Když v říjnu 1965 selhala během startu Agena 5002, nastalo na Mysu Kennedy období horečné činnosti. Mezi vyjednáváním podpory konceptu letu dvou Gemini, přeplánováváním, demontáží jednoho nosiče a sestavování jiného, kalkulacemi, testováním a nácviky, si technický ředitel programu Gemini u McDonnellu John Yeardley pozval špičky pilotovaného programu NASA na svůj motelový pokoj k poradě. Yeardley byl mužem neortodoxních, avšak velmi dobře proveditelných nápadů. Právě on stál za přeplánováním mise Gemini VI na Gemini VI-A a rendez vous s Gemini VII. Nyní měl další ideu, která by se teoreticky mohla velice hodit: pokud se problémy s Agenou protáhnou a bude hrozit skluz v letovém rozvrhu, bylo by dobré mít nějakou alternativu. Co takhle přimontovat k dokovacímu adaptéru GATV kus čumáku? Nebylo by sice možné létat na vysoké orbitální dráhy, jako tomu bylo v případě využití GATV coby „posunovací lokomotivy“, nicméně nácviky sblížení a spojování s cílovým tělesem by se hodit rozhodně mohly. Přítomní byli plánem na „cíl chudého muže“ nadšeni a ATDA („Augmented Docking Target Adapter – rozšířený cílový a dokovací adaptér“) dostal zelenou. Na jaře 1966 se toto improvizované cílové těleso dostalo do středu pozornosti…

Dva úkoly – dva problémy

Důležitou otázkou ovšem bylo, zda se Atlas vypořádá s dopravou ATDA na orbit. Adaptér byl sice mnohem lehčí než Agena, ovšem Agena současně tvořila druhý stupeň nosiče a o finální umístění na orbit se postarala sama. Ukázalo se, že Atlas s tím nebude mít problém. Další otázkou bylo, z čeho ATDA vyrobit. Naštěstí všechny komponenty byly takříkajíc „skladem“. Dokovací prstenec a příslušné systémy dodal McDonnell. Druhá část, tedy kus „čumáku“ Gemini, tzv. „Rendez vous and Recovery Section“, zase připutovala z Atlantiku. Původně totiž byla součástí lodě Gemini VI-A a poté, co se ji podařilo 15. prosince najít a vylovit (bývala odhazována při aktivaci hlavního padáku a klesala do moře na brzdicím padáčku), byla v natolik dobrém stavu, že nebyl problém ji použít znovu.

Konstruktéry trochu honil čas a konkurence – o ATDA se uvažovalo jako o alternativním cíli pro Gemini VIII a svým způsobem to byl závod o to, zda se podaří včas připravit a otestovat Agenu GATV 5003. K 1. únoru 1966 byl adaptér ATDA sestaven a o den později proběhla oficiální přejímka NASA. Ovšem než nastala chvíle, kdy bylo možné ATDA pro Gemini VIII použít, podařilo se vyřešit problémy s Agenou a ATDA putoval do skladu. Jeho chvíle nastala 17. května, když Agena 5004 skončila na dně Atlantiku.

Už další den začaly úpravy Atlasu, jenž měl původně nést Agenu pro Gemini X. Nyní měl na špici dostat trochu jiného cestujícího. V ten samý den byl ATDA vyvezen ze skladu a začala jeho kontrola. 19. května byl orientační systém v Rendezvous and recovery section natankován palivem a o den později byla tato sekce připojena ke zbytku ATDA. 21. května byl Atlas vztyčen na rampě 14 a 24. května byl ATDA usazen na jeho špici. Byla provedena nezbytná propojení a ATDA dostal aerodynamický kryt. Proběhla startovní simulace Gemini i Atlasu a 1. června bylo vše připraveno.

