Psal se počátek roku 1995. Jako každý rok, i nyní se schylovalo ke každoroční debatě o rozpočtu NASA. Jedním z těch, kteří se tradičně do debat, handrkování a tahanic zapojovali, byl i senátor John Glenn. Mezi členy amerického zastupitelského sboru bychom našli pouze málo lidí, jež by měli k NASA bližší vztah než právě tento muž. Jeden z první sedmičky amerických astronautů a první Američan, který vykonal orbitální kosmický let, byl po právu národním hrdinou. I nyní, tři dekády po jeho letu do historie a amerických učebnic dějepisu, jej každou chvíli někdo žádal o podpis, společnou fotografii nebo alespoň o potřesení rukou. Glenn seděl u svého stolu v pracovně a probíral se podklady k nadcházející debatě. Zrovna byl zahloubán do knihy „Space Physiology and Medicine“, která byla dílem několika lékařů ve službách NASA. Náhle jej zaujala jedna ze statí v knize. Popisovala vliv pobytu ve vesmíru na astronauty. Autoři ve stati zmiňovali osteoporózu, poruchy spánku, kardiovaskulární změny, problémy s rovnováhou a další průvodní projevy pobytu v mikrogravitaci. Glenn měl neodbytný pocit, že tyto problémy mu cosi připomínají…
Legenda se vrací
Jako sedmdesátník a současně několikaletý člen speciální komise pro otázky stárnutí se s těmito projevy setkával ve svém osobním i profesním životě prakticky denně. Organismus každého staršího člověka vlastně prochází změnami nikoli nepodobnými tomu, co zažívají astronauti. Glennovi v hlavě začala klíčit zajímavá myšlenka. Před jednatřiceti lety dal odchodem z NASA vesmíru vale, ale nebylo dne, kdy by alespoň na chvíli v myšlenkách nezalétnul nad hranice našich obyčejných životů a nezasnil se při vzpomínce na nádherné pohledy, jež se kosmickým cestovatelům nabízejí. A tady se nabízel dokonalý způsob, jak dávno zapomenuté pocity zakusit znovu: co kdyby se nabídnul jako laboratorní subjekt, na němž by během kosmického letu bylo možné zkoumat aspekty stárnutí v prostředí mikrogravitace? Bylo by možné získat představu, jaké jsou mechanismy změn v organismech astronautů při dlouhodobých pobytech v kosmu a tento výzkum by mohl vést ke způsobům, jak tyto změny ovlivnit u astronautů, ale i u seniorů.
Od myšlenky k činům však v některých případech vede dlouhá cesta. První překážkou, již bylo nutno překonat, byl odpor rodiny. Manželka Annie dala Glennovi jasnou odpověď: „Jen přes mou mrtvolu!“ Také děti se netvářily nijak nadšeně. Přesto se Johnovi podařilo rodinu přemluvit. Dalším, koho bylo třeba přemluvit, byla NASA.
Na podzim toho roku Glenn poprvé zmínil svou ideu při rozhovoru s administrátorem NASA Danem Goldinem. Goldina jeho nápad zaujal a dal Glennovi najevo, že v zásadě není úplně proti. Na další kroky však nebyl čas – Glenn se aktivně angažoval v kampani Billa Clintona, který znovu kandidoval na prezidentský post. Glenn jako zkušený politik velmi dobře věděl, že dobře mířené slovo do správného ucha dokáže zázraky a tak prezidenta se svým záměrem seznámil. Během Clintonovy kampaně v Glennově domovském Ohiu v roce 1996 se po jedné z takových promluv na palubě letadla Clinton zašklebil a plácnul Glenna po koleni se slovy: „Doufám, že ti ten let vyjde!“ Oficiálně Bílý dům neměl naprosto žádný vliv na rozhodování NASA, ovšem mít příznivce na vysokých postech rozhodně nemůže škodit.
Glenn však nehodlal během případné mise pouze plavat u okénka a kochat se pohledem na Zemi. Byl toho názoru, že pokud nemá být jeho let pouze astronomicky nákladnou charitativní akcí, musí být schopen aktivně participovat na všech aktivitách kolegů astronautů. Prvním krokem v tomto smyslu bylo posouzení jeho zdravotního stavu. V nemocnici US Navy v marylandské Bethesdě prošel Glenn zevrubnými testy včetně CT, magnetické rezonance, posouzení funkce srdce, ledvin a dalších vyšetření. Na konci několikadenního maratonu obdržel od lékařů bianco šek: z lékařského hlediska nic nebránilo tomu, aby Glenn absolvoval cestu do vesmíru.
