Přílet Progressu M-24, respektive jeho střet se stanicí poměrně výrazně zamíchal kartami ohledně letového plánu expedice EO-16. Po střetu se Sojuzem TM-17 to nyní bylo podruhé, co Mir utrpěl nikoli nevýznamný „šťouchanec“ a bylo třeba zjistit, zda přeci jen nedošlo k větším škodám a popřípadě se pokusit ony škody napravit. Původně se Malenčenko s Musabajevem těšili na čtyři výstupy do volného prostoru s tím, že právě oni budou těmi, kdo konečně přenesou skládací solární panely z modulu Kristall na Kvant, nyní se však jejich předpoklady začaly pomaloučku rozplývat. Přednost měla dostat obhlídka míst, kde došlo ke střetu a eventuální opravy poškození. Ze čtyř výstupů se nakonec staly dva a přenesení baterií bylo odsunuto až na jaro příštího roku. Valerij Poljakov se mezitím snažil nováčkům co možná nejvíce ulehčit první samostatné dny na stanici a současně neustával v plnění svého vlastního programu plného biomedicínských experimentů. Malenčenko s Musabajevem se zakousli do programu experimentů a údržby stanice jako buldoci. Ovšem nevyvarovali se malých chyb, které působí z vnějšího pohledu až směšně…
Dva výstupy místo čtyř
Po napjatém období, které posádce připravil zlobící Progress, by bylo na místě očekávat, že si kosmonauti budou moci alespoň na chvíli vydechnout. Opak však byl pravdou. Hned po připojení nákladní lodi a otevření poklopů se trojice mužů pustila do vykládky, která se protáhla až do časných ranních hodin. Ani další dny si kosmonauti neoddechli, práce měli skutečně nad hlavu.
Nehledě na běžné úkony údržby, průběžné vykládání Progressu a probíhající experimenty začali Malenčenko s Musabajevem připravovat skafandry pro výstup do prostoru, který se rychle blížil. 4. září, tedy dva dny po připojení Progressu, kosmonauti oba skafandry vizuálně prohlédli a začali s výměnou patron k pohlcování oxidu uhličitého a údržby dalších komponentů. Stejně tak i další den pokračovali v přípravě obleků a pak, třetí den příprav, si všimli jedné „nepodstatné“ maličkosti: k výstupu měly být použity Orlany DMA s výrobním čísly 18 a 25. Jenže Malenčenko a Musabajev se vesele pinožili se skafandry číslo 18 a 15! Malé přehlédnutí a celá práce na jednom ze skafandrů přišla vniveč. Takže hezky znovu, naštěstí kosmonauti už měli praxi, proto příprava trvala mnohem kratší dobu. Teprve 8. září si mohla trojice obyvatel Miru oddechnout během prvního volného dne od příletu Progressu M-24. Oddech byl nutný zejména proto, že další den měl být velkou událostí pro oba nováčky: poprvé se vydají do volného prostoru.
Budíček přišel už krátce po druhé hodině ráno a po nezbytných přípravách se Malenčenko s Musabajevem uzavřeli v přechodové komoře a začali snižovat tlak. Jenže když ručička manometru ukázala 5 hPa, pokles tlaku se zastavil. Musabajev znovu pootočil kolem příklopu, nicméně tlak spadnul jen na 4,6 hPa a odmítal klesnout na nulu. Musabajev se snažil příklopem třást, ale zbytečně. Ručička manometru trvala na svém. Nakonec středisko dalo povolení příklop s nejvyšší opatrností otevřít – všichni měli v živé paměti průběh událostí v roce 1990, kdy Alexandr Balandin příklop otevřel aniž by čekal na vyrovnání tlaku s okolním prostředím, což skončilo vážným poškozením pantů.
Nyní tedy Musabajev příklop zlehka pootevřel, ovšem místo očekávaného tahu, který by způsoboval unikající vzduch, kolem něj proplulo jen několik zrnek prachu a příklop se odklopil hladce a pomalu. Kosmonauti se podívali na tlakoměr a vše bylo náhle jasné: přes vakuum, jež nyní v přechodové komoře panovalo, ukazovala ručička manometru tvrdošíjně svých 4,6 hPa! Problém byl v přístroji, nikoli ve vyrovnávacím ventilu. Malenčenka a Musabajeva to každopádně stálo 21 minut, o které se s počátkem výstupu opozdili.
