Systém jmenování posádek se na přelomu osmdesátých a devadesátých let ustálil v zaběhnutém rytmu. K dlouhodobé expedici se vždy připravovaly tři posádky – hlavní, záložní a druhá záložní/podpůrná. Hlavní měla vykonat daný let, pro další misi se pak dvě zbývající posádky posunuly o příčku vzhůru, tedy do rolí hlavní a záložní posádky. Občas se stávalo, že bylo třeba provést změny, vesměs v souvislosti se změnou letového řádu nebo ze zdravotních důvodů. Ovšem někdy byly důvody ke změnám, mírně řečeno, velmi neobvyklé. Záložní osádkou EO-11 byla dvojice Anatolij Solovjov a Sergej Avdějev. Podpůrnou posádkou pak byli Valerij Korzun a Alexandr Lavejkin. Solovjov a Avdějev se začali od dubna 1992 připravovat coby hlavní posádka na expedici EO-12 a jejich dubléry s vyhlídkou na další expedici měli být Korzun s Lavejkinem. Ovšem v březnu se udála neslýchaná věc: u Valerije Korzuna lékaři při testech zjistili, že jeho výška vsedě překračuje povolené limity. A to byl velký průšvih. Při pobytu ve vesmíru se prodlužuje páteř, což je zjevné zejména u dlouhodobých expedic. Hrozilo, že by se Korzun nemusel vejít do křesla v návratové kabině Sojuzu. Jak je možné, že se na překročení limitů nepřišlo dříve, to nebyl nikdo schopen vysvětlit. Kuriozní je, že právě výška vsedě je jedním ze základních kritérií při náboru nových členů oddílu kosmonautů. Korzuna tedy odstavili od dlouhodobých letů a byl převeden do programu „záchranářů“, kteří byli cvičeni na sólové ovládání Sojuzu pro případ, že by bylo třeba v případě nouze zachránit kolegy uvězněné na stanici. A aby toho nebylo málo, ve stejné době dostal stopku od lékařů také Alexandr Lavejkin z naprosto neslýchaného důvodu: objem jeho svalové hmoty byl příliš velký pro práci ve skafandru Orlan! Lavejkin byl převeden na krátkodobé lety s podmínkou, že jejich součástí nesmí být výstup do otevřeného prostoru. Vzhledem k tomu, že krátkodobé lety v té době Rusové neprováděli, znamenalo to de facto konec Lavejkinovy kariéry. Alexandr v roce 1994 oddíl kosmonautů opustil…

Antares a přiškrcený kosmonaut

Zatímco tedy hlavní posádka expedice EO-12 zůstala beze změny, záda jí nekryli kolegové, s nimiž už měli Solovjov a Avdějev své zkušenosti. Místo toho byly na počátku dubna sestaveny dvě zcela nové posádky, přičemž funkci zálohy měli plnit Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk a do druhé zálohy byli jmenováni Vasilij Ciblijev a Anatolij Balandin. Do hlavní posádky byl ještě v průběhu jara vřazen Francouz Michel Tognini a s Manakovem a Poleščukem se začal sžívat Togniniho dublér Jean-Pierre Haigneré. 13. července obě posádky odlétly dvěma letadly na Bajkonur (toto opatření mělo předcházet ztrátě obou posádek v případě letecké havárie, v dalších letech však z ekonomických důvodů posádky létaly jedním letadlem).

Původně byl start plánován na 26. července, nicméně ve stejný den, kdy posádky odletěly na Bajkonur, bylo rozhodnuto o přesunu o jeden den. Stalo se tak proto, že se vedení letu rozhodlo využít relativně plných nádrží Progressu M-13 a provést zvýšení oběžné dráhy komplexu, což přimělo balistiky propočítat nový ideální termín startu. Teoreticky bylo možné původní termín zachovat, ale Sojuz by to stálo mnoho paliva a plánovači nechtěli zvyšovat míru rizika. Nově se měl Sojuz TM-15 vydat k obloze 27. července 1992 krátce po polední místního času.

26. července se odehrálo zasedání Státní komise, která oficiálně potvrdila posádku Solovjov/Avdějev/Tognini pro nadcházející let. Tentýž večer začal francouzský televizní kanál Antenne 2 vysílat nepřetržité pásmo reportáží a přímých přenosů z kosmodromu. Vrcholem byl pochopitelně přímý přenos startu Sojuzu TM-15.