Zbývalo přesvědčit také vedení NASA. Administrátor Goldin při pohledu na lékařské výsledky připustil, že začne o tomto podniku vážně uvažovat. Stanovil ovšem dvě podmínky. Za prvé: Glennova mise bude mít hodnotný vědecký program. Za druhé: Glenn projde stejnou přípravou a testy jako ostatní astronauti. Glenn pochopitelně souhlasil a s novým elánem se vrhnul do jednání s výzkumníky a vědci, kteří mu měli dodat vědeckou náplň jeho mise.
Zdroj: kb.osu.edu
15. ledna 1998 byl John Glenn zrovna uprostřed jakéhosi jednání, když do místnosti vstoupil jeho asistent a oznámil mu, že má telefon. Když Glenn zvedl sluchátko, uslyšel hlas Dana Goldina. „Jsi ten nejvytrvalejší chlap, jakého jsem kdy poznal. Prošel jsi zdravotními prověrkami, vědecká stránka mise vypadá taky dobře, takže jsme na zítřek svolali tiskovou konferenci, na které oznámíme, že John Glenn se vrací do vesmíru!“ V pátek 16. ledna předstoupil Goldin před novináře a začal svůj projev slovy: „Když za vámi přijde někdo, kdo nesčetněkrát riskoval život pro náš kosmický program a pro naši zemi, a řekne: ‚Jsem ochoten znovu sloužit své vlasti a podstoupit riziko kosmického letu, protože mám za to, že můžeme učinit více, abychom zlepšili život starším Američanům. Mohu letět?‘ Pokud je takováto osoba unikátním mixem schopností, odbornosti a výtečného zdraví, odpověď je jednoznačná: ano! (…) Mám tedy tu čest vám představit nejnovějšího a zároveň nejstaršího astronauta NASA, Johna Glenna.“
Okamžitě po oznámení se zvedla neuvěřitelná vlna zájmu, podpory, ale také kritiky. Nikdo si nedovolil zpochybnit Glennovy zásluhy, ovšem zejména mnozí astronauti poukazovali na to, že program „pasažérů“, jež začínal vzkvétat v polovině osmdesátých let, se ukázal být velmi riskantním počinem. Koneckonců učitelka Christa McAuliffe, jedna z obětí tragédie Challengeru, byla dokonalým důkazem, že raketoplán není totéž, co autobus pro vyhlídkové jízdy. A pokud chce NASA zkoumat celkový stav a vliv mikrogravitace na organismus starších astronautů, má k dispozici hned několik dokonalých exemplářů, přičemž asi ten nejvhodnější z nich, Story Musgrave, má za sebou šest letů, teprve nedávno odešel z NASA (a to víceméně pouze proto, že mu bylo dáno najevo, že s dalším letem nemá počítat) a navíc má 62 let. Projevy stárnutí organismu se na něm tedy již projevily a mohou být, vzhledem k zevrubným záznamům pokrývajícím celou jeho tři dekády trvající kariéru astronauta, analyzovány mnohem lépe než Glennovy záznamy. Jinými slovy, při vší úctě ke Glennovi, proč neposlat nahoru profesionála místo prominentního důchodce?
Zdroj: wikipedia.org
Nicméně mašinérie NASA už se dala do pohybu. V únoru byl jmenován také zbytek posádky mise STS-95. Velitelem se stal veterán Curtis Brown, pilotem další veterán Steven Lindsey, letovými specialisty se stali další veteráni Steve Robinson a Scott Parazynski, doplnění nováčkem Pedro Duquem ze Španělska a nominaci na posty specialisty užitečného zatížení obdržela japonská veteránka Čiaki Mukai. Druhým specialistou měl být John Glenn. Nelze nezmínit zajímavou okolnost: španělský astronaut ESA Pedro Duque se narodil v roce 1963, tedy až rok po Glennově prvním letu! Pro Glenna to však nic neznamenalo. Při prvním setkání s kolegy v posádce prohlásil: „Jmenuji se John a slyším i na oslovení ‚Specialista užitečného zatížení číslo 2‘. Pokud mě někdo osloví ‚Senátore Glenne‘, budu ho ignorovat.“
Zdroj: wikipedia.org
Mise STS-95 měla startovat v říjnu toho roku a před posádkou stálo několik měsíců tvrdé práce. Situaci však komplikovalo Glennovo angažmá v Senátu. Při jednom z interview John trochu bezelstně přiznal, že se výcviku nemůže věnovat na sto procent. Senát zasedá vždy po dobu tří až pěti týdnů, načež následuje týdenní pauza. Právě v těchto pauzách Glenn trénoval s posádkou. Využil též senátních prázdnin v srpnu a doby od začátku října, kdy Senát nezasedá. Johnův výcvikový rozvrh měl tedy k ideálu daleko, nicméně v době, kdy trénoval s posádkou, byl k nezastavení.