Prvním úkolem po přesunu na základní blok pomocí Strely byla příprava kotvicích bodů pro Strelu číslo dvě. Pro bezpečný přenos solárních panelů z Kristallu na Kvant bylo zapotřebí manipulátor ustavit na opačné straně zóny velkého průměru základního bloku. Původně se uvažovalo o tom, že pomocí Strely bude přenesen jeden panel, následně se Strela odmontuje ze současné pozice a přimontuje se na nové místo, nakonec však, kvůli jednoduchosti a nižšímu pracovnímu zatížení posádek, zvítězila varianta s druhou Strelou.
Stejně jako u prvního kusu, i pro druhý měly pro upevnění manipulátoru sloužit kotvicí body pro aerodynamický kryt, jenž byl ze základního bloku odhozen během startu. Do konstrukce kotvicích bodů bylo nyní třeba prorazit otvory, čehož se ujal Musabajev, zatímco Malenčenko jej držel za nohy a tím jej fixoval v prostoru. Talgat se oháněl dlátem a kladivem a Mirem se rozléhaly velmi hlasité údery. Poljakov, který zůstal v interiéru stanice, v žertu zahartusil: „Co je to tam? Lupe mi z toho v mozku!“ Naštěstí měl Musabajev pořádnou páru a zanedlouho byly otvory hotové. V záblesku inspirace jej napadlo, že specialisty na Zemi by zajímalo, jak se chová materiál z kotvicích bodů pod vlivem kosmických podmínek, proto si kousek kovu z probitého otvoru strčil do kapsy.
A pak už přišel čas na to, na co byli zvědaví všichni přihlížející v řídicím středisku. Kosmonauti se přesunuli na přechodový úsek a začali obhlížet místo, kde Sojuz TM-17 během svého střetu se stanicí v lednu toho roku poškodil tepelnou a protimeteoroidní izolaci. Přestože tehdejší střet neměl za následek narušení hermetičnosti stanice, skutečný rozsah poškození zatím nebyl znám.
Malenčenko k úlevě operátorů ohlásil, že krom relativně malého poškození izolace, jejíž kus byl vytržen a kraje ohořelé, nevidí žádné oděrky nebo praskliny na odhaleném kovu přechodového úseku. Stačilo pouze opravit izolaci a přechodový úsek bude opět jako nový. Oprava nebyla nijak komplikovaná, pro tyto účely měli kosmonauti k dispozici záplatu. Malenčenko vytasil obří jehlu, pomocí které začal záplatu našívat na poškozený úsek izolace, zatímco Musabajev jej přidržoval za nohy. Zanedlouho bylo hotovo a kosmonauti už měli před sebou pouze jednoduché úkony. Po návratu na Kvant-2 Malenčenko sejmul vzorky materiálu, z nichž byla vyrobena Strela, zatímco jeho partner demontoval materiálové kazety „Platan-4“ a „Platan-5“. Ty pak podal svému veliteli, který s nimi zaplul do přechodové komory. Následně Musabajev ještě demontoval kazetu „Plenka-5“ a z rámu výstupového zařízení ještě jednu aparaturu a televizní kameru. Kosmonauti ovšem trochu podcenili fixaci předmětů a ona aparatura se za pár okamžiků stala samostatnou družicí. Nic to však neměnilo na úspěchu prvního výstupu expedice EO-16, který trval 5 hodin a 6 minut (téměř přesně o hodinu déle oproti plánu).
Na oddech po náročné práci vně stanice nebyl příliš čas, protože krátce poté kosmonauty čekala její další várka. Už 13. září se Malenčenko s Musabajevem vydali opět ven a před nimi byl skutečně nahuštěný program výstupu. Ani tentokrát se přípravy neobešly bez problémů. Ty začaly už v okamžiku, kdy byl příklop mezi Kvantem-2 a základním blokem a také vnitřní příklopy úseků Kvantu-2 utěsněny a také kosmonauti byli uzavřeni ve svých skafandrech (doslova uzavřeni, neboť do Orlanů se vstupuje dvířky na „batohu“ skafandru).
