V roce 1963 šokoval Sovětský svaz celý svět svým novým kosmickým spektáklem. 16. června se za brány atmosféry vydala první žena. SSSR tak chtěl dokázat svou pokrokovost ve věci rovnosti pohlaví a současně i fakt, že do vesmíru se člověk může propracovat i ze skromných poměrů. Dokonce nemusí být ani pilotem! Mise Valentiny Těreškové však byla provázena mnohými problémy a po jejím skončení si prý Sergej Koroljov ulevil zhruba ve smyslu: „S ženskými už nechci mít nic společného!“ O tom, že vše bylo pouze cirkusem, zaměřeným na světové mínění, svědčí i fakt, že další ženou na palubě sovětské lodi byla až po devatenácti letech Světlana Savickaja. Na druhé straně oceánu v roce 1960 podstoupila skupina žen stejné testy jako jejich mužští protějšci, známí coby Mercury 7. Přestože třináct adeptek testy zvládlo s výbornými výsledky, o jejich cestě do vesmíru nemohlo být v té době ani řeči. Amerika si na svou ženu musela ještě nějakou dobu počkat. Až do 18. června 1983, kdy se téměř na den přesně dvacet let po letu první ženy do vesmíru vydala tam nahoru i první Američanka. Otevřela tak cestu svým kolegyním, které v jejích šlépějích kráčejí dodnes…

Sally Ride – Plachá celebrita (1/2)

První Američanka ve vesmíru; první Američanka; která letěla do vesmíru dvakrát; první osoba s přiznanou nestandardní sexuální orientací ve vesmíru; jediná osoba, která zasedala ve vyšetřovací komisi po havárii Challengeru i Columbie. Stačilo však tak málo, aby místo toho životopis Sally Ride obsahoval milníky typu: kapitánka Fed Cupového družstva, účastnice olympiády, vítězka Wimbledonu, tenisová šampionka. Někdy je osud velmi nevyzpytatelný, výjimkou nebyla ani Sally Kristen Ride…
Sally se narodila 26. května 1951 v kalifornském Encinu rodičům, kteří paradoxně neměli vůbec nic společného s vědou ani technikou. Tatínek Dale byl profesorem politických věd na Santa Monica Community College a maminka Carol zase personalistkou. Přesto odmalička podporovali malou Sally ve snaze pochopit zákonitosti světa okolo. Podle svých slov trávila dětství se sadou chemických pokusů pro děti a malým teleskopem. Už od útlého věku byla osůbkou, která věděla co chce a snažila se toho dosáhnout. „Jejím prvním slovem bylo ‚ne‘“, vzpomínala její maminka. Sally byla odmalička tvrdohlavá a občas lehce nezvladatelná. K formování její osobnosti přispěla i roční cesta po Evropě, kterou spolu s rodiči a mladší sestrou absolvovala v roce 1960.

Velmi záhy začal malou Sally zajímat i sport a právě na cestě po Evropě poprvé zkusila vzít do ruky tenisovou raketu. Okamžitě bylo jasné, že Sally je přirozeným talentem. Pokud některý z dospěláků udělal tu chybu, že s ní vstoupil na kurt, rychle si uvědomil, že to nebyl nejlepší nápad. V lepším případě se bezmocně díval, jak nechytatelný míček od Sally prosvištěl fantastickou rychlostí těsně k čáře. A pokud měla mladičká tenisová naděje potměšilou náladu, nastal horší případ: její protihráč si užil dokonale přesných ran míčkem do čela…
Během krátké doby se Sally ocitla mezi dvacítkou nejlepších hráček Kalifornie ve své kategorii. Její schopnosti jí přinesly možnost studovat prestižní školu Westlake School for Girls, kde získala sportovní stipendium. Během studia byla kapitánkou tamního tenisového družstva. Ovšem už v té době byla pohlcena přírodními vědami. Po absolvování střední školy v roce 1968 se přihlásila na Swarthmore College, tedy školu, na které by se mohla vedle studia věnovat své sportovní kariéře. Někdy v té době ji během hry pozorovala tenisová ikona Billy Jean King, několikanásobná vítězka Wimbledonu, US Open a dalších velkých turnajů. Sally učinila na Billie velký dojem a dostalo se jí rady, aby zkusila své štěstí coby profesionální tenistka.
