Když v pátek 9. srpna 1996 zazvonil v domě Johna Blahy v Houstonu telefon, John neměl důvod myslet si, že jde o něco neobvyklého. Ovšem zpráva, kterou ze sluchátka uslyšel, mu vyrazila dech. Velitel jeho posádky, Gennadij Manakov, byl z letu ze zdravotních důvodů stažen a s ním se „svezl“ i palubní inženýr Pavel Vinogradov. Jejich místa zaujali Valerij Korzun a Alexandr Kaleri ze záložní posádky a Blaha se nyní dozvídal, že svůj čtyřměsíční let na palubě ruské stanice Mir absolvuje právě s těmito dvěma kosmonauty. To nebylo dobré. Blaha s Manakovem a Vinogradovem během mnohaměsíčního výcviku vytvořil přátelský vztah a oba Rusy považoval za velmi příjemné, profesionální a schopné jedince, se kterými svou misi zvládne odlétat naprosto bez problémů. Nyní však bylo jako mávnutím kouzelného proutku vše jinak a pro Američana to byla rozhodně změna k horšímu. Blaha s Korzunem během výcviku přicházel do styku jen letmo a během těchto kratičkých setkání na něj ruský velitel působil dojmem příjemného a společenského člověka s dobrým smyslem pro humor. Jediný případ, kdy měl Blaha s Korzunem více co do činění byly dva dny na počátku roku, kdy spolu trénovali přežití v zimních podmínkách. Tehdy se s Valerijem udála až zarážející proměna a z příjemného a uvolněného člověka se stal mikromanažer, který dokolečka vysvětloval věci, které byly zcela zjevné a nad vším chtěl mít osobní kontrolu. Blaha si s těžkým srdcem balil několik nezbytností pro let na východ. V pondělí měly odlétat posádky ke startu na Bajkonur a on měl být coby člen expedice EO-22 přítomen. Během tří dnů bude mít možnost strávit se svou novou posádkou několik hodin. Během nich se budou obě strany muset pokusit o navázání přátelských vztahů. Příště se uvidí až na oběžné dráze na počátku Blahova pobytu na Miru…

Obtížná mise

19. září 1996 krátce před tři čtvrtě na osm ráno moskevského času se otevřel příklop mezi Atlantisem a Mirem. Bill Readdy a Valerij Korzun si přes rozhraní DM a přechodové komory raketoplánu podali ruce (narušili tím ruský zvyk, který podávání rukou přes práh považuje za špatné znamení) a následně celá posádka Atlantisu proplula do základního bloku stanice. Asi nejradostnější náladu měla Shannon Lucid, které se už opravdu hodně stýskalo po domově. Nyní měla předat službu na Miru do rukou Johna Blahy. Zajímavé je, že se spolu s Blahou ocitla ve vesmíru už potřetí. Předtím byla v posádce misí STS-43 a STS-58, kde John figuroval coby velitel. Oba byli velmi blízkými přáteli a John si Shannon do obou posádek výslovně vyžádal. Lucid byla během dvou společných misí jeho pravou rukou.

Ještě týž den Blaha umístil do Sojuzu TM-24 svou anatomickou vložku a přemístil sem i svůj skafandr Sokol KV-2. Stal se tak oficiálně členem ruské posádky, zatímco Shannon od dané chvíle patřila k posádce STS-79. V následujících dnech byly skrze Dokovací modul přeneseny téměř dvě tuny materiálu, aparatur a zásob směrem do Miru a opačným směrem pak putovala necelá tuna vzorků, výsledků experimentů, nepotřebného vybavení a odpadu z paluby stanice, včetně jednoho skafandru Orlan. Současně probíhala předávka americké mise mezi Lucid a Blahou.

