili Lev Vorobjov a Valerij Jazdovskij. Tyto dvě velmi silné osobnosti nebyly zrovna týmovými hráči a s postupujícím výcvikem začal tento fakt vyplouvat na povrch, a to velmi výrazným a nepěkným způsobem.

Oba muži se oddávali přím o to, kdo je v posádce důležitější a, jak se vyjádřil Lebeděv, v přeneseném smyslu spolu hráli přetahovanou, kdo bude mít hlavní slovo. Problémy dostoupily do takové úrovně, že Vorobjov a Jazdovskij spolu nebyli schopni sedět na obědě u jednoho stolu. A tito dva muži měli odlétat týdenní misi ve stísněných prostorách Sojuzu vybaveného teleskopem Orion-2!

Nebylo proto divu (byť se nelze ubránit zvednutému obočí ohledně načasování), že 7. prosince, tedy jedenáct dní před startem, Státní komise během svého tradičního zasedání rozhodla, že dvojice Vorobjov/Jazdovskij „spadnou“ na pozici dublérů a místo nich na misi vzlétnout dosavadní záložníci Klimuk a Lebeděv. Jako důvod byla uvedena „přílišná přímočarost velitele a zásadovost palubního inženýra“…

​ 3. místo – kolaps palubního inženýra

Činnost vojenských orbitálních stanic Almaz byla v sedmdesátých letech skryta pod všeobjímajícím pláštíkem programu Saljut, navenek civilních stanic s čistě mírovými zámysly. Nicméně Saljuty s označením -2, -3 a -5 byly ve skutečnosti právě vojenskými stroji Almaz. Na palubách Saljutu 3 a Saljutu 5 pobývaly celkem tři posádky (další dvě se nedokázaly z technických důvodů se stanicemi spojit). Nás v souvislosti s tématem tohoto článku zajímá zejména první expedice na Saljut 5.

Velitel Boris Volynov byl členem prvního oddílu kosmonautů a měl za sebou již jednu kosmickou zkušenost – v roce 1969 byl velitelem Sojuzu 5, který se jako první v historii spojil s dalším pilotovaným strojem – Sojuzem 4. Dva členové posádky Sojuzu 5 posléze přešli vnějškem do Sojuzu 4 a Volynov se tak zpět na Zem vracel ve své lodi sám. Závěr letu byl extrémně dramatický, když se neoddělil přístrojový úsek a Volynova dělilo jen pár chvil od jisté smrti. A když se úsek působením horka a aerodynamických sil oddělil, pro změnu nefungoval zcela korektně padák a částečně selhaly motorky měkkého přistání.

Slabší povahy by takovýto let dokázal od vesmíru spolehlivě odradit, ne tak Volynova. Tento extrémně tvrdý muž se dral do vesmíru znovu. A v roce 1975 začal přípravu na šedesátidenní let k Saljutu 5 spolu s palubním inženýrem Vitalijem Žolobovem. Pro Žolobova, příslušníka strategických raketových sil a bývalého pracovníka na základně Kapustin Jar, to byl první let. Start Sojuzu-21 proběhl 6. července 1976 a o den později Volynov loď ručně připojil ke stanici. Kosmonauti přešli do jejího interiéru a začali plnit letový program. Záhy ale však vyšly najevo dvě nepříjemné skutečnosti.

Řídicí středisko doslova honilo kosmonauty jako nadmuté kozy. Každý úkon byl naplánován na minutu a až příliš často neexistovala dostatečná rezerva nutná k provedení daného úkonu v podmínkách mikrogravitace (přičemž dnes je už známo, že mnohé banální úkony si oproti pozemským podmínkám ve vesmíru vyžádají třeba i několikanásobně delší dobu na realizaci). Navíc denní program často postrádal logickou posloupnost a kosmonauti tak sotva začali plnit jednu položku, aby se už zase měli pustit do jiného úkolu s jinou aparaturou. A co hůř – jedním z hlavních úkolů Almazů bylo snímání zemského povrchu, speciálně území nepřátelských států. A když zrovna přelet zájmové oblasti vycházel na spánkovou periodu posádky, musel odpočinek stranou.

