S tím, jak se stále více vzdaluje zlatá éra pilotovaného kosmického výzkumu do propasti času, ztrácejí se tváře těch, kteří tehdy byli „při tom“ a díky nimž lidský rod dokázal to, co dokázal. S každou takovou tváří se ztratí také kousíček onoho úžasného příběhu, střípeček mozaiky toho, jak člověk dosáhnul hranice vesmíru a otisknul svou stopu na Měsíci. Mnoho z těchto osobností poskytlo obsáhlé rozhovory, někteří z nich mají na kontě dokonce i autobiografii, přeci však s jejich odchodem ztrácí lidstvo malé detaily, na které se nikdo nezeptal, detaily, které dotyčnému při rozhovoru nebo psaní jednoduše nevytanuly na mysli. A když tuto teorii o nevyřčených detailech, historkách a vzpomínkách vztáhneme na jednoho z nejdůležitějších mužů za celou existenci agentury NASA, lze bez uzardění tvrdit, že jsme ztratili obrovský poklad, celé jedno velké okno do historie dobývání vesmíru. V pondělí totiž tento svět opustil muž, který byl v centru amerického kosmického výzkumu od jeho počátků až do osmdesátých let. Muž, jenž si dokázal vybudovat obrovský respekt všech okolo, capo di tutti capi pilotovaných misí v šedesátých letech. Na poslední cestu se vydal Chris Kraft…

Christopher Columbus Kraft, Jr. se narodil 28. ledna 1924 v malém městě Phoebus ve státě Virginia. Už jeho příchod na svět byl lehce nestandardní – když jeho maminka začala rodit, přítomný lékař dal Chrisově babičce do ruky lahvičku s éterem „pro všechny případy“. Babička však v rozrušení lahvičku obrátila a její obsah vytekl Chrisově mamince přímo na obličej. Když se nešťastná rodička probrala, zjistila jako úplně poslední člověk v domácnosti, že přivedla na svět zdravého kluka, který dostal jméno Christopher Columbus Junior. Malinko neobvyklé jméno dostal po svém tatínkovi, kterého jeho rodiče pojmenovali Columbus proto, že se narodil v předvečer čtyřstého výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.

Chris byl od mládí zaníceným sportovcem, oblíbil si zejména baseball. Bylo mu však jasné, že jeho budoucnost není spojena se sportem. Jeho učitel fyziky na základní škole jej nadchnul pro techniku a po absolutoriu střední školy Kraft stál před otázkou, na jakou univerzitu zamíří. Vzhledem k jeho pozdějšímu angažmá ve službách NACA a následně NASA bylo s podivem, že se pramálo zajímal o letectví nebo raketovou techniku. Nakonec na podzim 1941 nastoupil na VPI (Virginia Polytechnic Institute) v Blacksburgu, kde začal studovat v oboru mechanického inženýrství.

Prosinec 1941 změnil životy mnoha Američanů, Chrise Krafta nevyjímaje. Tato změna však pro něj nepřišla náhle, ale pomalu a postupně. Jak se kampus VPI pomalu vyprazdňoval a další a další desítky studentů oblékaly vojenské stejnokroje a mizely ve válečné vřavě, Kraft a jeho kamarádi postupně poznávali, že zřejmě nestihnou svá studia dokončit a začínali uvažovat, jaký způsob vojenské služby pro ně bude nejlepší. Zvítězilo námořní letectvo. Kraft se nechal zapsat, záhy však zjistil, že námořním pilotem nikdy nebude – kdysi dávno si coby malé děcko popálil ruku a přestože se zranění zahojilo a Chris ruku používal naprosto normálně, právě toto staré zranění jej nyní diskvalifikovalo nejen z angažmá u US Navy, ale také z vojenské služby vůbec. Doporučení důstojníka, který zklamanému Chrisovi tuto novinku sděloval, znělo: „To nejlepší, co můžete udělat, mladý muži, je vrátit se do Blacksburgu a vrhnout vše, co máte, do studia. Země potřebuje také inženýry, nejen piloty nebo vojáky.“

