Sága jménem Saljut – 3. díl

Start Sojuzu-10

„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už v momentě, kdy byl Šatalov na palubě. Při jeho dalším letu na Sojuzu-8 se pak nepodařilo naplnit hlavní cíl mise, spojení mezi dvěma Sojuzy. A do třetice Šatalovova loď opět neodstartovala v daném termínu. Kolega z posádky Alexej Jelisejev si jej přátelsky dobíral: „Vždycky jsou problémy u TEBE! Všichni ostatní odstartují na první pokus, krom TEBE! To musí být ta tvoje třináctka!“ Šatalov byl totiž držitelem průkazu „Kosmonaut SSSR“ s pořadovým číslem 13. Třetí muž v posádce, Nikolaj Rukavišnikov, neříkal nic, pouze byl zachmuřený více než obvykle. Jako nováček měl obavu, zda technické problémy nebudou závažnějšího rázu a zda se vůbec do vesmíru podívá. Pro kosmonautiku ovšem platí, že ani úspěšný start nemusí znamenat výhru…

 

První stanice – problémy, práce… a tragédie

 

Nový termín startu byl stanoven na následující den. Když před půlnocí posádka dorazila k raketě a uvelebila se v křeslech návratové kabiny, možná měla pocit zvláštního déjà vu. Těsně před startem se totiž opakoval stejný problém jako předchozího dne: onen zlořečený kabel se opět neodpojil. Tentokrát však Vasilij Mišin dovolil, aby odpočet pokračoval. Byl si nyní vědom příčiny nesprávné funkce mechanismu kabelu a měl za to, že nastalá situace nijak neohrozí nosič ani loď. 23. dubna, 54 minut po půlnoci místního času se skutečně raketa vydala bez problémů vzhůru a za chvíli zmizela v temné obloze.

Posádka Sojuzu-10: (zleva) Šatalov, Jelisejev, Rukavišnikov

Posádka Sojuzu-10: (zleva) Šatalov, Jelisejev, Rukavišnikov
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Loď nové generace 7K-T č. 31 dostala po navedení na orbit oficiální označení Sojuz-10 a mohla začít stíhat svůj cíl, stanici Saljut. Přestože Sojuz byl raketou dopraven na mírně vyšší dráhu než bylo předpokládáno, a během prvních orbitů se vyskytly problémy s iontovými senzory a s gyroskopy, druhého dne letu byl Saljut konečně na dohled. Automatický systém Igla dovedl dopravní loď do vzdálenosti 180-200 metrů od stanice a ve 150 metrech převzal kontrolu nad manévrem Šatalov. K dotyku Sojuzu-10 se Saljutem došlo ve 4:47 moskevského času. Trojici kosmonautů nyní podle plánu čekalo 30 dní práce na stanici (nesporně zajímavé je rozhodnutí o délce mise, které přišlo teprve 25. března, tedy měsíc před startem).

Asi nejvíce se těšil Nikolaj Rukavišnikov. Nejenže to byl jeho první let a současně rovnou rekordní, ale navíc měl podle harmonogramu vstoupit na palubu stanice jako první. Jenže několik minut po kontaktu lodi se Saljutem se jeho předpoklady, a vlastně předpoklady všech, kteří se na programu podíleli, poskládaly jako domek z karet. Sojuz se měl k Saljutu přitáhnout pomocí tyče se šroubovým mechanismem tak, aby se dotknuly příruby obou strojů a spojení bylo hermetické. Celý proces zatahování měl trvat zhruba patnáct minut a měl proběhnout mimo komunikační oblast sledovacích stanic. Ovšem v deváté minutě se zatahování z nepochopitelných důvodů zastavilo. Příruba Sojuzu byla v té chvíli přibližně 90 milimetrů od příruby Saljutu.

