Po mnoha letech vývoje a testů, po několika komplikacích, odkladech a problémech BepiColombo konečně dorazila na kosmodrom v Kourou v Jižní Americe. Tady jednotlivé součásti této komplexní mise podstoupí závěrečné předstartovní přípravy. Společný projekt Evropy a Japonska nyní dorazil na poslední pozemskou zastávku před cestou do vesmíru, která je zatím plánována na podzim letošního roku. Ke startu rakety Ariane 5 nedojde dříve než 5. října, kdy by se měla celá sestava vydat na sedm let dlouhou cestu k Merkuru.
Zdroj: https://www.nasaspaceflight.com
Jak jsme již psali, BepiColombo je komplexní mise a dopravit ji letecky z Evropy do Jižní Ameriky není snadný úkol – celkem jsou k tomu potřeba čtyři přelety. Minulý týden dorazily na kosmodrom v Kourou první dvě zásilky. Letoun Antonov An-124 sem nejprve 24. dubna dovezl spojovací strukturu a sluneční štít, ve kterém se bude ukrývat japonská sonda MMO. Druhý let přišel 27. dubna, kdy se do Jižní Ameriky dostala evropská sonda MPO. Třetí a čtvrtý let by měly proběhnout v tomto týdnu a na kosmodrom dopraví přeletový modul vyrobený v Evropě a japonskou sondu MMO. Spolu s nimi poletí i nezbytný hardware pro manipulaci se sondami před startem.
Zdroj: https://pbs.twimg.com/
O této misi se poprvé začalo uvažovat v listopadu 2009 v rámci evropského programu Horizon 2000+ a výsledkem je evropsko-japonský projekt, který se stane teprve druhou misí, která bude obíhat kolem první planety sluneční soustavy. Dvě samostatné vědecké družice v mnoha ohledech navážou na objevy, které u Merkuru nasbírala americká sonda MESSENGER. „Do této fáze vedla dlouhá a místy hrbolatá cesta. Do startu ještě zbývá udělat hodně práce,“ přiznává Ulrich Reininghaus, projektový manažer evropské strany a dodává: „Jsme opravdu potěšeni tím, že konečně přišel finální přesun na kosmodrom a upřímně děkuji všem, kteří k tomu přispěli.“
Zdroj: https://pbs.twimg.com
Až do Jižní Ameriky dorazí všechny díly, začne intenzivní fáze, která bude trvat zhruba šest měsíců. Během nich se budou kontrolovat palubní systémy, instalovat izolace, aby sondy dobře odolávaly drsnému kosmickému prostředí a nepříjemným teplotám v okolí Slunce. K sestavě se připojí solární panely, které se cvičně rozloží, natankují se nádrže, jednotlivé díly se spojí dohromady, doplní se sluneční štít. Ve finále bude sestava zapouzdřena do dvoudílného aerodynamického krytu rakety Ariane 5, což je poslední významný krok před integrací se zbytkem rakety.
Startovní okno je velmi přívětivé – otevírá se 5. října a zavře se 29. listopadu letošního roku. Při startu v tomto okně má mise zajištěno, že bude moci využít všech plánovaných gravitačních manévrů u Země, Venuše a Merkuru, které definitivně upraví její oběžnou dráhu. Pokud by se startovalo v říjnu, měla by sestava dorazit k Merkuru 5. prosince roku 2025. A zde je harmonogram plánovaných průletů:
6. dubna 2020 – První a jediný průlet kolem Země
12. listopadu 2020 – První průlet kolem Venuše
11. srpna 2021 – Druhý a poslední průlet kolem Venuše
2. října 2021 – První průlet kolem Merkuru
23. června 2022 – Druhý průlet kolem Merkuru
20. června 2023 – Třetí průlet kolem Merkuru
5. září 2024 – Čtvrtý průlet kolem Merkuru
2. prosince 2024 – Pátý průlet kolem Merkuru
9. ledna 2025 – Šestý průlet kolem Merkuru
5. prosince 2025 – Vstup na oběžnou dráhu Merkuru
Zdroj: https://pbs.twimg.com
Úkolem této mise je studovat původ, vznik a vývoj planety, která obíhá tak blízko od své mateřské hvězdy. Vědce bude zajímat, jaká je vnitřní stavba Merkuru, jakou má planeta strukturu, geologii, složení, či krátery. Stranou nezůstane ani výzkum magnetického pole Merkuru, jeho struktury, dynamiky i původ. Vědci by také rádi prostudovali tzv. exosféru Merkuru, tedy jakousi vzdálenou příbuznou atmosféry, jen neskonale řidší. Zajímat je bude její složení, úniky plynů a jejich složení. Těšit se můžeme i na velmi přesné měření jevů spojených s Einsteinovou teorií relativity a Newtonského modelu ve vztahu ke gravitaci.