Jak onen plukovník řekl, tak Chris skutečně učinil. Vrhnul se do dalšího studia po hlavě a během svého druhého ročníku narazil na profesora, který měl změnit jeho další životní dráhu. V rámci všeobecného inženýrství musel Kraft absolvovat také kurz aerodynamiky a vedoucí katedry tohoto předmětu, jistý Leon Seltzer, byl velkým nadšencem letectví. Svým entuziazmem Krafta natolik nadchnul, že když si měl Chris na konci druhého ročníku vybrat specializaci, zvolil si neomylně letecké inženýrství. Na podzim 1944 absolvoval a s diplomem bakaláře aeronautických věd se začal rozhodovat o své pracovní budoucnosti. Do kampusu začali proudit náboráři z nejrůznějších firem a organizací, mezi jinými také z NACA. Jenže Chris měl za to, že středisko NACA ve virginském Langley je na jeho vkus příliš blízko domova, proto zvolil coby svého budoucího zaměstnavatele firmu Chance Vought, která sídlila v Connecticutském Bridgeportu. Představoval si, že bude pracovat na nejlepších letounech druhé světové války, jenže nakonec vše skončilo dříve, než vůbec začalo.

Když stanul před branami továrny, narazil na velmi silný odpor úředníků, kteří jej nechtěli vpustit dovnitř, dokud nevyhotoví „papíry“. Jenže k nim byl zapotřebí rodný list, který u sebe Kraft neměl, neboť mu o nutnosti tento dokument doložit nikdo předem neřekl. Několikadenní čekání na nástup do práce Krafta nakonec natolik znechutilo, že zvednul telefon a nechal se spojit s personálním oddělením NACA v Langley. Optal se, zda stále trvá zájem NACA o jeho služby. „Jasně, za jak dlouho sem můžete dorazit?“ ozvalo se z druhého konce telefonní linky. „Příští týden,“ odpověděl Chris. „Tak se domluvíme na příštím čtvrtku. Do té doby nashledanou!“ Tímto krátkým telefonátem byla ukována kariéra Chrise Krafta a také obraz podstatné součásti NASA tak, jak ji dnes známe.

Po nástupu do Langley, které bylo vzdáleno pouhých sedm mil od jeho rodného Phoebusu, byl Chris zařazen do Divize leteckého výzkumu. Jeho nadřízenými se stali Floyd Thompson a Robert Gilruth. Kraft záhy poznal, že má co do činění s giganty ve svém oboru a byl vděčný osudu, že jej zavedl právě sem. Jeho zařazení v oddělení Stability a ovládání mu přineslo práci na vylepšování letounů F6F, P-47 nebo P-51. Zejména poslední typ, legendární Mustang, se Kraftovi vryl do paměti. Při střemhlavých letech se Mustang dostával do oblasti těsně pod transsonickou rychlostí. Kraft spolu s Gilruthem a dalšími zkoumali zákonitosti chování stroje v tomto režimu.

Jejich práce logicky vyústila do angažmá v projektu X-1, což byl první letoun, jenž v roce 1947 překonal rychlost zvuku. Nicméně ani klasická vrtulová letadla nezůstávala stranou. Kraft byl klíčovou osobou při vývoji nové verze Mustangu – P-51H, která zprvu postrádala směrovou stabilitu. Kraftem navržená modifikace ocasních ploch fungovala jako kouzlo a dostala se do sériové produkce.

Zhruba v té době se Kraft zamiloval. Znovu. Na vysvětlenou – jeho vyvolenou se stala Betty Anne Turnbull, dívka, se kterou chodil už kdysi na střední škole, jejich cesty se však záhy rozešly. Nyní stará láska opět vyplula na povrch a v září 1951 se Betty stala paní Kraftovou. Spolu postupně vychovali syna a dceru.

