Zřejmě žádný pocit běžných smrtelníků se nevyrovná hluku, vibracím a přetížení, jaké zažívají astronauti při cestě na orbit. Stejně tak tomu bylo i při startu STS-7. A přestože krom velitele Boba Crippena byla zbylá čtveřice astronautů nováčky, nebyl čas na zkoumání vlastních pocitů. Sally seděla na flight decku mírně vzadu a mezi sedadly Crippena a pilota Freda Haucka a jejím úkolem bylo během vzletu pomáhat s monitorováním systémů Shuttlu a se sledováním checklistů. Po osmi a půl minutách bylo hotovo – Challenger byl na orbitu. Ani teď však nezbýval čas na to, aby nováčci mohli vstřebat právě nabyté dojmy. Sally a John Fabian se okamžitě po odpoutání z křesel začali připravovat na vypuštění prvního ze dvou satelitů – telekomunikační družice Anik C2. Devět a půl hodiny po startu byly přípravy u konce a satelit se vydal na svou cestu. Sally Ride se stala nejen první Američankou ve vesmíru, ale i první ženou, která vypustila satelit přímo na oběžné dráze. O další čtyři a půl hodiny později následoval satelit Palapa B1 se stejným posláním jako Anik C2. První den ve vesmíru byl skutečně doslova napěchovaný činností a Sally byla uprostřed dění. To ale zdaleka nemělo být všechno…

Sally Ride – Plachá celebrita (2/2)

V nákladovém prostoru čekala na svoji příležitost paleta SPAS-1 (Shuttle Pallet Satellite). Subsatelit, vyrobený v Německu měl na své palubě několik experimentů včetně aparatury pro studium formace kovových slitin, hmotový spektrometr a podobně. Ovšem zřejmě nejoslavovanějším přístrojem byl obyčejný nenápadný fotoaparát, který se zakrátko měl stát nástrojem pro dokonalou publicitu. SPAS-1 měl být vyzvednut z nákladového prostoru raketoplánu pomocí Canadarmu a uvolněn k samostatnému letu. 21. června mohla Sally opět využít své zkušenosti, získané během vývoje palubního manipulátoru a uvolnila SPAS-1 do volného prostoru.

A právě tehdy přišel krom dalších přístrojů ke slovu i onen fotoaparát, který nyní mohl poprvé zachytit pohled na raketoplán v letu. Posléze se podobné fotografie staly zejména při operacích u stanic Mir a ISS rutinou, v roce 1983 se však jednalo o malou senzaci. Po několika hodinách, během kterých byl SPAS-1 opakovaně cvičně zachycen a znovu uvolněn, jej Sally jemně zachytila a neméně jemně uložila zpět do nákladového prostoru Challengeru.
Zbytek letu probíhal víceméně v poklidu. Jediným “zpestřením“ byla částice bílého laku o velikosti 0,2 mm, která se střetla s jedním z čelních skel Challengeru rychlostí kolem 6 km/s. Částice vytvořila malý kráter, hluboký zhruba polovinu tloušťky vnější tabulky skla. Vzhledem k tomu, že na celou záležitost astronauti přišli až ex post, nehlásili nic řídicímu středisku (integrita orbiteru nebyla v žádném případě ohrožena), nicméně poškození bylo po přistání zevrubně prozkoumáno.

