Program Gemini měl vydláždit cestu na Měsíc prostřednictvím ověření technologií, technik a postupů nutných k uskutečnění lunárních výprav. Prvních osm pilotovaných misí nade vší pochybnost prokázalo, že je možné uskutečňovat dlouhodobé pobyty ve vesmíru, setkávat se na orbitu s jinými tělesy a provádět s nimi pevná spojení. Do skutečně kompletního seznamu úkonů však bylo třeba doplnit ještě dvě položky. První bylo rendez vous na prvním orbitu (zvané M=1), které mělo simulovat jeden ze scénářů setkání lunárního modulu s mateřskou lodí po startu z Měsíce. Druhým bodem pak bylo zvládnutí práce v otevřeném prostoru. V době plánování letu Gemini XI nikdo nemohl tušit, že vycházky při misích GTA-9A a GTA-10 přinesou přinejmenším rozporuplné výsledky a přinutí zainteresované ke změně pohledu na dosavadní systém nácviku a vývoje pomůcek pro EVA. Proto byly některé detaily a úpravy dopracovávány narychlo. Vycházka byla ovšem také nutná k vykonání velmi zajímavého experimentu, který byl už dlouho v hledáčku jak Američanů, tak Sovětů. Sověti dokonce počítali s tímto experimentem v rámci programu Voschod, ale nikdy se nedostali k jeho realizaci. Američané nyní měli možnost vykonat další pionýrský krok v rámci dobývání vesmíru…

„Do sedla, kovboji!“

Důsledky pobytu ve stavu mikrogravitace strašívaly nadšence o cestování vesmírem počínaje Konstantinem Ciolkovským již dlouho před prvními skutečnými výpravami za hranice atmosféry. Postupem času se potvrdily obavy z tohoto fenoménu, když lety do vesmíru ukázaly, že tělo se novému prostředí přizpůsobuje na úkor zachování životaschopnosti v prostředí 1 G. Krátkodobé lety přinášejí tzv. „kosmickou kinetózu“, tedy stav, kdy během adaptace na nové podmínky vestibulární aparát není schopen správně interpretovat senzorické vjemy. „Space Adaptation Syndrome“ (SAS), jak je kosmická kinetóza nazývána, postihuje přibližně 50 % jedinců, přičemž zatím nedokážeme předem odhadnout, kdo jím bude trpět a kdo nikoliv. Dlouhodobé mise pak přinášejí snížení objemu tekutin a s tím související oslabení kardiovaskulárního systému, vyplavování vápníku z kostí, změny zrakové ostrosti (u některých jedinců bývají trvalé) a další „lahůdky“, které zatím skutečně dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci činí přinejmenším obtížným, přičemž adaptace po návratu na Zem bývá dlouhá, nepříjemná a často bolestivá.

Není proto divu, že se snílkové, autoři vědeckofantastických románů a po nich i konstruktéři a manažeři kosmických pilotovaných programů poohlíželi po umělé gravitaci. Poprvé měla tento koncept otestovat mise GTA-11. Umělé gravitace (pochopitelně o řádově nižší hodnotě než na zemském povrchu) mělo být dosaženo natažením 30,5 m dlouhého dacronového lana mezi Gemini a cílovým tělesem Agena GATV 5006. Zajímavé na celé věci je, že umělá gravitace nebyla hlavním cílem tohoto experimentu. Úkolem bylo hlavně zjistit, zda je možné využít upoutaných těles k dlouhodobému letu ve formaci s použitím minima pohonných látek. Umělá gravitace měla být až druhotným cílem tohoto cvičení.

Krom hrátek s letem ve formaci a umělou gravitací měla být Gemini XI Agenou vyvezena na rekordně vysoké apogeum přes 1 000 kilometrů. V této výšce už mělo soulodí prolétat vnitřním van Allenovým pásem. Posádka se v této fázi letu měla věnovat dozimetrickým měřením a také fotografování zemského povrchu. Zpočátku panovaly obavy zda radiace neponičí citlivou emulzi filmů ve fotoaparátech, což se nakonec nepotvrdilo.