V 10:00:02 místního času se Atlas s ATDA na špici zvedl z rampy. Po několika minutách bylo cílové těleso usazeno na své plánované dráze 299 x 293,5 km se sklonem 28,8 ° vzhledem k rovníku. Jedinou kaňkou na jinak hladkém průběhu startu byly signály z telemetrie, podle kterých se neoddělil aerodynamický kryt. 95 minut po ATDA měli na orbit vyrazit také Stafford s Cernanem. Jenže, jak už se u Stafforda stalo víceméně zvykem, opět se neletělo nikam.

Tentokrát se tři minuty před startem postavil na zadní naváděcí systém Gemini. Počítač „neschroustal“ aktualizaci startovního azimutu a odpočet se zastavil. Čtyřicetisekundové okno pro start uteklo a Stafford s Cernanem opět zklamaně vystoupili z lodi. Pro Toma Stafforda to byl čtvrtý neúspěšný pokus o start a za tento pochybný rekord si vysloužil trochu posměšnou přezdívku „starosta rampy 19“. Další pokus byl naplánován za 48 hodin.

3. června vyjeli astronauti výtahem ke své lodi řádně vybaveni. Postupem času se stalo tradicí, aby posádka věnovala nějaký malý a pokud možno humorný dárek vedoucímu rampy Guenteru Wendtovi. Stafford tradici dodržel a předal „padführerovi“, jak se Wendtovi pro jeho německé kořeny přezdívalo, obří sirku s tím, že tentokrát snad už motory Titanu skutečně zvládne zapálit. Ovšem nejen posádka Gemini IX-A si tropila žertíky. Napůl veselou, napůl jízlivou legrácku si na astronauty připravili jejich dubléři. Nad otevřenými příklopy visel papír s básničkou:

„We were kidding before,
But not any more,
Get your, uh, selves into space,
Or we‘ll také your place.
Jim & Buzz

(Předtím jsme jen žertovali,
teď to však vážně myslíme.
Hněte svými… tedy, sebou do vesmíru,
nebo vám místa uzmeme.)

Stafford a Cernan si jejich slova vzali k srdci, stejně jako si je vzaly k srdci statisíce součástek, jež se podílely na startu Gemini. V 8:39:50 místního času konečně Titan s Gemini IX-A odstartoval vstříc obloze a svému cíli, který mezitím trpělivě kroužil na orbitu. Po navedení na orbitální dráhu se ATDA nacházel ve vzdálenosti 1 060 km před Gemini a jen několik minut po oddělení od druhého stupně Titanu odstartoval Stafford balet několika manévrů, jež měly loď přivést ke spojení s adaptérem.

Přibližně 2 hodiny a 13 minut po startu zachytil palubní radar slabý odraz ATDA na vzdálenost 208 km. Záhy se však kontakt ztratil, aby se opět objevil o pár sekund později. ATDA byl ještě příliš daleko, takže přerušovaný záchyt radarem nebyl nic neobvyklého. O dvanáct minut později už byl radarový záchyt pevný. Před poslední fází sbližování začal stávkovat počítač, nicméně nejednalo se o nic závažného a s pomocí řídicího střediska provedli Tom a Gene zážeh zvaný TPI – „Terminal Phase Iniciation“, jenž je měl po malých korekcích přivést do bezprostřední blízkosti ATDA. Netušili, jaký pohled se jim naskytne za pár desítek minut…

3 hodiny a 27 minut po startu Stafford poprvé zpozoroval ATDA pouhým okem, zatím ještě jako zářící tečku. O deset minut později Cernan při pohledu na podivně se blýskající vzdálenou tečku vyhrknul: „Člověče, doufám, že to není aerodynamický kryt!“ Poslední fáze sbližování probíhala v zemském stínu a astronauti měli problém pozorovat navigační světla adaptéru, protože je oslňoval nezvykle zářivý Měsíc. 4 hodiny a 10 minut po startu byla Gemini od adaptéru jen 300 metrů. Zatím Stafford s Cernanem nebyli schopni rozeznat bližší detaily, ale oba začínali mít temnou předtuchu. „Vidíš to? Ta potvora má pořád na nose kryt,“ nevěřícně pronesl Stafford. „Já ti nevím. Zadní část ATDA je natřená, tam nemůže být kryt, ne?“ opáčil nejistě Cernan. „Nedokážu to rozlišit,“ připustil Stafford. O chvíli později však už bylo všechno jasné a Stafford hlásil: „Kryt je pouze napůl otevřený.“

