Pátek 25. května 1973 byl pro floridský kosmodrom poměrně netypickým dnem. Přestože se do vesmíru chystala první expedice k orbitální stanici Skylab, jednalo se o start s nejmenším počtem diváků v rámci celého pilotovaného programu Apollo. Kvůli neočekávané krizi a odkladu startu nejprve o pět dní a posléze o dalších pět dní bylo na plážích kolem KSC jen pár tisíc vytrvalců, kteří byli schopni a ochotni o deset dní prodloužit svou dovolenou. Manželky a děti astronautů nebyly přítomny – školní povinnosti se nedaly obcházet donekonečna. To však nebyla jediná zvláštnost, jež provázela start mise SL-2, jak byla první výprava nazývána. Už samotný název mise byl poněkud zavádějící. Původně měl být let Pete Conrada a jeho posádky označen jako SL-1. V průběhu příprav ale kohosi napadlo, že označení SL-1 by měl dostat start samotného Skylabu a číslování pilotovaných letů se teď příslušně posunulo. Jenže všechny tři hlavní posádky už měly v té době hotovy emblémy svých misí. Desítky nášivek a odznáčků byly už vyrobeny a nebyl čas na jejich úpravu. Conradův let se tedy stal prvním, ve kterém označení mise neodpovídalo jejímu oficiálnímu emblému. A do třetice – zcela v souladu se svou pověstí – Pete Conrad uvažoval, jak by odlehčil atmosféru během startu a, jako vždy, nepotřeboval uvažovat příliš dlouho. Pár sekund poté, co se Saturn IB v 9:00 místního času (13:00 UTC) zvedl do vzduchu a minul vrchol obslužné věže, ozvalo se Conradovo hlášení s trochu upraveným volacím znakem: „Věž volná, Houstone, tady Skylab-2-Opravíme-Cokoli, začal program rotace a sklonu!“ Atmosféru v řídicím středisku to skutečně trochu odlehčilo, nicméně Conrad by možná nebyl tak rozverný, kdyby tušil, jak málo dělilo jeho nosič od obřího průšvihu…

Opravíme cokoli

Až na problém s přetížením hlavního počítače mise, který byl těsně před vzletem Skylabu SL-2 úpěšně restartován, probíhalo vše podle plánu. Situace se, aniž to kdo tušil, změnila těsně poté, co osm motorů H-1 v prvním stupni rakety naběhlo na plný výkon a sekvencer vydal povel k uvolnění západek, dosud držících raketu na rampě. 102 milisekund poté se v elektrických obvodech pozemního vybavení vinou chybné funkce jedné z diod objevil signál velící k vypnutí motorů Saturnu. Naštěstí signál netrval dostatečně dlouhou dobu – raketa již začala stoupat ze startovního „stolu“ a pozemní kabel, jež měl signál vést, byl jejím pohybem vytažen z těla nosiče. Když byla při postartovní analýze tato anomálie objevena, všem zatrnulo. Pokud by elektrický signál trval dostatečně dlouho, aby skutečně aktivoval příslušné obvody v nosiči, pravděpodobně by v daný okamžik nezapříčinil vypnutí motorů, ale způsobil by přechod Saturnu z vnitřních zdrojů energie na vnější, pozemní zdroje. Ve fázi, v níž se nosič nacházel, by to znamenalo jediné: Saturn by stoupal vzhůru zcela bez přísunu elektřiny. Podle postartovní zprávy by situace vyústila ve „ztrátu mise nebo stroje“.

Conrad, Kerwin a Weitz stejně jako pozemní středisko naštěstí ohledně této hrozící katastrofy zůstávali v blažené nevědomosti a když byl v čase T+586,6 sekund vypnut motor druhého stupně S-IVB, mohlo začít stíhání Skylabu. Jako první zahlédl stanici jako jasnou hvězdu v teleskopu Joe Kerwin a o chvíli později mohl Pete Conrad zahlaholit: „Tally ho, Skylab (starý lovecký pokřik, přejatý mimo jiné i piloty stíhacích letounů)“. Sedm a půl hodiny po startu se Apollo pomalu přibližovalo ke Skylabu a teprve nyní začínal naplno vycházet najevo stav, v jakém se Skylab po startu nacházel.