24. září se astronauti ze Shuttlu a kosmonauti z Miru rozloučili. Pro Shannon to byl smutný okamžik, protože na palubě stanice prožila nezapomenutelný půlrok a svým výkonem nastavila pro Johna Blahu i následující americké obyvatele Miru laťku proklatě vysoko. Ovšem John v té době neměl čas na ceremonie. Krátce předtím totiž přišel na to, že jedna z amerických aparatur, kterou přivezl Atlantis, nefunguje, jak by měla. Rozběhlo se horečné hledání příčiny, přičemž hrozilo, že pokud nebude přístroj opraven, bude muset být vrácen na palubě raketoplánu zpět na Zemi. Uzavření příklopů se blížilo a řešení se stále nedařilo najít. Navíc velmi zlobilo spojení a tak nebylo možné dát Blahovi ucelené instrukce pro opravu zlobivého kusu vybavení. Téměř v poslední chvíli se však spojení umoudřilo a Blaha tak mohl vyzkoušet proceduru, která měla přístroj oživit. Ke všeobecnému ulehčení postup fungoval. Krátce na to byly uzavřeny příklopy mezi raketoplánem a stanicí a obě posádky šly velmi brzy na kutě, protože budíček byl naplánován na dvě hodiny ráno moskevského času. Psalo se už 25. září, když se nad Uralem oba stroje odpojily a raketoplán se začal vzdalovat. Z letové paluby Atlantisu sledovala vzdalující se bývalý domov očividně dojatá Shannon. Z okénka na Miru sledoval vzdalující se raketoplán Blaha. Jak posléze napsal v emailu domů, „Navždy si budu pamatovat ten neuvěřitelný pohled, když se Atlantis odpojil a oblétával Mir. Pohledy na Atlantis orámované černí vesmíru, zemský horizont nebo let nad Ruskem a Čínou nikdy nezapomenu. Páni, jak neuvěřitelný létající stroj Amerika dokázala postavit…“

26. září Atlantis přistál na Kennedyho vesmírném středsku. V okamžiku, kdy se raketoplán zastavil, měla Shannon na kontě 188 dní, 4 hodiny, 0 minut a 9 sekund trvající let. Znamenalo to americký vytrvalostní rekord a světový rekord v letu ženy. Bylo jasné, že jí po přistání nebylo zrovna do zpěvu, nehodlala však na sobě dát cokoli znát. Odmítla připravená nosítka a raketoplán opustila stejným způsobem jako zbytek posádky. Když jí ještě téhož dne volal prezident Clinton, zmínil se i o této okolnosti: „Prostě nemůžu uvěřit, že jste ze Shuttlu vyšla po svých!“ Na KSC Shannon čekalo překvapení právě od prezidenta. Clinton jí nechal poslat obří balení bonbónů M&M’s převázané stuhou s prezidentskou pečetí. Aby toho nebylo málo, firma Frito-Lay Co. Shannon věnovala 188 sáčků chipsů – jeden balíček za každý den ve vesmíru.

Ještě týž den letadlo s posádkou přistálo v Houstonu, kde na letišti čekal krom jiných i Clinton osobně. Dav před improvizovaným pódiem sledoval, jak po schůdkách stoupá nahoru celá posádka STS-79 včetně Shannon. Na pódiu byly připraveny židle a Bill Readdy ohleduplně Shannon kormidloval, aby se na jednu z nich usadila. Ta to však gestem odmítla a projev prezidenta vyslechla vestoje, byť sotva znatelně vrávorala. Její železná vůle zvítězila nad hmotou oslabeného těla. Z letiště putovala Shannon domů, aby se po půl roce mohla natáhnout do vlastní postele.

Na stanici se zatím pomalu zabydloval John Blaha. Tento astronaut s českými předky je velmi zajímavou osobností s ještě zajímavější historií. Jako vojenský pilot absolvoval 361 bojových misí ve Vietnamu a následně absolvoval školu testovacích pilotů na Edwards. Za pasem měl čtyři lety raketoplánem, z toho dva v roli velitele. Pobyt na orbitální stanici byl jeho velkým snem a když na počátku devadesátých let přemýšlel o své perspektivě v tomto ohledu, došel k závěru, že vzhledem ke svému věku nebude mít šanci na pobyt na chystané americké stanici. Zrod programu Shuttle-Mir tedy přivítal s otevřenou náručí, jenže k jeho velkému překvapení NASA do tohoto programu z jakéhosi důvodu zahrnovala pouze letové specialisty, nikoli piloty a velitele.

Poté, co v lednu 1994 Norm Thagard odjel na výcvik do Ruska, Blaha se začal hlasitě ozývat s tím, že není dobré výběr kandidátů pro Mir omezovat pouze na letové specialisty. A v červenci téhož roku se mu dostalo odpovědi, po které toužil. Pokud prý chce, může se přihlásit jako dobrovolník. Blaha spolu s Lucid to léto započali svou přípravu ruskými jazykovými kurzy v Monterey a v lednu 1995 je přivítalo Hvězdné městečko. Nyní se Blaha zabydloval na Miru a podle všeho měl být velmi šťastným člověkem. John ovšem s velkým údivem zjišťoval, že ne všechno je tak, jak si představoval a že ani výcvik ani předávka směny se Shannon jej nepřipravila na všechno, s čím se na stanici setká.

