Astronauti na palubě Mezinárodní kosmické stanice i jejich zdravotnická podpora na Zemi jsou připraveni řešit širokou paletu zdravotních problémů, ke kterým může v průběhu kosmické mise dojít. Může jít například o úrazy, bolesti zubů, různá závažná interní onemocnění, jako například poruchy srdečního rytmu, ale může jít i o potíže psychiatrické. I astronaut je jen člověk, a jako takového jej mohou v průběhu kosmické mise potkat potíže, jako jsou závažné deprese, záchvaty úzkosti, nespavost a tak podobně. Jak je postaráno o duševní zdraví astronautů? To je tématem následujících řádek.
Riziko a zátěž…
Let do vesmíru představuje pro každého astronauta velkou stresovou zátěž. Jakkoli je přípravě na každou vesmírnou misi věnovaná velká pozornost, stále toho zůstává mnoho, co se může pokazit. Uvědomování si rizika a tíha zodpovědnosti vede k velkým nárokům na psychickou odolnost astronautů. Navíc jsou tu další faktory, jako je odloučení od rodiny a přátel, mediální tlak, nebo také kulturní rozdíly mezi členy kosmické mise. Nesmíme zapomínat také na rizika environmentální, jakým je například pobyt v uzavřeném prostředí, nebo problémy související s reakcemi lidského organismu na pobyt v prostředí mikrogravitace a další.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/
Nejčastějšími problémy z oblasti psychiatrie, kterými astronauti trpí, jsou problémy způsobené špatnou adaptací astronauta na nové prostředí a zátěž, ke které při kosmickém letu dochází. Maladaptace se projevuje hlavně příznaky deprese a úzkosti. Dále jsou popisovány psychosomatické reakce. Jeden z astronautů ve svém deníku například popisuje, že během kosmické mise se mu zdály úzkostné sny, ve kterých měl infekci zubů a trpěl jejich bolestí. Nejvíc jej na tom děsilo to, že na oběžné dráze nemůže s takovým problémem nic dělat.
Vybrat ty pravé….
Závažné psychopatologie, jako je například rozvoj závažného psychotického onemocnění jsou v průběhu kosmické mise spíše málo pravděpodobné. Astronauti/kosmonauti jsou v prvé řadě podrobeni velmi přísné selekci. Psychologické testy jsou rozděleny do dvou, respektive tří hlavních fází. V první fázi jde o vyloučení psychopatologií. Psychiatři a psychologové vyšetřují jednak aktuální psychický stav kandidáta, ale zajímají se také o jeho osobní historii (osobní anamnéza). Důležitý je také odběr rodinné anamnézy. Léčil se někdo z vaší rodiny na psychiatrii? S čím? Sebevražda, alkoholismus, drogy v rodině?
V další fázi následuje výběr lidí s odpovídajícími psychologickými vlastnostmi. O jaké vlastnosti jde? To není striktně dáno. Vždycky totiž záleží na tom, o jaký typ vesmírné mise jde. Jiné vlastnosti byly žádoucí u posádek, které se měly účastnit krátkodobých misí raketoplánů a jiné jsou potřeba u lidí, pobývajících více než půlrok na palubě ISS. Mise na Měsíc a na Mars taktéž mají svá specifika, která je třeba zohlednit při výběru posádek. Obecně však platí, že vhodný kandidát na astronauta by měl mít vysokou motivaci. Musí také disponovat dobrým úsudkem (tedy z předpokladů musí být schopen vyvodit si správné závěry). Osobnost astronauta musí být zralá. Jako člověk musí mít relevantní životní zkušenosti.
Zdroj: http://www.esa.int/
Při výběru astronautů se testují jejích kognitivní schopnosti. Tím rozumíme zejména zvládání různých úkolů, schopnosti adekvátně reagovat na nové situace, přizpůsobení se, zapamatování, koncentrace a pozornost. Psychologové zkoumají, jak kandidáti na astronauty dokáží plánovat a organizovat, jsou-li zahlceni množstvím úkolů. Nelze zapomenout také na tzv. mezikulturní kompetence. Kosmické mise jsou dnes především mezinárodní záležitostí. Od každého člena posádky se očekává, že se zvládne bez problémů domluvit anglicky a rusky. A nejen to. Důležitý je také jakýsi cit pro kulturní odlišnosti a specifika různých národů. U astronautů se zkoumá jejich schopnost vyrovnat se se stresem a v neposlední řadě je nutná schopnost jak samostatné práce, tak i schopnost zapadnout do týmu.
