Svět nad planetou (72. díl)

Stanice Mir

V přechodovém úseku základního bloku to vypadá jako v pralese – ve vzduchu se vznášejí liány odpojených kabelů. Tam, kde byl ještě před pár okamžiky průlez do modulu Spektr, nyní jako podivný strup sedí přepravní kryt, který na místě drží uzamykací mechanismus, ale také snižující se tlak uvnitř modulu. Lazutkin a Foale mají na chvíli čas si oddechnout a oba letí k okénkům, aby se podívali na rozsah škod, které napáchal Progress a také proto, aby se ujistili, že nákladní loď není pro stanici stále ještě hrozbou. Mezitím u hlavního ovládacího pultu základního bloku vede Ciblijev vzrušený rozhovor se Zemí. Informuje řídicí středisko, že tlak po uzavření Spektru začal mírně stoupat, načež se ustálil na hodnotě 916 hPa a také o tom, že z jednoho z iluminátorů pozoruje Progress, jehož systém TORU byl mezitím vypnut ze Země dálkovým povelem. Nákladní loď se potácí v podivných kotrmelcích asi 200 metrů od stanice. Teprve nyní si personál ve středisku řízení letů uvědomuje, že neřízená loď může do stanice znovu narazit. Lazutkin letí do Kvantu-2, aby odsud mohl Progress lépe pozorovat. Ciblijev zatím udržuje spojení a ke konci komunikačního okna stihne v krátkosti popsat události, které vedly ke srážce Progressu se stanicí. Pak stanice vylétává z oblasti spojení a trojici mužů nezbývá, než sedět v základním bloku a čekat…

 

Recept na neúspěch

 

Zatímco Foale a Lazutkin se snažili udržet si alespoň trochu pozitivní náladu, Ciblijev byl naprosto skleslý. Tušil, že tohle neprojde jen tak a že ať už je příčinou srážky cokoli, zcela jistě se objeví snahy udělat z něj obětního beránka. Nebyl však příliš čas lámat si hlavu ohledně toho, co bude za několik týdnů nebo měsíců, situace ještě ani zdaleka nebyla ideální.

Stanice vinou nárazu Progressu začala pomalu rotovat a řídicí systém přešel do „indikátorového režimu“, který znamenal vypnutí orientačních motorků a odpojení gyrodynů. Ještě horší však byla energetická jáma, do které Mir pomalu a neodvratně padal. Po odpojení kabelů vedoucích do Spektru se najednou stanice ocitla bez přibližně čtyřiceti až padesáti procent elektrické energie. Zdálo by se, že toto číslo nedává vzhledem k celkové rozloze slunečních baterií všech modulů smysl, ale nelze zapomínat, že solární panely Spektru byly osazeny novějšími typy fotočlánků a navíc byl Spektr relativně čerstvým přírůstkem, proto se u jeho panelů ještě neobjevila degradace článků a snížení efektivity vlivem zašpinění tolik, jako například u panelů na základním bloku, které už „kroutily“ dvanáctý rok. Nyní bude třeba s elektřinou nakládat velmi hospodárně.

Během dalšího komunikačního okna chtělo řídicí středisko vědět, jak rychle nyní stanice rotuje a zda je pohledem z okénka patrné nějaké poškození. Co se rotace týče, kosmonauti neměli jak změřit její rychlost. Jako první zareagoval Michael Foale, který přitiskl prst na okénko a podle rychlosti pohybu hvězd odhadl úroveň rotace na jeden stupeň za sekundu. Vzhledem k nepoměru hmotnosti Progressu a stanice bylo jasné, že náraz to musel být pořádný. Na první pohled však Spektr vypadal relativně netknutě, újmy doznal jen proražený solární panel, jeho ohnutý nosník a pomuchlaný radiátor na trupu modulu. Poškození samozřejmě bylo větší, po propočtech ohledně doby, za kterou tlak ve Spektru klesnul na nulu, došli specialisté k závěru, že v jeho stěně je jeden nebo více otvorů o celkové ploše 3-4 cm2.