Právě předávka mezi Shannon a Johnem se stala posléze jablkem sváru, které otrávilo vzájemný vztah těchto starých přátel. Podle Blahy se mu Shannon příliš nevěnovala. Údajně strávila vysvětlováním nuancí života na stanici, popisem umístění amerického vybavení a celkově zasvěcováním do mise zhruba hodinu. Lucid posléze kontrovala tím, že během předávky Johnovi pověděla vše, co věděla a vše co mu mohlo v jeho misi pomoci. Pokud trávila více času v Atlantisu, bylo to údajně proto, aby se John mohl lépe sžít se svými ruskými kolegy, přičemž cítila, že její přítomnost by tomuto procesu mohla být na obtíž. Podle Valerije Korzuna, který si velmi dobře uvědomoval, jaký obrovský význam předávka směny má (koneckonců Rusové za dlouhé roky kontinuální přítomnosti na palubách stanic tento proces dokázali dovést téměř k dokonalosti), byl problém spíše na straně Blahy. Korzun i Kaleri se Shannon předem na toto téma diskutovali a z jejich pohledu byl zakopaný pes v tom, že Blaha jednoduše nevěnoval dostatečnou pozornost tomu, co mu Shannon říká. Buď jak buď, za to, co se dělo během jeho mise, dával Blaha vinu mimo jiné právě Shannon a údajně s ní od svého návratu na Zem až dosud nepromluvil ani slovo.

Je možné, že předávka neproběhla úplně hladce, ovšem obtíže, se kterými se Blaha setkal, byly podle všeho způsobeny hlavně nekompetentností jeho pozemního týmu. Ještě před startem se Blaha dohadoval s Isaacem „Caasi“ Moorem, který byl pro jeho misi určen jako vedoucí operací, o to, kdo vlastně třetí americký increment vede. A to nebylo dobré znamení, kompetence a hierarchie měly být vymezeny dávno předtím a na obou stranách jaksi chyběla snaha nasouchat tomu druhému. Jak se dalo očekávat, problémy začaly hned zkraje Blahova pobytu na stanici. Třetí den pobytu měl například Blaha podle denního rozpisu pracovat s experimentem, který se týkal koloidních roztoků. Rozpis, který Moorův tým vypracoval, počítal na zapojení potřebných sedmi přístrojů a součástek, provedení testu a úklid s devadesáti minutami. Jenže to byla doba, která neměla nic společného s realitou života na orbitální stanici. Ve skutečnosti pouze nalezení a vybalení oněch sedmi položek Blahovi trvalo pět hodin! Nebylo to tím, že by Blaha byl takové nemehlo, problém byl v tom, že pozemní tým neměl vůbec ponětí o tom, jak je složité cokoli hledat na stanici přeplněné vybavením, kontejnery, vaky a dalšími předměty všeho druhu a už vůbec neměl představu, jak dlouho trvá byť i triviální úkon v beztížném stavu. Blahovi nezbylo nic jiného, než zpoždění dohánět po večerech, na úkor svého volného času.

Každého okamžitě napadne jednoduché řešení – vždyť přeci stačí celou situací probrat s pozemním týmem a napříště počítat s mnohem delšími termíny pro splnění jakýchkoli úkonu. Jenže podobná konverzace mezi Zemí a Blahou podle všeho neproběhla. Potíž byla i v tom, že Blaha byl pilot, nikoli vědec. Jestliže předtím mohli operátoři poslat Shannon proceduru nebo postup, který v sobě obsahoval „díry“, Shannon díky svým zkušenostem věděla, jak je zaplnit a daný experiment provést. Blaha však, stejně jako každý pilot, očekával, že checklisty budou podrobné, logické a budou odpovídat realitě. Tohle nebyla v žádném případě jeho chyba a Caasi Moore posléze přiznával, že jak předávku směny, tak první týdny Blahovy mise jeho tým jednoduše nezvládl.

