9. června 1985 se Džanibekov a Savinych probudili do dalšího dne, který bude stejně těžký, jako ten předchozí. Na palubě mrtvé stanice byl mráz, všechny stěny byly pokryty ledovou vrstvičkou a odevšud trčely různými směry rampouchy. Hrubý odhad teploty, vymyšlený v řídicím středisku, předpokládal, že jeden z kosmonautů plivne na stěnu stanice a bude sledovat, za jak dlouho sliny zmrznou. Džanibekov metodu vyzkoušel a slina zamrzla během tří sekund! Po krátkých propočtech středisko odhadlo vnitřní teplotu ve stanici na -10°C. Přestože byli Viktor i Vladimir navlečeni v teplém oblečení a na hlavách měli ″furašky“, chlad si nacházel cestu až do morku jejich kostí. To ovšem nebylo to nejhorší. Vzhledem k nefunkčnosti větráků se kolem těl obou mužů vytvářela vrstvička vydechovaného oxidu uhličitého, která po chvíli začala způsobovat únavu, omámenost a při delším setrvání na jednom místě hrozila otrava. Bylo proto rozhodnuto, že se kosmonauti budou při práci střídat – jeden bude pracovat v Saljutu, zatímco druhý bude odpočívat v teple transportního Sojuzu a zároveň bude dávat pozor na příznaky otravy oxidem uhličitým u svého kolegy. Celkově lékaři povolili pracovat maximálně 8 hodin denně, s hodinovou přestávkou každé dvě hodiny. Hned na počátku vyšlo najevo, že se začíná odvíjet závod s časem: nefungoval systém ″Rodnik“ pro přechovávání a dávkování pitné vody. Jeho nádrže byly kompletně zamrzlé a z dávkovací hadice čouhal rampouch. Na palubě Sojuzu byly zásoby pitné vody ještě na 5 dní. Jestli voda nerozmrzne do 14. června nebo, pokud budou hodně šetrní, pak do 21. června, budou se muset kosmonauti vydat s nepořízenou domů…

Vladimir Džanibekov – pochybuj a věř! (5/5)

Dva životy

K tomu, aby roztála voda v Rodniku, však bylo potřeba stanici ohřát. A k ohřátí stanice byla zase nutná elektřina. Džanibekov a Savinych se tedy pustili do zkoumání příčin výpadku elektrického systému. Nejprve přišel na řadu test baterií. Ukázalo se, že dvě baterie jsou ″po smrti“, zbývajících šest však bude možno ještě oživit. Dalším krokem bylo napojení baterií přímo na elektrický vývod slunečních panelů. Připojování šestnácti kabelů holýma rukama v mrazničce jménem Saljut byla neuvěřitelná rasovina, ale podařilo se. Nyní bylo třeba sluneční panely alespoň zčásti natočit ke Slunci.

