Každý fanoušek kosmonautiky má rád působivé fotky z kosmických sond, ale všichni moc dobře víme, že kosmické agentury neposílají své vyslance k cizím planetám jen kvůli oku lahodícím snímkům. Vědci se na tyto mise těší především proto, že z nich mohou získat mimořádně cenná data, která pomohou lépe pochopit procesy, které ve vesmíru probíhají. Včera se vědecká komunita poprvé pochlubila s novými poznatky, které jim přinesla americká sonda Juno. Největší planeta sluneční soustavy nám poodhalila tajemství týkající se třeba její výrazné oblačnosti, ale je jasné, že tahle sonda nám v dalších měsících prozradí ještě mnoho dalších zajímavostí.

Už první data z Juno ukázala, že král sluneční soustavy je komplexní, gigantický a turbulentní svět, který disponuje třeba obřími polárními cyklóny, ale i hlubokými bouřemi, které pronikají až do hlubin této planety. Také jsme zjistili, že extrémně silné magnetické pole možná vzniká blíže k povrchu Jupitera, než se dříve myslelo.

„Jsme nadšení z toho, že můžeme prezentovat tyto prvotní objevy, které nám pomohly lépe pochopit, co dělá Jupiter tak fascinujícím,“ říká Diane Brown, výkonná ředitelka mise Juno v ředitelství NASA ve Washingtonu a dodává: „Cesta k Jupiteru byla dlouhá, ale už tyto první výsledky ukazují, že to putování za to stálo.“ Sonda vyrazila na cestu 5. srpna 2011 a na oběžnou dráhu kolem Jupitera vstoupila 4. července 2016. Objevy z prvního vědeckého průletu, ke kterému došlo 27. srpna loňského roku ve vzdálenosti 4200 km od horních vrstev oblačnosti, byly publikovány ve dvou studiích v rámci časopisu Science a také 44 studií v rámci Geophysical Research Letters.

„Když jsme s touhle misí začínali, věděli jsme, že nás Jupiter překvapí něčím neočekávaným,“ říká Scott Bolton, hlavní vědec ze Southwest Research Institute v San Antoniu a dodává: „Ale teď, když už tam jsme, tak víme, že ten svět je mnohem fantastičtější, než jsme předpokládali. Děje se tu tolik věcí, které jsme vůbec nečekali, takže musíme udělat krok zpátky a změnit samotný způsob, jak o Jupiteru uvažujeme.“

Mezi objevy, které jsou opravdu překvapivé, patří ty, které poskytuje jediný zobrazovací přístroj na palubě – kamera JunoCam. Díky ní jsme mohli spatřit oba póly Jupitera pokryté bouřemi o velikosti naší planety, které jsou nahromaděné těsně vedle sebe a vzájemně se o sebe třou. „Složili jsme si obrázek toho, jak mohly vzniknout, jaké je jejich stabilní rozložení a proč severní pól Jupiteru vypadá jinak, než ten jižní,“ popisuje Bolton a dodává: „Je na místě ptát se, zda to, co pozorujeme není jen součástí dynamického systému, ze kterého vidíme jen část. Možná se tyto útvary příští rok ztratí, ale také je možné, že se jedná o stabilní formaci, ve které bouře krouží jedna kolem druhé.“

Další překvapení přinesl palubní přístroj MWR (Microwave Radiometer), který snímkuje tepelné mikrovlnné záření z jupiterovy atmosféry. Měření naznačují, že jupiterovy ikonické pásy oblačnosti jsou hodně vědecky zajímavé a tajemné, protože pás blízko rovníku proniká velmi hluboko, zatímco ostatní pásy se vyvíjí do jiných struktur. Data také ukazují, že přítomnost čpavku je poměrně variabilní a postupně se jeho koncentrace zvyšují, čím hlouběji zamíříme a jak hluboko dokáže MWR vidět, tedy nějakých pár set kilometrů.

Už před sondou Juno jsme věděli, že Jupiter má nejsilnější magnetické pole ve sluneční soustavě. Měření masivní planetární magnetosféry z přístroje MAG ukazují, že Jupiterovo magnetické pole je ještě silnější, než předpovídaly simulační modely. Zároveň jsme zjistili, že tvar tohoto pole je nepravidelnější, než se čekalo. Data z přístroje MAG ukazují, že síla magnetického pole je výrazně vyšší, než jsme čekali a dosahuje 7,766 Gaussů, což je zhruba 10× silnější, než nejsilnější magnetické pole Země.

„Juno nám poskytuje pohled na magnetické pole Jupiteru z těsné blízkosti tak, jak jsme jej nikdy nemohli spatřit,“ raduje se Jack Connerney zástupce hlavního vědce a vedoucí výzkumu magnetického pole z Goddardova střediska a dodává: „Můžeme vidět třeba i to, že magnetické pole je tak trochu hrbolaté. Někde je silnější, jinde zase slabší. Tohle nepravidelné rozložení napovídá, že by pole mohlo být generováno mechanismy, které připomínají dynamo a které probíhají blíže k povrchu – nad úrovní kovového vodíku. Každým vykonaným průletem jsme blíže k pochopení toho, kde a jak tohle dynamo pracuje.“

Sonda Juno byla také navržena k výzkumu polární magnetosféry a původu mocných polárních září, které se objevují na severním i jižním pólu. Polární záře září díky částicím, které získají energii a narazí do molekul atmosféry. První poznatky ze sondy Juno ukazují, že celý proces je na Jupiteru trochu odlišný od toho, který známe ze Země.

Juno je na polární oběžné dráze a díky pravidlům orbitální mechaniky tráví většinu času ve slušné vzdálenosti od plynného obra. Ale jednou za 53 dní ji oběžná dráha zavede přímo nad severní pól planety – v tu chvíli začíná dvě hodiny dlouhý přelet od severu na jih, během kterého se osm vědeckých přístrojů snaží nasbírat maximum dat. Odesílání zhruba šesti megabytů dat nasbíraných během těsného průletu pak může zabrat i 1,5 dne.

„Každých 53 dní se proženeme v těsné blízkosti Jupiteru a pokaždé na nás čeká něco nového,“ líčí Bolton a dodává: „Během příštího průletu, který nás čeká 11. července, proletíme přímo nad jedním z nejikoničtějších útvarů celé sluneční soustavy – který zná každé školou povinné dítě – jupiterovou velkou rudou skvrnou. Jestli je někdo schopen zjistit, co se děje pod gigantickou pokličkou vířících červených mraků, pak je to Juno a její přístroje, které vidí skrz oblačnost.“

Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/
https://www.nasa.gov/
https://www.missionjuno.swri.edu/

Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/pia20702.jpg
https://c1.staticflickr.com/5/4251/34079697153_d829daf3bf_o.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/17-051.jpg
https://c1.staticflickr.com/5/4223/34037367123_3ca39f34f2_b.jpg
https://c1.staticflickr.com/5/4275/34849417925_de347dce59_b.jpg