Pokud jste se včera radovali, že dílem „Život po Měsíci“ seriál „Týden s Jedenáctkou“ končí a že se konečně uvolní prostor pro smysluplnější obsah, musíme vás zklamat. Jedeme dál a náš týden má již dvanáctý díl. Tentokrát poslední (i když…). Původně neplánovaný, ovšem vzhledem k některým zajímavým poznámkám, námětům nebo názorům ve stovkách diskusních příspěvků u seriálu jsme se jej rozhodli zařadit. Má za cíl trochu přiblížit tři okruhy (motivace astronautů pro cestu na Měsíc, sovětský program automatického odběru vzorků z Měsíce, československá vlaječka na Měsíci), které v diskusích poutaly pozornost. Není cílem jít do akademické hloubky, cílem je ukázat složitost problematiky – a jak vzdálený od pravdy může být zjednodušující pohled.
Posádky a jejich motivace
„Pokaždé, když sedám do auta, vím, že je dvacetiprocentní možnost, že zemřu. A s tím umím žít. Ale ne když je ta možnost vyšší,“ snaží se ve filmu Rivalové (a možná to tak bylo i ve skutečnosti, nevím, není to můj obor) přesvědčit Niki Lauda ostatní piloty F1, aby byl závod na Nürburgringu 1. srpna 1976 kvůli špatnému počasí zrušený. Dalo by se říct, že mnozí astronauti uvažovali podobně: jistou míru rizika akceptovali, ale měli nějakou „červenou linii“, za níž nešli.
Foto NASA
Podotýkáme, že motivace jednotlivých mužů byla různá: i proto je ošemetné všechny házet do jednoho koše. Třeba Eugene Cernan, který se k Měsíci vydal dokonce dvakrát (na rozdíl od jiných, kteří druhý let odmítli), původně také nechtěl letět na Apollu 16 na měsíční povrchu. Důvod byl jednoduchý: měl dostat pozici pilota lunárního modulu. Jenže on při svém třetím letu do vesmíru chtěl velet vlastní misi. Pokud by dokonce byla na Měsíc, měl to být příjemný bonus. Jinými slovy: cílem pro něj v danou chvíli nebyl Měsíc, cílem bylo křeslo velitele.
Velmi srozumitelně se o cestě na Měsíc vyjádřil Alfred Worden, který letěl jako pilot velitelského modulu Apolla 15. Mise na povrch i na jeho oběžnou dráhu pro něj byly rovnocenné. Ve svých pamětech (Falling to Earth) píše: „Která z těchto dvou pozic byla lepší? Bylo to něco za něco. Pilot velitelského modulu létal s kosmickou lodí, pilot lunárního modulu se prošel po Měsíci. Pokud se člověk chtěl projít po Měsíci, pilot lunárního modulu byla sázka na jistotu. Ale titulu navzdory, při letu to byl hlavně palubní inženýr. Monitoroval systémy lodi, zatímco velitel ji vedl na Měsíc a z něj. Zatímco pilot velitelského modulu měl na starosti přílet k Měsíci a odlet od něj, pak sólový let na jeho dráze a setkávací manévr s lunárním modulem. Více se mi líbila představa s něčím létat. Méně slávy, ale více létání.“
Také jsem si dlouhé roky myslel, že všichni astronauti chtěli letět na Měsíc a že to pro ně musela být ta nevyšší meta, pro kterou jsou schopni obětovat cokoliv (a kohokoliv). Mýlil jsem se. Třeba Frank Borman (Vznik posádky Apolla 11 aneb kterak Neil Armstrong připravil Jamese Lovella o procházku po Měsíci) chtěl pomoci jedním letem v programu Apollo, víc ho nezajímalo. Dost možná, že by dostal i velení nějakého pozdějšího Apolla a po Měsíci se prošel. On ale kosmickým letům na chuť nepřišel. „Stav beztíže byl zajímavý snad třicet sekund. Pak už mi přišel normální.“ Nezaujal ho ani Měsíc: „Zmar. Krátery. Žádná barva, jen různé tóny šedi.“ A co ho vedlo k účasti na programu? „Letěl jsem, protože byla studená válka. Chtěl jsem se podílet na tomto americkém dobrodružství a porazit Sověty. To byla jediná věc, co mě motivovala. Porazit ty zatracené Sověty.“
Foto NASA
Prvního července 1970 odešel od NASA a nastoupil k aerolinkám Eastern Airlines, kde pracoval do června 1986. Nikdy nebyl poradcem Nixona (jak v diskusi zaznělo), ale v první polovině roku 1969 coby jeden z mála zkušených a nezařazených astronautů se stal VIP průvodcem osobností, velvyslancem NASA (viz např. jeho cesta do Sovětského svazu) a mediální tváří programu. Nixona doprovázel třeba na palubu letadlové lodi USS Hornet k přistání „Jedenáctky“.