Kosmonauti zapluli zpět do Sojuzu a Džanibekov se chopil ovládacích pák. Pomalu začal natáčet soulodí Sojuz T-13/Saljut 7 kolem podélné osy a za chvíli do jednoho z iluminátorů nakouklo sluníčko. Džanibekov zastavil otáčení. „Budeme předpokládat, že začalo nabíjení baterií,“ usoudilo středisko. „Chvála Bohu,“ odtušil Džanibekov. „Nerozuměli jsme, opakujte,“ ozvalo se ze Země. „Chvála Bohu,“ odpověděla unisono posádka Sojuzu T-13. Jak poznamenal do svého deníku Viktor Savinych, ten den byl prvním světlým bodem v masivu problémů a obtíží, kterým s Vladimirem čelili.
11. června kosmonauti poprvé rozsvítili na stanici světlo. Večer tuto událost Džanibekov a Savinych oslavili malou hostinou: rozmrazili si chléb a ohřáli několik konzerv. Konzervy také netradičně využil Voloďa Džanibekov, když si jimi ohříval zmrzlé nohy. Konečně také bylo možno zapnout regenerátory vzduchu a zmizelo nebezpečí otravy oxidem uhličitým.
12. června kosmonauti prověřili elektronický box S-190, ve kterém se skrýval selhavší vysílač. Zjistili, že blok vyhořel a nefunguje přepínání antén. Během dne proběhla další radostná událost: částečně se rozehřála první nádrž systému dodávky pitné vody ″Rodnik“ a bylo z ní možné dostat pár decilitrů vody. Vladimir a Viktor si pomáhali silnou televizní lampou, která produkovala značné množství tepla. Začínalo se blýskat na lepší časy, snad posádka nebude muset předčasně domů. Proběhla také první telekonference z paluby Saljutu. Bylo evidentní, že stanice se začíná probírat z kómatu.
13. června proběhl úspěšně důležitý test systému Igla a pohonného a orientačního systému stanice. Kdyby dopadl špatně, bylo by po všem – nemohl by přiletět nákladní Progress se zásobami a ani další transportní lodě s posádkou. Naštěstí vše fungovalo. Byl také vyměněn onen vyhořelý box, který zavinil ztrátu spojení se stanicí – náhradní kus naštěstí už byl připraven přímo na Saljutu. 14. června se pak teplota na stanici poprvé přehoupla přes nulu.
O dva dny později bylo konečně rozhodnuto: definitivně rozmrznul ″Rodnik“! Mise může pokračovat!
19. června už spali Džanibekov se Savinychem ve stanici – bylo tam tepleji, než v jejich Sojuzu. A na Zemi už se chystal ″náklaďák“ Progress-24. Nyní měl přijít okamžik pravdy: systém Igla jednoduše musí fungovat bez chyby. Další prověrky hlavního a záložního systému Igly. Vypadalo to, že ″doba ledová“ systému nijak neuškodila. 23. června se Progress objevil u stanice a kolem 3:00 UT bez jakýchkoli problémů zakotvil u jejího zadního stykovacího uzlu. Přivezl doplňkový panel solárních baterií, vodu, kazety do regenerátorů vzduchu, náhradní díly k ″Rodniku“, tři nové baterie a vytoužený magnetofon ″Vesna“. Ten původní neustál chlad a vlhko, což mrzelo zejména Voloďu Džanibekova. Teď už na stanici mělo být veseleji. Náladu trochu pokazil fakt, že v Progressu oproti slibům nebyly dopisy od rodin a přátel.
25. červen pak přinesl okamžik, který Vladimira Džanibekova zapsal do dějin fyziky a přinesl mu neuvěřitelnou popularitu mezi badateli v oboru přírodních věd. Voloďa se ten den věnoval vykládce vybavení z nákladní lodi. Některé položky nákladu jsou v Progressech přišroubovány motýlkovými matkami na dlouhých šroubech. Když toho dne Džanibekov odšroubovával matky, pomáhal si stejně, jako to běžně děláme i tady, na Zemi: matku roztočil a sledoval, jak se sama posunuje směrem ke konci šroubu. Jenže ji nestačil zachytit, když doputovala na konec závitu. Matka letěla dál a rotovala tak, jak jí velel zákon setrvačnosti. Jenže zhruba po 40 cm letu se stalo něco podivného. Matka se obrátila o 180°a letěla stále stejným směrem, ale zadní částí dopředu! A po dalších 40 cm se situace opakovala, matka se rychle obrátila o 180°a letěla opět přední částí vpřed a celý podivný úkaz se opakoval do okamžiku, kdy matka narazila do stěny. Džanibekova to zaujalo a řekl si, že tomu přijde na kloub. Možná je to jen důsledek odporu vzduchu na křidélkách matky. Vyštrachal tedy odkudsi plastelínu, matku obalil a vytvaroval hmotu do co nejdokonalejší koule. Roztočil své dílko a – světe div – kulička dělala přesně totéž, co předtím vyváděla samotná matička. Času nebylo nazbyt a tak musel Vladimir hraní si s plastelínou nechat, červíček mu však v hlavě hlodat nepřestal…
Saljut se probouzel ze spánku stále více. Jeden za druhým se rozbíhaly palubní systémy. Pomalu, ale jistě se začínaly také rozbíhat vědecké experimenty. Jediným vážnějším problémem zůstávala vysoká vlhkost na palubě, kterou bylo nutno nechat pomalu odpařit. Ohřev panelů stěn bylo možné zapnout až poté, specialisté se obávali zkratu ve vlhkém prostředí. Vlhkost se do normy vrátila až koncem července.
Poté, co se 15. července Progress-24 odpojil od stanice, mohl začít odpočet pro start dalšího nákladního stroje. Ten 19. července odstartoval z Bajkonuru, jenže nenesl název Progress, ale ″Kosmos-1669“. Ve skutečnosti se jednalo o mírně vylepšený Progress, odborníkům na západě však dlouho vrtalo hlavou, proč byl jeho start oznámen pod nicneříkajícím jménem. Později vyšlo najevo, že řídicí středisko zachytilo signál o tom, že se nevyklopila anténa sbližovacího systému Igla, tím pádem se loď nedokáže se Saljutem spojit. Proto dostala loď jméno Kosmos, kterým byla označována ″všehochuť“ kosmických strojů – od selhavších družic, přes experimentální družice až po vojenské bezpilotní mise. Důkladná analýza však ukázala, že anténa Igly se ve skutečnosti vyklopila, chybný byl pouze příslušný senzor. Loď se tak mohla 21. července připojit ke stanici, jméno Kosmos-1669 jí však už zůstalo. Se stanicí zůstala tato nákladní loď spojená do 29. srpna. Kosmos mimo jiné dovezl i dva skafandry nového typu Orlan-DM. Oproti svým předchůdcům, Orlanům-D poskytovaly větší pohodlí, delší výdrž a mimo jiné i svítilny na bocích helmy, které umožňovaly pracovat i během orbitální noci. Byl nejvyšší čas, kosmonauti měli nové skafandry otestovat během plánovaného výstupu.
2. srpna se otevřel poklop ve stěně přechodové komory a dovnitř vpadlo ostré sluneční světlo. Ven zase pro změnu vylétla záplava útržků papíru, nepořádek, smetí a mimo jiné i šroubovák, který Džanibekov se Savinychem tak dlouho hledali. Savinych vystoupil ven jako první a Džanibekov mu po chvíli podal kontejner s doplňkovou sluneční baterií, kterou dovezl před měsícem Progress. Oba kosmonauti se i s kontejnerem přesunuli na určené místo a upevnili jej na plášť stanice. Přitom vyzkoušeli nové svítilny na helmách, které se skvěle osvědčily. Než mohli baterii kompletně roztáhnout, bylo třeba počkat na přímé spojení s řídicím střediskem. Džanibekov a Savinych tak dostali ke své vycházce neočekávaný bonus: 20 minut, po které mohli nerušeně sledovat zeměkouli, ubíhající jim pod nohama. Po velkém úsilí a menších problémech se jim pak podařilo doplňkovou baterii rozvinout. Zbývalo ještě sebrat z povrchu stanice několik kazet se vzorky biopolymerů a jiných materiálů, které byly vystaveny působení vakua, nainstalovat na jejich místa kazety nové, a také na plášť Saljutu připevnit lapač meteorického prachu, vyrobený francouzskými výzkumníky. Přesně po pěti hodinách výstup do vesmíru skončil natlakováním přechodové komory. Vladimir měl tedy na kontě už dva pobyty mimo stěny stanice a žádný z nich nebyl svým programem tak úplně běžný. Vše ale spolu s Viktorem zvládli, stanice má zase o trochu energie navíc a nové skafandry fungovaly znamenitě – oba muži se přes velkou námahu ani nezpotili. Hrdinové dne pak ošetřili a uložili skafandry, dali si horkou kávu s citronem a odebrali se na kutě.