Chris byl mezitím pohlcen svou prací, která mu přinášela uspokojení. Stal se jednou z klíčových postav ve výzkumu úplavu generovaného víry na koncích křídel. Jeho mistrovský kousek však přišel, když se na scéně objevil nový letoun pro námořnictvo, Chance Vought F8U Crusader. Tento letoun při bojových obratech samovolně zvyšoval násobky přetížení, jednoduše nedělal zatáčky tak, jak pilot pohyboval řídicí pákou, ale skokově zmenšoval poloměr zatáčky. Kraft dokázal problém identifikovat (ve skutečnosti se jednalo o dva související problémy), horší však bylo přesvědčit vojáky, že jejich nová hračka je potenciálně velmi nebezpečná a nestabilní. Kontaktní osobou Letecké kanceláře US Navy ve Washingtonu byl modrooký major se zrzavými vlasy v uniformě námořní pěchoty, který se na Krafta zprvu díval s velkou nedůvěrou. Když však Chris dotyčnému ukázal všechna data a záznamy, onen major začal rapidně svůj postoj měnit. Po několika desítkách minut byl pevně přesvědčen, že letoun je schopen zabít jeho kolegy. Data a záznamy odeslal neprodleně do továrny Chance Vought spolu se žádostí o okamžitou nápravu. Onen major se jmenoval John Glenn…

Druhá polovina padesátých let přinesla do Kraftova pracovního života jistou frustraci. Pochopil, že jeho funkce se čím dál více posouvá od praktické práce k čistě kancelářské pozici. Začal dokonce uvažovat o změně zaměstnání, ovšem 4. říjen 1957 všechno změnil. Sputnik-1 znamenal pro Ameriku šok a v reakci na první sovětské úspěchy začaly probíhat v NACA velké změny. V říjnu 1958 se z NACA stala NASA a 5. listopadu v jejím rámci vznikla Space Task Group, tedy skupina, jejímž úkolem bylo dostat co nejdříve do vesmíru člověka s americkým pasem. Šéfem skupiny se stal Bob Gilruth a ještě před jejím oficiálním ustavením projevil zájem o Kraftovy služby. Chris se nemusel dlouho rozmýšlet a stal se jedním z pětatřiceti původních členů STG.

Přes práci na návrhu kabiny a modifikacích systémů nosičů se Chris postupně dostal až ke své hlavní úloze, která byla na první pohled jednoduchá: byl jmenován Letovým ředitelem a z této pozice měl definovat způsob, jakým budou pilotované lety plánovány a řízeny ze země. Jinými slovy – jeho prací bylo vytvořit strukturu řídicího střediska na mysu Canaveral, náplň jeho činnosti a letová pravidla. Netýkalo se to pouze střediska jako takového, Kraft měl také vybudovat síť sledovacích stanic, které budou s kabinou během letu udržovat spojení.

Tento úkol byl hoden titána, nicméně Kraft se jej zhostil excelentně. Pod jeho rukama se začaly vynořovat obrysy toho, jak budou vypadat všechna střediska řízení letů po celém světě. Během několika týdnů postupně vykrystalizovaly jednotlivé posty kontrolorů, stejně tak i vizuální podoba střediska s konzolemi jednotlivých odborností a velkými mapami a projekčními plochami vepředu. Kraftova odpovědnost se však neomezovala pouze na středisko a sledovací stanice. Pod jeho vedením byly vypracovány například postupy, jak dostat astronauta z lodi v případě nebezpečí na startovní rampě a podobně. V této době se také začal rodit typický žargon s hojným využitím akronymů, které jsou používány dodnes.

První zatěžkávací zkouškou řídicího střediska byl start nepilotované suborbitální mise Mercury-Redstone 1 na podzim 1960. Ještě v předstihu začal Kraft se svými kontrolory nacvičovat činnost během jednotlivých fází letu, aby byli všichni k datu startu dokonale připraveni. Nikdo se nevyhnul chybám, včetně Krafta samotného. Při jednom z nácviků se nedokázal spojit se Scottym Simpkinsonem, toho času v bunkru řízení startu. Když Kraftovi už téměř praskly nervy, houkl do mikrofonu: „Zatraceně, Scotty, proč mi neodpovídáš!“ Pak zvednul ruku, aby s ní praštil do konzoly, když vtom mu do ucha promluvil Simpkinsonův hlas: „No, Letový, když sundáš prst ze spínače mikrofonu, s radostí ti odpovím!“ Celé středisko se bavilo na Kraftův účet, nebohý Chris totiž nechtěně držel zamáčknuté tlačítko mikrofonu, jinými slovy měl „zaklíčováno“, takže Simpkinsona nebylo slyšet.