Celá základní mise by měla trvat jeden pozemský rok, tedy 4,1 roku merkurovského. Pokud budou sondy v dobrém stavu, může být mise prodloužena na dvojnásobnou délku.
Zdroje informací:
https://www.nasaspaceflight.com/
Zdroje obrázků:
https://www.nasaspaceflight.com/…/Screen-Shot-2018-04-27-at-11.26.20.png
https://www.nasaspaceflight.com/…/BepiColombo-lead-e1524843067297.jpg
https://pbs.twimg.com/media/Dbxs2uuX0AAq1kM.jpg:large
https://pbs.twimg.com/media/Dbxs2xEXkAAeLvw.jpg:large
https://pbs.twimg.com/media/Dbxs2wMW0AE0z6a.jpg:large
Myslím, že je to první případ, kdy se po příletu k mimozemskému tělesu sestava rozdělí na více rovnocenných částí a ty budou obíhat. Nejblíže k tomu měla asi Luna 10, ale to byla dvojice družice a technický úsek. BC bude plně vědecký team.
Předpokládám, že od Země odletí v retrográdním směru. Raketu má na to dost silnou. Funguje univerzální pravidlo, že sondy do vnitřních částí soustavy odlétají „proti srsti“? Tedy pokud se nerozhodnou snížit perihel třeba u Jupitera.
Neřekl bych, z Kourou se retrográdně nestartuje. A ani z hlediska nebeské mechaniky to není nikterak důležité.
Můj dotaz samozřejmě mířil na retrográdní pohyb na heliocentrické dráze, nikoliv na geocentrické. Což je z hlediska nebeské mechaniky při letu do míst uvnitř oběžné dráhy Země naopak důležité dost. Řekl bych.
Tady je vidět, že BP se po startu ponoří dovnitř oběžné dráhy Země. Možná se pletu, ale neznamená to tedy retrográdní pohyb na heliocentrické dráze pomocí silné Ariane 5? https://youtu.be/0Yp-q1wqgig
Totéž v mnohem větší míře provede PSP. A tam ten retrográdní pohyb proběhne zcela jistě a to pomocí ještě silnější Delta IV Heavy https://www.youtube.com/watch?v=RGhyjX4opD8
Prostě čím větší ten pohyb proti srsti je, tím hlouběji se ponoříme dovnitř zemské oběžné dráhy kolem Slunce. Je to tak?
Když vezmu, že radiální rychlost Země kolem Slunce je cca 30 km/s, tak tu musíme umořit a ještě k tomu něco přidat, abychom se dostali na heliocentrickou retrográdní dráhu. Na těch odkazovaných videích je jak bílý křížek Bepi Colombo, tak červená linie PSP na heilocentrických prográdních drahách. Stále obíhají proti směru hodinových ručiček. Ano, zpomalit vůči Slunci je nutné a oproti Zemi se bude zdát, že sondy letí retrográdně, ale když ke zdánlivé záporné rychlosti sondy přičtu rychlost oběhu Země, tak se dostanu do kladných čísel. Nebo jsem tě špatně pochopil? 🙂
Samozřejmě jsem neměl na mysli, že by sondy obíhaly Slunce v opačném směru než planety, psal jsem jen o retrográdním pohybu a zpomalení vůči Slunci, který umožní jejich „pád“ blíže ke hvězdě. Asi jsem to vylíčil trochu blbě, budu muset na sobě ještě pracovat. Každopádně díky za reakci 🙂
Su na sonde BepiColombo aj nejake kamery vo viditelnom spektre ?
Je tam sestava SIMBIO-SYS (Spectrometers and Imagers for MPO BepiColombo Integrated Observatory System) tvořená spektrometry a stereokamerami ve vysokém rozlišení, kterou vyvinula Itálie, Francie a Švýcarsko.
Co by se tak mohlo pokazit?
To je teda gravitačních praků, ta změna rychlosti nutná pro zachycení u Merkuru bude asi obrovská. Říkám si že pro sondy k Merkuru či Venuši by byly vhodné iontové motory, tam budou sluneční panely dodávat mnohem více „šťávy“ než u Země, tím pádem by šlo mít výkonný pohon i s malými panely. Možná by šlo pár let manévrů ušetřit, ale tvůrci sondy určitě mají dobré důvody proč na to jdou takto. (napadá mě třeba cena, rychlost vývoje, hmotnost, odolnost proti záření atd.)
Přeletový modul BepiColombo je vybaven iontovými motory.
Aha, díky to jsem nevěděl. Počet gravitačních manévrů u mě vzbudil dojem, že přeletový modul není schopen moc velkých změn rychlosti. To sem asi ještě podcenil jak rychle se sonda v blízkosti slunce pohybuje. Koukám že tady na webu je dokonce starší článek o instalaci iontového pohonu.
Ono se to opravdu nezdá, ale letět k Merkuru je ohromně náročné.