Stejně jako u předchozího letu, i v rámci mise GTA-11 měly proběhnout dva výstupy do otevřeného prostoru. Tentokrát se však mělo prohodit pořadí – nejprve měla proběhnout plnohodnotná EVA a teprve poté SEVA, tedy pouze vysunutí horní části trupu pilota z průlezu. „Velká“ EVA měla být relativně jednoduchou záležitostí. Pilot měl nejprve vysunout „zábradlí“ do té doby zapuštěné v plášti lodě. Následně měl přeručkovat dopředu, těsně k dokovacímu prstenci Ageny. Zpoza něj měl vyjmout jeden konec dacronového lana a připevnit jej pomocí šroubu na ustřeďovací „palec“ na čumáku Gemini, který sloužil k sesouhlasení náklonu Ageny a Gemini během spojování.

Poté měl pilot zamířit na opačnou stranu, na adaptér lodi. Po připojení hadice pro pistoli HHMU k nádrži v adaptéru se měl pilot věnovat zkoušce elektrického šroubováku (tento experiment měl proběhnout už během letu Gemini VIII, z nám již známých důvodů však na něj nedošlo). Další zastávkou pak mělo být dno adaptéru, kde na pilota pod příklopem v malé šachtičce čekala pistole HHMU. Po propojení pistole a hadice s dusíkem měl následovat návrat k přední části lodi, kde byl plánován test možností pohybu s HHMU. Pak zbývalo už jen odhození pistole a návrat do kabiny. Celá EVA měla trvat přibližně 107 minut. Navazovat pak ještě mělo další otevření příklopu a odhození nepotřebného vybavení. Druhá, jednodušší EVA byla naplánována o den později. Během 140 minut měl pilot stát na svém křesle a z otevřeného průlezu snímat různé části oblohy v ultrafialové části spektra.

Plán letu možná nebyl tak „našlapaný“ jako u předchozího letu, přesto neměla být mise s náročným rendez vous, dvěma vycházkami, rekordním apogeem a experimentem s upoutaným tělesem procházkou v parku. Na zhruba 71 hodin toho bylo až až.

Nominace pro tento let byla oznámena 21. března 1966. Velitelem hlavní posádky byl Charles „Pete“ Conrad, nesmírně schopný, současně však také uvolněný a barvitý veterán letu GT-5. Jeho kolegou na palubě Jedenáctky se stal Richard „Dick“ Gordon, Conradův dávný přítel a člen třetího náboru astronautů. Záložní posádku tvořilo duo Neil Armstrong a nováček Bill Anders.

Mise GTA-11 měla původně odstartovat 9. září 1966, ovšem start v ten den zhatil bodový únik okysličovadla z prvního stupně Titanu. Po nápravě pomocí roztoku křemičitanu sodného a hliníkové záplaty dopadly další prověrky těsnosti nádrže dobře a nové datum startu bylo stanoveno na 10. září. Ani tento den však nepřinesl dobré zprávy. Conrad a Gordon už byli na cestě ke svému Titanu, když začal mít problémy Atlas na rampě 14. Operátoři dostávali podivné hodnoty od autopilota rakety. Začalo horečné hledání příčin s tím, že bude možná nutné některé součásti autopilota vyměnit. Když se čekání na vyřešení problému natáhlo na hodinu, ředitel startu rozhodl o dvoudenním odkladu. Nakonec se ukázalo, že problém není v autopilotovi, ale v kombinaci vnějších faktorů a limitů pozemního vybavení.

12. září oba astronauti dorazili na rampu během hladkého odpočtu, ovšem ani teď nemělo vše proběhnout bez zádrhelů. Když byli Conrad s Gordonem usazeni ve svých křeslech a technici uzavřeli jejich příklopy, proběhla tradiční výměna atmosféry v kabině za čistě kyslíkovou. Asi dvě minuty poté však vyšlo najevo, že někde okolo levého příklopu uniká kyslík z kabiny. Byl zastaven odpočet startu Ageny i Gemini a tým Guentera Wendta otevřel Conradův příklop, aby zjistil, v čem je zakopaný pes. Naštěstí byla chyba jen v opomenuté položce checklistu a po opětovném uzavření nebyl žádný únik detekován. Zpoždění 16 minut nebylo nijak tragické a začínalo to vypadat, že ten den se opravdu poletí.

