V průběhu roku 1991 dosáhla existenční krize Sovětského svazu svého vrcholu. Mnohé svazové republiky i etnické skupiny projevily odstředivé tendence a přestože ve všesvazovém referendu 17. března se tři čtvrtiny hlasujících vyslovily pro zachování SSSR, některé svazové republiky referendum bojkotovaly. V ten samý měsíc se od svazu oddělila samostatná Litva a následovaly další republiky. 19. srpna 1991 pak proběhl v Moskvě puč, jehož aktéři se snažili zvrátit vývoj situace a nasměrovat Sovětský svaz zpět k tvrdému autoritativnímu kurzu. Mezi hlavními postavami puče byl i Oleg Baklanov, do roku 1988 ministr všeobecného strojírenství, pod jehož gescí byla i kosmonautika. V ulicích Moskvy se objevily tanky a mnozí se začali obávat vypuknutí občanské války. Puč však nakonec nezískal všeobecnou podporu veřejnosti ani ozbrojených sil. Po třech dnech byl potlačen a jeho aktéři zatčeni. Prezident Gorbačov, po dobu trvání puče internovaný v lázních Foros na Krymu, se vrátil do Moskvy, nicméně jeho moc se rychle rozplývala. Srpnový puč se stal jakýmsi katalyzátorem, jenž akceleroval rozpad Sovětského svazu. Ještě v jeho průběhu se mimo jiné oddělily tři republiky a během několika dnů následovaly další, včetně Ukrajiny, kde byla soustředěna některá důležitá výrobní střediska kosmického průmyslu. Sovětský svaz byl uvržen do chaosu, v Moskvě se začalo nedostávat základních potravin a po několika desetiletích se objevil přídělový systém. Sovětskému svazu odtikávaly poslední měsíce existence. Na oběžné dráze zatím se znepokojením vývoj událostí sledovala dvojice kosmonautů…

Nová doba

Po krátkém odpočinku, jenž následoval dokončení Sofory, se práce na staničním komplexu opět rozběhla. 16. srpna se od Miru odpojil Progress M-8. Před odpojením Arcebarskij s Krikaljovem k jeho stykovacímu zařízení instalovali schránku se zajímavým experimentem. Jednalo se o nafukovací balón o průměru 10 metrů z tenké hliníkové folie, pomocí nějž doufali výzkumníci získat data o chování zbytků atmosféry ve výškách zhruba 100-400 km. Dráha velkého a lehkého balónu měla totiž být těmito zbytky narušována a z měření jejích změn si mohli vědci sestavit jakousi „mapu“ toho, jak tento přechod mezi atmosférou a vesmírem vypadá. Po odpojení se tedy Progress vzdálil od Miru a byl dán povel k nafouknutí balónu. Kryt schrány odlétnul podle plánu, balón se však začal nafukovat nerovnoměrně a záhy prasknul. Experiment skončil neúspěchem.

Když 19. srpna vypuknul puč tvrdého komunistického jádra, řídicí středisko se snažilo kosmonauty informovat co nejpodrobněji o momentální situaci. Na palubu byl krom tradiční zpravodajské relace „Vremja“ vysílán i pořad „Echo Moskvy“. Posádka stanice se během krize stran komunikace stáhla do sebe a dění na Zemi nekomentovala. Kosmonauti věděli, že situace je vážná a hrozí vypuknutí občanského konfliktu. Vedení letu začalo připravovat plány pro rychlý návrat posádky v případě vypuknutí války.

Jízdní řád pilotované kosmonautiky se však zatím neměnil a na Bajkonuru byl mezitím připravován start další nákladní lodi. V noci z 20. na 21. srpna byl vypuštěn Progress M-9. K velké úlevě všech zúčastněných několik hodin po jeho startu puč v Moskvě skončil a kosmonauti spolu se všemi zúčastněnými tak měli mnohem klidnější spánek. Když pak 23. srpna Progress dorazil k přednímu stykovacímu uzlu stanice, mohli se Arcebarskij a Krikaljov soustředit na jeho vykládku. Na palubě byl krom vybavení pro nadcházející návštěvu mezinárodní posádky také speciální dávkovač na Coca Colu, jenž měl figurovat v reklamě tohoto výrobce limonád. Jak jen se časy během několika let změnily… V pozadí se ovšem chystaly velké změny, tentokrát však ne v politice, ani v oboru šumivých nápojů z dílny dlouholetého rivala, ale přímo v programu nadcházejících letů.