Druhým faktorem byla povaha Borise Volynova. Volynov nebyl jen tvrdým mužem obecně. Byl (a stále je – v době psaní tohoto článku je Boris Volynov posledním žijícím členem prvního oddílu sovětských kosmonautů) náročný k sobě samému, ale i k ostatním. A jeho velitelský styl by se dal nazvat jednoduše – železná ruka. Podle kolegů z oddílu byl velmi pedantický, nekompromisní a drsný ve svých projevech i vyžadování disciplíny.

Není proto divu, že na palubě vládla napjatá atmosféra a kosmonauti byli čím dál více fyzicky i psychicky vyčerpáni. Zejména Žolobov se cítil velmi nekomfortně. Skutečný úder však přišel 17. srpna. Toho dne, když se stanice zrovna nacházela v zemském stínu, kompletně zkolaboval elektrický systém. V interiéru se ozval zvuk sirény, pohasla všechna světla a následně se rozlehlo ohlušující ticho. Stanice plula temnotou jako mrtvé těleso a oba muži v jejích útrobách netušili, co se vlastně přihodilo.

Po nějaké době se bez pomoci Země (spojení fungovalo jen jednostranně – ze stanice na Zemi) Volynovovi a Žolobovovi podařilo Saljut 5 opět přivést k životu, ale od toho okamžiku hlavně pro posledně zmiňovaného už nic nebylo jako dříve. Záhy si začal stěžovat na bolesti hlavy, ke kterým se přidala i silná nevolnost a zvracení. Během několika dní jeho práceschopnost klesla na nulu a Volynov (který sám trpěl méně výraznými bolestmi hlavy, navíc se však nyní přidala bolest u srdce) musel zastat veškerou práci sám. Žádné medikamenty z palubní lékárničky ani rady lékařů z řídicího střediska nepomáhaly. Navíc si oba kosmonauti už nějakou dobu stěžovali na nepříjemný dráždivý zápach v částech stanice. Domnívali se, že tento zápach připomínající dymetylhydrazin má svůj podíl na špatném stavu Žolobova.

Potíž ale byla v tom, že žádný z biomedicínských údajů, které z paluby přicházely, neindikoval fyzický problém. Pokud by skutečně docházelo byť malému úniku dimetylhydrazinu (jedna z používaných pohonných látek stanice), projevilo by se to na objektivních fyziologických ukazatelích. Kosmonauti však trvali na svém – na stanici je cítit nepříjemný zápach. A Žolobov byl hodinu od hodiny slabší.

Nakonec se stalo to, co se stát muselo. Vedení letu rozhodlo o zkrácení mise a místo po šedesáti dnech Volynov s Žolobovem zamířili domů už po devětačtyřiceti dnech. O tom, že stav Žolobova byl doslova žalostný, vypovídá fakt, že jej velitel musel doslova navléct do skafandru a připoutat jej do křesla v návratové kabině Sojuzu. Palubní inženýr toho nebyl sám schopen. Odpoutání od stanice proběhlo s jistými potížemi, ani přistání nebylo z nejměkčích a záchranné týmy dorazily ke kabině až po čtyřiceti minutách, nicméně návrat na Zem působil na Žolobova jako živá voda. Už po několika dnech se jeho psychický stav vrátil do normálu (fyzický stav byl, pravda, horší, protože oba kosmonauti pochopitelně zanedbávali fyzická cvičení).

Záhadou bylo, proč se vlastně jeho stav tak zhoršil a co stálo za oním tajemným odérem v interiéru stanice. Vzorky prachu a vzduchu, které kosmonauti přivezli nazpět, neukázaly žádnou kontaminaci. Stejně tak v tělech obou mužů se nenašly nejmenší stopy po toxických látkách, ani se neprokázala reakce na jejich možnou přítomnost. Nakonec se všichni shodli na nejpravděpodobnější variantě: problémy obou mužů byly psychosomatického původu a stálo za nimi psychické vyčerpání. Osobnostní neshody kombinované s naprosto nevhodným a nerealistickým letovým programem byly dokonalými prekurzory pro katastrofu. A událost ze 17. srpna fungovala jako spouštěcí mechanismus.