Nejprve odstartovala v 8:05:02 místního času Agena 5006 na ramenou Atlasu. Navedení na orbit proběhlo naprosto bez problémů. Osazenstvo kosmodromu i kosmické lodi si kolektivně oddechlo a obrátilo svou pozornost k okamžiku, jenž měl nastat o 97 minut později. Vše klapalo jako na drátkách a v 9:42:27 místního času se z rampy zvedl i Titan s lidským nákladem, rovnou na začátku dvousekundového startovního okna. Od počátku bylo evidentní, že si dva staří přátelé let velmi užívají. Když se po startu začal Titan otáčet podle programu kolem podélné osy, nehlásil Pete klasické „program náklonu začal!“ Místo toho hlaholil: „To byl ale nádherný náklon!“ Dick svého parťáka doplňoval komentáři o tom, jak je výhled z okénka krásný. Bylo evidentní, že na orbit směřuje velmi svérázné duo, které však ani na chvíli nezavdalo příčinu k pochybnostem o své dokonalé profesionalitě a schopnostech.

O 340 sekund později utichnul motor druhého stupně a za dalších 21 sekund malé pyrotechnické nálože oddělily loď od nosiče. Pro posádku tím začalo několik desítek minut doslova frenetické aktivity, jež měly vyvrcholit setkáním s Agenou, toho času vzdálenou 430 km. Během svého ultrarychlého rendez vous byli astronauti po většinu času odkázáni pouze na sebe a palubní počítač. Hned během necelých dvou minut po oddělení proběhly tři krátké zážehy trysek OAMS, necelou půlhodinu po startu pak první velký manévr pro změnu roviny orbitu. Když Gemini prolétala v dosahu sledovací stanice Tananarive, řídicí středisko zaslalo posádce údaje pro provedení závěrečné fáze sbližování. Astronauti je porovnali s čísly, ke kterým došli sami a zjistili, že rozdíly jsou natolik malé, že si vlastně mohou vybrat, kterou sadu údajů použijí. Vybrali si pochopitelně tu svou.

Padesát minut po začátku mise začala finální fáze sbližování. Conrad provedl během finální fáze dvě malé korekce trajektorie a v čase 01:17:41 od startu začal brzdicí manévr. O dalších 8 minut později Gemini zastavila přibližně 15 metrů od Ageny oslnivě zářící v paprscích slunce. Dick Gordon mohl s uspokojením popíchnout šéfa letových operací, legendárního Chrise Krafta: „Vyřiďte panu Kraftovi: věřil byste, že M rovná se 1? (narážka na typ rendez vous na prvním obletu, jež bylo označováno jako M=1)“. 1 hodinu, 34 minut a 17 sekund po startu byla loď Gemini XI spojena s Agenou 5006. Posádka odvedla skutečně výbornou práci!

Vzhledem k tomu, že v systému OAMS zůstávala ještě více než polovina pohonných látek, mohli Conrad s Gordonem provést několik cvičných odpojení a připojení, které byly už na programu předchozí mise GTA-10. Tehdy se tato sekvence neuskutečnila právě kvůli nedostatku paliva, nyní se mohli Pete s Dickem doslova „vyřádit“. Celkově proběhly čtyři spojení, přičemž o dvě (včetně prvního) se postaral Conrad a o dvě Gordon. Každý z nich si vyzkoušel jeden manévr za orbitálního dne a jeden v zemském stínu.

Poslední velkou úlohou tohoto hektického dne byla prověrka motoru cílového tělesa. Astronauti natočili soulodí kolmo vzhledem ke směru letu a na 3 sekundy zažehli motor Ageny. Tím mírně změnili orbitální rovinu soulodí a také se namlsali na další zážeh třetího dne letu, kdy měl motor Ageny hořet mnohem déle. Nicméně už i toto kraťoučké popostrčení učinilo na posádku velký dojem. Následovala perioda, kdy se astronauti věnovali několika experimentům (některé z experimentů byly prováděny i v době, kdy probíhalo rendez vous), načež se Conrad s Gordonem mohli po osmi hodinách letu najíst a uložit se k zaslouženému odpočinku.