Challenger měl původně přistát na přistávací dráze střediska KSC na Mysu Canaveral. Mělo to být další z prvenství tohoto letu a současně měl tento krok znamenat obrovskou úsporu času a peněz, které by jinak musely být vynaloženy na přepravu orbiteru ze základny Edwards, kam doposud lety přistávaly. Jenže počasí tentokrát nespolupracovalo. Mlha a možnost deště znamenaly jasnou stopku pro přistání křehkého stroje. Místo toho bylo rozhodnuto počkat dva další orbity a přistát na Kalifornii.
Když se 24. června kola Challengeru dotkla v 10:56:59 místního času dráhy na Edwards, měli za sebou astronauti 6 dní, 2 hodiny, 23 minut a 59 sekund strávených ve vesmíru. Zatímco pro mužskou část posádky znamenalo zastavení na přistávací dráze svým způsobem konec mise, pro Sally Ride to měl být začátek. Po návratu do Houstonu se strhlo doslova mediální šílenství – každý chtěl vidět první americkou astronautku, každý jí chtěl položit otázku, každý z ní chtěl kousíček pro sebe. Prezident Reagan pozval tým mise STS-7 na slavnostní večeři v Bílém domě. Tisková konference stíhala tiskovou konferenci a Sally byla pod drobnohledem. Když během přivítacího ceremoniálu na KSC odmítla z rukou zaměstnance NASA převzít kytici růží, okamžitě začaly do její schránky přistávat dopisy dvojího druhu. Jedny ji osočovaly z radikálního feminismu, druhé chválily za gesto, kterým měla ostentativně dát najevo, že ženy jsou zcela rovnoprávné. Přitom, jak sama Sally posléze řekla, „chtěla jen mít volné ruce“, aby se mohla přivítat se svým manželem. Sally měla záhy jasno: nic nebude jako dříve a každé její gesto, slovo, grimasa budou posuzovány, analyzovány a diskutovány…

Nevyhnutelnou daní za její prvenství bylo i neustálé cestování. Pikantní epizodou bylo tak mimo jiné její setkání se Světlanou Savickou na kongresu v Budapešti. Obě ženy téměř okamžitě našly společnou řeč, koneckonců obě byly v podobné pozici – jejich obličej znal každý a měly podobné zkušenosti a zážitky. Přes všechny příjemné momenty ale byl život v akváriu, do kterého mohl každý dle libosti nahlížet, vyčerpávající. Sally si zvolila roli plaché celebrity – při veřejných vystoupeních byla usměvavá, ochotná a velkorysá, soukromí si ale velmi, velmi pečlivě střežila, ačkoli ji to stálo velké úsilí. Naštěstí se v zákulisí rýsovala další práce.
Uprostřed výcviku pro misi STS-41-C, plánovanou na duben 1984, obdržel velitel Bob Crippen pozvání do kanceláře George Abbeyho, který mu oznámil jeho jmenování velitelem mise STS-41-G, která měla startovat pouze zhruba o půl roku později. Když Bob namítnul, že si není jist tímto nápadem, Abbey prohlásil, že chce zjistit, jak rychle dokáže “točit“ lidi mezi jednotlivými misemi. Crippen tedy souhlasil, ovšem za podmínky, že dostane pro 41-G k ruce člověka, který jej zná a ví, jak pracuje zejména během startu a dokáže prvotní fázi výcviku “odtáhnout“ za něj. Bob Crippen si pro tuto příležitost vyžádal specificky Sally. Od listopadu 1983 se tedy Sally Ride začala připravovat na svou druhou jízdu na orbit. Výcvik současně představoval dokonalou možnost ukrýt se před zraky médií.

Kolegy Sally Ride a Boba Crippena měli být pilot Jon McBride, letová specialistka Kathryn Sullivan, letový specialista David Leestma a specialisté užitečného zatížení Paul Scully-Power a Marc Garneau, přičemž posledně jmenovaný byl prvním Kanaďanem, který se měl vydat za brány atmosféry. Let byl vůbec snůškou nejrůznějších prvenství: poprvé letěla na orbit sedmičlenná posádka (předchozí let Sally, mise STS-7, měla ve své době také nejlidnatější posádkou s pěti astronauty), poprvé byly v posádce dvě ženy, přičemž Kathy Sullivan měla být první ženou, která vykoná EVA (v tom ji nakonec těsně předběhla paradoxně Sallyina kamarádka Světlana Savickaja) a konečně Bob Crippen měl letět na svůj čtvrtý let v Shuttlu, přičemž rozestup mezi misí 41-C a 41-G měl činit pouhých šest měsíců!
13. dubna 1984 přistál Challenger s Bobem Crippenem z mise STS-41-C a “Crip“, jak byl Bob přezdíván mezi kolegy, se konečně mohl zapojit do výcviku své nové posádky. Dosud během simulací Sally nahrazovala jeho úsudek a snažila se ostatním přiblížit jeho systém práce, nyní byla konečně posádka kompletní. A 5. října 1984 bylo vše připraveno.
V 7:03:00 místního času se startovní sestava Challengeru zvedla z rampy 39A a zamířila k obloze. Sally byla podruhé na cestě a o chvíli později se už ladně vznášela ve stavu beztíže – její tělo se velmi rychle rozpomnělo na návyky, které nasbírala před rokem a půl. I tentokrát byl letový plán neúprosný a hned první den znamenal pernou práci a současně velkou dávku improvizace od Sally a Dave Leestmy, kteří měli klíčovou roli při vypuštění satelitu ERBS (Earth Radiation Budget Satellite).