Co se týče oněch pachů – ty byly také přisouzeny psychosomatice. Neoficiálně se spekulovalo o tom, že Žolobov, coby zkušený příslušník raketových vojsk, znal dimetylhydrazin z první ruky, znal jeho zápach a věděl také o jeho účincích na organismus. V době extrémně vysoké hladiny stresu si zřejmě podvědomě vsugeroval, že cítí právě tuto substanci a je možné, že Volynov v tomto případě podlehnul Žolobovově vlivu. O opaku je nepřesvědčil ani fakt, že veškerá palivová instalace vedla mimo hermetické prostory stanice a i kdyby došlo k úniku, rozhodně by se látka nemohla dostat do interiéru.

Nicméně jistota je jistota a následující expedice Gorbatko / Glazkov před vstupem do stanice nejprve otestovala její atmosféru na přítomnost toxických látek. Dlužno dodat, že s negativním výsledkem. Gorbatko s Glazkovem také nezaznamenali žádný nepříjemný zápach. Přesto byla v rámci jednoho z experimentů kompletně vyměněna atmosféra stanice (byl pootevřen ventil do vnějšího prostoru, zatímco z nádrží stanice byl současně doplňován vzduch).

Přes veškeré rozmíšky, jež provázely jejich pobyt na stanici, spolu po přistání Volynov s Žolobovem navázali opět normální vztahy a jsou dodnes přáteli…

​2. místo – domů neletím!

Když se astronauti vydávají na svou cestu, je posádka v naprosté většině případů soudržným týmem, který je schopen táhnout za jeden provaz a jeho členové se navzájem dobře znají z dlouhého období výcviku. Existují samozřejmě výjimky, občas se stávalo a stává, že na poslední chvíli je třeba udělat změnu ve složení posádky, jako klasický příklad slouží výměna pilota velitelského modulu Apolla 13 pár desítek hodin před startem.

V první polovině osmdesátých let ovšem NASA v tomto ohledu učinila poměrně odvážný krok. Na palubách raketoplánů začali létat takzvaní PS – „specialisté užitečného zatížení“ (payload specialists). Nejednalo se o kariérní astronauty, nýbrž o vědce (eventuálně vojáky), kteří doprovázeli a obsluhovali primárně experiment či experimenty, na jejichž vývoji se podíleli a které byly středobodem jejich vědecké kariéry. Tito specialisté užitečného zatížení zpravidla letěli jednou (byť výjimky existovaly – například Charlie Walker letěl se svým experimentem, jež měl pomocí elektroforézy produkovat erythropoetin, startoval dokonce třikrát během 15 měsíců!), načež se vraceli do akademické sféry a věnovali se analýze výsledků získaných během letu.

Pro kariérní astronauty byli specialisté užitečného zatížení něco jako červený hadr na býka. Podle drtivé většiny z nich byl celý koncept PS neférový a hlavně nebezpečný. Neférový proto, že PS přeskakovali v pořadníku letů letové specialisty, kteří na svou šanci čekali dlouhé roky, a to už vůbec nemluvíme o tom, že dvakrát se na místě PS svezli i politici. Nebezpečný byl koncept letů PS proto, že kariérní astronauti prošli několikaletým (často dokonce mnohaletým) výcvikem, během něhož se velmi jasně ukázalo, jak daný člověk reaguje v krizové situaci. A není příjemný pocit mít na palubě kosmické lodi člověka, o němž nevíte, jak se zachová, když jde do tuhého.

Kariérním astronautům se do ruky dostal poměrně silný argument během letu mise STS-51-B na přelomu dubna a května 1985. Na palubě raketoplánu Challenger se během ní do vesmíru podíval i první astronaut s čínskými kořeny, specialista užitečného zatížení Taylor Gun-Jin Wang. Jeho specializací byla akustická levitace. Ta spočívá v udržování objektu (typicky kapky tekutiny) v levitujícím stavu pomocí akustické energie. Jsou zkoumány reakce kapky na působení akustických vln o různé frekvenci, síle a z různých směrů. V pozemských podmínkách je ovšem velmi těžké získat validní data o chování kapky, neboť akustická energie nutná k jejímu udržení v levitujícím stavu je natolik velká, že narušuje její integritu.