Po zapnutí systémů skafandrů se ukázalo, že u Malenčenkova kusu číslo 25 nefunguje senzor vnitřní teploty. Jurij tedy musel skafandr otevřít, vylézt z něj a pokusit se chybě přijít na kloub. To se mu nepodařilo, nicméně středisko usoudilo, že výstup lze provést i bez senzoru. Ovšem vzápětí se pro změnu ukázalo, že v Musabajevově skafandru funguje ventilace pouze na poloviční výkon. Talgat otevřel dvířka svého skafandru a Malenčenko, který se mezitím znovu uzavřel ve svém Orlanu, zkoumal stav ventilačních rozvodův batohu Musabajevova Orlanu číslo 18. Ani tentokrát se nepodařilo závadu vyřešit na místě, Musabajev však na dotaz ze střediska ohlásil, že snížený průtok vzduchu nebrání jeho práci. Ani to však nebyl konec trampotám: Musabajevovi se smekla kapuce obleku s vodním chlazením a zakryla mu pravé oko. Pouze s jedním okem se výstup zvládnout nedal (byť si z něj Poljakov posléze dělal legraci s tím, že netušil, že Musabajev nevidí na levé oko). Nešťastný Talgat musel ze skafandru ven a po řádném uchycení kapuce zase dovnitř. Naštěstí v harmonogramu příprav na výstup jsou vždy zakomponovány dostatečné časové rezervy, takže vnější příklop se podařilo otevřít načas.
Stejně jako při minulém výstupu, i nyní první cesta kosmonautů vedla po Strele na základní blok. Jejich přesun pozorovali prostřednictvím televizní kamery, kterou Malenčenko s Musabajevem nainstalovali u průlezu z přechodové komory, operátoři v řídicím sředisku, ale také Valerij Poljakov. Ten na dotaz ze střediska sdělil, že velmi dobře slyší pohyb kolegů po plášti stanice a dokonce slyšel i jejich přesun po Strele. Základní blok byl však pouze přestupnou stanicí – dvojice měla namířeno na Kvant-1, kde měla proběhnout většina prací plánovaných pro tento výstup. Cestou kosmonauti učinili několik zajímavých objevů: na základně Strely byl na krátkém lanku přichycen montážní klíč, pravděpodobně pozůstatek instalace manipulátoru. Na radu střediska jej kosmonauti vzali s sebou – co když se bude k něčemu hodit. O pár chvil později, když už dvojice dorazila na Kvant, Musabajev ohlásil: „Hele, našel jsem řezák!“ „Jaký,“ chtěl vědět komunikátor. „Dobrý, s rukojetí,“ popisoval Talgat. „Tak ho vezmi,“ zněla opět rada ze Země.
Kosmonauti mohli začít obhlížet své první pracoviště pro tento den. Jejich úkolem bylo slícování rámů pro uchycení doplňkových slunečních baterií, jež sem měly dorazit z Kristallu, a kontejnerů se servomotory, jež měly zajišťovat orientaci panelů na Slunce. Když proběhly přípravné práce, které vykonaly expedice EO-8 a EO-13, vyšlo najevo, že slícování není dokonalé a na některých místech je mezera mezi rámem a kontejnerem až 10 milimetrů. Nebylo možné nainstalovat těžké panely na servomotory, jež nejsou dokonale uchycené ke stanici, protože by mohly vznikat nebezpečné vibrace a v nejhorším případě by mohlo dojít k uvolnění kontejnerů se servomotory z úchytů na rámech.
Malenčenko s Musabajevem měli uvolnit u každého ze dvou rámu jednu nohu (rámy „stály“ na plášti Kvantu na čtyřech nožičkách, z toho délku jedné z nich bylo možné regulovat), povolit šrouby, jež fixovaly kontejner servomotoru k rámu, malinko konstrukcí zacloumat, aby se mezery „utřásly“, vše opět dotáhnout a příruby kontejneru a rámu stáhnout čtyřmi svorkami, z nichž každá k sobě poutala obě příruby silou čtvrt tuny. Konstrukce na pravé straně, jež přišla na řadu jako první, chvílemi dávala oběma kosmonautům zabrat, nicméně nakonec se vše podařilo. Nyní se Malenčenko s Musabajevem přesunuli na opačnou stranu a pustili se do práce. Tentokrát nekladla konstrukce takový odpor jako její kolegyně a relativně brzy bylo hotovo.