Osvěženi osmihodinovým spánkem, začali astronauti druhý letový den několika menšími experimenty a přípravou na Gordonův výstup do volného prostoru. A během nich Pete a Dick narazili na kuriózní problém. Během výcviku prošli simulovanou přípravou na výstup tolikrát, že měli veškeré kroky dokonale zvládnuty. Příprava na EVA měla v letovém plánu vyhrazeny tři hodiny, jenže už přibližně po 50 minutách byli oba muži připraveni a jejich vybavení bylo přichystáno. Gordon byl napojen na hrudní „batoh“ ELSS, který mu zajišťoval mimo jiné ventilaci, ovšem ta působila v natlakované kabině problémy. Ventilace probíhala pomocí vhánění kyslíku do Gordonova skafandru a jeho následné vyfukování ven. Jenže „ven“ v tomto případě znamenalo do kabiny, proto byli astronauti nuceni neustále upouštět atmosféru mimo loď, aby zachovali potřebný tlak v kokpitu. To pro změnu zase přetěžovalo ohřívač, který nestíhal udržovat teplotu v kabině. Nakonec Dickovi nezbylo nic jiného, než ELSS vypnout a opět se napojit na ventilační systém kabiny. S Petem diskutovali, zda nezažádat o zahájení výstupu o jeden orbit dříve, ale nakonec se rozhodli počkat a postupovat podle letového plánu. Když se tedy 24 hodin a 2 minuty po startu Gordon vynořil z kokpitu, byl už promočen potem. Nicméně jeho býčí konstituce skýtala velkou dávku důvěry v to, že vycházka proběhne bez problémů. Chyba lávky…

Hned první úkol, tedy upevnění kamery, jež měla snímat jeho činnost u Ageny, činil Gordonovi potíže. Opět se ukázalo, jak problematické jsou i ty nejjednodušší úkony v prostředí, kde jsou hlavním vládcem Newtonovy zákony. Conrad musel Gordona přidržovat, ovšem nebyla to dostatečná opora. Gordon zakrátko hlásil, že je unavený a zadýchaný. Výcvik při parabolických letech Dicka nemohl připravit na problémy, kterým bude čelit na orbitu. Teď za to měl platit, stejně jako před ním Cernan a Collins.

Po krátkém odpočinku se Gordon vydal dopředu, k čumáku Gemini. Okamžitě se projevil nedostatek úchytných bodů. Když se Dick pokusil jemně popostrčit dopředu, vylétl nad soulodí a Pete jej musel taháním za poutací kabel dostat zpátky. Po několika pokusech se Dick konečně dostal tam, kde měl být. Posadil se na čumák Gemini obkročmo a začal vytahovat poutací lano z vaku na dokovacím prstenci GATV. A zase něco nehrálo. Při nácviku na palubě Vomit Comet (letoun KC-135 upravený pro parabolické lety) tímto úkonem prosvištěl takřka „s prstem v nose“, nyní však plápolal jako hadrová panenka a jeho namáhavý dech začal Peta Conrada znepokojovat.

Připevňování lana na ustřeďovací kolík Gemini se pro Dicka Gordona stalo noční můrou. Zatímco při nácviku se dokázal přidržovat nohama zaklíněnýma v dokovacím prstenci Ageny, nyní to z nějakého důvodu nebylo možné (zřejmě důsledek diferenciálního tlaku skafandru, jež nebylo možné při nácviku simulovat), proto se musel levou rukou přidržovat na místě a celou operaci provádět pouze pravou rukou. Několikrát si musel dát pauzu a odpočívat. Při první takové pauze ještě Conrad povykoval s narážkou na Gordonovu pozici na čumáku lodi: „Do sedla, kovboji!“ Ovšem po několika minutách to začalo vypadat opravdu vážně. Naštěstí se Dickovi podařilo lano uspokojivě upevnit. Podle plánu měl nyní nainstalovat zrcátko, kterým by mohl Pete sledovat jeho počínání, až se bude pohybovat vzadu na adaptéru. Ovšem kryt zrcátka nehodlal povolit a tak se Dick vydal zpět k průlezu.

Když se Gordon dostal ke kokpitu, postavil se na své sedadlo a oddechoval. Byl na hranici vyčerpání, tohle bylo úplně jiné než při výcviku. Navíc začal mít problémy s pravým okem – dostala se mu do něj krůpěj potu a oko jej nyní silně pálilo. Gordon se snažil sebrat zbytky sil k tomu, aby mohl vycházku dokončit podle plánu, nakonec ale s Petem naznali, že by to nebylo moudré. Místo plánovaných 107 minut se příklop nad Gordonem uzavřel už po 33 minutách. Podle všeho EVA ještě nebyla tak úplně odškrtnutou položkou v seznamu kroků pro dobytí Měsíce…

Zhruba hodinu po ukončení vycházky byl příklop otevřen ještě jednou a ven z kabiny putovalo nepotřebné vybavení. Zbytek dne Pete a Dick trávili fotografickými experimenty. Druhá spánková perioda měla Dickovi vlít opět trochu energie do žil, mise ještě zdaleka nebyla u konce.

