Představte si svět, který vypadá úplně jinak, než jak jsme zvyklí. Svět, ve kterém by čajová lžička jeho materiálu vážila miliony tun, svět, který má tak silné magnetické pole, že si jej ani nedokážeme představit, svět, který vznikl zmenšením hvězdy až na pouhou stotisícinu původního průměru. Ne, to není žádná šílená představa – seznámili jsme Vás s neutronovými hvězdami – pozůstatkem, který zbyde po výbuších supernov. Hustota těchto objektů se pohybuje mezi 8×1013 až 2×1015 g/cm³ a magnetické pole, které u většiny hvězd měříme v setinách Tesla, dosahuje 106 až do 109 T.
Zdroj: http://spaceflight101.com
Neutronové hvězdy jsou bez přehánění jedním z nejpodivnějších objektů, jaké můžeme ve vesmíru objevit. O to více nás může těšit, že se na ISS na palubě lodi Dragon dostal přístroj, který se jim velmi důkladně podívá na zoubek. Jmenuje se NICER a jde o zkratku vytvořenou z názvu Neutron Star Interior Composition Explorer, což můžeme přeložit jako průzkumník složení vnitřních vrstev neutronových hvězd. Na první pohled vypadá jako nějaká pokročilá zbraň se spoustou hlavní, ale ve skutečnosti jde o přelomový vědecký aparát, který bude umístěn na vnější části ISS.
Jedná se o vůbec první vědecký přístroj určený ke studiu neutronových hvězd, tedy objektů, u kterých vědci příliš netuší, co skrývají pod povrchem. Neutronová hvězda vzniká z hvězd, které jsou o „trochu“ větší než naše Slunce – zhruba 7 – 20×. Jakmile takové hvězdě dojde palivo, které fúzní reakcí slučuje na stále těžší prvky, zhroutí se sama do sebe vlastní vahou. To vyvolá masivní explozi, která odvrhne vnější vrstvy materiálu a na nebi vzplane supernova. Na místě původní hvězdy zůstane jen ultrahustá koule o průměru zhruba 20 kilometrů, která ale ukrývá tolik namačkané hmoty, kolik bychom našli ve dvou Sluncích.
Zdroj: http://spaceflight101.com
„Kdybyste vzali Mount Everest a stlačili ho do objemu, jaký má kostka cukru, dosáhli byste zhruba hustoty, o jaké se tu bavíme,“ vysvětluje Keith Gendreau, hlavní výzkumník v rámci projektu NICER z Goddardova střediska v Greenbeltu, stát Maryland. Kvůli nepředstavitelné hustotě vědci zatím nemohou s jistotou říct, jak se chovají vnitřní vrstvy těchto zbytků hvězd. Ve světě, kde žijeme, jsou objekty tvořené atomy, ale při explozi supernovy dochází ke komplikovaným jevům při kterých jsou atomy „rozmačkány“.
Vnitřní struktura neutronových hvězd je opředena mnoha nejasnostmi. Některé vědecké modely předpovídají, že by neutronové hvězdy mohly mít kolem sebe velmi tenkou atmosféru tvořenou vodíkem a heliem, přičemž vnější kůra tvoří různé ionty a volné elektrony, zatímco vnitřní kůra by měla být tvořena iontovou mřížkou neutronové supertekutiny. Vnější jádro by mohly tvořit elektrony, neutrony a supravodivé protony. Cokoliv pak tvoří střed neutronové hvězdy, musí čelit dvojnásobku jaderné hustoty. Měření z přístroje NICER nám pomůže pochopit, jak se hmota v tomto zvláštním světě chová.
Zdroj: http://spaceflight101.com
„Jakmile jdeme pod povrch neutronové hvězdy, tlak a hustota stoupají extrémně rychle. Velmi brzy se tak dostanete do prostředí, které nejste schopni nasimulovat v žádné pozemské laboratoři,“ popisuje vědec Slavko Bogdanov z Columbia University, který vede tým, jehož úkolem je modelovat světelné křivky z přístroje NICER.
Zdroj: http://spaceflight101.com
Jediný známý objekt, který má větší hustotu než neutronová hvězda je její blízká příbuzná – černá díra. Ta vzniká zánikem hvězd, které jsou více než 20× hmotnější než Slunce. Černé díry mají tak silnou gravitaci, že úniková rychlost z jejich povrchu překračuje rychlost světla. Cokoliv tedy překročí tzv. horizont událostí, je nenávratně zachyceno a proto není možné černé díry pozorovat přímo. Pro vědce to znamená, že neutronové hvězdy jsou nejextrémnějším prostředím, které se přímo pozorovat dá.