Pohled na Spektr po kolizi. Poškození je jasně viditelné.

Pohled na Spektr po kolizi. Poškození je jasně viditelné.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Stanice začala v průběhu dne velmi tvrdě pociťovat nedostatek elektrické energie a postupně se vypojovaly jednotlivé systémy včetně hlavního počítače. Utichl také ventilační systém. Pro posádku navyklou na neustálý šum ventilátorů to byla nová a poměrně hrozivá zkušenost. Všichni tři muži věděli, že je před nimi krušná noc. Na spánek nebylo ani pomyšlení, jakmile se člověk přestal pohybovat, začala se kolem jeho obličeje tvořit vrstvička vydýchaného oxidu uhličitého, která hrozila v lepším případě způsobit pořádný bolehlav, v horším případě mohla způsobit smrt udušením.

Co nejdříve bylo třeba zastavit rotaci stanice a orientovat ji v prostoru tak, aby byly co nejlépe osvětleny solární panely. Protože orientační systém stanice byl v důsledku nedostatku elektřiny nefunkční, nezbylo, než se pokusit rotaci zastavit motorky transportního Sojuzu. Foale coby fyzik dokázal rychle přijít na způsob, jak by mohl malý Sojuz správně natočit stotunovou stanici a svůj plán vysvětlil Ciblijevovi. Ten usedl do křesla v návratové kabině a vzal do ruky páčky řízení. V duchu si zřejmě gratuloval k tomu, že včas odpojil energetický systém Sojuzu od staniční sítě. Bylo tak možné učinit jedině v době, kdy je elektrický systém stanice funkční, s elektricky mrtvým Mirem nelze Sojuz oživit. Pokud by Ciblijev Sojuz neodpojil, byla by posádka uvězněna na potemnělém Miru – uspaný Sojuz nelze od uspané stanice ani odstykovat.

Foale se mezitím usadil u okénka v základním bloku a v hlavě musel provádět poměrně komplikované geometrické operace, aby mohl Ciblijevovi napovědět, jaké skupiny motorků má použít. Sojuz je totiž oproti stanici pootočen o 45° a proto „nahoru“ v Sojuzu znamená „šikmo nahoru“ u stanice a naopak. Navíc musel Foale nahlas křičet, aby jej jeho velitel v návratové kabině Sojuzu vůbec slyšel. Zprvu se Ciblijev zdráhal zažehávat motorky déle než na zlomek sekundy, bál se přílišné spotřeby paliva. Nakonec se však dal přesvědčit. Pomalu, ale jistě se dařilo dostat rotaci stanice pod kontrolu a natočit komplex tak, aby byly osvětleny solární panely základního bloku.

Den po kolizi kosmonauti začali pernou dřinou – z ostatních modulů demontovali „nejčerstvější“ akumulátory a připojovali je k elektrickému systému základního bloku, aby mohly být nabity. Prostřednictvím televizní kamery bylo také možné řídicímu středisku ukázat rozsah zjevných poškození Spektru. Situace se pomalu začínala dostávat pod kontrolu a na chodbách a v kancelářích budovy řídicího střediska se stále častěji diskutovalo o tom, jak zachránit poškozený Spektr.

Těsně po havárii někteří počítali s tím, že nejlepším postupem by byla EVA, během níž by kosmonauti zvenčí zmapovali stav Spektru. Nicméně televizní reportáž s poměrně dobrými záběry na Spektr skrze iluminátor tuto variantu učinila bezpředmětnou. Nakonec bylo dosaženo všeobecného konsensu s tím, že kosmonauti provedou procházku UVNITŘ Spektru, kde se pokusí najít místo, kde Progress prorazil otvor. Během stejného výstupu také nainstalují „germoplatu (cosi jako ‚hermetická deska‘“), tedy jakousi permanentní záslepku s průchodkami, jež měla být instalována do středu dokovacího konusu místo „hnízda“ pro dokovací tyč a která umožní propojit systémy Spektru se systémy stanice. „Germoplata“ byla naprosto klíčová – umožňovala totiž hlavně propojit strádající staniční elektrickou síť s nepoškozenými solárními panely Spektru a tím zažehnat vážnou energetickou krizi, ve které se komplex nacházel. Germoplatu a další náležitosti bylo třeba v co nejkratší době nějak dostat na stanici, to však nemělo představovat problém.