Mimochodem, důvodem Bormanova rozhodnutí nepokračovat v kariéře astronauta nebyla rodina. Svědčí o tom i následující příběh. Několik týdnů před letem Apolla 8 navštívil Bormanovy doma ředitel letových operací Chris Kraft. V jednu chvíli zůstal se Susan Bormanovou sám v kuchyni. Ta se k němu otočila a zeptala se: „Řekni mi, jakou mají šanci, že to přežijí?“ Kraft nechtěl odpovědět přímo: „Co chceš slyšet?“ Susan, jako žena zkušebního pilota zvyklá na ledasco, odpověděla: „Pravdu.“ „Tak padesát procent.“ „To je dobré, myslela jsem, že to bude horší.“ Aneb obraz Bormana coby zodpovědného otce rodiny se rozplývá v mlze. Navíc když měl pro své organizační schopnosti po letu Gemini nabídku stát se ředitelem programu Apollo (na astronauta ho zkrátka byla škoda). Odmítl, chtěl pomoci jednou proletět právě loď Apollo. Nic víc, nic méně. Bojovník studené války, žádný dobyvatel Měsíce.
Procházky po jeho povrchu se dobrovolně vzdal také Michael Collins, který mohl letět jako velitel Apolla 17. Argumentoval jednak tím, že je po letech výcviku unavený. A jednak ho sběr kamenů nezajímal. Někdy žertoval (anebo taky ne): „Nesnáším geologii, proto jsem zůstal (při misi Apollo 11) na oběžné dráze.“ Podobný názor sdílela většina astronautů, výjimkou byl třeba David Scott.
Procházku po Měsíci odmítl i třeba James McDivitt, byť v jeho případě to bylo krapet složitější. Dostal nabídku na post pilota lunárního modulu Apolla 14, kdy měl být velitelem Alan Shepard. McDivitt odmítl, neb po velení dvou úspěšných misí (Gemini 4 a Apollo 9) mu přesun na pozici „palubního inženýra“ přišel ponižující. Slayton argumentoval služebním stářím: Shepard přišel do oddílu v roce 1959, McDivitt až v roce 1962. Nerozešli se v dobrém, McDivitt se do vesmíru už nevrátil (hrdost mu byla víc než Měsíc) a usedl na pozici ředitele programu Apollo. Tedy na post dříve nabízený Bormanovi.
Foto NASA
Stejně tak odmítl Měsíc Ken Mattingly. Když si měl vybrat, zdali poletí jako pilot velitelského modulu Apolla 16, nebo jako pilot lunárního modulu Apolla 18, volil „Šestnáctku“. Možná byla v jeho rozhodování i jistá racionalita: v době nabídky už bylo zrušeno Apollo 20 a hovořilo se o možném seškrtání dalších misí. Aneb čím dříve kamkoliv poletí, tím větší je šance, že vůbec poletí.
Takže Cernan odmítl Měsíc (původně), protože chtěl křeslo velitele. Borman si své odlétal, pomohl porazit „ty zatracené Sověty“ a o Měsíc neměl zájem. Pro McDivitta byla hrdost víc, než procházka po měsíčních planinách. Collinse sběr kamenů opravdu nelákal – a znovu by celou cestu podnikl vlastně jen kvůli němu. Mattingly sázel na jistotu v duchu hesla „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.“
Podtrženo, sečteno: důvody proč o nějakou misi usilovat a proč nikoliv, byly u různých astronautů různé, často i spletité. Zjednodušení „oni prostě na ten Měsíc MUSELI chtít letět“ je ale nepřesné.