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)
Více než 80 experimentů, jež měla mít mise STS-95 na palubě, vyžadovalo od každého, aby odvedl svůj poctivý díl práce. V jeden okamžik to však vypadalo, že Glenn svou část nezvládne. Jako postarší člověk, jehož minula počítačová revoluce, byl velmi nervózní, když měl k některým experimentům použít laptop. „Obvykle tyhle počítačové věci nechávám na mladších lidech,“ snažil se vykroutit z nutnosti použít ten ďábelský kus techniky. Steve Robinson, který měl coby MS1 (letový specialista 1) na starosti koordinaci vědecké části letu, však byl neoblomný: „No, nemůžu ti dát na výběr. Tohle prostě musíš zvládnout!“ Glennovou odpovědí bylo stručné „Okay!“ Za pár dní se začali za Robinsonem trousit instruktoři a všichni měli na srdci totéž: „Mohl bys toho chlapa přinutit, aby nežádal o tréninkové hodiny navíc?“ Na konci výcviku Robinson musel přiznat, že Glenn má práci s počítačem v malíčku mnohem lépe než on sám. Vzhledem k tomu, že na palubě měla posádka pracovat celkem s dvaceti laptopy, to byla skutečně nezbytná dovednost…
26. října 1998 posádka dorazila na Cape Canaveral, aby tam vstoupila do poslední fáze před misí. Na rampě 39B už čekal jejich stroj, raketoplán Discovery. Termín startu byl stanoven na 29. říjen. Přes pochybnosti ohledně počasí pokračoval odpočet normálně. Ve stanovený den se skutečně dodávka s posádkou vydala k rampě. Mazáci si neodpustili vůči Johnovi ohraný vtípek: když dodávka zastavila u střediska řízení startu, aby tam vyložila letové manažery a šéfastronauta, posádka byla vyzvána, aby předložila „propustky na palubu raketoplánu“. Jeden za druhým vytahovali astronauti z kapsy zalaminovanou kartičku, až došla řada na Glenna. Ten se bezradně hrabal ve svých kapsách, kartička však v žádné z nich nebyla. Až po pár okamžicích se dodávka otřásla výbuchem smíchu, ke kterému se s ulehčením přidal i napálený Glenn.