O to větší překvapení pro ostatní bylo, když po třech semestrech na Swarthmore Sally ze školy odešla. Podle svých slov si uvědomila, že profesionální tenisová dráha není přesně to, po čem touží. Místo toho se rozhodla pro University of California v Los Angeles, kde se zapsala do kurzů fyziky. Fyzika ji uchvátila natolik, že roku 1970 přestoupila na Stanford University, kde si vybrala dva zdánlivě nesouvisející obory: anglická literatura a fyzika.
Nejen kombinace dvou kontrastujících předmětů byla výjimkou, zdvižené obočí vyvolávala už samotná volba oboru ‚fyzika‘. V řadách studentů fyziky v celých Spojených státech bychom mohli najít pouze zhruba 6% posluchačů ženského pohlaví. Přes obrovský odpad studentů u některých obávaných zkoušek Sally dokázala, že její přítomnost ve Stanfordu není jen šťastnou shodou náhod. Přes občasné zakolísání a fakt, že neměla zcela dokonalý prospěch, si vedla lépe, než mnoho jejích mužských protějšků. V roce 1973 tak držela v ruce diplom bakaláře přírodních věd a také bakaláře umění – tam bylo její skóre dokonce lepší, než u fyziky a graduovala s vyznamenáním. Nastala otázka, co dál. Sally se rozhodla zkusit štěstí, získat Fullbright stipendium a studovat tak v Londýně dále anglickou literaturu. Pak ovšem přišla nabídka na pokračovací studium fyziky na Stanfordu.
Sally se nemusela rozhodovat ani minutu – na Stanfordu zůstane a bude se moci věnovat astrofyzice, která ji zajímala stále více. V roce 1975 získala titul magistra věd a o tři roky později pak držela v ruce diplom, který ji opravňoval psát si ke jménu zkratku PhD. Ještě předtím ale učinila krok, který jí zcela změnil život…
12. ledna 1977 narazila v místních novinách na inzerát, který zadalo stanfordské Centrum pro ženský výzkum. NASA se rozhodla provést nábor nové třídy astronautů, určených specificky pro program Space Shuttle. Krom pilotů bylo rozhodnuto nechat vzniknout také novou pozici, zvanou “Mission Specialist“. Mělo se jednat o létající personál, který by měl na starosti náklad, chod experimentů, vypouštění a zachycování satelitů z paluby raketoplánů a podobně. Kritéria pro MS (jak byli Mission Specialists zkratkou zváni), byla nepoměnrně volnější, než u předchozích náborů. A v rámci této skupiny se tentokrát NASA začala zajímat mimo jiné i o vhodné kandidáty z řad žen. Proto byly kontaktovány organizace, které se zabývaly emancipací, a skrze ně NASA vyzývala potenciální kandidátky k podání přihlášky.
Sally podle svých slov vůbec neotálela a ještě téhož dne napsala na adresu, uvedenou v inzerátu, o bližší informace. Během několika dnů přišla odpověď v podobě stručného dotazníku. Na konci ledna Sally dotazník odeslala a čekala, co se bude dít. Termín pro odevzdání přihlášek byl 30. červen 1977. K tomuto datu se sešlo 8079 žádostí a NASA mohla začít třídit. Nakonec došla přibližně ke dvěma stovkám perspektivních kádrů. Ti byli rozděleni do skupin a vážné testování mohlo začít.
Ke konci září zazvonil u Sally telefon. Hlas ve sluchátku ji zval na 2. října do JSC, kde se měla se skupinkou devatenácti dalších podrobit kolečku vyšetření a testů. Zřejmě nejhoršími byly psychiatrické evaluace, které dokázaly budoucí kandidáty pořádně “rozhodit“. Lékařská vyšetření pro ni byla relativně přímočará – Sally byla ve vrcholné formě. Po závěrečném pohovoru se špičkami JSC byli kandidáti posláni domů, aby tam čekali na verdikt. 26. října byla spolu s dalšími kandidáty pozvána ke sledování posledního testu ALT (Approach and Landing Test – test přiblížení a přistání), který se strojem Enterprise provedl Fred Haise a Gordon Fullerton. Tehdy poprvé viděla na vlastní oči stroj podobný tomu, který ji, v případě, že projde výběrem, poveze na orbit. A poprvé také ucítila závan strachu – tento poslední test nedopadl ideálně, Enterprise se po přistání ještě třikrát odrazil a Fred Haise měl co dělat, aby obří stroj ukočíroval.

