Tak tedy vzhůru do práce… Protáhnout se za slovní dopomoci Gena miniaturním otvorem průlezu a hlavně nikde nezachytit hranou nebo anténou “batohu“ PLSS. Je jako červ, který se souká z díry, která je pro něj příliš těsná. Tááák, konečně je na verandě. Ještě přivřít dvířka od modulu, aby sluneční svit a UV paprsky neponičily delikátní přístroje a vybavení, na kterém bude záviset jejich cesta domů. Teď opatrně sestoupat po žebříku, devět příček a malý skok na patku nohy modulu. Jack se konečně mohl rozhlédnout kolem a spatřil svého velitele, jak poskakuje v šestinové gravitaci a dovádí jako malý kluk. „Kdo mi to tu zdupává měsíční povrch?“, naoko nasupeně zahromoval Jack, ale přitom se ve své helmě usmíval. Dnes se konečně dostane k pořádné práci, k práci, kterou miluje od chlapeckých let a která dává tomuhle celému dobrodružství smysl. Zvedl levou nohu a opatrně šlápl do prachu, který tu leží od nepaměti. Podrážka boty však uklouzla na kameni, obaleném prachem a Jack se začal kácet. Musel se rychle zachytit žebříku, ale za pár okamžiků už bezpečně stál vedle svého velitele a rozhlížel se po krajině, jejíž krása a nadpozemskost na chvíli zcela zahltily jeho mysl. Naprosto jasné Slunce, sněhově bílé svahy údolí Taurus-Litrow a nad tím vším zpola osvětlená modrá kulička – jeho domov, Země. Tenhle pohled mu v paměti utkví natrvalo…

Doktor Skála – Jack Schmitt (1/4)

Harrison Hagan Schmitt, kterému přátelé odjakživa přezdívají “Jack“, je rozhodně zajímavým člověkem. Je prvním a zatím posledním “profesionálem“, který měl možnost poznávat zblízka tajemství zrodu našeho nebeského souputníka a zapojit přitom do celé věci svou vědeckou průpravu; zůstává také posledním člověkem, který vstoupil na měsíční povrch; je jediným astronautem v lunární odnoži programu Apollo, jehož předchozí zkušenosti nezahrnovaly službu v leteckých složkách amerických ozbrojených sil; spolu s Jackem Swigertem byl také jedním ze dvou starých mládenců mezi astronauty, letícími k Měsíci. Jeho osobnost je barvitá a ani dnes, kdy by měl mít nárok na odpočinek, nepolevuje ve svém pracovním a životním tempu…
Pokud byste se z nějakého důvodu vydali na mapě hledat městečko Santa Rita v Novém Mexiku, vaše snaha by byla marná. Dnes je v oněch končinách pouze ‘město duchů‘ a krajinu hyzdí obří jáma měděného dolu Chino. Do šedesátých let, kdy městečko opustili poslední obyvatelé, měděný důl udával takt místního života. A právě zde přišel 3. července 1935 na svět Jack Schmitt. Absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by jednou mohl otisknout své šlépěje do cizího světa. Jeho tatínek, Harrison Ashley Schmitt, byl uznávaným expertem v oboru důlní geologie a předpokládal, že syn bude pokračovat v rodinné tradici.
Rok po Jackově narození se celá rodina, včetně starší sestry Alexandry, přestěhovala do nedalekého Silver City. Tam Jack a Alexandra nakrátko mohli přivítat malou sestřičku Paulu, která však záhy zemřela na zápal plic, a posléze další sestřičku Armenu. Rodina tak byla kompletní. Malý Jack se od velmi útlého věku rád toulal po okolních kopcích, současně však rodiče dohlíželi na to, aby se co nejvíce vzdělával a poznával svět kolem sebe.