O měsíc později, 17. září, odstartoval z Bajkonuru Sojuz T-14. Na jeho palubě byla posádka Vladimir Vasjutin, Alexandr Volkov a Georgij Grečko. O den později se Sojuz T-14 spojil se zadním stykovacím uzlem Saljutu 7. Po nezbytných prověrkách hermetičnosti se otevřel přechodový průlez a v něm se nejprve objevila ruka Vladimira Vasjutina s kyticí orchidejí. Potom jeden za druhým propluli noví nájemníci do Saljutu a následovalo radostné vítání. Pro Džanibekova to bylo trochu sladkobolné přivítání. Věděl, že se vzhledem k lékařskému omezení chýlí jeho pobyt ve vesmíru ke konci. Viktor měl zůstat na Saljutu ještě další čtvrtrok s Vasjutinem a Volkovem, zatímco on se měl vrátit s Grečkem na Zem už za týden. Hlavním Grečkovým úkolem během jeho kraťoučkého pobytu ve vesmíru (celkově se za hranice atmosféry podíval už potřetí) bylo zhodnocení stavu stanice. Poprvé v historii ale mělo také dojít k částečné výměně posádky – něco, co se dnes na stanici ISS považuje za zcela běžnou praxi.
25. září se Vladimir naposledy rozloučil se stanicí, kterou pomáhal přivést opět k životu. Ve 2:10 UT se uzavřely poklopy mezi Saljutem a Sojuzem T-13 a Džanibekov s Grečkem zaujali svá místa v přistávacím modulu. Ve 3:58 UT se Sojuz od stanice odpojil a začal pomalu odplouvat. Ale v okamžiku, kdy z něj už byla jen malá tečka na černém pozadí vesmíru, se Sojuz přestal vzdalovat. Naopak – začal se přibližovat zpět k Saljutu! Nebylo to ovšem proto, že by kosmonauti něco na stanici zapomněli. V plánu bylo v podstatě opakování procedur sblížení se stanicí bez použití radiolokačních prostředků. Bylo to vlastně opakování scénáře z června. Celkem třikrát se Džanibekov přiblížil znovu k Saljutu a létal s ním ve formaci. Při posledním přiblížení zavisel 400 metrů za Saljutem, pomalu jej obletěl a skončil 600 m před ním. Pak se opět vzdálil, tentokrát nadobro.

