Ne všechny rakety jsou ohromné a tomu odpovídá i zázemí, které potřebují. Pro malé rakety – třeba i suborbitální, teď svítá nová naděje – na Kennedyho vesmírném středisku vzniká projekt rampy 39C, která bude určená pro různé typy malých raket. její hlavní výhodou bude flexibilita, díky které bude moci obsloužit různé typy nosičů – ať už půjde o ty, které potřebují pohyblivou startovní plošinu, nebo o rakety, které startují z téměř čisté rampy. V tomto článku Vám přinášíme video s animací, která ukazuje, jak by to již brzy mohlo na Kennedyho středisku vypadat.
Zdroje obrázků:
http://spacecoastdaily.com/…Small-Class-Rockets-at-Kennedy-Space-Center-580.jpg
při čtení článku a sledování videa mě napadlo: „small is beautifull“ 🙂
Neviem prečo ale mám také tušenie že nasa chce do budúcna vypúšťať na vlastnom superľahkom nosiči cubesaty 🙂
Mě to Samo na cubesaty přijde předimenzované. Mimo to jsou minimálně dva projekty řešící start mininosiče pro tenhle účel z letadla. Pro náklady v jednotkách Kg mi to přijde elegantnější řešení. Ačkoli napadá mě, že různá hejna cubesatů, ala QB50 by tak startovat mohla. Snad takových bude do budoucna víc, cubesatová technologie k tomu vybízí, a spekuluje se o tom už dlouho.
Zdravim,
mel bych dva dotazy:
1. K cmu se dnes vyuzivaji suborbitalni lety (pokud neberu pokusy o turisticke lety). Da se urcit pomer mezi orbitalnimi a suborbitalnimi lety. Klidne by oko.
2. Pri dnesni technologii, je levnejsi udelat a vypustit dva nosice pro 250Kg nebo jeden pro 500kg (zase jde mi o princip ne konkretni cisla). Podle me pokud by jsme nakreslili graf kde na X bude nosnost nosice a na Y cena za kilogram tak dostaneme neco jako obracenou gausovu krivku. Tedy oboum extremum (lehkym a tezkym nosicum) bude stoupat nakladovost. Milim se?
Možná nejlepší bude, pokud Vám dám odkaz na wikipedii, kde je seznam všech startů raket za rok 2014. Suborbitálních je (pokud mi správně funguje vyhledávání) 71 a orbitálních bylo 92 včetně dvou nehod. K čemu se takové rakety používají – někdy je jednodušší (a hlavně levnější) dostat měřící přístroj na suborbitální dráze dostatečně vysoko, on změří určité hodnoty a je hotov – v některých případech není potřeba stavět satelit. Ten sice poskytuje měření po delší dobu, ale zase je dražší.
Myslím si, že u Vámi uvedeného příkladu je levnější postavit dva nosiče s nižší nosností, než jednu vlekou. Poměr náročnosti systémů a nosnosti totiž neroste lineárně.
V současnosti bude určitě levnější jeden nosič pro 500 kg. Suborbitální lety se používají především na sondážních raketách.
S tou výhodností většího nosiče bych si zase až tak jistý nebyl. Ale nevycházím z žádných analýz, nebo čísel. Jen ze svého vlastního dojmu.
Sondážní rakety obecně se používají v obtížně dostupných výškách kam už nemohou balóny ani družice. O těchto vrstvách atmosféry zatím máme jen kusé představy. Dále se používají ke krátkodobým pozorováním zejména Slunce v oboru ultrafialového a rentgenového záření. Další časté účely jsou biologické experimenty a krátkodobé testy materiálů i konstrukčních celků v podmínkách blížících se kosmickému letu. Výhodou bývá často možnost operativních úprav experimentu pro další start, což orbitální technologie neumožňuje.
Pokud jde o cenu za náklad v závislosti na velikosti nosiče, myslím že ta obrácená gausovo křivka není úplně nesmyslná myšlenka, ale nejsem si jist zda v oboru už je dostatek materiálu na takovou analýzu. Prostě nemáme tolik srovnatelných nosičů. U starších typů je ze spousty důvodů všechno jinak, roli hraje také počet startů, konstrukce nosiče a jiné. Nicméně, mohu-li si dovolit osobní spekulaci, tak odhaduji, že zlom bude někde mezi těmi 500 Kg a 1-2 tunami nosnosti. Ukazuje mi na to Japonka Epsilon a Evropanka Vega.
Z čeho ty rampy stavějí, že vydrží opakovaně žár raketového motoru? Díky.
Přesné složení neznáme, ale bývají to nějaké odolné železobetony. Tipoval bych, že beton samotný bude mít nějaké zpevňující příměsi. Je ale pravda, že po každém startu je potřeba rampu trochu „uklidit“, což s sebou obnáší i opravy poškozených částí.
Spíše bych tipoval nějaký speciální žárobeton s izolační vrstvou. Železo by asi nebylo zrovna ideální z hlediska tepelné roztažnosti (tu mimochodem ani žárobeton také nemá zrovna malou).
Jinak ty příměsi:
„Teplotní odolnost žárobetonu lze ještě zvýšit přidáním jemného cihlářského prachu, šamotového prachu, elektrárenského popílku, jemně mletého chromitu anebo jemně mleté vysokopecní strusky.“
“ U všech žárobetonů je nutné počítat s poklesem pevnosti po vystavení vysokým teplotám … nejnižší pokles pevnosti mají žárobetony pojené vodním sklem.“
A obecně si myslím, že na nejexponovanějších místech bude nějaký např. šamotový nátěr (s příměsí grafitu nebo pod.) na jedno použití, protože doba expozice těchto míst nebude až tak dlouhá – což je asi nejlepší zpráva pro rampu..
zdroje:
http://www.mct.cz/soubor/zarobeton/
skripta ze školy od J. Rybové
a trochu vlastního domýšlení
Díky za doplnění a upřesnění!