V té době byl totiž připraven ke startu Progress M-35, který měl startovat na 29. června. Po kolizi jeho bratříčka s Mirem bylo bleskově rozhodnuto o tom, že loď poveze na Mir položky, které původně nebyly v plánu, včetně germoplaty. Raketa s náklaďákem už stála na rampě a nyní byla opět skloněna do horizontální polohy a převezena do haly MIK, kde měla proběhnout dodatečná nakládka oněch nezbytností o celkové hmotnosti zhruba 160 kg. Mezi jiným nákladem byly na palubu Progressu umístěny také základní hygienické potřeby a fotografie rodiny pro Mika Foala, který přišel de facto o veškeré osobní věci, protože jeho „hlavní stan“ byl právě ve Spektru. V krizových podmínkách se všichni zainteresovaní skutečně snažili a tak germoplata a ostatní doplňkový náklad dorazil na Bajkonur už 30. června a za jediný den byly uloženy do Progressu, načež celá sestava putovala opět na startovní rampu.

Souběžně s reakcí na nastalou situaci se rozběhlo také vyšetřování, které mělo vyjasnit příčinu střetu Progressu se stanicí. Zprvu bylo jasné jen to, že se Ciblijevovi nepodařilo loď včas zabrzdit a Progress se tak blížil ke komplexu rychlostí zhruba 3 m/s, což bylo pětkrát více, než bylo v dané vzdálenosti přípustné. Touto rychlostí se také Progress s Mirem střetnul. Proč se však Ciblijevovi nepodařilo rychlost snížit a proč se mu nepodařilo loď ani odklonit z kolizního kurzu?

První vodítko poskytla analýza spotřeby pohonných látek během zážehů, jimiž středisko navádělo Progress do bodu, odkud měl řízení převzít Ciblijev se systémem TORU, a účinnosti těchto zážehů. Ony zážehy spotřebovaly sumárně cca o 18-20 % pohonných látek více, než tomu podle propočtů mělo být a také účinnost impulsů nebyla taková, jaká měla být – zážehy měly za následek menší zrychlení, než bylo v plánu. Specialisté od 26. června prováděli s Progressem M-34 testy manévrování a zkušební zážehy a když byly jejich výsledky porovnány s výše zmíněnými analýzami, začal se objevovat překvapivý obrázek.

Progress jako takový byl zcela v pořádku, co ovšem v pořádku nebylo, to byla jeho hmotnost a centráž. Namísto předpokládaných 6 337 kg činila skutečná hmotnost Progressu přibližně 6 800 kg, loď byla tedy téměř o půl tuny přetížena. Těžiště lodi bylo v podélné ose posunuto zhruba o 46 cm mimo limit směrem ke stykovacímu uzlu (v ostatních osách bylo těžiště v limitech). Na uvedená zjištění navazovala otázka: bylo v Ciblijevových silách za těchto podmínek zvládnout stykovku?