Wang na orbitální dráhu doprovázel speciální aparaturu DDM (Drop Dynamics Module), jejímž byl autorem. Jenže když se jej druhý letový den jal zprovozňovat, DDM odmítal spolupracovat. Wang se okamžitě pustil do nápravy, jenže vedení letu bylo toho názoru, že oprava DDM do provozuschopného stavu je velmi nepravděpodobná. Wang měl navíc obsluhovat i další experimenty, proto k Wangovi putoval příkaz, aby na DDM zapomněl a věnoval se ostatním aparaturám.

To Wanga samozřejmě zdrtilo. Pro něj byl středobodem letu DDM, kterému zasvětil léta práce. Vědec propadl beznaději a depresivním stavům. V jednu chvíli měl dokonce prohlásit, že pokud mu nedají příležitost DDM opravit, nevrátí se domů. Tento výrok pochopitelně velmi znepokojil ostatní členy posádky a zejména velitele Boba Overmyera. Na jeho pokyn byly okraje vstupního příklopu a hrana průlezu oblepeny lepicí páskou jako sice chabá, přesto však alespoň nějaká záloha pro případ, že by se Wang ve svém stavu pokusil příklop ve vesmíru otevřít. Příklop se otevírá směrem ven a pokud by se tak stalo, znamenalo by to katastrofu a nevyhnutelnou smrt posádky během několika sekund.

Wangův stav všechny znepokojoval natolik, že nakonec vedení letu ustoupilo a povolilo mu pokusit se DDM opravit. Wang strávil v útrobách DDM více než den, přčemž ostatní astronauti viděli jenom jeho nohy, které z boxu čouhaly. Snažili se jej povzbudit vtípky, ale nakonec určitě všem spadl kámen ze srdce, když Wang třetí letový den přístroj skutečně dokázal uvést do provozu. A náhle to byl úplně jiný člověk. Nadšeně se věnoval svému experimentu a ostatní jej často museli přemlouvat, aby se alespoň na chvíli vyspal.

Celá epizoda byla často označována za urban legend. Sám Wang však přiznává, že byl skutečně velmi hluboce deprimován, když se zdálo, že nedostane šanci s DDM pracovat. Podle pilota Freda Gregoryho byla celá věc posléze lehce nafouknutá do bizarních rozměrů, faktem ale zůstává, že na některých dalších misích, při nichž figurovali v posádce PS, byl v inventáři raketoplánů i visací zámek s číselným kódem a po navedení na orbitální dráhu jej někteří velitelé umísťovali právě na příklop. Oficiálně se mělo jednat o pojistku pro případ, že by některý neopatrný astronaut třeba nohou zavadil o ovládací prvky, autor však má za to, že této situaci lze předejít rozhodně lepšími způsoby, než je velký visací zámek…

​Čestné zmínky

Tento žebříček by nebyl úplný, pokud bychom alespoň okrajově nezmínili několik méně závažných případů, kdy se kosmonauti a astronauti potýkali s psychickou nepohodou. Asi nejznámějším aktérem v tomto směru je druhý muž, který stanul na povrchu Měsíce. Buzz Aldrin, již tak nestandardní osobnost s jistými… řekněme problémy v sociální oblasti, prošel po misi Apolla 11 dlouhým obdobím, jemuž dominovala klinická deprese a alkoholismus. Nutno dodat, že Buzz se s oběma problémy dokázal utkat a v současnosti je, byť lehce excentrickým a samorostlým, nicméně podle všeho spokojeným člověkem.

Trnitý návrat od Měsíce však nepostihnul jen Aldrina. Je skutečně velmi obtížné smířit se s tím, že kolem čtyřiceti let věku člověk zažil kariérní vrchol, ze kterého vede pouze cesta dolů – cestě na Měsíc se jednoduše nemá co vyrovnat. Další obětí tohoto faktu se stal kupříkladu Charles Duke, pilot lunárního modulu Apolla 16. Po návratu od Měsíce a odchodu z NASA najednou nevěděl co se svým životem a po jistou dobu se stal prvotřídním alkoholikem a podle svých slov „nesnesitelným domácím tyranem“. Duke se nakonec se svými démony vyrovnal prostřednictvím víry a dnes je křesťanským pastorem a také usměvavým a velmi příjemným člověkem.