Mix posádky…
Které lidi poslat spolu do vesmíru? Složení posádky ovlivňují faktory, jakými jsou zejména věk, zkušenosti a úroveň spolupráce s ostatními během předletové přípravy. Kromě sledování astronautů při výcviku, mají psychologové a manažeři kosmických letů k dispozici také různé psychometrické testy. Využíván je například test FIRO-B (Fundamental Interpersonal Relations Orientation – Behavior). Tento test vychází z teorie, kterou vypracoval americký psycholog William Schutz v roce 1958. Test vyhodnocuje interpersonální interakce mezi lidmi v uzavřené skupině lidí. Nejde však zdaleka o jediný psychometrický nástroj, který je využíván. Jako další lze uvést např. test NEO PI-R (Revised NEO Personality Inventory). Jde o test osobnosti, který u každého jednotlivce zkoumá míru zastoupení pěti obecných a široce pojatých dimenzí osobnosti (neuroticismus, extraverze, otevřenost vůči zkušenosti, přívětivost a svědomitost). Úkolem psychologů a letových manažerů je poskládat posádku z lidí, kteří mají sice rozdílné, ale vzájemně kompatibilní osobnostní charakteristiky.
Psychiatrické problémy ve vesmíru…
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/
Především díky pečlivému výběru členů posádek se během kosmických misí prakticky nesetkáváme se závažnými psychiatrickými onemocněními, jakými jsou např. schizofrenie, nebo bipolární porucha. Bez zajímavosti však není, že v případě analogových misí, kde nejsou jednotliví členové posádek tak dobře a tak důkladně vyšetřováni, se se závažnými psychiatrickými onemocněními setkáváme přibližně v 5%. Jde zejména o výzkumy, které se provádí v prostředích, jakými jsou např. polární základny, či mise NEEMO (NASA Extreme Environments Operations), realizované v habitatu pod mořskou hladinou atp.
A s jakými problémy se nejčastěji potýkají astronauti/kosmonauti v průběhu kosmické mise? Nejčastěji jde o tzv. poruchy přizpůsobení. Kosmonaut Alexandr Lebeděv např. ve svém hlášení uváděl několik potíží, kterým čelil během své mise na stanici Saljut 7. Lebeděv uváděl, že jej trápila skleslost a napjaté vztahy s kolegou z posádky. V takových případech lze situaci řešit krátkodobým nasazením anxiolytik, neboli léků proti úzkosti.
Zajímavou poruchou přizpůsobení, kterou jako první popsali sovětští vědci, je tak zvaná „astenizace“. Jde o zvláštní typ adaptační reakce, která se podobá tzv. neurastenii. Astronauti jsou unavení, podráždění, emocionálně labilní. Dále u nich pozorujeme poruchy soustředění. Mají nestabilní krevní tlak a popisují palpitace, neboli náhle vzniklé „bušení srdce“. Také špatně spí a ztrácí chuť k jídlu. Podstata tohoto problému je stále předmětem výzkumu. Některé studie dokonce uvádějí, že se jedná u kulturně specifickou záležitost. K řešení tohoto problému byla vyvinuta řada protiopatření, jako zvyšování a podpora vzájemné komunikace mezi astronauty a jejich rodinnými příslušníky na Zemi, posílání různých překvapení a dárků, příprava oblíbených jídel atp.
Dalším zajímavým psychiatrickým problémem, se kterým se u členů posádek kosmických misí setkáváme, se nazývá „somatoformní porucha“. Jedná se o stav, kdy se psychické problémy projevují fyzickými potížemi. Jde například o žaludeční nevolnost, bolesti hlavy, nebo bolesti zubů. Jeden z kosmonautů, který se účastnil mise na orbitální stanici Saljut 6 ve svém deníku napsal, že má strach z toho, že jej v průběhu kosmické mise postihne zánět slepého střeva. Dále popisuje, že se mu často zdávají sny o tom, že má potíže se zuby. Ty jej pak po probuzení skutečně bolí.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/
Práce na kosmických stanicích bývá fyzicky i psychicky velmi náročná. Dlouhodobý stres způsobuje postupný rozvoj únavy, která vede jednak k poklesu výkonnosti jednotlivých členů posádky. Častěji dochází k výskytu chyb. Astro/kosmonauti popisují potíže jako apatie, napětí, nebo psychosomatické potíže, jako je rozvoj srdečních arytmií, nebo poruchami erekce. Byly popsány případy, kdy bylo některému ze členů posádky nutno předepsat sedativa. Jeden ze členů posádky Saljutu 7, musel být pro pokles výkonnosti dokonce ze stanice stažen.