S postupnou akcelerací rozpadu SSSR se začala prohlubovat i hospodářská krize. Peněz se najednou začalo nedostávat i tam, kde se předtím nedostatek výrazně neprojevoval. To se týkalo i pilotovaných letů, včetně těch, na jejichž úhradě se podílely soukromé nebo zahraniční subjekty. Zatímco ještě před několika roky byly Sojuzy vyráběny tempem několik kusů ročně, nyní se práce téměř zastavila. Objevily se dokonce divoké spekulace, že Mir bude prodán americkému subjektu, možná NASA. Tyto fabulace se dostaly až k uším Arcebarského a Krikaljova, kteří se v žertu dotázali odpovědných činitelů v řídicím středsku, zda budou v kontraktu zahrnuti i oni dva. Nicméně přes všechny snahy o co nejmenší dopad hrozící finanční katastrofy na let stanice museli plánovači improvizovat.

Ještě na jaře vypadal plán takto: 2. října k Miru poletí Sojuz TM-13 se sovětsko-rakouskou posádkou, přičemž dva Sověti budou tvořit expedici EO-10 a jejich rakouský pasažér se po přibližně týdenním letu vrátí na Zem s Arcebarským a Krikaljovem. K tomuto letu se připravovaly tři posádky: v první, tedy hlavní posádce, byl velitelem Alexandr Volkov a Alexandr Kaleri, druhou posádku tvořili Alexandr Viktorenko a Sergej Avdějev, do třetí podpůrné posádky pak patřili Anatolij Solovjov a Andrej Zajcev. Ke dvojici Sovětů měl být Rakušan přiřazen až v průběhu výcviku.

V listopadu pak měl k Miru zamířit Sojuz TM-14 s návštěvnickou posádkou tvořenou dvěma Rusy a občanem Kazašské SSR. Jenže zafungoval nedostatek financí a tím pádem byly v daném roce k dispozici peníze pouze na jeden nosič a jednu loď. Plány se začaly pomalu bortit. Zapeklitou situaci bylo možné vyřešit jediným způsobem: palubní inženýr dosavadní posádky Sojuzu TM-13 půjde z kola ven a v Sojuzu TM-13 poletí Rakušan a Kazach se sovětským velitelem.

Bylo ovšem také potřeba vyřešit, jak vystřídat stávající posádku Miru. Jednou z možností bylo nechat oba kosmonauty na stanici dalších pět měsíců až do doby, kdy přiletí nová stálá posádka, nebo vyměnit pouze velitele a palubní inženýr v osobě Sergeje Krikaljova si pobyt o oněch pět měsíců prodlouží, ovšem už s novým velitelem. Nakonec zvítězila zřejmě nejschůdnější varianta. Na začátku července se generální konstruktér Energije Jurij Semjonov osobně zeptal Krikaljova, zda by byl ochoten svůj pobyt na Miru prodloužit o pět měsíců a pracovat s novým velitelem. Krikaljov souhlasil, přičemž svoji roli v jeho rozhodování hrál i fakt, že jeho novým velitelem se měl stát Alexandr Volkov, se kterým už Krikaljov jednou letěl.

Od druhé červencové dekády dostali Alexandr Kaleri, Sergej Avdějev a Andrej Zajcev obrazně řečeno „padáka“ a na let se začaly připravovat dvě víceméně nové posádky, ve kterých krom velitelů figurovali dva kosmonauti-pozorovatelé. Poprvé v sovětské historii se měla do vesmíru vydat posádka tvořená státními příslušníky tří různých zemí. Pojďme se vrátit o trochu zpět.

V červenci 1987 proběhla mezi Rakouskem a Sovětským svazem jednání o vyslání rakouského občana. V dubnu následujícího roku rakouská vláda přijala usnesení o vyslání Rakušana na stanici Mir a v médiích se objevily první inzeráty ohledně náboru vhodných kandidátů a také tuzemských experimentů. 11. října 1988 byla podepsána mezivládní dohoda a 24. listopadu následoval podpis kontraktu mezi rakouským Federálním ministerstvem pro výzkum a vývoj a Glavkosmosem.