Poškozený solární panel Spektru

Poškozený solární panel Spektru
Zdroj: en.wikipedia.org

Na tuto otázku měla dát odpověď rekonstrukce na simulátorech, které se zúčastnilo sedm zkušených kosmonautů – Vladimir Džanibekov, Gennadij Manakov, Anatolij Solovjov, Jurij Malenčenko, Jurij Gidzenko, Jurij Onufrijenko a Alexandr Volkov. Jejich výsledky byly překvapivé: při simulaci podmínek, jaké skutečně v reálu byly (změna hmotnosti a těžiště oproti nominálu) žádný z kosmonautů nebyl schopen stykovku uskutečnit a Progress pod jejich vedením prolétl okolo stanice s větším či menším rozestupem (nejvyšší rozestup činil 175 metrů během pokusu Anatolije Solovjova, nejnižší rozestup pak pouhých 20 metrů v případě Jurije Onufrijenka). Jurij Malenčenko svůj pokus dokonce zakončil srážkou se stanicí rychlostí 1,2 m/s. Až poté, co byly podmínky upraveny tak, jak měly vypadat na papíře, dokázali Vladimir Džanibekov a Anatolij Solovjov simulovaný Progress dovést bezpečně ke stykovacímu uzlu Miru.

Po ukončení simulací byl s kosmonauty proveden rozbor, během něhož se vyjádřili, že při nominálních podmínkách nevznikaly žádné problémy, které by stykovce bránily. Ovšem u podmínek, jaké v reálu panovaly, podle kosmonautů nebylo připojení Progressu možné. Vyšla také najevo příčina naprosto minimálního snižování rychlosti v poslední fázi přibližování Progressu ke stanici přes veškerou snahu Vasilije Ciblijeva. Vzhledem k posunutému těžišti neměly zážehy orientačních motorků v osách Y a Z (příčná a svislá osa) očekávaný efekt a kameře na Progressu tak stanice uhýbala ze zorného pole. Když se Ciblijev pokoušel stanici dostat do záběru, motorky, s jejichž pomocí tak činil, de facto vynulovaly tah motorků snižujících rychlost v ose X.

Bylo evidentní, že od okamžiku, kdy se Progress M-34 odpojil od stanice, byl osud experimentu s TORU zpečetěn. Ciblijev se sice podle vyšetřovací komise do vzdálenosti 400 metrů v plném rozsahu řídil metodikou poskytnutou řídicí střediskem a palubní dokumentací, současně mu však tyto instrukce naservírovaly dokonalý recept na neúspěch. Když Progress hranici 400 metrů překročil, Ciblijev se podle vyšetřovatelů od metodiky odchýlil. Nikdo však současně neřekl, jak měl vlastně Ciblijev postupovat v okamžiku, kdy Progress nebyl v přímém dohledu a nebylo tak možné změřit jeho vzdálenost a rychlost sbližování a hlavně – když Cilbijev netušil, že Progress se vlivem zvýšené hmotnosti a narušené centráže nechová tak, jak by měl.

Další pochybnosti budilo přetížení náklaďáku. Bývá pravidlem, že právě kvůli centráži posádka vede pečlivé záznamy včetně videodokumentace o tom, co a kam v Progressu ukládá a řídí se přitom instrukcemi z řídicího střediska. Vzhledem k tomu, že u předchozího Progressu M-33 nebyly žádné odchylky sledovány, lze pochybovat o tom, že by posádce chyběla při nakládce kázeň. Navíc by si Ciblijev velmi dobře uvědomoval, že svévolným narušením centráže by ohrozil hlavně sebe a své kolegy. Ovšem všichni jsme lidé a chybu nebo opomenutí nelze vyloučit ani na straně pozemního týmu, ani na straně posádky. Rozhodnutí o vině mělo přijít až po přistání Ciblijeva a Lazutkina.

Buď jak buď, 2. července se jeden z protagonistů kolize – Progress M-34 – poroučel do atmosféry nad Pacifikem. Ještě před navedením do atmosféry měli operátoři obavy, zda je po provedených testech v jeho nádržích dostatek pohonných látek pro brzdicí zážeh. Podle některých propočtů by nemusel zážeh trvat dostatečně dlouho a Progress by mohl zůstat na oběžné dráze v krajním případě téměř až do poloviny srpna. Taková představa se nikomu příliš nezamlouvala, nebylo však možné dělat nic, pouze naprogramovat zážeh tak, aby trval do doby, než bude palivo zcela spotřebováno a pak už jen čekat. Obavy se naštěstí ukázaly jako liché a kolem půl desáté dopoledne onen neposlušný náklaďák ukončil svou existenci.