Dlouhé čekání si Sally krátila psaním své doktorandské práce v oboru rentgenové astrofyziky. Výběrová komise se mezitím v Houstonu činila také. Na pořadu dne ovšem nebylo pouze střízlivé posouzení kvalit kandidátů, ale i politické zájmy: podle některých nepotvrzených informací prošla výběrovým sítem pouze JEDNA žena, a protože právě nábor žen byl v tehdejší agendě na jednom z prvních míst, muselo z kola ven pět mužských kandidátů-pilotů, aby uvolnili místo pro pět MS ženského pohlaví, které se do finálového výběru nedostaly. Nikdy nebyla oficiálně potvrzena jména těchto pilotů, nicméně všichni byli údajně vybráni do oddílu v následujícím výběru v roce 1980…
Buď jak buď, pro Sally úmorné čekání skončilo v časných hodinách 16. ledna, když vedle její postele ve Stanfordu zazvonil telefon. Na drátě byl George Abbey, ředitel letových operací a de facto nejvyšší nadřízený astronautů. Oznamoval Sally, že pokud její zájem trvá, může se začít zvát astronautkou-kandidátkou. Během neuvěřitelně krátké doby byla Sally obklopena pozorností blízkých, spolužáků a médií.
Dva týdny poté se celá skupina sešla v Houstonu, aby byla oficiálně představena světu. Pětatřicet novopečených členů oddílu astronautů se nestačilo divit poprasku, který se kolem jejich skupiny vytvořil. Nebylo ovšem divu – jednalo se o první nábor po deseti letech, současně byl také nejpočetnějším. Největší pozornost ovšem poutal fakt, že ve skupině bylo šest žen (Sally Ride, Anna Fisher, Judy Resnik, Rhea Seddon, Shannon Lucid, Kathryn Sullivan), tři černoši (Guion Bluford, Ronald McNair, Fred Gregory) a jeden muž asijského původu (Ellison Onizuka).
Nová skupina pokračovala v tradici, kterou započaly předchozí týmy astronautů: zvolila své neoficiální pojmenování. Do historie tak noví kandidáti na let do vesmíru vešli pod zkratkou “TFNG“. Zkratka oficiálně znamenala “Thirty-Five New Guys (pětatřicet nových maníků)“, ovšem ve skutečnosti se jednalo o lehkou úpravu zavedeného označení nového přírůstku u armádní jednotky. Mezi sebou se tak většina nováčků nazývala “The Fucking New Guys (zas..ní nováčci)“. Je pravdou, že staří “mazáci“ v oddílu jim dávali jasně na srozuměnou, že pravým astronautem se může zvát pouze ten, kdo má za sebou alespoň jeden let. Nebo alespoň základní výcvik…

Po oficiálním představení nové skupiny měla Sally a její kolegové a kolegyně pár měsíců na to, aby si uspořádali své osobní věci a přestěhovali se do Houstonu. Sally přestávky využila k tomu, aby obhájila svou disertační práci. Od 1. června tak mohla ke svému jménu připojit titul PhD. A pak konečně nadešel okamžik, kdy spolu se svým tehdejším přítelem nasedla do malého Volkswagenu a vydala se z Kalifornie směrem do Texasu. Byl červenec 1978 a výcvik mohl začít.
V řadách TFNG bylo 21 příslušníků vojenských složek, většina z nich veteránů nedávno skončené vietnamské války. Ti dávali hned zpočátku najevo svůj názor na své kolegy-vědce. Podle jejich mínění žili civilní kandidáti v jakési umělé bublině dokonalého světa, kde tím nejhorším, co je mohlo potkat, bylo “F“ na písemné práci (F je v anglofonních zemích ekvivalentem naší “nedostatečné“). U vojáků se ovšem chyba rovnala velmi často okamžité smrti. Bylo na civilistech, tedy i na Sally, aby tento přezíravý názor vyvrátili. Speciálně pro Sally se to stalo věcí principu. Byla mezi ostatními TFNG také známa jako zřejmě největší feministka a na každém jejím kroku byl tento fakt znát.

