První dny na palubě Miru byly pro Zaljotina a Kaleriho ve znamení oživování dosud spících systémů a uvádění komplexu do provozu. Krom toho se také věnovali vykládáním Progressu M1-1 a při té příležitosti se dostalo také na doplnění atmosféry v interiéru z nádrží náklaďáku. Netěsnost, která se projevila během pobytu předchozí expedice, přetrvávala a přestože se rychlost poklesu tlaku postupně snížila z 6 hPa za den až na 1,3 hPa za den, tlak v prostorách stanice se snížil na 750 hPa. To bylo přibližně o 200-250 hPa méně, než tomu bývalo normálně. K prvnímu „dofouknutí“ došlo 13. března, tedy ještě před příletem dvojice kosmonautů. Tehdy to však bylo jen pokusné navýšení tlaku o pouhých 53 hPa, aby byla prověřena vzduchová instalace nádrží na Progressu a systém přečerpávání plynů do útrob stanice. Nyní mohli na dofouknutí atmosféry dohlížet sami kosmonauti a pod jejich kuratelou byl vnitřní tlak v útrobách Miru zvýšen na 880 hPa. Pak se Zaljotin a Kaleri mohli pustit do hledání netěsnosti. Neměli však hledat s prázdnýma rukama, k tomuto účelu s sebou přivezli dva dedikované přístroje. Jeden zaznamenával svistot unikajícího vzduchu a druhý registroval lokální snížení teploty, které se u místa úniku očekávalo. Pokud si představíme velikost vnitřního prostoru Miru se všemi zákoutími, ventily a instalací, stála před dvojicí kosmonautů vskutku piplavá práce…

Úsvit komerční éry

Vyzbrojeni dvěma zmíněnými přístroji a také velkým vakuometrem, jehož přesnost byla o řád vyšší, než tomu bylo u elektronických čidel, začali Zaljotin a Kaleri systematicky prohledávat a proměřovat jednotlivé části komplexu. Pro hledání nehermetičnosti byl vypracován speciální plán, který počítal mimo jiné také s časovou náročností pátrání. Pro velké moduly Kvant-2, Kristall a Priroda bylo vyčleněno po 48 hodinách, stejný čas měla zabrat kontrola Dokovacího modulu, Kvant měli kosmonauti prověřovat celkem 24 hodin a kritické části základního bloku, zejména pak přechodový úsek, měly být prokontrolovány za 8 hodin.

Ovšem situaci se podařilo vyřešit mnohem dříve, než kdokoli počítal. 19. dubna došlo víceméně náhodou ke kýženému nálezu. Když kosmonauti při kontrole přechodového úseku začali prověřovat germoplatu, uslyšeli podivný zvuk. Jak informoval řídicí středisko Zaljotin: „(…) Náhodou jsme zavadili o čidlo manometrického systému KMA namontované na germoplatě a uslyšeli jsme syčení. Možná je nehermetičnost právě tady? Syčení zesiluje, když čidlo nakloníme na stranu.“ A bylo tomu skutečně tak, po krátké kontrole bylo jasné, že právě uvolněnou objímkou, ve které bylo uloženo čidlo, uniká ze stanice vzduch do Spektru a tím pádem do volného prostoru. Když specialisté porovnali rychlost úniku s velikostí netěsnosti objímky, čísla perfektně pasovala. Čidlo bylo odmontováno a na jeho místo kosmonauti připevnili záslepku. Ony dva speciální přístroje pro hledání úniku nakonec úplnou náhodou přebilo obyčejné lidské ucho.

V noci na 26. dubna odstartoval z Gagarinské rampy další náklaďák, Progress M1-2. Jednalo se o první zásobovací let financovaný čistě z privátních peněz firmy MirCorp. Na palubě lodi se vezlo 2 271 kg zásob a pohonných látek pro komplex. 26. dubna večer se od zadního stykovacího uzlu odpojil Progress M1-1, aby spořádaně zanikl v atmosféře a o pár hodin později jeho místo zaujal po bezproblémovém přiblížení v automatickém módu jeho nástupce. Pro kosmonauty to byla samozřejmě příjemná událost, nicméně pohled do nitra Progressu byl nezvyklý – úsek pro suchý náklad byl podle Kaleriho pozdějších vzpomínek poloprázdný…

Přelom dubna a května se nesl ve znamení kontroly hermetičnosti míst, která ještě nebyla překontrolována. Zaljotin s Kalerim zjistili, že žádné další místo, odkud by unikal vzduch, se na stanici nenachází a 23. května mohlo vedení letu oficiálně oznámit, že nehermetičnost, která Mir sužovala téměř celý rok, byla definitivně minulostí.