Sally satelit vynesla pomocí Canadarmu z nákladového prostoru Challengeru a operátoři na Zemi dali povolení k vyklopení dvou solárních panelů družice. První se vyklopil bez problémů, ovšem druhý si postavil hlavu. Ride a Leestma si chvíli lámali hlavu a pak přišli s neotřelým nápadem: zkusme satelitem “zatřást“, možná to pomůže. Po váhavém svolení velitele Crippena Sally naprogramovala manipulátor tak, aby satelitem pohnul rychleji, než bylo původně v plánu. Po dvou pokusech se konečně i druhý solární panel uvolnil a ERBS tak mohl být devět hodin po startu uvolněn k samostatnému letu. Tento nenápadný dříč byl vypnut až v roce 2005 poté, co dlouhých 21 let poctivě zkoumal energetický příjem a výdej naší planety a obsah plynů a aerosolů v její stratosféře…
Druhým důležitým nákladem na palubě Challengeru byl radar SIR-B (Shuttle Imaging Radar-B), jehož součástí byla i velká anténa, rozložená z nákladového prostoru. A právě tato anténa přidělala další vrásky na čele posádky. Dva dny po startu bylo třeba změnit orbit Challengeru, ovšem to vyžadovalo složení antény. Ta se ovšem odmítla poskládat do svého pouzdra a veškeré pokusy nešťastné Kathy Thornton o její “umravnění“ byly liché. Pro Kathy to bylo dvojnásob frustrující, protože měla s Dave Leestmou za pár dní vykonat svou EVA, ovšem s částečně rozvinutou anténou o tom nemohlo být ani řeči. Naštěstí tady byla Sally, virtuozně ovládající Canadarm, pomocí kterého stávkující anténu dokázala úhledně zatlačit na její místo. EVA Davea a Kathy byla zachráněna a Kathy se 11. října skutečně stala první Američankou v otevřeném prostoru.
K misi STS-41-G se pojí ještě jedna zajímavá okolnost: podle některých zdrojů byl na Challenger 10. října zamířen z území SSSR nízkoenergetický laserový paprsek, který měl dočasně oslnit posádku a způsobit krátkodobý výpadek funkce některých systémů, především čidla hvězd. Tato informace však nikdy nebyla oficiálně potvrzena a posádka jej vždy popírala.
Každopádně 13. října byl nabitý letový plán splněn a Challenger se vydal zpět k Zemi. Tentokrát počasí a další okolnosti spolupracovaly a Crippen mohl orbiter jemně položit na dráhu číslo 33 Kennedyho vesmírného střediska na Mysu Canaveral. Posádka si připsala 8 dní, 5 hodin, 23 minut a 38 sekund na palubě tohoto stroje. Pro Sally se právě, aniž to tušila, uzavírala jedna z nejdůležitějších kapitol jejího života. Měl to být její poslední let do vesmíru. Zatím však trvala relativně bezstarostná “zlatá“ doba raketoplánů a nic nenasvědčovalo tomu, že by vše mělo zakrátko být jinak. Na obzoru se ale pomalu začaly rýsovat změny – a to jak v profesním, tak v soukromém životě.
17. června 1985 byla Sally Ride jmenována do posádky pro let STS-61-M, který se měl uskutečnit v červenci následujícího roku. To léto se také setkala se starou kamarádkou Tam O’Shaughnessy, se kterou se znala od svých dětských tenisových let.

