S tím, jak se blížil moment příletu nového modulu Miru, na posádku začal tlačit čas. Bylo třeba provést několik nezbytných operací, bez nichž bylo připojení Spektru nemožné. V první řadě bylo zapotřebí „udělat pořádek“ s panely na modulu Kristall. Ten měl se Spektrem sousedit a jeho solární panely v rozvinutém stavu zasahovaly do pomyslného obrysu solárních panelů Spektru. Již od počátku se počítalo s tím, že panely na Kristallu nezůstanou na svém místě a budou přesunuty na Kvant-1. Ovšem práce se odkládaly a protahovaly souběžně s tím, jak se odkládal start Spektru – kosmonauti měli většinou na práci důležitější věci, než se mořit s panely modulu, když důvod jejich přesunu přiletí kdovíkdy. Během výstupu 17. května 1995 Děžurov a Strekalov sice jeden z panelů konečně přenesli, ovšem nestihli jej rozložit. Nyní bylo třeba, aby započatou práci dokončili, Mir totiž energeticky strádal a elektřiny se vinou snížené plochy solárních panelů nedostávalo. To ale nebylo všechno. Modul Kristall byl na „spodním“ portu přechodového úseku základního bloku jen provizorně. Normálně mělo jeho místo být při pohledu ve směru letu na pravém portu. Dosud nebyl důvod jeho umístění na spodním portu měnit a vzhledem k zachování těžiště stanice to nebylo ani moudré, nyní však měl přiletět Spektr, který měl „umístěnku“ právě vespod. Kristall tedy musel jít z cesty. Znamenalo to práci jak pro kosmonauty, tak pro manipulační mechanismus Ljappa, který se měl během následujících týdnů a měsíců dostat ke slovu hned několikrát. Přípravy na přílet Spektru připomínaly komiksové příběhy o Transformerech – vnější vzhled Miru se měl stát objektem hry na škatulata…

Spektr konečně u stanice

Den po výstupu Děžurova a Strekalova se v řídicím středisku sešla GOGU, tedy Hlavní skupina řízení orbitálního komplexu Mir. Jednalo se o skupinu zástupců střediska, kosmonautů i Energije. Skupina GOGU byla nejvyšším operativním orgánem a počátky jejího působení se kryjí s úsvitem kosmické éry. Nyní měli její členové rozhodnout o tom, jak postupovat dále. Bylo evidentní, že to, co se nestihlo vykonat během EVA 17. května, bude třeba dodělat před příletem Spektru. Rozhodnutí proto nebylo nijak složité: Děžurov a Strekalov se vydají mimo plán ven ještě jednou. Během výstupu jednak rozvinou přenesenou sluneční baterii na Kvantu-1 a také částečně (12 sekcí ze 36) složí druhou baterii, která zůstala na Kristallu. Její úplné složení nebylo možné z důvodu kritické situace s elektrickou energií na komplexu. Takto bude baterie, byť částečně složená a ne zcela optimálně orientovaná, generovat alespoň něco málo elektřiny, což pomůže Mir držet nad vodou. Její kompletní složení však bylo nevyhnutelné. Byť během připojování Spektru neměla představovat problém, během jeho přemisťování na spodní port přechodového úseku byla její kolize s částečně složenou baterií Kristallu jistá. Úplné složení však bude možné provést až po příletu Spektru ke stanici.

Dalším rozhodnutím bylo odložení připojení Spektru ke stanici. Původně se tak mělo stát 26. května, ovšem kosmonauti neměli šanci do tohoto termínu stihnout vše připravit. Spektr se tak připojí až 1. června a tím dostanou Děžurov a Strekalov pár dní k dobru. Do té doby měli mít plné ruce práce.