Mezitím se dvojice připravovala na výstup do volného prostoru – jediný, který byl během této expedice v plánu. Mělo se také jednat o první vycházku, která byla financována soukromě. Zaljotin si pro tuto příležitost připravil Orlan-M s číslem 4, jeho palubní inženýr pak oblek s číslem 6. Na programu vycházky bylo pořízení fotodokumentace vnějšího vzhledu stanice, dokončení experimentu Germetizator, který se nepodařilo realizovat Afanasjevem a Haignerém v dubnu předchozího roku a také sejmutí tenkostěnné solární baterie, kterou v listopadu 1998 na přechodový úsek nainstalovali Padalka s Avdějevem. Ovšem na program Zajotinova a Kaleriho výstupu se dostal také trochu neočekávaný bod.

V březnu, jen pár týdnů před příletem Sojuzu s kosmonauty, najednou přestala pracovat solární baterie na Kvantu-1. Jednalo se o baterii SBD, tedy společný výrobek Rusů a Američanů, přičemž Američané dodali fotovoltaické elementy a Rusové zase rámy a pohyblivé části. Jeho výpadek si vyžádal rekonfiguraci kabelů vedoucích od baterií na Spektru, kterou museli Zaljotin s Kalerim provést krátce po svém příletu. Nyní měli panel obhlédnout, pokusit se zjistit, v čem je zakopaný pes a popřípadě obnovit funkčnost.

12. května krátce před osmou hodinou ráno se dvojice vydala ven z přechodové komory Kvantu-2. Prvním úkolem bylo provedení experimentu Germetizator. Oproti Afanasjevovi a Haignerému měli oba Rusové mnohem větší štěstí – píst, kterým se vytlačovala hermetizační směs, tentokrát fungoval. Zaljotin s Kalerim mohli prohlásit tento pokus za úspěšný. Na Miru nicméně neměl tento přípravek žádné využití, snahy o opravu Spektru už dávno skončily pro nedostatek financí.

Pak se Zaljotin a Kaleri pomocí Strely přemístili na Kvant, kde začali šmejdit na pravé straně kolem křídla SBD. A čekalo je docela šokující zjištění. Kaleri ohlásil na Zem: „Jsme u přívodu a je toho hodně k popisování. Shořel tady kabel. Ten kabel, který začíná u přívodu a rozděluje se na šest větví. A v místě, kde se větví, je celý zuhelnatělý. Několik větví se tady kymácí úplně ohořelých. Z kabelu se sype popel a prach. Izolace je poškozená a skrze otvory v ní se to sype ven. Sem tam jsou na izolaci částečky roztaveného kovu.“

Po pečlivém ohledání kosmonauti zjistili, že vyhořel prakticky celý svazek silových a ovládacích kabelů mezi spojkami na trupu Kvantu a kontejnerem se systémem natáčení panelu. I kontejner na sobě nesl známky požáru – nacházely se na něm skvrny a několik šroubů na upevňujících konzolách kabelů bylo roztavených. Přesnou příčinu poškození se nepodařilo zjistit. Vyšetřování dospělo ke třem možným příčinám, které zřejmě působily společně. První z nich byl ohřev kabelů v důsledku protékajícího proudu. Druhou bylo dlouhodobé vystavení izolace kabelů slunečnímu záření a třetí možnou příčinou pak byla možnost, že izolace byla poškozena během montáže na trup Kvantu. Ať už tyto příčiny působily všechny společně, nebo v různých kombinacích, důsledkem byl mohutný zkrat a elektrický oblouk ony kabely nevratně poškodil. O opravě nemohlo být ani řeči a kosmonauti se vydali zpět na Kvant-2. Po cestě v rámci experimentu Panorama fotografovali povrch stanice a také demontovali experimentální tenkostěnnou solární baterii. První výstup do volného prostoru plně financovaný privátním sektorem skončil po 5 hodinách a 3 minutách.

Druhou polovinu května Zaljotin s Kalerim věnovali výzkumu. Během několika týdnů provedli čtyři desítky experimentů v osmi různých oblastech vědy. Za zmínku stojí experiment Pelena, zkoumající novou technologii pro chladicí systém kosmických aparátů. Stranou nezůstal ani experiment Plazmový krystal, o kterém již byla řeč v souvislosti s misí Jurije Baturina. Zaljotinovi a Kalerimu se poprvé podařilo zaznamenat vznik stabilních krystalických struktur tvořených kovovými částečkami v plazmatu.

Od začátku června se začala dvojice věnovat poměrně nepopulární činnosti – konzervaci stanice a její přípravě na samostatný let. Na startovní rampě nestála žádná raketa s kosmickou lodí, která by měla přivézt kosmonauty pro střídání směn. Přesto vedení Energije i kosmonauti samotní předpokládali, že autonomní let Miru bude pouze dočasný, na obzoru se objevovaly plány na jeho znovuosídlení. Podle posádky byl komplex v nejlepší kondici od června 1997, kdy do něj narazil nákladní Progress a z technického hlediska neexistoval důvod, proč by nemohl hostit další posádky.

