Svět nad planetou (65. díl)

Pšenice vypěstovaná na palubě Miru

Na začátku roku 1997 bylo stanici poměrně horko. Její dráha byla v té době totiž orientována tak, že téměř nevstupovala do zemského stínu. Jinak však život na palubě plynul relativně klidně. Nový rok oslavila posádka tím, že si mohla o hodinku přispat, nicméně to byl jediný ústupek pracovnímu plánu. Korzun a Kaleri se na začátku roku zabývali demontáží bloků systému Kurs z modulu Kristall (pro potřeby testování s raketoplány měl Kurs fungovat pouze v pasivním režimu). Sejmuté bloky měly putovat zpět na Zem a měly být použity v některém z příštích Progressů nebo Sojuzů. Po rozpadu SSSR se výrobní závod Chartron v Kyjevě ocitl na území samostatné Ukrajiny a ta si za Kurs nechávala platit div ne zlatem. Rusové počítali s tím, že po dobu trvání projektu Shuttle-Mir budou Kursy dopravovány raketoplány zpět na Zem a recyklovány. Zatímco se Valerij a Alexandr mořili s rozpojováním elektroniky, John Blaha pracoval zejména s malým skleníkem, kde se měly čile k světu výhonky pšenice. Už na podzim kosmonauti „sklidili úrodu“ a hned semena ze sklizených klásků znovu zasadili. Nyní měla být na Zem dopravena sklizeň pšenice, která celý svůj životní cyklus strávila v podmínkách mikrogravitace. Pro biology a specialisty na výživu se mělo jednat obrazně i doslova o žně. Krom všech prací se ovšem posádka i stanice připravovaly na návštěvu, která měla přilétnout v polovině ledna. Její cesta vzhůru však nebyla bez problémů…

 

Nová tvář na palubě

 

Čtvrtý americký increment měl proběhnout v první polovině roku 1997. Už 29. května 1995 do Hvězdného městečka přijeli Jerry Linenger a Scott Parazynski. Lineneger měl být hlavním kandidátem a Parazynski jeho dublérem, sám pak měl Jerryho na palubě Miru vystřídat – increment číslo 5 se měl odehrávat v jeho podání. Oba astronauti začali základní ruský výcvik, ale zhruba tři měsíce po jeho zahájení přišel neočekávaný zvrat.

Pro Parazynského musela být, stejně jako pro všechny kosmonauty a astronauty pracující v rámci ruského programu, vyrobena na míru anatomická vložka do sedadla Kazbek. Tento krok byl nutný pro každého, kdo byť jen potenciálně mohl zažít jízdu kosmickou lodí Sojuz (a týkalo se to i účastníků amerických dlouhodobých pobytů, neboť ti sice byli dopravováni raketoplánem, ale v mezidobí sloužil Sojuz jako záchranný člun). Právě v těchto křeslech umístěných v návratové kabině se kosmonauti vraceli na Zem. A návrat to byl poměrně tvrdý, nemálo těch, kteří jej zažili, přirovnali přistání v Sojuzu k automobilové havárii následované pobytem v automatické pračce. Bylo bezpodmínečně nutné, aby byl kosmonaut pevně usazen v křesle a aby anatomická vložka přesně kopírovala tvar jeho zad, jinak hrozil úraz páteře.

Wendy Lawrence a Scott Parazynski se na Mir nakonec dostali - byť v jiné roli, než původně předpokládali...

Wendy Lawrence a Scott Parazynski se na Mir nakonec dostali – byť v jiné roli, než původně předpokládali…
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

U křesel Kazbek není ani tak klíčovým ukazatelem celková výška kosmonauta, ale zejména jeho výška vsedě. Maximální přípustná výška v tomto případě je 95 cm. A Scott měl vsedě výšku 97 cm. Po tomto zjištění Rusové informovali americkou stranu, ale zatím se zdrželi jednoznačných závěrů – vždyť přeci u Valerije Korzuna nastal podobný problém, možná se nečekanou situaci podaří vyřešit. Ale když o pár týdnů později došlo na proměřování před výrobou anatomické vložky v továrně Zvezda, Parazynski i se svou omezenou znalostí ruštiny z řeči přítomných specialistů pochopil, že v tomto případě je vše marné. Na konci září se sešla komise sestávající ze zástupců NASA, Roskosmosu, lékařů a pracovníků Zvezdy. Výstup z jednání byl jednoznačný: Scott Parazynski nemůže ve výcviku pokračovat.