Jen mimochodem, v diskusi zaznělo i to, že u pokračování kariéry Franka Bormana mohl vadit jeho německý původ – prý bylo v kosmickém programu Němců už dost. Je možné, že to někdy zaznělo. Domnívám se ale, že to není přesné. Třeba Edwin Aldrin má také německé předky. A nejlepší gól by podle mého osobního názoru byl, kdyby vyšlo přání Donalda Slaytona, aby se stal prvním člověkem na Měsíci Virgil I. Grissom. Ono „I.“ je totiž Ivan. Nebyla by to krása? „První člověk na Měsíci je Ivan!“
Foto archiv autora
Luna 15 míří k Měsíci
Byla opravdu výprava sondy Luna 15 v červenci 1969 a pokus několik hodin před americkými astronauty přivézt vzorky horniny záměrnou protiakcí? V žádném případě. Ano, program odběru vzorků z Měsíce vznikl jednak jako snaha snížit význam amerického pilotovaného letu, jednak jako snaha vytvořit „plán B“ ke své zpožďující se lunární misi. Datum startu ovšem sovětští inženýři ovlivnit nemohli. Dokonce byli limitováni víc, než si vůbec můžeme představit.
Když SSSR rozjížděl v roce 1963 svůj systematický lunární (pilotovaný i bezpilotní) program, měl pět částí: L-1 (pilotovaný oblet Měsíce), L-2 (automatické lunární vozidlo), L-3 (pilotované přistání na Měsíci), L-4 (lunární orbitální stanice) a L-5 (lunární vozidlo s posádkou). Všimněte si, že automatický odběr vzorků hornin mezi nimi nebyl.
Foto archiv autora
Počátkem roku 1967 si ovšem někteří představitelé sovětské kosmonautiky začali připouštět, že by závody o Měsíc mohli prohrát – a že by bylo vhodné se na tuto eventualitu nějak připravit. Tak se zrodil nápad využít hardware vyvinutý pro Lunochod k automatickému odběru vzorků hornin. Lunochod dopravovala na Měsíc výsadková plošina, přičemž právě ta měla posloužit jako přistávací stupeň nové sondy. Jen namísto lunárního vozidla měla nést návratový stupeň s vrtnou soupravou. Díky tomu bylo možné uskutečnit vývoj nové techniky velmi rychle a už v roce 1968 se začalo s výrobou sond.
Mezitím v dubnu 1968 odstartovala Luna 10, která pracovala 75 dní a velmi podrobně (na svoji dobu) zmapovala do té doby trochu tajuplné gravitační pole Měsíce. Následná analýza dat ve druhé polovině roku sovětskými matematiky odhalily jednu zajímavou skutečnost: při přistání do několika míst mezi 62. a 65. stupněm východní délky na Měsíci existuje možnost vyslat sondu zpět na Zemi bez jakékoliv korekce dráhy. Stačí dosáhnout ve správném bodě správné rychlosti a o zbytek se postará gravitace.
Foto archiv autora
Nevýhoda byla jen v tom, že přistání na Měsíci muselo být velmi precizní (do okruhu 10 km), start pak přesně načasovaný a neméně vysoké nároky byly také na práci startovacího motoru. Výhody ale převažovaly: odpadla nutnost složité navigace, úpravy parametrů dráhy, změn orientace, komunikace během návratu… Problém byl v tom, že startovací okna pro let do těchto míst se otevírala hodně nepravidelně. Bylo to přibližně šestkrát za rok, a to ještě v jeho průběhu nerovnoměrně rozděleno. Takže třeba půl roku startovací okno nebylo, pak se „otevřelo“ rychle třikrát po sobě. Jinými slovy: Sověti si zase až tak nemohli vybírat načasování odběru vzorků souběžně s Apollem 11. To rozhodla nebeská mechanika.