Po absolutoriu základní školy v Silver City nastoupil Jack na tamní střední školu Western High School. Jako každý žák nebo student se těšíval hlavně na prázdniny – ovšem ne ze stejných důvodů, jako jeho spolužáci. V případě Jacka to totiž byla vždy jedna z mála příležitostí, jak strávit alespoň nějaký čas s otcem. Harrisona Schmitta seniora totiž práce ve vlastní konzultantské firmě a také zakázky pro vládu odváděly z domu často na poměrně dlouhou dobu. V rámci pracovních povinností navštívil i Evropu – například tehdejší Jugoslávii. Mladý Jack proto vítal každou možnost, jak si svého otce užít. O prázdninách tedy trávil dlouhé dny s tatínkem v terénu a spolu zkoumali nerosty a minerály po celém území Nového Mexika a Arizony. Jackova životní dráha zkrátka dostávala poměrně předvídatelné obrysy.
V roce 1953 Jack nastoupil na California Institute of Technology. Zvoleným oborem byla podle předpokladů geologie. Po čtyřech letech na CalTechu měl v kapse titul bakaláře přírodních věd, ovšem nehodlal své vzdělávání tímto diplomem ukončit. Jeho další cesta vedla do Norska, kde se na Universitetet i Oslo věnoval ještě jeden rok geologii. V rámci svého pobytu prováděl geologický průzkum na západním pobřeží Norska. Právě v té době Sovětský svaz šokoval celý svět vypuštěním prvního umělého satelitu. Stejně jako u milionů dalších jednotlivců, i u Jacka Schmitta podnítila tato událost zájem o výzkum vesmíru a roli člověka při jeho dobývání.
Po roce v Evropě se Jack vrátil na stará známá místa. Jako geolog zkoumal území Nového Mexika a Montany. Na přelomu desetiletí strávil také dvě léta na Aljašce průzkumem pro US Steel. Ovšem Jack nebyl z těch, kteří by se spokojili se statusem quo. Pošilhával po dalších možnostech vzdělávání a v roce 1961 se mu naskytla fantastická nabídka: na Harvardu se uvolnilo místo odborného asistenta v kurzu, který se zaměřoval na rudná ložiska. Samozřejmě se tím otevírala i možnost pokračovat ve vlastním studiu. Taková příležitost se nenechává projít bez povšimnutí a Jack po ní bez váhání sáhnul. V roce 1964 pak získal titul doktora přírodních věd a setkal se se svým osudem. Onen osud měl podobu Gene Schoemakera.