Nelze také nezmínit případ Normana Thagarda, který pobýval v roce 1995 na ruské stanici Mir. Vinou jistých osobních dispozic a také kvůli osekanému programu své mise se musel vyrovnávat s dlouhými obdobími nečinnosti. To, spolu s problémy ohledně stravy a ne zcela dobrou podporou amerického kontingentu v řídicím středisku, vyústilo v rozvoj deprese. Naštěstí se Norman vlastními silami dokázal deprese zbavit a závěr jeho letu už se nesl v relativně pozitivním duchu.

Ovšem ani Sověti nesměji v čestných zmínkách chybět. Nejkřiklavějším případem, který jsme zatím nezmínili, jsou problémy Vladimira Vasjutina. Vasjutin byl velitelem páté dlouhodobé expedice na Saljut 7. V průběhu letu se u něj vyskytla podivná podrážděnost, nechutenství a poruchy spánku. K těmto psychickým symptomům se vzápětí přidaly i fyzické – bolesti v podbřišku a problémy s močením. Vyšlo najevo, že Vasjutin zatajil chronický zánět prostaty, který se mu podařilo utlumit natolik, že lékaři před letem nic nepoznali. Zánět se však vrátil v plné síle právě během letu a krom fyzických obtíží Vasjutina knokautoval i psychicky. Expedice se místo plánovaných sto dní musela vrátit na Zem už po necelých pětašedesáti dnech. Vasjutin byl následně pro porušení disciplíny a zamlčování velmi vážných skutečností o svém zdravotním stavu vyloučen z oddílu kosmonautů…

​1. místo – astronaut v roli kriminálníka

Byť by se u předchozích míst v žebříčku mohlo zdát, že jisté charakterové vady, případně vlastnosti, jež nejsou zcela vhodné pro lety do vesmíru, mohou být tím nehorším, co lze u kosmických cestovatelů očekávat, není tomu tak. Vážený čtenář může namítnout, že osoby s vážnými psychickými problémy nebo poruchami osobnosti by měly být eliminovány už během výběru, a má rozhodně pravdu. Jenže i výběrem občas proklouzne jedinec, který výše zmíněnou charakteristikou disponuje.

Zřejmě nejkřiklavějším případem v této oblasti je poměrně známý a hojně medializovaný případ astronautky Lisy Nowak. Lisa Nowak byla jedním ze členů náboru z roku 1996. Do vesmíru se podívala v létě 2006 coby letová specialistka mise STS-121. Na starosti měla zejména ovládání robotického ramene. Let raketoplánu Discovery trval od 4. do 17. července. Ovšem již během něj se objevily náznaky toho, že Lisa není zrovna týmovým hráčem a má poměrně velké problémy v případě, že je nucena improvizovat.

Její velitel Mark Kelly později před policejními vyšetřovateli prohlásil: „Nemám ji rád. Nebyla dobrým týmovým hráčem. Ve vesmíru jsem zjistil, že vykazuje velmi špatné expediční chování, protože byla sobecká. Nikdy se nesnažila pomoci jakémukoli jinému členu posádky.“ (Anglický terminus technicus „expedition behavior“ označuje chování v rámci skupiny během „expedice“, jež může mít jakoukoli podobu – od několikadenního přechodu horského hřebenu, přes cestu na jachtě přes oceán až třeba po let do vesmíru.)

Tato zdrcující slova nejsou jediným znepokojivým svědectvím ohledně zvláštní povahy Lisy Nowak. Ještě v roce 2002 byla zformována posádka STS-118. Velitelem byl Scott Kelly (bratr a dvojče Marka Kellyho). Ten si během výcviku povšimnul Lisina sklonu ke lpění na malých detailech. Podle jeho slov dokázala být až obsesivní ohledně toho, co si například daný den dá na oběd. Navíc měla problém se od tohoto podivného lpění na nejrůznějších maličkostech oprostit. Posádka Scotta Kellyho nakonec do vesmíru neletěla – katastrofa Columbie v únoru 2003 znamenala přerušení letů raketoplánů na dlouhou dobu a s tím byly spojeny rošády a personální přesuny.