První start 21. listopadu dopadl debaklem, když se nosič Redstone během známého incidentu nadzvednul malý kousek nad rampu, aby na ni záhy dosednul zpět a vzhůru se vydala pouze záchranná věžička. Reparát v podobě mise MR-1A přišel o měsíc později a proběhl nad očekávání dobře. Koncept řídicího střediska potvrdil svou životaschopnost a Kraft si mohl spokojeně zapálit první ze svých oslavných doutníků, které se stanou poznávacím znakem úspěšně ukončené mise.

Přes zklamání v podobě prvenství Sovětů se Kraft a jeho lidé začali podílet na prvních amerických pilotovaných letech, od Shepardova balistického skoku přes Glennův orbitální let až po Cooperův čtyřiatřicetihodinový maraton. V té době už ale byl také zainteresován na stavbě nového komplexu řízení pilotovaných letů v texaském Houstonu. Do nového střediska mohly být implementovány všechny změny, které Kraft a jeho tým stačili nasbírat. První misí, která byla odtud řízena, byl historický let Gemini IV, během něhož Ed White jako první Američan vystoupil do volného prostoru.

Velikost každého jedince a jeho postavení v historii libovolné organizace se neodvozuje pouze z jeho zásluh a činů. Jedním ze znaků velikosti je také schopnost vytipovat a vychovat své nástupce. Ani v této roli Kraft neselhal. Pod jeho dohledem vstoupila na scénu celá nová generace Letových ředitelů, kteří se stali sami o sobě legendami – jména Gene Kranz nebo Glynn Lunney jsou dodnes fanoušky kosmonautiky vyslovována s nábožnou úctou. A stejně nábožnou úctu projevovali tito muži svému mentoru, Chrisu Kraftovi.

Poslední misí, během níž Kraft seděl u konzoly Letového ředitele, byla „Gemini 76“, tedy let Gemini VII a Gemini VI-A. Po přistání Bormana a Lovella si Kraft zapálil, aniž to v té chvíli tušil, svůj poslední oslavný doutník na této pozici a přenechal židli definitivně svým žákům. Jeho pozornost si nyní žádal projekt Apollo, mnohem komplexnější a náročnější, než byly dosavadní lety Gemini. Navíc již od roku 1963 se stal útvar Letových operací, kterému Kraft šéfoval, samostatným direktorátem. Nyní se Chris musel navíc ke své pozici vedoucího Letového ředitele potýkat se všemi manažerskými radostmi a rozhodovacími procesy, kterými prošel již v rámci Mercury a Gemini, nyní ovšem několikanásobně rozsáhlejšími. Rozhodnutí sice bývají těžká, ještě těžší však byl jeden večer v lednu 1967, kdy byl Kraft odkázán do role pasivního posluchače příšerné katastrofy.

27. ledna probíhala na Cape Kennedy jedna z předstartovních zkoušek pro první pilotovanou misi Apolla. Ve tři hodiny odpoledne Kraft se svým „Červeným týmem“ vystřídal tým Johna Hodge a začal z houstonského řídicího střediska monitorovat průběh zkoušky na Floridě. Než Kraftova osmihodinová směna skončila, byla kabina Apolla s označením 012 zničena ohněm, tři astronauti mrtví a nad NASA se vznášel mrak nejistoty. Bylo to také naposled, co Kraft v řídicím středisku pobýval ve funkci Letového ředitele. Křeslo s označením „Flight Director“ Kraft opouštěl nerad, podle jeho slov to byla nejlepší práce na světě, nicméně kontingent jeho podřízených a paleta rozhodnutí, za která byl zodpovědný, vylučovaly jeho přímé angažmá během letů. V té době sestával direktorát Letových operací ze čtyř divizí a několika tisíc pracovníků.