Zdroj: wikipedia.org
Ve 14:19 místního času, po menším zdržení vinou falešného poplachu jednoho ze senzorů tlaku v kabině a po vyhnání jedné z lodi mimo zakázaný koridor, Discovery zamířila k obloze. Pár minut po startu John pocítil starý známý pocit, přivítal jej stav beztíže. Po šestatřiceti letech byl první americký orbitální hvězdoplavec opět v prostředí, na něž celé ty roky vzpomínal. Předtím to bylo jen pouhé letmé setkání s vesmírem, opatrné nahlédnutí za oponu, nyní jej čekalo devět dní v tomto fantastickém prostředí. V Glennových očích se na okamžik zaleskly slzy…
Na emoce samozřejmě nebyl čas, posádka se musela okamžitě pustit do práce. Nicméně na staré dobré časy se nezapomíná, a tak tři hodiny po startu opět zazněla z vesmíru klasická věta: „Zero G and I feel fine (Nula géček a cítím se dobře)!“ Velitel Brown posléze ohlásil na Zem, že „…John má na své hlavě úsměv od ucha k uchu, který jsme zatím nebyli schopni demontovat!“
Glennova druhá mise se od té první lišila nejen trváním, ale i prostorem. Chvíli trvalo, než si zvykl na volné poletování v prostorné kabině Shuttlu a v modulu Spacehab, jejž měla Discovery v nákladovém prostoru. Na to konto zavtipkoval během přímého přenosu populární moderátor talkshow Jay Leno. „Vypráví vám senátor Glenn o tom, jaké to kdysi bývalo drsné, jaké to bývalo malé a stísněné a jaké vy, mladí smradi, máte štěstí?“ Velitel Brown odtušil: „No, vlastně to nedělá pořád. Jenom když je vzhůru.“
Glenn však nebyl na palubě Discovery jen proto, aby vzpomínal nebo se kochal scenérií. Spánková studie, během které měl čtyři noci spát s plejádou elektrod na hlavě, studie mechanismu výroby unikátních léků, fyziologické studie, pokusy s lidskými kostními buňkami, experimentální produkce aerogelu a mnoho dalších experimentů čekaly v Glennově rozpisu na své uskutečnění. V rámci výzkumu měl Glenn poskytnout také 48 vzorků moči a podstoupit 11 odběrů krve. Krev mu odebíral Scott Parazynski, který je krom jiného také lékařem. Pro odběry Glennovy krve byl patřičně vybaven: měl latexové rukavice, v ruce jehlu se stříkačkou a v puse… karnevalové upíří zuby! Po několika dnech se Parazynski začal před každým odběrem hrozivě křenit. „…nebo to možná byl jen můj pocit, že se šklebí více maniakálně než obvykle,“ připouštěl Glenn.
Sedmasedmdesátiletý kosmický rekordman při rozhovorech s nováčky vždy kladl novopečeným astronautům na srdce, aby se nezapomínali během svých misí dívat z okénka. Teď, když mu to nabitý program dovoloval, kochal se neuvěřitelně krásným výhledem z výšky 550 kilometrů. Přestože Discovery létala se sklonem pouhých 28,45 ° vůči rovníku, vyšší orbit tento nižší sklon kompenzoval.
Zdroj: collectspace.com
V rámci letu byl také vypuštěn malý satelit PANSAT, určený k testování širokopásmové komunikace, z nákladového prostoru se také na samostatnou cestu vydal subsatelit Spartan 201-5, jehož přístroje pozorovaly Slunce. Po několikadenním letu byl Spartan znovu zachycen robotickou paží, jejíž vylepšenou verzi posádka testovala. V rámci vypuštění a zachycení Spartanu proběhlo také několik testů zaměřených na budoucí stavbu stanice ISS.
Každý let musí mít svůj konec a po necelých devíti dnech vypršel čas i pro posádku STS-95. Veškeré vybavení bylo pečlivě uloženo, astronauti byli oblečeni ve skafandrech a po brzdicím zážehu zbývalo posledních pár desítek minut do doteku s dráhou. Jak pravil v žertu velitel Curt Brown, „…krom přípravy jídel pro senátora Glenna jsem měl ještě jeden malý úkol: přistát s raketoplánem.“
Malý problém představoval kryt brzdicího padáku, jenž odpadl těsně po zážehu motorů hlavních SSME pár sekund před startem. Během letu byly vypracovány postupy, jak si poradit s náhodným vylétntím padáku, nakonec však nebyly vůbec třeba. Použití padáku navíc nebylo v plánu, protože během poslední fáze přistání probíhal experiment DTO 805, během nějž měli velitel a pilot evaluovat manuální přistání s bočním větrem.
Zdroj: nasa.gov (kredit: NASA)
Veden zkušenou a jemnou rukou Curta Browna dosedl raketoplán na dráhu KSC 7. listopadu 1998 ve 12:03 místního času po 8 dnech, 19 hodinách, 54 minutách a 2 sekundách po startu. John Glenn si mohl tento čas přidat k předchozím 4 hodinám, 55 minutám a 23 sekundám, jež strávil na palubě Friendship 7. Poté, co se kola zastavila, prohlásil do interkomu: „One-g and I feel fine (Jedno géčko a cítím se dobře)!“ Potají se zatím snažil utišit svůj žaludek, který protestoval proti limonádě s přídavkem soli, jež astronauti pili před brzdicím zážehem, aby tak zmírnili adaptaci na pozemskou gravitaci. Přesto John vykonal s ostatními tradiční obchůzku kolem orbiteru.