Zklamaný Scott v říjnu odjel domů a mezitím byl ve výcviku nahrazen astronautkou Wendy Lawrence. Ta se už od jara 1995 připravovala jako kandidátka pro šestý increment. Už tehdy se ukázalo, že Wendy je příliš malá pro skafandr Orlan DMA. Její výška činila 162,5 cm, přičemž pro práci v Orlanu DMA bylo zapotřebí vyrůst minimálně na 164 cm. Nicméně tehdy dostala osobní „bene“ pro dlouhodobý let na Mir, ovšem s podmínkou, že její let nebude v žádném případě zahrnovat výstup do otevřeného prostoru. Wendy se tedy mohla připravovat dál. Jenže mezitím začaly prosakovat zvěsti o problému Scotta Parazynskiho.

Wendy dostala jeho místo, ovšem jen nakrátko. Vzhledem k tomu, že se pro další increment předběžně počítalo s výstupem do volného prostoru v Orlanu, byla milá Wendy z kola venku dříve, než se vůbec stačila rozkoukat. Bylo to jako v nějaké absurdní komedii, mezi astronauty se začala šířit říkanka „Scott je moc velký, Wendy moc malá“.

Nastalo horečné hledání kandidáta, který by mohl dělat dubléra Jerrymu Linenegerovi a následně si „odkroutit“ necelý půlrok na Miru. V té době ve Hvězdném městečku pobýval Michael Foale, který zde pracoval právě na problematice výstupů Američanů během jejich pobytů na Miru. Jako trojnásobný veterán letů na raketoplánech a jako člověk, který už měl s Rusy co do činění (byl členem posádky mise STS-63, která provedla přiblížení k Miru), se jevil jako ideální kandidát. Navíc neměl problém s výškou, do říkanky „Scott je moc velký, Wendy moc malá“ tak mohl být doplněn veršík „Mike je tak akorát“.

"Náhodný kolemjdoucí" Michael Foale

“Náhodný kolemjdoucí” Michael Foale
Zdroj: commons.wikimedia.org

Mike v té době počítal s tím, že poletí na misi STS-86 a vzhledem k tomu, že měl malé děti, se nijak nehrnul do stěhování do Ruska. Když byl v říjnu 1995 na zmíněném pracovním pobytu ve Hvězdném, jedna ze sekretářek v kanceláři DOR (ředitele pro letové operace-Rusko) mezi řečí prohodila: „Miku, slyšeli jsme, že se sem za tři týdny vrátíš.“ Pro Foala to bylo jako rána kladivem. O tomto vývoji událostí neměl ani tušení. Nicméně mu bylo jasné, že o podobných věcech se nediskutuje. Po návratu s manželkou zabalili věci, pronajali dům a v listopadu už bydleli v jednopokojovém krcálku ve Hvězdném.

Na pozadí těchto turbulencí se ke své misi připravoval Jerry Linenger. Jerry byl zajímavým typem astronauta. Původně lékař námořnictva Jerry Michael Linenger byl ve svém oboru na slovo vzatým odborníkem a ve volných chvílích se věnoval nejrůznějším fyzickým aktivitám – miloval maraton, triatlon, plavecké závody na otevřeném moři a podobné radovánky. Dosud měl na kontě jednu misi, v září 1994 byl letovým specialistou letu STS-64. Už před tímto letem s ním šéfastronaut Robert „Hoot“ Gibson mluvil o možnosti letět na Mir. Tehdy to Linenger bral jako hudbu budoucnosti, nicméně těsně po návratu na Zem to vypadalo, že budoucnost nastala. Gibson se Linengera během osobního rozhovoru zeptal, jestli s ním může pro let na ruskou stanici nadále počítat. Jerry samozřejmě kývnul.

Věci se ve skutečnosti měly tak, že pro misi STS-64 byl vybrán, aby měl na kontě alespoň nějakou zkušenost s vesmírem. Původně měl vystřídat Shannon Lucid, ale vzhledem k tomu, že v plánu byl také výstup do volného prostoru, pro který byl Linenger coby letový specialista trochu lépe připraven, prohodil si pořadí s Johnem Blahou (ten jako pilot a posléze velitel raketoplánu výcvik pro EVA nepodstoupil).