Ve stejný den, kdy bylo přijato rozhodnutí o dalším výstupu, došlo na palubě Miru k menší nešťastné příhodě. Thagard v rámci povinného každodenního tělocviku cvičil s elastickými pásy a zrovna když dělal dřepy, jeden z pásů mu vyklouznul zpod nohy a udeřil jej do pravého oka. Thagard byl na chvíli pevně přesvědčen, že si oko poškodil. I malé množství světla bylo bolestivé a viděl jen velmi mlhavě: „Jako bych se na svět díval skrze gázu.“ Když Thagard o úrazu řekl Strekalovovi, ten mu s úsměvem řekl: „Jo, tyhle věcičky jsou nebezpečné. Proto je osobně nepožívám.“ Thagard jen kysele odvětil: „Tak moc díky, že jsi mi to řekl až teď…“ Naštěstí se ukázalo, že oko je nepoškozeno, po domluvě s lékaři na zemi Thagard situaci řešil kapkami se steroidy a za pár dní bylo opět vše v pořádku.

Pro Děžurova a Strekalova byly dny po výstupu poměrně nabité. Bylo třeba vysušit skafandry, dobít baterie, doplnit vodu do chladicího systému, vyměnit patrony pohlcující oxid uhličitý a provést celkovou kontrolu systémů skafandrů. Krom toho se oba kosmonauti pustili do rozpojování všech kabelů, které vedly skrze přechodový úsek. Tento krok byl nutný kvůli přemisťování modulů. Moc oddechu si tedy před svým výstupem neužili. Když se však 22. května brzy ráno otevřel příklop přechodové komory na Kvantu-2, panovala dobrá nálada.

První cesta kosmonautů vedla na Kvant-1, kde čekal panel slunečních baterií MSB-2, který o pět dní dříve oba muži přenesli z Kristallu. Panel byl dosud složený v kontejneru a ke Kvantu byl připevněn pomocí jisticí smyčky. Děžurov svého palubního inženýra nejprve převezl na Strele na Kvant. „Baterie je stále na místě a čeká na nás,“ ohlásil s úsměvem v hlase Strekalov. Děžurov zatím Strelu ustavil do takové pozice, aby nebyla poškozena zážehy orientačních motorků základního bloku a přiručkoval za svým kolegou. Krátce na to stanice vylétla z komunikačního „okna“. Na zemi si vedení letu mohlo pouze kousat nehty nebo nervózně usrkávat z šálku čaje, na orbitě zatím Děžurov se Strekalovem pracovali jako kybernetické myšky. V rekordním čase se jim podařilo panel ukotvit a propojit kabeláž s odpovídajícími protikusy na Kvantu. Když tak Mir opět vlétl do zóny sledovacích stanic, mohli spokojení vesmírní pracanti středisku sdělit, že momentálně snímají z panelu ochranný kryt a pak bude vše připraveno na jeho rozložení.

Na pokyn střediska Thagard z interiéru Kvantu zapnul vyhřívání panelu a Děžurov mezitím už pospíchal na základní blok, aby vše připravil pro další bod výstupu. Strekalov čekal na místě, aby uklidil pracovní místo. Dvě hodiny a tři minuty po zahájení výstupu byl ze Země vydán povel k rozevření panelu. Ten se pomalu začal rozkládat. Ve středisku i na stanici zavládlo ulehčení. Strekalov nečekal, až se panel plně rozevře (pokud se začal rozkládat bez zadrhávání, panovalo obecné přesvědčení, že není žádný důvod k tomu, aby se panel nerozevřel zcela) a připoutal se na konec Strely, který mu přihrál Děžurov ze základního bloku. Následoval pomalý přelet Strekalova na Kristall. Mezitím Thagard v interiéru Kvantu propojil kabely a panel tak zahrnul do energetického okruhu komplexu. Operátoři v řídicím středisku následně potvrdili, že panel je zcela rozevřen a do sítě dodává 100 Ampér elektrického proudu, tedy stejně jako na předešlém působišti na Kristallu.

