Tento článek začne trochu netradičně – malým pohledem do fungování redakce našeho blogu. Někdy se nové seriály rodí dlouhé týdny – promýšlí se, jak je nejlépe pojmout a z jakých zdrojů čerpat, jindy zase stačí dobrý námět a nápad na seriál vykvete prakticky sám. Právě druhý případ nastal u článku, který právě čtete. Oficiálně jde o první díl nepravidelného seriálu, který si klade za úkol přinášet trochu detailnější technické informace o nově vypuštěných kosmických sondách. Všechno to začalo tím, že portál spaceflight101.com vydal sérii čtyř článků, ve kterých důkladně rozebírá technické aspekty sondy TGO a pouzdra EDM, tedy dvou součástí mise ExoMars 2016. Při pohledu na tyto články jsme si řekli, že by byl hřích nepřeložit je do češtiny a neumožnit k nim našim čtenářům přístup.

Zrodil se tak nápad na založení seriálu. Nebudeme se v něm zaměřovat pouze na projekt ExoMars, ale i na jiné sondy, které budou zrovna startovat. Svým způsobem bychom za „nultý“ díl mohli považovat článek o přístrojovém vybavení satelitu Jason-3. Dnes tedy přichází první díl, ve kterém se podíváme na technické řešení evropské sondy TGO, kterou v pondělí vynesla raketa Proton-M k Marsu. V dalších dílech se můžete těšit na popis vědeckých přístrojů na této sondě, na technické řešení pouzdra EDM i na vědecké přístroje na něm.

Jak již asi víte, TGO je zkratka z názvu Trace Gas Orbiter – úkolem sondy je po dobu několik let zkoumat z oběžné dráhy složení marsovské atmosféry s hlavním důrazem na přítomnost látek obsažených ve stopovém množství. Především jde o detekci metanu, u kterého se již zjistilo, že jeho koncentrace kolísají jak v čase, tak i prostoru – skoro jako kdyby byl tento plyn nějakými procesy produkován a následně téměř beze stopy mizí. Sondu TGO postavila firma Thales Alenia Space a na její palubě najdeme 4 vědecké přístroje, které si představíme v příštím článku. Dva jsou čistě evropské a další dva vznikly ve spolupráci s Ruskem.

Samotná sonda má tvar kvádru, jehož interiér je vyztužen centrálním dutým válcem o průměru 119 centimetrů. Při startu měřila sonda 3,2 x 2 x 2 metry a vážila 4 332 kilogramů – z toho 112 kilogramů připadalo na vědecké přístroje a 600 kilogramů vážil přistávací modul Schiaparelli (EDM), který se od sondy oddělí tři dny před příletem k Marsu a který si představíme v příštích článcích.

Ale zpět k sondě TGO. Její středový válec tvoří páteř sondy a slouží k rozložení zátěže především při startu. Kromě toho se na tento dutý válec připojuje lander EDM, který je umístěný na horní straně sondy. Do středové roury jsou také uloženy nádrže sondy – je tak zajištěno, že i při jejich postupném vyprazdňování zůstane těžiště sondy na stejném místě.

Elektrický systém

O dodávky elektřiny se stará dvojice solárních panelů, které po rozložení ve vesmíru dosahují rozpětí 17,5 metru. Každý solární panel se skládá ze dvou polí galium-arsenových článků o rozměrech 312 x 174 cm – po rozložení tak má každý panel délku 7,9 metru. Průměrně by měly panely dodávat 2 000 W do systému PCU (Power Conditioning Unit), který kontroluje dodávky energie i stav baterií.

Každý solární panel má vlastní systém Solar Array Drive Mechanism (SADM), který zodpovídá za otáčení panelu vůči Slunci, kdykoliv je to možné. Systém PCU obsluhuje devět oddělených a redundantních elektrických větví, což zajišťuje maximální flexibilitu a odolnost celého systému. PCU zásobuje energií přímo pohonný systém Propulsion Control and Drive Unit, oddělené vedení vede k hlavnímu řídícímu systému Spacecraft Management Unit a k systému pro udržování orientace Attitude Determination and Control System.

