Bylo to jako jeden obří paradox… Tato posádka měla ze všech ostatních nejvíce času k tomu, aby se připravila na svoji misi, jež měla být dosud nejdelším pilotovaným kosmickým letem v historii – a přesto se musela spokojit s drobky simulátorového času, které jim přenechaly dvě předchozí posádky. Když se zdálo, že členové této posádky mají svoji misi zvládnutou tak, že ji dokáží provést téměř se zavřenýma očima, začaly ze všech stran přicházet výzkumné týmy s novými experimenty, u nichž nebyl čas ani pořádně přečíst manuály, natož nacvičit příslušné postupy. Pak se postavila na zadní nosná raketa. Potom vestibulární aparát chlapíka, u kterého se problémy čekaly nejméně. A když byli astronauti konečně na stanici zabydleni, řídicí středisko tvrdošíjně odmítalo pochopit, že den má jen čtyřiadvacet hodin. Jedno z nejvíce očekávaných pozorování skončilo malou globální blamáží (byť ne vinou posádky) a aby toho nebylo dost, astronauti dostali neprávem nálepku vzbouřenců a obyčejná malá chyba v komunikaci byla stále dokola rozebírána v celostátním tisku. Ne, posádka Jerryho Carra rozhodně neměla na růžích ustláno. Čas ovšem ukázal, že to, co během svého pobytu na Skylabu dokázali, přineslo všem užitek a vědcům zajistilo práci na dlouhá léta…

Maraton ve sprintu

Když byla 19. ledna 1972 oficiálně oznámena nominace posádek pro program Skylab, pro Jerryho Carra to bylo velké zadostiučinění. Stal se prvním velitelem-nováčkem od roku 1966. Jeho předchůdcem byl legendární Neil Armstrong, jenž velel misi Gemini VIII. Svým způsobem to pro Jerryho byla satisfakce, kompenzující ztrátu absolutní astronautické šance. Carr měl být pilotem lunárního modulu Apolla 19. To se však v září 1970 stalo definitivně obětí rozpočtových škrtů a Carrova vidina letu na Měsíc se během několika hořkých okamžiků rozplynula v nekonečnu. Sen o vesmíru však zůstal a když tedy Jerrymu o pár měsíců později šéfastronaut Al Shepard mezi čtyřma očima prozradil, že by se měl stát velitelem třetí posádky Skylabu, po nové šanci skočil jako hladový vlčák.

Jeho parťákem měl být William Pogue, velmi schopný chlapík, jenž byl členem podpůrných týmů Apolla 7, 11, 13 a 14. Byl skvělým stíhacím pilotem a mimo jiné měl za sebou turnus coby člen elitního akrobatického týmu USAF Thunderbirds. S Jerrym Carrem jej pojila i společná zkušenost a obří zklamání – Pogue měl být v posádce Apolla 19 také, coby pilot velitelského modulu…

Třetí člen posádky, Edward Gibson, byl dokonalým etalonem výzkumníka pro Skylab. Jeho hlavním zaměřením byla fyzika plazmatu a solární fyzika. V počáteční fázi výcviku pro Skylab jej napadlo, že jeho kolegové astronauti vlastně téměř nic nevědí o solární fyzice, přestože studium Slunce mělo být jedním z pilířů aktivit na stanici. Se svým kolegou z podpůrného týmu Alanem Holtem se rozhodli, že napíší jakési „učebnice“, jež by astronauty nebo aspirující solární fyziky uvedly do tématu a příslušně rozšířily jejich obzory. Obsáhlou problematiku rozdělili na dvě části, odpovídající opačným extrémům sluneční aktivity – bouřlivému a klidovému. Al Holt si vybral bouřlivou fázi a na Eda Gibsona zbyla klidová fáze. Zatímco Holt nikdy svou část nedotáhl do konce, Gibson své předsevzetí dodržel. Na začátku roku 1973 spatřila v MIT Press světlo světa vynikající učebnice „The Quiet Sun (Klidné Slunce)“. Dodnes je zájemci o studium solární fyziky vyhledávána a používána.

Zdálo by se, že vzhledem k době, kterou měla posádka mise SL-4 na svoji přípravu, nebylo nic, co by astronauty mohlo překvapit. Ovšem skutečnost byla jiná. Carr a spol. dlouho pouze paběrkovali, protože čas na simulátorech zprvu okupovala první posádka Pete Conrada, načež ve vytížení výcvikových kapacit pokračovala Beanova parta. Až po startu SL-3 se Carrovi, Poguem a Gibsonovi dostalo neomezeného přístupu na všechny makety a simulátory. Nicméně připraveni měli být nakonec adekvátně. To by ovšem nesměla přijít smršť nových experimentů během posledních týdnů a měsíců výcviku. Jako by si výzkumníci až nyní uvědomili, že let SL-4 může být skutečně poslední misí ke Skylabu a na nějakou dobu poslední americkou pilotovanou výpravou do kosmu vůbec.