Každopádně nezbývá než hluboce smeknout před matematiky, techniky a inženýry, kteří na programu automatického odběru vzorků hornin pracovali. Navíc když si uvědomíme, v jakých omezených (rozpočtových, technických aj.) podmínkách. O Sovětském svazu si každý může myslet, co chce. Ale ti, kdo dokázali vytvořit Luny vracející se se vzorky hornin, byli opravdoví machři.
Foto archiv autora
Legenda o výjimečné vlajce
V díle Příběh americké vlajky na Měsíci jsem si dovolil napsat větu „Vyprávění některých pohádkářů o tom, jak velitel Apolla 17 Eugene Cernan láskyplně položil československou vlaječku do měsíčního prachu, patří do říše snů.“ Poznámka (vycházející mj. z amerického federálního zákona) zvedla mnohem větší pozornost, než jsem čekal. Něco málo jsem následně napsal do diskuse pod článek, ale raději se zopakuji, aby to nezapadlo.
Povídačku o československé vlajce láskyplně položené do měsíčního prachu jsem slyšel už dávno. Moc se mi nezdála, ale neměl jsem lepší verzi nebo možnost, jak ji ověřit či vyvrátit. Pak jsem v Technische Museum Wien viděl rakouskou vlaječku, co byla na Měsíci. Pak jsem navštívil Vatikán, ejhle, taky měli svoji. Cestoval jsem dále a viděl německou je v Deutsches Museum (Mnichov) nebo nizozemskou v Museum Boerhaave Leiden. „Himbajs šůviks, plantážníci,“ tohle začalo být zajímavé. Ano, pořád to nic nedokazovalo. Ale už se bortilo tvrzení výjimečnost, jedinečnosti a neopakovatelnosti.
Foto Tomáš Přibyl
V září 2004 jsem měl úžasnou možnost povečeřet s astronautem Eugenem Cernanem a při té příležitosti jsem se ho ptal na kdeco, formální část odpovědí si i nahrával. A zeptal se ho i na československou vlaječku na Měsíci a na její umístění na povrch. „Jediná vlajka, která se kdy dotkla povrchu Měsíce, byla vlajka Spojených států amerických. Ano, měli jsme s sebou československou vlaječku, ale tato zůstala společně s dalšími podobnými předměty pevně zabalená v oficiálním balíku, do kterého jsme vlastně ani neměli přístup.“
Pro doplnění: KAŽDÝ let Apollo nesl na Měsíc balíček se VŠEMI vlajkami členských států OSN (a navíc měl vlaječky všech USA, několik amerických různých velikostí apod.). Takže československá vlaječka byla při KAŽDÉM přistání na Měsíci. Stejně jako vlaječka Angoly, Ghany, Kamerunu, Polska, Rumunska a všech dalších (tehdy existujících) států.
Foto Tomáš Přibyl
Otázka je, co se s vlaječkami stalo. Totéž, co s československými/českými/slovenskými vlaječkami, které letěly třeba na raketoplánech (na každé misi) nebo dalších amerických výpravách. Ano, Amerika – stejně jako Sovětský svaz – vedla a vede svoji „kosmickou politiku“. Ostatně viz Život po Měsíci aneb co následovalo.
Drtivá většina je dodnes uložena v trezorech NASA a čeká na správnou příležitost, aby posloužila jako oficiální dar návštěvě odpovídajícího významu. Vlaječky si přitom mohli astronauti z programu Apollo vyžádat, když např. do některé země jeli. To je zřejmě i případ té, kterou do Československa přivezl Eugene Cernan.
Další československé vlaječky byly v mateřské lodi Apollo v rámci sady všech států OSN (opět: při každé misi!). Pokud by někdo chtěl, může získat československou vlaječku letěnou kolem Měsíce při misi Apollo 15. (Hned vedle jsou na prodej vlaječky republiky Guinea nebo republiky Horní Volta, dnes Burkina Faso.)
Foto Heritage Auctions
Myslím, že i bez československé vlaječky položené v měsíčním prachu je stopa našich národů v programu Apollo a kosmonautice obecně výrazná – a že je úplně zbytečné si ji zvětšovat pohádkami. Aneb proč takovýmito smyšlenkami znevažovat skutečné úspěchy?
