Štítek ‘Jack Schmitt’

Vesmírné osudy 105. díl – Harrison Schmitt

Údolí Taurus-Litrow

Čtyři hodiny po dosednutí lunárního modulu se Cernan vykroutil z průlezu Challengeru, sestoupil po žebříku a stanul na měsíční půdě. O pár minut později se na povrch dostal i Jack. Přes svou zdánlivou netečnost byl uvnitř zcela uchvácen neskutečným místem, kde stál: sněhobílá krajina se stěnami pohoří, které svíraly údolí Taurus-Litrow a připomínaly oběma mužům odvahu, s jakou bylo rozhodnuto přistát právě zde. Původní plány počítaly s cílovou oblastí ve tvaru elipsy dlouhé 3 km a široké 2 km. Záhy však vyšlo najevo, že do Taurus-Litrow se tato elipsa nemůže vejít. Jenže právě toto údolí slibovalo velkou geologickou rozmanitost. Po dlouhých debatách se nakonec plánovači a management shodli na cílové oblasti ve tvaru kruhu o průměru 1 km. Rozhodnutí odráželo neustále se vyvíjející techniky navigace a navádění LM a také rostoucí sebevědomí všech zúčastněných. Během přiblížení na přistání se okolní srázy tyčily vysoko nad modulem a Cernan si nemohl dovolit žádnou chybu. Ovšem zmíněné sebevědomí bylo oprávněné a nyní astronauti stáli přesně tam, kde měli být. Taurus-Litrow měl začít vydávat svá tajemství…

Vesmírné osudy 104. díl – Harrison Schmitt

Posádka Apolla 17 během předstartovních příprav

V jeden moment jste civilistou, uvyklým na relativní svobodu a volnost ve svém konání a vyjadřování. Jako vědecký pracovník s výtečným resumé očekáváte, že vám budou lidé okolo naslouchat a přikyvovat. Pokud vám váš nadřízený vytváří mantinely, přirozeným postupem je obrátit se na vyšší místa. Občasné nápady poněkud excentrického charakteru okolí bere jako roztomilou součást vaší osobnosti a jistá společenská neobratnost je omlouvána vaším staromládeneckým stylem života. A pak, ze dne na den, se všechno změní. Už nejste individualita, jste součástí týmu. Vaše svoboda je determinována pokyny, pravidly, povely, směrnicemi a checklisty. Už nejste svrchovaným pánem sebe sama, váš bezprostřední nadřízený je výsostným arbitrem veškerých nápadů a ideí. Jednoduše jste se ze dne na den stali součástí mikrokolektivu, který má – mírně řečeno – trochu vojenský střih. Známé přísloví říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš. A v tom byla ta potíž. Minimálně pro Jacka Schmitta na počátku roku 1972…

Vesmírné osudy 103. díl – Harrison Schmitt

Nácvik přežití v panamské džungli

Výcvik astronautů není rozhodně přímočará ani rychlá záležitost. V dnešní době jsou již požadavky na práci astronautů, stejně jako technologie a postupy, známy a pochopeny. Ovšem v polovině šedesátých let se stále ještě tak trochu “tápalo ve tmách“. Vždyť technologie a hardware se teprve rodily v továrnách kontraktorů. Na svět přicházely revoluční konstrukce, zcela nové materiály, objevná řešení, které bude třeba teprve implementovat do praxe. Pětici vědců – nováčků čekal od jara 1966 základní astronautický výcvik. Krom obligátních nácviků přežití v různých podmínkách, jízd na centrifugách a podobných radostí astronautické profese zahrnoval patnáctiměsíční výcvik i vysedávání ve školních škamnách. Tam se novopečení astronauti učili předmětům, jako nebeská mechanika, geologie, digitální výpočetní technika nebo základům funkce různých systémů nové lodi Apollo. Současně s tím však dostal každý nováček na starosti i jednu z mnoha oblastí, ve kterých bylo třeba znát názor toho, který bude daný hardware využívat v praxi. Zatímco Joe Kerwin a Curtis Michel, kteří nemuseli procházet pilotním výcvikem, už byli až po uši zabořeni ve své práci, na Garriotta, Schmitta a Gibsona přiřazení k jedné z oblastí odbornosti teprve čekalo…

