Do roku 1998 vstupoval Mir v relativně ucházející kondici a přesto, že se stále ještě nepodařilo zprovoznit poškozený modul Spektr, po několikaměsíční pauze v létě předchozího roku, kdy se veškerá činnost zaměřila na záchranu stanice a obnovení její provozuschopnosti, běžel vědecký program na plné obrátky. Ovšem jestliže samotná stanice větší problémy nezažívala, o stavu financování jejího provozu se to samé říci nedalo. RKK Energija do roku 1998 vstoupila mimo jiné s deficitem 670 milionů rublů, které dlužila státní kosmická agentura RKA. Ani perspektiva neměla být o mnoho růžovější – v tomto roce měl být ukončen program Shuttle-Mir, který do kasy ruské strany nalil během zhruba pěti let 400 milionů dolarů. Energija coby provozovatel Miru se nyní musela spoléhat na vrtkavou přízeň zákonodárců a exekutivy a také na mezinárodní partnery. Už v roce 1997 se ruské straně dostalo tolik potřebné finanční injekce ze strany francouzské kosmické agentury CNES, která v rámci dlouhodobé spolupráce od Rusů již poněkolikáté zakoupila křeslo na Sojuzu pro svého „spationauta“. Kolize Progressu se stanicí francouzskou misi odsunula z července 1997 na leden-únor 1998, francouzská strana však proti odkladu nijak výrazně neprotestovala. Možná tomu tak bylo i proto, že sama agentura CNES už dříve požádala ruskou stranu o odložení platby až na podzim 1997. Na konci ledna 1998 však už nemělo cestě osmého francouzského občana do vesmíru nic bránit…

Pégase

Leopold Eyharts se měl stát oním osmým Francouzem, který překročí práh atmosféry. Figuroval již coby záložník Claudie Deshays při její misi „Cassiopée“ v srpnu 1996 a následně se posunul na místo hlavního kandidáta pro další francouzský let, ke kterému se připravoval od ledna 1995. Jeho náhradníkem byl určen Jean-Pierre Haigneré a oba muži byli od listopadu 1996 zařazeni do posádek určených pro expedici EO-24. Eyharts se zprvu měl připravovat se Sergejem Gidzenkem a Pavlem Vinogradovem. Ovšem poté, co Anatolij Solovjov odmítnul post palubního inženýra pro první expedici na Mezinárodní kosmickou stanici, proběhla škatulata, během nichž si Gidzenko a Solovjov prohodili místa. Hlavní posádka pro EO-24 nyní měla složení Solovjov/Vinogradov/Eyharts. Jean-Pierre Haigneré dostal za parťáky Gennadije Padalku a Sergeje Avdějeva.

Jak již bylo řečeno, start francouzského kosmonauta byl naplánován na léto 1997, ovšem klacek do špic tomuto záměru hodila kolize nákladní lodi Progress s Mirem. Rusové potřebovali v první řadě zachránit stanici a uvést ji do alespoň částečně provozuschopného stavu. Za takovéto situace nemělo valný smysl posílat Eyhartse na její palubu, protože Francouz by mohl nanejvýš koukat z okénka, o nějakém vědeckém programu nemohlo být za dané situace ani řeči. Solovjov s Vinogradovem tak startovali sami a stejně tak se na Zem ve dvojici vrátila dosavadní směna – Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin. A bylo to jen dobře, protože vinou selhání výškoměru během přistávací sekvence byl dopad návratové kabiny Sojuzu TM-25 poměrně tvrdý a vzniklou deformaci jejího dna by zřejmě odskákal právě Eyharts, pokud by byl býval seděl na své sedačce. Francouz se zatím sžíval s novým minikolektivem.

Ruská posádka pro EO-25 byla jmenována již v únoru 1996, přičemž bylo nezvyklé, že jak velitel Talgat Musabajev tak palubní inženýr Nikolaj Budarin jsou zkušenými kosmonauty. Většinou byl do posádky jmenován ke zkušenému kosmonautovi jeden nováček. Důvodem pro toto rozhodnutí byla situace s dodávkami, či spíše nedodávkami, systému Kurs z Ukrajiny. V době sestavování posádek to vypadalo, že Sojuz TM-27 bude muset startovat bez Kursu, což by znamenalo nutnost ruční stykovky. Když se pak podařilo dodávky zajistit, Musabajeva s Budarinem nechtěli nadřízení rozdělovat. Dvojice prošla výcvikovým cyklem jako záloha pro expedici EO-23 a od února 1997 se začala připravovat pro pětadvacátou expedici. V srpnu se k Musabajevovi a Budarinovi přidal Eyharts, zatímco Jean-Pierre Haigneré utvořil záložní tým s Viktorem Afanasjevem a Sergejem Treščovem.