„Neutronové hvězdy představují přirozený limit hustoty stabilní hmoty, který nemůže být překročen bez toho, aniž by vznikla černá díra,“ říká Zaven Arzoumanian z Goddardova střediska, který celý program NICER zastřešuje a dodává: „Nevíme, co se děje s hmotou, která se přiblíží tomuto limitu hustoty.“ K tomu, abychom tento limit prozkoumali, bude NICER zkoumat specifický typ neutronových hvězd, který se vyznačuje tím, že se rychle otáčí kolem své osy – pulsary.
A když říkáme, že se otáčí rychle, tak tím myslíme opravdu pekelně rychle – pulsary jsou schopné dosahovat klidně i stovek otáček za jedinou sekundu, což je mnohem více, než jak rychle se otáčí čepele v kuchyňském mixéru. A nebo jiný příklad – vezměme si klasickou šestnáctipalcovou pneumatiku. Její obvod je 198 centimetrů a když se otočí stokrát ujede 198 metrů. Pokud bychom tedy vzali, že se pneumatika otočí 100× za sekundu, muselo by auto, na kterém je připojená, jet rychlostí 198 m/s, tedy pro lepší představu 712 km/h!
Pulsary navíc disponují enormním magnetickým polem, které je bilionkrát silnější než to pozemské. Společným působením rychlé rotace a silného magnetického pole jsou částice urychlovány téměř na hranici rychlosti světla. Některé částice následující siločáry magnetického pole, takže „prší“ na magnetických pólech neutronové hvězdy a ohřívají je, čímž vytváří horká místa, která silně září v rentgenovém spektru.
Zdroj: http://spaceflight101.com
„NICER je postavený tak, aby vyhledával toto rentgenové záření z horkých míst,“ popisuje Arzoumanian a dodává: „Když je horké místo otočené k nám, zaznamenáme zvýšení intenzity, naopak když se otočí od nás, intenzita poklesne. Za jedinou sekundu tak přijde i několik stovek zjasnění a zeslabení.“ Aby nebylo těch extrémů kolem neutronových hvězd málo, sluší se dodat, že jejich masivní gravitace ohýbá časoprostor. Kvůli tomu je náš pohled na povrch hvězdy deformován.
Vědci už vytvořili mnoho modelů založených na stavové rovnici, které propojovaly vztahy mezi hmotností hvězdy a jejím průměrem a určily, jak se kvůli gravitačním jevům zmenší poloměr. Vztahy mezi hmotností a poloměrem se však liší model od modelu podle toho, jaká byla předpokládána vnitřní struktura. NICER se pokusí z tohoto balíku modelů vybrat ty, které jsou konzistentní s pozorovanými hvězdami a hlavně vyřadit mnoho těch, kterými nemá smysl se zabývat. Analýza světelných křivek s vysokým spektrálním rozlišením umožní určit průměr s přesností na +/- 5%. Vědci očekávají, že NICER zpřesní naše dosavadní pozorování až 12×.
Zdroj: https://farm5.staticflickr.com
Přístroj NICER má měřit změny jasnosti spojené s deformací způsobenou rotací hvězdy. Díky tomu budou vědci moci určit průměr pulsaru, což je klíčová hodnota nutná pro plné pochopení vnitřní struktury. „Jakmile budeme znát hmotnost a průměr, můžeme tyto výsledky přímo provázat s jadernou fyzikou. Budeme moci určit, co se děje s takovým množstvím hmoty, které se vmáčkne do tak malého prostoru,“ říká Arzoumanian.
Nový přístroj ale není určen pouze k tomu, aby určil, jak jsou neutronové hvězdy složené, ale navíc pomůže lépe pochopit kritické množství, kterého musí hvězda dosáhnout, aby se stala černou dírou. Tohle bude velmi důležité pro pochopení komplexních systémů, kde neutronová hvězda obíhá kolem jiné hvězdy, takže si postupně přitahuje hmotu ze svého hvězdného souseda a postupně navyšuje svou hmotnost. „Když objevíme onu kritickou hmotnostní hranici, budeme moci mnohem lépe určit, kolik černých děr a neutronových hvězd se nachází ve vesmíru,“ vysvětluje Alice Harding z Goddardova střediska, členka vědeckého týmu přístroje NICER.