Není bez zajímavosti, že poprvé v historii sovětské a ruské kosmonautiky byly během předstartovních procedur přítomny i ženy. Na Togniniho žádost byly manželky členů posádky přítomny během oblékání skafandrů a při tradičním hlášení předsedovi Státní komise. To byl pro Rusy velký průlom zaběhnutých tradic – do té doby byly ženy z předstartovního dění striktně vyloučeny. Důvodem k tomu byla… pověrčivost! Jak známo, Rusové i Američané se před startem drží mnohdy iracionálních zvyklostí a úkonů, které mají přinést nadcházejícímu letu štěstí. A přítomnost žen podle ruských tradic nosila smůlu. Tradovalo se například, že v roce 1965 během oblékání skafandrů před startem Voschodu-2 byla ve filmařském štábu, jenž celý proces zaznamenával, i žena. Když ji Alexej Leonov spatřil, požádal ji, aby hned odešla. A let Voschodu-2 se skutečně potýkal zejména v závěru s velkými problémy, jejichž vinou museli po přistání kosmonauti strávit dvě noci v tajze…

Pojďme se však vrátit zpět na Bajkonur do krásného červencového dne roku 1992. Přesně v určený okamžik zamířil Sojuz TM-15 z památné Gagarinské rampy k modré obloze poseté jemnými chmurkami. Navedení na úvodní oběžnou dráhu proběhlo bez potíží a kosmonauti se vzápětí pustili do prověrky palubních systémů. Testy odhalily nepříjemnou okolnost: hlavní elektronický komplet systému Kurs byl porouchaný. Naštěstí byl v rámci redundance na palubě Sojuzu ještě záložní komplet, který k obecnému ulehčení pracoval bez závad, spojení s Mirem tak nebylo v ohrožení.

Po dvoudenním letu se 29. července na obzoru objevila stanice, k jejímuž přednímu stykovacímu uzlu se Sojuz v automatickém režimu připojil. Po přechodu na palubu Miru a úvodních ceremoniích začalo plnění francouzských experimentů. Těch bylo celkem čtrnáct, z toho šest medicínských, tři biotechnologické a pět technických. Ještě v den spojení proběhl telemost mezi palubou Miru a Paříží, odkud Togniniho pozdravil francouzský prezident François Mitterrand.

Michel byl na stanici skutečně v jednom kole a volné chvíle pro něj byly vzácné. Nicméně protože byl jeho let naplánován na necelé dva týdny, nejednalo se o tak zběsilý sprint, jako tomu bývalo například u posádek programu Interkosmos na palubách Saljutů. Sem tam se nějaká ta minutka našla a Tognini se během těchto momentů věnoval zejména jedné ze svých zálib – radioamatérství. Na palubě Miru se nacházela souprava, s pomocí níž se mohl spojovat s radioamatérskými fanoušky po celém světě a zájem o spojení byl skutečně obrovský – každý den volací znak „F 5 Mir-Michel“ v éteru vyvolávalo okolo pěti stovek nadšenců. Tognini, věren radioamatérské etiketě, na všechna volání poctivě, byť velmi krátce, odpovídal.

Zatímco se Francouz věnoval svému programu, Rusové začali předávku směny na stanici. Už v průběhu druhého dne na stanici byla přenesena Togniniho anatomická vložka sedadla Kazbek z návratové sekce Sojuzu TM-15 do Sojuzu TM-14, ve kterém se měl Michel na závěr své mise vrátit domů. Krom předávání zkušeností a inventáře Rusové asistovali Togninimu při jeho experimentech, eventuálně se stávali subjekty těchto pokusů.

Ve stejné době, kdy probíhala předávka směn na Miru, létal v kosmu také americký raketoplán Atlantis na misi STS-46. Cílem mise bylo vypuštění evropské družice EURECA a experiment TSS-1 s upoutaným tělesem. Shodou okolností byl na přelomu července a srpna na návštěvě v Moskvě tehdejší administrátor NASA Daniel Goldin, který zde jednal o spolupráci nově založené agentury Roskosmos a NASA. Goldin navrhnul, aby se uskutečnil telemost mezi palubou Miru a Atlantisu. Obě strany souhlasily a začalo se pracovat na technické stránce věci. Prvním termínem bylo úterý 4. srpna, Američné však požádali o přesun nejprve na 5. a posléze na 6. srpna. Bohužel, vzhledem k potížím zejména s experimentem TSS-1 (poutací kabel se nepodařilo odvinout na celou délku 20 km a zasekl se na 256 metrech) byla americká strana nucena telemost odpískat.

Posádka Miru však neměla ani tak nouzi o práci. 7. srpna provedli Viktorenko a Kaleri prověrku systému ovládání Sojuzu TM-14 a začali do návratového modulu ukládat výsledky experimentů. Také dva následující dny probíhalo umisťování nákladu a dokončování experimentů mise Antares. 9. srpna měli kosmonauti večerku nezvykle brzy – už ve 13 hodin moskevského času, budíček pak následoval ve 20:30. Zhruba o dvě hodiny později se po závěrečné televizní reportáži obě posádky rozloučily a Viktorenko s Kalerim a Togninim zmizeli v útrobách svého Sojuzu.

V Moskvě už se psal 10. srpen a hodiny ukazovaly krátce po třičtvrtě na dvě v noci, když byly uvolněny háky, jež dosud Sojuz TM-14 poutaly k zadnímu stykovacímu uzlu Miru. Následný manévr, jímž se Sojuz vzdálil od Miru, brzdicí zážeh a rozdělení lodi na úseky proběhlo podle plánu. Návratová kabina vstoupila před pátou hodinou ranní moskevského času do atmosféry a směřovala k přistávací zóně v Kazachstánu. V plánovaný okamžik spustil padákový systém. Ovšem záhy začaly potíže.