Poznámka pod čarou: Děkuji všem, kdo si v uplynulých dnech připomínali padesáté výročí Apolla 11 sledováním tohoto seriálu. Děkuji všem, kdo si koupili nebo koupí moji knihu Dobytí Měsíce (resp. její zahraniční mutaci Dobytie Mesiaca) – jen připomínám, že česká se dá zakoupit přímo u mne i s podpisem/věnováním ([email protected]). Speciálně pak děkuji panu Dugimu, bez jehož lehkého a vytrvalého tlaku by seriál „Týden s Jedenáctkou“ nevznikl. A též mu děkuji za jeho nekonečnou trpělivost s mou nekonečnou schopností odevzdávat věci nebezpečně blízko uzávěrky (a to z obou stran). Bez větší nadsázky se dá říci, že zatímco na začátku článku byli první čtenáři, konec se často ještě dopisoval…
Indra Vostrá, Jindřišská 16, tři jedničky padesát. Poznávám 🙂
Přesně. Jindra Vostrá.
„Chcete-li nám někdy psát,
tři jedničky padesát.“
Ano, Indra Střítezská-Vostrá, zakládající členka dámského hudebního pěveckého tělesa Inkognito kvartet a vlevo guru všech kutilů Přemek Receptář Podlaha. 🙂
Články k padesátému výročí dobytí Měsíce americkými astronauty, byly beze sporu zajímavé, zejména informacemi, které v běžné literatuře nejsou. Mě ale nejvíce zaujalo vyprávění doktora Grygara které bylo vloženo v rámci komentářů pod článek s „pohádkáři“. V něm je nepodstatné, zda Cernan českou vlajku koupil či nekoupil, položil či nepoložil, ale jak reagovali představitelé státu z druhé, totalitní poloviny lidstva, za kterou Armstrong též dělal onen „obrovský skok“, oni z té vlajky měli strach. Dle mého by měl týden Apolla zakončit právě bonmot doktora Grygara, když svému nadřízenému který zdůvodňoval pokyn k odstranění české vlajky, kterou Cernan přivezl z Měsíce, absencí stejného Sovětského artefaxu : “ Sověti ale na Měsíci nebyli „
ad Borman jako poradce Nixona pro let Apolla 11:
Vycházel jsem z kanadského dokumentu „Den, kdy jsme se prošli po Měsíci“ (ČT2, 17.7. ve 22:50). Toto info zazní nejprve v čase 17:26 a sám Borman o své roli hovoří v čase 19:05. Pro ilustraci je zde zveřejněna momentka Bormana s Nixonem v Oválné pracovně, přičemž Borman zde sedí na místě a v situaci, v jaké by se „pouhý“ průvodce mohl ocitnout jen stěží.
Možná zazní námitka, že se jednalo jen o formalitu. Může být, ale k Bormanově osobnosti, tak jak je zde popsána, a jeho vlastnímu komentáři v uvedeném dokumentu mi to nesedí. Ale je to můj čistě osobní názor.
Ale pro mě je to především ilustrace naprosté nelogičnosti v diskuzi uvedeného tvrzení, že se NASA Bormana zbavila kvůli jeho předkům (sám Borman je rodilý Američan). Vedle faktu, že velel A8 a Slayton mu nabídl A11, a také momentu, že by Americe někdo člověka v Bormanově postavení kádroval….
Dokument jsem viděl a vzhledem k příšernému překladu bych tvrzeními tam uváděnými moc neargumetoval.
Podle mého názoru, byl Borman v tu chvíli normálně zaměstnanec NASA, tedy nikoliv jako poradci prezidenta, kteří jsou zaměstnanci White house. Jen mu byl k dispozici a radil mu v okamžicích letů Apolla
Já tím pořadem neargumentuju, ani moc, ani málo. 😉 Jen uvádím odkud jsem čerpal příslušnou informaci. Je možné, že je tam vložena chyba.
Pokud ale například Nixona opravdu přesvědčil, aby se při vztyčování vlajky nehrála hymna, přijde mi, že jeho role nebyla jen formálně reprezentovat NASA.