Zdroj: https://farm5.staticflickr.com
Tento přístroj můžeme navíc chápat jako jeden z prvních kroků k vytvoření budoucího navigačního systému. Když bude systém sledovat několik pulsarů, bude stačit sledovat jejich pravidelné pulsy a měřit jejích příchozí časy. Díky tomu vznikne systém velmi přesných hodin, který bude svou průměrnou odchylkou překonávat i ty nejpřesnější atomové hodiny zhruba 10 000×. Na tomto poli je poslední dobou hodně rušno – vloni v listopadu vypustila Čína družici XPNAV-1.
Na tuhle oblast se zaměří vestavěný demonstrační software SEXTANT (Station Explorer for X-ray Timing and Navigation Technology), jehož úkolem bude sledovat, jak se změní předpokládaný čas objevení pulsu od určitého pulsaru podle toho, jak se bude NICER pohybovat po oběžné dráze. Rozdíl mezi skutečným a předpokládaným časem pulsu umožní SEXTANTu určit oběžnou dráhu NICERu jen s využitím pozorování pulsarů.
Zdroj: https://farm5.staticflickr.com
Řidiči na Zemi se nechávají navigovat s pomocí navigačních systémů, ale něco podobného by se hodilo i kosmickým sondám. „Družice GPS jsou jen na oběžné dráze Země, zatímco pulsary najdeme rozptýlené po celé Galaxii,“ říká Jason Mitchell, projektový manažer SEXTANT z Goddardova střediska a dodává: „Mohli bychom jich tedy využít k vytvoření systému podobného GPS, který by sloužil k navigaci sond po celé sluneční soustavě a v budoucnosti i někam dál.“
Přístroj NICER disponuje celkem 56 zrcadly, která koncentrují rentgenové paprsky na křemíkové detektory. Přístroj NICER byl k realizaci vybrán v roce 2013 a NASA na něj kývla i proto, že bude možné ISS využít k instalaci relativně nízkonákladových přístrojů, které ale mají velký vědecký přínos.
Zdroj: https://farm5.staticflickr.com
Srdcem přístroje NICER je XTI (X-ray Timing Instrument), který tvoří 56 rentgenových teleskopů s rentgenovými koncentrátory. Koncentrátor má za úkol sbírat příchozí rentgenové fotony z oblasti o ploše 30 obloukových minut čtverečních a poslat je k detektoru, který změří energii každého fotonu s vysokou spektrální přesností a hlavně s velmi přesným časovým určením – průměrná odchylka je pouze 100 nanosekund. Právě v tomto ohledu NICER ční nad dřívějšími detektory. Přístroj dokáže detekovat fotony v rozmezí 0,2 – 12 keV, což pokrývá běžné spektrum neutronové hvězdy + širokou sbírku dalších astrofyzikálních zdrojů.
Kromě XTI, který obsahuje koncentrátory a detektory uložené v pevném těle, najdeme v přístroji NICER i další systémy. DAPS (Deploy and Pointing System) je tvořen dvojicí pohyblivých kloubů, s jejichž pomocí se přístroj zaměří na určitou oblast oblohy a konkrétní cíle. Dále je zde základní modul, ochranné štíty a elektronika. NICER bude umístěn na plošině ELC-2, konkrétně na ploše, která směřuje do vesmíru. Má zajištěné fungování minimálně po dobu 18 měsíců, přičemž prodloužení mise je možné podle stavu a výkonu přístroje.
Zdroj: https://farm5.staticflickr.com
Nosná konstrukce zajišťuje, aby byly rentgenové koncentrátory a moduly ohnisková deska zůstávaly opticky zarovnané a udržovaly ohniskovou vzdálenost 1085 milimetrů. Koncentrátorová deska drží již zmíněných 56 koncentrátorů, přičemž každý je vybaven tepelným filtrem, stínítkem a pasivní optikou. Na druhé straně najdeme detektorovou desku s 56 detektory. Ty tvoří stříbrem a zlatem pokryté kužely, olověné disky s válcovitými stěnami, které fungují jako radiační štít.
V přístroji je 56 samostatných rentgenových teleskopů a pro udržení jejich správného zarovnání je nutné, aby nosná konstrukce byla řádně pevná. Má tvar kvádru a je tvořena pěti opracovanými hliníkovými deskami a dvojicí plástvovitých panelů. Základní deska je z hliníku o tloušťce 5 centimetrů a disponuje čtyřmi zámky, které pevně držely optickou část na místě během startu, kdy přístroj zažíval silné přetížení a vibrace.