Paul Weitz zápasil s fotoaparátem opatřeným 400 mm teleobjektivem, zatímco Conrad pomalu oblétával zmrzačenou stanici a spolu s Joe Kerwinem glosovali svá pozorování. Křídlo solárních panelů č. 2 zcela chybělo a na jeho místě trčelo jen pár drátů a kusů pokrouceného kovu. Křídlo č. 1 bylo vyklopeno přibližně v poloze 15 °, pod ním byla vtlačena část protimeteoroidního štítu. Panelu bránil ve vykopení kus kovového pásku, který se okolo něj částečně obtočil. Zlatavá mylarová fólie na obvodu OWS byla na straně směrem ke Slunci zčernalá a byly zřetelné puchýře způsobené extrémním termálním namáháním. Když bylo vše zadokumentováno, Conrad připojil Apollo k hlavnímu dokovacímu portu na MDA. Protentokrát ale nezatáhl dokovací sondu a nedošlo tak k hermetickému spojení Apolla a Skylabu. Byla před nimi ještě hora práce.

Po krátkém odpočinku a rychlé večeři se Apollo ve 22:45 UTC odpojilo a Conrad loď navedl opět k boku stanice, aby mohl Paul Weitz provést zdánlivě jednoduchý úkon – přestřihnout onen kovový pásek, jenž bránil ve vyklopení křídla č. 1. Weitz se zapřel uvnitř kokpitu a vysunul se horní částí těla ven. Kerwin mu postupně podal tři segmenty, ze kterých Weitz sestavil 4,5 m dlouhou tyč, na jejíž konec připevnil „shepherds crook“, tedy jakýsi hák. Zatímco jej Kerwin přidržoval za nohy, Weitz s jistými obtížemi hák zachytil za zlovolný kovový pásek a pokusil se jej odtrhnout. Bez úspěchu. Pásek byl za křídlo zaklesnut natolik těsně, že se nýty na jeho povrchu zaryly do krytu křídla. Snaha o uvolnění pásku znamenala pro Pete Conrada plné ruce práce – Weitzovy pokusy přitahovaly Apollo ke stanici, kterou navíc Weitz svým páčením rozhoupával. Po marných pokusech s hákem Weitz našrouboval na vrcholek teleskopické tyče nůžky a jal se pásek stříhat. Ani nyní se mu to nedařilo. Nůžky nasedaly na pásek v nevhodném úhlu a Weitz neměl dost síly ani dostatečně velkou páku na přestřihnutí kousku kovu. Nedalo se nic dělat, posádka musela další pokusy vzdát. Po 40 minutách byla SEVA u konce. Dobrodružstvím toho dne však ještě nebyl konec.

Když Conrad přivedl Apollo k hlavnímu dokovacímu portu na MDA, západky na špici dokovací sondy transportní lodi selhaly. Ani opakované pokusy nepřivedly tři malé západky k rozumu. Zbývala poslední možnost. Astronauti už podruhé během posledních hodin dehermetizovali kokpit lodi, otevřeli poklop tunelu v přídi lodi a vrhli se do opravy dokovací sondy. Weitz posléze ještě upravil elektrické obvody v kokpitu tak, aby bylo možno obejít pojistku, zabraňující aktivaci dvanácti západek hermetického spojení. Pojistka měla zafungovat v případě, že nejsou v dokovacím konusu Skylabu zachyceny ony tři západky na konci dokovací sondy. Posádka se poté přichystala k poslednímu, pátému pokusu. Pokud to tentokrát nevyjde, letí se domů. Conrad navedl Apollo k dokovacímu portu a v momentu dotyku začal loď tryskami orientačních motorků RCS tlačit ke stanici. Současně začal zatahovat dokovací sondu. Západky by měly spustit do deseti sekund, jinak…

Po osmi sekundách se kabinou rozlehlo hlasité staccato dvanácti západek, které právě splnily svou funkci. Jejich zvuk býval astronauty přirovnáván ke střelbě z kulometu, vždy byl však vítán s ulehčením. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Skylab a Apollo byly nyní hermeticky spojeny. Po neuvěřitelně brutálním pracovním dni, trvajícím 22 hodin, se mohla posádka konečně v kabině Apolla uložit na kutě. Zítra je měl čekat další těžký den.