Gemini teď plula ve vzdálenosti 30 metrů od ATDA a když bylo navázáno spojení s Houstonem přes sledovací stanici na Havaji, astronauti popisovali řídicímu středisku, co vidí: „Máme tady dost divně vypadající létající stroj. (…) Obě poloviny krytu jsou stále připojeny, ale jsou doširoka otevřené.“ Poté se astronauti s lodí odvážili blíže. Ze vzdálenosti jednoho až tří metrů pak popisovali stav krytu a jeho součástí. „Vypadá to jako rozzuřený aligátor,“ uzavřel svá pozorování Stafford.

Problém, kterému nyní astronauti čelili, byl až zarážejícím způsobem triviální. Veškerá pyrotechnika i pružiny, jež měly zajistit oddělení obou polovin krytu od sebe navzájem i od ATDA, fungovaly naprosto bezchybně. Ovšem součástí zajišťovacího mechanismu byla i obruč, jež se měla rozpojit poté, co se poloviny krytu rozevřely na 15 ° od sebe. V ten moment se měly rozpojit kluzné úchyty na obruči a obě poloviny krytu měly odlétnout pryč. Jenže nyní rozdělení kluzných úchytů bránila lanka od elektrických kabelů pyrotechniky. Tato lanka měla zajistit, aby se kabely po splnění své funkce odpojily ze svých zástrček a tím umožnily rozpojení obruče. Ukázalo se, že někdo lanka velmi pečlivě připevnil lepicí páskou ke krytu, čímž zamezil vytáhnutí kablů ze zástrček a tím i rozpojení krytu.

Následné šetření odhalilo šokující opomenutí. Kryt vyrobila firma Douglas a jednalo se o podobný systém, jaký byl používán na Agenách. Normálně by byl býval kryt předán firmě Lockheed – většinovému výrobci Ageny – jejíž pracovníci jej normálně upevňovali na jeho místo. Jenže ATDA postavil McDonnell a právě na jeho pracovníky nyní připadl úkol instalovat kryt na špici sestavy. Na místě byl nicméně pracovník Douglasu, který na instalaci dohlížel a byl také přítomen finálnímu předstartovnímu testu. Ten byl, co se konfigurace systémů týče, téměř dokonalou kopií skutečného odpočtu a startu, ovšem s jedinou výjimkou.

Nebyla aktivována pyrotechnika, aby se zabránilo jejímu nechtěnému odpálení. To se týkalo i oněch nešťastných lanek. Teprve pro ostrý start měly být kabely napojeny do finální konfigurace. Ovšem člověk od Douglasů, který kryt znal nazpaměť, musel odjet za svou těhotnou manželkou. Po napojení pyrotechniky zůstaly z obruče viset ona lanka a odpovědný pracovník McDonnellu netušil co s nimi. Když se podíval do manuálu, našel tam jen noticku o tom, že lanka mají být zajištěna a odkaz na nákres. Nákres ovšem nebyl k dispozici. Milý nejmenovaný pracovník se zamyslel a nakonec lanka pečlivě přilepil páskou. Pyrotechnika tedy fungovala bezvadně, ovšem lanka nemohla vytáhnout kabely ze zdířek a kryt se tím pádem pootevřel jen tolik, kolik mu obruč dovolila.