Zdroj: https://farm5.staticflickr.com
Deska s elektronikou disponuje sledovači hvězd, jednotkou pro zpracování dat, procesorem, avionickou jednotkou a dalšími elektronickými systémy. Zaměřovací systém naklání optickou část tak, aby mířila ke sledovanému objektu, přičemž bere v úvahu pohyb ISS. Při některých událostech, jako jsou přílety kosmických lodí, robotická činnost staniční paže, výstupy astronautů do volného prostoru, nebo motorické manévry pro změnu dráhy stanice, bude NICER pomocí tohoto systému zaparkován do složeného stavu, aby se předešlo riziku jeho kontaminace.
Zaměřovací systém je velmi flexibilní a umožní NICERu výhled prakticky na celou polokouli. Jedna pohybová jednotka se stará o otáčení podle azimutu, druhá pak udává sklon nad horizontem. V těchto jednotkách najdeme krokové motory od firmy Moog, dosahují přesnosti lepší než +/- 0,25°. Třetí pohyblivý díl se postará o vysunutí přístroje ze zaparkované polohy tak, aby výhledu nepřekážely konstrukce stanice.
Zdroj: https://farm5.staticflickr.com
Sledovače hvězd pochází od dánské firmy DTU Space a jsou zarovnány v ose rentgenového výhledu. Software kontroluje orientaci 5× za sekundu. Důležitou roli hrají i hmotnostní tlumiče (Tuned Mass Dampers), které mají za úkol eliminovat přenos nízkofrekvenčních vibrací z ISS na pohyblivé díly přístroje NICER. Při návrhu přístroje byly největší problémy se systémem tepelné kontroly. NICER totiž produkuje mnoho odpadního tepla, které musí být během jeho chodu odváděno pryč.
Na druhou stranu musela být ta samá elektronika udržována nad nejnižší teplotou nutnou k „přežití“ v době, kdy je NICER uložený v trunku Dragonu nebo v době, kdy by z nejrůznějších důvodů na šest hodin přístroj ztratil elektrickou energii. Jak už bylo uvedeno výše, optická část musí být perfektně zarovnaná i při extrémních změnách teplot na oběžné dráze.
Zdroj: https://farm5.staticflickr.com
Inženýři se nakonec rozhodli pro kombinaci radiátorů, materiálů s fázovou změnou (PCM – phase change material), ohřívačů a mnohovrstevnaté izolace. PCM částečně umožní vyřešit různé tepelné podmínky. Tyto materiály dokáží ukládat energii když jsou v teplém prostředí a následně ji uvolnit při fázové změně z kapaliny na pevnou látku. PCM jsou zabudovány do izolovaných dutin u různých elektronických přístrojů, ze kterých odebírají teplo během orbitálního dne a uvolňují jej při orbitální noci. PCM také zajistily, aby byla elektronika v příhodných teplotách během letu v Dragonu, než dojde k připojení přístroje na ISS.
Aby se optická jednotka nekroutila vlivem tepelné roztažnosti materiálů a zůstávala stále perfektně srovnaná, je vybavena ohřívacími okruhy, jejichž funkci řídí hlavní jednotka. Každý detektor je napojen na termoelektrický chladič, který udržuje detektor na konstantní teplotě -60°C, zatímco zbytek přístroje si zachovává zhruba teplotu kolem +20°C.
Zdroje informací:
http://spaceflight101.com/
https://www.nasa.gov/
https://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/…/SGR_1806-20_108536main_NeutronStar-Print1.jpg
http://spaceflight101.com/…/sites/158/2017/05/DAxQdOrU0AA-F6u.jpg
http://spaceflight101.com/…/uploads/sites/158/2017/05/vela_lg1.jpg
http://spaceflight101.com/dragon-spx11/wp-content/uploads/sites/158/2017/05/nicer2.jpg
http://spaceflight101.com/…/uploads/sites/158/2017/05/Labeled-NICER.png
http://spaceflight101.com/dragon-spx11/wp-content/uploads/sites/158/2017/05/nicer8.jpg
https://farm5.staticflickr.com/4225/34718447596_1462a82af7_k_d.jpg
https://farm5.staticflickr.com/4160/34718446376_205856622e_k_d.jpg
https://farm5.staticflickr.com/4171/34718447366_40df0f1c87_k_d.jpg
https://farm5.staticflickr.com/4198/34718447506_7c624727f1_k_d.jpg
https://farm5.staticflickr.com/4268/34718446726_4b41bb79a5_k_d.jpg
https://farm5.staticflickr.com/4243/34718447226_ea9691f183_k_d.jpg
https://farm5.staticflickr.com/4196/34718447446_2055ef7e15_k_d.jpg
https://farm5.staticflickr.com/4251/34718447276_6c703ce9fa_k_d.jpg
Nezasloužil by si tenhle přístroj samostatnou družici?
