John Blaha byl nešťastný. Jako profesionální astronaut bral každý svůj let do vesmíru jako vyvrcholení svých dlouholetých snah, jako něco, pro co posledních šestnáct let žil. A zatímco své čtyři mise na palubě raketoplánu si užíval plnými doušky, nyní tomu tak nebylo. Přestože pobyt na ruské orbitální stanici měl být vrcholem jeho kariéry, k němuž aktivně směřoval, realita byla zcela odlišná. A nebyly za tím kulturní rozdíly nebo osobnostní nekompatibilita. Stav, ve kterém se Blaha ocitl, měli na svědomí Američané, přesněji řečeno pozemní tým a nadřízení. Blaha byl jejich vinou soustavně přetěžován a přestože upozorňoval na nerealistické termíny v denním programu, jeho tým dlouho odmítal brát jeho připomínky na vědomí. Výsledkem bylo Blahovo naprosté vyčerpání a neustálá frustrace, která nenápadně přešla do trvalého negativního stavu mysli. Když John večer co večer ve svém spacím pytli probíral svou situaci a stav, poznenáhlu mu došlo, že jeho morózní nálada, vyhýbání se kontaktu s ruskými kolegy a odsekávání směrem ke svému týmu během komunikačních oken jsou symptomy čehosi hlubšího a vážnějšího. John Blaha pochopil, že onen stav se nazývá deprese. A pokud se v tomto stavu nacházíte na palubě orbitální stanice 400 kilometrů nad Zemí se dvěma chlapíky, kteří téměř nemluví vaším jazykem, vaši nejbližší jsou kdesi daleko a víte, že se s nimi setkáte až za několik měsíců, je zaděláno na velký průšvih…

Každý temný mrak jednou odpluje

Přes Blahovy problémy posádka Miru na přelomu září a října 1996 pokračovala v plnění svého letového programu. Korzun a Kaleri se věnovali údržbě stanice a speciálně se zaměřovali na opravy termoregulačního systému, zatímco Blaha pracoval na experimentu s růstem krystalů v koloidních roztocích a také se začal věnovat palubnímu skleníku, kde mu Shannon Lucid přenechala dohled nad rostoucími výhonky pšenice. Bylo třeba také provést inventarizaci materiálu, který spolu s Blahou dorazil na palubu stanice.

V polovině října proběhla na Miru jedna nepříjemná událost – porouchala se pumpa na palubní toaletě. To by teoreticky neměl být problém, protože stačilo pumpu vyměnit, náhradní kus dorazil na Mir v průběhu čtrnácté expedice. Jenže všechny pokusy vyzvědět od tehdejších obyvatel stanice, Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova, kdeže to tenkrát onu pumpu uložili, skončily neúspěchem. Po dvou letech, které od té doby uplynuly, si kosmonauti za nic na světě nedokázali vybavit, kde tenkrát pumpa skončila. Nový kus měl nyní na stanici dopravit Progress M-33 a zatím si posádka musela nějak poradit a využít nouzové kontejnery na metabolický odpad.

Jenže žádná nepříjemnost není tak velká, aby se nemohla stát ještě horší. Progress M-33, jehož start byl původně naplánován na 27. července, následně posunut na 5. září a nakonec na polovinu října, se měl ještě více opozdit. Důvodem byly opět problémy s financováním a tím pádem i se stavbou nosiče Sojuz-U v továrně Progress v Samaře. Nový termín startu nákladní lodi byl určen na druhou polovinu listopadu. Ovšem už na začátku tohoto měsíce posádka Miru hlásila, že nouzové kontejnery jsou téměř zaplněny. Pokud by Progress nabral další zpoždění, situace by začala být velmi vážná.