Potenciální kandidáti měli mít věk mezi 30 a 40 lety, vysokoškolské vzdělání nebo ekvivalent v technickém, přírodovědeckém nebo medicínském oboru, dobré zdraví a pokud možno alespoň rudimentární znalost ruštiny. Na inzerát zareagovalo 220 mužů a žen, z toho 198 jich splňovalo určené podmínky. V lednu 1989 byl při podrobné analýze životopisů a zdravotní dokumentace počet kandidátů snížen na 110. V únoru téhož roku zbylo po prvotních zdravotních evaluacích 70 nejslibnějších. Následovaly psychologické testy a zkoušky, které úspěšně překonalo 30 osob. Na ty čekaly stresové a zátěžové testy v barokomoře, letounech a podobně. Na konci této fáze velmi prořídlé řady kandidátů čítaly už jen 15 osob. Další obsáhlé zdravotní testy vyloučily dva pretendenty. Zbývajících 13 šťastlivců si vzali do parády sovětští psychologové, kteří na základě dosavadních výsledků doporučili pro další výběr pět mužů a dvě ženy. Poslední dva stupně výběru obsahovaly rozsáhlý fyzický trénink a pečlivé zdravotní prověrky v SSSR. Na jejich konci sovětská strana vydala dobrozdání o zařazení dvou mužů, dvou žen a jednoho náhradníka do výcviku. Na rakouské straně nyní bylo, aby definitivně vybrala dva kandidáty, kteří výcvik skutečně podstoupí. V říjnu 1989 Rakousko vybralo pro misi, jež dostala název AustroMir-91, dva muže. Byli jimi Franz Viehböck a Clemens Lothaller. 8. ledna 1990 oba muži přijeli do Hvězdného a o dva dny později byli oficiálně představeni osazenstvu Centra pro výcvik kosmonautů.

Výběr kazašského kandidáta měl oproti tomu rakouskému zcela jiný průběh. Mise kazašského kosmonauta měla být jakousi úlitbou Kazašské SSR, na jejímž území se nacházel kosmodrom Bajkonur. Sovětské vedení potřebovalo pro zachování statu quo kosmodromu v turbulentním období rozpadu SSSR co nejlepší vztahy s místním vedením, proto se snažili co nejrychleji vycvičit a dostat na oběžnou dráhu etnického Kazacha.

Už v roce 1985, tedy dávno před dramatickým kolapsem Sovětského svazu, se začalo uvažovat o letu kazašského kosmonauta. Let měl být součástí oslav 30 let od vzniku kosmodromu Bajkonur. Začalo hledání vhodných kandidátů a mezi jinými dostal pozvánku Toktar Aubakirov. Testovací letec s obrovskými zkušenostmi pracoval dlouhá léta pro Mikojanovu konstrukční kancelář jako zástupce šéfpilota. Podílel se na prvotních záletech a zkouškách MiGu-29, MiGu-31, testoval MiGy-23, -25, -27 různých verzí. Mezi pilotní legendy vstoupil poté, co jako druhý v SSSR (asi 40 minut po Viktoru Pugačovovi na Su-27K) přistál s bojovým tryskovým letounem MiG-29K na palubě letadlové lodi „Tbilisi“ (po rozpadu SSSR přejmenované na Admirál Kuzněcov).

Jenže ona nabídka na let do vesmíru se u Aubakirova neshledala s porozuměním. Byl zcela spokojen se svou prací a kariérou, v níž dosáhl úspěchů, jakých se poštěstí jen málokomu. Tehdy jednoznačně odmítnul. A kupodivu se mezi vojenskými letci nenašel jiný vhodný kandidát. Hledání tedy bylo rozšířeno i na civilní letecký personál a právě z jeho středu se rekrutoval Talgat Musabajev. Ten prošel úspěšně medicínskými testy, jenže idea letu Kazacha tehdy potichu vyšuměla.

Až v roce 1989 se díky snaze tehdejšího tajemníka ÚV Komunistické strany Kazašské SSR a velkého příznivce kosmonautiky Nursultana Nazarbajeva (pozdějšího kazašského prezidenta a autokrata), let kazašského občana vrátil na pořad dne. Musabajev byl opět pozván k výběrovému řízení a uspěl „bez ztráty kytičky“ – v říjnu 1990 začal všeobecný kosmonautický výcvik. Paradoxně vzhledem k jeho profesionálnímu životopisu jej neměli oficiální činitelé kam zařadit – nepůsobil ani ve VVS (vojenských vzdušných silách), ani v kanceláři Energija. Nakonec Musabajeva „přilípli“ do oddílu žurnalistů, kteří se tehdy chystali ke svému letu (ke kterému nakonec nedošlo – po misi Tojohiro Akijamy ztratila oficiální místa o let sovětského novináře zájem). Od března 1991 byl pak zařazen do oddílu kosmonautů VVS. V lednu 1991 bylo rozhodnuto o uskutečnění sovětsko-kazašského letu, jenž měl na podzim 1991 potvrdit dobré vztahy mezi oběma zeměmi ve velmi turbulentní době. Zdálo se, že Musabajev dostane záhy jízdenku na oběžnou dráhu. Jenže mezitím se objevil nepřekonatelný soupeř.