Nicméně, nebyl poradce, „jen mu byl k dispozici a radil mu“. To mi zní trochu jako protimluv. Měl jsem za to, že náplní práce poradce je být k dispozici a radit. Ať už jako interní poradce, tady zaměstnaný, nebo externí poradce pro konkrétní případ.
Tady ale chybí kontext. V původní diskuzi, šlo o to, že jeden z diskutujících uvedl že „se psalo, že prý někdo v NASA“ poukazoval na to, že Bormanovi předci byli Němci a tak musel jít. Proti tomu jsem postavil svůj názor, že pokud Borman (mimo jiné) nevadil v Oválné pracovně Bílého Domu, těžko mohl vadit na Měsíci. To jestli tam byl jako oficiální Nixonův poradce nebo mu „jen byl k dispozici a radil“, nebylo v daném kontextu relevantní.
ad Cernanova motivace:
v jednom z dílů těchto článků zazněla citace Cernana, že „…kdybych věděl, že Collins dostal nabídku na A17, tak by si to s odmítnutím A16 pořádně rozmyslel…“
Na mě osobně to působí dojmem, že mu šlo především o Měsíc, ale viděl šanci, že si jej „pozlatit“ velitelským postem. Možná si věřil, že bude posádce A17, věděl, že 17 poletí a z logiky věci mu pro něj vycházelo křeslo velitele. Jen nejspíš nevěřil, že by mohl dostat nabídku někdo z 11, což byla jediná drobná chyba v odhadu, která se nenaplnila a jemu to vyšlo.
Já myslím, že Cernan hrál docela vabank – ale vyšel mu.
Především na post velitele neměl každý astronaut. V memoárech Donalda Slaytona najdete v různých astronautů hromadu zmínek „byl by to dobrý pilot velitelské lodi“, „jednou mohl být velitelem“, „byl by to dobrý kandidát na lunární přistání“, „jako velitele jsem si ho nedovedl představit“ apod.
Teď si vezměte, že Slayton Cernanovi na třetí misi nabídl post pilota lunárního modulu. Mohl to taky být signál, že na velitele nemá.
Dále: Slayton se všech členů Apolla 11 zeptal, jestli chtějí zůstat v rotaci posádek. Můžeme si o tom myslet, co chceme (významné osobnosti z historického hlediska, těžko nějaká mise Apollo 11 překoná…), ale ryze racionálně. Armstrong, Collins i Aldrin odvedli svoji práci perfektně. Prostě nebyl důvod s nimi do budoucna nepočítat.
Jinak po odmítnutí Collinse Slayton váhal mezi Cernanem a Gordonem. Gordon přitom Měsíc moc chtěl (možná by se dokonce spokojil s postem pilota lunárního modulu – tedy ani při třetí výpravě by nebyl velitelem). Gordon přitom byl na řadě: Slayton chtěl budoucí velitele posádek dělat z pilotů velitelských modulů. Takže Collins z A11 měl mířit na A17, Gordon na A18 atd.
Nakonec rozhodlo to, že Cernan měl větší charisma a uměl lépe mluvit. Byl prostě vhodnějším jako „ten poslední“. Tak nějak se počítalo, že „poslední člověk na Měsíci“ bude taky mediálně známou figurou. A vyšlo to.
Znovu: ono to předivo nominací, motivací a vztahů bylo strašně složité…
Parádní článek. Moc díky za něj.
Jediné co mě zaráží jsou ty opakující se čísla pravděpodobnosti přežití nebo správné funkce nějakého motoru 50 procent. To je podle mě od těch co to prohlašovali absolutní kravina, vycucaná z prstu bez jakéhokoliv odpovídajícího odborného podkladu.
Když někdo řekl, že je jen 50 procentní šance že se ten motor Apolla 8 na opačné straně Měsíce zapne a bude fungovat správně, tak je mi jasné, že konstruktérům a technikům, co ten motor navrhli, vyrobili a zapojili se otvírala kudla v kapse. Oni vše navrhovali přesně podle stokrát osvědčených a otestovaných spolehlivých konstrukcí. I ten samotný motor pořádně testovali a na jeho pozemních i vesmírných bratříčcích tisíckrát reálně vyzkoušeli, že prostě musí fungovat. Takže oni by takové nesmyslně malé číslo úspěšnosti určitě nepotvrdili.
