„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už v momentě, kdy byl Šatalov na palubě. Při jeho dalším letu na Sojuzu-8 se pak nepodařilo naplnit hlavní cíl mise, spojení mezi dvěma Sojuzy. A do třetice Šatalovova loď opět neodstartovala v daném termínu. Kolega z posádky Alexej Jelisejev si jej přátelsky dobíral: „Vždycky jsou problémy u TEBE! Všichni ostatní odstartují na první pokus, krom TEBE! To musí být ta tvoje třináctka!“ Šatalov byl totiž držitelem průkazu „Kosmonaut SSSR“ s pořadovým číslem 13. Třetí muž v posádce, Nikolaj Rukavišnikov, neříkal nic, pouze byl zachmuřený více než obvykle. Jako nováček měl obavu, zda technické problémy nebudou závažnějšího rázu a zda se vůbec do vesmíru podívá. Pro kosmonautiku ovšem platí, že ani úspěšný start nemusí znamenat výhru…

První stanice – problémy, práce… a tragédie

Nový termín startu byl stanoven na následující den. Když před půlnocí posádka dorazila k raketě a uvelebila se v křeslech návratové kabiny, možná měla pocit zvláštního déjà vu. Těsně před startem se totiž opakoval stejný problém jako předchozího dne: onen zlořečený kabel se opět neodpojil. Tentokrát však Vasilij Mišin dovolil, aby odpočet pokračoval. Byl si nyní vědom příčiny nesprávné funkce mechanismu kabelu a měl za to, že nastalá situace nijak neohrozí nosič ani loď. 23. dubna, 54 minut po půlnoci místního času se skutečně raketa vydala bez problémů vzhůru a za chvíli zmizela v temné obloze.

Loď nové generace 7K-T č. 31 dostala po navedení na orbit oficiální označení Sojuz-10 a mohla začít stíhat svůj cíl, stanici Saljut. Přestože Sojuz byl raketou dopraven na mírně vyšší dráhu než bylo předpokládáno, a během prvních orbitů se vyskytly problémy s iontovými senzory a s gyroskopy, druhého dne letu byl Saljut konečně na dohled. Automatický systém Igla dovedl dopravní loď do vzdálenosti 180-200 metrů od stanice a ve 150 metrech převzal kontrolu nad manévrem Šatalov. K dotyku Sojuzu-10 se Saljutem došlo ve 4:47 moskevského času. Trojici kosmonautů nyní podle plánu čekalo 30 dní práce na stanici (nesporně zajímavé je rozhodnutí o délce mise, které přišlo teprve 25. března, tedy měsíc před startem).

Asi nejvíce se těšil Nikolaj Rukavišnikov. Nejenže to byl jeho první let a současně rovnou rekordní, ale navíc měl podle harmonogramu vstoupit na palubu stanice jako první. Jenže několik minut po kontaktu lodi se Saljutem se jeho předpoklady, a vlastně předpoklady všech, kteří se na programu podíleli, poskládaly jako domek z karet. Sojuz se měl k Saljutu přitáhnout pomocí tyče se šroubovým mechanismem tak, aby se dotknuly příruby obou strojů a spojení bylo hermetické. Celý proces zatahování měl trvat zhruba patnáct minut a měl proběhnout mimo komunikační oblast sledovacích stanic. Ovšem v deváté minutě se zatahování z nepochopitelných důvodů zastavilo. Příruba Sojuzu byla v té chvíli přibližně 90 milimetrů od příruby Saljutu.

Znepokojená posádka po opětovném navázání kontaktu ohlásila situaci na Zem, ale všechny pokusy o nápravu byly marné. Ani Rukavišnikov, původně elektroinženýr CKBEM, jenž znal celý stykovací systém jako svoje boty, nic nezmohl. Nezbylo než se od stanice odpojit a vydat se domů. Ovšem Saljut byl jiného názoru – veškeré pokusy o oddělení lodi od stanice selhaly! Až po dlouhých úvahách se prostřednictvím revidovaného postupu odpojení podařilo. Po pěti a půl hodinách od spojení se stanicí byl Sojuz-10 konečně volný a zklamaná trojice kosmonautů se mohla začít připravovat na přistání.

