Půldruhého tisíce lidí vítalo Neila Armstronga, Michaela Collinse a Edwina Aldrina při opouštění karantény. Ve srovnání s tím, co následovalo v následujících týdnech a měsících byli v podstatě na samotce. Už když je ze střediska MSC (Manned Spacecraft Center) rozvážela vozidla NASA domů, byly jim v patách televizní přenosové vozy. Doma se ale astronauti neohřáli, hned 13. srpna ráno zamířili s manželkami a dětmi na základnu Ellington AFB a odtud do New Yorku. Zde následovala velkolepá jízda „kaňonem hrdinů“ mezi mrakodrapy, pak převzali klíče od města, měli první veřejný projev po návratu od Měsíce a navštívili Spojené národy.

Ještě týž den putovali do Chicaga. V New Yorku odhadovali, že astronauty vítaly v ulicích dva milióny lidí, Chicago taky odhadovalo dva milióny. Ovšem představitelé města zdůrazňovali, že jejich dva milióny byly větší. Město se zkrátka New York snažilo ve všech směrech trumfnout a jeho zástupci se tím netajili. Když v New Yorku dostali astronauti klíče od města, v Chicagu dostali rovnou svazek klíčů. („Když vy přistavíte, taky my to poženeme o štok! Když vy břízolit, tak my kachličky! A když vy inženýrku, tak my… To budete koukat!“ Škopková, Slunce, seno a pár facek)

V Chicagu se také setkali s prezidentem Richardem Nixonem, který posádce Apolla 11 předal Medaili svobody (nejvyšší civilní vyznamenání v USA). Pak následovala návštěva dalších měst, na 6. září byla naplánovaná cesta do rodných měst. Neila Armstronga přivítala Wapakoneta (Ohio), Edwina Aldrina Montclair (New Jersey). Michael Collins to měl těžší, narodil se v Římě.

Dětství strávil v Alexandrii (Virginie), ale toto město za své rodné nepovažoval. Nakonec se rozhodl pro New Orleans, aby tak poděkoval místnímu kongresmanovi, na základě jehož doporučení byl přijat na West Point.

Dne 9. září představili astronauti poštovní známku „First Man on The Moon“, která zachycovala astronauta vstupujícího na lunární povrch. Kolem známky vznikl rozruch, protože americká legislativa striktně zakazuje zobrazovat na známkách žijící osoby. (Odtud pak hláška před startem Saturnu V ve filmu Apollo 13: „Ještě jednou a jsme na poštovních známkách…“) A první lidé na Měsíci tehdy žijící osobou byly (a o koho šlo, bylo jednoznačné: ono jich zase toliko nebylo…). Pošta ale argumentovala tím, že na známce je zobrazen skafandr a nikoliv konkrétní osoba. Známky se každopádně vytisklo neskutečných 216371712 kusů, aby se dostalo na každého Američana. Jen obálek prvního dne bylo 8743070. Raznice, z níž známka vznikala, přitom byla s výpravou Apollo 11 na Měsíci.

Patnáctého září předali astronauti ve Washingtonu D.C. americké poštovní službě poštovní obálku, která se měla stát první orazítkovanou na Měsíci. S sebou ji sice měli, ale docela malinko na ni zapomněli. A pak docela malinko zapodváděli, když obálku orazítkovali až v karanténě na Zemi 24. července – ale na razítku nastavili datum 20. července (každý poštovní úředník potvrdí, že razítko na datumovce je svaté).

Nebyla to jediná věc, na kterou pod časovým tlakem a emočním vypětím na Měsíci zapomněli. Měli třeba na jeho povrchu umístit: Aldrin měl v kapse balíček s pozlacenou broží znázorňující ratolest coby symbol míru, emblém mise Apolla 11, pamětní křemíkový disk s vyrytými vzkazy 73 čelných představitelů světa a také dvě drobné medaile, které skrze astronauta Franka Bormana poslali na Měsíc sovětští kosmonauti. Medaile připomínky Jurije Gagarina a Vladimira Komarova, kteří o rok a dva dříve tragicky zahynuli. Jenže astronauti na balíček zapomněli. Armstrong si na závěr výstupu naštěstí vzpomněl a dotázal se Aldrina. Ten už byl v lunárním modulu, takže balíček namísto důstojného uložení na lunární povrch letěl na Měsíc velkým obloukem skrze průlez lunárního modulu.