Korzun a Kaleri se zatím dívali se vzrůstajícími obavami a možná i hněvem na trable svého amerického kolegy. Přes Blahovy původní obavy se ukázalo, že Rusové jsou profesionálové a navíc velmi přátelští chlapíci, kteří, kdykoli je potřeba, bez řečí s čímkoli pomohou. Jenže Blahovi nijak pomoci nemohli a museli jen přihlížet tomu, jak se Američan pachtí téměř bez oddechu a doslova „s jazykem na vestě“ dohání zameškaný denní program. Zpočátku Blahovy dny vypadaly tak, že zhruba do půlnoci pracoval a následně občas až do půl páté ráno studoval plán na další den a opravoval jej. Dokonce si neměl ani čas vybalit a uspořádat své osobní věci. Kdykoli se během dne potkal s Korzunem a Kalerim, prohodil jen: „Hoši, jsem strašně unavený,“ a zase letěl po své práci. „Bylo mi ho vyloženě líto,“ vzpomínal po letu Kaleri. A pokud tohle řekne ruský kosmonaut na Miru, kterému středisko také nakládá „na hrb“ poměrně velký objem práce, je to na pováženou.

Situace kulminovala jednu říjnovou neděli. Ten den dostal Blaha skrze radioamatérskou poštu sadu pokynů pro biomedicínský experiment, který měl proběhnout následující týden. O pár hodin později Caasi Moore Blahu informoval, že mu sadu pokynů zanedlouho pošle. „Zase další pokyny?“ zeptal se Blaha. „Johne, my jsme zatím nahoru nic neposílali,“ odtušil ostražitě Moore. „Mám je tady přímo před sebou!“ Blaha byl naštvaný, frustrovaný a na pokraji výbuchu. Ukázalo se, že ona sada pokynů byla poslána jako osobní iniciativa jednoho z lékařů v americkém týmu bez konzultace s ostatními a navíc bez konzultace s Rusy, což byla naprosto nutná podmínka. Americký tým se nacházel v naprostém chaosu.

Toho večera Valerij Korzun přerušil americkou komunikační seanci a vyžádal si ruského směnového letového ředitele, Nikolaje Nikiforova. Tomu pak řekl: „Jsem velitelem Miru a můžu ti říct, že to, co provádějí s Johnem Blahou posledních deset dní, je naprosto špatně. Američani se opravdu potřebují lépe zorganizovat!“ Caasi Moore sice tak úplně nerozuměl, co Korzun říká, ale dokázal si rámcově obsah sdělení domyslet. Celý americký tým se kolektivně červenal, všichni si byli vědomi, že jejich způsob vedení Blahovy mise jednoduše nefunguje.

Teprve nyní se cosi změnilo. Blahova pracovní náplň byla osekána o 25 % a procedury byly lépe zpracovány. A přestože nebylo možné všechnu vinu házet pouze na jeho ramena, po třiceti dnech od začátku Blahovy mise byl z pozice vedoucího týmu odvolán Caasi Moore. Když pak Moorovo angažmá Blaha posuzoval ve zpětném pohledu, zjistil, že vůči němu nechová záporné pocity, jak by se dalo předpokládat. Moore byl, stejně jako on, bez větší přípravy vhozen do hluboké vody a všechno byl nucen učit se za chodu.

Přes úpravy v denním plánu se nedalo říci, že by všechno šlo už jen hladce. Rozpis posílaný americkým týmem měl k dokonalosti ještě hodně daleko a Blaha pracoval šestnáct a více hodin denně. Stejně tvrdě pracovali také Korzun a Kaleri, jenže ti byli o dekádu mladší, než jejich americký kolega. John si postupně začal uvědomovat, že fyzicky není schopen pracovní zátěž zvládat tak, jak si pozemní tým představuje. Začal věnovat více času odpočinku a zatímco Rusové často chodívali spát až o půlnoci a později, John zhusta po čtrnácti hodinách práce odplul do Spektru, kde měl své spací místo. Tam mohl sledovat filmy, jejichž kolekci si s sebou na stanici přivezl, nebo si na laptopu prohlížet fotografie své rodiny (včetně vnoučat – Blaha byl v době letu na Mir už několikanásobným dědečkem).

Ale přes všemožná rozptýlení, která si mohl dopřát, se jeho myšlenky neustále vracely k šílenému pracovnímu tempu a k tomu, že nikdo z jeho pozemního týmu zřejmě nemá ani potuchy, jak to ve vesmíru chodí, nikdo nechápe, jak je tady každý sebejednodušší úkon obtížný a časově náročný. Černé myšlenky jej navštěvovaly stále častěji a aniž to John Blaha tušil, do jeho podvědomí se začal vkrádat zvláštní pocit, že s ním něco není v pořádku…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Blaha_arrives_at_KSC.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-79-photos/79p-045.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-79-photos/79p-044.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-79-photos/79p-064.htm