Astrogeolog Eugene Merle Shoemaker (1928-1997) je dnes v geologické komunitě legendární postavou. Tento muž, který je jedním ze zakladatelů oboru planetologie, založil v roce 1960 v rámci United States Geological Survey (Geologická služba Spojených států – dále USGS) nové výzkumné centrum. Dostalo název Astrogeology Research Center (ARC). Sídlilo (a dosud sídlí) v arizonském Flagstaffu a Schoemaker se v něm začal obklopovat zajímavými spolupracovníky. Centrum spolupracovalo s NASA mimo jiné na programu Lunar Ranger a Surveyor. Logickým krokem pak bylo zapojení do programu Apollo. Schoemaker a jeho lidé vymýšleli nástroje metody a procedury pro budoucí astronauty Apolla a podíleli se také na jejich výcviku v terénu.
A právě Gene Schoemaker si v roce 1964 všimnul mladého Jacka Schmitta s čerstvým doktorátem z Harvardu a rozhodl se naverbovat jej do svého Centra. Aniž to oba muži tušili, poslali si téměř ve stejný den dopisy – Jack žádost o přijetí do ARC a Gene s nabídkou přijetí do ARC. Jack se svým angažmá nadšeně souhlasil a pustil se do práce. Zprvu se zabýval hlavně vytvářením selenografických map, záhy však začal také pracovat s astronauty. Stal se vedoucím programu, který měl za úkol navrhovat nástroje a postupy a hned je také ověřovat v terénu i s jejich budoucími uživateli. Gene Schoemaker Jacka podporoval, jak mohl, sám nosil v hlavě velký sen – že se jednou na povrch Luny vydá sám. Bohužel, jeho doufání učinil přítrž objev lékařů, Gene byl nositelem poměrně vzácné hormonální poruchy, která jej diskvalifikovala z možného výběru do řad astronautů.
O možnosti rekrutovat vědce coby potenciální astronauty se mluvilo a uvažovalo od počátku pilotovaného výzkumu vesmíru. Koneckonců cílem Ameriky a NASA měl být Měsíc, a kdo jiný by jej mohl lépe prozkoumat, než vědec? Někteří byli přesvědčeni, že se jedná o nevyhnutelný krok, jiní zase, že by tím vznikla zbytečná rizika. Například Deke Slayton se nechal slyšet, že „…je jednodušší naučit piloty sbírat šutry, než vědce naučit létat.“ Svým způsobem měl Slayton pravdu – alespoň v první části svého tvrzení. Z astronautů Apolla se během poměrně krátké doby stali poměrně slušní geologové. Ovšem velmi jemné nuance, které mohly leccos napovědět o historii procesů, utvářejících před dlouhými eony povrch Měsíce, mohlo odhalit pouze cvičené oko profesionála.
Po dlouhém přetahování nakonec odpůrci náboru vědců podlehli argumentům protistrany a v červnu 1963 NASA oznámila, že se chystá vědce začlenit do řad létajícího personálu. Výběr měl proběhnout v následujícím roce a koncem roku bylo dohodnuto, že bude vybráno šest kandidátů. S NASA měla spolupracovat i NAS („National Academy of Sciences“ – obdoba naší Akademie věd). Ta měla ze svého středu vybrat kandidáty s nejpříhodnější kvalifikací a NASA pak měla zajistit jejich fyzické a psychické otestování.
19. října 1964 vyšlo oficiální oznámení o výběru vědců do řad astronautů NASA. Požadavky samozřejmě zahrnovaly příslušnou kvalifikaci (bakalářský nebo doktorský titul v medicíně, přírodních vědách nebo technických vědách, eventuálně odpovídající praxi), kandidáti musejí být občany USA, neměli by mít více než 34 let a jejich vzrůst by neměl převyšovat 182 cm (tento požadavek pramenil z omezeného prostoru kabin Apollo). Uzávěrka přihlášek byla určena na 31. prosinec.
Gene Schoemaker hned vzápětí na Jacka začal naléhat, aby uchopil příležitost za pačesy. Viděl v něm ideálního kandidáta vědecké komunity. Přestože Schmitt předtím nijak vážně neuvažoval o možnosti stát se astronautem, výzva NASA jej zaujala a Schoemakerovo naléhání mu nasadilo červíka do hlavy. Podle svých slov „(…) jsem o tom přemýšlel asi deset sekund a pak jsem se rozhodl přihlásit se…“ Pro Schmitta bylo rozhodnutí skutečně otázkou chvilky – nemusel se totiž, jako starý mládenec, ptát hlavy domácnosti na její názor.
Přihláška byla promptně odeslána a pro Schmitta začalo nelehké období. Schoemaker totiž byl členem komise v rámci NAS, která doporučovala jednotlivé kandidáty k dalšímu testování a panovala tedy obava ze střetu zájmů. Jack se snažil veškeré možné pochybnosti vyvrátit vlastní iniciativou a poctivě odvedenou prací. Mezitím proběhl termín uzávěrky přihlášek a v zákulisí začalo velké třídění. Ze 1351 jmen byla většina eliminována na základě zdravotních prohlídek, které odhalily zjevné i skryté defekty (v naprosté většině šlo o problémy se zrakem), eventuálně pro nedodržení dalších podmínek. Na počátku února 1965 tak zůstalo pouze 400 kandidátů (včetně několika žen), jejichž složky putovaly do NAS, kde byly hodnoceny na základě odbornosti. Na konci tohoto procesu zbývalo 16 jmen, k obrovské Jackově radosti i to jeho. To ještě netušil, co jej a jeho kolegy čeká.
V neděli 2. května 1965 se v San Antoniu sešla patnáctka kandidátů (jeden z původních šestnácti si na poslední chvíli své angažmá v řadách astronautů rozmyslel), na kterou čekal “pekelný týden“ v osidlech bílých plášťů. Na místní základně Brooks AFB měli projít, stejně jako předchozí skupiny potenciálních astronautů, kolotočem jízd na centrifugách, dloubání do všech tělesných otvorů, testy v barokomoře a dalšími “chuťovkami“, včetně téměř dvaceti rentgenových snímků veškerých částí těla. Na ďábelské testování ihned navázaly pohovory v Houstonu, kam byli kandidáti přepraveni večer 11. května. V rámci pohovoru čelili vědci mimo jiné i železnému pohledu Deke Slaytona a Ala Sheparda. 13. května následovala prohlídka MSC (Manned Spacecraft Center – dnešní JSC). A najednou bylo po všem a nastalo dlouhé čekání…