Džanibekov si užíval poslední hodiny beztížného stavu. Čas ovšem nezastavíš a den po opuštění Saljutu, 26. září, začal Sojuz T-13 svůj návrat do atmosféry. V 9:51 UT přistál bez jakýchkoli problémů ve stepi asi 220 km severovýchodně od Džeskazganu. Vladimir Džanibekov si připsal na své konto 112 dní, 3 hodiny, 12 minut a 6 sekund letového času. Byly to poslední okamžiky, které strávil ve vesmíru a Vladimir to dobře věděl. Přestože po přistání litoval, že let byl příliš krátký na to, aby stihnul vše, co stihnout chtěl, byl čas předat štafetu mladším.
Je třeba se také zmínit o tom, co stálo za totálním rozvratem energetického systému Saljutu, který pak museli Džanibekov se Savinychem napravovat. Jedním faktorem byl již zmíněný blok elektroniky S-190, ve kterém byly mimo jiné dva vysílače systému předávání povelů a vysílání telemetrie. Blok, pracující po době své životnosti, selhal 11. února, přičemž díl viny mělo i řídicí středisko. Podle všeho ale fungovaly proudové chrániče, takže zkraty, vyvolané spáleným vysílačem, neměly na elektrický systém vážný dopad. V době, kdy Saljut mlčel, se však přidružil druhý faktor. Na palubě stanice bylo sedm hlavních baterií a jedna záložní. Ty byly nabíjeny pomocí solárních panelů. Každá z baterií měla připojen senzor, který se staral o ochranu proti přebití. Jakmile byla baterie nabitá na 100% své kapacity, senzor jednoduše odpojil systém nabíjení pro všechny baterie. V jistý okamžik, který se bohužel nepodařilo přesně určit, ale selhal senzor nabíjení u baterie číslo 4. Kdykoli začalo nabíjení sady baterií, senzor signalizoval, že baterie číslo 4 je plná a solární panely byly od systému odpojeny. Toto se dělo opakovaně několik dní a osm baterií se tak postupně vyčerpávalo více a více, až nakonec zkolabovaly zcela. Saljut se ponořil do ticha a tmy a postupně začal zamrzat.
Výkon Džanibekova a Savinycha při záchraně Saljutu 7 neměl a nemá v sovětské, respektive ruské kosmonautice obdoby. Mnozí považují tento let za jednu z nejobtížnějších misí v dějinách kosmonautiky celkově. Bezprecedentní spojení se zcela pasivním tělesem potěšilo nejen vojáky, kteří v něm ihned viděli potenciál aplikace pro své programy, ale i civilní konstruktéry a inženýry. Za odvahu a umění navrhnul Valentin Gluško pro Vladimira Džanibekova a Viktora Savinycha Zlatou hvězdu hrdiny SSSR s tím, že Džanibekov se Savinychem jsou krom Gagarina a Leonova jediní dva kosmonauti, kteří si ji skutečně zaslouží. Pro Džanibekova to měla být už třetí Zlatá hvězda. Návrh bohužel neprošel, argument tehdy zněl: „I sám Koroljov měl pouze dvě Zlaté hvězdy. Více než dvě Zlaté hvězdy nejsou pro kosmonauty třeba.“ Řád tak dostal pouze Viktor Savinych…