Zbývající elektrické větve dodávají energii vědeckým přístrojům, systému Payload Data Handling Unit (PDHU), která zpracovává data, systému UHF Electra Radios, který má na starost komunikaci, systému tepelné kontroly Thermal Control System. Jedna z linek napájí také pyrotechnickou sestavu, která bude mít na starosti oddělení pouzdra EDM a ještě předtím bude zajišťovat nabíjení jeho baterií při přeletové fázi. Sonda TGO disponuje dvojicí nabíjecích lithium-iontových akumulátorů s celkovou kapacitou 5100 Wh, které budou zajišťovat dodávku energie při průletu nad noční stranou Marsu.

Tepelné hospodaření sondy spočívá v kombinaci aktivní systému tepelné kontroly a pasivních systémů. Pasivními systémy se rozumí pokrytí sondy izolační fólií a několika vrstvami ochranné látky, které mají udržet důležité systémy při optimální teplotě. Aktivní část se skládá ze série termistorů, které dodávají informace o aktuální teplotě v různých částech sondy do hlavní řídící jednotky Spacecraft Management Unit. Ta pak zapíná či vypíná palubní topidla, která udržují vhodné podmínky.

Pohonný systém

Sonda TGO disponuje hlavním pohonným systémem a systémem pro udržování orientace a stabilizaci. Hlavní systém je tvořen jedním motorem S-400-15, který se bude používat pro velké manévry (například vstup na oběžnou dráhu a podobně). Kromě toho na sondě najdeme dva svazky deseti malých trysek pro drobné manévrování, změny orientace a lehké úpravy oběžné dráhy.

Všechny trysky spalují monometylhydrazin smíchaný s okysličovadlem v podobě oxidu dusičitého. Ty se skladují ve dvou válcovitých nádržích, které jsou uloženy nad sebou v již zmíněné centrální rouře sondy. Každá nádrž pojme 1207 litrů a když TGO startovala, měla na své palubě 1000 kilogramů paliva a 1500 kg okysličovadla. Vně centrálního válce najdeme dvě nádrže s heliem. Tento plyn je natlakován na 310 barů a slouží k tlakování nádrží.

Celý tlakovací systém se skládá z několika pyrotechnických ventilů, filtrů, kontrolních ventilů, regulátorů tlaku, tlakových převodníků, které zajišťují, že se helium dostane do nádrží při správném tlaku. Přímo pod heliovými nádržemi je umístěn systém pyro ventilů se čtyřmi větvemi, přičemž tři z nich se mohou otevírat a zavírat aktivováním příslušných ventilů pro znovunatlakování pohonného systému.

Toto znovunatlakování se tedy může provést třikrát za celou misi. Čtvrtý okruh se může použít pro nevratné natlakování systému. Tento systém se používá pro oddělení tlakování mezi zážehy hlavního motoru za účelem minimalizace času, kdy je systém pod velkým tlakem, což by mohlo vést k únikům.

Tlakovací médium poté projde přes filtry, dvouúrovňové regulátory tlaku v redundantním zapojení a následně je rozvod s heliem rozdělen do dvou segmentů – první vede do nádrže s monometylhydrazinem a druhý do nádrže s oxidem dusičitým. Každá z těchto spojnic disponuje dvojicí kontrolních ventilů, západkovým ventilem, pyrotechnickým bezpečnostním ventilem a převodníkem tlaku.

Palivo a okysličovadlo opouští nádrže a míří k trysce hlavního motoru, nebo k malým tryskám. Ty jsou napojeny na dva samostatné okruhy, ve kterých jsou hnací ventily kvůli izolaci a tlakové senzory, které kontrolují tlak v systému. Každá tryska systému Reaction Control Thrusters má záložní ventily pro přívod paliva, přičemž přívodní potrubí k hlavnímu motoru je vybaveno dvojicí západkových ventilů, izolačních ventilů a palivových filtrů.

Jak jsme již napsali o několik řádků výše – sonda TGO disponuje dvěma svazky deseti trysek systému Reaction Control Thrusters. Každý z těchto svazků se skládá z trysek, které jsou orientované různými směry, což umožňuje celému systému pohybovat sondou ve třech osách. Trysky jsou podle své orientace sdruženy do sad. Sada A  se skládá ze 4 trysek na straně -X-, které nejsou skloněné vůči ose a používají se pro manévry spojené se změnou rychlosti a pro rotaci kolem os Y a Z. Sada B disponuje 4+4 tryskami orientovanými v úhlu 70°, které zajistí rotaci sondy a otáčení kolem osy Z. Sada C se použije pro silovou kompenzaci a skládá se ze 2+2 trysek umístěných v opačných rozích na straně -X, přičemž jsou otočeny o 60° vůči +X.