Znepokojená posádka po opětovném navázání kontaktu ohlásila situaci na Zem, ale všechny pokusy o nápravu byly marné. Ani Rukavišnikov, původně elektroinženýr CKBEM, jenž znal celý stykovací systém jako svoje boty, nic nezmohl. Nezbylo než se od stanice odpojit a vydat se domů. Ovšem Saljut byl jiného názoru – veškeré pokusy o oddělení lodi od stanice selhaly! Až po dlouhých úvahách se prostřednictvím revidovaného postupu odpojení podařilo. Po pěti a půl hodinách od spojení se stanicí byl Sojuz-10 konečně volný a zklamaná trojice kosmonautů se mohla začít připravovat na přistání.

Údajný záběr z místa přistání Sojuzu-10

Údajný záběr z místa přistání Sojuzu-10
Zdroj: astronautix.com

Dráha Sojuzu byla koncipována tak, aby na konci třicetidenní mise přistával za denního světla. Nyní se však situace změnila a proto, aby návratový modul dosednul v oblasti, kde byly přítomny záchranné jednotky, bylo nutné provést přistávací manévr v noci. Po necelých dvou dnech letu přistál Sojuz 25. dubna ve 2:40 moskevského času několik desítek metrů od stepního jezera. Evidentní neúspěch mise propaganda zakrývala všeobecnými frázemi, jež si mnozí možná ještě pamatují z publikací oné éry: „Program kosmického letu byl úspěšně splněn“ a „hodnotily se dynamické charakteristiky komplexu loď/stanice“. To, že by Sověti s obrovskými náklady vypustili transportní loď ke stanici, aniž by kosmonauti měli v plánu přejít na její palubu, bylo však natolik přitažené za vlasy, že oficiální propaganda vlastně nikoho neoklamala.

Během vyšetřování příčin nezdařené „stykovky“ Sojuzu se stanicí přišli specialisté na to, že spojovací uzel Saljutu je v celé patálii s nejvyšší pravděpodobností nevinně a nic by nemělo bránit dalšímu pokusu. Přesto se chtěl hlavní konstruktér Mišin pojistit a navrhnul modifikovaný program další mise. Její posádka měla být pouze dvoučlenná a na palubě by s sebou vezla také skafandry Jastreb pro výstup do prostoru. Sojuz by „zaparkoval“ těsně u stanice a jeden z kosmonautů by během výstupu do prostoru nejprve zkontroloval stykovací uzel Saljutu a poté se pokusil uvolnit kryt komplexu ONA. Byl to však pouze bláhový nápad – během výcviku se s žádnou aktivitou tohoto druhu nepočítalo a na nácvik natolik komplexní vycházky nebyl čas. Navíc továrna Zvezda neměla další Jastreby na skladě. Následující posádka proto dostala pokyn trénovat podle původního plánu a v původním složení.

Původní posádka Sojuzu-11: (zleva) Kubasov, Leonov, Kolodin

Původní posádka Sojuzu-11: (zleva) Kubasov, Leonov, Kolodin
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Těmi, kdo se měli v Sojuzu-11 vydat konečně na palubu stanice a překonat oněch chybějících 9 centimetrů byli Alexej Leonov, Pjotr Kolodin a Valerij Kubasov. Záložní posádku tvořili Georgij Dobrovolskij, Vladimir Volkov a Viktor Pacajev. Záložníci doufali, že se ke stanici podívají také. Let jejich Sojuzu-12 byl ovšem zatím krajně nejistý. Původně se počítalo s tím, že po odletu Leonova a spol. se ke stanici vydá Dobrovolského posádka a setrvá na Saljutu tak dlouho, dokud vydrží zásoby. Hlavní konstruktér Mišin pak na zasedání Vojenskoprůmyslové komise v květnu navrhnul, aby Dobrovolskij se svými muži vykonali, stejně jako Leonovova posádka, let o trvání 30 dní. S tím ovšem nesouhlasil veltel oddílu kosmonautů generál Kamanin. Podle něj by takový plán mohl posádku Sojuzu-12 zbytečně ohrozit – nikdo netušil, jakým způsobem se pobyt Leonovovy posádky ve skutečnosti zakousne do palubních zásob stanice. Nakonec byla otázka trvání letu Sojuzu-12 odsunuta na období po návratu Sojuzu-11, až bude možné lépe zhodnotit zbývající životnost Saljutu.