Ale zpět na Zemi. Zde už se totiž chystala obří cesta dobré vůle kolem celé planety: Giant Step Apollo 11 Goodwill Tour. Celý šílený kolotoč začal 29. září a po následující týdny měl stejný scénář: oficiální přijetí, slavností jízda ulicemi, tisková konference, oficiální oběd nebo večeře, předání a převzetí darů, korálky, plíšky, zrcátka… Celkem 20 zemí za 37 dní.

Za pozornost stojí návštěva v Římě, kde byl Michael Collins nikoliv „tím třetím“, ale hlavní hvězdou. Vždyť se ve Věčném městě narodil! Na svém rodném domě (Via Tevere 16) pak mohl odhalit pamětní desku, z níž se dozvěděl následující informaci: „V tomto domě se 31. října 1930 narodil Michael Collins, samostatný astronaut mise Apollo 11, první člověk na Měsíci.“ (Deska je na domě dodnes.) Turné skončilo 5. listopadu (na začátku prosince ještě pokračovalo krátkou třídenní návštěvou Kanady). V Evropě navštívili astronauti Island, Španělsko, Francii, Nizozemí, Belgii, Norsko, Západní Německo, Velkou Británii, Itálii, Jugoslávii a Turecko (byť navštívili pouze jeho asijskou část). Zajímavé je, že americká strana měla obrovský zájem navštívit také Maďarsko, ale tato země to striktně odmítla. Nešlo ale jen o cestu astronautů, „kosmická diplomacie“ měla i další linie. Prezident Nixon později vzpomínal, že se chtěl už dlouho sejít s rumunským prezidentem Nicolaem Ceaușescem. Ten to ale vytrvale odmítal. Po Apollu 11 ovšem rumunský prezident začal být svolný a počátkem srpna 1969 navštívil Nixon Bukurešť. O setkání později prohlásil, že „tato cesta vynahradila každý dolar, který jsme kdy dali do kosmonautiky“.

V Americe ovšem nadšení z letů na Měsíc začalo záhy vyprchávat. NASA proto vymýšlela, jak zájem oživit a historický úspěch připomenout. V říjnu 1969 vznikl nápad na obří okružní jízdu „Z vesmíru ke kořenům Ameriky“ nebyla původně plánovaná, která by se uskutečnila v letech 1970 a 71. Během ní měl návratový modul Apolla 11 zavítat do všech hlavních měst všech států USA.

Inspirací se stala mezinárodní cesta kabiny Johna Glenna Friendship 7 nebo americké turné kabiny Gordona Coopera Faith 7 (1963/64). Hned v říjnu začaly vznikat plány na úpravu nákladního vozu GMC s návěsem: ten musel pojmout návratový modul Apolla 11. Návěs měl délku 58 stop, šířku 14 stop a výšku 13 stop. Byl symetrický, aby zvládl odbavit více lidí: po zastavení se na jeho bocích rozložily verandy a schůdky. Podobně, jako když na vesnickou náves přijede pouť. A ona to vlastně pouť byla. Zpravidla ve čtvrtek dorazila na místo a hned se návěs rozložil (trvalo to cca pět hodin). V pátek, sobotu a neděli odbavil tisíce lidí, často bylo pro velký zájem „nad plán“ otevřeno ještě v pondělí a v úterý. Ve středu se ovšem nekompromisně balilo a zamířilo do další destinace. Čas tlačil, takže ač měl návěs konstrukční rychlost 40 mil za hodinu, často to na dálnicích hnal osmdesátkou (v mílích pochopitelně). V koloně policejních vozidel se zapnutými majáčky to nebyl takový problém…

V zadní části návěsu byla obří kresba lunárního modulu, před ní ve vitríně vystavený kámen přivezený posádkou Apolla 11. Na noc se zamykal do trezoru v přední části návěsu, který byl přivařený ke jeho konstrukci (a navíc byl 24 hodin denně střežen policií). Uprostřed návěsu bylo Apollo 11 (lidé se lodi mohli dokonce dotknout), v přední části pak fotografie z mise a model Saturnu V. Lidé chodili po bocích návěsu po verandách, dovnitř nevstupovali.