V řídicím středisku probíhaly horečné úvahy nad tím, jak kryt uvolnit. Čas utíkal a zásoby paliva v systému RCS na nose ATDA byly velmi skromné. Pokud někdo na něco nepřijde nyní, opakování pokusu o spojení třeba zítra už nebude možné. Operátoři zkoušeli vysunovat dokovací prstenec do pracovní pozice, což mělo za následek pouze to, že „aligátor“ jako by otevíral a zavíral tlamu a těleso navíc začalo jemně rotovat. V zákulisí se jednalo o jiných možnostech, asi s nejbláznivějším nápadem přišel pilot záložní posádky Buzz Aldrin. Navrhoval, aby Cernan uskutečnil EVA, během které by lanka přestřihl. Vyvolal tím značnou nelibost u svých nadřízených, protože takový postup by Gena mohl stát život. Všude bylo plno ostrých hran, které hrozily přeseknout skafandr, nehledě k tomu, že lanka samotná byla napjatá a po uvolnění mohla i ona znamenat pro Cernana smrtelné nebezpečí. Zatím ještě zúčastnění věřili, že se situaci nějak podaří vyřešit, nicméně drahocenný čas ubíhal a bylo třeba přejít k dalším bodům letového programu.

Pět hodin a jednu minutu po startu provedli astronauti zážeh, který byl úvodem ekviperiodického rendez vous. ATDA pomalu mizel pod lodí a oba muži sledovali průběh svého manévru na připravených grafech a pomocí sextantu. Tento druh rendez vous byl podle předpokladů poměrně přímočarý a nenáročný na pracovní zatížení posádky. O hodinu a čtvrt později Stafford začal první z několika manévrů, jež měly Gemini IX-A dostat opět do blízkosti ATDA. V čase 6:36:32 po startu posádka mohla ohlásit, že je opět ve formaci s cílovým tělesem ve vzdálenosti zhruba 20 metrů.

Tím ovšem rušný den nekončil. Ještě předtím, než se astronauti najedli a odebrali na kutě, museli provést separační manévr, kterým Gemini umístili na nižší orbit do pozice potřebné pro třetí rendez vous, které bylo na programu druhý letový den. Spánek se sice dostavil, ovšem pouze přerušovaně a ani jeden z dvojice nenaspal více než tři čtvrtě hodiny v kuse. Navíc hodinu po začátku spánkové periody byla naplánována údržba palivových článků a další úkony. Teprve poté mělo následovat osm hodin klidu.

Do 4. června se tak Stafford a Cernan probudili unaveni a v očekávání velmi náročného dne. Mělo proběhnout třetí rendez vous a poté měl Cernan vykonat svou EVA s využitím raketového křesla. Necelou hodinu a půl po ukončení spánkové periody tak byli oba muži už v plné práci a prováděli první ze zážehů nutných k vykonání setkání „shora“, jež mělo simulovat záchranu lunárního modulu poté, co po startu z měsíčního povrchu skončil na nižší dráze než se předpokládalo. V té době byl ATDA vzdálen přibližně 110 km od Gemini. Půl hodiny po prvním zážehu, upravujícím fázi orbitu, proběhl druhý, tentokrát s cílem upravit výšku dráhy Gemini. Tělesa se k sobě pomalu přibližovala, ovšem posádka měla poměrně velké problémy cíl vizuálně zachytit. Naštěstí tady byl elektronický pomocník v podobě radaru, takže necelé tři a půl hodiny po zahájení stíhání ATDA Gemini IX-A opět „zaparkovala“ v bezprostřední blízkosti cílového tělesa. Bylo 21 hodin a 42 minut po startu a mise GT-9A měla za sebou jeden ze dvou klíčových bodů letového plánu: tři rendez vous se vydařily nad očekávání dobře. V nádržích systému OAMS zbývalo už jen 17 % pohonných látek.