Kabina už se snášela na hlavním padáku, když bylo s posádkou dočasně ztraceno spojení. Pátracím jednotkám to rozhodně nepřidalo na klidu, protože jedním z úkolů záchranných helikoptér je informování posádky o aktuální výšce kabiny tak, aby kosmonauti měli čas k přípravě na „měkké“ přistání, jež je ve skutečnosti spíše tvrdým žuchnutím s krátkodobým přetížením přes 20 G. Naštěstí se podařilo spojení znovu navázat, tím však problémy nekončily.

V přistávací oblasti vanul velmi silný vítr a jeho vlivem se kabina pod padákem začala otáčet. A těsně před dosednutím, v okamžiku, kdy cca 0,8 metrů nad zemí spustily prachové motorky měkkého přistání, vítr působil, že spaliny motorů nesměřovaly kolmo dolů, ale mírně do strany. Kabina tak dosedla velmi tvrdě na zem a převalila se na stranu. Naneštěstí se po přetočení zastavila v takové poloze, že kosmonauti viseli hlavou dolů. To by ještě nebylo to nejhorší. Úder o zem byl tak silný, že Kaleriho anatomická vložka se uvolnila ze sedadla a i s nešťastným Sašou se posunula. Komunikační kabel a hadice s přívodem vzduchu do skafandru se mu přitom omotaly okolo krku a milý Kaleri se začal dusit.

Jeho utrpení trvalo dobře deset minut, než se ke kabině dostali záchranáři z pátracích jednotek. A nastala další nepříjemnost: textilní poutko, jenž pomáhá kosmonautům, aby se přitáhli k průlezu v návratové kabině, se namotalo do zámku příklopu. Záchranáři ani s nejvyšším úsilím nedokázali příklop byť jen pootevřít!

V interiéru začínalo být horko, kosmonauti viseli hlavou dolů, Kaleri měl okolo krku omotanou smyčku a necelý metr od kosmonautů stáli členové záchranných jednotek a nemohli dělat vůbec nic. Dodnes všichni zúčastnění skládají poklonu Viktorenkovi, v jehož ruce se náhle odkudsi objevily nůžky. Těmi přestřihl smyčku, jež blokovala příklop a dovnitř se konečně dostal čerstvý vzduch. Nejprve záchranáři vytáhli Viktorenka, pak Togniniho. Ale Kaleri byl na svém místě uvězněn onou „katovskou smyčkou“. Muselo mu připadat jako věčnost, než se jeden ze záchranářů vsoukal do kabiny a nejprve přeřezal poutací popruhy jeho křesla a následně i kabel s hadicí.

Viktorenko s Kalerim si mohli připsat 145 dní, 14 hodin, 10 minut a 33 sekund strávených v kosmu, Tognini pak 13 dní, 18 hodin, 56 minut a 20 sekund od okamžiku startu. Ještě v tentýž den Viktorenko, Kaleri a Tognini dorazili do Hvězdného městečka, kde je čekal tradiční pobyt v „profilaktoriu“, tedy v oddělené budově, kde vládne přísná karanténa. Během readaptace na zemské podmínky jsou kosmonauti relativně bezbranní vůči běžným onemocněním, což je dáno sníženou imunitou, která je průvodním jevem každého delšího pobytu v kosmu. O Togniniho se v té době starala jistá Claudie André-Deshays, o které ještě uslyšíme. Den po příjezdu do Hvězdného proběhla také první poletová tisková konference, během níž Tognini vcelku upřímně zhodnotil závěrečnou fázi letu: „Přistání bylo velmi těžké, lety do vesmíru zatím nejsou pro každého…“ Na konci srpna se francouzský kontingent včetně Togniniho a jeho dubléra Haignerého přemístil do Paříže, kde měla pokračovat poletová readaptace a evaluace.

Mezitím se Solovjov a Avdějev zakusovali do svého vlastního letového plánu. Že měli napilno, to dokládá fakt, že už v noci ze 14. na 15. srpna z Bajkonuru odstartoval Progress M-14, aby po dvoudenním stíhání stanice zakotvil u zadního stykovacího uzlu Miru. Od svých předchůdců se na první pohled lišil mírně odlišným tvarem úseku, v němž se běžně ukrývaly nádrže pro doplnění plynů a pohonných látek pro staniční pohonný a orientační systém. Tentokrát v „mokrém“ úseku palivo pro stanici nebylo. Tedy, svým způsobem vlastně bylo…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_europeen/vols_habites/vol_francais/antares/antares%20crew.jpg
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_europeen/vols_habites/vol_francais/antares/antares%20lancement.jpg
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_europeen/vols_habites/vol_francais/antares/antares%20on%20board%2002.jpg
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_europeen/vols_habites/vol_francais/antares/antares%20retour.jpg