Jerry Linenger

Jerry Linenger
Zdroj: commons.wikimedia.org

Ovšem jistý problém se skrýval v Jerryho osobnosti. Podle některých byl spíše sólovým hráčem, který příliš nehleděl na zájmy celku a jel si po své koleji. Šuškalo se, že když se mu během STS-64 snažili zkušení kolegové poradit, odbýval je s tím, že jejich rady nepotřebuje. Co je na tom pravdy, je otázkou, nicméně to do jisté míry odpovídá způsobu, jakým Linenger pojal svou misi na Miru. Neměl také příliš velký problém s tím, aby rázně informoval vedení amerického kontingentu ve Hvězdném městečku, kdykoli se mu něco nelíbilo. Frank Culbertson, který byl zástupcem šéfa a programovým manažerem americké části programu Shuttle-Mir, vzpomínal, že měl předem husí kůži z každého setkání s Linengerem, protože věděl, že jej Jerry zahrne proudem stížností. Ovšem abychom byli úplně féroví, Culbertson sám měl dost másla na vlastní hlavě. Mimo jiné i na jeho ramena padal chaos, který v programu panoval. Blaha se dokonce posléze nechal slyšet, že Culbertsona by nejraději posadil do vězení, protože svou roli naprosto nezvládl a problémy s vědeckým programem jednotlivých incrementů, problémy s komunikací, problémy s výcvikem a další průšvihy padají na jeho hlavu. Linenger se však nakonec dokázal se všemi obtížemi během přípravy k letu vypořádat a jeho výcvik nenarušilo narození prvorozeného syna Johna v listopadu 1995, ani těhotenství jeho manželky Kathryn v době, kdy měl Linenger odlétat ve vesmíru.

Jerryho měla na Mir dopravit posádka mise STS-81. Atlantisu měl velet zkušený Mike Baker, kterému měl na pravé sedačce sekundovat pilot Brent Jett. Letovými specialisty byli Peter Wisoff, John Grunsfeld a Marsha Ivins. Posledním do party byl samozřejmě letový specialista číslo 4, kterým byl Linenger. Ten se ovšem víceméně jen vezl, jeho skutečná práce měla začít až na Miru.

Posádka mise STS-81: (zleva): Grunsfeld, Jett, Blaha, Wisoff, Linenger, Baker, Ivins

Posádka mise STS-81: (zleva): Grunsfeld, Jett, Blaha, Wisoff, Linenger, Baker, Ivins
Zdroj: en.wikipedia.org

Na rozdíl od předchozích výprav amerických raketoplánů k Miru tentokrát Atlantis, zbytek startovní sestavy, pozemní vybavení ani počasí nebylo třeba přemlouvat a 12. ledna 1997 se dosud temná ranní floridská obloha rozzářila plameny ze tří motorů SSME a dvou pomocných motorů SRB. Navedení raketoplánu na předběžnou parkovací dráhu trvá zhruba osm a půl minuty a je to jeden z nejvíce adrenalinových zážitků, jaké si člověk kdy dokázal dopřát. Nicméně jak stroj tak posádka dorazila na orbitu ve zdraví, přičemž absence problémů byla pro zúčastněné až zarážející. Letový ředitel Bob Castle na tiskové konferenci prohlásil, že to bylo poprvé, kdy se před startem a během něj vyskytly pouze dvě závady, přičemž v obou případech se jednalo o naprosté banality.

Stíhání Miru trvalo dva dny a v Moskvě už bylo brzké ráno 15. ledna, když oba stroje od sebe dělilo jen několik posledních kilometrů a vzdálenost se neustále snižovala. Atlantis k Miru přilétal podle schématu, které vyzkoušely už předchozí posádky a bez jakýchkoli problémů plnil jeden milník sbližování za druhým. O půl šesté ráno byl Atlantis 50 metrů od stanice a začal ji pomalu oblétávat směrem k ose stykovacího uzlu Dokovacího modulu. Z okénka stanice se na své kolegy usmíval a mával John Blaha, který se už nemohl dočkat svých rodáků. Přibližně pět minut před šestou ranní se mechanismus stykovacího uzlu na Atlantisu jemně dotknul protikusu na Miru a o pár sekund později mohl Mike Baker potvrdit kontakt a záchyt. Americký raketoplán se popáté připojil ke komplexu Mir a čtyři stovky kilometrů nad Zemí opět vzniklo obří soulodí o hmotnosti 240 835 kg.

Během přípravy na otevření příklopů měli Američané menší potíže se spojením, proto se poprvé obě posádky mohly setkat až krátce před devátou hodinou, asi o dvacet minut později oproti plánu. Jako už tradičně po prvním přivítání obě posádky odpluly do základního bloku, kde Rusové nachystali podle starého zvyku chléb a solné tablety, Američané se zase na oplátku vytasili s pytlíkem čerstvých jablek.