Přestože se spolu příležitostně během uplynulých dvaceti let vídaly, tentokrát to bylo jiné. Mezi oběma ženami přeskočila jiskra a obě byly v šoku ze zjištění, že se do sebe zamilovaly. Obě měly za sebou zkušenost s osobou stejného pohlaví (i když u Sally šlo pouze jeden krátký románek na Stanfordu). A obě si také uvědomovaly, že mají velký problém: v té době byla otevřenost ohledně nestandardní sexuální orientace, navíc u národní ikony, zcela vyloučena. Proto Sally podnikala tajné výlety do Atlanty za Tam, ovšem navenek na sobě nedala nic znát – její manželství se Stevem Hawleym se sice pomalu začalo bortit, ovšem jeho fasáda byla nadále bezchybná. A právě při návratu z jednoho z oněch výletů se Sally částečně zhroutil svět.
28. ledna 1986 seděla v linkovém letadle z Atlanty do Houstonu, když se prostřednictvím palubního rozhlasu ozval kapitán letadla a oznámil cestujícím zprávu o nehodě Challengeru. Nikdo zatím neznal žádné podrobnosti. Sally byla v šoku, chtěla vědět víc. S pomocí své průkazky zaměstnance NASA se dostala do kokpitu a piloti pro ni zajistili příposlech radiokomunikace na rezervních sluchátkách. Než doletěli do Houstonu, Sally věděla, že pro sedmičku astronautů a současně kamarádů a známých zhasla poslední jiskřička naděje…

Během několika dnů byla prezidentem USA ustavena vyšetřovací komise pod vedením generála Williama Rogerse a Sally byla jmenována její členkou. Snad proto, že byla astronautkou, kdosi dosud anonymní jí záhy přinesl klíčový důkaz: záznamy o naměřené elasticitě těsnících O-kroužků při různých teplotách. Sally záznamy ukázala dalšímu členu komise, generálu Kutynovi a ten obratem upozornil na problém dalšího komisaře, Richarda Feynmana. Feynman pak během tiskové konference pomocí jednoduché demonstrace ukázal na příčinu destrukce Challengeru.
Ovšem příčiny katastrofy ležely i jinde – naprosto selhal management programu a politické a ekonomické tlaky přehlušily varování některých inženýrů ohledně slabin systému Space Shuttle. Pro Sally muselo být noční můrou zjištění, že i ona dvakrát sedlala stroj s hrozivou Achillovou patou, která se jen díky obrovskému štěstí neprojevila právě při její misi. Její důvěra v NASA byla výrazně nahlodána.
A stejně tak byly nahlodáno její odhodlání udržet manželství se Stevem. Ještě v roce 1986 se mu svěřila s tím, že by se ráda rozvedla. Nedokázala předstírat city, když věděla, že miluje Tam. V roce 1987 bylo jejich manželství rozvedeno. Sally ale nikdy oficiálně ani v soukromí nepřiznala pravý důvod svého rozhodnutí. Romance s Tam měla zůstat tajemstvím ještě několik desítek let…
Po zveřejnění vyšetřovací zprávy Rogersovy komise bylo zřejmé, že raketoplány zůstanou ještě dlouho na zemi. Sally byla odhodlána po svém třetím letu odejít, ale nyní se jí třetí let vzdálil do daleké budoucnosti. Využila proto nabídku administrátora NASA Jamese Fletchera a přijala pozici s názvem “Speciální asistent administrátora pro dlouhodobé a strategické plánování“. Ve své funkci mimo jiné vytvořila zprávu “NASA Leadership and America’s Future in Space: A Report to the Administrator“, ve které se věnovala budoucímu zaměření NASA. Zpráva byla v rámci agentury přijata s rozpaky, protože její těžiště leželo v ekologii a průzkumu Země, oproti hlavní oficiální linii NASA, která se v té době upínala zejména na dobytí Marsu. V srpnu 1987 pak Sally rezignovala na svoji funkci a odešla z NASA.
Ještě před svým odchodem proběhl zmíněný rozvod se Stevem Hawleym. Zůstali dobrými přáteli, nyní se však mohla konečně plně zaměřit na vztah s Tam. Co se týče pracovního života, Sally se vrátila tam, kam ji táhlo srdce: na svou Alma Mater ve Stanfordu. Pracovala v tamním Centru pro mezinárodní bezpečnost a kontrolu zbraní. K jejímu zklamání jí ale nebyla na Stanfordské univerzitě nabídnuta profesura, proto v červnu 1989 zamířila na University of California v Los Angeles, kde získala místo na katedře fyziky. Tam bylo od počátku evidentní, že Sally našla samu sebe a práce se studenty je pro ni naprosto přirozená a naplňující.
Současně s profesurou na UCLA byla Sally i ředitelkou California Space Institute, zasedala v několika správních radách, koncem devadesátých let se na přechodnou dobu stala viceprezidentkou a posléze prezidentkou webu Space.com. Věnovala se také psaní knih pro děti, snažila se vědu a vesmír přiblížit malým školákům a zejména dívkám a podnítit tak jejich entuziasmus. V roce 1996 přišla v této souvislosti na originální myšlenku: jaké by to bylo, kdyby obyčejný školák mohl spatřit svou planetu z pohledu, který patří dosud pouze astronautům, a kdyby si mohl vybrat místo, které chce spatřit? Z této myšlenky vznikl projekt KidSat, posléze přejmenovaný na EarthKAM. Jednalo se o fotoaparát na palubě Shuttlu a posléze na ISS, který bylo možno zaměřit na konkrétní místa na Zemi podle požadavků školáků a studentů. Projekt běží doposud a v roce 2011 jej doplnil projekt MoonKAM, který umožňoval studentům stejným způsobem zkoumat Měsíc prostřednictvím fotoaparátů na družicích projektu GRAIL – Flow a Ebb.
V roce 2001 Sally dovedla své poslání ještě o stupínek výše – založila firmu Sally Ride Science, která má za cíl podporovat a stimulovat zájem studentů a zejména studentek o přírodní vědy. Firmě se podařilo získat pevné místo na trhu vzdělání a je činná doposud.