Teoreticky byl totiž let SL-4 koncipován pro dobu trvání 56 dnů, ovšem s otevřeným koncem. Pakliže by nebyly důvody let v této fázi ukončit, trojice astronautů měla pokračovat až k metě 84 dnů. V opačném případě by přistáli po 56 dnech a ke Skylabu by startovala další posádka (dosavadní náhradníci Brand, Lenoir a Lind) na krátký pobyt v trvání přibližně 20 dní. Během této doby by astronauti provedli některé experimenty a hlavně by pomocí transportní lodi Apollo zvedli orbit stanice natolik, aby vydržela několik roků do příletu raketoplánu.

Datum startu SL-4 bylo nejprve ustanoveno na 9. listopadu 1973, následně bylo posunuto na 11. listopad, aby se nakonec ustálilo na 10. listopadu, což bylo pro Jerryho Carra důvodem k velké radosti. Jako pilot námořní pěchoty toto datum vnímal velmi citlivě, neboť právě 10. listopad je dnem, který USMC považuje za den svého založení. Startu tak měl přihlížet mimo jiné i komandant (tedy vrchní velitel USMC) generál R.E.Cushman a další vysoce postavení mariňáci. Jak ovšem každý znalec Murphyho zákonů potvrdí, nakonec je vždycky všechno jinak.

Na rampě LC-39B se chystala startovní sestava SA-508. V průběhu příprav se objevily menší potíže, které se však podařilo vyřešit. Jedním z problémů byla i vlasová trhlinka na jedné z „ploutví“, tedy stabilizátorů u paty rakety, které sloužily nejen k aerodynamické stabilizaci, ale na jejich základnách spočívala i váha rakety na rampě. Prasklinka byla promptně opravena a všichni měli za to, že tím celá věc končí. 6. listopadu na KSC probíhala po simulaci předstartovního odpočtu inspekce Saturnu IB určeného pro misi SL-4. Při podrobné prohlídce ovšem technici narazili na něco, co se jim vůbec nelíbilo. Další prasklinky. Bylo jich celkem čtrnáct a nacházely se na úchytech všech osmi stabilizátorů, nejdelší měřila 3,8 cm. Jejich původ byl určen velmi rychle. Sestava SA-208 byla totiž na rampu vyvezena už 14. srpna, tehdy coby možný záchranný prostředek pro misi SL-3. Po pominutí krize už z rampy zpět do hangáru VAB v rámci úspory času a prostředků odvezena nebyla. Tři měsíce na čerstvém oceánském povětří s kovovým materiálem, jenž podpírá 70-600 tun (podle toho, zda byl nosič prázdný, či natankovaný) dokáží divy.

Nezbylo než start odložit, než bude všech osm stabilizátorů vyměněno. Předběžné nové datum startu bylo stanoveno na 15. listopadu a nakonec se kvůli zdržení během výměny stabilizátorů posunulo ještě o jeden den doprava. Pro posádku, pobývající od 20. října v karanténě, to znamenalo další týden čekání navíc. Nebyla ovšem nouze o aktivity – astronauti si na simulátorech osvěžovali návyky a připravovali svůj vestibulární systém na stav mikrogravitace prováděním akrobatických evolucí na letounech T-38. Při té příležitosti si Carr povzdechnul, že pokud pilotuje on, nemá sebemenší problém. Jakmile však sedí na zadním sedadle a je pouze pasivní obětí Billa Poguea, pravidelně zezelená. Bill byl skutečné akrobatické eso, ne nadarmo se mu přezdívalo „Ol‘ Iron Ear (staré železné ucho, narážka na neotřesitelnou výdrž Pogueova vestibuláru)“. Co se stane za pár dní, to nikoho ani ve snu nenapadlo…

16. listopadu v 9:01:23 místního času (14:01:23 UTC) se na ohnivých sloupech osmi motorů H-1 sestava SA-208 vydala vzhůru. Nováčci Jerry Carr, Bill Pogue a Ed Gibson byli konečně na cestě. Saturn IB odvedl bezchybnou práci a o 9 minut a 37,5 sekundy byla transportní loď Apollo na orbitu. Sedm hodin po startu se na obzoru objevila zářící tečka – Skylab. Po další půlhodině mohla posádka Apolla vykonat tradiční inspekční oblet svého nového domova. Zbývalo jen se připojit. Tady ovšem nastaly první menší problémy. Napoprvé se Jerry pokusil o připojení příliš jemně a západky na konci dokovací tyče se nezachytily ve vnitřním límci dokovacího konusu Skylabu. Napodruhé vyšel pokus mnohem lépe, ovšem posádka zapomněla předem natáhnout západky na dokovací tyči. Apollo se tak od stanice pouze odrazilo. Teprve napotřetí se spojení podařilo ke všeobecné spokojenosti a bouchání dvanácti západek pevného spojení na přírubě přechodového tunelu Apolla ujistilo posádku, že jsou konečně doma. Tím ovšem problémy nekončily. Naopak – Carra, Poguea a Gibsona čekaly další potíže – a tentokrát mnohem větší.