Trysky S-10-18 vznikly ve společnosti Airbus Defense and Space. Skládají se ze spalovací komory z platinové slitiny a z trysky, které zvládá teploty až 1500°C. Trysky mohou operovat v rozmezí tahu 6 – 12,5 N. Při nominálním tahu 10 N mají specifický impuls 291 sekund. Tlak přiváděného paliva je 10 – 23 barů (nejčastěji se počítá s 11 barů) a ve spalovací komoře dosahuje tlak 9 barů.

Motor za běžného stavu spotřebuje 3,5 gramu paliva / sekundu při směšovacím poměru 1,2 až 2,1 (optimálně se bude používat 1,65). Korekční trysky mají průměr hrdla 2,85 mm, zatímco hlavní motor má trysku s hrdlem o průměru 35 mm a expanzním poměrem 150. U korekčních trysek je plánovaná životnost 70 hodin hoření a měly by zvládnout milion operačních cyklů.

Hlavní motor S400-15 vyrobila také společnost Airbus Defense and Space se speciálním důrazem na dlouhé, ale samostatné zážehy, stejně tak se zohledňoval i vysoký celkový čas hoření. Hlavní motor tak poskytuje tah 424 N při specifickém impulsu 330 sekund.

Systém udržování polohy a orientace

Tento systém se skládá z dvojice sledovačů hvězd, dvou slunečních senzorů, dvou inerciálních měřících jednotek  pro určení orientace a čtyř gyroskopů plus systému trysek Reaction Control Thrusters, který jsme si popsali výše.  Dva sledovače hvězd se širokým zorným polem se používají ke snímkování nebe a nasbíraná data analyzuje software, který pomocí speciálních algoritmů porovnává vyfocené rozložení hvězd s katalogem jejich pozic, díky čemuž může přesně určit orientaci sondy v prostoru. Sledovače hvězd jsou připojeny datovou sběrnicí 1553  k řídícímu systému sondy.

Sledovače mají zorné pole 20° x 20° a mohou sledovat až 15 hvězd. Software je schopen vypočítat na základě získaných dat orientaci za méně než deset sekund. Každý sledovač hvězd váží 2,6 kilogramu. Celý systém dosahuje ve dvou osách přesnosti 8,3 obloukové vteřiny a ve třetí ose je přesnost jen o trochu horší – 11 obloukových vteřin.

Dva sluneční senzory slouží sondě k přesnému určení polohy Slunce, aby věděla, kterým směrem má otočit své solární panely – třeba při přechodu do bezpečnostního režimu. Každý z těchto senzorů váží lehce přes 200 gramů a měří 12 x 13 x 3 centimetry. Šířka zorného pole je +/- 35° v ose x a +/- 65° v ose y. Senzory dosahují přesnosti s odchylkou +/- 2°, což je pro určení polohy Slunce dostačující. Aby nebyly senzory ohroženy slunečním zářením, disponují ochranným sklem a navíc jsou vybaveny detektory s vyšší odolností proti radiaci.

Kromě výše popsaných optických senzorů najdeme na sondě TGO také dvě inerciální měřící jednotky. Ty kromě jiného měří třeba pohyby sondy ve všech osách, nebo akceleraci při zážezích motorů. Každá IMU (Inertial Measurement Unit) sestává ze tříosého laserového gyro-prstence a tříosého akcelerometru. Základní princip můžeme popsat takto – laserové paprsky mířící proti sobě mají různé frekvence, přičemž rozdíl závisí na rychlosti rotace.

Udržování orientace okolo tří os má na starosti sada čtyř gyroskopů Reaction Wheel Assembly. V nich se roztáčí setrvačník pomocí elektromotorů na stejnosměrný proud. Při zrychlení rotace se tělo sondy otočí v ose, kterou gyroskop ovládá na opačnou stranu. jelikož se setrvačníky musí čas od času zastavit, sonda potřebuje i výše popsané trysky pro udržování orientace.