Děžurov zatím zažíval poměrně nepříjemné pocity. Na ovládacím pultíku jeho skafandru se rozsvítil nápis „nízká úroveň ventilace“. Velitel si uvědomil, že typický zvuk ventilátorů slyší jen velmi slabě a za chvíli se mu začala zamlžovat levá strana průzoru jeho skafandru. Nepomohlo ani vypnutí a zapnutí obou ventilátorů – hlavní ventilátor skafandru se sériovým číslem 27 se rozhodl poškádlit svého uživatele. Naštěstí se po chvíli vzpamatoval a Děžurov s ulehčením přivítal jeho hukot.

Oba kosmonauti se nyní nacházeli na modulu Kristall a blížili se ke druhému pracovnímu místu tohoto dne – zatím rozloženému solárnímu panelu MSB-1. Tam se zafixovali a po souhlasu z řídicího střediska dal Děžurov Thagardovi pokyn k zahájení skládání panelu. Thagard podle seznamu úkonů zmáčknul příslušnou sekvenci tlačítek v interiéru Kristallu a inkriminovaný panel se dal do pohybu. Děžurov, u něhož přetrvávalo zamlžení levé části hledí, pravým okem bedlivě sledoval stěžeň panelu. „Hýbe se,“ potvrdil vzápětí. Thagard dostal povolení vydat další povel a první sekce panelu se začala skládat. „Složte dvanáct kousků (myšleno sekcí – pozn. aut.) a pojďte domů,“ vyzval komunikátor Děžurova se Strekalovem. Středisku dělal starosti Děžurovův skafandr, proto vedení letu začalo připravovat plán pro případ, že by velitel dočasně vinou zamlžení průzoru oslepnul. Naštěstí se tak nestalo. Nicméně tento konkrétní Orlan-DMA měl Děžurov použít ještě dvakrát, proto si operátoři předsevzali, že problému s ventilací musí po návratu na palubu stanice přijít na kloub.

Na složení každé sekce padla zhruba minuta a tak po dvanácti minutách měli kosmonauti hotovo. Děžurovův skafandr zatím „držel“ a tak se se Strekalovem se vydali k přechodové komoře v původně plánovaném pořadí – Strekalov s nástroji a vybavením na konci Strely a velitel ručkováním. 5 hodin a 14 minut po začátku výstupu byli oba kosmonauti bezpečně v útrobách Kvantu-2. Původně měl výstup trvat o 59 minut déle, ale „Uragani“, jak zněl volací znak Děžurovovy posádky, dostáli svému jménu…

Po nezbytném oddechu se začala posádka připravovat na přijetí Spektru. Před Děžurovem a Strekalovem byly ještě dva výstupy, tentokrát ovšem neměli pracovat vně stanice, ale uvnitř. Jak již bylo řečeno v předchozích dílech seriálu, radiální porty v přechodovém úseku byly osazeny pouze jedním stykovacím mechanismem „Konus“, který byl podle potřeby mezi porty přemisťován. Přemístění si ovšem žádalo, aby v přechodovém úseku panovalo vakuum (demontáží přechodového konusu vlastně kosmonauti otevírali průlez do okolního prostředí), proto byly zapotřebí skafandry a veškerá péče a příprava jako při práci mimo stěny stanice. Vzhledem k tomu, že samotný přechodový úsek se tím pádem proměnil v přechodovou komoru, existovala možnost, že v případě problémů bude třeba dehermetizovat celý základní blok. Thagard proto pro jistotu provedl nácvik evakuace (byť měl během výstupu svých kolegů sedět v přistávacím modulu Sojuzu).

23. května se od předního stykovacího uzlu odpojil Progress M-27, čímž celá složitá sekvence přemisťování modulů začala. Děžurov se Strekalovem připravili Kristall na odpojení, rozpojovali kabely, demontovali vzduchovod a 26. května uzavřeli jeho příklop a prověřili hermetičnost. Pak nastalo pár hodin oddechu a velmi brzy ráno 27. května se kosmonauti dali do práce. Thagard měl v době přemisťování Kristallu podle plánu spát, ale upřímně – kdo by spal v okamžiku, kdy se děje tak výjimečná věc? Krátce po půlnoci tak Thagard připlaval ke svým kolegům, aby se na celý proces podíval. „Kolikpak snů jsi stihnul během spánku vidět?“ otázal se se s úsměvem Děžurov. Bylo mu jasné, že Američan by si nadcházející spektákl nenechal v žádném případě ujít.