Téměř okamžitě po završení posledního rendez vous se CapCom zeptal na stav příprav k EVA. Podle modifikovaného plánu měly přípravy začít bez prodlení. Ovšem Staffordovi se do okamžité EVA příliš nechtělo. Stav paliva v nádržích se, jak už bylo řečeno výše, povážlivě tenčil a pokud by Cernanův výstup proběhl nyní, bylo by zapotřebí udržovat vzájemnou polohu s ATDA. A to by znamenalo další zářez do chudých zásob pohonných látek. Navíc byli Stafford s Cernanem po hektickém tempu posledních několika desítek hodin docela unavení. Pokud by záleželo na posádce, Gemini by se vzdálila od ATDA, astronauti by provedli pár plánovaných experimentů a výstup by proběhl až nazítří. Pouze pokud by operátoři přišli na způsob, jak se zbavit toho protivného krytu na čumáku adaptéru, bylo by možné uvažovat o připojení a následném výstupu. Nic takového nenastalo, proto Stafford provedl krátký retrográdní zážeh OAMS a Gemini se začala od ATDA vzdalovat rychlostí přibližně 1 m/s, tentokrát definitivně. Posádka se nyní mohla věnovat zejména fotografování zemského povrchu a nebeských těles. Astronauti se do experimentů ponořili opravdu s vervou a za jeden den odvedli obrovský kus práce. Odpočinek na konci dne pak byl více než zasloužený.

Nazítří, 5. června, se Cernan začal připravovat na svou velkou chvíli. Vysoko nad Pacifikem bylo vše připraveno, atmosféra z kokpitu vypuštěna a s jistými obtížemi otevřen příklop nad Cernanovou hlavou. Gene se postavil v křesle a nejprve odhodil pytel s odpadky. Pak podal Staffordovi lapač mikrometeoroidů, nainstaloval šestnáctimilimetrovou kameru, načež se lehce odrazil a pomalu vyplul ven z lodi. Poté, co se dostal k čumáku Gemini, připevnil na ustřeďovací kolík malé zrcátko a pustil se do prvního velkého úkolu. Ten měl název „Dynamika spojovacího lana“. Ovšem zanedlouho po začátku EVA začalo být jasné, že nic nepůjde podle plánu.

Cernan se sice mohl na začátku vycházky na pár sekund kochat výhledem na Los Angeles, základnu Edwards a Baja California, ovšem záhy měl co dělat, aby se nezamotal do spojovacího kabelu. Velmi rychle zjistil, že třetí Newtonův zákon o akci a reakci zde platí do posledního puntíku. Kdykoli chtěl Gene změnit svou polohu v prostoru, lano si s ním dělalo, co chtělo. Stejně tak když se chtěl zapřít o loď, ta před ním uskakovala jako živá. Pruhy suchého zipu, které měl Cernan otestovat coby možnou pomůcku k udržení polohy těla a k přesunu po povrchu lodi, byly naprosto k smíchu. Po deseti minutách se podle plánu s velkými obtížemi vrátil k průlezu do kabiny, aby si na chvíli odpočinul. Zatímco Staffordův puls se držel kolem devadesátky, ten Cernanův prozrazoval, že pohyb ve volném prostoru v žádném případě nebude tak snadný, jak se předtím zdálo. Přestože byl Gene v dokonalé fyzické formě, jeho srdce bilo rychlostí až 155 úderů za minutu.

Po krátkém odpočinku se Geno vydal směrem dozadu, kde na něj na konci adaptéru čekalo jeho raketové křeslo AMU. Pohyb byl možný jen s nejvyšší mírou úsilí – chyběly fixační body. Cernan začal také cítit na některých částech těla značné horko, systém udržení životních podmínek byl nedostatečně výkonný a Cernanovi se do očí řinuly řeky potu. Jeho tep stoupnul na 180 úderů za minutu. A když se konečně dostal na konec adaptéru, čekala na něj překážka ve formě zubatého a ostrého předělu v místech, kde se na adaptér původně napojoval druhý stupeň Titanu. Cernan se opatrně přehoupnul přes okraj adaptéru a přeručkoval ke křeslu. Připoutal se k němu a začal s jeho aktivací. Každý úkon zabral několikanásobné množství času oproti nácvikům na zemi a i malé pohyby vyžadovaly obrovskou námahu.