Psychiatrické léky ve vesmíru…
Tak jako se počítá se zdravotními problémy astronautů, které jsou fyzické povahy, je v nouzových postupech počítáno také s potížemi psychického rázu. Posádky kosmických misí mají k dispozici léky proti řadě psychických potíží. Jde o léky proti úzkosti (anxiolytika), dále pak antipsychotika, která se používají při řešení závažných stavů/příznaků (halucinace atp.), k dispozici mají i antidepresiva a samozřejmě léky proti nespavosti. Záměrně nejmenuji jaké – to se mění. Astronauti jsou také lidé, a tak snad není překvapivé, že až 15% astronautů, kteří se účastnili misí raketoplánů, pravidelně užívalo léky na spaní.
S psychoaktivní medikací, jako i s ostatními léky ve vesmíru, se však musí zacházet velice opatrně. V podmínkách mikrogravitace jsou totiž účinky léků jiné, než je tomu v běžných podmínkách na Zemi. Na to je potřeba při podávání léků brát ohled.
Zdroj: https://archinect.imgix.net/
Ukázalo se např. že na podmínky mikrogravitace jsou obzvlášť citlivá některá antipsychotika, nebo antidepresiva. Nemá smysl v tomto článku zabíhat do detailů. Obecně lze říci, že velmi záleží na místě vstřebávání léku, a také na tom, jde-li o léčivo, které ve velké míře podléhá tzv. first pass efektu. Jisté specifikum má díky pobytu ve stavu mikrogravitace také aplikace intramuskulárních injekcí (do svalu). Obecně se doporučuje spíše intramuskulární podávání léků do paží (m. deltoideus), než do hýžďových, či stehenních svalů. Je to z důvodu přesunu tekutin z dolních partií těla směrem k partiím horním. To je v úrovní kyčlí a dolních končetin intenzivnější a ovlivňuje to rovnoměrné vstřebávání léku do svalu.
Po návratu z vesmíru…
Zdravotní a psychický stav astro/kosmonautů je nutné sledovat i po návratu na Zemi, do normálního života. Je třeba říci, že je popsána celá řada případů, kdy u jednotlivců došlo k osobnostním změnám a psychiatrickým obtížím. Ve studiích dlouhodobého vývoje zdravotního stavu členů kosmických misí jsou popisovány potíže jako rozvoj depresí, úzkostných stavů, zneužívání alkoholu. Vídáme poruchy přizpůsobení, potíže v manželském a partnerském soužití. Často si potíže členů posádek vyžádaly intervenci psychologů a psychiatrů.
Český příspěvek do výzkumu…
Chystané dlouhodobé mise na Měsíc a na Mars budou klást na zdraví a psychiku jejich účastníků značné nároky. Jedním z nejslabších článků každé mise může být lidský faktor a nebo naopak, zásah člověka může celou misi zachránit. Proto jednou z priorit výzkumu v oblasti pilotované kosmonautiky je člověk a jeho reakce na pobyt v extrémním prostředí, přizpůsobení se a spolupráce s ostatními lidmi na plnění úkolů mise. Tento výzkum se provádí nejen na palubě Mezinárodní kosmické stanice. Četné poznatky jsou získávány i v rámci tzv. analogových studií v pozemních simulátorech kosmických lodí, v obydlích pod vodou, na polárních základnách, nebo také v jeskyních a nebo na pouštích.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/
Ve výzkumu biopsychosociálních aspektů kosmických misí má poměrně dlouhou tradici i Česká republika. Čeští vědci jsou považováni za světovou špičku ve výzkumu stresu a účinků dlouhodobé izolace na lidskou psychiku a lidský organismus. V osmdesátých letech se na Ostravsku v prostoru hlubinného dolu pod vedením Dr. Oldřicha Mikšíka uskutečnily dva experimenty, během kterých bylo v těsné podzemní místnosti izolováno několik dobrovolníků. Ten nejznámější experiment se pak odehrál v roce 1988. Bylo to v podzemní štole v Tišnově u Brna. Experiment s názvem Štola-88 vedl Dr. Jaroslav Sýkora. Tým doktora Sýkory se pak účastnil i celé řady dalších experimentů, které byly organizovány buď pod hlavičkou ESA, nebo IBMP-RAN (Institut lékařsko-biologických problémů Ruské akademie věd). Nejznámější z experimentů, kterého se čeští vědci účastnili byl projekt Mars 500. Nutno říci, že i do budoucna se s našimi experty počítá. V současné době se podílí např. na projektu Sirius, který zvolna navazuje na projekt Mars 500.