Podívat se na expozici (pojištěná byla na tehdy závratných 10 mil. dolarů) přišlo 3,25 miliónu Američanů. Nejvíce (135 tisíc) na Havaji, v kontinentální část USA drží primát Severní Karolína (100 tisíc návštěvníků). Nejmenší pozornost upoutala expozice v Marylandu (32,5 tisíce) a následně ve Washingtonu DC (35 tisíc), což bylo překvapivě, neboť zde se akce osobně účastnil Neil Armstrong. Organizátoři často vzpomínali na Ohio, kde je lidé upozornili, že na konci mnoho set metrů dlouhé řady stojí rodiče Neila Armstronga. Okamžitě je přednostně vzali dopředu a nechali si projít expozici. Rodiče byli nesmírně dojatí, ale zároveň expozici rychle proběhli – necítili se dobře, že předběhli nesčetné stovky lidí.

Po konci pouti byl návratový modul mise Apollo 11 předán Smithsonian Institution. Od 1. července 1976 byl středobodem vstupní haly v nově otevřené budově Národního muzea letectví a kosmonautiky ve Washingtonu D.C. Zde zůstal až do roku 2017, kdy se přesunul do restaurátorských dílen ve Steven F. Udvar-Hazy Center. Po opravách zahájil další cestu po USA, byť o něco skromnější než před padesáti lety. Na druhé straně jsou zastávky delší: aktuálně je v Museum of Flight (Seattle, stát Washington), a to od 16. března do 2. září 2019. Je to poslední ze čtyř zastávek na okružní jízdě Spojenými státy, po níž se loď vrátí do Národního muzea letectví a kosmonautiky.

Už v roce 1969 nařídil Nixon vyrobit 250 prezentací s úlomkem lunární horniny přivezené Apollem 11. Do akrylátu jsou vždy zalita čtyři zrnka prachu o úhrnné hmotnosti 50 mg. Tyto prezentace byly věnovány státům a institucím, často s národní nebo státní vlaječkou, která byla na Měsíci v oficiálním prezentačním balíčku NASA. Mezi nimi byla i vlaječka československá. Ta byla i s úlomky lunární horniny předána tehdejším velvyslancem USA Malcolmem Toonen na audienci u prezidenta republiky 8. října 1971. Odtud dar putoval k vládní Československé komisi Interkosmos při ČSAV (Československá akademie věd) a současně předsedovi ČSAV akademiku Jaroslavu Kožešníkovi, který rozhodl, že bude umístěný do trezoru a zmínky o něm omezeny. V trezoru zůstal až do zániku programu Interkosmos v roce 1990. Pak byl věnován Muzeu letectví a kosmonautiky Historického ústavu AČR. Po reorganizaci jde o Vojenský historický ústav.

I další hardware spojený s Apollem skončil v muzeích. Třeba nafukovací plováky, kterými potápěči zajistili loď po přistání v Tichém oceánu, jsou v Udvar-Hazy Center. Zde je i karanténa MQF003.  Příležitostně jsou vystavovány i obleky BIG (Biological Isolation Garments) z karantény astronautů, naposledy byl k vidění Aldrinův v Národním muzeu letectví a kosmonautiky. Skafandry Armstronga, Aldrin a Collinse jsou příležitostně vystavovány. Když v srpnu 2012 Neil Armstrong zemřel, byla jeho přilba a lunární rukavice po dobu dvou týdnů k vidění právě v Udvar-Hazy Center.

Když už mluvíme o smrti Neila Armstronga: jeho příbuzní obvinili nemocnici, která jej v posledních týdnech léčila, ze zanedbání péče. Věc se vyřešila mimosoudní cestou vyplacením odškodného 6 mil. dolarů. Nemocnice sice vinu odmítla, ale zároveň se obávala negativní publicity ve spojení s úmrtím prvního člověka na Měsíci. Když se tak letos na výročí Apolla 11 tradičně sešli v Bílém domě členové posádky, byli poprvé na kulaté výročí jen dva. Místo Armstronga přišli jeho synové Mark a Rick.