Na Zemi se mezitím bojovalo o termíny. Stavba raket trpěla chronickým zpožděním a neexistovala žádná zásoba „civilních“ Sojuzů-U, které by bylo možné v takových případech použít. A u nosiče, který byl určen pro Progress M-33, chybělo několik motorů pro první stupeň. V takovém stavu raketa pochopitelně nemohla být přepravena na Bajkonur. V minulosti se problém dařilo řešit za pomoci vojáků, kteří ze svého arzenálu potřebné rakety občas uvolnili, nicméně u Progressu M-33 to nakonec nebylo třeba. V Samaře se v té době nacházel Sojuz-U, který byl v červenci toho roku použit při neúspěšném pokusu o vypuštění Progressu M-32. Pečlivý čtenář si jistě pamatuje, že během příprav k jednomu z pokusů se objevila trhlina v kyslíkové instalaci a motorový prostor u jednoho bloku byl zalit kapalným kyslíkem. Raketa tehdy putovala zpět k výrobci a nyní z ní byly kanibalizovány motory pro nosič, který měl vypustit Progress M-33. 4. listopadu mohla být raketa pro nákladní loď poslána na kosmodrom.

Na pozadí těchto patálií John Blaha řešil své problémy s depresí. Korzun s Kalerim si všimli jeho neochoty ke komunikaci a došlo jim, že John prochází těžkým obdobím. Rozhodli se jej alespoň trochu rozptýlit a pokoušeli se zavést řeč na běžná témata jako je osobní život, rodina a podobně. Snažili se mu také pokud možno ulehčit tak, aby měl více volného času. Blaha se tak mohl více věnovat rozhovorům s radioamatéry prostřednictvím amatérské vysílačky, která na Miru byla, a sledování videokazet s fotbalovými a baseballovými zápasy. Jeho samotného stav, ve kterém se ocitl, velmi iritoval. Snažil se přijít na řešení logickou cestou a postupně si vypracoval rutinu, která alespoň trochu snímala z jeho ramen obrovský pracovní nápor. Každé ráno nejprve věnoval pár okamžiků amatérskému rádiu a snažil se uspořádat si práci tak, aby byl pokud možno hotov kolem osmé večer, byť se mu to nedařilo vždy – několikrát do týdne býval nucen protáhnout pracovní den až do pozdní noci. Ke konci října nicméně začal sám na sobě pozorovat, že jeho stav se pozvolna lepší.

Zlom přišel jednoho večera, kdy se John potloukal kolem stolu v základním modulu, zatímco Korzun a Kaleri provozovali předepsaný tělocvik. Do té doby Blaha jedl vždy, když mu to dovolila práce, takže o společném jídle s ruskými kolegy nemohlo být ani řeči. Také nyní mu oba Rusové řekli, aby se na ně neohlížel a pokud chce jíst, ať začne bez nich. Tak to probíhalo mnoho večerů předtím, ale teď Blaha opáčil, že na ně s jídlem počká. A od té chvíle Blaha ve svém nahuštěném programu vždy našel skulinku na to, aby se mohl se svými parťáky najíst, ale hlavně si během jídla popovídat. K velkému překvapení na obou stranách se z Korzuna, Kaleriho a Blahy stala usměvavá a komunikativní partička. Rusové s radostí pozorovali Blahovu změnu ze zamlklého a uštvaného muže v upovídaného příjemného společníka a Blaha zase zjistil, že jeho původní obavy ohledně možného osobnostního střetu mezi ním a Valerijem Korzunem byly liché.

Zdálo by se, že se Američané ze svých chyb poučí a pokusí se aplikovat také zkušenosti, které během svých dlouhodobých misí nasbírali i jejich ruští partneři. Podle všeho se ale udál pravý opak. V polovině října byl ze své funkce operačního vedoucího pozemního týmu pro třetí americký increment odvolán Caasi Moore. Na jeho místo ale nezamířil náhradník, ale hned sedm náhradníků. Následkem tohoto kroku pak nastal trochu bizarní okamžik, když 1. listopadu pozemní tým pro Johna přichystal malou halloweenskou telekonferenci, během níž byli členové týmu v maskách. Když nakonec masky sejmuli, Blaha si uvědomil, že až na jednu výjimku nikoho z lidí na obrazovce nezná.