Po zkušenostech s adaptačním syndromem u Beanovy posádky bylo rozhodnuto, že Carr a jeho muži po připojení ke Skylabu nevstoupí hned dovnitř a namísto toho přečkají první noc v transportní lodi. Lékaři měli za to, že mamutí vnitřní rozměry stanice mohly přispět k vygradování nevolnosti předchozí party. Carr, Pogue a Gibson se tedy po dlouhém dni připravovali ke spánku ve velitelském modulu Apolla. Carr mírnou nevolnost pociťoval, ale nebylo to nic nepřekonatelného. Zato Pogue už nějakou dobu svůj žaludek musel přemlouvat a během večeře se u něj nevolnost projevila naplno. Pytlík s dušenými rajčaty zůstal dojeden pouze zpola a nešťastný Bill musel urychleně hledat pytlík určený ke zcela jinému účelu.

To bylo vážné. Posádka si uvědomovala, že chystaný program Space Shuttle spoléhá na schopnost astronautů dovést raketoplán v případě potřeby dolů na Zem v ručním režimu. Zvracející piloti s pytlíky u úst by toho v žádném případě nebyli schopni. Pokud by se Pogueovy nevolnosti chopili politici, kteří zrovna nefandili kosmickému programu a použili tento incident jako argument pro zpochybnění programu raketoplánů, mohlo by to mít nedozírné následky. Proto Carr rozhodl, že se na Zem nic hlásit nebude. Středisku pouze sdělí, že Bill svou večeři nedojedl. Carr během debaty s vypnutými mikrofony nadhodil také nápad zbavit se onoho plného pytlíku tak, že jej zítra potají vyhodí do „popelnice“, tedy bývalé nádrže na kapalný kyslík, která ve Skylabu sloužila pro umisťování odpadu.

Aniž si to posádka uvědomovala, veškerý obsah konverzace byl zachycován na palubní magnetofon a během spánkové periody posádky byl automaticky odvysílán do střediska (jako perlička poslouží fakt, že konfiguraci systému spojení a záznamových zařízení měl na starosti právě Bill Pogue). Ráno si pak překvapený Carr slíznul ledovou sprchu v podobě osobní výtky velkého Ala Sheparda, toho času šéfa operací posádek Skylabu: „Jen jsem vám chtěl říct, že stran letového hlášení jste podle nás prokázali velmi chybný úsudek u informací o vašem stavu.“ Zkroušený velitel mise musel přiznat svoji chybu. Celá epizoda se odehrávala na otevřeném okruhu, který monitorovala média, proto Shepard celou věc zaobalil. Celá politika „otevřené komunikace“ ovšem v průběhu mise ještě natropí spoustu škody…

Nyní se konečně mohli astronauti vydat do nitra stanice. Původně měli stanici začít oživovat Bill Pogue a Ed Gibson, ale Carr nechal Billa „odpočívat“ deaktivací velitelského modulu transportní lodi, při němž mohl zůstat na místě v křesle a vydal se s Gibsonem do Skylabu sám. Gibson oba své kolegy udivoval – jako „vědec“ a s relativně nízkým počtem nalétaných hodin nezaznamenal u sebe ani náznak nevolnosti nebo letargie, typické pro adaptační syndrom. Byla to ironie a zároveň důkaz toho, že kosmická kinetóza není nijak vázána na předchozí pozemské zkušenosti.

Po vlétnutí do potemnělého interiéru stanice oba muže čekal šok. Ve stanici byly tři neznámé postavy! Teprve po několika okamžicích si Carr a Gibson uvědomili, že se stali obětí žertíku Beanovy posádky. Ta před svým odletem vycpala prádlem kombinézy, určené pro posádku SL-4. U konzoly ATM se nyní skláněla figurína s jmenovkou Eda Gibsona, dvojník Billa Poguea trůnil na ergometru a figurína Jerryho Carra stála u přihrádek se zásobami v horní části OWS. Zpočátku neměli astronauti čas své dvojníky „demontovat“, proto figuríny zdobily stanici ještě několik dní a působily mírný úlek, když na ně některý ze členů posádky zapomněl a pak koutkem oka zjistil, že mu kdosi civí přes rameno.