Použité gyroskopy disponují momentem hybnosti 23 Nms při 7500 otáčkách za minutu. Setrvačníky mají průměr 35 centimetrů a  jsou silné 12 centimetrů, přičemž jejich váha je cca. 5 kilogramů. Elektromotory, které je roztáčí jsou přímo napojeny na řídící počítač sondy, konkrétně na jeho systém Propulsion Control and Drive Unit (PCDU). V ní se setkávají informace jak z výše popsaných systémů, které  udržují orientaci, tak i z hlavního řídícího systému SMU (Spacecraft Management Unit). Na základě aktuálních podmínek pak vydává rozhodnutí o provedení některých stabilizačních opatření.

Stejně tak rozhoduje i o aktivaci různých předpřipravených programů udržování orientace, které si nyní popíšeme.

• Sun Acquisition Mode (SAM): Tento režim využívá pouze data ze slunečních senzorů a inerciálních měřících jednotek. Na jejich základě vypočítává polohu  vůči Slunci a používá systém kontrolních trysek pro nasměřování vůči naší hvězdě. Tento režim se použil okamžitě po oddělení sondy od horního stupně a také se použije ve chvíli, kdy sonda přejde do bezpečnostního režimu (doufejme, že to nebude potřeba). Při aktivaci režimu SAM je možné aktivovat stabilizaci sondy okolo osy Z. Při přeletech ve stínu mohou řízení převzít gyroskopy.
• Nominal Mode using Propulsion (NOMP): V tomto režimu sonda využívá sledovačů hvězd, inerciálních měřících jednotek a kontrolních trysek pro udržování stabilizace ve třech osách. Program umožňuje udržovat danou orientaci – například při dočasné ztrátě dat ze sledovačů hvězd. Tento režim se použije i při orientaci sondy vůči Zemi při náběhu z bezpečnostního režimu a také ve chvílích, kdy je nutná velmi důkladná kontrola – třeba při oddělování EDM.
• Nominal Mode using Reaction Wheels (NOMR): Tento režim poskytuje jemné ovládání polohy ve třech osách s pomocí palubních gyroskopů. NOMR se bude používat při vědecké fázi a také při některých fázích brzdění o atmosféru. I při tomto režimu je možné autonomně odpojit ovládání gyroskopů.
• Orbit Control Mode (OCM): Teto režim je plánován pro manévry, které využívají hlavní motor, nebo korekční trysky. Při tomto nastavení mají hlavní slovo akcelerometry, protože je potřeba důkladně kontrolovat změnu rychlosti. Kromě toho se používají i gyroskopy a sledovače hvězd pro určování orientace a pro změny polohy jsou připraveny korekční trysky. Zastavení zážehu může být předem nastaveno buďto na přesný čas, nebo na údaje z akcelerometrů.
• Aerobraking Mode (EBM): Režim používaný ve chvílích, kdy bude sonda provádět aerobraking, tedy brzdění o atmosféru za účelem změny oběžné dráhy. V tomto případě budou hlavní roli hrát údaje z inerciálních měřících jednotek a pro korekce se použijí malé trysky.

Systém řízení a nakládání s daty

Celý systém nazývaný Command and Data Handling System se dělí do dvou základních směrů. První z nich se stará o zpracování dat, která souvisí s obecným provozem sondy TGO, druhý je pak speciálně zaměřený na datové výstupy z palubního vybavení, tedy vědeckých přístrojů. Pomyslným mozkem celé sondy je systém SMU (Spacecraft Management Unit), do kterého se sbíhají všechna datová rozhraní z různých palubních subsystémů. SMU zodpovídá za vydávání pokynů k vykonávání všech úkolů, které sonda provádí – samozřejmě v návaznosti na úkoly zaslané ze Země. SMU má na starosti, aby všechny úkoly a manévry proběhly ve správný čas, aby všechny systémy pracovaly správně a aby se data dostala na zemi – a to jak data vědecká, tak i provozní o stavu sondy, tedy telemetrie. SMU je redundantní počítač, který se skládá z několika sektorů, z nichž každý má na starosti určitou oblast. Redundance je zajištěna tím, že každý sektor je zdvojený.

Celý systém SMU se skládá z centrálního procesoru a několika karet, které se starají o vstupy / výstupy dat. Dále tu najdeme řídící jednotky datových sběrnic 1553, palubní časovače, zkušební datové linky, řídící jednotky elektrických sběrnic, systémy detekce chyb, telemetrické enkodéry, pokynové enkodéry a dekodéry, paměťové moduly a mnoho dalších komponentů.