Pobyt na Miru pro Blahu přinesl ještě jeden nepředvídaný okamžik. 5. listopadu se měly konat prezidentské volby. Když byl John na konci října během jedné z tiskových konferencí dotázán, zda bude z paluby stanice hlasovat, nedokázal odpovědět. Na volby jednoduše zapomněl. Pokusil se o žert s tím, že za něj možná bude hlasovat jeho žena, kterou k tomu zplnomocní, ale jak to bude doopravdy, to netušil. Nemohl vědět ani to, že volební komise okrsku Harris, kam Blaha podle bydliště spadal, se pokusila zařídit, aby mohl jejich spoluobčan, toho času na hodně daleké služební cestě, hlasovat elektronicky. Jenže iniciátoři narazili na zákon, který určoval, že hlasování je možné pouze pomocí papírového volebního lístku, který navíc musí doručit americká pošta. Nepomohl ani apel k texaskému guvernérovi Georgi Bushovi mladšímu. Blaha tedy svým hlasem nemohl nijak pomoci svému vybranému kandidátovi k zisku prezidentského úřadu pro následující volební období. Bill Clinton nicméně nakonec i bez Blahova hlasu do Oválné pracovny opět usedl.

Také Rusové měli práce skutečně až nad hlavu. Jejich letový plán počítal s několika desítkami experimentů a pozorování. A krom toho bylo třeba čím dál častěji pečovat o stárnoucí části Miru. Základní blok už nějakou dobu trápil pokles tlaku v chladicích okruzích. Kaleri s Korzunem věnovali mnoho času hledání míst úniku a v průběhu října se jim podařilo netěsnosti objevit. U okruhu číslo 2 byla netěsnost nalezena v oblasti přechodové komory a kosmonauti situaci vyřešili obalením příslušného místa k tomu určeným materiálem. Okruh číslo 1 zase prosakoval v místech, kde byl k okruhu připojen výměnný panel s hydročerpadly. Korzun s Kalerim panel vyměnili, doplnili etylenglykol a na počátku listopadu mohli ohlásit, že oba okruhy jsou v pořádku.

Posádka se skutečně nenudila, stanice však k některým bodům programu nepotřebovala jejich asistenci. Díky dálkovým povelům ze Země bylo možné provádět některá pozorování oblohy a zemského povrchu bez jejich zásahu, jako tomu bylo například 1. listopadu. Toho dne, velmi brzy ráno a dlouho před budíčkem pro posádku, byl z řídicího střediska vydán pokyn na změnu orientace stanice. Poté, co Mir zaujmul v prostoru potřebnou polohu, proběhlo snímání okolí Chabarovska pomocí přístrojů MOMS-2P a MSU-SK a následně byla stanice zase vrácena do původní orientace. Během celé zhruba dvouhodinové procedury Korzun, Kaleri a Blaha sladce spali.

Ve druhé polovině listopadu se začali kosmonauti opět věnovat Progressu M-32, který kotvil u zadního portu stanice. Náklaďák bylo nutno zaplnit odpadem a nepotřebnou aparaturou, což nebyla úplně jednoduchá práce. Bylo zapotřebí zachovat centráž lodi a proto byl každý krok konzultován s řídicím střediskem a z celé nakládky byla pořizována obrazová dokumentace. Nikdo nechtěl riskovat, že se Progress vinou špatného rozmístění nákladu nebo přetížení stane neovladatelným.

20. listopadu z Gagarinské rampy odstartoval Progress M-33, jehož přípravy k letu byly tolik poznamenány problémy s dostupností nosné rakety. Na jeho palubě bylo 2 200 kg zásob a vybavení, Krom jiného útroby náklaďáku obsahovaly také náhradní pumpu pro palubní toaletu. Téhož dne se od Miru oddělil, tentokrát již definitivně, Progress M-32 a zamířil ke své zkáze v atmosféře. 22. listopadu se brzy ráno k zadnímu stykovacímu uzlu připojil jeho nástupce. První položkou, na kterou se posádka vrhla, byly samozřejmě dopisy od rodin. Po několika hodinách oddechu (kvůli brzké stykovce museli kosmonauti vstávat o půl jedné ráno) pak prvním úkolem byla výměna pumpy v palubní toaletě. Přestože se napoprvé oprava nepovedla na sto procent, toaletu nyní bylo možné používat a ze stanice se ozvalo trojhlasné oddechnutí.