Na konci roku 1990 se překvapivě nechal umluvit Toktar Aubakirov, aby přeci jen podstoupil kosmonautický výcvik. Jeho výběr probíhal poměrně nestandardně, 21. ledna 1991 jeho kandidaturu potvrdila Státní komise a teprve poté byl Aubakirov poslán na lékařské testy. Ty prošel úspěšně, byť s některými malými výhradami ze strany lékařů. Aubakirovovo renomé bylo skvělé a Kazaši si nechtěli nechat ujít příležitost k tomu, aby poslali do vesmíru fenomenálního letce a velmi známou osobnost. Talgat Musabajev pochopil, že nemá cenu stavět se na zadní. Pokorně přijal roli dubléra svého slavnějšího a stran létání zkušenějšího kolegy.

V dubnu 1991 tak byly ustaveny dvě sovětsko-kazašské posádky, jež se měly od června připravovat na listopadový let. V hlavní figuroval Valerij Korzun, Alexandr Alexandrov a Toktar Aubakirov. Zálohu tvořili Vasilij Ciblijev, Alexandr Lavejkin a Talgat Musabajev. Nicméně personál výcvikového centra se netajil svými pochybnostmi. Připravit kohokoli během tří-čtyř měsíců na rozumné úrovni ke kosmickému letu, to je zhola nemožné. Stejně jako u Afghánců, i Kazach se poveze na orbitu spíše jako „závaží“. A pak přišel červenec a s ním rozhodnutí o sloučení rakouského a kazašského letu. Ze čtyř měsíců na přípravu Kazachů byly najednou tři, protože termín startu Sojuzu TM-13 byl určen na říjen.

Příprava na let se neobešla bez škobrtnutí ani v oblasti plánovaných experimentů. Například v březnu 1990 se objevily dílčí problémy u rakouského přístrojového vybavení a představitelé z Podlipek, kde se nacházelo sídlo firmy Energija, uprosili vedení Střediska výcviku kosmonautů, aby mohli pro řešení tohoto problému využít jejich komplexní simulátor Miru. Na revanš slíbili představitelé Energije zajistit pro Středisko počítač Saljut-5B. Ten, který dosud Středisko pro výcvik v simulátoru využívalo, byl pouhým laboratorním kusem, jenž se odlišoval od skutečného stroje. A i onen „laboratorní“ exemplář Středisku přidělili až po nekonečných peripetiích a oklikách!

V září se obě sovětsko-kazašské posádky vydaly na Bajkonur, aby vstoupily do poslední fáze příprav na nadcházející let. V rámci příprav na přijetí návštěvy museli mezitím operátoři uvolnit přední stykovací uzel, který momentálně zabíral Progress M-9. 30. září moskevského času se Progress odpojil, aby zamířil ke své zkáze. Ve výšce 120 km se od něj oddělila návratová kapsle Raduga, aby na Zem dopravila 147 kg materiálu, zejména filmových pásů se snímky pro analýzu úrody obilnin.

Na Bajkonuru se mezitím posádky připravovaly na nadcházející velkou cestu za brány atmosféry. Franz Vieböck měl více než ostatní důvod k nervozitě, protože jeho manželka byla v devátém měsíci těhotenství a podle všeho se porod kvapem blížil. Nervozní byli také představitelé a specialisté na Bajkonuru. Kazachstán pod vedením Nazarbajeva krátce předtím oznámil, že veškerá infrastruktura a průmysl na území Kazachstánu přechází pod hospodářskou kontrolu kazašského vedení. Panovaly obavy z toho, že Nazarbajev bude chtít převzít také Bajkonur. To se naštěstí nepotvrdilo a start mohl proběhnout včas.

2. října 1991 v 9:59:38 místního času odstartoval Sojuz TM-13 s posádkou Volkov/Viehböck/Aubakirov. Navedení na úvodní orbitální dráhu proběhlo bez problémů. Osm a půl hodiny po startu komunikátor v řídicím středisku tlumočil na palubu šťastnou zprávu z Vídně – Viehböckovi se narodila zdravá dcerka Carina Marie. Rakušan se tak stal prvním člověkem, jemuž se narodilo dítě, zatímco pobýval ve vesmíru. 4. října se v dálce objevil cíl cesty – orbitální komplex Mir…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:1991_coup_attempt1.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/iss-photo/large_life/english/soyuz-tm-12_artsebarsky.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-13_5.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-13_launch.htm (kredit: Spacefacts.de)