Dráha Sojuzu byla koncipována tak, aby na konci třicetidenní mise přistával za denního světla. Nyní se však situace změnila a proto, aby návratový modul dosednul v oblasti, kde byly přítomny záchranné jednotky, bylo nutné provést přistávací manévr v noci. Po necelých dvou dnech letu přistál Sojuz 25. dubna ve 2:40 moskevského času několik desítek metrů od stepního jezera. Evidentní neúspěch mise propaganda zakrývala všeobecnými frázemi, jež si mnozí možná ještě pamatují z publikací oné éry: „Program kosmického letu byl úspěšně splněn“ a „hodnotily se dynamické charakteristiky komplexu loď/stanice“. To, že by Sověti s obrovskými náklady vypustili transportní loď ke stanici, aniž by kosmonauti měli v plánu přejít na její palubu, bylo však natolik přitažené za vlasy, že oficiální propaganda vlastně nikoho neoklamala.

Během vyšetřování příčin nezdařené „stykovky“ Sojuzu se stanicí přišli specialisté na to, že spojovací uzel Saljutu je v celé patálii s nejvyšší pravděpodobností nevinně a nic by nemělo bránit dalšímu pokusu. Přesto se chtěl hlavní konstruktér Mišin pojistit a navrhnul modifikovaný program další mise. Její posádka měla být pouze dvoučlenná a na palubě by s sebou vezla také skafandry Jastreb pro výstup do prostoru. Sojuz by „zaparkoval“ těsně u stanice a jeden z kosmonautů by během výstupu do prostoru nejprve zkontroloval stykovací uzel Saljutu a poté se pokusil uvolnit kryt komplexu ONA. Byl to však pouze bláhový nápad – během výcviku se s žádnou aktivitou tohoto druhu nepočítalo a na nácvik natolik komplexní vycházky nebyl čas. Navíc továrna Zvezda neměla další Jastreby na skladě. Následující posádka proto dostala pokyn trénovat podle původního plánu a v původním složení.

Těmi, kdo se měli v Sojuzu-11 vydat konečně na palubu stanice a překonat oněch chybějících 9 centimetrů byli Alexej Leonov, Pjotr Kolodin a Valerij Kubasov. Záložní posádku tvořili Georgij Dobrovolskij, Vladimir Volkov a Viktor Pacajev. Záložníci doufali, že se ke stanici podívají také. Let jejich Sojuzu-12 byl ovšem zatím krajně nejistý. Původně se počítalo s tím, že po odletu Leonova a spol. se ke stanici vydá Dobrovolského posádka a setrvá na Saljutu tak dlouho, dokud vydrží zásoby. Hlavní konstruktér Mišin pak na zasedání Vojenskoprůmyslové komise v květnu navrhnul, aby Dobrovolskij se svými muži vykonali, stejně jako Leonovova posádka, let o trvání 30 dní. S tím ovšem nesouhlasil veltel oddílu kosmonautů generál Kamanin. Podle něj by takový plán mohl posádku Sojuzu-12 zbytečně ohrozit – nikdo netušil, jakým způsobem se pobyt Leonovovy posádky ve skutečnosti zakousne do palubních zásob stanice. Nakonec byla otázka trvání letu Sojuzu-12 odsunuta na období po návratu Sojuzu-11, až bude možné lépe zhodnotit zbývající životnost Saljutu.

12. května přišlo rozhodnutí o délce mise Sojuzu-11. Termín startu i délka letu musely reflektovat co nejlepší světelné podmínky během stykovacího manévru a také zaručit, že podobně dobré světelné podmínky budou panovat i v oblasti přistání návratového modulu Sojuzu na konci mise. Na druhou stranu nebylo možno dlouho otálet, životnost stanice byla i v autonomním režimu poměrně omezená. Balistikové proto určili jako nejpříhodnější datum startu 6. červen s tím, že přistávat by posádka měla po pětadvaceti dnech. Kostky byly vrženy…

28. května se hlavní i záložní posádky přesunuly z Hvězdného městečka na Bajkonur. Přípravy ke startu pokračovaly uspokojivě až do 3. června. Toho dne kosmonauti procházeli některými lékařskými prověrkami. Právě onen čtvrtek dopoledne bylo na programu rentgenové snímkování těl kosmonautů. A jeden z rentgenových snímků vše převrátil naruby!