Následujících několik měsíců bylo nekonečným kolotočem tiskových konferencí, mítinků, návštěv, slavnostních obědů, večeří, galavečerů. Po skončení propagačního turné se posádka pomalu rozplynula a každý se vrátil ke své obvyklé denní rutině. John Glenn věděl, že na rozdíl od svých kolegů nemá absolutně žádnou šanci se do vesmíru znovu podívat. Podle jeho slov jej mrzelo, že na jeho let NASA nenavázala dalšími misemi se seniory na palubě, nicméně byl přesvědčen, že data získaná během mise pomohou vědcům a lékařům zlepšit kvalitu života milionům seniorů nejen v Americe. Jeho úkol byl splněn. Byl čas se stáhnout do ústraní a věnovat se sobě a své rodině. V lednu 1999 opustil po několika dekádách Senát. Napříště už bude pouze obyčejným občanem Johnem Glennem. Pokud ovšem lze za obyčejného občana považovat válečného hrdinu, prvního Američana na orbitu, dlouholetého úspěšného politika a nejstaršího člověka ve vesmíru…
Zdroje informací:
R. Houston: „Wheels Stop: The Tragedies and Triumphs of the Space Shuttle Program, 1986-2011“
B. Evans: „The Twenty-first Century in Space“
STS-95 mission presskit
nasa.gov
nytimes.com
brianriley.us
youtube.com
wikipedia.org
Zdroje obrázků:
https://en.wikipedia.org/wiki/File:John_Glenn_Low_Res.jpg
https://kb.osu.edu/dspace/bitstream/handle/1811/50610/OCA_GlennArchives_G077-03-2.jpg?sequence=1
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-95_crew.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-95_Patch.svg
http://www.spacefacts.de/graph/sts/training2/sts-95.jpg (kredit: Spacefacts.de)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-95_launch.jpg
http://www.collectspace.com/images/news-042114b.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/98pc1558.jpg
Pán Šamárek, ako vždy:“Palec nahoru“. Možno však troška kacírska myšlienka. Vie sa, aké konkrétne prínosy mala Glennova misia pre napríklad liečenie geriatrických ochorení? Tým v žiadnom prípade nechcem znevažovať tento let, len som sa o tom nikde nič nedozvedel, aj keď je pravda, že som po tom nejako intenzívne nepátral.
V článku jsem chtěl říci, že Glenn byl přesvědčen, že jeho let nebyl pouze jízdou „za zásluhy“. Co se výsledků týče, abych přiznal barvu, nemám o tom nějaký extra přehled. Nemyslím, že by se dalo hovořit o nějakém konkrétním výstupu typu nový lék nebo procedura. Úkolem bylo spíše zmapovat změny a přispět k pochopení procesů. V této oblasti jsou konkrétní přínosy mixem toho, co děje v desítkách laboratoří, včetně té na oběžné dráze.
Pokud nechceme zabíhat do hodně drobných detailů nebo hutných lékařských studií, doporučuji knihu Mary Roach „Packing for Mars“, kde je právě problematice adaptace na beztížný stav a tím pádem i paralele s problémy stárnutí věnován prostor a je to podáno zajímavým a „laik friendly“ jazykem.
Nedělejme z Johna Glenna naivního dědulu. Samozřemě mu bylo jasné, že do vesmíru letí především proto, že je John Glenn. Jeho druhá mise byla v první řadě a především symbolická. A co je na tom špatného? Takové gesto šlechtí NASA i Ameriku. Ve mě tedy rozhodně vzbuzuje sympatie a dávám palec nahoru.
Vážně musíme být politicky korektní i tady?
Získaná data nepochybně neskončila v šuplíku, ale pro smyslplnou lékařskou studii by nestačila ani náhodou.
Nikdo netvrdí, že Glennova nominace byla hlavně kvůli vědě. Napsal jsem jen, že to tvrdil Glenn. S tou misí měla problém obrovská spousta lidí a jejich důvody byly a jsou rozhodně validní.
Na druhou stranu bych rozhodně nebral Glenna jako pasažéra, který jen koukal z okna. Svou práci si zastat musel. Hdnotit ten let je i po téměř dvou dekádách zatraceně těžké…
Tak tady bych si dovolil polemizovat s téměř každým řádkem.