25. června pak na Jackově stole zazvonil telefon a hlas na druhém konci linky mu sdělil výsledek výběrového řízení. 28. června 1965 vydala NASA tiskové prohlášení, ve kterém oznámila jména šesti vědců – přírůstků do oddílu astronautů: Owen K. Garriott, Edward K. Gibson, Duane E. Graveline, Joseph P. Kerwin, F. Curtis Michel a… Harisson H. Schmitt! Velké dobrodružství a věda “in situ“ mohla začít – muži si uvědomovali, že mezi nimi je jeden, možná i více těch, kteří se projdou po Měsíci. Ovšem hned zpočátku otřásl skupinkou vědců skandál.
Několik týdnů po oznámení jmen novopečených astronautů zažádala manželka Duana Gravelina o rozvod. Tato skutečnost sama o sobě znamenala vážné ohrožení jeho další kosmické kariéry – v těch dobách NASA velmi pečlivě hlídala image svých “hochů“ a něco jako rozvod bylo prostě nemyslitelné. Ovšem definitivní ránu do vazu Gravelinovým nadějím učinily důvody, které manželka Carole uvedla v žádosti o rozvod: „tvrdé, kruté a despotické chování“ a „nezvladatelný vztek“. NASA nyní měla doplatit na to, že – na rozdíl od všech předešlých skupin astronautů – u skupinky vědců neproběhly nenápadné, ale o to přísnější prověrky soukromí kandidátů, při kterých se tajemní pánové v civilu vyptávali sousedů a zaměstnavatelům a spolupracovníkům volali neznámí lidé se šťouravými otázkami ohledně jejich podřízeného a kolegy. Přestože tyto prověrky byly pro kandidáty nepříjemné (občas se na ně sousedé dívali jako na zločince, než se vysvětlilo, o co běží), poskytovaly agentuře jistotu, že astronauti vyhovují obrazu správného amerického muže bez poskvrnky.

Bylo třeba uchovat čistý obraz astronautického kádru a Dr. Graveline to “schytal“ z první ruky. Šéf MSC, Robert Gilruth, rozhodl o jeho okamžitém vyřazení z řad astronautů. Šokovaný Graveline, který už předtím pracoval několik let v rámci NASA jako lékař, se ani nedostal na společné foto a jeho jediná fotka, coby člena oddílu astronautů, byla vlastně “prošlá“ už v momentě, kdy fotograf cvakal spouští – v té době už byl Dr. Graveline několik hodin ex-astronautem. O pět měsíců později odešel z NASA definitivně. Jeho bývalá manželka měla údajně ex-post připustit, že načasování její žádosti nebylo zcela dokonalé. Graveline k tomu suše podotknul: „Myslím, že tohle je mistrovský příklad eufemizmu…“
Pro ostatních pět kolegů ovšem měl začít nový život – život astronautů. Ovšem v té době bylo nutné, aby astronaut byl také schopen pilotovat letadla. Jack zjistil, že jako jediný z celé skupiny nikdy neseděl za řídicí pákou. Kerwin a Michel byli kvalifikovanými vojenskými piloty, Graveline měl sice zkušenost s létáním na T-33, ovšem nikdy neletěl sólově. Gibson létal na malých civilních strojích a stejně tomu tak bylo i u Garriota. Schmitt, Graveline, Garriott a Gibson tedy byli na konci července 1965 posláni na vojenskou základnu Williams AFB v Arizoně, aby si tam osvojili pilotáž výkonných armádních strojů. Výcvik měl trvat skoro celý jeden rok – přesněji 51 týdnů a měli projít výcvikem od malé jednomotorové Cessny až po supersonik T-38.

Několik týdnů po zahájení výcviku byl Graveline povolán do Houstonu, kde se odehrálo výše zmíněné “vykopnutí“ z řad astronautů, ostatní tři pokračovali ve výcviku dále.
Přestože měl Schmitt ze začátku problémy s letovými návyky a navíc si během přeškolení na T-38 zlomil při basketbalu loket a musel několik týdnů vynechat a posléze ostatní dohánět, v létě 1966 všichni tři muži ukončili své kurzy, přitom se umístili mezi nejlepšími a obdrželi pilotní křidélka. Své zkušenosti využívali po celou dobu práce u NASA a konkrétně Jack Schmitt měl na konci kariéry na kontě 2100 hodin v různých typech letounů a vrtulníků, z toho 1600 hodin na proudových strojích. To je více než impozantní skóre pro člověka, u kterého létání nebylo osudovým voláním…
Nyní však byl čas vrátit se do Houstonu. Na Jacka Schmitta a jeho kolegy čekal astronautický výcvik. A po něm? Kdo ví, možná cesta na Měsíc…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Harrison_’Jack’_Schmitt,_American_Flag,_and_Earth_(Apollo_17_EVA-1).jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Western_High_School_1.JPG
http://www.celestis.com/blog/wp-content/uploads/2011/07/eugene_shoemaker_apollo_300.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:PORTRAIT_-_SCIENTIST-ASTRONAUT_GROUP.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Graveline-de.jpg
http://www.thespacereview.com/archive/2199a.jpg (kredit: NASA)