Krom jiných radůstek a drobností našel Blaha v útrobách Progressu také čepičku Whitey Forda – legendy baseballového týmu Yankees i s Fordovým podpisem. Pokud předtím ještě mohly přetrvávat stopy deprese, tímto dárkem byl baseballový fanatik Blaha definitivně vyléčen. Jediné, co mu nyní chybělo, byla jeho manželka Brenda, na kterou byl extrémně vázán a se kterou měli velmi krásný vztah.

Přílet Progressu jako by pomyslně odstartoval přípravu k důležitému milníku expedice EO-22. Před Korzunem a Kalerim byly dva výstupy do volného prostoru, během kterých měli kosmonauti podpořit energetický systém Miru a provést ještě několik dalších úkonů. Přípravy na výstupy začaly tradičně prohlídkou a údržbou skafandrů Orlan-DMA. Korzun pečoval o kus s výrobním číslem 27, zatímco Kaleri si vzal na starost oblek s číslem 26.

2. prosince se krátce před šestou hodinou večerní otevřel příklop přechodové komory a oba kosmonauti se vydali ven. Hlavním úkolem pro tento výstup bylo rozvinutí a zapojení dvaadvacetimetrového kabelu mezi dorsálním solárním panelem na základním bloku a rusko-americkým panelem na Kvantu. Tento úkon byl nutný proto, aby byl nový panel plně využit. Do sítě totiž byl schopen dodávat 180 A elektrické energie, přičemž rozvody, které jej pojily s Kvantem, byly dimenzovány jen na 90 A. Zbylých 90 A mělo směřovat skrze rozvody dorsálního panelu přímo do základního bloku s tím, že po instalaci a zapojení kabelu měla být dorsální sluneční baterie základního bloku zcela odpojena – do palubní sítě dodávala již jen slabých 20 A.

Kabel vážil kolem čtyř metráků a byl namotán na dvou cívkách, které kosmonauti měli rozvinovat odprostřed prodlužovacího kabelu. Jejich první cesta směřovala na agregátový úsek základního bloku, tedy zhruba na půl cesty mezi místy propojení na Kvantu a základním bloku. Tam kabel upevnili a začali nejprve rozvinovat první cívku směrem k dorsálnímu panelu. Současně s rozvinováním kabel fixovali na povrchu stanice. Když jej rozvinuli na konec, mohlo přijít hledání těch správných zásuvek pro zapojení. Hledání nějakou dobu zabralo a přestože se kosmonautům podařilo všechny koncovky kabelu identifikovat, v řídicím středisku panovaly obavy z toho, že některé mohou být zapojeny do nesprávných zásuvek. Alespoň trochu odlehčení přinesl tým lékařů, kteří pečlivě sledovali telemetrii plynoucí ze skafandrů Korzuna a Kaleriho. „Kluci, máte nejlepší elektrokardiogram v celé galaxii,“ prohlásil jeden z nich a středisko se na chvíli otřáslo smíchem. Nicméně ohledně koncovek kabelu stále nebylo jasno a proto bylo rozhodnuto přenést tuto práci až na příští výstup.

Nyní se kosmonauti mohli vydat zpět k agregátovému úseku a začít rozvinovat druhou cívku kabelu směrem ke Kvantu. Práce jim šla relativně od ruky, jediné zdržení nastalo v momentě, kdy bylo třeba desaturovat gyrodyny. Tento okamžik zastihl kosmonauty přímo na pomezí mezi základním blokem a Kvantem. Museli se na pár minut pevně zafixovat a ujistit se, že nejsou v dosahu manévrovacích trysek. „Sedíme tu jako švábi,“ ohlásil na Zem Korzun. Oba kosmonauti si také všimli poměrně značných nánosů špíny, které se na povrchu „jámy“, jak byl předěl mezi základním blokem a Kvantem nazýván, za dekádu nastřádaly.

Připojení kabelu k rozvodům z rusko-amerického kabelu proběhlo hladce a stejně hladce se podařilo také přenést nosník Rapana, který byl dosud ukotven k Sofoře, na vrchol nosníku Strombus. Vznikla tak 10,6 metrů vysoká konstrukce, která mohla posloužit jako platforma pro libovolné expoziční experimenty. První výstup byl završen po 5 hodinách a 58 minutách, tedy o devět minut později, než bylo původně plánováno. Velkou část výstupu Korzun s Kalerim pracovali bez spojení se Zemí, přesto se dokázali vypořádat se svými úkoly na jedničku. Jediné, čeho litovali, bylo prapodivné umlknutí antény amatérské radiostanice během jejich výstupu. Hned začerstva požádali plánovače, aby do programu následujícího výstupu zahrnuli inspekci a případnou opravu antény.