Vesmírné osudy 102. díl – Harrison Schmitt

Jack Schmitt

Tak tedy vzhůru do práce… Protáhnout se za slovní dopomoci Gena miniaturním otvorem průlezu a hlavně nikde nezachytit hranou nebo anténou “batohu“ PLSS. Je jako červ, který se souká z díry, která je pro něj příliš těsná. Tááák, konečně je na verandě. Ještě přivřít dvířka od modulu, aby sluneční svit a UV paprsky neponičily delikátní přístroje a vybavení, na kterém bude záviset jejich cesta domů. Teď opatrně sestoupat po žebříku, devět příček a malý skok na patku nohy modulu. Jack se konečně mohl rozhlédnout kolem a spatřil svého velitele, jak poskakuje v šestinové gravitaci a dovádí jako malý kluk. „Kdo mi to tu zdupává měsíční povrch?“, naoko nasupeně zahromoval Jack, ale přitom se ve své helmě usmíval. Dnes se konečně dostane k pořádné práci, k práci, kterou miluje od chlapeckých let a která dává tomuhle celému dobrodružství smysl. Zvedl levou nohu a opatrně šlápl do prachu, který tu leží od nepaměti. Podrážka boty však uklouzla na kameni, obaleném prachem a Jack se začal kácet. Musel se rychle zachytit žebříku, ale za pár okamžiků už bezpečně stál vedle svého velitele a rozhlížel se po krajině, jejíž krása a nadpozemskost na chvíli zcela zahltily jeho mysl. Naprosto jasné Slunce, sněhově bílé svahy údolí Taurus-Litrow a nad tím vším zpola osvětlená modrá kulička – jeho domov, Země. Tenhle pohled mu v paměti utkví natrvalo…

Vesmírné osudy 63. díl – Eugene Cernan

Pochmurná nálada, která vládla během celého roku 1972 a neochvějný pocit konce a nejisté budoucnosti, byla poslední měsíc před startem Apolla 17 najednou pryč. Vše už bylo zase tolik hmatatelné, že si nikdo nepřipouštěl, že tohle bude poslední let a pak nic. Eugene Cernan se pokusil vzbudit trochu morálky a dobré nálady v lidech, kteří na programu pracovali, a zdálo se, že se mu to alespoň někde podařilo. Více jak měsíc před startem vyjel obrovský Saturn 5 na svoji pomalou cestu na startovací rampu. Vše se zdálo být připraveno. Po nehodě s vrtulníkem se už zdálo nemyslitelné, že by Genovi někdo letenku na Měsíc vzal. Ale osud si rád zahrává.

Vesmírné osudy 62. díl – Eugene Cernan

„Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Eugene Cernana tuto větu zaslechl v řídicím středisku v Houstonu, když se konečně vše uklidnilo po tom nervy drásajícím dramatu, v které se konečné přistání lunárního modulu Apolla 11 změnilo. Slib prezidenta Kennedyho byl naplněn a Američané stanuli na Měsíci před rokem 1970 a dokonce před Rusy. Pro Gena vyvstala nová volba. Rozhodně se chtěl po Měsíci projít také, ale nestačilo mu být znovu pilotem lunárního modulu, chtěl se stát velitelem mise a to znamenalo zahodit jisté místo v Apollu 16, protože se stal záložním pilotem lunárního modulu pro Apollo 14. Předstoupil proto před Deka a vlastně se tak dobrovolně vzdal jisté procházky po Měsíci a svůj další let nechal plynout ve vodách nejistoty. Kdyby tehdy tušil, kdo stál o jím žádané místo před ním, možná by se tak nerozhodl.