27. září 1985 byl Vladimir povýšen do hodnosti generálmajor letectva. Jestliže se mu v koutku duše ještě krčilo světélko naděje na další let, toto povýšení pro něj paradoxně znamenalo definitivní konec – generálové v bývalém SSSR už do vesmíru nelétali. 24. června 1986 byl pak vyřazen z oddílu aktivních kosmonautů a nastoupil do nové pozice, zástupce náčelníka 1. oddělení Střediska přípravy kosmonautů. Přeloženo do češtiny – zástupce velitele oddílu kosmonautů. O dva roky později, 20. července 1988, postoupil o příčku výše a stal se velitelem oddílu.
Věk ovšem zastavit nelze a v roce 1997 dosáhl Vladimir Džanibekov věku, ve kterém vojáci odcházejí do výslužby. 7. srpna toho roku byl příkazem ministra obrany Ruské federace uvolněn do zálohy. V souvislosti s tím byla 9. září toho roku jeho osobní složka vyřazena z kartotéky Centra přípravy kosmonautů. Vladimir se ale s prací s příchutí kosmické exotiky nehodlal jen tak rozloučit, proto ve středisku zůstal ve funkci “старший научный сотрудник (starší výzkumník). V roce 1999 ze střediska odešel definitivně.
Ani po ukončení své kariéry aktivního kosmonauta a vypadnutí z kolotoče neustálého výcviku si nemohl stěžovat na nedostatek aktivit. Jeden směr jeho konání dokonce zamířil až do politiky. Mezi roky 1980 a 1990 byl zástupcem Vrchního sovětu Uzbecké svazové republiky. V roce 1995 dokonce kandidoval do Dumy (parlamentu Ruské federace) za stranu „Společné dílo“, ovšem ještě před primárkami svou kandidaturu stáhnul.

Druhá linie jeho aktivit vede k jeho zamilovanému umění. Přestože se tím nijak zvlášť nechlubí, je vyhledávaným a ceněným malířem a ilustrátorem. Většina jeho obrazů má pochopitelně společný motiv: lety do vesmíru. Malby Vladimira Džanibekova se dokonce dostaly na ruské poštovní známky. V poslední době objevil i kouzlo počítačové grafiky.

Průnikem mezi uměním a technologií, se kterou se téměř celý svůj život setkával, je také jedna zhmotněná idea, která se poprvé v jeho mysli vynořila během těžkých dní na Saljutu 7 v létě 1985. Když jednoho večera usínal, podíval se koutkem oka na Zemi, ubíhající za iluminátorem. Souvislá oblačnost zakrývala zemský povrch a Džanibekov si na pomezí mezi bděním a spánkem pomyslel, že by bylo krásné mít nějaký malý přístroj, třeba hodinky, které by na první pohled ukázaly, nad kterou částí zeměkoule se právě stanice nachází.