5. července pak z Gagarinské rampy zamířil vzhůru jeho následník Progress M-35. O dva dny později, 7. července ráno, se nákladní loď bez jakýchkoli problémů připojila v automatickém režimu k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Přestože normálně byl příklop do Progressů většinou otevírán zhruba tři hodiny po připojení, tentokrát byl tento úkon odložen až na další den kvůli vyčerpání posádky.

Nálada na palubě byla rozporuplná. Ciblijev byl naprosto zdrcený. Užíral se pocity viny a obavami o svou další kariéru (a v neposlední řadě také o vyplacení peněz podle kontraktu). Lazutkin a Foale se zase snažili svého velitele dostat z depresivní nálady. Jako jeden ze způsobů zvolil Foale společné sledování filmů. Tuto tradici ustanovil už na začátku společné práce s Ciblijevem a Lazutkinem. Kdykoli měli čas a náladu, slétli se do Spektru a Michael sáhl do své velké zásobárny videokazet. Jenže teď byla většina Foalovy filmotéky ve vzduchoprázdnu za provizorním příklopem. Naštěstí bylo pár kazet roztroušených i v jiných modulech, proto se mohli kosmonauti uvelebit v Kvantu-2, který si Foale zvolil za svůj provizorní byt, a alespoň na pár desítek minut zapomenout na tísnivou realitu. Jedním z mála filmů, které Foalovi zůstaly, byl trhák „Apollo 13“ s Tomem Hanksem v hlavní roli. A přestože byl v původním znění a bez titulků a Rusové se tak museli spokojit s Foalovým „rychlodabingem“, paradoxně právě tento snímek získal ve Vasiliji Ciblijevovi zaníceného fanouška. Byl naprosto nadšen hereckými výkony, realističností prostředí a celkovým vyzněním filmu. Všichni tři muži si díky Apollu 13 uvědomili, že jejich situace není zdaleka tak špatná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Foale během televizní reportáže ukazuje germoplatu.

Foale během televizní reportáže ukazuje germoplatu.
Zdroj: epizodsspace.airbase.ru

Práce na opravách komplexu začala postupným dobíjením akumulátorů a pomalým oživováním jednotlivých komponentů stanice. Všichni si uvědomovali, že v současném stavu nelze stanici udržet, bylo třeba co nejdříve propojit solární panely Spektru s elektrickým systémem Miru. K tomu byl zapotřebí již zmiňovaný vstup do útrob poškozeného modulu a řídicí středisko začalo rozpracovávat postup této neobvyklé vycházky. Problém byl v tom, že interiér Spektru byl pro hřmotné skafandry poměrně stísněný a hrozilo jejich poškození. Do problému se pustil tým specialistů a kosmonautů, který vedl zkušený Sergej Krikaljov. Vycházka byla původně naplánována na noc ze 17. na 18. července.

Jenže 13. července se objevilo něco, co hodilo celému plánu „klacek do špic“. U Ciblijeva byly během lékařské kontroly odhaleny extrasystoly, tedy srdeční arytmie. Ciblijev lékařům prozradil, že si nepravidelnosti srdečního rytmu všimnul už 11. července těsně před usnutím. Lékaři svolali konzilium a 15. července padlo rozhodnutí: Ciblijev může let dokončit, ovšem o výstupu nemůže být ani řeč. Měl by se vyhýbat výrazné fyzické zátěži a byly mu předepsány medikamenty. Příčinou oněch arytmií byl podle lékařů silný stres kombinovaný s fyzickou únavou.