Když pak pozdě večer 15. června Zaljotin s Kalerim přepluli do svého Sojuzu, netušili, že právě oni jsou těmi posledními, kteří stanici Mir vidí na vlastní oči. Těsně před uzavřením příklopu ještě Zaljotin pronesl: „Bye bye!“ Pak se lehce pomuchlaný konus uzavřel a v zorném poli kamery umístěné v přechodovém úseku zůstala jen velká samolepka na boku konusu, na které byla fotografie Miru a loga společností Energija a MirCorp.

Několik hodin poté se Sojuz od stanice odpoutal a brzy ráno 16. června 2000 návratová kabina s oběma kosmonauty přistála nedaleko Arkalyku po expedici trvající 72 dní, 19 hodin, 42 minut a 16 sekund. Skončila osmadvacátá expedice, o které se mnoho lidí domnívalo, že nebude tou poslední, kterou Mir přivítá.

Od začátku června se ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina začaly připravovat dvě posádky. První, ve složení Saližan Šaripov a Pavel Vinogradov, měla realizovat expedici EO-29. Záložníky byli jmenováni Talgat Musabajev a Jurij Baturin. Se startem EO-29 se počítalo 30. listopadu s tím, že Šaripov a Vinogradov měli během své expedice odbavit jeden Progress, který měl na své palubě dovézt demonstrátor systému METS. METS byl de facto prvotním impulsem, kvůli kterému Walt Anderson a firma Gold & Appel oslovili Energiji s tím, že by rádi uskutečnili praktické zkoušky systému na Miru. Systém se nepodařilo připravit do okamžiku startu EO-28, nicméně vývoj spěl ke konci a podle všeho měl být METS hotov na podzim toho roku. Po jeho vyzkoušení měli Šaripov s Vinogradovem létat na Miru do začátku února 2001.

Tehdy je měla přiletět vystřídat směna jejich záložníků – Musabajev a Baturin. Ti ovšem neměli na Mir dorazit sami.
3. července, jen něco málo přes dva týdny po přistání Zaljotina a Kaleriho, byl v Moskvě podepsán kontrakt mezi MirCorp, Energijí a Dennisem Tito. Dennis Tito je bývalým pracovníkem Jet Propulsion Laboratory a následně zakladatel a prezident firmy Wilshire Associates Inc., ve které vydělal značné jmění díky softwaru zaměřenému na burzovní obchodování. Jeho snem byl odedávna let do vesmíru a se vznikem MirCorp se zdálo, že se mu konečně může splnit.

Během jara 2000 prošel předběžnými lékařskými prohlídkami a v červnu 2000 byl představen veřejnosti na tiskové konferenci MirCorp ve Hvězdném městečku. Tito měl vzlétnout na orbitu spolu s Musabajevem a Baturinem a po dvoudenní cestě ke stanici měl na její palubě strávit zhruba šest dní. Následně se měl vrátit na Zem s Šaripovem a Vinogradovem. Za svůj osmidenní let do vesmíru měl Tito zaplatit 20 milionů dolarů. Jeho let měl být prvním v rámci programu nazvaném „Citizen Explorer“, v jehož rámci měli do vesmíru začít létat běžní občané.

Američanům a hlavně NASA se nový úspěch MirCorp pranic nelíbil. Další používání Miru bylo podle administrátora Goldina jen plýtváním prostředky, což mohlo mít dopad na práce na stavbě ISS. Představitelé NASA dokonce Tita oslovili s tím, že není americkým patriotem. „Není dobré dělat reklamu Rusům tím, že s nimi poletíte,“ zněl jejich argument. „Platím, komu chci a s ním také poletím,“ nenechal se zastrašit Tito.

A v průběhu podzimu měl MirCorp v kapse dohodu o dalším účastníkovi programu Citizen Explorer. Jeho jméno není možné nikde dohledat ani vypátrat, a to jednoduše proto, že v té době ještě nebylo známé. Šlo o to, že MirCorp se podařilo dohodnout s televizním producentem Markem Burnettem, který působil mimo jiné i jako producent veleúspěšné realityshow „Surviror (v České republice byla vysílána pod názvem „Trosečník“) a se stanicí NBC. V plánu bylo uskutečnit novou realityshow s názvem „Destination – Mir (Cíl – Mir)“. V jeho rámci se mělo dvanáct soutěžících podrobit výcviku ve Hvězdném městečku a každý týden měli instruktoři jednoho soutěžícího vyřadit. Nakonec měl zůstat jeden šťastlivec, který se měl podívat na Mir někdy ve druhé polovině roku 2001, samozřejmě celou dobu pod dohledem kamer NBC. Kontrakt s televizní společností měl Energiji přinést 40 milionů dolarů. Jenže přestože se podařilo zajistit relativně spolehlivý finanční tok, který měl podpořit další využívání komplexu Mir, do věci se vložil další hráč. Tímto hráčem bylo – Slunce!