Posádka neměla během prvních dní a týdnů čas nejen na úklid figurín, ale prakticky téměř na nic. Pogue se ještě pár dní necítil úplně ve své kůži a občas si vyměnil svou určenou práci s Jerrym Carrem. Ovšem ani poté, co se Bill ze svých problémů oklepal, nedařilo se trojici dohnat letový plán. Z toužebně očekávaného letu za hranice všedních dní se stal neustálý úporný závod proti hodinovým ručičkám. Tempo pracovního plánu, který astronautům každé ráno vyťukal palubní dálnopis, bylo doslova vražedné. Astronautům byla nalinkována doslova každá minuta a v případě, že některý z nich udělal jakoukoli chybu, zbytek dne už jen uštvaně doháněl ostatní úkoly. Výpisy z dálopisu se podobaly bílým hadům a v jednom případě, když astronauti výpis natáhli, sahal od podlahy až do airlocku, jeho délka dosahovala nějakých 20 metrů!

Celou situaci navíc zhoršoval systém ukládání vybavení. Nejednou se stalo, že hledáním některé části experimentu astronaut strávil kompletně dobu, kdy měl být experiment prováděn. Několikrát museli při hledání být konzultováni i členové předešlé posádky. Pocit, že neustále jen dohánějí zmeškané úkony, astronauty doháněl k šílenství. Frenetické tempo připomínalo sprint, ovšem v případě prodloužení mise by posádka musela tímto sprintem překonávat délku čtyřiaosmdesátidenního maratonu.

Nic se však neměnilo, plánovači ve středisku si stále vedli svou, dokonce ani během dnů odpočinku nebyli astronauti ušetřeni nejrůznějších úkonů a jak si Carr poznamenal do svého deníku, v takové „volné dny“ si mohl krom sprchování dovolit pouze zhruba dvě hodiny volna. Po zbytek času jen práce, práce, práce. Když pak přišel čas na spánek, mozek, pracující na plné obrátky, nedovolil mužům dlouho usnout. Všeprostupující únava se zdála být nepřekonatelná.

A aby toho nebylo málo, veškerá komunikace (s výjimkou krátkých soukromých konverzací s rodinami několikrát týdně po dobu zhruba 20 minut a lékařského kanálu, určeného striktně pro konzultace stran osobních zdravotních záležitostí) probíhala zcela otevřeně. Měl to být jakýsi kontrast k tajnůstkářské politice Sovětského svazu. A když otevřeně, tak se vším všudy, v komunikaci se Skylabem nebyl žádný uzavřený kanál, prostřednictvím kterého by mohli astronauti a středisko komunikovat zcela nezakrytě a upřímně. Carr se obával, že každá chyba jeho posádky bude v národním tisku vnímána jako selhání jeho i jeho kolegů, ovšem stejně tak negativně bude vnímáno i případné postěžování si na pracovní zátěž. Proto zpočátku astronauti zatínali zuby a dál před sebou valili kámen pracovního plánu jako přísloveční Sisyfové, aby na konci dne zjistili že nestihli splnit všechny úkoly. Přibližně měsíc po začátku mise sice středisko konečně malinko přišlo k rozumu a snížilo objem vědeckých úkolů z 28 osobohodin/den na zhruba 24 osobohodin, plánovači se však stále nedokázali zdržet minutového rozpisu aktivit, který astronauty stresoval a často dostával do neřešitelných situací.

Vztahy s řídicím střediskem byly za takovéhoto stavu pochopitelně mírně komplikované a frustrace byla cítit na obou stranách. Několik dní před koncem prosince Carr poznal, že posádka došla „do bodu zlomu“. 30. prosince při jednom z komunikačních oken Carr oznámil, že by rád se střediskem prodiskutoval některé zásadní otázky a je mu jedno, že to bude na otevřeném kanále. Během následujícího komunikačního okna astronauti zcela otevřeně vyložili svůj pohled na denní plánování. Při další komunikační periodě zase své připomínky astronautům sdělili zástupci řídicího střediska a podobná konverzace proběhla ještě během dalších dvou komunikačních oken.

Teprve nyní se Carr, Pogue a Gibson dozvěděli, že plánovači ve své nekonečné moudrosti dopustili, že plán pro prvních pár týdnů mise SL-4 reflektoval tempo Beanovy posádky ke konci letu, tedy v době, kdy byli Bean a spol. na vrcholu své efektivity! Nebylo divu, že Carr a jeho posádka nebyli schopni plán plnit. Ten den se konečně pročistil vzduch a posádka částečně dosáhla svého. Některé experimenty musely být pochopitelně nadále prováděny podle přesného harmonogramu, ovšem úkoly, u nichž to bylo možné, byly napříště posádce servírovány jako „nákupní seznam“, tedy s tím, že budou v daný den splněny, nicméně pořadí a doba byly na uvážení astronautů.