V únoru 2003 Sally, stejně jako celými Spojenými státy, otřásla zpráva o katastrofě raketoplánu Columbia. O měsíc později jí zavolal Harold Gehman, předseda vyšetřovací komise katastrofy. Po více než půlhodině přesvědčování Sally souhlasila s tím, že bude členkou vyšetřovací komise. Stala se tak jedinou osobností, která zasedala ve vyšetřovacích komisích katastrof obou ztracených raketoplánů. K jejímu zděšení se ukázalo, že kořeny katastrofy Columbie jsou přízračně podobné těm, které stály za tragédií Challengeru o 17 let dříve. První americká astronautka přistihla samu sebe při myšlence, že její poslední zbytky důvěry v NASA jsou pryč…
Jedna z posledních příležitostí, při kterých bylo jméno Sally skloňováno, byla vize tehdy čerstvě jmenovaného prezidenta Barracka Obamy ohledně kosmického výzkumu a budoucího zaměření NASA. V roce 2009 byla na jeho popud ustavena „Review of United States Human Spaceflight Plans Committee (Komise pro revizi amerických plánů pro pilotované lety)“, která vešla ve známost pod přezdívkou “Augustinova komise“ podle svého předsedy Normana Augustina, bývalého CEO firmy Lockheed Martin. Její členkou byla i Sally. Závěry komise, na základě kterých Obama pohřbil program Constellation a obrátil kormidlo NASA směrem k asteroidům, vzbudily pobouření mezi velkou částí odborné veřejnosti a veřejně je kritizovali mimo jiné i Neil Armstrong a další astronauti Apolla.