Problémy Lisy Nowak však neustávaly ani po jejím letu v roce 2006. V září toho roku se Nowak zúčastnila jako pozvaný host spolu s kolegyní z posádky, Stephanií Wilson, technologického festivalu NextFest v New Yorku. A zde se odehrál velmi bizarní incident. Obě astronautky měly u svých stolků rozdávat podpisy návštěvníkům. Nowak si povšimla, že na jejím stolku není žádná propiska a upozornila na to pracovnici NASA Beth Beck. Beck odpověděla, že propisky jsou v šuplíku ve stolku a předpokládala, že Lisa šuplík otevře a propisovačku si vytáhne. Jenže Nowak na ni jen upřeně bez pohnutí zírala. Beck ještě jednou zopakovala, že propisky jsou ve stolku a když se Nowak ani nyní nepohnula, zkusila stolek otevřít sama. Jenže Lisa se o stolek opírala a Beth se tak k šuplíku nedokázala dostat. To vše bez jediného slova. Nakonec Beth přešla ke stolku Stephanie Wilson a propisku vzala z jejího stolku. Nebyl to údajně jediný incident podobného druhu, který měla Lisa na kontě.

Všechno ovšem začalo dostávat rapidní spád během zimy 2006-2007. Nowak udržovala již dva roky tajný poměr s kolegou astronautem Billym Oefeleinem. Jenže na podzim 2006 se Oefelein potkal s drobnou blondýnkou jménem Coleen Shipman a přeskočila mezi nimi jiskra. Od toho okamžiku se začal „Billy O’“, jak byl předíván, Lise stále více vyhýbat. Nowak, jejíž manželství v té době již bylo v troskách, se náhle ocitla na šikmé ploše vlastních emocí.

Její kariéra coby astronautky neměla příliš slibnou budoucnost – lety raketoplánů se začaly pomalu chýlit ke konci a vzhledem k jejímu zvláštnímu chování se s ní rozhodně nepočítalo jako s členem některé z dlouhodobých expedic. Manželství, z něhož vzešly tři děti, bylo nenapravitelně zničeno a nyní ji opouštěla i osoba, do které byla zamilována. Na již tak pošramocenou a nemocnou duši Lisy Nowak toho bylo příliš.

Během zimních měsíců rapidně zhubla a její chování se stávalo stále podivnějším. Vyvrcholení osobní tragédie pak přišlo 5. února 2007. Lisa v brzkých ranních hodinách dorazila na letiště v Orlandu poté, co jela autem z Houstonu 1 400 kilometrů, přičemž se vyhýbala dálnicím s mýtným a za přespání v motelu v DeFuniak Springs platila hotovostí, aby nebylo možné dohledat její identitu.

Když toho brzkého rána v Orlandu přistála komerční linka z Houstonu, na její palubě byla i Coleen Shipman, která přiletěla za Oefeleinem, aby s ním strávila pár dní a oslavila své narozeniny. Shipman si v únavě z letu, nekřesťanské hodiny a faktu z toho, že její zavazadlo omylem naložili do letadla, které přiletí až za dvě hodiny, nepovšimla ženské postavy v dlouhém kabátu, která ji nenápadně zpovzdálí sleduje. Nowak o plánech své sokyně a Oefeleina věděla díky tomu, že se pomocí klíče, který Billovi zatím nevrátila, dostala do jeho bytu a na jeho počítači zjistila detaily o plánech zamilované dvojice.