Společný výcvik probíhal relativně hladce, ovšem ani Eyhartsovo „nové podání“ se nevyhnulo několika míčkům v autu – nikoli však jeho vinou. Během předstartovních příprav Sojuzu TM-27 na Bajkonuru se objevilo tradičně několik poruch, nicméně selhání čerpadla okruhu termoregulace a netěsnost ventilu tlakování nádrže s okysličovadlem nebyly z těch, které se objevují běžně. A to nemělo být všechno: 19. ledna, po první výcvikové seanci po příletu posádky na kosmodrom, vyšlo najevo, že je poškozen skafandr velitele. Nakonec se všechny opravy podařilo stihnout včas a během posledních dní před startem si posádky stihly dokonce užít soukromý koncert skupiny Rokot, kterou tvořili pracovníci kosmodromu a během něhož si pár písní s kytarou střihnul i Talgat Musabajev.

29. ledna 1998 v 19:33 moskevského času se raketa se Sojuzem TM-27 zvedla z Gagarinské rampy k mrazivému nebi. Stíhání stanice trvalo tradičně dva dny a 31. ledna se Sojuz objevil na dohled Miru. Bylo paradoxem, že přestože se zprvu předpokládalo, že Sojuz TM-27 poletí bez instalované aparatury Kurs, právě tento systém, který se nakonec podařilo pro loď zajistit, tentokrát fungoval naprosto dokonale. Sojuz se přibližoval ke stanici naprosto hladce, „jako po kolejích“, a pár minut před devátou hodinou večerní se loď připojila k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Kosmonaut-veterán Alexandr Serebrov pro novináře v řídicím středisku práci Kursu okomentoval: „Poprvé vidím takovou stykovku – s absolutní přesností, kdy odklon lodi od kurzu nepřevyšoval 1,5 °!“

Když se o hodinu a půl později otevřely průlezy mezi stanicí a lodí, nastalo bouřlivé vítání. Šestice mužů se pak v základním bloku naaranžovala před kameru k tradiční tiskové konferenci. Přestože Talgat Musabajev byl původem z Kazachstánu a jeho letový program připravovali zčásti kazaští specialisté, na stěně za kosmonauty vlajka Kazachstánu chyběla. Nechyběly však vlajky Ruska, USA a Francie. Nejvzrušenějším člověkem na palubě byl toho dne Léopold Eyharts. Nejenže se po půlročním odkladu dostal konečně na stanici, ale navíc mu jeho žena Dominique krátce před startem prozradila, že je ve druhém měsíci těhotenství. Eyharts během konference ukázal na kameru velkou fotografii Dominique, což se setkalo s velkým aplausem na divácké galerii řídicího střediska. Po nezbytných úkonech strávila šestice mužů zbytek večera u stolu při slavnostní večeři, za kterou z velké části vděčili Eyhartsovi. Podávaly se křepelky, maso na portském víně a sušená rajčata.

První únorový den znamenal také začátek práce na vědeckém plánu mise Pégase. Celkově měl Eyharts v plánu osm hlavních experimentů, z toho většina byla stejných, jako u předchozí francouzské expedice. Eyhartsovým úkolem totiž bylo pokračovat v některých experimentech, jež na palubě Miru před dvěma lety v rámci mise Cassiopeé prováděla Claudie Deshays, navíc měl také přidat několik nových položek a tím de facto misi Cassiopeé dokončit.

Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že na pokračování experimentů není nic těžkého, opak byl pravdou – Eyharts byl od rána do večera ponořen do plnění svého plánu. Za svůj hlavní stan si vybral modul Priroda, který sdílel s Andy Thomasem, který zde také prováděl svůj program. Eyharts se musel během svého letu vypořádat i s nečekanými problémy, například hned zkraje mise se zlomil jeden kontakt v jeho laptopu, na kterém zrovna prováděl experiment Cognilab. Tento experiment sledoval změny v koordinaci, vizuální percepci a haptice kosmonautů. V jeho rámci měli pomocí joysticku manipulovat virtuálními objekty, přičemž joystick kladl v různých směrech odpor. Bez laptopu však nebylo možné tento pokus provádět, nezbylo tedy, než počítač rozebrat a kontakt opravit.

Souběžně s prováděním experimentální náplně americké, ruské, francouzské a kazašské provenience probíhala také předávka komplexu mezi dvěma směnami. A aby toho kosmonauti neměli málo, museli se také postarat o přepojení kabelů, které doposud propojovaly Kvant-2 se základním blokem. Přesněji řečeno těch kabelů, které propojovaly orientační motorky Kvantu-2 s hlavním počítačem. Nyní měly komplex pomáhat udržovat v příslušné poloze motorky Prirody se svými zbytky pohonných látek. Operace byla naprosto klíčová, protože motorky v boxu VDU-1 na vrcholu nosníku Sofora polykaly poslední kilogramy paliva a nikdo nedokázal přesně určit, kdy se definitivně odmlčí. Proto byla VDU-1 prozatím vypnuta a jejích služeb mělo být využito až v období odletu Solovjova, Vinogradova a Eyhartse.

18. února byl vědecký program Eyhartsovy mise Pégase splněn a začalo ukládání výsledků a vzorků do návratové kabiny Sojuzu TM-26. Mezi jinými byly do speciálního kontejneru uloženy i samičky mloků, přičemž jen pár dní předtím všechny tři nakladly jikry. Ty byly samozřejmě přibaleny také a vědci si mnuli ruce v očekávání toho, až se po návratu z vesmíru z jiker vylíhnou mladí jedinci.

Jen o den později, 19. února, předal Solovjov oficiálně štafetu ve vedení stanice Musabajevovi a spolu s Vinogradovem a Eyhartsem krátce před šestou ráno uzavřeli příklop mezi stanicí a Sojuzem TM-26. O tři hodiny později se Sojuz od stanice odpojil a začal se pomalu vzdalovat. Trojice, která zůstala na stanici, se pokusila sledovat vstup návratové kabiny do atmosféry, ovšem s negativním výsledkem. To nic neměnilo na tom, že všechno běželo jako po másle a ve 12:10 moskevského času kabina šťastně dosedla v cílové oblasti asi 110 km od města Arkalyk.

Zatímco Eyharts si mohl připsat 20 dní, 19 hodin, 36 minut a 48 sekund letového času, Solovjov s Vinogradovem měli „na hrbu“ 197 dní, 17 hodin, 34 minut a 36 sekund od startu. Oba kosmonauti na sebe mohli být plným právem hrdi. Jejich expedice, která se pár týdnů před startem změnila na záchranářskou misi, splnila naprostou většinu úkolů a přestože se nepodařilo pokročit ve zprovoznění modulu Spektr, dvojice mužů de facto obnovila provozuschopnost komplexu jako takového. Náročné výstupy do vakua (záměrně není řeč o volném prostoru, protože dva výstupy probíhaly v dehermetizovaném interiéru Spektru), oprava palubního počítače, obnovení práce na vědeckém programu – ne, Solovjov s Vinogradovem za očekáváními nezaostali ani o kousek. Prvně jmenovaný se navíc, jak už bylo řečeno v předchozím dílu, v průběhu mise stal rekordmanem v celkově strávené době během výstupů a také rekordmanem v počtu výstupů během jedné mise. Nelze si představit lepší závěr kosmonautické kariéry pro takovou legendu, jako je Anatolij Solovjov…

Na orbitální dráze zatím nástupci Solovjova a Vinogradova pokračovali ve své práci. A hned zkraje na trojici mužů čekal důležitý úkol. Bylo třeba uvolnit zadní stykovací uzel pro Progress M-37, který během příletu nové směny trpělivě čekal na prozatímní dráze. Musabajev, Budarin a Thomas proto ihned po odletu Sojuzu TM-26 začali s konzervací Miru pro případ, že by se z jakéhokoli důvodu museli předčasně vrátit na Zem a 20. února se usadili ve své lodi.