Tiskové konference z duše nesnáší každý kosmonaut a astronaut (jedinou výjimkou byl pravděpodobně John Glenn). Proto bylo pro všechny vysvobozením, když náhle začala ječet poplašná siréna. Valerij Korzun se s omluvným úšklebkem vydal k hlavnímu pultu zjistit, co se děje. Ukázalo se, že akumulátory vykazovaly nízkou úroveň nabití. Tiskovka tak musela počkat, než se nabijí. Pro Linengera to byla předzvěst toho, co jej na Miru čeká. Navenek byl Linenger nadšený a spokojený. Požádal o druhou porci chleba se solí a zatímco se rozhlížel po svém novém působišti, prohlásil: „Dům vypadá skvěle, fantasticky. John (Blaha – pozn. aut.) vypadá také dobře. Všichni se zdají být v pořádku a spokojení. Bude se tady dobře žít…“

Ovšem ve skutečnosti byl Jerry ve střehu. Po otevření příklopů jej do nosu, uvyklého na téměř sterilní prostředí raketoplánu, udeřil pach, který se prý nedal označit za vyloženě nepříjemný, nicméně pro Američany byl nezvyklý. Lehce zatuchlý, přitom povědomý. Linenger jej vzdáleně přirovnával k pachu sklepa u prababičky nebo pachu vinného sklípku. Asi nehorší byla situace v Kvantu-1, který sice oficiálně stále figuroval coby astrofyzikální modul, ovšem ve skutečnosti byl zčásti zaplněn odpadem. Od základního bloku nebylo možné dohlédnout na jeho konec a když se Marsha Ivins pokoušela proplout na jeho konec, se smíchem se ptala, jestli je tam někde skutečně připojen Progress. Když prolétala kolem některých vaků s odpadem, musela si zacpávat nos.

Prvním pracovním úkonem, který posádky hned začerstva provedly, bylo přenesení Linengerovy anatomické vložky sedadla a skafandru Sokol-KV2 do Sojuzu TM-24. Linenger se tak stal právoplatným členem expedice EO-22 a v případě nouze by opustil stanici už nikoli v kabině raketoplánu, ale v návratovém modulu Sojuzu. Opačným směrem zase putovaly náležitosti Johna Blahy. Také následující den přinesl významnou událost – Jerry Linenger oslavil narozeniny ve vesmíru. Ke dvaačtyřicátinám mu během telekonference poblahopřála jeho manželka Kathryn a obě posádky si mohly pochutnat na čokoládovém pirohu, který před letem upekla Marsha Ivins.

Práce však nečekala. Ivins neprokázala jen kuchařské kvality, ale výtečně si poradila i s funkcí „loadmastera“, tedy osoby, která je zodpovědná za přenášení a umisťování nákladů na palubách obou strojů. Během několika dní pod jejím dohledem posádky přenesly zhruba 2 700 kg nákladu z útrob raketoplánu na Mir a opačným směrem pak putovalo téměř 1 100 kg odpadu, vzorků, záznamů a dalších položek určených k dopravě zpět na Zemi.

Mezitím si ve volných chvílích Blaha bral Linengera stranou a zasvěcoval jej do tajů a zákoutí života na Miru. Protože předtím sám nedostal dost času k převzetí směny od Shannon Lucid, ještě před příletem Atlantisu si na plánovačích vyhádal mnohem více času pro tyto účely. John trval na tom, že je nezbytné, aby se Jerry dozvěděl a naučil co nejvíce, jinak jeho mise bude minimálně na začátku trpět nedostatkem efektivity, stejně jako tomu bylo u něj samotného. Přesto, když pět dní společného letu uplynulo, John Blaha měl za to, že ještě neřekl Linengerovi všechno, co bylo potřeba.

Čas však nezastavíš a 20. ledna nastal okamžik loučení. Byly uzavřeny příklopy a před šestou hodinou ráno moskevského času se Atlantis od Miru odpojil. Poté, co raketoplán odlétl do bezpečné vzdálenosti, provedl Mike Baker dva oblety stanice, které byly pochopitelně zaznamenávány fotoaparáty i videokamerami. Pak následoval separační zážeh motorků RCS a z Atlantisu se stala jen jasná tečka, která pomalu pohasínala.

Posádka raketoplánu zatím nevěděla, kdy se vlastně vrátí na Zem. Jedním z klíčových experimentů mise STS-81 byly testy zařízení TVIS (Treadmill Vibration Isolation and Stabilization System). Toto zařízení mělo izolovat běhací pás od okolní konstrukce a výrazně tak omezit otřesy během jeho používání. TVIS měl být osazen do ruského modulu stanice Alpha (pozdější ISS). Jenže když byl experiment s tímto zařízením ještě před příletem k Miru proveden, v důsledku selhání počítače nebyla zaznamenána žádná data. Proto vedení mise začalo uvažovat o tom, že by byl let prodloužen o jeden den, aby bylo možné experiment zopakovat. Ovšem po odletu od Miru posádka Atlantisu experiment zopakovala v době, kdy měla naplánován odpočinek. Tentokrát se počítač choval způsobně a vše dopadlo podle představ všech zúčastněných.