Zhruba od onoho přelomového rozhovoru se Carr a jeho muži konečně dostali do tempa, které připomínalo tempo Beanovy „superposádky“. Ani teď se to pochopitelně neobešlo bez škobrtnutí (stejně jako u předchozích misí). Carr byl nespokojen s tím, že volné dny nejsou zdaleka „volné“ a objem úkolů bývá téměř stejný jako u běžného pracovního dne. 10. ledna ohlásil, že chtějí jeden den skutečného volna. Ten den posádka sice prováděla pozorování pomocí ATM i fotografování zemského povrchu, ovšem oproti jiným „volným“ dnům se muži věnovali také čistě soukromému pozorování – konečně měli čas podívat se pořádně z okna a trochu se uvolnit.

Jenže i do parádního dne se občas vloudí chybička. Protože nechtěli ztrácet čas, zavedli astronauti systém, kdy byl vždy na příposlechu rádia pouze jeden z astronautů a v případě potřeby tlumočil požadavky a připomínky střediska svým dvěma kolegům. Jenže ten den Gibson omylem špatně nakonfiguroval komunikační systém a na jednu komunikační periodu se Skylab odmlčel. Astronauti vše samozřejmě záhy napravili, ovšem novináři se chopili šťavnatého sousta. Spojili si přímou debatu z 30. prosince a nynější náhlé odmlčení a důkladně rozmázli domnělou „vzpouru“. Nic podobného vzpouře na Skylabu neproběhlo, nicméně zbývající dva muži z posádky SL-4 (Bill Pogue zemřel v roce 2014) dosud občas čelí otázkám a spekulacím. Skylab přinášel poučení i v oblastech, kde by to nikdo nečekal a neveřejné komunikační kanály byly od té doby zavedeny do běžné praxe.

Problémy se neomezily pouze na mezilidské vztahy, svým dílem přispívala i technika. Skylab se občas ozýval s nějakou tou bolístkou. Krom ran, utržených při divokém vzletu, dělal kontrolorům vrásky na čele chladicí systém v airlocku. Únik chladicího média se však podařilo zastavit a všichni měli za to, že systémy stanice jsou ve slušné kondici. Chyba lávky! V noci ze 22. na 23. listopadu se porouchal CMG 1, tedy jeden ze tří setrvačníků, jež nastavovaly polohu Skylabu v prostoru. Stalo se tak v době, kdy byl Skylab mimo dosah sledovacích stanic a posádka spala. Po zachycení signálu překvapeným kontrolorům ve středisku telemetrie ukázala, že kolo setrvačníku se zastavilo, jeho ložisko je výrazně přehřáté a elektromotor, roztáčející kolo, odebírá dvojnásobek nominální hodnoty proudu. Za selháním CMG 1 stálo pravděpodobně nedostatečné mazání jednoho z jeho ložisek. S CMG 1 se mohli kontroloři rozloučit, neznamenalo to však nějak zvláště vážný stav. S trochou šikovnosti se dal Skylab provozovat pouze se dvěma setrvačníky, ovšem ty nebylo záhodno příliš zatěžovat. Pokud by selhal další setrvačník, mise by pravděpodobně skončila. To se naštěstí nestalo. Pro posádku to však znamenalo konec běhání po vnitřním obvodu stanice, které znamenalo pro dva setrvačníky příliš velkou zátěž.

V záplavě práce si astronauti dokázali najít čas na malé připomínky světa pod nimi. Ve stavu beztíže oslavili slavnostní večeří Den díkůvzdání a stali se také druhými pozemšťany, kteří oslavili ve vesmíru Vánoce (prvními byli Borman, Lovell a Anders, posádka Apolla 8 v roce 1968). Tyto svátky si posádka zpříjemnila malým stromečkem z kovových obalů potravin a podle instrukcí CAPCOMa každý z astronautů vyhledal tajnou skrýš s dárky v kokpitu transportní lodi. Ovšem Díkůvzdání i Vánoce byly výjimečné ještě něčím jiným. Jak na 22. listopadu, tak na 25. prosince (tradiční vánoční den v anglofonních zemích) byly naplánovány výstupy do volného prostoru.

Ten první vykonali na Den díkůvzdání Bill Pogue a Ed Gibson. Původně měla být EVA provedena 19. listopadu, ovšem problémy s adaptací na beztížný stav si vyžádaly její odložení o tři dny. Krom výměny kazet s filmy na komplexu ATM provedli ještě několik dalších úkonů a oprav, mimo jiné „domluvu“ jedné z antén komplexu EREP. Celkem strávili vně stanice 6 hodin a 33 minut.