12. května přišlo rozhodnutí o délce mise Sojuzu-11. Termín startu i délka letu musely reflektovat co nejlepší světelné podmínky během stykovacího manévru a také zaručit, že podobně dobré světelné podmínky budou panovat i v oblasti přistání návratového modulu Sojuzu na konci mise. Na druhou stranu nebylo možno dlouho otálet, životnost stanice byla i v autonomním režimu poměrně omezená. Balistikové proto určili jako nejpříhodnější datum startu 6. červen s tím, že přistávat by posádka měla po pětadvaceti dnech. Kostky byly vrženy…

28. května se hlavní i záložní posádky přesunuly z Hvězdného městečka na Bajkonur. Přípravy ke startu pokračovaly uspokojivě až do 3. června. Toho dne kosmonauti procházeli některými lékařskými prověrkami. Právě onen čtvrtek dopoledne bylo na programu rentgenové snímkování těl kosmonautů. A jeden z rentgenových snímků vše převrátil naruby!

Definitivní posádka Sojuzu-11: (zleva) Volkov, Dobrovolskij, Pacajev

Definitivní posádka Sojuzu-11: (zleva) Volkov, Dobrovolskij, Pacajev
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Na snímku Kubasovových plic lékaři nalezli malý stín. Nikdo si v ten moment nemohl být jist, o co vlastně jde, mohla to být nějaká banalita, ale na druhou stranu mohlo jít i o počáteční stádium tuberkulózy. Pro Kubasova se v ten moment zhroutil svět. Do vesmíru určitě nepoletí. Otázkou bylo, zda jej v posádce nahradit Vladislavem Volkovem ze záložní posádky, nebo vyměnit posádku jako celek. Po tahanicích a debatách, jež trvaly celý den a během kterých nebyla nouze o velmi hlasité výměny názorů, byl 4. června v podvečer vynesen verdikt: poletí záložní posádka. Do startu v ten okamžik zbývalo necelých 48 hodin…

Přes Leonovovo úsilí a argumentaci nakonec 6. června dopoledne místního času u úpatí rakety zastavil autobus, z jehož útrob vystoupili Dobrovolskij, Pacajev a Volkov. Start i navedení Sojuzu-11 na plánovanou dráhu proběhlo úspěšně. 7. června, tedy druhý den letu, se transportní loď přiblížila k Saljutu. Ve vzdálenosti 105 metrů od stanice převzal Dobrovolskij od automatiky kontrolu nad lodí. Na matnici periskopu byl zřetelný konus stykovacího uzlu Saljutu, evidentně bez jakýchkoli známek poškození. V okamžiku, kdy byl Sojuz vzdálen od Saljutu zhruba 20 metrů, dostal se mimo oblast spojení s řídicím střediskem v krymské Jevpatorii. Následujících několik desítek minut si všichni na zemi mohli pouze hryzat nehty nervozitou a dohadovat se, jak celá spojovací operace proběhla.

Okamžiky před spojením Sojuzu-11 a Saljutu 1 v představách výtvarníka (oproti skutečnosti je panel aparatury ONA na obrázku odhozen)

Okamžiky před spojením Sojuzu-11 a Saljutu 1 v představách výtvarníka (oproti skutečnosti je panel aparatury ONA na obrázku odhozen)
Zdroj: svengrahn.pp.se

Když se za půldruhé hodiny opět loď dostala do oblasti spojení, ve středisku zavládlo nadšení. Z obrázků palubní kamery bylo možné vypozorovat, že Sojuz-11 je pevně spojen se Saljutem! Po chvilce čekání přelomovou událost potvrdili i samotní kosmonauti. Podle jejich hlášení proběhla celá spojovací sekvence naprosto bez problémů. Během dalšího komunikačního okna dostali kosmonauti po vykonání veškerých prověrek integrity a těsnosti povolení otevřít postupně poklop mezi návratovým a orbitálním modulem Sojuzu a posléze i poklop v přední části orbitálního modulu Sojuzu. Hodiny ukazovaly 10:32:30 moskevského času, když kosmonauti dálkově vydali povel k otevření poklopu stanice.