Přešťastný Blaha s manželkou a dcerou několik desítek minut po přistání

Přešťastný Blaha s manželkou a dcerou několik desítek minut po přistání
Zdroj: commons.wikimedia.org

Raketoplán tak mohl ve středu 22. ledna po desetidenním letu přistát na dráze Kennedyho kosmického střediska. Johna Blahu objala gravitační náruč rodné planety po 128 dnech, 5 hodinách, 27 minutách a 57 sekundách od startu. Lékaři jej předem prosili, aby po přistání z raketoplánu nevycházel po svých – tím by byla zkreslena data z veledůležité první fáze readaptace na pozemské podmínky. Vedení mise však Blahovi dalo volnou ruku, pokud bude chtít vstát, může, pokud ne, ať nevstává. Nakonec toto dilema za Blahu vyřešila příroda. Přestože John chtěl odejít z paluby Atlantisu stejně jako ostatní, nakonec se dokázal jen posadit a i to mu působilo značné potíže. Došlo tedy na nosítka. V jedné z nedalekých budov, kam trajler zamířil, se Blaha konečně dočkal toho, co mu podle jeho slov ve vesmíru chybělo nejvíce. Čekala tam na něj jeho manželka Brenda s dcerou. Odloučení od své polovice Blaha během letu nesl velmi těžce a nyní bylo evidentní, že je navýsost šťastný. „Samotného mě udivilo, jak moc mi chyběl člověk, který teď stojí vedle mě. První měsíc na orbitě mi strašně chyběly věci, které jsem měl rád tady. Nakonec jsem se rozhodl, že na ně musím zapomenout. Sám sobě jsem si musel říct, že je možná už nikdy neuvidím. Trochu jsem musel popracovat nad tím, abych zapomněl na Brendu a až když se mi to podařilo, na stanici se mi začalo líbit.“ Nyní Blahu čekali muži v bílých pláštích, aby zaznamenali změny, kterými procházel jeho organismus během uvykání na zemskou tíži a také dlouhá dovolená. Podle svých slov si ji John plně zasloužil.

Na orbitální dráze se zatím rozkoukával jeho nástupce. Linenger se pomalu začínal vpravovat do onoho podivného rytmu práce vysoko nad Zemí a zvykal si na prostředí, kde nic, co si lidstvo během své evoluce vepsalo do podvědomí, neplatí. Se svými ruskými kolegy stráví pouze něco málo přes měsíc, protože zanedlouho má přiletět Sojuz s novou posádkou. Předávka směny bude trvat zhruba dva týdny, pak Korzun s Kalerim odletí a Jerry se začne sžívat se svými novými kolegy. Ani v tom nejčernějším snu si však nedokázal představit, co se během oné předávky odehraje. Stejně tak představitelé NASA neměli nejmenší tušení o tom, že velmi vážná krize vztahů s ruskými partnery už nenápadně vykukuje zpoza rohu…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/blaha-photos/blaha-p-001.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-86-photos/86p-022.htm
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Michael_Foale.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jerry_Linenger.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-81_crew.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:John_Blaha_with_wife_and_daughter.jpg

Svět nad planetou (65. díl), 4.9 out of 5 based on 15 ratings
Pin It
(Visited 2 603 times, 3 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 4.9/5 (15 votes cast)
(Visited 2 603 times, 3 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


8 komentářů ke článku “Svět nad planetou (65. díl)”

  1. Greyfin napsal:

    Bože, zas čekat týden…. 🙂
    Fajn článek, děkuji za vyplnění času ve vlaku.

  2. vreckam napsal:

    Jednička s hvězdičkou pane Šamárek, popřípadě pětka (hvězd), jako každé úterý 🙂 …

    Zaujala mě stejně věta:
    ” jeho výcvik nenarušilo narození prvorozeného syna Johna v listopadu 1995, ani těhotenství jeho manželky Kathryn v době, kdy měl Linenger odlétat ve vesmíru. ”

    Asi jim nešla často elektrika, popřípadě v ruské TV toho moc na koukání nebylo 😀

  3. Mr G napsal:

    Paradne citanie k obedu. Dakujem za clanok 🙂

  4. Roman Škrášek napsal:

    Už několikátý týden čtu tento seriál a rád bych se, pane Šamárku, zeptal, kde berete toliko informací? Vlastní dobové poznámky či nějaká literatura? Je to super! Díky

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.