Na snímku Kubasovových plic lékaři nalezli malý stín. Nikdo si v ten moment nemohl být jist, o co vlastně jde, mohla to být nějaká banalita, ale na druhou stranu mohlo jít i o počáteční stádium tuberkulózy. Pro Kubasova se v ten moment zhroutil svět. Do vesmíru určitě nepoletí. Otázkou bylo, zda jej v posádce nahradit Vladislavem Volkovem ze záložní posádky, nebo vyměnit posádku jako celek. Po tahanicích a debatách, jež trvaly celý den a během kterých nebyla nouze o velmi hlasité výměny názorů, byl 4. června v podvečer vynesen verdikt: poletí záložní posádka. Do startu v ten okamžik zbývalo necelých 48 hodin…

Přes Leonovovo úsilí a argumentaci nakonec 6. června dopoledne místního času u úpatí rakety zastavil autobus, z jehož útrob vystoupili Dobrovolskij, Pacajev a Volkov. Start i navedení Sojuzu-11 na plánovanou dráhu proběhlo úspěšně. 7. června, tedy druhý den letu, se transportní loď přiblížila k Saljutu. Ve vzdálenosti 105 metrů od stanice převzal Dobrovolskij od automatiky kontrolu nad lodí. Na matnici periskopu byl zřetelný konus stykovacího uzlu Saljutu, evidentně bez jakýchkoli známek poškození. V okamžiku, kdy byl Sojuz vzdálen od Saljutu zhruba 20 metrů, dostal se mimo oblast spojení s řídicím střediskem v krymské Jevpatorii. Následujících několik desítek minut si všichni na zemi mohli pouze hryzat nehty nervozitou a dohadovat se, jak celá spojovací operace proběhla.

Když se za půldruhé hodiny opět loď dostala do oblasti spojení, ve středisku zavládlo nadšení. Z obrázků palubní kamery bylo možné vypozorovat, že Sojuz-11 je pevně spojen se Saljutem! Po chvilce čekání přelomovou událost potvrdili i samotní kosmonauti. Podle jejich hlášení proběhla celá spojovací sekvence naprosto bez problémů. Během dalšího komunikačního okna dostali kosmonauti po vykonání veškerých prověrek integrity a těsnosti povolení otevřít postupně poklop mezi návratovým a orbitálním modulem Sojuzu a posléze i poklop v přední části orbitálního modulu Sojuzu. Hodiny ukazovaly 10:32:30 moskevského času, když kosmonauti dálkově vydali povel k otevření poklopu stanice.

Přestože se podle hlášení kosmonautů nerozsvítila kontrolka otevření poklopu, Viktor Pacajev na nic nečekal a jako první vlétl do nitra přechodového úseku Saljutu. Vzápětí se ovšem vrátil s tím, že v přechodovém úseku je cítit podivný zápach, připomínající spáleninu. Pacajev nasadil dýchací masku a vrátil se zpět. Dostal instrukce zapnout regenerátory vzduchu, jež by se o zápach měly postarat. Na vině této nepříjemnosti zřejmě byly selhavší ventilátory cirkulace vzduchu. Krátce po startu stanice šest z nich vypovědělo službu. Po inspekci kosmonauty vyšlo najevo, že na dvou z nich byla spálená elektrická izolace. Právě spálená izolace a pouze minimální cirkulace vzduchu stála za nepříjemným odérem, který se ovšem během několika hodin podařilo regenerátorům vzduchu odstranit. Šéfkonstruktér Mišin měl po startu Saljutu za to, že k zadření ventilátorů došlo poté, co se ze svých krabic uvolnily kreslicí potřeby Alexeje Leonova a Mišin v tomto smyslu provedl Leonovovi velmi nepříjemné kázání. Nyní vyšlo najevo, že pastelky, skicáře a další potřeby jsou bezpečně uloženy a na zadření ventilátorů nenesou žádnou vinu. Kosmonautům se posléze povedlo ventilátory znovu zprovoznit a na celou epizodu se pomalu zapomnělo.