SMU zodpovídá za obdržení pokynů ze Země, jejich dekódování a zpracování, dále generování údajů pro přenosy telemetrie, kódování a modulace signálu, synchronizace časovačů, správa datových úložišť, nebo monitorování a kontrola palubního vybavení. Systém SMU navíc posílá pokyny systémům SADM (naklánění solárních panelů), PCU (kontrola množství energie), PDHU (zpracování dat), nebo pohonnému a kontrolnímu systému. SMU má na starosti i správu časové osy cleé mise – stručně řečeno provádí pokyny s přesně daným časem, což vyžaduje přesnou synchronizaci všech systémů se Zemí.

Systém SMU ovládá palubní systémy ve všech fázích letu – od startu, přes přeletovou fázi v meziplanetárním prostoru, vstup na oběžnou dráhu, aerobraking a hlavní vědecké operace. Každá z těchto fází vyžaduje trochu od SMU trochu jiné systémy řízení. S tím souvisí i ochrana systému, který při obdržení pokynu vždy automaticky zkontroluje, zda jede o platný pokyn, který přísluší k aktuální fázi mise.

Na palubě sondy TGO funguje autonomní systém detekce chyb, který dokáže objevit problém, izolovat poškozenou oblast a přepnout na záložní systém. Pokud tedy dojde k nějakému náhlému výpadku, systém se postará o přepnutí na zálohu, takže všechny systému budou pokračovat v práci bez přerušení. V počítači SMU běží programy, které kontrolují řízení a navigaci sondy, nebo se starají o tepelné hospodaření. I tyto programy dokáží přepínat mezi různými verzemi pro různé fáze mise. Tohle bude důležité třeba po oddělení EDM, kdy se výrazně změní hmotnostní charakteristiky celé sondy.

Systém pro práci s daty PDHU (Payload Data Handling Unit) je propojen s pěti přístroji na sondě a dvěma rádii Electra UHF (viz dále) přes sběrnice 1553 pro přenos pokynů a sběr telemetrických dat. Kromě toho se používá vysokorychlostní sběrnice SpaceWire pro přenos vědeckých dat. Pro spojení PDHU a Electra UHF se používá také LVDS, samotná PDHU komunikuje s hlavním systémem SMU přes sběrnice 1553, SpaceWire a další linky.

Hlavním úkolem PDHU je sběr dat z palubních vědeckých přístrojů a přes Electra UHF i z modulu EDM a jednou třeba i z roveru. Kromě toho v něm najdeme úložiště o kapacitě 128-Gbit. PDHU také bude ukládat data obdržená ze Země určená pro budoucí vozítko – opět přes Electra UHF rádio. Je samozřejmé, že se zde uloží i balíčky, které pošle lander EDM i budoucí rover, včetně dat ze samotných přístrojů na sondě předtím, než se odešlou na Zemi.

Komunikace

Sonda TGO kombinuje vysokorychlostní komunikační systém s všesměrovou, nízkoziskovou komunikací, která bude udržovat obousměrné spojení se Zemí, přenos vědeckých i technických údajů na Zemi a pokynů i úkolů směrem opačným. Sonda disponuje vysokoziskovou parabolickou anténou o průměru 2,2 metru, která pracuje v pásmu X. Pro jistotu je zde i záložní systém transpondérů, přepínačů a 65 wattových zesilovačů. Tři nízkoziskové antény jsou napojeny na stejné systémy v pásmu X a mají zachycovat málo častá vysílání. Podle plánu by měla sonda TGO posílat v reálném čase telemetrické údaje hlavně během kritických fází mise. Za běžného provozu se budou data ukládat do palubní paměti a k jejich odeslání dojde v předem naplánovaných komunikačních oknech.

Electra UHF

Dvojice rádií Electra UHF pochází od NASA a slouží jako komunikační terminál na oběžné dráze. Stručně řečeno zajišťují přenos dat mezi Zemí a americkými (zatím) i evropskými (v budoucnu) rovery na povrchu Marsu. Systém Electra se používal už na minulých misích u Marsu a v průběhu let se stal standardem pro přenos dat z vozítek na povrchu planety.

Celý terminál Electra se skládá z dvouvláknového UHF transceiveru, duálního vláknového ultrastabilního oscilátoru pro přesnou navigaci a určení místa na povrchu a nízkoziskové UHF antény, která bude mířit k Marsu. Srdce tohoto systému se nazývá EUT (Electra UHF Transceiver). Je to plně překonfigurovatelný transceiver, který pracuje v rozmezí 390 – 450 MHz. EUT se skládá ze čtyř platforem, které tvoří základ modulárního designu – každá platforma má jiné úkoly.