Další úkol na kosmonauty čekal opodál. Měli prověřit pevnost připojení nosníku Sofora k plášti Kvantu. Mělo to svůj důvod: po dvou letech od instalace se konečně měl do systému ovládání stanice zapojit „box“ VDU, upevněný na vrcholku Sofory. Dvojice dotáhla pár šroubů a potvrdila, že Sofora je dokonale přichycena na místě. Když kosmonauti kontrolovali pevnost šroubových spojů, přišel za zástupcem letového ředitele Viktorem Blagovem Sergej Krikaljov, který zrovna dělal průvodce delegaci amerických kosmonautů v sále řízení letů a napůl v žertu, napůl vážně se Blagova zeptal: „To mi, chlapi, nevěříte? S Toljou jsme je (šrouby – pozn. aut.) zatáhnuli pořádně!“ Když se o tom dozvěděli jeho kolegové, toho času končící inspekci spojů na Sofoře, potvrdili jeho slova: „Jo, Serjoža to udělal opravdu jak se patří.“
Nálada na Zemi i na orbitě byla sice výborná, jenže v té době už nabíral výstup zpoždění zhruba hodinu oproti plánu. Proto byl vypuštěn jeden z bodů programu, během nějž měli Malenčenko a Musabajev propojit elektrické kabely mezi Kvantem a servomotory doplňkových solárních panelů. Místo toho se hned pustili do další plánované práce: sejmutí panelů s materiálovými vzorky z nosníku Rapana. Pak Malenčenko zkontroloval čidlo hvězd na trupu Kvantu a následně se dvojice pomalu vydala „k domovu“.
Cestou ještě bylo třeba zkontrolovat anténu amatérské radiosoupravy. Když Musabajev upravoval její polohu, Poljakov zevnitř stanice sledoval, zda se zlepší příjem. „Slyším nějaké Araby,“ oznámil a hned do rádia řekl jakousi frázi, která zněla arabsky. Ve skutečnosti řekl kazašsky „Vítáme vás“ a spokojeně ohlásil: „Kontakt s Araby uskutečněn.“ Načež Musabajev se smíchem opáčil: „Tady ještě jeden Arab leze!“ Komunikátor se zapojil do všeobecného veselí: „Talgate, až se vrátíš, měl by sis promluvit s lékařem!“
Cesta k přechodové komoře na Kvantu-2 proběhla bez problémů, byť vzhledem k relativně velkému množství vybavení, které kosmonauti nesli, nebyla jednoduchá. Druhý výstup dvojice Malenčenko/Musabajev skončil po 6 hodinách a 1 minutě. A ze Země na palubu stanice putovala jedna zajímavá připomínka: Valerij Poljakov se stal rekordmanem v sólo pobytu na palubě Miru. Pokud počítáme i čekání na kolegy v orbitálním úseku Sojuz během jeho předchozí mise, Valerij nyní strávil zhruba 15 hodin sám v interiéru stanice.
15. září kosmonauti zapojili poslední kabely propojující VDU se systémem ovládání stanice. O pár hodin později byla VDU definitivně připojena a mohla začít pracovat. Tento, troufám si říci, neuvěřitelně jednoduchý, nicméně úžasně chytrý prvek dokázal v dalším období výrazně omezit spotřebu paliva nutného pro ovládání polohy stanice v prostoru. Předpoklady svých tvůrců VDU minimálně naplnila, ne-li překonala…
V následujících dnech, zatímco se Poljakov věnoval své lékařské vědě, Malenčenko s Musabajevem prováděli tradiční „domácí“ prace, mimo jiné provedli menší opravu systému Elektron, měřili tepelný profil pícky Gallar a podobně. Posádka si také postěžovala na nepříjemné podmínky v modulu Kristall, kde vlivem polohy stanice v prostoru teplota klesla na 7 °C a vládla zvýšená vlhkost. Čtyřhodinové zapnutí ohřívačů v interiéru zvedlo teplotu na snesitelných 15 °C. Poměrně důležitý úkon provedli Malenčenko s Musabajevem 16. září, kdy adaptovali toaletu pro jednoho člena příští expedice, jež měla zanedlouho dorazit na palubu.