Kosmonauti hlásili na zem, že jim po dvou dnech na palubě Sojuzu připadá interiér stanice doslova olbřímí. „Po otevření poklopu jsme nakoukli dovnitř a stanice je obrovská – zdá se, že nemá konce,“ oznamoval se smíchem velitel Dobrovolskij. Na posádku čekal interiér, který reflektoval tehdejší kompromis mezi představami fyziologů a psychologů a mezi požadavky konstruktérů. Jedinou větší úlitbou technicistnímu zpracování vnitřních prostor byly stěny, zbarvené do různých odstínů (měly zamezit dezorientaci kosmonautů, což se časem ukázalo být zbytečné, protože ve stavu mikrogravitace není třeba nijak zvlášť trvat na tom, která ze stěn je momentálně „podlahou“ či „stropem“) a dvojice strohých křesel u centrálního řídicího pultu (také podoba oněch křesel posléze padla za oběť postupnému získávání zkušeností během dalších misí).

První noc kosmonauti přespali ve své transportní lodi a nazítří začali plnit plánovaný program letu. Přes neodhozený kryt komplexu ONA, jenž zapříčinil výrazné osekání letového plánu, neměli kosmonauti o práci nouzi. Pracovali v rámci rotace, která zajišťovala, že vždy jeden ze členů posádky pracoval, jeden odpočíval v době osobního volna a třetí spal.

Zanedlouho se však začaly objevovat třenice a problémy. Podílely se na nich tři faktory. Prvním z nich byl narušený cirkadiánský rytmus. Den na Saljutu byl kvůli dráze stanice nad oblastmi spojení o 25 minut kratší, což organismy kosmonautů pochopitelně nesnášely zrovna nejlépe. Druhým faktorem byla únava – přes možnost spánku v dopravní lodi k uším spícího muže vždy doléhal hluk pocházející z činnosti zbytku posádky. A do třetice se do hladkého chodu mise „míchala“ nešťastná povaha „Vadima“ Volkova. Poměrně temperamentní palubní inženýr byl v posádce jediným veteránem, jenž měl za sebou už jeden kosmický let a ostatním dvěma to dával poměrně výrazně najevo. Už během výcviku k letu Sojuzu-7 musel jeho tehdejší velitel Anatolij Filipčenko razantně krotit jeho přespřílišnou iniciativu. A nyní bylo zjevné, že dobrácký Georgij Dobrovolskij si se svým podřízeným často neví rady.

Osobnostní a psychologická kompatibilita posádky byla v té době relativní neznámou, pro krátké mise nebylo nutné tento faktor nijak zvláště řešit. V případě Sojuzu-11 se ale ukázalo být  ignorování této problematiky velkou chybou. Volkov, jehož fotografie v té době zdobily noční stolky mnoha dívek a žen v Sovětském svazu, a který dostal nikoli nepřípadnou přezdívku „Marcello“ (poněvadž jeho tvář připomínala tehdejší filmovou hvězdu Marcella Mastroianniho), byl podle všeho velmi ctižádostvou a dominantní osobností, jež se ne vždy dokázala vypořádat s danou hierarchií. Podle vzpomínek pamětníků byly také jeho reakce na neočekávané události velmi emocionální a impulzivní. To ke klidu v posádce rozhodně nepřispívalo…

16. června došlo k vážné události – poprvé se na palubě obývaného kosmického tělesa objevil požár. Naštěstí se jednalo pouze o vyhořelý kabel v panelu PUNA („панель управления научного аппарата“ – panel ovládání vědeckého aparátu) v zadní části stanice. Přesto hustý dým trojici mužů velmi vylekal a řídicí středisko je muselo přemluvat, aby přepluli z transportní lodi, do které se uchýlili, opět na palubu stanice. Naštěstí zpod panelu po chvíli dusivý kouř přestal vycházet a posádka byla schopna panel vypnout. O vyčištění atmosféry se posléze postaraly vzduchové filtry. Posádka ovšem utržila psychické šrámy, ze kterých se jen obtížně vzpamatovávala. Čas na palubě ale ubíhal dál a 19. června se Viktor Pacajev stal prvním pozemšťanem, jenž ve vesmíru oslavil své narozeniny. Budou to poslední narozeniny, které v životě oslaví…