Po vyjasnění malého nedorozumění ohledně antény Kursu na základním bloku, u které středisko postrádalo indikaci o sklopení do polohy nutné při přemisťování modulu, kosmonauti zapojili „indikátorový režim“ systému orientace stanice. V tomto režimu systém neupravoval polohu stanice v prostoru, pouze ji pasivně sledoval. Na druhou stranu to znamenalo, že vzhledem k ne zcela optimální orientaci solárních panelů se může začít nedostávat elektrické energie během kritických okamžiků. V celé operaci byla jistá míra rizika…

Nakonec vše proběhlo hladce a tři hodiny po uvolnění háků, které dosud Kristall pevně poutaly ke spodnímu portu, byl Kristall díky manipulátoru Ljappa bezpečně v dočasné destinaci – u předního stykovacího uzlu. Následně posádka prověřila hermetičnost, otevřela příklop do Kristallu a znovu propojila elektrické kabely. Nebezpečí energetického kolapsu bylo zažehnáno.

Dalším krokem pak bylo přemístění dokovacího zařízení ze spodního na pravý port během IVA (činnost uvnitř lodi, která je prováděna v podmínkách vakua). V noci z 28. na 29. května se Thagard usadil v návratovém modulu Sojuzu, zatímco Děžurov se Strekalovem se naopak uzavřeli v přechodovém úseku základního bloku. Postup prací byl jednoduchý: sejmout plochý kryt dosud prázdného bočního portu, fixovat jej na stěně, sejmout dokovací konus ze spodního portu, instalovat jej na boční port, plochý kryt nainstalovat na spodní port. Celý výstup měl podle plánů trvat 29 minut, rychlíci Děžurov a Strekalov to zvládli za 21 minut.

30. května byl pak opět pomocí manipulátoru Ljappa Kristall přemístěn na svou definitivní pozici – pravý radiální port přechodového úseku. Následně ovšem vyšlo najevo, že spojení Kristallu a základního bloku není dokonalé, během prověrky hermetičnosti začal mírně klesat tlak (zhruba 9 mm rtuťového sloupce za hodinu). Příčinu se nepodařilo přesně objasnit, buď bylo poškozeno gumové těsnění mezi modulem a přechodovým úsekem nebo se do spoje dostal nějaký cizí předmět. Řešení se nakonec záhy našlo: na radu z řídicího střediska kosmonauti oblepili místo spojení modulu po celém obvodu lepicí páskou a únik zmizel. Vše bylo nyní připraveno na přijetí Spektru.

1. června nadešel velký den, Mir se měl po dlouhých pěti letech rozrůst o nový modul. Už od půlnoci začaly na palubě stanice bezprostřední přípravy. Stanice musela mimo jiné zaujmout pevnou polohu v prostoru, jenže to mělo vliv na osvit solárních panelů. Středisko požádalo kosmonauty, aby vypnuli všechny spotřebiče, které nejsou nezbytně nutné. Dočasně tak byl vypnut mrazák, destilátor moči, systém Vozduch a krom jedné lampičky také osvětlení v základním bloku. „Všechno je vypnuté, sedíme tady potmě,“ oznámil Děžurov. Blýskalo se ale na lepší časy, Spektr měl do energetické bilance vnést výrazně pozitivní koeficient.

Krátce po půl třetí ráno systém Kurs na Spektru „zahlédl“ stanici. Půl hodiny poté už Spektr visel zhruba 200 metrů od komplexu. Kosmonauti dostali pokyn přesunout se do Sojuzu pro případ, že by nastaly komplikace. Naštěstí k ničemu neočekávanému nedošlo a ve 3:56 moskevského času stykovací tyč Spektru hladce zajela do hnízda předního stykovacího uzlu Miru. Na rozdíl od svých starších sourozenců se Spektr připojil na první dobrou. Komplex Mir nyní sestával ze šesti komponentů (včetně Sojuzu) a jeho hmotnost narostla ze 105,2 tun na 123,4 tun.