Třetí letový den začali astronauti o své vlastní vůli pěkně svižně. Už v předstihu začali připravovat kabinu pro hlavní událost dne. Agena, jež měla posloužit jako posunovací lokomotiva, byla schopna akcelerovat soulodí s přetížením pouhého 1 G, i to však mohlo být v případě přítomnosti volných předmětů v kabině nebezpečné. Když astronauti konfigurovali systémy Ageny pro nadcházející zážeh, zjistili, že jejich povely Agena registruje vždy až na druhý pokus. Naštěstí se ukázalo, že problém je v přístrojích Gemini a nejednalo se o nic vážného.

40 hodin, 28 minut a 48 sekund po startu na 26. orbitu mise motor Ageny ožil a začala velká jízda. Hlavní motor hořel 25 sekund a urychlil soulodí o 280 m/s. O půl hodiny později soulodí Gemini/Agena nad Austrálií dostoupalo do svého apogea. Z výšky 1 372 km už bylo zakřivení Země nepřehlédnutelné, astronauti měli poprvé pocit, že Země je skutečně koule. „Povídám, všechno je tady nahoře ‚GO‘ a svět je opravdu kulatý,“ hlaholil ke CapComovi na stanici v Carnarvonu Conrad. „(…) Je to jednoduše úžasné!“ Gordon nezůstal s výrazy nadšení pozadu: „Bille, je to opravdu fantastické! Tomu bys nevěřil!“

Ovšem astronauti nebyli na nejvyšší vyhlídce v dějinách jen kvůli nadšenému vzdychání a povykování. Hlavním úkolem nyní bylo pořídit přibližně 300 snímků zemského povrchu. Současně také posádka hlásila průběžné hodnoty radiace, které velmi zajímaly výzkumníky a koneckonců také všechny zainteresované v programu Apollo. „Pro vaši informaci, dozimetr nám tady ukazuje 0,3 radů za hodinu,“ informoval řídicí středisko Conrad. Posléze svůj odečet poopravil na 0,2 rad/h. Dávka ozáření byla tedy hluboko pod hranicí, kde by mohla způsobit jakékoli významné změny v organismu.

Úžasného výhledu si astronauti mohli užít dvakrát. Na 28. orbitu, 3 hodiny a 22 minut po prvním zážehu pak opět použili motor Ageny, jenž zážehem o trvání 22,47 sekundy opět snížil apogeum zhruba na 303 km, čímž se dráha soulodí téměř cirkularizovala. Ihned po cirkularizaci měly začít přípravy na „stojící“ EVA (SEVA). Astronauti ovšem předtím vynechali snídani, proto nyní věnovali pár minut rychlému obědu a teprve poté začali připravovat sebe i kabinu na třetí řízenou dekompresi.

46 hodin a 7 minut po startu Dick Gordon opět otevřel svůj příklop a postavil se na sedák svého křesla. Tentokrát jej k lodi poutalo krátké lano, tím pádem byl na svém místě bezpečně fixován. Nemusel tak, na rozdíl od předchozí zkušenosti, bojovat o udržení své polohy a obě ruce měl volné k tomu, aby mohl pořizovat fotografie hvězd v ultrafialové části spektra a také fotografie zemského povrchu ve viditelné části spektra. Jeho parťák Pete Conrad si rovněž užíval nádherných výhledů, přestože jej trápilo znečištění vnitřní strany vnější tabulky skla ve svém okénku. V jeden moment dokonce prohlásil: „Tohle není práce, tohle je privilegium!“

Zhruba hodinu a půl po začátku vycházky loď prolétala v dosahu sledovací stanice Tananarive a překvapený CapCom zjistil, že se mu přes opakované výzvy posádka nehlásí. Conrad i Gordon totiž na pár minut usnuli – oba obklopeni vakuem a Gordon stojící polovinou těla mimo loď! Po chvíli se přeci jen ozval Gordon a objasnil překvapivé rádiové ticho: „Prostě si tu dva chlápci dávali šlofíka, to je všechno.“

Tato poklidná vycházka trvala 2 hodiny a 8 minut a byla naprosto bezproblémovou záležitostí, oproti první vycházce doslova balzámem. Přesto oba muži po uzavření příklopu a natlakování kabiny přiznali, že jsou po dlouhém dni unaveni. Čekal je ovšem ještě jeden důležitý úkol: bylo třeba zbavit se Ageny a následně provést experiment s upoutaným letem ve formaci.