9. prosince se příklop na Kvantu-22 otevřel podruhé. Tentokrát Korzun s Kalerim zamířili na Dokovací modul, aby na jeho povrchu instalovali anténu systému Kurs. Anténa, která se nacházela na Kristallu, byla Dokovacím modulem částečně zastíněna. A protože se plánovaly testy systému Kurs na raketoplánech pro možné využití na mezinárodní kosmické stanici Alfa (tehdejší označení dnešní ISS), bylo třeba tuto situaci vyřešit. Progress M-33 přivezl anténu a na kosmonautech nyní bylo, aby ji upevnili na místě, kde se s její instalací vůbec nepočítalo.

Anténa měla být instalována na jedné z přírub stykovacího uzlu APAS. Ovšem už její nalezení bylo velmi pracné, protože místo bylo pokryto protimeteoroidní a termální izolací. Korzun a Kaleri proto dostali hrubé koordináty od řídicího střediska a pak mohli pouze v hrubých rukavicích skafandrů po hmatu zkoušet, zda přírubu ucítí. Hledání trvalo mnohem déle, než plánovači čekali a kosmonauti nabrali zhruba hodinové zpoždění proti plánu. Nakonec se jim podařilo kýžený kousek konstrukce najít a po vyřezání malého otvoru v izolaci mohli anténu instalovat. Pak bylo třeba propojit kabeláž staré antény s novou anténou pomocí prodlužovacích kabelů. To se podařilo pro změnu zase rychleji, než všichni čekali. Následovala cesta zpět na základní blok.

Nedaleko nové Strely se nacházela anténa radioamatérské stanice, ovšem na první pohled na ní nebylo znát žádné poškození. Korzun zkusil odpojit a zase připojit přívodní kabel, načež John Blaha uvnitř stanice vyzkoušel, zda tato procedura zabrala. K velké radosti všech zúčastněných tomu tak skutečně bylo a před Korzunem a Kalerim nyní stál poslední úkol.

Ten byl přenesen z předchozího výstupu. Kosmonauti měli odpojit dorsální sluneční panel od rozvodů v trupu základního bloku a místo ní připojit onu „superprodlužovačku“, kterou rozvinuli před týdnem. Tentokrát šlo všechno jako po másle. Dvojice odpojila starý panel a jeho kabeláž stočila a přivázala k jednomu z blízkých madel. Pak sejmuli krytky z koncovek nového kabelu a bez větších problémů je zapojili do odpovídajících zásuvek. Spoje pak zakryli termálními kryty a bylo definitivně hotovo. Druhý výstup v rámci expedice EO-22 trval 6 hodin a 38 minut (o 52 minut déle oproti plánu).

Po dvou výstupech se rytmus života a práce na palubě Miru opět vrátil k normálu a pomalu se přiblížily Vánoce a konec roku. 25. prosince si posádka dopřála slavnostní večeři s chody ruské, americké a italské provenience a každý si mohl vychutnat náprstek tříhvězdičkového koňaku. Silvestrovský den pak posádka oslavila krom práce také několika videokonferencemi s novináři, známými a rodinami.

Komplex Mir vstoupil do roku 1997 zdánlivě v dobré kondici a plánovači pro něj měli přichystán velmi rušný program. Plánovači ani vedení Energije si ovšem ani v těch nejhorších snech nedokázal představit to, s čím se bude Mir v roce 1997 potýkat a už vůbec nikdo netušil, že komplex bude během několika příštích měsíců hned několikrát balancovat na hraně katastrofy…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/graph/iss-photo/large_life/english/mir-22_blaha.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/mir-22_onboard.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:ISS-11_The_hatch_of_the_Progress_18_resupply_craft.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-24_eva.htm (kredit: Spacefacts.de)