Přestože se podle hlášení kosmonautů nerozsvítila kontrolka otevření poklopu, Viktor Pacajev na nic nečekal a jako první vlétl do nitra přechodového úseku Saljutu. Vzápětí se ovšem vrátil s tím, že v přechodovém úseku je cítit podivný zápach, připomínající spáleninu. Pacajev nasadil dýchací masku a vrátil se zpět. Dostal instrukce zapnout regenerátory vzduchu, jež by se o zápach měly postarat. Na vině této nepříjemnosti zřejmě byly selhavší ventilátory cirkulace vzduchu. Krátce po startu stanice šest z nich vypovědělo službu. Po inspekci kosmonauty vyšlo najevo, že na dvou z nich byla spálená elektrická izolace. Právě spálená izolace a pouze minimální cirkulace vzduchu stála za nepříjemným odérem, který se ovšem během několika hodin podařilo regenerátorům vzduchu odstranit. Šéfkonstruktér Mišin měl po startu Saljutu za to, že k zadření ventilátorů došlo poté, co se ze svých krabic uvolnily kreslicí potřeby Alexeje Leonova a Mišin v tomto smyslu provedl Leonovovi velmi nepříjemné kázání. Nyní vyšlo najevo, že pastelky, skicáře a další potřeby jsou bezpečně uloženy a na zadření ventilátorů nenesou žádnou vinu. Kosmonautům se posléze povedlo ventilátory znovu zprovoznit a na celou epizodu se pomalu zapomnělo.

Kosmonauti hlásili na zem, že jim po dvou dnech na palubě Sojuzu připadá interiér stanice doslova olbřímí. „Po otevření poklopu jsme nakoukli dovnitř a stanice je obrovská – zdá se, že nemá konce,“ oznamoval se smíchem velitel Dobrovolskij. Na posádku čekal interiér, který reflektoval tehdejší kompromis mezi představami fyziologů a psychologů a mezi požadavky konstruktérů. Jedinou větší úlitbou technicistnímu zpracování vnitřních prostor byly stěny, zbarvené do různých odstínů (měly zamezit dezorientaci kosmonautů, což se časem ukázalo být zbytečné, protože ve stavu mikrogravitace není třeba nijak zvlášť trvat na tom, která ze stěn je momentálně „podlahou“ či „stropem“) a dvojice strohých křesel u centrálního řídicího pultu (také podoba oněch křesel posléze padla za oběť postupnému získávání zkušeností během dalších misí).

První noc kosmonauti přespali ve své transportní lodi a nazítří začali plnit plánovaný program letu. Přes neodhozený kryt komplexu ONA, jenž zapříčinil výrazné osekání letového plánu, neměli kosmonauti o práci nouzi. Pracovali v rámci rotace, která zajišťovala, že vždy jeden ze členů posádky pracoval, jeden odpočíval v době osobního volna a třetí spal.

Zanedlouho se však začaly objevovat třenice a problémy. Podílely se na nich tři faktory. Prvním z nich byl narušený cirkadiánský rytmus. Den na Saljutu byl kvůli dráze stanice nad oblastmi spojení o 25 minut kratší, což organismy kosmonautů pochopitelně nesnášely zrovna nejlépe. Druhým faktorem byla únava – přes možnost spánku v dopravní lodi k uším spícího muže vždy doléhal hluk pocházející z činnosti zbytku posádky. A do třetice se do hladkého chodu mise „míchala“ nešťastná povaha „Vadima“ Volkova. Poměrně temperamentní palubní inženýr byl v posádce jediným veteránem, jenž měl za sebou už jeden kosmický let a ostatním dvěma to dával poměrně výrazně najevo. Už během výcviku k letu Sojuzu-7 musel jeho tehdejší velitel Anatolij Filipčenko razantně krotit jeho přespřílišnou iniciativu. A nyní bylo zjevné, že dobrácký Georgij Dobrovolskij si se svým podřízeným často neví rady.