Přibližně 49 hodin a 50 minut po startu Gordon stiskem tlačítka odpojil Agenu a Conrad tryskami jemně postrčil Gemini vzad. Třicetimetrové lano se pomalu rozbalovalo, během tohoto procesu se však několikrát zadrhlo, většinou o kousky suchého zipu, který jej předtím držel ve složeném stavu. První úkol, tedy let ve formaci s využitím gravitačního gradientu se moc nevydařil. Zpočátku se zdálo, že Agena bude stabilní. Když se však lano zadrhlo právě o suchý zip, musel Conrad posunout Gemini mimo vertikálu, aby suchý zip uvolnil. To Agenu rozkolébalo a když se začalo zdát, že stabilizace bude trvat mnohem déle oproti předpokladům, operátoři se začali obávat, zda není v nepořádku orientační systém Ageny. Proto posádce doporučili přejít ke druhému úkolu – pokusu s umělou gravitací.

Conrad začal pomalou rotaci Gemini okolo společného těžiště a Agena se ochotně přidala. Jediným problémem bylo zpočátku to, že lano se za nic na světě nechtělo natáhnout a průhyb astronauty znepokojoval. Po chvíli se ale lano samo napnulo a soulodí úhledně rotovalo rychlostí 38 ° za minutu. Gemini se nacházela přibližně 19 metrů od společného těžiště a astronauti mohli nyní zakusit umělou gravitaci o hodnotě zhruba 0,0005 G.

Po několika desítkách minut požádalo středisko, aby astronauti zvýšili rychlost otáčení. Conrad neochotně vyhověl, přestože dosavadní stav se mu zdál být ideální. Zprvu to vypadalo trochu divoce: když Pete bliknul tryskami, aby zvýšil úhlovou rychlost sestavy, Agena se roztancovala a její pohyby rozhodily také Gemini. Loď se natáčela k Ageně bokem v úhlu až 60 ° a Conrad musel Gemini krotit, nicméně po pár minutách se všechno k překvapení posádky opět uklidnilo a sestava se klidně otáčela nyní rychlostí 55 °/min. Pro astronauty byla umělá gravitace příliš slabá na to, aby ji pociťovali, proto zkusili otestovat, zda skutečně funguje. A fungovala: když natáhli ruku s fotoaparátem k palubní desce a nechali fotoaparát volně vznášet, okamžitě si to pomaličku namířil směrem k zadní části kabiny.

Zprvu měli Conrad s Gordonem obavy, jak se bude chovat loď, lano a Agena v momentě, kdy bude třeba se oddělit, nakonec však celá procedura byla mnohem jednodušší než na simulátoru. Gordon zapnul orientační systém GATV, Conrad pošťouchnul loď směrem k Ageně a v okamžiku, kdy se lano začalo prověšovat, stiskl tlačítko pro odhození ustřeďovacího kolíku, na kterém bylo lano upevněno. Na druhý pokus byl kolík odhozen a pak vše šlo velmi rychle. Zapracoval orientační systém Ageny, Conrad stabilizoval Gemini a 30 sekund po odhození kolíku byla obě tělesa stabilní a letěla ve formaci. Celá evaluace spojovacího lana trvala něco přes tři hodiny.