Druhý den mise astronauti otevřeli poklop v přechodovém tunelu velitelského modulu Apolla a odmontovali stykovací sondu. Přitom zjistili, že jedna ze tří západek ve špici sondy byla zaseklá v uzavřené poloze. Z toho pramenily včerejší potíže při dokování. Paul Weitz poté nasadil masku a připravil si detekční trubičky. Ty měly potvrdit nebo vyloučit přítomnost nebezpečných plynů v atmosféře stanice. Přestože byla atmosféra na palubě Skylabu v mezidobí mezi startem a příletem Conradoovy posádky několikrát vyměněna a proběhlo také několikeré promytí čistým dusíkem, panovaly pochyby, zda materiály, ze kterých byla vyrobena izolace nádrží v S-IVB (a která byla v OWS ponechána), neuvolňují při vysokých teplotách panujících v OWS toxické plyny, například toluen nebo oxid uhličitý.

Trubičky přiložené k ventilu, vyrovnávajícímu tlak mezi Apollem a MDA naštěstí nepotvrdily žádné nebezpečné substance v ovzduší a posádka mohla dostat povolení ke vstupu do stanice. Astronauty přivítalo horko a sucho, teplota v OWS dosahovala 54,5 °C. Nebylo možné v OWS vydržet déle než přibližně patnáct minut, takže práce astronautů byla často přerušována přestávkami, během nichž se chladili v chladnějších částech stanice nebo v kabině Apolla. Zatímco Kerwin aktivoval přístrojové vybavení ATM, Conrad s Weitzem odkonzervovávali ventilační systém a konfiguroval stanici pro přítomnost lidí. Po krátkém obědě v transportní lodi se posádka vrátila, aby provedla nejdůležitější úkon toho dne a možná i celé mise.

Conrad a Weitz připevnili kontejner s Parasolem k přechodové komůrce a Kerwin čekal s kamerou u jednoho z okének velitelského modulu Apolla, aby mohl celou proceduru snímat. Jeho kolegové začali sestavovovat jednotlivé segmenty centrální tyče Parasolu a vsunovat je do kontejneru. Zhruba kolem 22:30 UTC bylo hotovo: „slunečník“ byl na svém místě a rozvinut. Zpočátku astronautům dělaly starosti dvě z tyčí držících plachtu, jež se zcela nerozevřely, důkladné zatřesení jim však prospělo. Parasol se také rozevřel trochu nakřivo a nezakrýval tak předpokládanou plochu OWS, navíc byla plachta zvlněná. Zvlnění nakonec pomohlo vyhladit Slunce a přes ne zcela dokonalou pozici Parasolu začala po několika hodinách teplota v OWS klesat. Další den se pohybovala kolem 44 °C, aby se nakonec ustálila zhruba kolem 30 °C, což astronautům, uvyklým na dusné podnebí v Hustonu, nedělalo žádné problémy. Podle jejich hlášení se také dalo pouhým pohmatem na stěně OWS odhadnout, kam sahá plachta Parasolu – teplotní rozdíl mezi zakrytou a nezakrytou částí stěny byl znatelný.

Co bylo nejdůležitější – Skylab bylo možno natočit do původně plánované polohy, tedy horní stranou a tím pádem i komplexem ATM ke Slunci. Znamenalo to konec balancování s energetickou bilancí stanice, protože sluneční panely ATM mohly být nyní setrvale nastaveny v ideální poloze pro maximální produkci elektřiny. Pátý letový den mohly začít plánované experimenty.

Přesto současná situace neznamenala definitivní výhru. Pro misi SL-2 byl upraven letový plán tak, aby prim hrálo šetření energií. Astronauti sice začali využívat jak ATM tak EREP, ty ovšem byly, co se spotřebované energie týče, velkými otesánky. Například ATM u jednodušších pozorování „cucalo“ 750 W energie, přičemž celá produkce panelů ATM činila jen 4,5 kW. Conradovi a spol. tedy nezbývalo, než šetřit elektřinou, kde se dalo. Nepotřebné osvětlení bylo vypínáno, jídlo jedli astronauti za studena a snažili se co nejvíce urychlit vykonávání experimentů. Navzdory tomu se občas podařilo již tak těžce zkoušený energetický systém Skylabu přetížit. Při jednom pozorování pomocí komplexu EREP musel být Skylab uveden mimo ideální nastavení vzhledem ke Slunci, načež zkolabovaly čtyři palubní baterie. Oživit se posléze podařilo jen tři z nich, což znamenalo další výpadek v přísunu energie.