V souvislosti s touto osobou požádali, aby jim na palubu transportní lodi, jež novou expedici přiveze, přibalili dlouhé kalhoty. Šortky se prý nehodí, když je na palubě dáma. Po dlouhých deseti letech od mise Světlany Savické na palubě Saljutu 7 se totiž měla do vesmíru podívat další Ruska, po Těreškové a Savické teprve třetí v pořadí. Rusové měli k něžnému pohlaví v souvislosti s kosmickými lety poměrně rezervovaný vztah. Byli přesvědčeni, že už pouhá přítomnost žen při předstartovních přípravách přináší smůlu. A co teprve, když je ženská na palubě!
Pokud máme brát misi EO-17 jako zdroj dat pro tuto pověru, zjistíme, že její zastánci měli relativní žně. Nadcházející expedice rozhodně nebude mít na růžích ustláno…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
http://www.astronautix.com/graphics/m/mirhoriz.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-19_eva_malenchenko.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-19_musabayev.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://space.skyrocket.de/img_sat/vdu-2__1.jpg
Když si to tak čtu, tak mám pocit, že to byl jeden průšvih za druhým a je docela úspěch, že to nakonec všechno vždycky dobře dopadlo.
Dobrý den, já to vnímám přesně opačně
🙂 Kosmonauti jsou obecně skvěle trénování právě proto, aby zvládali nenaplánovatelné a dle mého soudu se s tím vyrovnávají skvěle.
Ono to tak vypadá kvůli tomu, jakým způsobem píšu tyto články.
Opakovat pořád dokola, že se kosmonauti zabývali snímkováním povrchu Země, astrofyzikálními pozorováními, pokusy biomedicínského charakteru a podobně, to by za chvilku přestalo bavit jak čtenáře, tak mě. Je vcelku logické, že se zaměřuji na netypické záležitosti, protože ty dodávají celému příběhu šťávu.
Ale v žádném případě bych nechtěl, aby to vyznělo tak, že kosmonauti neustále bojovali s nějakými průšvihy a každé ráno se třásli, co jim zase nový den přinese za katastrofu…
Ondřeji předně, díky moc že píšete! 🙂
Vnímám velmi pozitivně čtivost a smekám klobouk před celou redakcí. Nevidím do statistik Google Analytics, ale domnívám se, že každé vydání seriálu udělá v grafu pozitivní „peak“
Moc děkuji za krásná slova. Jestli v úterky nastávají peaky v návštěvnosti, to netuším, nicméně jsem rád, že se seriál líbí, byť by to bylo jen pár lidí. 🙂
Ano, také mi připadá, že vynecháváte dny a někdy i celé týdny zcela zásadních výzkumů na oběžné dráze v unikáním nenapodobitelném prostředí mikrogravitace, vakua a zvýšené gravitace.
🙂
Ale aby to nevyznělo blbě, pořád čtu Kosmonautix hlavně kvůli úterním seriálům.
Díky.
To mě moc těší! 😉
…radiace…
Uf, už jsem se lekl, že na Miru byla nějaká dobře utajená centrifuga! 😀
Super clanok 🙂
Pridat par obrazkov a grafiky a zo seriálu by mohla byt zaujimava knizka 😉
Na MIRe asi ziadna expedicia neprebiehala uplne standartne 🙂
To je právě ten problém – do doby, než na Mir začali létat Američané, těch obrazových materiálů moc není a bez problémů přiznávám, že sehnat alespoň dva tři obrázky ke každému dílu seriálu je to nejtěžší na celém procesu tvorby… 🙂
Dobrý den, bude z tohoto seriálu také kniha? Děkuji a držím palce v další práci.
Díky za velmi zajímavý článek.
Parádny článok! 🙂