V brzké budoucnosti se skupina lidí opět vydá za hranice běžné lidské zkušenosti. Přistaneme na Měsíci a snad se za nějaký čas vydáme také na Mars. Skupinu cestovatelů čekají náročné úkoly, které budou plnit ve smrtícím prostředí daleko od domova na místě, kde se chyby a selhání neodpouští. Takovou zodpovědnost neunese každý. Proto již dnes vědci pracují na výzkumu a vývoji metod, které mají jediný cíl, a to, pomoci astronautům se ve vesmíru „nezbláznit“.
Zdroje, literatura:
1) Kanas, N., & Manzey, D. Space psychology and psychiatry. El Segundo, Calif: Microcosm Press. (2003). ISBN 978-1-4020-6770-9
2) Kanas, N., Humans in Space – The Psychological Hurdles. Springer Praxis Books (2019). ISBN13 (EAN): 9783319188683
3) https://www.psychiatrictimes.com/psychopharmacology/psychiatric-issues-space
4) Šolcová I.,Stuchlíková I., GUŠČIN V. I. , ed. Mars-500: fakta a postřehy ze simulovaného letu na rudou planetu. Praha: Academia, 2014. Průhledy (Academia). ISBN 978-80-200-2437-4.
Ilustrační foto:
https://upload.wikimedia.org/…Rendezvous_With_Mir_crop.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/STS-131_crew_members_in_ISS_Cupola.jpg
https://www.esa.int/…/A_tribute_to_Albert_Einstein.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/0/03/NASA_NEEMO_19_Aquanaut_Crew.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/9/95/Tracy_Caldwell_Dyson_in_Cupola_ISS.jpg
https://archinect.imgix.net/uploads/90/90d93355a9a4ace662028470b69c5779
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/80/Meal_STS127.jpg
Omlouvám se, ale naprosto mi tady chybí ten nejdůležitější nástroj a to jest meditace. Prostě když čtu takový článek a není tam zmínka o tomto velmi silném nástroji, tak jen kroutím hlavou. Vzhledem k vlastním zkušenostem to nechápu. Meditace je přirozená, bez vedlejších účinků a velmi dobrá prevence. To že někdo napustí organismus chemií a pak pozoruje co to dělá s tělem, vůbec nic nevypovídá o účincích na jeho mentální stránku. Je to jak lidské tělo pevně omotávat provazem a pak to uvolnit, určitě vám každý řekne, že se bude cítit lépe, ale nejde to do jádra problému. Takový článek vlastně nemá žádnou relevanci, když opomíjí mnohem důležitější a účinější způsob jak pomoci lidské psychice. Je to problém, protože to vyžaduje od výzkumníků být v těchto otázkách zběhlý, mít vlastní zkušenost a to očividně nikdo nemá. Pokusné králíky zkoumat je relativně snadné, ale nasbírat vlastní zkušenosti a na základě toho provádět studie, je očividně problém. Jestliže totiž nedovolíte lidské psychice projít si vlastními strachy a bubáky, tak zakládáte na dlouhodobé problémy. Chemické omámení to těžko může dovolit.
Článek že nemá relevanci? Víte, že jste tu na kosmonautixu a ne někde na cesta-k-osvícení, že ano?
Článek popisuje jak to na ISS chodí, pro mě naprosto skvělý, komplexní a poučný a rozhodně nemá ambice radit, jak to dělat lépe (na rozdíl od vás).
Musíte uvědomit, že účelem ISS je intenzivní vědecký výzkum. Řekněme, že průměrná doba pobytu je půl roku, 180 dnů, 90 milionů dolarů stojí letenka a provoz stanice nevím, ale může to být podobně, tedy dalších 90 milionů dolarů na osobu na půl roku, tím se dostáváme na celý jeden milion dolarů denně! A každý tento milion je rozpracován podrobně na celý pobyt. Proto tu není prostor na to si projít nějakými strachy a nedejbože dostat se do procesu, při kterém nejen vyřadíte sebe, ale i dalšího minimálně jednoho člena posádky. Ze článku: „Jeden ze členů posádky Saljutu 7, musel být pro pokles výkonnosti dokonce ze stanice stažen“ – toto je skutečnost na ISS, posádka má přesně vyhrazený čas na spánek, relaxaci, sportovní aktivity a práci a musí se dodržet, jinak je tam ten člověk zbytečný.