Bylo proto nutné co nejdříve domluvit zaseklému křídlu slunečních panelů č. 1. Tým vedený Rusty Schweickartem vypracoval v bazénu postup, který sliboval největší šanci na úspěch. 6. června si Conrad a Kerwin naposledy detailně pročetli příslušné checklisty, nacvičili si některé sekvence výstupu a 7. června před druhou ráno světového času se dvojice vydala ven ze stanice.

Nejprve Pete Conrad smontoval dohromady z jednotlivých segmentů dlouhou tyč, na jejíž konec nasadil nůžky. Potud vše připomínalo SEVA před dvěma týdny. Poté Conrad posunul pryč ze dveří a předal nůžky Joe Kerwinovi. Kerwin se zafixoval jisticím lankem za jedno z ok na plášti airlocku vedle jedné z antén. Jeho úkolem bylo nasunout čelisti nůžek na několik metrů vzdálené složené křídlo solárních panelů, přesněji na pruh kovu, který bránil jeho rozevření.

Nedařilo se mu však zajistit vlastní tělo tak, jak bylo potřeba. Jednou rukou se musel přidržovat antény a druhou rukou se zoufale snažil navést tyč s nůžkami do požadovaného místa. Teprve až když lano zkrátil na polovinu (provlékl jej okem na plášti a oba konce přicvakl ke kotvicímu prvku svého skafandru), mohl se pořádně zapřít a upevnit čelisti tam, kam bylo třeba. Conrad se teď mohl dostat přímo ke křídlu – ručkoval po tyči s nůžkami, aby mohl na jednom z otvorů krytu křídla upevnit lano se dvěma háky na konci. Druhý konec s jedním hákem byl zaklesnut za jednu z tyčí konstrukce podepírající ATM. Idea byla taková, že po přestřihnutí kovového pásku bude pravděpodobně tlumič v kloubu křídla zamrzlý (tlumič byl nutný pro zbrždění křídla při nominálním vyklopení – kdyby se křídlo vyklopilo příliš rychle, vytrhlo by se z úchytů). Conrad a Kerwin si „nahodí“ lano na ramena a pomalu se postaví na plášti stanice. To pomůže překonat odpor zamrzlého tlumiče a křídlo by se mělo vyklopit.

Conradovi se podařilo na křídle upevnit pouze jeden ze dvou háků lana, přesto to muselo stačit. Pak ještě jemně zatáhl za lano nůžek tak, aby se čelisti přitiskly k prokletému pásku. Teď mohl Kerwin vší silou zatáhnout za lanko a za pár okamžiků byl pásek vedví. Křídlo bylo konečně volné!

Poskočilo však jen o pár centimetrů, podle předpokladů byl tlumič skutečně zamrzlý. Pete si nasadil lano na rameno a totéž učinil i Joe. Na Peteovo odpočítávání se oba napřímili. Kerwin později líčil, že měl pocit, jako by zaslechnul lupnutí, což bylo samozřejmě ve vakuu nemožné. Oba v ten okamžik stáli zády ke křídlu, které se pod jejich tahem začalo otevírat. Ten pohyb byl natolik nečekaný, že oba muži v kotrmelcích odlétli od pláště stanice! Naštěstí byli oba zajištěni svými kabely, které zajišťovaly jak udržení životních podmínek, tak jistily astronauty právě pro podobný případ, proto neodlétli nijak daleko. Když se přitáhli ke stanici, naskytl se jim přesně ten pohled, ve který doufali: křídlo bylo vyklopeno na maximum, tedy 90 °, a tři panely slunečních baterií se začínaly jako harmonika roztahovat do své pracovní polohy. Vzápětí oba astronauty středisko ujistilo, že registruje zvýšený přísun energie do staničních baterií. Skylab byl definitivně zachráněn!