Mezitím se Gemini dostala do orbitální noci. Cernan už předtím s rozčarováním zjistil, že ze dvou pracovních lampiček na AMU svítí pouze jedna. To by nebylo až tak tragické, ovšem výhled z helmy byl nyní jaksi podezřele špatný. Vzápětí Cernan pochopil, kde vězí zakopaný pes: hledí přilby se mu zamlžilo a on byl nyní odkázán pouze na výhled malým okénkem, které očistil špičkou svého nosu. Aby vší té mizérie nebylo dost, v okamžiku, kdy přepojil elektrickou přípojku svého skafandru na zdroj v křesle, téměř zcela ztratil možnost mluvit se Staffordem. Zatímco předtím spolu mluvili pomocí interkomu v kabelu, nyní byli odkázáni pouze na rádiové vlny a ty, jak známo, ne zcela dobře pronikají kovovými předměty, v tomto případě trupem Gemini. Cernan Stafforda slyšel, Stafford však Cernana téměř ne.

Stafforda situace polekala. Vzpomněl si na konverzaci s Deke Slaytonem těsně před odjezdem na rampu. Deke mu tlumočil požadavek managementu, který nařizoval, že pokud by se stalo nemyslitelné a Geno by během výstupu zemřel nebo nebyl schopen vrátit se do lodi, Stafford jej má dovézt na Zem. Stafford byl šokován. O vtažení Genova těla do kokpitu nemohlo být ani řeči. A provádět vstup do atmosféry s Genovým tělem plápolajícím za lodí a částečně otevřeným poklopem (přípojka kabelu byla uvnitř kokpitu) – to byla holá sebevražda. Stafford tehdy konverzaci ukončil prohlášením, že jakmile se raketa zvedne z rampy, velitelem je on a on bude rozhodovat, co v takovém případě učinit. A teď začal mít o parťáka opravdu strach.

S Cernanem se nyní mohl Stafford domlouvat pouze prostřednictvím zapínání a vypínání mikrofonu, které se projevuje kliknutím. Jeden klik znamenal „ano“, dvě kliknutí „ne“. Mezitím vyšlo slunce, ale Cernanův průzor zůstával stále zamlžený. Nakonec Stafford rozhodl: nemá smysl riskovat test AMU se zamlženým hledím. Přibližně hodinu a půl po začátku vycházky prostřednictvím sledovací stanice na Havaji oznámil své rozhodnutí o ukončení testu AMU řídicímu středisku. Po krátkém popisu situace Houston souhlasil. Cernan se opět připojil na původní kabel, odpoutal se z křesla a začal se pomaličku drápat zpět do lodi. Zpáteční cesta trvala jen přibližně 4 minuty, ovšem Cernan byl nyní zcela vyčerpán. A to před ním stála ještě poslední překážka – příklop.

Trvalo deset minut, než se Cernan poskládal do křesla natolik, že bylo možné příklop uzavřít. Gene byl nucen skrčit se do naprosto nepřirozené polohy, kdy měl pocit, že mu natlakovaný skafandr rozdrtí nohy. Později přiznal, že si dokonce tiše poplakal bolestí. Nakonec, 2 hodiny a 8 minut po začátku vycházky, tedy o čtyřicet minut dříve oproti plánu, začal do kabiny opět proudit kyslík z nádrží a skafandr konečně povolil. Cernan byl na pokraji zhroucení. Obličej měl rudý jako rak a ve skafandru se převalovalo několik litrů jeho potu (přestože se něco málo tekutiny stačilo ze skafandru odpařit, po letu z něj v Houstonu technici vylili ještě celý půllitr). Navíc povolil šev jedné z vnitřních vrstev skafandru a Cernanova kostrč byla krásně spálená od sluníčka. Když Stafford spatřil Cernanův mizerný stav, proti všem předpisům mu do obličeje stříknul dávku vody z hadice na pití.