Chris Kraft se nikdy netajil svými sympatiemi či antipatiemi vůči plánům, návrhům či osobám, se kterými přišel do kontaktu. Jeho díl nevole si tak vysloužilo mnoho lidí jak na nižších tak na vyšších postech. Legendární je jeho nevraživost vůči astronautu Scottu Carpenterovi, méně známý je pak jeho rezervovaný vztah vůči Georgi Muellerovi, přidruženému administrátorovi pro pilotované lety. Mnozí nemuseli s Kraftovými názory souhlasit, faktem však bylo, že Chris měl vždy pádné argumenty pro jejich prosazování. Nebál se velkých rozhodnutí a když to bylo třeba, byl ochoten podstoupit i nezbytnou míru rizika. V srpnu 1968 se tak stal jednou z klíčových postav pro rozhodnutí o tom, že Apollo 8 poletí na orbitální dráhu Měsíce. Historickou lunární misi Apolla 11 pak sledoval z řídicího střediska a nechyběl ani jeho typický doutník.

V lednu 1970 byl Kraft jmenován do funkce zástupce Manned Spacecraft Center a přesně o dva roky později zaujal místo v čele střediska po svém zbožňovaném nadřízeném Bobu Gilruthovi. Do klína mu spadl nepříjemný úkol připravit MSC (které bylo v roce 1973 přejmenováno na Lyndon B. Johnson Space Center) na dobu útlumu do ukončení programu Apollo a současně začít pracovat na novém kosmickém dopravním dopravním prostředku Spojených států – Space Shuttle.

Za jeho „panování“ NASA vyslala na orbitální stanici Skylab tři posádky, uskutečnila společný let Apolla se sovětskou lodí Sojuz-19 a vstoupila do éry znovupoužitelnosti kosmických lodí prvními starty raketoplánů.

V roce 1982 Chris Kraft z NASA odešel do privátního sektoru, kde pracoval jako konzultant pro IBM a Rockwell International. Mohl se také konečně více věnovat svému milovanému golfu (podle některých zdrojů jeho dům zdobilo mnohem více golfových artefaktů než památek na éru v NASA). S agenturou však zůstával stále v kontaktu skrze konzultace a členství v různých komisích. Jeho klíčový podíl na zrodu konceptu řídicího střediska NASA ocenila 14. dubna 2011 slavnostním ceremoniálem, během něhož byl komplex Mission Control Center přejmenován na „Christopher C. Kraft Jr. Mission Control Center“.

V pondělí 22. července se uzavřela jedna z velkých kapitol historie NASA i celého lidského směřování mimo naši planetu. Odkaz Chrise Krafta, respektovaného, obávaného, náročného, rozhodného, předvídavého, však přetrvává ve zdech řídicího střediska i nadále…

„I liked my job better than theirs. I got to go on every flight, and besides that, I got to tell them what to do.“
(Má práce se mi líbila více než ta jejich. Byl jsem u každého letu a mimo to jsem jim říkal co mají dělat.“)
Chris Kraft v rozhovoru z letošního února na margo astronautů a své role v řídicím středisku.

Zdroje informací:

Ch. Kraft: „Flight: My Life in Mission Control“
G. Kranz: „Failure Is Not an Option: Mission Control from Mercury to Apollo 13 and Beyond“
H. C. Dethloff: „Suddenly, Tomorrow Came… A History of the Johnson Space Center“
nasa.gov
historycollection.jsc.nasa.gov
collectspace.com
wikipedia.org

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Christopher_Kraft_at_Flight_Director_Console.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Vought_F8U-1_VF-32_1958.jpg
http://img.timeinc.net/time/magazine/archive/covers/1965/1101650827_400.jpg (kredit: Time Inc.)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_11_Celebration_at_Mission_Control_-_GPN-2000-001141.jpg
https://www.nasa.gov/mission_pages/station/behindscenes/jsc2011e036650.html
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Christopher_Kraft,_flight_director_during_Project_Mercury,_works_at_his_console_inside_the_Flight_Control_area_at_Mercury_Mission_Control.jpg