Během výcviku bylo třeba mimo jiné absolvovat tréning na nadzvukových T-38. K překvapení svých instruktorů se Sally ukázala být velmi schopnu a nadanou pilotkou, přestože nikdy předtím za řídicí pákou letadla neseděla. Zvládla dokonce i přistání ze zadní kabiny T-38, samozřejmě načerno (letoví specialisté neměli povoleno řídit letoun ve výškách pod 500 stop). Létání se jí zalíbilo natolik, že si zaplatila výcvik k soukromé pilotní licenci a posléze koupila podíl na soukromém Grummanu Tiger, se kterým pak dováděla o víkendech. Do své sbírky zkušeností mimo jiné přidala i několik letmých přistání s Boeingem 747 – opět neoficiálně. „Sally má prostě pro letadla cit,“ prohlásil o ní John Fabian, její kolega a dlouholetý instruktor USAF.
O svých kvalitách nakonec civilní kandidáti své vojenské kolegy přesvědčili. Přesvědčili také instruktory a školitele. V srpnu 1979 základní výcvik skončil a TFNG mohli konečně ze svých vizitek smazat ono trochu zahanbující slovo “candidate“ a napříště se mohli zvát pouze přízviskem “astronaut“. A také se dočkali přiřazení k nejrůznějším technickým úkolům. Tato tradice sahala až k Mercury 7, kde se každý astronaut zaměřil na jednu oblast pilotovaných letů (komunikace, vyzvedávací procedury, nosiče, environmentální systém apod.) a tvořil jakéhosi vyjednávacího důstojníka mezi týmem, který tuto oblast vytvářel a astronauty, coby koncovými uživateli onoho systému. TFNG neměli být v tomto ohledu výjimkou a Sally dostala přidělenu oblast snů: jejím úkolem bylo podílet se na vývoji a ověřování Canadarm – robotické paže pro raketoplán.
Mezitím Sally prožívala i změny ve svém osobní sféře. Nutno podotknout, že její privátní část života nebyla nikdy zcela standardní. Odmalička byla nezkrotná, v jistém smyslu drsná a postupem času se stala modelovou osobností, bojující za zrovnoprávnění žen. Během školních let neměla mnoho zkušeností s chlapci, to se změnilo až na Stanfordu. Tam ovšem také poprvé zažila vztah s osobou stejného pohlaví, když prošla krátkým románkem s kamarádkou Molly Tyson. Tato epizoda však neměla dlouhého trvání a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla někdy opakovat. Nyní, v oddíle astronautů, se Sally rozešla s přítelem, který ji doprovázel z Kalifornie do Texasu a začala krátkou aférku s kolegou Robertem Gibsonem, přezdívaným “Hoot“. Pro ostatní to bylo velké překvapení, protože Hoot byl jedním z největších šovinistů v oddíle, zatímco Sally inklinovala k feministickému aktivizmu. Ani tento románek však nevydržel dlouho a na počátku osmdesátých let Sally začala chodit s dalším kolegou. Oním vyvoleným byl Steve Hawley. Navenek tvořili harmonický pár…
V zákulisí mezitím probíhala velká interní bitva. Všichni lidé si pamatovali prvního člověka ve vesmíru, prvního Američana ve vesmíru, prvního člověka na Měsíci. Nyní se schylovalo k letu první Američanky a také prvního černošského astronauta. Zejména první astronautka bude mít jisté místo v amerických učebnicích dějepisu, její jméno si budou lidé pamatovat tak, jako si pamatují třeba jméno Johna Glenna. Žádná z členek oddílu astronautů by to nahlas nepřiznala, ale (snad s výjimkou Shannon Lucid, která se zdála být povznesená nad zákulisní tahanice) každá ze zbylé pětice skrytě nasazovala veškeré páky pro to, aby se na rozpisu posádek objevilo právě její jméno. A Sally nebyla bez šance.

První krůček ke kýžené pozici se jí naskytl v létě 1981. Ke své obrovské radosti byla zařazena do podpůrného týmu mise STS-2 coby první ženský capcom v historii. Během letu měla být otestována robotická paže Canadarm a Sally se vzhledem ke svým zkušenostem při vývoji tohoto systému dokonale na pozici capcoma hodila. Přestože byla mise vinou selhání jednoho ze tří palivových článků zkrácena a testy Canadarmu předčasně ukončeny, výkon Sally jí zajistil židli capcoma i při dalším letu STS-3. A potom, ve třetí dubnový týden 1982, přišel vzkaz od George Abbeyho, který Sally zval “na slovíčko“ do své kanceláře.