Zbytek dne astronauti odpočívali a věnovali se zbylým experimentům. Co se týče velkých milníků jejich mise, stál před nimi už pouze ten poslední: návrat. Pár týdnů před startem Stafford zavolal kapitánovi záchranné lodi USS Wasp Gordonu Hartleyovi, aby jej přátelsky napůl žertem varoval, že pokud bude Wasp ve středu přistávací oblasti, je možné, že mu Gemini IX-A přistane na palubě. Stafford byl rozhodnut uskutečnit co nejpřesnější přistání, v jeho prospěch hovořily zkušenosti z předešlých misí a vylepšený navigační software palubního počítače.

6. června posádka dokončila úklid a přípravu lodě na přistání a 71 hodin, 46 minut a 44 sekund po startu proběhl deorbitační zážeh. Od začátku šlo všechno přesně podle plánu, například pomyslnou hranici atmosféry ve výšce 122 km protnula loď s odchylkou pouhé jedné sekundy oproti předpokladu. Zbytek přistání proběhl taktéž na jedničku a Staffordovi se téměř podařilo to, co sliboval kapitánovi USS Wasp. Po letu dlouhém 3 dny, 20 minut a 50 sekund dosedla návratová kabina pouhých 700 metrů od středu cílové oblasti a na dohled od záchranné lodi. Minutu po přistání už potápěči pracovali na upevnění nafukovacího límce kolem kabiny a za dalších 52 minut byla kabina i s astronauty uvnitř vyzvednuta jeřábem a přenesena na palubu Waspu.

Mise GT-9A byla plná rozporů. Změna posádky po tragické letecké havárii, start na třetí pokus, problém s aerodynamickým krytem ATDA, vážné potíže během Cernanovy vycházky a neotestované křeslo AMU… Na druhou stranu se podařilo vykonat tři náročné rendez vous a splněný plán experimentů spolu s přesným přistáním se nedaly přehlédnout.

Zřejmě největším problémem byly neočekávané potíže při výstupu do prostoru. V té době už dva roky probíhal program, který vedlo středisko NASA v Langley, jenž se zaměřoval na simulace úkonů v mikrogravitaci prostřednictvím ponoru do vodní nádrže. Cernan byl požádán, aby provedl rekonstrukci některých momentů svého výstupu v bazénu školy McDonogh School nedaleko Baltimoru. Gene zjistil, že podvodní simulace poměrně věrně imituje podmínky, které během svého výstupu zažil. Bohužel, tempo plánovaných letů neumožnilo podvodní výcvik pro EVA u misí GTA-10 a GTA-11. U těchto letů probíhaly pouze evaluace výstupů ex-post, nicméně pro misi GTA-12 už byl trénink v bazénu součástí předletové přípravy.

Ovšem některé problémy, se kterými se dosavadní lety Gemini setkaly, buďto nabraly znaky trendu nebo ukazovaly na vážná selhání v plánování nebo přípravách: trable s Agenou, opakované výpadky počítače Gemini těsně před startem, nepřípustné fiasko s krytem ATDA a nedostatečná kapacita systému ventilace skafandru u Cernanova výstupu – to nemohlo nechat špičky NASA v klidu. Zástupce administrátora Bob Seamans dal několik dní po přistání Stafforda a Cernana impuls k ustavení hodnotící komise, jež by „vychytala mouchy“ a vydala doporučení jednak pro program Gemini, ale také, v oblastech, kde se její závěry daly aplikovat, také pro program Apollo. Náměstek administrátora George Mueller promptně komisi ustavil. Ovšem na implementaci jejích doporučení byl třeba čas a toho se, alespoň co se Gemini týče, v polovině roku 1966 nedostávalo. Lunární horečka vrcholila a program Gemini spěl do finále s neústupností ledoborce. Třetí mise roku 1966 byla při přistání Gemini IX-A vzdálena pouze několik týdnů. A její program měl být doslova spektakulární…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

http://www.collectspace.com/images/news-062701a-lg.jpg (kredit: NASA)
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_US/gemini/lanceurs/agena%20ATDA.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini9/html/s66-34065.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini9/html/s66-37966.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini9/html/s66-38515.html
http://tothemoon.ser.asu.edu/gallery/gemini/9#S66-38513_G09-M
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini9/html/s66-34118.html