V té době byl na vzestupu solární cyklus a zvýšená sluneční aktivita způsobovala rozpínání zemské atmosféry. Na její stále hustější zbytky Mir při svém letu narážel a to způsobovalo pokles jeho dráhy o 350-500 metrů denně. Na první pohled se to nezdá jako mnoho, ovšem do jiné perspektivy staví toto číslo fakt, že během pobytu Zaljotina a Kaleriho na Miru byla pomocí motorů Progressů dráha komplexu zvýšena o 50 km na 383 km. A za pouhých pět měsíců poté byl Mir zase zpátky na výšce 333 km. A čím byl komplex níže, tím bylo brzdění o atmosféru intenzivnější. K tomu, aby byla jeho dráha udržována, bylo zapotřebí pravidelně vypravovat nákladní Progressy, jenže peníze na jejich výrobu a lety tak často, jak to situace vyžadovala, prostě nebyly ani s přihlédnutím k financím MirCorp k dispozici.

Situace začínala připomínat osud americké orbitální stanice Skylab, kterou v roce 1979 také zahubilo sluneční maximum dříve, než k ní bylo možné vypravit raketoplán a přizvednout jeho dráhu. Specialisté odhadovali, že do konce října klesne střední výška dráhy Miru pod hranici 340 km, která garantuje pokračování letu. Ke kritickému bodu, kdy Mir vstoupí do atmosféry, dojde někdy na přelomu roku. Bylo evidentní, že Mir závodí s časem a tento boj se definitivně překlápí ve prospěch protivníka.

3. října proběhlo zasedání Rady hlavních konstruktérů, na které byla projednávána otázka dalšího letu komplexu. K tomu, aby bylo možné prodloužit jeho existenci, nebyl dostatek financí. Na druhou stranu Rusové nemohli komplex zanechat svému osudu a dovolit, aby vstoupil do atmosféry neřízeně. Některé jeho části by mohly dopadnout na obydlená území a způsobit materiální škody a ztráty na životech. Konečné rozhodnutí znělo: s dalším využíváním komplexu Mir se nepočítá a stanice řízeně zanikne v atmosféře na jaře 2001.

Pro MirCorp to znamenalo šok a velkou komplikaci pro další plány. Jak se ukázalo posléze, Titův let se nakonec uskutečnil jen o pár měsíců později oproti původnímu plánu, nikoli však na palubu Miru, ale na Mezinárodní kosmickou stanici. Tito tak otevřel dveře fenoménu kosmické turistiky, která s většími či menšími přestávkami přežila dodnes a v dohledné době se díky soukromým společnostem podle všeho stane ne-li masovou, pak přinejmenším rozšířenou kratochvílí.

První soukromá společnost, která směrem k Energiji skutečně splnila své sliby, však na rozhodnutí o ukončení provozu Miru tvrdě doplatila. Mir představoval eso v rukávu a MirCorpu nabízel velmi široké možnosti využití. Totéž se však nedalo říci o ISS, jejíž provoz částečně zajišťuje NASA, se kterou pochopitelně neměl MirCorp nejlepší vztahy. Právě tento fakt odrazoval nové investory a někteří stávající se začali opožďovat s platbami. Posledními dvěma podniky měly byl zamýšlený let zpěváka Lance Basse a následně i let bývalé zástupkyně administrátora NASA Lori Garver na ISS. Ani Lance, ani Lori se však do vesmíru nakonec nepodívali. Nad MirCorpem se zavřela voda v roce 2003.

Na podzim 2000 však Mir ještě stále existoval. Rozhodnutím ze 3. října byl ale jeho osud zpečetěn a jeho jedinou perspektivou bylo nyní čekání na zánik. I tak měl pro Mir onen zánik přijít mnohem později, než plánovali jeho stvořitelé, když jej v roce 1986 vypravovali na jeho velkou kosmickou cestu. Co ale muselo tvůrce tohoto fantastického stroje mrzet, to byl nenaplněný příslib sesterské stanice, která měla Mir překonat ve všech směrech. Osud však nakonec rozhodnul jinak…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://mircorp.org/images/07/13.JPG (kredit: MirCorp)
http://mircorp.org/images/07/18.JPG (kredit: MirCorp)
http://mircorp.org/images/07/06.JPG (kredit: MirCorp)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-tm-30_recovery.jpg (kredit: Spacefacts.de)
https://www.mirstation.com/images/MChomelogo2.gif (kredit: MirCorp)