Když onoho únorového rána Shipman šla na parkovišti k autu, spatřila onu podivnou ženskou postavu, která s ní jela stejným autobusem na zastávku „modrého“ parkoviště. Když otevírala dveře, uslyšela, že ona žena zrychlila z chůze do poklusu. To ji vylekalo, proto rychle skočila do auta a zamkla se. Neznámá podivná žena mezitím doběhla k autu a začala bušit o okénka a snažila se dostat dovnitř. Když Shipman odmítla otevřít, ale alespoň o kousek stáhla okénko, ona žena se začala dožadovat svezení ke kanceláři správy parkoviště. Shipman odmítla, za což se jí dostalo spršky pepřového spreje do obličeje. Vyděšená Coleen šlápla na plyn a o neznámé útočnici informovala pracovnici parkoviště. Policie byla na místě za několik minut. Po krátkém pátrání byla útočnice zatčena na zastávce letištní hromadné dopravy. V nedalekém odpadkovém koši nalezli policisté vak, v němž byla vzduchová pistole, pepřový sprej a igelitový pytel. Neznámá měla u sebe i tašku, v níž byla černá paruka, dlouhý kabát s kapucí, železná palice, odpadkové pytle, gumové hadičky a lovecký nůž. V tašce byla také identifikační karta NASA – na jméno Lisa Nowak…

Dodnes není zcela jasné, co vlastně Lisa s Coleen zamýšlela provést. Nicméně ony propriety v tašce a v odpadkovém koši jsou poměrně výmluvné. Nowak byla po dlouhých průtazích v roce 2009 odsouzena za vloupání a výtržnost k jednomu roku ve vězení s podmínečným odkladem. Již zhruba měsíc po onom útoku byla také vypoklonkována z oddílu astronautů a následně i z řad námořnictva a ten samý osud měla i kariéra Billyho Oefeleina.

Zpětně mnozí soudí, že problémy Lisy Nowak byly možná důsledkem Aspergerova syndromu, což je jeden z druhů poruch autistického spektra. Člověk s touto diagnózou je schopen do značné míry normálně fungovat ve společnosti, problém mu však mohou dělat nové situace, stejně jako u ostatních druhů autismu mu také může dělat problémy „dešifrování“ běžných sociálních situací a objevuje se repetitivní chování a obsesivní zájem o předměty, činnosti a podobně. Lidé trpící Aspergerovým syndromem mají většinou nedotčený intelekt, který může dosahovat třeba i vysokého nadprůměru nebo geniality. Problém ovšem nastává u interakce s ostatními lidmi.

A překvapivě podobné rysy bychom našli i v chování Lisy Nowak. V roce 1995, kdy začal nábor do oddílu astronautů, jehož se Nowak zúčastnila, s největší pravděpodobností lékařům výběrové komise chyběly potřebné diagnostické metody, neboť se předpokládalo, že osoby s podobnými potížemi byly vyeliminovány již průběhu dosavadní kariéry.

Ať už Lisa Nowak svůj šílený pokus spáchala v důsledku této diagnózy, či třeba v důsledku psychotické poruchy s odlišným pozadím, faktem je, že zatím onen čin zůstává minimálně v komunitě kosmických cestovatelů ojedinělý. Jak vidno, do vesmíru se mohl dostat i člověk, jemuž psychické problémy přerostly přes hlavu extrémně dramatickým způsobem…

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bill_Dana_Jose_Jimenez_astronaut_Bill_Dana_Show_1963.JPG
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Soyuz_11_crew.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/styles/full_width/public/thumbnails/image/soyuz_11_crew_14_onboard_volkov_on_treadmill_from_uh_video.jpg?itok=0VFLmP7a (kredit: RKK Energija)
http://www.collectspace.com/images/news-092014b-lg.jpg (kredit: Roskosmos)
http://berezovoy.ru/wp-content/uploads/2015/04/neformalnoe-bajki-borshh-v-period-reabilitatsii-1.jpg (kredit: Roskosmos)
https://vpk.name/file/img/vitalii_zholobov_i_boris_volyinov_v_kabine_korablya_soyuz21-0kbb47et-1561456141.jpg (kredit: Roskosmos)
http://vystavki.rgantd.ru/volynov/pics/v17.jpg (kredit: Roskosmos)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-51-B_crew.jpg
https://www.chinadaily.com.cn/china/images/Shenzhou-IX/attachement/jpg/site1/20120630/0023ae6cf3691158861006.jpg (kredit: NASA)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Lisa_M._Nowak.jpg
https://media-cldnry.s-nbcnews.com/image/upload/t_fit-2000w,f_auto,q_auto:best/msnbc/Components/Photos/070405/070504_nowak_vlrg_1030a.jpg (kredit: AP)