Pár desítek minut po oddělení provedli Conrad s Gordonem separační zážeh, který měl Gemini navést na dráhu, z níž bude možné vykonat další rendez vous. Tentokrát se měla Gemini pohybovat po identické dráze jako Agena, ovšem ve vzdálenosti zhruba 30 km. Svým způsobem se jednalo o let ve velmi uvolněné formaci, relativní rychlosti mezi oběma tělesy byly téměř nulové. Conrad a Gordon se nyní mohli věnovat experimentům (zajímavý byl zejména D-15, tedy pokus s aparaturou pro noční vidění). Mezitím však tep oběma mužům zvedlo selhání spínače pro ohřívač nádrže s vodíkem. Pružinový spínač se stále vracel do polohy „vypnuto“. Hrozilo, že budou muset během tlakování, jež mělo trvat půl hodiny, držet spínač ručně. Gordon se však vytasil se zajímavým zlepšovákem: nůž ze soupravy pro přežití jemně zarazil do škvíry u spínače a jeho čepel onu zlořečenou součástku dokázala držet po požadovanou dobu ve správné poloze. V letovém čase 57 a 20 minut se astronauti po dlouhém dni odebrali na kutě.

Poslední den na orbitu začal záhy – už 65 a 27 minut po startu Conrad jemně zbrzdil Gemini, tím ji nechal klesnout na nižší orbit a loď tak začala dohánět cílové těleso. Po hodině stíhání Conrad pro změnu Gemini lehce urychlil a 77 minut po začátku celého manévru letěla Gemini XI opět v těsné formaci s Agenou. „Jsme tady, jsme v pořádku doma,“ hlásil spokojený Conrad. Tentokrát společný let trval jen necelou čtvrthodinku, na jejímž konci Conrad s těžkým srdcem provedl další separační zážeh, tentokrát definitivní. „Provedli jsme retrográdní zážeh 1 m/s a opustili jsme nejlepšího kámoše, jakého jsme kdy měli,“ posteskl si Pete během debriefingu po přistání. „Neradi jsme od ní odlétali, byla na nás fakt hodná. Let s ní byl skvělý,“ přidal se Gordon.

Co jde jednou nahoru, to musí také dolů, jak praví staré rčení. Gemini měla v té době v nádržích OAMS už jen 3 % pohonných látek a pomalu nastal čas chystat se na přistání. To se mělo ovšem nést ve znamení dalšího primátu: poprvé měli astronauti svěřit své životy během průletu atmosférou kompletně do rukou počítače. Při dosavadních misích probíhalo přistání v poloautomatickém režimu – počítač astronautům „napovídal“, jak mají návratovou kabinu natočit, aby přistáli co nejblíže středu cílové oblasti, a velitel podle oněch pokynů kabinu řídil ručně. Nyní měli Conrad a Gordon pouze sledovat, jak kabinu řídí počítač.

V letovém čase 70:41:36 se postupně zapálily čtyři brzdicí motorky v retrográdní sekci adaptéru a Gemini XI se vydala domů. Když kabina prolétla hranicí 122 km, Conrad ji naklonil o 44 ° doleva a po pár minutách odpojil páku ručního ovládání. Přesto na ní měl během celého sestupu položenou ruku a duplikoval zásahy počítače, přestože páka nepředávala žádné signály dále. Jistil se tak pro případ, že by bylo třeba rychle zasáhnout. Pro zkušeného testpilota navíc muselo být velmi těžké byť si jen představit, že by měl sedět jen tak, s rukama v klíně.

Nemusel ale mít žádné obavy, počítač odvedl dokonalou práci a po 2 dnech, 23 hodinách, 17 minutách a 8 sekundách po startu dosedla návratová kabina Gemini XI na padáku zhruba 4,6 km od záchranné lodi USS Guam. Astronauti se nechali vyzvednout vrtulníkem a už 24 minut po přistání byli na její palubě.

Let GTA-11 byl bezesporu velkým úspěchem. Provedené manévry, včetně opakovaného rendez vous, rekordního apogea i pokus s umělou gravitací přinesly mnoho poznatků a dat a také, zejména v případě umělé gravitace, také mnoho zajímavých otázek. Co se ovšem ani během tohoto letu nepodařilo, byl výstup do otevřeného prostoru. V té době už zainteresovaní dávno pochopili, že práce mimo kabinu bude vyžadovat zcela jiný přístup než doposud. Protože pokud se nepodaří přijít na kloub EVA, mohlo by to znamenat konec snů o osídlení nízkého orbitu i letu k Měsíci…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini11/html/s66-47635.html
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Za%C5%82ogi_misji_Gemini_11_s66-50772.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/3-66-hc-1476hr-4-a.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini11/html/s66-54455.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini11/html/s66-54706.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini11/html/s66-54810.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini11/html/s66-50749.html