Krátce před polednem se Sojuz odpojil od zadního stykovacího uzlu komplexu a Musabajev loď ručně odvedl na vzdálenost 70 metrů. Normálně by nyní měl přijít oblet stanice, ovšem tentokrát bylo v plánu, že se bude otáčet stanice sama, „jako chaloupka na kuří nožce,“ jak se vyjádřil Musabajev. Jenže ouha – záhy po odpojení se začalo stále více horšit spojení mezi Sojuzem a řídicím střediskem a za dvacet minut bylo přerušeno zcela. Půl hodiny po odpojení dala Země posádce povolení k připojení, ovšem ze strany kosmonautů se ozývalo pouze ticho. Naštěstí se Musabajev ukázal jako muž na svém místě a v rádiovém tichu klidně přivedl svou loď k cíli. Sojuz TM-27 se připojil k přednímu stykovacímu uzlu Miru. Stalo se tak pouze pár sekund předtím, než komplex vlétnul do orbitální noci. Posléze se ukázalo, že za absencí spojení byla ztráta orientace jedné z antén Miru na retranslační družici Altair.

Poté, co opět vpluli do prostor stanice a oživili příslušné systémy, začali Musabajev, Budarin a Thomas připravovat malou oslavu – stanice totiž slavila dvanácté narozeniny. Novináři se samozřejmě ptali vedení letu, zda budou mít kosmonauti čím tento svátek náležitě oslavit. Zástupce šéfa Výcvikového střediska kosmonautů Jurij Glazkov se pokusil z otázky vybruslit s tím, že na stanici nejsou žádné zásoby nutné k pořádné oslavě, takže si kosmonauti dají jen něco na zub a zapijí to čajem nebo kávou. S tím však nesouhlasilo vedení letu v osobě Vladimira Solovjova, který se šibalským úsměvem novinářům sdělil: „Domluvili jsme se, že s novináři budeme jednat na rovinu – na orbitě budou mít kosmonauti vše potřebné.“

23. února se ke stanici opět připojil nákladní Progress M-37. Během jeho příletu byl Musabajev ve střehu u pultu TORU v základním bloku, jeho zásahu však nebylo třeba. O den později, zatímco Andy Thomas pracoval na svém vědeckém programu, začali se Musabajev s Budarinem připravovat k výstupu, který byl naplánován na noc ze 3. na 4. březen. Během něj měla dvojice kosmonautů zpevnit poškozený solární panel na Spektru. Jeho vršek byl natolik poškozen úderem Progressu, že panovaly obavy, aby se neodlomil a nepoškodil antény a další vnější vybavení stanice. Musabajev a Budarin měli na Spektru instalovat fixační body, které měly při dalších výstupech usnadnit práci na zpevnění panelu.

4. března velmi brzy ráno začaly bezprostřední přípravy k výstupu. Musabajev navlékl Orlan-M s číslem 5 a Budarin zaplul do obleku s číslem 6. Původně byl začátek výstupu stanoven na 4:30, ovšem těsně před započetím posledních příprav vedení letu výstup odložilo o čtvrt hodiny proto, aby se odehrával v zóně spojení s řídicím střediskem. Ani v tuto dobu se však kosmonauti ven nepodívali – důvodem byl špatně nastavený vyrovnávací ventil mezi přístrojově-vědeckým úsekem a přechodovou komorou Kvantu-2 (kosmonauti tento výstup začínali z přístrojově-vědeckého úseku, neboť poškozený zámek vnějšího příklopu stále ještě nebyl opraven). O nastavení ventilu do správné polohy se postaral Andy Thomas.

Musabajev s Budarinem následně vypustili z přístrojově-vědeckého úseku atmosféru a přesunuli se do přechodové komory. Začátek jejich výstupu byl nyní nově naplánován na 5:30 a kosmonauti už se viděli venku. Ovšem vzápětí situace nabrala zcela nečekaný směr…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:PegaseSoyuzTM27svg.svg
https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2006/03/esa_astronaut_leopold_eyharts/10062883-2-eng-GB/ESA_astronaut_Leopold_Eyharts_pillars.jpg (kredit: ESA)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-27_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-27_onboard.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/mir-25_1.htm (kredit: Spacefacts.de)