Na konci vycházky si Kerwin ještě mohl užít zasloužené odměny. Zatímco Conrad už balil věci do airlocku, Joe se přesunul na vrchol komplexu ATM, aby tam podle plánu provedl několik drobných úkonů a vyměnil kazety s filmy. „Cítil jsem se jako král,“ líčil později. Výlety na vršek ATM, kde astronautům nebránilo nic v širokém výhledu od horizontu k horizontu (situace nikoli nepodobná slavné scéně na přídi ve filmu Titanic), se staly jedním z nejúžasnějších zážitků všech členů posádek Skylabu.

Výstup Conrada a Kerwina trval zhruba tři a půl hodiny a podařilo se díky němu hned několik zásadních průlomů. Energetická bilance Skylabu mohla nadále počítat s téměř 7 kW navíc oproti stavu před výstupem. Znamenalo to, že místo 40 % původně plánovaného přísunu energie mohli nyní astronauti využívat 70 %. Nebylo již nutno šetřit každý watt a experimenty nemusely být oklešťovány a zkracovány kvůli omezené možnosti manévrování Skylabu vzhledem ke Slunci.

Navíc tato EVA znamenala definitivní konec obav z výstupů. Až do této chvíle se nedokázali někteří zainteresovaní zbavit nepříjemného pocitu, který v nich EVA vyvolávala od dob Cernanova tance se zubatou v roce 1966. Nyní, během třicátého amerického výstupu do prostoru (počítaje v to i lunární EVA) dokázali Conrad s Kerwinem, že astronauti dokáží nejen splnit daný program výstupu, ale nemusí se bát ani improvizace a fyzicky náročných postupů.

Další výstup se pak uskutečnil 19. června, kdy Conrad s Weitzem během půldruhahodinové EVA vyměnili kazety v komplexu ATM, sejmuli několik materiálových vzorků z exteriéru stanice a Pete Conrad nakonec ještě „domluvil“ jednomu vzdorujícímu relátku pomocí kladívka – tentokrát úspěšně (při jeho minulé misi Apollo 12 se jeho parťák Al Bean stejným způsobem pokusil spravit televizní kameru, kterou předtím nechtěně namířil do Slunce. Procedura se však tehdy nesetkala s úspěchem).

Posádka se v průběhu mise věnovala nejrůznějším experimentům v několika oblastech. Prim samozřejmě hrálo Slunce, ke konci letu se povedlo zachytit sluneční erupci – svatý grál všech slunečních pozorovatelů. Stranou nezůstávaly ani další oblasti, jako zkoumání přírodních zdrojů a pozorování zemského povrchu pomocí komplexu EREP a dalších přístrojů na palubě.

Výzkum se zabýval také sledováním stavu organismů astronautů. Přeci jen, čtyři týdny ve vesmíru – to byl světový rekord a nebylo zcela jasné, jak bude lidský organismus reagovat. Právě z tohoto důvodu byl členem posádky s označením SPT („Science Pilot – tedy pilot-vědec“) Joe Kerwin, původní profesí lékař. Vědci doufali hlavně v porozumění příčinám kosmické kinetózy. V tomto případě však ostrouhali, ani jeden ze členů posádky tímto syndromem netrpěl a s výjimkou několika epizod, kdy si astronauti „byli vědomi svého žaludku“, jejich adaptace na stav mikrogravitace proběhla téměř nepozorovaně.

Conrad a spol. prováděli také oficiální i soukromou evaluaci způsobů pohybu. Kavernózní vnitřní prostory OWS k tomu přímo vybízely. Zprvu byla od průlezu do airlocku k mřížované podlaze „horního patra“ OWS vztyčena tyč podobná skluzné tyči na hasičských stanicích, jež měla astronautům poskytovat oporu během přemisťování. Po několika dnech posádka tyč sejmula a uschovala. Volný let stanicí se pro ně stal natolik přirozeným, že nebylo třeba žádných opor. Stejně jako i obě následující posádky, Conrad, Kerwin a Weitz ke konci mise dokázali prolétnout z podlahy spodního patra OWS až do průlezu transportní lodě, aniž by se cestou něčeho dotknuli. Oblíbenou kratochvílí byl běh po vnitřním obvodu stěn po víkách schránek s jídlem. Astronauti pořádali dokonce něco jako honěnou a dováděli na obvodu OWS jako malé děti. Při jedné takové příležitosti si Conrad vykloubil prst na ruce, nicméně do Houstonu nic nehlásil. Proč taky, když je lékař přímo na palubě? Kerwin zranění rychle ošetřil a dovádění mohlo pokračovat.