Mezitím se Sally nadále věnovala angažmá ve své firmě Sally Ride Sciences. Cestovala po celých Státech, přednášela, získávala podporu pro svůj projekt a snažila se inspirovat studenty i jejich rodiče. Jenže v na začátku roku 2011 si začalo její okolí všímat nápadné únavy a stále křehčí konstituce Sally. V březnu toho roku pak jako blesk z čistého nebe přišla děsivá diagnóza: Sally Ride trpí rakovinou slinivky. Sally i Tam se rozhodly ponechat tuto temnou zprávu v tajnosti a navenek Sally nadále pracovala stejně jako předtím. Postupem času si ale svou daň začal vybírat agresivní léčebný postup, který bylo nutno nasadit.
Sally a Tam si náhle uvědomily, že jejich partnerství jim nestačí. Rozhodly se svůj vztah formalizovat a od 15. srpna 2011 byly registrovanými partnerkami. V říjnu Sally podstoupila operaci, která však nedopadla podle představ chirurgů – nádor se nepodařilo bezezbytku odstranit. Stále však zůstávala aktivní, stále pracovala a stále nepřestávala doufat. Každý další den ji však nemoc nahlodávala víc a víc, neúprosně, krutě, neodvolatelně. Sally i Tam začínaly chápat, že tenhle boj se už asi vyhrát nepodaří. Sally byla odhodlána nepolevit ve své práci, ještě v průběhu jara 2012 v rámci svých možností cestovala, a když jí to stav nedovolil, oslovovala studenty na nejrůznějších setkáních a konferencích alespoň prostřednictvím Skypu. Čas jí však pomalu ubíhal mezi prsty…
21. července 2012 Sally upadla do kómatu a o dva dny později nastoupila na svůj definitivní let do neznáma. Teprve nyní se všichni dozvěděli to, co tajila téměř tři desetiletí. Oficiální tisková zpráva oznamovala překvapenému světu: „Dr. Ride po sobě zanechala partnerku Tam O’Shaughnessy, se kterou žila 27 let (…)“ Mnoho aktivistů Sally vyčítalo, že se nezapojila do LGBT hnutí, ale podle její sestry Karen „…měla Sally za to, že do jejího soukromí nikomu nic není.“
Sally Ride byla pozoruhodnou ženou, jejíž životní příběh může sloužit jako inspirace pro všechny, kteří se rozhodnou vsadit na vlastní názor a na to, že za ně hovoří výsledky jejich práce spíše než způsob, jakým svou práci umějí “prodat“. Její přídomek “první Američanka ve vesmíru“ ji postavil na piedestal, ze kterého nebylo lehké sestoupit. Mnoho lidí by na jejím místě jednoduše žilo ze své slávy, ale Sally zvolila mnohem trnitější cestu a své jméno, coby svůj kapitál, použila tím nejlepším způsobem: k popularizaci vědy pro mladou generaci, k povzbuzování a stimulací mladých mozků, které jsou naší budoucností. V každém dítěti, v každém studentovi a studentce, ve kterých pomohla zažehnout plamínek zvídavosti a lásky k vědě, tak Sally Kristen Ride žije dál…

Science is fun. Science is curiosity. We all have natural curiosity. Science is a process of investigating. It’s posing questions and coming up with a method. It’s delving in.

Věda je zábavou. Věda je zvídavostí. Všichni jsme přirozeně zvídaví. Věda je procesem zkoumání. Je pokládáním otázek a nalézáním metod. Je ponorem dovnitř.

Sally Kristen Ride

Zdroje informací:

L.Sherr: „Sally Ride: America’s First Woman in Space“
B.Evans:“Tragedy and Triumph in Orbit: The Eighties and Early Nineties“
D.Hitt, H.R.Smith: „Bold They Rise: The Space Shuttle Early Years, 1972-1986“
R.M.Mullane: „Riding Rockets:The Outrageous Tales of a Space Shuttle Astronaut“
presskity misí STS-7 a STS-41-G
www.wikipedia.org
www.astronautix.com
www.sallyridescience.com
www.space.com
www.io9.com
www.jsc.nasa.gov
www.americaspace.com
www.astronaut.ru

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:STS-7_Anik_C2_deployment.jpg
http://de.wikipedia.org/wiki/Datei:STS007-32-1702.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Space_debris_impact_on_Space_Shuttle_window.jpg
http://scienceblogs.com/startswithabang/files/2012/07/AP840107010.jpeg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-41-G_crew.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-41-G_ERBS_deployment.jpg
http://www.windycitymediagroup.com/images/publications/wct/2013-12-18/SallyTamGypsy1985.jpg (kredit: Tam O’Shaughnessy)
http://f.tqn.com/y/womenshistory/1/S/a/J/ride_investigate_860307.jpg (NASA, JSC)
http://govinfo.library.unt.edu/caib/images/photos/press_briefings/20030612/view/Ride.jpg
http://www.nasa.gov/sites/default/files/images/670498main_sally_ride_full.jpg
http://lroc.sese.asu.edu/news/uploads/LROCiotw/M120020350_crop_ano.png (kredit: NASA/GSFC/ASU)