Silně pochybuju, že by Glenn „byl přesvědčen“ či „tvrdil“ že jeho let byl (především) o vědě. Vědeckou náplní svůj let zdůvodňoval. Nemohl (bohužel) prostě předstoupit před veřejnost a říct „Já si to zasloužím a NASA bude mít PR jako hrom. Svou pílí, tvrdou prací, ochotou podstoupit rizika, talentem a štěstím jsem se vypracoval mezi privilegované a tohle je jedno z privilegií, které si mohu dopřát.“ Ale o tomhle byl přesvědčen.
S jeho letem určitě neměla problém „obrovská spousta lidí“. Jako všude i tady se objevilo pár závistivých remcalů s poznámkami „No, jo pan senátor…“. Ale bylo to v Americe, tam se závist na životních úspěch (o to víc pokud za ním stojí takový životní příběh) moc nenosí. Amerika má ráda své symboly a Glenn je jedním z nich. Obrovská spousta lidí byla naopak hrdá na to, že jejich vlast si může takové gesto dovolit a Glennovi je dopřála. A nedovedu si představit „validní důvod“, který by takový přístup kritizoval.
A už vůbec není „zatraceně těžké“ hodnotit tento let. Můžeme hodnotit jeho symbolickou stránku, jeho vědeckou stránku, jeho technické parametry. O závěrech pak můžeme takhle polemizovat. Podkladů je plný internet, selský rozum máme v hlavách.
Ad první argument tvrdil=zdůvodňoval, nevím, kde je v tomto případě rozpor. Pokud někdo tvrdí, že je přesvědčen, že let dostal kvůli vědecké náplni, těžko mu vidět do hlavy, abych mohl říci opak, tedy že o tom nebyl přesvědčen.
Ad druhý argument – spousta lidí to byla, například i v rámci NASA, hodně jich bylo i v oddíle astronutů. Glenn jednak zabral sedačku jednomu z „kariérních“ astronautů, navíc po katastrofě Challengeru byl rozsáhle kritizován program letů pasažérů-neastronautů (Garn, Nelson, McAuliffe…). NASA už dalšího neastronauta na let nenominovala, tedy až do ledna 1998.
Ad třetí argument – let Glenna lze posuzovat z mnoha úhlů. Na jednu stranu vzbuzuje oprávněné podezření, že šlo o „jízdu za zásluhy“, na druhou stranu posádka splnila letový plán, satelity byly vypuštěny (a jeden znovu zachycen), data byla získána. A zase – byla ona data významná? Bylo opodstatněné posílat na orbit neastronauta, byť byl ikonou dobývání vesmíru? To je to, co nedokážu zhodnotit, protože nemám v ruce ona data a i kdybych měl, nedokázal bych je nejspíš interpretovat.
A proč byl po Challengeru tak kritizován program letů neastronautů? Pochopil bych to, kdyby byla katastrofa způsobena nějakým problémem, který by bylo (byť třeba jen teoreticky), možno vyřešit činností posádky, takže se dalo třeba teoretizovat, co kdyby tam místo učitelky byl expert na něco konkrétního…. třeba Columbia by se možná i zachránit dala, nebýt podcenění celého maléru, ale Challenger nikoliv.
Kritizován byl z několika důvodů. Jednak proto, že přes původní představy se raketoplán ukázal být i po desítkách misí „experimentálním“ strojem. Pasažéři si podle kritiků nemohli uvědomovat všechna rizika, jež s sebou let na raketoplánu nese. Druhým bodem kritiky byl fakt, že pasažéři zabírali sedačky profesionálním astronautům, kteří prošli náročným výcvikem a na svůj let čekali mnohdy i více než deset let. Třetím bodem byla okolnost, jež souvisela s tou předchozí: tím, že pasažéři nebyli prověřeni stejně jako profesionálové a neměli za sebou extenzivní zkušenosti a výcvik, jejich kolegové nevěděli, jak se dotyčný zachová v nouzové situaci. Mike Mullane dokonce vzpomíná, že poté, co jeden z „pasažérů“ projevoval během letu velmi živý zájem o mechanismus otevírní vstupního průlezu, byl napříště na onen průlez instalován zámek. Zkrátka, těch důvodů byla celá řada…
Ten člověk měl skvělý a dlouhý život. Vlastně mi na něm vadí jen to, že v politice „kopal za americké socany“. 🙂 Prosím, nebrat vážně! 🙂 Díky za článek. Opravdu jsem zvědav, co se dá ještě vymyslet do dalších pokračování.