Já jako člověk zaujatý astrofyzikou říkam ano, určitě zasloužil. Jenže někdo by to musel celé schválit, někdo by to musel zafinancovat, navrhnout, sestavit družici, otestovat, pak jí zaplatit nosnou raketu a vynést. Dle mého tímto postupem (sestavením menšího exemplaře a strčením do dragonu) je možno vynechat například zaplacení nosné rakety a pár dalších kroků (jasně že to někdo musel schválit I takhle, ale presto to je levnější). Osobně si myslím, že se v tomhle kroku odzkouší, jestli je možno tímto způsobem přijít na něco zajímavého a v případě pozitivních výsledků budou alespoň o to pádnější argumenty pro postavení samostatné družice. A tato samostatná družice pak bude mít tutově alespoň o řád lepší rozlišení, než současný model na ISS, což je základ pro přelomové objevy.
To je těžké. Umístění na ISS je výhodné, protože stačí postavit jen samotný přístroj. Není potřeba se starat o zdroje energie, komunikační kapacity, orientaci v prostoru pomocí gyroskopu / korekčních trysek atd. Takže výsledná stavba je mnohem levnější.
Ta rotující neutronová hvězda nebude jen zakřivovat časoprostor, ona ho bude také strhávat. Bude rotovat ve strženém prostoru, ve své bublině prostoru, který bude rotovat částečně a současně s ní. Tj. ta hvězda ve svém vlastním prostoru se může otáčet relativně daleko pomaleji, než se jeví vzdálenému pozorovateli. Je tak? 🙂
Je pravda, že NH přebírají rotaci původní hvězdy (efekt piruety bruslaře) i jeji magnetické pole (počet siločar se nemění). Takže je to káča sakra magnetická. Efekt rotace takové potvory popisuje OTR docela dobře jako stáčení časoprostoru. Je pouze otázka, zda tento vliv bude patrný i ve vzdálenosti ze které na NH čučíme.
Upřesním pro lepší představu (bez silokřivek): intenzita mag. pole je vázaná na plochu/povrch, takže hvězda s průměrem 3mil km má povrch cca 28^12 km^2 a dejme tomu 0,001T. No a neutronová hvězda s průměrem 20km má povrch 1256 km^2, tak poměrem nám vyjde, že se intenzita mag. pole zvýší na 22500000T.
Intenzita mg pole třeba na povrchu slunečních skvrn je až 0,1T.
Rotující magnetar pak díky dynamoefektu generuje pole až 10^11T. Takové pole bezpečně sterilizuje svoje široké okolí.
V případě, že dojde k rekonexi siločar, odvrhnuté nabité částice vygenerují tolik gamma fotonů, že přezáří celý vesmír (a odpálí pár měřáků na oběžných drahách Země).
Díky za zajímavý článek. Ale řekl bych, že všechno rotuje, i každá neutronová hvězda. A každá neutronová hvězda vysílá také pulsy. Jde jen o to, že některé mají nasměrovanou osu k nám a proto ty pulsy zachytíme. Tak si myslím, že pulsar není „typ neutronových hvězd“, ale jejich typická plošná vlastnost. Jinými slovy: z fyzikálního hlediska je každá neutronová hvězda pulsarem. Jediný rozdíl je v naklonění osy rotace a směru vyslání pulsu. Konkrétní neutronová hvězda potom bude pro nás „obyčejná“, ale pro obyvatele některé exoplanety bude pulsarem.
Jde doslova o úhel pohledu 🙂
Něco jako fakt, že spoustu exoplanet neuvidíme metodou radiálních rychlostí, protože rotují úplně špatně vůči nám. A tím pádem se neposouvají čáry ve spektru.