Osobnostní a psychologická kompatibilita posádky byla v té době relativní neznámou, pro krátké mise nebylo nutné tento faktor nijak zvláště řešit. V případě Sojuzu-11 se ale ukázalo být  ignorování této problematiky velkou chybou. Volkov, jehož fotografie v té době zdobily noční stolky mnoha dívek a žen v Sovětském svazu, a který dostal nikoli nepřípadnou přezdívku „Marcello“ (poněvadž jeho tvář připomínala tehdejší filmovou hvězdu Marcella Mastroianniho), byl podle všeho velmi ctižádostvou a dominantní osobností, jež se ne vždy dokázala vypořádat s danou hierarchií. Podle vzpomínek pamětníků byly také jeho reakce na neočekávané události velmi emocionální a impulzivní. To ke klidu v posádce rozhodně nepřispívalo…

16. června došlo k vážné události – poprvé se na palubě obývaného kosmického tělesa objevil požár. Naštěstí se jednalo pouze o vyhořelý kabel v panelu PUNA („панель управления научного аппарата“ – panel ovládání vědeckého aparátu) v zadní části stanice. Přesto hustý dým trojici mužů velmi vylekal a řídicí středisko je muselo přemluvat, aby přepluli z transportní lodi, do které se uchýlili, opět na palubu stanice. Naštěstí zpod panelu po chvíli dusivý kouř přestal vycházet a posádka byla schopna panel vypnout. O vyčištění atmosféry se posléze postaraly vzduchové filtry. Posádka ovšem utržila psychické šrámy, ze kterých se jen obtížně vzpamatovávala. Čas na palubě ale ubíhal dál a 19. června se Viktor Pacajev stal prvním pozemšťanem, jenž ve vesmíru oslavil své narozeniny. Budou to poslední narozeniny, které v životě oslaví…

V poslední červnové dekádě posádka postupně ukončovala dlouhodobé experimenty a kontrolovala systémy transportní lodi. V úterý 29. června pak přišel poslední den mise. V podvečer trojice kosmonatů naposledy obhlédla prostory, v nichž strávila více než tři dlouhé týdny života a zaplula do útrob Sojuzu. Po menších problémech se signalizací hermetického utěsnění příklopu mezi orbitálním a návratovým modulem se Sojuz-11 ve 21:25:15 moskevského času od stanice odpojil.

Dobrovolskij ve vzdálenosti přibližně 35 metrů od Saljutu zastavil Sojuz a natočil jej tak, aby mohl Viktor Pacajev stanici vyfotografovat. Do přistání zbývaly přibližně čtyři hodiny. Budou to poslední hodiny života Georgije Dobrovolského, Vladislava Volkova a Viktora Pacajeva…

Návratový modul Sojuz-11 a tři nehybná těla - tragický konec historicky první expedice na orbitální stanici...

Návratový modul Sojuz-11 a tři nehybná těla – tragický konec historicky první expedice na orbitální stanici…
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

O tragédií, jež se začala v návratovém modulu Sojuzu rozvíjet 30. června v 01:47:28 moskevského času, toho bylo napsáno mnoho. Méně se ale už mluví o stanici, netečně kroužící po své dráze vysoko nad záchranými týmy, jež se marně snažily oživit mrtvé kosmonauty a čekající na další návštěvu. Ta však nikdy nedorazila.