Krom těchto neplánovaných fyzických aktivit měli astronauti samozřejmě také na programu aktivity plánované, zakotvené v letovém plánu a zacílené na přesně dané výstupy. Jednou ze zajímavých aktivit byl pobyt v jakémsi válci s názvem LBNP („Lower Body Negative Pressure – negativní tlak na spodní část těla“), kam se astronaut vsunul zhruba až po pás. Ve válci byl poté vytvořen podtlak a tím byl stimulován kardiovasulární systém (podobné udělátko s názvem „Čibis“ měli později k dispozici i Sověti).

Důležitým kusem vybavení byl ergometr. Přes problémy během pozemní simulace S.M.E.A.T. od něj vědci očekávali zajímavé výsledky. Jenže během používání vyvstalo hned několik problémů. Horko na palubě ztěžovalo cvičení, astronauti zatěžovali ve stavu mikrogravitace úplně jiné svalové skupiny, než při šlapání v pozemských podmínkách a hlavně – systém uchycovacích pásů bránil v průtoku krve do spodních končetin. Nakonec astronauti pásy, k velké nelibosti Storyho Musgravea – jejich konstuktéra, odřezali a vyhodili do odpadního tanku vespod OWS. Nadále se pouze uchycovali teniskami k pedálům a zapírali se hlavou o strop. Tato konfigurace pak fungovala zcela bez problémů.

Když jsme se zmínili o teniskách – ty byly velmi zajímavé právě kvůli přípravku pro uchycení nohou k různým místům stanice. Na podrážce měly tenisky jakýsi trojúheníkový přípravek. Podlahy v OWS a místa u konzolí přístrojů pak měla podobu trojúhelníkové mřížky. Pokud se chtěl astronaut fixovat, stačilo přípravek na své tenisce protlačit trojúhelníkovou mřížkou a lehce poootočit špičkou. Noha tak byla pevně fixována k danému místu (dnes se používají spíše textilní pásy a suchý zip, výhodou je zejména zanedbatelná hmotnost).

Před misí panovaly obavy ohledně zásob potravin na palubě. Horko v interiéru OWS jim teoreticky mohlo uškodit, nakonec se však ukázalo, že neutrpěly žádnou újmu. Horko se podepsalo pouze na několika prasklých tubách zubní pasty a krému na ruce a částečně ztvrdlém krému na holení. Naštěstí zbylo dost nepoškozených past a krémů na to, aby astronauti mohli vykonávat pravidelnou hygienu.

18. června, tedy něco přes tři týdny po startu, se Conrad, Kerwin a Weitz stali světovými rekordmany. Předchozí rekord v délce pobytu na orbitu držela sovětská trojice Dobrovolskij, Volkov a Pacajev. Ti vydrželi necelých čtyřiadvacet dnů na palubě Saljutu 1. Po přistání však byla jejich těla nalezena bez známek života v kabině Sojuzu 11. Záhy bylo objasněno, že za jejich skonem vězí technická závada, nicméně nikdo nepodceňoval následky stavu beztíže při dlouhodobém pobytu.

Dvacet osm dní poté, co odstartovali z Floridy, byl letový pán splněn a trojice astronautů se vydávala domů. Konzervace Skylabu i oddělení Apolla od stanice proběhlo bez potíží a Conrad provedl poslední oblet stroje, jenž jim poskytoval zázemí po čtyři týdny. Pak nastal čas zamířit domů. Ke svému velkému překvapení během brzdicího zážehu Weitz a Kerwin zjistili, že vidí pouze v našedlých odstínech a mají náznaky tunelového vidění. Že by jejich organismy nedokázaly kompenzovat přechod z 0 G na 1 G? Naštěstí přetížení během průletu atmosférou už zvládala celá trojice bezvadně. Přistání proběhlo 22. června ráno, jen kousek od čekající lodi USS Ticonderoga po 28 dnech, 49 minutách a 49 sekundách od startu.