Slovíčko s Georgem Abbeym mohlo znamenat jediné – nominaci do posádky. Abbey nejprve Sally potvrdil její tušení. Pověděl jí o její nominaci a pak ji vzal do kanceláře Chrise Krafta, ředitele JSC. Tam se oba společně ujistili, že si je Sally vědoma toho, co bude znamenat role první Američanky ve vesmíru. Sally Ride byla připravena stoprocentně. 19. dubna bylo oficiálně oznámeno složení posádek letů STS-7, -8 a -9. Mise s číslem 7 měla Sally dovézt do učebnic americké historie.
Výcvik měl trvat rok, start orbiteru Challenger na misi STS-7 byl naplánován na duben 1983. Velitelem letu byl jmenován Bob Crippen, který spolu s Johnem Youngem sedlal raketoplán při inauguračním letu v roce 1981. Pilotem měl být Frederick Hauck a Sally měl na pozici letového specialisty doplnit John Fabian. Do rozjetého vlaku naskočil v prosinci ještě Norm Thaggard, který měl coby lékař pomoci zkoumat kosmickou kinetózu. Před Sally a Johnem Fabianem stál důležitý úkol – vypustit z nákladového prostoru pomocí Canadarmu dvě telekomunikační družice.

Přes nabitý program si Sally udělala čas i na záležitosti navýsost soukromé. 24.7.1982 se provdala za Stewe Hawleyho – podle všeho měli novomanželé před sebou hvězdnou budoucnost. Steve si ovšem musel být vědom toho, že jeho novopečená manželka se za několik měsíců stane svého druhu ikonou. Už teď se zdálo, že STS-7 je misí jediného člověka – Sally Ride (Sally si ponechala své rodné příjmení). Ne že by to ostatním členům posádky nevyhovovalo, mohli se alespoň o to lépe soustředit na výcvik a nechat média, aby topila jejich kolegyni v záplavě často absurdních otázek. Jen na dokreslení poslouží epizoda z jedné tiskové konference. Reportér magazínu Time se zcela vážně Sally otázal: „Sally, až se dostanete na orbit, myslíte, že budete plakat?“ Sally se na něj nevěřícně podívala, pak pokynula směrem k Hauckovi a opáčila: „Proč se nikdy nikdo na podobné věci neptá tady Ricka?“
Čas startu se pomalu přiblížil, a přestože se termín posunul na 18. červen, najednou před posádkou STS-7 nestála žádná výcviková seance, žádná revize procedur, žádná návštěva v továrně kontraktora. Stála před nimi pouze cesta na rampu 39A.
18. června brzy ráno vedl Bob Crippen svou posádku ze dveří Checkout and Operations Building do čekající dodávky. Nad hlavami přihlížejících se kolébaly transparenty s nápisy „Ride, Sally Ride! (něco jako „Jeď, Sally jeď!“, malá slovní hříčka, narážející na fakt, že příjmení Ride znamená v angličtině také „jet, vézt se“). Na rampě už čekala startovní sestava Challenger / ET (External Tank – externí nádrž) / dva motory SRB (Solid rocket Boosters – motory na tuhé palivo). Challenger čekal na první pětičlennou posádku v americkém pilotovaném programu a také na svou celebritu, kterou se toho dne Sally měla stát.
V 7:33 místního času se po zcela hladkém odpočtu za hromového rachotu Challenger zvedl k nebi. Čtyři muži a jedna žena byli na cestě…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:WRM_Sally_Ride_Woman_astronaut_-_Astronautin.jpg
http://imgkid.com/sally-ride-as-a-child.shtml
http://i.ytimg.com/vi/jwu-zSdNiLI/sddefault.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:NASA_Astronaut_Group_8.jpg
http://f.tqn.com/y/womenshistory/1/S/Z/J/ride_departing_830616.jpg
http://www.history.com/news/wp-content/uploads/2012/07/Sally-Ride-During-a-1981-STS-2-Simulation.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Sts-7-crew.jpg