Další trojicí směřující k Saljutu měli být Leonov, Kolodin a Nikolaj Rukavišnikov na palubě Sojuzu-12 . Rukavišnikov měl nahradit Valerije Kubasova, jehož zdravotní stav v té době ještě stále nebyl jednoznačný. Zajímavé je, že Rukavišnikov byl oficiálně jmenován členem posádky Sojuzu-12 až 16. června, přičemž start Souzu-12 byl předběžně naplánován na 20. července. K začlenění do posádky měl tedy přibližně měsíc.

Všechny plány na vyslání další lodi však tragédií Sojuzu-11 vzaly zasvé. Bylo jasné, že k Saljutu se žádná další posádka nevydá, jeho životnost každopádně skončí dříve než bude katastrofa Sojuzu vyšetřena a příčiny napraveny. V průběhu července a srpna proběhly tři série manévrů, během nichž Saljut zvýšil svoji dráhu. 26. září pak další sérií manévrů stanice naopak svoji dráhu snížila v přípravě na ukončení své existence. Na konci první říjnové dekády pak její dráha poklesla natolik, že bylo možné uskutečnit řízený zánik.

Jeden z posledních pohledů na Saljut 1 objektivem Viktora Pacajeva (neodhozený kryt aparatury ONA je jasně viditelný na širším válci obytného úseku)

Jeden z posledních pohledů na Saljut 1 objektivem Viktora Pacajeva (neodhozený kryt aparatury ONA je jasně viditelný na širším válci obytného úseku)
Zdroj: americaspace.com (kredit: Roskosmos)

11. října 1971, po 175 dnech na orbitu, vydali operátoři povel k zážehu motoru, který stanici zbrzdil natolik, že začala padat směrem k zemskému povrchu. Po 2 929 obletech Země se její osud naplnil. Část stanice shořela v hustých vrstvách atmosféry a zbylé trosky pohltil vodní hrob Tichého oceánu…

První Saljut byl strojem, jenž nám reálně otevřel cestu k životu na orbitu. Teprve na jeho palubě bylo možné pořádně zjistit, jaký vliv má na lidský organismus stav mikrogravitace, jakým způsobem se mění stav a kondice posádky, jaké nároky jsou kladeny na kosmonauty i pozemní personál, nehledě k možnostem, jaké dlouhodobá expedice skýtala vědcům a experimentátorům. Až na malá škobrtnutí fungoval Saljut na výtečnou a „spiklenci“ z kanceláře CKBEM mohli zpětně cítit zadostiučinění poté, co se ukázalo, že jejich idea stanice DOS je životaschopná. Nicméně program Saljut zdaleka ještě neřekl své poslední slovo…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-10_launch.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-10_6.jpg (kredit: Spacefacts.de)
http://www.astronautix.com/graphics/s/soy10a.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-11_4.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.svengrahn.pp.se/trackind/salyut1/DOSimpress.gif
http://www.spacefacts.de/graph/photo/photos/soyuz-11_recovery_1.jpg
http://www.americaspace.com/wp-content/uploads/2013/04/salyut-11.jpg (kredit: Roskosmos)

Sága jménem Saljut - 3. díl, 2.7 out of 5 based on 42 ratings
Pin It
(Visited 4 512 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.7/5 (42 votes cast)
(Visited 4 512 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


21 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 3. díl”

  1. Radoslav Packa napsal:

    Aj keď osud prvej posádky stanice Saljut je smutne známy, pohľad z iného uhla, ktorý si pripravil, je veľmi zaujímavý. Ďakujem za článok, a samozrejme sa teším na pokračovanie.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem rád, že se mi to alespoň trochu povedlo. Snažil jsem se neopakovat, ale dost dobře to není možné, právě kvůli té notorické “proslavenosti” první expedice…

  2. Rudolf Šíma napsal:

    Ondřej Šamárek – záruka kvality, to je jasné. Díky.
    Mám nějaké dotazy, ale zatím si je schovám, patrně budou zodpovězeny v příštích dílech. Kdyby ne, ozvu se s “postřehy pamětníka” událostí. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc! Samozřejmě, pokud by další díly odpověď nedaly, ozvěte se. Co budu vědět (nebo budu schopen dohledat), určitě rád řeknu!