Druhý, „vánoční“ výstup, v sobě nesl zajímavou symboliku. Abychom ji mohli pochopit, musíme se vrátit o pár měsíců zpět, do 7. března toho roku. Právě v tento den objevil z observatoře v Hamburku český astronom Luboš Kohoutek dosud nezaznamenanou kometu, jež po něm dostala svůj název – „Kohoutek“. Podle výpočtů měla kometa projít 28. prosince perihéliem a při té příležitosti nabídnout pozemšťanům úchvatné divadlo. Média se předháněla v superlativech a slibovala „kometu století“. Vzhledem k tomu, že v té době měla na Skylabu probíhat mise SL-4, nemohli si manažeři mise a vědečtí pracovníci nechat ujít jedinečnou příležitost k pozorování komety z orbitu. Oficiálně bylo pozorování komety zahrnuto do letového plánu 15. srpna. Pro astronauty to znamenalo rozšíření palety pozorovaných objektů, ovšem svého druhu vrcholem snah mělo být pozorování a fotografování komety během EVA v období průletu perihéliem.

25. prosince tak místo posezení u stromku vystoupili Carr a Pogue ven ze Skylabu. Čekala je výměna filmů na ATM, několik drobných oprav, instalace rentgenové/UV kamery, původně určené pro vysunutí malou přechodovou komůrkou, kterou nyní zakrýval Parasol a Marshall sail, a pokus o nasnímání komety zmíněnou rentgenovou/UV kamerou. Ed Gibson se Skylabem během výstupu manévroval tak, aby bylo kometu možné pozorovat také za pomoci sestavy ATM. Ke konci výstupu ještě posádka zažila horké chvilky, když se Bill Pogue vydal nahoru na ATM a vydechovaný vzduch, vypouštěný z jeho skafandru působil jako miniaturní tryska, se kterou měly zbývající dva setrvačníky Skylabu plná kola práce. Po 7 hodinách a 1 minutě byla druhá EVA minulostí a Carr s Poguem si mohli připsat rekordní čas strávený venku (překonali rekord, ustavený o pár týdnů dřív během prvního výstupu mise na Den díkůvzdání). O pár dní později, 29. prosince, si Carr výstup zopakoval, tentokrát s Gibsonem. Tato vycházka trvající zhruba tři a půl hodiny byla určena téměř výhradně pozorování a zaznamenávání komety Kohoutek. Na rozdíl od předchozího výstupu byla tentokrát kometa pozorovatelná pouhým okem a Carr s Gibsonem měli doslova „místa v první řadě“.

Pro veřejnost byl ovšem průlet komety Kohoutek přes velké naděje nakonec zklamáním. Média rozdmychávala u publika přehnaná očekávání, přičemž už v listopadu bylo astronomům jasné, že predikce ohledně jasnosti komety byly mylné. Jenže novináři o tom nechtěli ani slyšet. V průběhu prosince vzrostl prodej amatérských teleskopů v rámci USA o 200 %. Mnozí by ovšem nakonec byli raději investovali své peníze jinak. Navzdory zprávám o „podívané století“ se velkolepá show jaksi nekonala a v období největší aktivity byla kometa ze Země pozorovatelná pouze jako nenápadný mlžný obláček. Pro celou epizodu se dokonce vžil název „The Kohoutek fiasco“. Nicméně i díky Skylabu se kometa Kohoutek stala jednou z nejvíce pozorovaných a prozkoumaných komet, přičemž například v rádiovém oboru byla pozorována vůbec poprvé.

Mise SL-4 se pomalu dostávala do poslední fáze. 10. leden byl šestapadesátým dnem letu, při zachování původního plánu se právě nyní měla Carrova posádka vrátit na Zem. Stanice i astronauti však zatím fungovali uspokojivě a vedení mise tedy mohlo povolit prodloužení pobytu na Skylabu. Přestože prodloužení mělo trvat až do 84. dne, v zájmu bezpečnosti a opatrnosti nebyla mise prodloužena o celých 28 dní naráz, ale vždy o dalších sedm dní na základě analýzy stavu systémů a posádky.

Vzhledem k tomu, že Skylab s sebou vezl od počátku kompletní zásoby jídla, vyvstal před startem Carrovy posádky  mezi zainteresovanými problém: pro 84 dní trvání mise SL-4 nebude na palubě dostatek zásob. Bylo třeba vymyslet řešení, které by uspokojilo jak dietetiky, tak techniky. Do transportní lodi se totiž vešel pouze omezený objem potravin. Nakonec se dilema podařilo vyřešit zajímavým způsobem: Apollo s sebou na stanici vezlo 66,4 kg nových zásob, z čehož významnou část (přibližně 39 kg) tvořily vysokokalorické tyčinky, vyvinuté ve spolupráci s USAF a firmou Pillsbury. Aby zásoby jídla nedošly předčasně, astronauti každý třetí den podstupovali dietu, sestávající výhradně z těchto tyčinek. Podle jejich slov to nebylo nejchutnější menu, obsahovalo však veškeré potřebné složky pro fungování organismu.