Nic ve zlém, ale kdybych Spitihněvovo vysvětlení nepochopil, tak byste mi problém svým příkladem opravdu nepřiblížil. Přesto díky, popohnal jste mne k nastudování metody využití změny radiální rychlosti těles k pozorování exoplanet. 🙂
Omlouvám se, jeho vysvětlení mi přišlo moc hezky napsané a chtěl jsem jen vlastně přidat k dobru, že spousta dalších věci se ve vesmíru se špatně odhaluje jen kvůli své poloze vůči naší planetě, ona i fotometrická metoda bez zákrytů není vůbec to pravé.
Jak jsem už napsal výše, stejně jako mě bere kosmonautika od dětství, tak mě jako následek sledování Oken vesmíru dokořán bere i astronomie. Tak si myslím, že to má spousta lidi podobně.
Je pro mne radost sledovat nadšené a vzdělané lidi. Není zač se omlouvat.
Ako sa pise v clanku, o neutronovych hviezdach vieme dost malo. Existuju teorie, ktore hovoria, ze pomaly rotujuce NH, alebo tie, ktore maju nedostatok ‚okolitej‘ hmoty, resp. tie so slabym magnetickym polom, nemusia vobec ‚pulzovat‘. To, ze z pozorovania sa nam zda, ze kazdy pulzar je neutronovou hviezdou, moze byt len dosledkom neprijemneho vyberoveho efektu. To, ze sme zatial nepozorovali NH, ktora nie je pulzarom, neznamena, ze taketo NH neexistuju. 🙂
Taky bude zalezet na stari pulsaru, co si pamatuju, tak za a je to magneticke pole brzdi, a za b, pozvolna chladnou, nepamatuju si, kolik se v tech clancich psali, za jak dlouho zchladne a prestane zarenim zametat sve okoli jako majak. Hlavne budme radi, ze tu v okoli neni nic, co ma v planu zmenit se na supernovu, nebo bychom tak akorat mohli cekat, kdy to na nas prijde.
Copak supernova, to si vezmeme deštník a jsme v klidu. Ale taková rekonexe magnetu u NH v roce tuším 2006, která vysterilizovala svoje okolí do vzdálenosti několika světelných let, a to si prdla kulička o průměru Prahy.
Neutronové hvězdy se slabým nebo neměnným magnetickým polem nemáme prakticky jak pozorovat, jsou pro nás neviditelné.
Trochu poopravím… Pulsar je neutronovou hvězdou, jejíž MAGNETICKÝ pól NENÍ totožný s osou rotace. Když je totožný, „svítí“ jen tím směrem. Ale když není totožný, chová se jako „maják“. Další věc, musí mít kolem sebe nabité částice, aby se urychlovaly podél mag. siločar a v těch pólech silně zářily – to je to, co vidíme.
Co by se v tak silném magnetickém poli dělo s lidským organismem?
To si ani netroufám odhadovat. 😀
Já bych pár odpovědí měl, samotného mě to zajímalo, jen mě prosím neutlučte v případě byť i faktických chyb na daných stránkých. Jsem chemik a ne fyzik. 🙂 A astronomie je jen můj koníček:-)
https://gravityandlevity.wordpress.com/2015/01/12/how-strong-would-a-magnetic-field-have-to-be-to-kill-you/
http://21stoleti.cz/2011/06/22/4-nejnebezpecnejsi-mista-ve-vesmiru/
Pokud by šlo o brutální gravitaci na povrchu neutronové hvězdy, tak na toto téma napsal Robert Forward velmi solidní hard sci-fi Dračí vejce a druhý díl pod názvem Hvězdotřesení. A i jeho třetí kniha, co vyšla česky – Saturnský ruchch – je pro čtenáře webu kosmonautix velmi k věci.
Ještě bych doplnil povídku Larryho Nivena Neutronová hvězda.
Vzhledem k tomu, že magnetické pole NH dokáže deformovat atomy, tak se dá z toho odvodit, že by se lidské tělo v blízkosti zřejmě proměnilo v chuchvalec plazmy.
Okamžitě byste shořel vlivem obrovských proudů. Pokud se vodič pohybuje v magnetickém poli nebo se magnetické pole mění, je v něm indukován proud (Maxwell).
Pro člověka je bezpečné pole asi do 10T, kdy začíná ohrožovat pohybující se krvinky. I v případě MR (1-2T) jste vyzván, abyste se co nejméně pohyboval.
Výborný a vyčerpávajúci článok!
To mám radost. 😉