V poslední červnové dekádě posádka postupně ukončovala dlouhodobé experimenty a kontrolovala systémy transportní lodi. V úterý 29. června pak přišel poslední den mise. V podvečer trojice kosmonatů naposledy obhlédla prostory, v nichž strávila více než tři dlouhé týdny života a zaplula do útrob Sojuzu. Po menších problémech se signalizací hermetického utěsnění příklopu mezi orbitálním a návratovým modulem se Sojuz-11 ve 21:25:15 moskevského času od stanice odpojil.

Dobrovolskij ve vzdálenosti přibližně 35 metrů od Saljutu zastavil Sojuz a natočil jej tak, aby mohl Viktor Pacajev stanici vyfotografovat. Do přistání zbývaly přibližně čtyři hodiny. Budou to poslední hodiny života Georgije Dobrovolského, Vladislava Volkova a Viktora Pacajeva…

O tragédií, jež se začala v návratovém modulu Sojuzu rozvíjet 30. června v 01:47:28 moskevského času, toho bylo napsáno mnoho. Méně se ale už mluví o stanici, netečně kroužící po své dráze vysoko nad záchranými týmy, jež se marně snažily oživit mrtvé kosmonauty a čekající na další návštěvu. Ta však nikdy nedorazila.

Další trojicí směřující k Saljutu měli být Leonov, Kolodin a Nikolaj Rukavišnikov na palubě Sojuzu-12 . Rukavišnikov měl nahradit Valerije Kubasova, jehož zdravotní stav v té době ještě stále nebyl jednoznačný. Zajímavé je, že Rukavišnikov byl oficiálně jmenován členem posádky Sojuzu-12 až 16. června, přičemž start Souzu-12 byl předběžně naplánován na 20. července. K začlenění do posádky měl tedy přibližně měsíc.

Všechny plány na vyslání další lodi však tragédií Sojuzu-11 vzaly zasvé. Bylo jasné, že k Saljutu se žádná další posádka nevydá, jeho životnost každopádně skončí dříve než bude katastrofa Sojuzu vyšetřena a příčiny napraveny. V průběhu července a srpna proběhly tři série manévrů, během nichž Saljut zvýšil svoji dráhu. 26. září pak další sérií manévrů stanice naopak svoji dráhu snížila v přípravě na ukončení své existence. Na konci první říjnové dekády pak její dráha poklesla natolik, že bylo možné uskutečnit řízený zánik.

11. října 1971, po 175 dnech na orbitu, vydali operátoři povel k zážehu motoru, který stanici zbrzdil natolik, že začala padat směrem k zemskému povrchu. Po 2 929 obletech Země se její osud naplnil. Část stanice shořela v hustých vrstvách atmosféry a zbylé trosky pohltil vodní hrob Tichého oceánu…

První Saljut byl strojem, jenž nám reálně otevřel cestu k životu na orbitu. Teprve na jeho palubě bylo možné pořádně zjistit, jaký vliv má na lidský organismus stav mikrogravitace, jakým způsobem se mění stav a kondice posádky, jaké nároky jsou kladeny na kosmonauty i pozemní personál, nehledě k možnostem, jaké dlouhodobá expedice skýtala vědcům a experimentátorům. Až na malá škobrtnutí fungoval Saljut na výtečnou a „spiklenci“ z kanceláře CKBEM mohli zpětně cítit zadostiučinění poté, co se ukázalo, že jejich idea stanice DOS je životaschopná. Nicméně program Saljut zdaleka ještě neřekl své poslední slovo…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-10_launch.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-10_6.jpg (kredit: Spacefacts.de)
http://www.astronautix.com/graphics/s/soy10a.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-11_4.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.svengrahn.pp.se/trackind/salyut1/DOSimpress.gif
http://www.spacefacts.de/graph/photo/photos/soyuz-11_recovery_1.jpg
http://www.americaspace.com/wp-content/uploads/2013/04/salyut-11.jpg (kredit: Roskosmos)