V průběhu letu se astronauti natolik sžili se svojí každodenní aktivitou, že jim občas zbyl i čas na některé neplánované pokusy. Jedním velmi zajímavým experimentem bylo pozorování změn vzhledu lidského těla v průběhu letu. Carr se jednou za čas svlékl do trenýrek, volně se připoutal k podlaze a Gibson s Poguem jej z různých stran nafotili. Stejně tak byla průběžně zachycována i poloha těla v uvolněném stavu, kdy člověk v beztíži zaujme automaticky embryonální polohu. Ne všechny experimenty, se kterými posádka přišla, však byly smrtelně vážné. Bill Pogue si předsevzal, že se pokusí pro školáky demonstrovat fakt, že přestože vzduch se chová podobně jako kapalina, k pohybu v něm je třeba vynaložit mnohem větší úsilí. K tomuto účelu si připravil lepenkové ploutve na ruce a nohy a na hlavu nasadil helmu s ochrannými brýlemi, takže vypadal jako podivný kříženec hmyzu a ryby. Pak se nechal umístit doprostřed OWS a v momentě, kdy Carr s Gibsonem zapnuli kameru, začal zuřivě máchat rukama a kopat nohama. Skutečně se po chvíli začal velmi pomalu sunout směrem ke stěně OWS. Carr a Gibson se při pohledu na zmítající se postavu mohli utlouct smíchy.

3. února se Gibson a Carr naposledy vydali na vycházku do volného prostoru. Byla to víceméně rutinní EVA, během které Carr s Gibsonem vyjmuli z ATM filmy, pořídili několik fotografií zemské atmosféry a krom několika dalších drobných úkonů také nainstalovali na vnější povrch Skylabu materiálové vzorky. NASA doufala, že tyto vzorky vyzvednou astronauti, kteří přiletí na Skylab na palubě raketoplánu. Po pěti hodinách a devatenácti minutách poslední EVA mise SL-4 skončila. Astronauti už se blížili do cílové rovinky svého maratonu…

Na začátku druhého únorového týdne nastoupilo velké balení. Pomalu byla reaktivována transportní loď, vše potřebné bylo ukládáno na svém místě ve velitelském modulu, astronauti sesbírali a zadokumentovali vzorky různých materiálů interiéru stanice a stěry jejích povrchů a svých těl. Našli si i čas na seškrabání nálepek se Snoopym (pejsek Snoopy byl a dosud zůstává maskotem tzv. „Spaceflight Awareness Program“, který si klade za cíl co nejlepší identifikaci pracovníků NASA a kontraktorů s jejich odpovědností v rámci pilotovaného programu), které chtěli rozdat členům ostatních posádek Skylabu. Podle plánu také vyrobili „časovou schránku“. Do nepoužitého vaku na moč vložili několik fotografií, checklist a vak poté připevnili poblíž příklopu v MDA.

8. únor znamenal definitivní rozloučení se stanicí. Carr, Gibson a Pogue pomalu prolétávali stanicí od OWS přes airlock až do MDA a cestou vypínali nepotřebné přístroje a zhasínali světla. Zbývalo rozpojit několik kabelů, propojujících Apollo se Skylabem a zavřít poklop. Carr ohlásil na Zem, že nechávají klíč pod rohožkou. Posledním úkonem bylo tradiční zvýšení dráhy stanice prostřednictvím zážehu motorků RCS na Apollu, stejně jako u předchozích misí. Tentokrát ale zážeh trval 180 sekund , tedy více než trojnásobek oproti předchozím dvěma posádkám. Dráha zvednutá přibližně o 10 km znamenala pro Skylab při tehdejších podmínkách rok života navíc oproti původnímu stavu. Poté už se Apollo odpojilo a po obletu spojeném se zuřivým fotografováním Skylab astronautům zmizel postupně v dálce. To bylo naposledy, co majestátní stanici spatřilo lidské oko…