Politika je zapeklitá a složitá věc, vůbec nic si z toho nedělám. A děkuji za pochvalu! 😉
To máte těžké. Republikáni jsou zase náboženští fundamentalisté, což rozhodně nemusí sednout každému a třetí volba v USA v podstatě neexistuje, pokud chcete být víc než lokálním politikem. Navíc v době senátorování Johna Glenna nebyl socialistický aspekt Demokratů tak výrazný jako u Obamy.
Souhlasím, měl to být vtípek a drobné připomenutí, že Glenn byl jen člověk. Každopádně ho mám za bouráka (copyright Šamárek). 🙂
Vďaka za odpoveď. Moja otázka nebola myslená nejako negatívne, len ma by ma zaujímalo, či sa výsledky tejto misie tak trochu nerozplynuli v čase a priestore, o čom síce silne pochybujem. Mám trocha bližšie k farmácii tak ma to zaujíma. Čo sa týka vplyvu mikrogravitácie na starší organizmus tam nepochybne došlo k novým poznatkom, ktoré iste pomôžu pri exploatácii ľdstva do kozmu.
Rádo se stalo, i kdyby byla Vaše otázka míněna negativně, je to naprosto v pořádku, od toho dikuse jsou.
Podle mne byl Glennův let ohledně vědy sice hezký, niicéně je tam jedno „ale“. Mise totiž neměla pokračování. Kdyby se k otázce zkoumání staršího organismu přistupvalo systematicky, měly by následovat další mise s dalšími seniory, což se nestalo. Nějaké přínosy určitě z Glennova letu vyplynuly, otázkou je, zda těch devět dní s jediným „vzorkem“ misi ospravedlňuje. To je přinejmenším sporné…
Nic to však nemění na tom, že Glenn byl bourák!
Keď som si prečítal diskusiu k tomuto dielu, napadla ma ešte jedna myšlienka. Ako ste vyššie písal, Glenn bol viac-menej „neastronaut“. Prešiel však tréningom, nech bol akýkoľvek, ale bol to tréning a Glenn bol aj bývalý pilot. Ale čo tak „vystreliť“ do kozmu absolútne netrénovaného človeka, nie pilota, proste náhodne vybratého jedinca. Myslím, že by z takého letu mohli byť zaujímavé dáta. 😉
Ale tenhle test už proběhl a nedopadl moc dobře. Ten jedinec se jmenoval Valentina Těrešmovová.
Jasně Ten díl se jmenoval Hrdinný kosmonaut Homer (anglicky Deep Space Homer) a je to 15. díl páté série amerického animovaného seriálu Simpsonovi.
Obávám se, že alespoň minimální míra výcviku bude za současné situace nutná vždy. Už jen proto, aby dotyčný neohrožoval v nouzové situaci své kolegy…
No jistě, že to bylo pí ár jak vyšité. Tak to prostě chodí. Bylo nutno trochu povzbudit zájem veřejnosti o program, aby se potlačila kritika odpůrců programu, která se vždy velmi chytá v laické veřejnosti, kterou nějaký výzkum vesmíru nezajímá, ale i její hlas je ve volbách slyšet. Ono vždy vypadá hezky, že by se za ty miliardy dalo pořídit … atd. Zajímavé je, že vojáků se to tak až netýká. Ti když nemají nepřítele, tak se jim vždy nějací vyrobí. Což znám co jsem živ a pořád to funguje. A to už je hodně dlouho.
A nezapomeňte na neslavný konec programu Apollo. Tam zrušili 3 lety, rakety byly vyrobeny, posádky vycvičeny, neušetřilo se nic … a stejně to zrušili. Z těmi argumenty… že. Prostě po píáristi NASA nezvládli.
A víte, ve mě ten let Johna Glenna vzbudil jen nadšení a držel jsem mu palce. Zrovna tak celá Amerika a svět. Takže, dobře že letěl. A taky povzbutil tu starší část populace, že ještě nemusí patřit do starého železa…
Bohužel, program raketoplánů čekaly už jen potíže … škoda. Asi na podobný systém ještě nebyla doba a neexistovaly dnešní technologie. Možná že brzo něco v hledání systému levné dopravy uvidíme. Elon Musk nám jednu z cest ukazuje.