A úplně to samé je startovací motor pro odlet LM z povrchu Měsíce. Vždyť to sakra byla zase ta „nejblbuvzdornější“ tisíckrát otestovaná super jednoduchá konstrukce. To už by nemohli věřit ani těm manévrovacím motorkům, kterých na Lunárním modulu a samotné velitelské lodi byla kvanta. A zase těch nesmyslných 50 procent. To by snad mohli říct jen kdyby ze stovky testů na Zemi nebo ve vesmíru (v předchozích kosmických letech Mercury, Gemini etc.) takový motor 30 krát selhal. Ale takový by přece do vesmíru vůbec neposlali!
Jo a ten rozhovor Crafta s Bormanovou manželkou byl před Apollem 8. To ještě opravdu netušila jaké mediální peklo pro její rodinu přijde během a po samotném letu.
Samozrejme, ze pravdepodobnost, ze sa zapali ten motor nebola 50%. Ta bola mozno tak 99,95%. Dost dobra, nie? Pravdepodobnost, ze sa otvori padak pri pristani bola tiez 99,95%. Tiez dost dobra. Pravdepodobnost, ze raketa nevybuchne na rampe, alebo pocas letu bola dajme tomu 99,5%. Stale dost dobra. Pravdepodobnost, ze brzdiaci zazeh prebehne v spravny moment a spravnej dlzke bola tiez 99,95%. Taky dobry. Kde sa vzalo tych 50%? To je velmi jednoduche. Vsetky tieto udalosti na sebe zavisia, takze celkova uspesnost je sucin dielcich pravdepodobnosti. A tych udalosti, ktore museli klapnut pocas celeho letu, aby sa posadka ziva vratila domov boli pravdepodobne miliony. Takze celkova uspesnost bola 99,95% z 99,95% z 99,5% z 99,95% …. z 99,95%… no skratene vo vysledku dajme tomu cca tych 50%.
A to by som este osobne povedal, ze mozno aj prehanal…
Kdepak. Tenhle váš řetězec není realita. Víte kolikrát za sebou byste tam ten činitel 0,995 musel mít, abyste dosáhl 0,5? Jednoduchá matematika n = log(0,5) / log (0.995) = 138 krát !
Jenže takhle „AND“ovat to prostě nejde. Reálně existuje vždy mnoho variantních scénářů řešící výpadky těch jednotlivých činitelů a proto i osádka Apolla 13 přežila, Apollo 11 přistálo, když ho „zachránila“ Buzzova propiska, ruský Zond 5 se bezpečně vrátil i s oslepeným systémem navigace podle hvězd.
Mimochodem, kdybyste stejně nesmyslně ANDoval všech 10 letů kolem Měsíce a 6 přistání, tak jste na pravděpodobnosti přežití všech kosmonautů jen na hodnotě 0,5^16 = 0.0000152587890625, tedy méně než dvě tisíciny procenta! Sorry, ale s takovým číslem by se ten program pokoušel realizovat jen blázen.
No, odhad pravděpodobnosti v takovém případě je věcí spíše zkušeností a znalosti projektu, než propočtů, Jisté byly jen dva starty Saturnu 5, a i když ani v jednoum případě nepracoval zrovna bez chyb, úkoly nakonec splnil, vč. odzkoušení návratu kabiny téměř únikovou rychlostí. Což myslím bylo přijatelné riziko. Ale pochybuji, že s odhadem 50% možnosti úspěchu by startovali. To by si v té době nelajzli ani Sověti, i když Proton byl připraven na rampě a kosmonauti přemlouvali vedení. Takže se mi historka o těch 50% zdá trochu přitažená za vlasy.
P.S. To že ta pravděpodobnost přežití Apolla 8 jen nějakých 50 procent je kravina mi vychází nejen z té konstrukce a testů techniky, ale i z jednoduché úvahy.