Chápu váš pohled a s většinou i souhlasím, ale toto je jak radit vojákům uprostřed bitvy, že jestli mají strach, tak si mají zameditovat. Někdy to opravdu nejde a když se to zvrtne, tak opravdu nedochází k filmové scéně, kdy někoho drží tři lidi a čtvrtý mu násilím píchne do svalu chemii, ale ten člověk si o tuto (jistě zcela výjimečnou) formu pomoci řekne sám. Kdyby chtěl výjimečné volno na meditaci, jistě si o něj řekne též.
Zapomínáte, že kosmonauti jsou lidé. Váš postoj je bere spíše jako roboty či vojáky s vymytými mozky. Meditace může být velmi účinná, ale vy se o tom nedozvíte, pokud to budete odmítat zkusit otestovat. ISS je vědecká stanice a vědci mají správný zvyk, zkusit vše, co je jen napadne. Tak jim to přece nezakazujte.
1) dovolím si výhradu k vašemu spojování vojáků s vymytými mozky. Jedná se o vysoce kvalifikovanou profesi. Není náhodou, že se podstatná část astronautů rekrutuje z armády.
2) kolega přece nikomu nic nezakazuje, jen napsal svůj názor.
Jak říká náš exprezident „…to jsou takové ty zlé větičky…“
Kdyby jste studoval bojová umění, těžko by jste mohl něco takového napsat. To je ten problém, že vědci by měli být otevřeni všem myšlenkám a postupům, ikdyž jim to na začátku může připadat zvláštní. Já vůbec nezastírám, že ten článek musel autorovi dát spoustu práce a dělá to ve vlastním čase, zadarmo. Tuto práci jsem nechtěl znevažovat, za to se omlouvám, ale ta slepota, předsudky, mylné názory(viz osvícení je naprosto mimo) a ignorování určité části lidské psychologie mi přijde zvláštní. Jako tam se nesmí, to je nevědecké, za to je přeci pranýřovaná církev v opačném gardu.
„…napustit tělo chemii… článek nemá relevanci (protože není o meditaci)… chemické omámení… kdo „nestudoval“ bojová umění, ten tomu nerozumí“
Podle mě, jste nepochopil zaměření a náplň tohoto webu. Váš příspěvek zde působí jako lehce demagogická agitka.
Obávám se, že z nevědomosti propadáte panice. Při meditaci jen sedíte a snažíte se nechat mysl aby se věnovala nějakému zaměření pro které jste se vědomě rozhodl. To je celé. Nic jiného. Třeba pozorujete dech. Nic jiného, jen pozorujete dech. Jakmile si uvědomíte, že jste se ztratil v myšlenkách, vrátíte se zase spátky k dechu. Vy v tom vidíte nějaké poblouznění? Velmi jednoduché, ale zkuste tato sedět třeba 30min. a uvidíte jak silnou máte mysl, jak ji dokážete udržet tam kde vy chcete. To jsou nějaké čarodějnické bludy? Nechápu. Po dvaceti minutách bude tělo plné energie, mysl je odpočatá, je to perfektní relax, jak pro tělo, tak pro mysl. Z cela jinak zvládáte stres s takto odpočatou „hlavou“. Těžko to můžete zjistit, když ani netušíte co to je a už jste to odsoudil. Bohužel se obávám, že takto k tomu přistupují i odborníci, kteří by měli toto znát. Špičkový výzkum? Kde se stala chyba.
dandycat: panická mi přijde naopak vaše reakce. Moje odpověď, na kterou reagujete, se totiž meditace netýká, není v ní zmíněná a není v ní žádný odsudek. A tedy ani odsouzení meditace.
Pokud máte nutkavou potřebu školit meditování, najděte si prosím odpovídající web a neplevelte zdejší diskuzi. Tento článek opravdu není o meditaci.
Poznání se v nejhrubších rysech dá rozdělit do tří kategorií.