Poprvé v historii programu Apollo měli být astronauti vyzvednuti spolu s lodí na palubu a teprve poté měli kokpit opustit. Ještě před odletem ze Skylabu Pete svým dvěma spolucestujícím kladl na srdce: „V žádném případě nás odsud nevynesou na nosítkách!“ A přesně podle toho se také trojice ze Skylabu zachovala. Lehce nejistí, přesto však na vlastních nohou jeden po druhém vylezli astronauti z Apolla na palubu „Tico (jak bylo přezdíváno USS Ticonderoga)“ a vydali se do náručí lékařů, chtivých z první ruky prozkoumat, jak se jejich tělo za onen necelý měsíc změnilo.

První posádka zanechala Skylab v mnohem lepším stavu, než v jakém se nacházel během jejich příletu. Přísun energie byl obnoven na 70 % původně plánované hodnoty, což vzhledem k naddimenzovanosti slunečních panelů bohatě stačilo pro veškeré potřeby dalších posádek. Conradova posádka také spotřebovala méně zásob vody, jídla a dalšího spotřebního materiálu, než bylo v plánu. Díky vysunutému a roztaženému slunečníku už teplota v OWS neohrožovala posádku ani citlivé zásoby. Při odletu sice Conrad, Weitz a Kerwin vizuálně zaznamenali jistý stupeň degradace plachty v důsledku intenzivního osvitu Sluncem, nicméně Marshall sail coby dlouhodobé řešení bylo připraveno v záloze a příští posádka měla její rozvinutí v letovém plánu. Hlavně však přes počáteční nutnost šetření zdroji trojice astronautů splnila velkou část úkolů své mise. Medicínské experimenty byly splněny téměř na 100 %, proběhlo zhruba 80 % plánovaných solárních pozorování, ovšem pouhých 60 % pozorování s komplexem EREP, jenž byl ohledně elektřiny poměrně „nenasytný“. I tak za dobu trvání letu muži mimo jiné pořídili pomocí komplexu ATM 29 000 fotografií Slunce a natočili 14 kilometrů magnetických pásů zemského povrchu komplexem EREP.

Z trojčlenné posádky se do vesmíru znovu podíval už jen P. J. Weitz. V dubnu 1983 velel inaugurační misi raketoplánu Challenger STS-6. Joe Kerwin ani Pete Conrad už nahoru nikdy nezamířili. Pro Conrada byl pobyt na Skylabu už čtvrtou misí a současně druhou, během které překonal vytrvalostní rekord v pobytu na oběžné dráze. To nebylo špatné skóre pro muže, který byl kdysi vyřazen z prvního výběru pro projekt Mercury s notickou „nevhodný pro dlouhodobé lety“!

Barvitý chlapík malé postavy se v průběhu své kariéry mimo jiné stal třetím člověkem, sestoupivším na povrch Měsíce, přesto však lunární misi Apolla 12 nevnímal jako vrchol své kariéry. Oním vrcholem pro něj byla právě oprava pochroumané stanice. Svým způsobem by se dalo říci, že Pete Conrad, Joe Kerwin a Paul Weitz zachránili čest a pověst NASA.

Stanice, o kterou se v minulých dnech, měsících a letech tolik bojovalo, zatím tiše dál létala okolo Země. Tlak na palubě byl snížen z 345 hPa na 137 hPa, zejména kvůli snížení rosného bodu a tím pádem zabránění kondenzaci vodních par na vnitřních stěnách stanice. Operátoři ze Země dálkově ovládali sestavu ATM a dohlíželi na to, aby byl Skylab v co nejlepší kondici. Některé věci se však ze Země opravit nedaly. Když se po 36 dnech samoty konečně ke stanici začala blížit jasná hvězda, ze které se vyklubalo Apollo s druhou posádkou, byl skoro nejvyšší čas. Novou směnu na Skylabu čekala spousta práce…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab1-Patch.png
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/skylab-2_launch.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab2/html/sl2-04-265.html (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:40_Years_Ago,_Skylab_Paved_Way_for_International_Space_Station.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/1/10076111.jpg (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab_2_Conrad_using_bicycle_ergometer_2.jpg
sbírka autora
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab2/html/s73-29141.html (kredit: NASA)
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab2/html/s73-24303.html (kredit: NASA)