  3. maro napsal:

    Super článek. Zajímavá je i ta situace, že orbitální stanice tu loď “nechce pustit”. Co by třeba dnes dělali v Sojuzu, kdyby se ty obvodové západky nechtěly vyháknout? Ale ty jsou myslím konstruovány tak, že i protizápadkami lze pohybovat z druhé strany – z ISS.
    Tyhle systémy spojování, těsnění a zavírání musí být pořádně robustní a odolné a bezzávadové. Žádná jednoduchá klička jak někde v autě (narážka na vymyšlené dveře s kličkou na boku Sojuzu pro George Clooneyho ve filmu Gravitace 🙂

    • Vítek napsal:

      Tohle přesně se na ISS stalo v roce 2010, když se vracela posádka Skvorcov-Kornijenko-Caldwell-Dysonová, rozloučili se, přelezli do Sojuzu, pozavírali veškeré poklopy, upoutali se do křesel … a nic, neotevřely se západky stykovacího uzlu. Kosmonauti se tehdy vrátili do stanice, zajímavé bylo, že po chvíli už se během pokusu s připojenou lodí dotyčné západky otevřely normálně. Přistání se odložilo o 24 hodin.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Pokud by se něco podobného stalo, existuje určitě několik možností, jak si poradit. Jednou z nich je i ovládání zevnitř stanice, úprava elektrického systému a-la Rukavišnikov a pokud selže všechno, má Sojuz možnost oddělit orbitální modul, který by zůstal přistykovaný ke stanici, od zbytku lodi. Sice by se tím dotyčný stykovací uzel znehodnotil, ale v případě nouze to poslouží.

      • Radim napsal:

        Co si máme představit pod onou “úpravou elektrického systému”?

        Nedovedu si představit co kromě jeho vyřazení a ruční obsluhy přichází v úvahu. Tedy ne úprava, ale prosté vypnutí.
        Pokud by to opravdu bylo tak jednoduché, pak se nabízí otázka, proč takto nepostupovala i první posádka.

        • Radim napsal:

          Edit. Poslední věta je omyl. Nedošlo mi, že do té elektroniky zasahovala právě ta první posádka.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Co přesně Rukavišnikov dělal, to se asi nedozvíme. Ale podle toho, co jsem pochopil, nějakým způsobem upravil elektrický systém tak, aby povel k oddělení vycházel “jako” od Saljutu. To umožnilo odpojení. Proceduru vymyslel Vsevolod Živoglotov, jeden z konstruktérů stykovacího mechanismu. Ale více známo (alespoň mně) není.

  4. bbf napsal:

    Nakonec nic neupravovali, takhle to popisuje Čertok (https://history.nasa.gov/SP-4110/vol4.pdf strana 330):