Výstup byl prozatím o deset dní odložen a zástupci ruské strany se začali opatrně dotazovat Američanů, zda by bylo možné místo Ciblijeva poslat do Spektru Mika Foala. Američané nebyli proti, tím spíše, že totožný návrh vzešel i od samotné posádky. Foale byl expertem na EVA a koneckonců zpráva o tom, že poletí na Mir, jej zastihla v době, kdy ve Hvězdném městečku v místní hydrolaboratoři pracoval na společných výstupech Američanů a Rusů. Nakonec se však do Spektru nepodíval ani jeden z trojice mužů.

Posádka už začala pomalu přecházet na posunutý spánkový režim a proto pracovala z větší části v noci. 17. července zhruba o půl šesté ráno si Saša Lazutkin chtěl projít postup rozpojování a připojování kabelů před výstupem. Pracoval v rukavicích od Orlanu, aby byl nácvik reálnější. Z nějakého důvodu však zřejmě otočil dvě stránky postupu najednou a omylem rozpojil kabel, který propojoval hlavní počítač se systémem Omega, který snímal úhlové rychlosti komplexu. Okamžitě se rozeřval alarm. Chudák Saša později vzpomínal: „Nechtějte znát mé pocity. Nejjednodušší by bylo zastřelit se! Bylo to hrozné. (…) Okamžitě jsem věděl, že jsem udělal strašnou chybu.“

Přestože Lazutkin kabel zase hned spojil, bylo pozdě. Počítač se odpojil a stanice začala volně driftovat v prostoru. To znamenalo jediné: solární panely nebyly ideálně osvětleny a akumulátory se postupně vybily. Mir spadl opět do energetické jámy, ze které jej kosmonauti teprve před pár dny vytáhli.

Spojení se stanicí muselo být zprvu navázáno skrze komunikační systém Sojuzu. Následoval podobný postup jako ve dnech po kolizi s Progressem – kosmonauti pomocí transportní lodi udržovali optimální polohu komplexu v prostoru a ručně ovládali solární panely v Kvantu-1. Trvalo den a půl, než se podařilo akumulátory nabít natolik, aby bylo možné postupně zapnout nejdůležitější systémy a roztočit alespoň některé gyrodyny.

Zdálo se, že smůla pronásleduje expedici EO-23 na každém kroku. Všichni tři muži byli velmi unaveni a také kvůli tomu přijala 21. července Rada hlavních konstruktérů rozhodnutí vstup do nitra Spektru přeložit až na bedra následující posádky. Vinou nedostatku elektrické energie byl letový program osekán na nutné minimum a probíhalo jen pár experimentů. Cilbijev s Lazutkinem nakládali odpad do Progressu a Foale Lazutkinovi pomáhal stírat vlhkost ze stěn v Kristallu a Prirodě, kde byl kvůli úspoře elektřiny odpojen ventilační systém. Po předchozích napjatých týdnech si trojice přála vlastně už jen jediné: aby přiletěla další směna…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_space_station_12_June_1998.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_collision_damage_STS086-720-007.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Damaged_Spektr_solar_array.jpg
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/tm/1997/11/chp.html

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

6 komentářů ke článku “Svět nad planetou (72. díl)”

  1. Petr Hajek napsal:

    To byl zase drasťák , děkuji 🙂
    Mám pocit že služba na ISS je procházkou růžovou zahradou o proti MIRu

  2. vreckam napsal:

    To je napínavé jak elasťáky 🙂 …
    To čtu jak nějaké scifi, ale ono se to přitom opravdu stalo. Vůbec si nedovedu představit být v kůži jednoho z nich. Už vůbec ne v kůži Ciblijeva. Jsem zvědavý, jak to s ním dopadne na zemi a obávám se toho nejhoršího :-(.

    Pane Šamárek, opět (y) a jednička s hvězdičkou!

  3. Jura napsal:

    Drama jak z bijáku a to sledování Apolla 13 po kolizi je jak z filmu Připoutejte se prosím! ( v originále Airplane! ): „Pusťte lidem něco na uklidnění.“
    Napadá mě: nenudí se trochu nyní kosmo/astronauti na ISS?
    Díky moc pane Šamárek za další úžasný díl.

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.