První – a nejjednodušší – prohlásíme to za dílo Boží. Blesk vzniká, když se Bůh zlobí, duha, když slibuje, že Zemi nezaleje další potopou. Tečka.
Druhá – sledujeme fenomén. Známe počáteční i konečné podmínky, umíme třeba i podle nějaké rovnice určit, jak to bude probíhat, víme o vztazích. Ale víc ne.
Třetí – víme, o co se jedná. Známe to, co poznáme na fenomenologické úrovni, ale také víme proč se to tak děje a umíme to vysvětlit.
Meditace je momentálně na té druhé úrovni a pro mnohé jedince na té první.
vlastne skusenosti?
ja mam s meditaciou skusenosti take, ze nepomaha, zdrzuje a tym sa posuvaju aj riesenia problemov a teda je zbytocna.
Řekl bych, že vědecké kruhy západního civilizačního okruhu sází na vědecké metody a z toho vyplývající příklon k otestovaným medikamentům. Bohatě stačí zadat do googlu „meditation and science“. A to, že jeden astronauty považuje za „duchovní bytosti“ a jiný za „roboty“? Já je považuju za profesionály. Jak armádní, tak vědecké. Až se na ISS objeví nějaký duchovnu otevřený turista, ať se tam klidně ve snaze utlumit stres klidně umedituje. Ale něco mi v hloubi duše říká, že ti stávající profesionálové se na takovouto aktivitu budou dívat tak trochu skrz prsty.
Jako Tisnovak jsem se o experimentu Stola 88 nahodou dovedel asi pred dvema lety.
https://www.youtube.com/watch?v=pbJsV5djGRw
Zdravim z tigalu ;]
Neotřelé téma, díky 🙂
Skvělé téma článku. Popravdě mě vždycky vytáčí, když třeba v debatách o vesmírných misích, i dlouhodobých typu ISS, se všichni tváří škrobeně úsměvně, jak jsou profesionálové, jak nic není problém, jenom výzvy, apod. Dělá to dojem SSSR a zbytečně pak vypadají takové debaty nebo informace nevěrohodně.
Je mnohem zajímavější se dozvědět, jak je to doopravdy a jak se to fakticky řeší. Takže moc děkuji za takový článek, zaslouží veliký dík, už jenom za otevření tohoto tématu. Navíc se snaží alespoň v některých částech ukázat nějaké konkrétní detaily.
Také děkuji za to zajímavé video v diskusi. Nejenže bylo celé zajímavé, ale i mě jedna věta pobavila. A pak jsem se nad ní zamyslel víc a začal ji brát víc vážně: „Nakonec to vypadalo, že větší stres zažívali lidé výzkum organizující než ti lidé, kteří měli být vevnitř na stres testováni.“. Myslím, odhaduji, že zvládání stresu a schopnosti lidí pracujících v těch pozemních střediscích kosmických letů jsou velmi hodné obdivu. A bylo by to další velmi zajímavé téma. Pokud by takové informace vůbec šly sehnat – jak ti lidé nejsou vidět v první linii, tak se neprodávají nikde jejich paměti s úžasnými historkami atp…
Mne sa článok páčil dozvedel som sa kopu zaujimavosti no na môj vkus bol až príliš postavený čisto do roviny liekov a psychologických diagnóz farmakologie a profilov kozmonautov. Skôr som tam čakal aj také odlahčenejšie témy zo života a také tie veci o ktorých sa príliš nerozpráva. To že tam majú proste lekárničku so všetkým mi príde ako samozrejmosť ale… Tak čisto konkrétne mi napadajú takéto otázky:
1.Ako často môžu komunikovať astronauti so svojimi rodinami počas misie a o čom sa s nimi môžu a o čom nemôžu rozprávať.?
2.Ako odbúravajú stres iným spôsobom ako liekmi. Majú na to nejaké cvičenia, testujú ich na diaľku v akom sú psychickom stave? a čo rozdielne náboženstvá?
3.Ako riešia ‚intímne“ zblíženia majú vôbec povolené sa zblížiť viac ako len profesionálne.?
4.Cvičia spolu kritické situácie kedy sa niečo pokazí a reálne bude musieť jeden nahradiť druhého. Lepšie povedané: „Jeden vie všetko“ alebo každý je majster len v tej svojej nejakej konkrétnej oblasti.
Tak presne takéto niečo mi tam chýbalo. 🙂
Zajímavé čtení, téma na kosmonautixu ne úplně typické. Děkuji!