Po několika hodinách oddechu kosmonauti pomocí příkazů z ovládacího pultu Kristallu složili dalších deset segmentů zbývajícího solárního panelu. Pokud by se jim to nepodařilo, museli by opět mimo stěny stanice a panelu domluvit ručně. Složení bylo nutné proto, aby mohl být Spektr přemístěn na své permanentní působiště a dosud nebylo možné panel složit do odpovídající délky kvůli nedostatku elektrické energie. Přesto však bylo třeba využít skafandrů ještě jednou – Spektr mohl být na své místo přenesen až po instalaci dokovacího konusu.

Výstup, který byl naplánován na velmi brzkou ranní dobu 2. června, proběhl bez problémů a za 23 minut měli Děžurov se Strekalovem hotovo. Výstupu ovšem předcházela nikým nezaznamenaná chyba, jež padla na vrub posádky. Během rozpojování kabelů mezi základním blokem a modulem Kristall Děžurov se Strekalovem omylem nevypnuli systém orientace slunečních panelů, systém situaci špatně pochopil a obrátil panely do pozice kolmo ke Slunci. Panely v této poloze zůstaly sedm hodin a když se 2. června posádka probudila, přivítala je na hlavním pultu základního bloku svítící kontrolka „nízké napětí“. Gyrodyny na obou Kvantech začaly výběh a ovládání polohy komplexu v prostoru bylo možné pouze pomocí orientačních motorků. Kosmonauti uvedli solární panely do správné polohy a čekali na rozhodnutí střediska, zda provést přemístění Spektru, nebo ne. Diskuse odpovědných činitelů nebyla dlouhá, čím dříve bude Spektr na svém místě, tím dříve také pomine energetické hladovění, jež bylo leitmotivem předcházejících měsíců a let.

3. června tak byly provedeny nutné přípravné práce a ještě týž den Spektr pomocí Ljappy putoval na své definitivní umístění – spodní port přechodového úseku. V průběhu přemisťování vyšlo najevo, že Děžurov a Strekalov opomenuli propojit kabely, jež přenášely telemetrii z dokovacího konusu. Operátoři ve středisku tak byli ochuzeni o některé údaje, nicméně tento nedostatek nebyl nijak kritický. Další nepříjemnost ohlásili kosmonauti na základě svého pozorování. Spektr se v jeden okamžik lehce zachytil o anténu systému Kurs na modulu Kristall. Naštěstí Spektr nebyl poškozen a anténa na Kristalu byla použita pouze jednou během připojování v roce 1990 a s dalším využitím se nepočítalo.

Kosmonauti se po přestěhování Spektru, kontrole hermetičnosti spoje a vyrovnání tlaku mezi modulem a stanicí uložili ke spánku (bylo 5 hodin ráno – v souvislosti s výstupy do volného prostoru a přípravami na přijetí Spektru byl jejich denní režim značně narušen, což se odrazilo v poměrně velkém množství chyb, kterých se kosmonauti dopouštěli). Po zaslouženém odpočinku se ještě týž den v podvečer vypravili poprvé do útrob nového přírůstku.
První dojmy Děžurova, Strekalova a Thagarda byly pozitivní: v interiéru bylo sice mírně chladno (14 °C), ale vše bylo čisťounké a modul voněl novotou. Zatímco se Rusové zabývali propojením Spektru s energetickou sítí Miru, Thagard provedl dva experimenty týkající se složení vzduchu na stanici. Dalším krokem v uvádění Spektru do provozu mělo být rozložení dvou doplňkových solárních panelů, které bylo v plánu v polovině první červnové dekády. Zatím šlo u Spektru vše hladce a nic nenasvědčovalo tomu, že by to do budoucna mělo být jinak…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-71-photos/71p-017.htm
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-21_eva_strekalov.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_May_26_1995_configuration_drawing.png
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_June_2_1995_configuration_drawing.png (úprava – autor)