Kdyby jim na té hozené minci opravdu padl orel a oni zemřeli, tak by samozřejmě americká veřejnost oprávněně otloukla NASA o hlavu, proč ten oblet nezkusili nejdřív jen automaticky třeba s nějakými zvířaty na palubě. Zrovna tak, jak úspěšně otestoval identický oblet Měsíce a přistání zpátky na Zemi s lodí Sojuz se zvířaty (dvěma želvami) na palubě o tři měsíce dřív, v září 1968, Sovětský Svaz v rámci mise Zond 5. Ten strach, že by tím dalším, kdo by v další misi Zond v Sojuzu seděl, byl třeba Alexej Leonov (který byl ochoten riskovat start na Protonu) by v očích americké veřejnosti nemohl to obrovské riziko pro americké kosmonauty vyvážit.
Žádný výrobek není 100%, zejména v delší řadě. Těch 50% v případě A-8 i ostatních Apoll se týkalo s velkou pravděpodobností nikoli přežití posádky, ale splnění celého programu letu. Každý let Apolla měl množství variant, které se odvíjely od toho jak dopadla ta která prověrka systémů před dalším krokem. Praktiky na všechny situace byly připraveny odbočky do náhradních programů. V případě A-8 to bylo od dlouhodobého letu na LEO po lety na stále se prodlužujících elipsách až po prostý oblet Měsíce. U letů na povrch Měsíce to bylo totožné. Pokud by pravděpodobnost přežití byla jen 50%, tak nikdo rozumný do takového stroje piloty neposadí, ostatně příkladem je ruský program pilotovaného obletu Měsíce, tam zhruba taková pravděpodobnost dosažená bezpilotními lety skutečně byla. Rusové přesto takový let „samozřejmě náhodou jako Lunu-15“ chystali současně s A-8. Pro závady na nosiči se jim v onom náhodném termínu nepodařilo odstartovat. Po fenomenálním úspěchu A-8 pilotovaný let zrušili a letěli opět jen automaticky a měli štěstí, mise opět havarovala a pokud by tam byla posádka zahynula by.
Jen bych dodal, že ten pilotovaný let Rusové nezrušili z obav o posádku, ale protože při prostém obletu Měsíce jen dvěma muži by před Světem vypadali jako chudí příbuzní.
Lžete. Program letů sovětských lodí Sojuz na raketě Proton nebyla žádná Luna, ale Zond. A to byl právě ten úspěšný Zond 5 s želvami přistál v přistávací oblasti 2 pro balistický sestup, tedy v Indickém oceánu v září 1968, který pošťouchl Apollo 8, Zond 6 zase s želvami, který ale přistál moc tvrdě v listopadu 1968 v Kazachstánu a želvy nepřežily, Zond 7 ze srpna 1969, který měkce přistál v Kazachstánu, Zond 8 z října 1970, měkce přistál v Indickém oceánu.
Luny byly něco jiného. To byla vždycky automatická platforma s nějakou nástavbou. Vrtnou soustavou a návratovou kapslí pro vzorky, Lunochodem, etc.
Pokud by ale ten Zond 6 dopadl dobře jako Zond 5, tak by to už o ten Měsíc později, tedy v prosinci 1968 mohl ten Leonov zkusit a být okolo Měsíce dřív než Apollo 8, které mělo tentýž cíl na konci roku 1968. A tohle obě strany dobře věděly.
A tak pro zajímavost. První kosmickou lodí, která obletěla Měsíc a která vstoupila před přistáním do atmosféry Země „šílenou“ druhou kosmickou rychlostí a měkce přistála se svým nákladem byla kosmická loď Sojuz v rámci mise Zond 5 v září 1968. Loď používaná dodnes.
Parádní série, četlo se to jedním dechem. Děkuji, děkuji, děkuji.
Parádní seriál, je opravdu hodně toho málo známého, co obklopuje kosmické lety, natož pak program Apollo. Děkuji autorovi za příjemné čtení.
Tento, zatím poslední, díl již zmiňovaného seriálu na YT mě opravdu dostal:
https://www.youtube.com/watch?v=9iavKBdPo4U&list=PL-_93BVApb59FWrLZfdlisi_x7-Ut_-w7&index=29
Vývojáři AGC po 50 letech…
Ti kluci z CuriousMarc si snad ani neuvědomují, jak skvělou věc udělali, když tu mašinu zrestaurovali 🙂