Na palubě Apolla se mezitím Carr a jeho posádka chystali na návrat. Po separačním zážehu tryskami RCS, který je odnesl dále od Skylabu, byl zažehnut i velký motor SPS na zádi servisního modulu. Brzdicí zážeh proběhl perfektně, po jeho ukončení ovšem na posádku čekalo poslední nepříjemné překvapení. Když po oddělení velitelského a servisního modulu Carr pohnul páčkou ovládání polohy tak, aby byl velitelský modul orientován tepelným štítem napřed, nestalo se vůbec nic! Několik následujících sekund se zdálo být jako věčnost. Naštěstí instinkty nezklamaly a Carr přešel na tzv. „direct mode“. Zatlačil páčku až na zarážku a modul se konečně začal převracet. Až po přistání si astronauti uvědomili, kde byla chyba. V přítmí spoře osvětleného velitelského modulu se Carr přehmátl a před oddělením servisního modulu omylem vytáhl jističe orientačních motorků velitelské sekce místo jističů servisního modulu. K jeho omluvě může sloužit fakt, že v beztíži se Carr vznášel mírně výše nad svým sedadlem, než při pozemních simulacích. Proto omylem hmátnul na palubní desce výše a nevšiml si toho. Naštěstí konstruktéři počítali s problémy orientačního systému a zabudovali do něj zmíněný „direct mode (přímý mód)“, který obcházel veškeré elektronické systémy a zatlačením páčky až po zarážku přivedl elektřinu přímo k ventilům motorků.

Po několika minutách, kdy se kabina Apolla vůčihledě přibližovala k Zemi, si muži v křeslech mohli vychutnat ohnivé divadlo, když se loď ocitla v oblaku žhavého plazmatu. Přesně 84 dní, 1 hodinu, 15 minut a 31 sekund po startu pak mise SL-4 skončila šplouchnutím do vln Pacifiku zhruba 4,8 km od čekající lodi USS New Orleans. Dobou trvání zajistil let Carra, Poguea a Gibsona americké straně rekord až do roku 1978, kdy jej svými 96 dny na palubě stanice Saljut 6 překonali Jurij Romaněnko a Georgij Grečko.

Posádka SL-4 dokázala zvládnout svůj program se ctí. Podle původního (a nutno říci nerealistického) plánu měla trojice mužů během své mise strávit 1969 osobohodin prováděním vědeckého programu. Toto číslo bylo založeno na výsledcích předchozí mise. Naprosto ovšem nezohledňovalo počáteční problémy s adaptací, ani například zvýšený objem doby, kterou měla posádka SL-4 strávit cvičením (každý ze členů posádky SL-3 trávil cvičením 1 hodinu denně, členové posádky SL-4 ovšem už 1,5 hodiny). Po třetině mise byl plán přizpůsoben realitě a počet osobohodin pro experimenty snížen na 1615. Carr a jeho posádka nakonec dokázala tuto metu překonat o 3,6 %. Získaná data zahrnovala i 73 366 záznamů Slunce ze sestavy ATM a 30 km magnetického pásu se záznamy zemského povrchu z komplexu EREP.

Mise Jerryho Carra, Billa Poguea a Eda Gibsona přinesla krom vědeckých poznatků také velkou lekci v sestavování programů budoucích dlouhodobých pobytů, ze které dodnes čerpají plánovači programu ISS. U dlouhodobých letů není možné rozvrhnout posádce čas každého dne na minuty. Stejně tak není možné nezohlednit postupný nárůst efektivity, který reflektuje přivykání kosmických cestovatelů na zcela odlišné prostředí než pro jaké máme genetickou výbavu. Posádka SL-4 za cenu vlastního nepohodlí a stresu prokázala, že maratonskou trať jednoduše nelze uběhnout sprintem.

Skylab s odletem třetí posádky osaměl. Ještě celý den ovšem probíhaly testy, jež provádělo řídicí středisko. Operátoři mimo jiné otestovali paměť palubního počítače, kapacitu baterií, pokusili se domluvit nestabilnímu chladicímu systému a stejně eratickým měřicím gyroskopům. Snažili se také bezúspěšně znovu roztočit setrvačník CMG 1. Po ukončení všech testů vypnuli přísun energie zbývajícím dvěma setrvačníkům a pomocí trysek orientačního systému domanévrovali Skylab tak, aby se o udržování jeho polohy postaral gravitační gradient. V interiéru stanice byl snížen tlak na 34 hPa s tím, že postupně měl pomalu dále klesat. Odpoledne 9. února jeden z operátorů stisknul příslušný vypínač a Skylab se ponořil do ticha a tmy…
(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab4/html/s72-53094.html (kredit: NASA)
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab4/html/s73-28411.html (kredit: NASA)
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab4/html/s73-37287.html (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sl3-113-1587.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gibson_przy_ATM.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab4/html/sl4-150-5062.html (kredit: NASA)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:SL4-150-5074.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab4/html/s73-38687.html (kredit: NASA)
http://history.nasa.gov/SP-404/p54b.htm (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab4_-_February_1974_astronaut_Edward_Gibson.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Skylab_4_undocking.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab4/html/s74-17742.html (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab4_crew.jpg