• Filtrovací a přepínací jednotka
• Přijímač /modulátor
• Baseband procesor (zpracovává signál a umožňuje komunikaci v reálném čase.)
• Zesilovač

Oscilátory poskytnou stabilní frekvenční referenci  pro EUT a SDST (Small Deep Space Transponder), tedy malé transpondéry pro použití v hlubokém vesmíru. Kromě toho poskytuje stabilní časovou referenci, která se může použít při synchronizaci palubních systémů, což je nutný krok před prováděním úkolů, které mají přesně daný časový harmonogram. Samotná anténa je odvozena z minulých letových modelů a její typ se označuje jako quadrafillar helix.

Electra měří 17 x 22 x 14 centimetrů, váží 4,9 kilogramu a je uložena v hořčíkové skříni potažené zlatem. Tepelná kontrola se provádí pomocí odnímání tepla na spodní platformě celé jednotky. Jakmile sonda vletí do oblasti, ze které je výhled na rover na povrchu, jednoty Electra na obou strojích naváží komunikační spojení. Podle očekávané geometrie konkrétního přeletu monitoruje Electra na orbiteru sílu signálu a zajišťuje přenos dat s různými charakteristikami signálu podle toho, jak daleko se obě tělesa nachází. Samotná přenosová rychlost mezi TGO a povrchem Marsu kolísá od nejhoršího 1kb/s až po 2 048 kb/s při optimálních podmínkách.

Údaje, které Electra zachytí se uloží do palubní paměti a pošlou se na zemi pomocí výše popsané antény v pásmu X. Tento sytém umožňuje vozítkům na povrchu Marsu přenášet velké objemy dat včetně těch vědeckých, ať už jde o fotky, nebo telemetrii, které by nebylo možné poslat přes jejich vlastní komunikační jednotky pro přímé spojení se Zemí. Ty by totiž dosáhly pouze zlomkové rychlosti ve srovnání s přenosem na sondu na oběžné dráze. Jelikož bude sonda TGO obíhat na nízké oběžné dráze, bude se jednat o ideální prostředek pro sběr dat z roverů. Malá vzdálenost totiž vyhovuje použitému pásmu UHF.

První díl našeho seriálu Pohled pod kůži končí a doufám, že se Vám líbil. Považuji za důležité upozornit, že při překladu anglického originálu jsem narazil na několik odborných pasáží, se kterými jsem si příliš nevěděl rady a překlad tak vznikal za pomoci vyhledávání různých odborných termínů na internetu. Nedopatřením jsem se tak mohl dopustit špatného, nebo nepřesného překladu některých pasáží. Pokud k tomu došlo, pak se omlouvám a samozřejmě ocením zpětnou vazbu od čtenářů, kteří jsou v technických oborech zběhlejší – případné chyby v překladu pochopitelně po jejich upozornění opravím.

Zdroje informací:
http://spaceflight101.com/

Zdroje obrázků:
http://spaceflight101.com/…/sites/79/2016/03/ExoMars_Trace_Gas_Orbiter-1.jpg
http://spaceflight101.com/…/sites/79/2016/03/20140204_OHB_ExoMars_Doku_109_f840-1.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/TGO-FBD.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/Trace_Gas_Orbiter.jpg
http://spaceflight101.com/…TGO_core_module_integration_TAS_Nov2014_6_1000.jpg
http://spaceflight101.com/…/sites/79/2016/03/20140204_OHB_ExoMars_Doku_109_f840-2.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/TGO-Prop.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/TGO-PyroIsol.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/TGO-RCT.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/TGO-RCTcluster.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/TGO-ME.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/STT.jpg
http://spaceflight101.com/…/sites/79/2016/03/CSS-objectives2_hres.jpg
http://spaceflight101.com/…/sites/79/2016/03/space-wheel-RDR_690x364.jpg
http://spaceflight101.com/…/Trace_Gas_Orbiter_with_Schiaparelli_white_background.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/SMU-12.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/SMU-1.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/Avionics.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/HGA.jpg
http://spaceflight101.com/…/sites/79/2016/03/TGO_Electra_radios.jpg
http://spaceflight101.com/exomars/wp-content/uploads/sites/79/2016/03/7140541_orig.jpg