    An incredibly tragic situation had developed. We couldn’t separate the
    vehicle from the DOS so that another vehicle could make a second attempt
    at docking.
    “There’s an alternative,” said Zhivoglotov timidly. “We need to get to our
    instrument in the vehicle’s Habitation Compartment, find connector Sh28/201,
    and on the instrument side place a jumper on plug pins No. 30 and No. 34.
    Then from the console issue a docking command and remove the jumper.
    The command will pass through the circuit, removing the stops that the rod
    is getting held up on in the receiving well of the cone. We’ll sort of unlatch
    the door from the other side.”
    “Brilliant idea, but who on board the spacecraft will be able to perform
    such an operation?”
    “Rukavishnikov performed harder tricks as an electrical engineer before
    he became a cosmonaut. Of course, never in space,” I said.
    For about an hour and a half we composed detailed instructions and
    transmitted them on board.
    “We read you,” responded the Granits, albeit without any enthusiasm.
    And suddenly one of the docking specialists recalled that there was one
    more alternative. Supposedly, it was possible to issue a command to the DOS
    rather than to the vehicle, and this command would release the latches and
    thus free the rod.
    “That’s all well and good, but now the entire mass of the vehicle is hanging
    from these latches and the drive simply does not have enough force to open
    this lock.”
    330
    Launching Salyut
    “We’ll give it a try. Perhaps, over the time needed for the command to
    take effect, the vehicle will rock and the amount of force on the latches will
    turn out to be small.”
    We grasped at this straw. During the 84th orbit, this unprecedented (at
    that time) operation was executed, and during the 85th orbit at 0844 hours,
    the undock command was received.
    “Undocking occurred, DPO executed a back-out burn,” reports came in
    simultaneously from on board and from the analysis group.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, na Čertoka jsem si jako na potvoru nevzpomněl (byť jsem jej jako zdroj použil, ale tento díl jsem psal už před Vánoci, tak mi to hned nesepnulo).
      Ty informace se různí, někteří tvrdí, že odstykování proběhlo až po opravě, jiní zase (včetně Jelisejeva) zase mají za to, že stačilo opakované vydávání povelu k odpojení. Je ale fakt, že Čertok se mýlí málokdy, takže v textu to opravím.

    • maro napsal:

      No, a to je přesně to, o čem jsem psal výš. Že ty západky, ovládané ze Sojuzu jsou zaháklé za protizápadky na orbitální stanici. A tedy stačí odháknout ty na té stanici a loď bude uvolněna. Geniální, že i tady je záloha a druhá cesta, když první nezafunguje.

  5. ptpc napsal:

    Vynikajúci článok!
    A chválim krásny popis vyhrotených situácii – Ondro, okrem toho že v článku prezentuješ úžasné informácie, máš aj spisovateľský talent.

    • Peter P napsal:

      Doporucujem knihu Kriticke Momenty Kosmonautiky. Ja som si ju zelal na vianoce a splnilo sa. Super citanie hlavne tie casti o Ruskom programe boli zaujimave, kedze o NASA je mnozstvo informacii. Rusky program bol tiez same dobrodruzstvo kedze tam sa toho kazilo tiez vela a casto. Ich kozmonauti mali obrovsku odvahu.
      https://www.alza.cz/hracky/kriticke-moments-kosmonautiky-d2927509.htm

      • ptpc napsal:

        Díky za odkaz!
        Samozrejme že KMK som prečítal tu na blogu ako aj videl celý seriál.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Díky! O talentu nevím, ale snažím se psát, jak mi zobák narostl. Pokud je to stravitelné pro ostatní, tím lépe!
          Jinak, co se týče KMK, oproti blogu jsou tam dvě kapitoly navíc. 😉

  6. Racek napsal:

    Krutý osud … bohužel, nikoliv naposled. To je kosmonautika.
    Opět hezké počtení a také vzpomínky. |S Nikolajem Rukavišnikovem jsem se tehdy setkal na tiskové konferenci při příležitosti nějaké výstavy v JulděFuldě, kam mě vpašoval přítel co psal pro Svobodné Slovo a kromě několika slov s ním mě taky podepsal výtisk časopisu s jeho posádkou na obálce (tuším Svět Socialismu, byl tam ve štosu k dispozici). Bohužel, čas ten autogram kamsi odvál…
    Jsem zvědav na vojenské Almazy, o těch jsem toho moc zatím nenašel ..

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Rukavišnikov musel být hodně zajímavá osobnost, mrzí mě, že jsem se s ním nikdy nepotkal. A toho podpisu je velká škoda!
      Vojenské Almazy samozřejmě budou, ovšem najít o nich cokoli je opravdu těžké, tak snad to bude mít hlavu i patu…

  7. Petr Hájek napsal:

    Prostě opět paráda ,o spisovatelském nadání autora není pochyb ,děkuji !

Zanechte komentář