O 18 let později se díky firmě “Верный ход (správný chod)“ jeho sen zhmotnil do podoby hodinek “Kosmonavigator“. Bylo vyrobeno 350 kusů tohoto unikátního designu, a protože část produkce byla vyhrazena pro aktivní kosmonauty, staly se hodinky velmi vyhledávaným sběratelským unikátem.
Technika, technologie a přírodní vědy jsou další, přirozenou oblastí Vladimirových aktivit. Od 1. května 1997 spolupracoval jako konzultant s katedrou radiofyziky Tomské státní univerzity. 27. dubna 2011 mu byl za jeho přínos v oblasti kosmonautiky a aktivity na půdě univerzity udělen čestný doktorát.
S přírodními vědami ale souvisí i ona epizoda s motýlkovou matkou, která se v roce 1985 tak podivně převracela v letu. Po přistání se se svým poznatkem svěřil fyzikům a způsobil tak malý poprask. Vyrojily se různé katastrofické teorie, které předpokládaly, že se něco podobného může stát i s naší planetou – tedy že se její osa může naráz otočit o 180°. Onen jev byl dokonce utajován a veřejnost se o něm dozvěděla až po deseti letech. Podle všeho to vypadá, že žádná katastrofa nehrozí, ovšem ″Džanibekovův efekt“, jak byl podivný jev oficiálně pojmenován, nakonec vyústil v aplikace v rámci kvantové fyziky. Když profesor Lev Sapogin jako první analyzoval hmotnostní spektrum elementárních částic, předpověděl existenci částice s největší hmotností. Zatím nebyla objevena, nicméně profesor Sapogin pro ni vyhradil jméno: ″Džan“. Na čí počest byla hypotetická částice pojmenována, je nabíledni…
Džanibekovův život byl ovšem po několik desetiletí také pevně spjat s létáním. Připsal si více než 1200 hodin na letounech Jak-12, Jak-18A, MiG-15UTI, MiG-17, Su-7B, Su-7BM, Su-7BKL, Su-7BMK, Su-7U, MiG-21(většina modifikací), L-29, L-39 a Tu-134LL. Je ale samozřejmé, že po odchodu do výslužby mu, jako každému letci, chyběl volný pohyb oblohou a v neposlední řadě také výzvy a adrenalin. Proto není divu, že když byl v roce 1991 kontaktován týmem Earthwind, nedokázal nabídce odolat. Earthwind byl projektem vzduchoplavce Larryho Newmana, který se rozhodl obletět v balónu zeměkouli. Džanibekov proto zamířil do USA, kde mezi lety 1991 a 1994 prodělal výcvik a získal průkaz pilota aparátů lehčích než vzduch s doložkou zkušebního pilota. Během oněch roků nalétal kolem 100 hodin v balonech. Samotné vyvrcholení projektu Earthwind však skončilo předčasně – ráno 12. ledna 1993 se balón s Larrym Newmanem, Vladimirem Džanibekovem a Donaldem Mosesem vznesl ze startovní plochy nedaleko nevadského Rena. Po letu, trvajícím pouhých 30 minut však zachytil o jeden blízký vrcholek hory a let neslavně skončil pořádným žuchnutím na svah po ulétnutí necelých 20 km. Vladimir se rozhodl dál nepokoušet osud. Beztoho už svému andělu strážnému ošoupal několik párů křídel…

Svou energii se rozhodl koncentrovat do překvapivého oboru – muzejnictví. Začal se angažovat v Muzeu kosmonautiky v Moskvě a v roce 2010 se stal prezidentem Asociace kosmonautických muzeí Ruska. Tyto aktivity mu mimo jiné přinesly i zajímavý objev v osobním životě. Jeho druhá žena, Taťjána Alexejevna Gevorkjan, je uznávanou historičkou a vedoucí expozice Muzea kosmonautiky.
Vladimir Alexandrovič Džanibekov je živoucím důkazem toho, že pověry našich babiček jsou občas jasnozřivé. Když mu předpovídaly, že prožije dva životy – jeden svůj a jeden za svého nebohého bratra stejného jména – nemohly tušit, jak moc se jejich předpověď vyplní. A vůbec nejde jen o těch 145 dní, 15 hodin, 58 minut a 35 sekund strávených v kosmu. První sovětský kosmonaut s pěti misemi v zápisníku letů (z toho všechny ve funkci velitele) a ″nejzkušenější kosmonaut-testovač“ Vladimir Džanibekov je i dnes etalonem aktivního člověka, který se snaží sebe a celou společnost posunout alespoň o malý kousek dál na cestě poznání. Podle něj to není nic složitého, stačí pouze dodržovat jednoduché motto…

Этой формулы нет в учебниках, но без неё не решить ни одной задачи в жизни.
Сомневайся, что все острова, звезды и законы уже открыты.
И верь, что тебе предстоит их открыть.

Tahle poučka není v učebnicích, ale bez ní není možné v životě vyřešit žádný úkol.
Pochybuj, že všechny ostrovy, hvězdy a zákony jsou již objeveny.
A věř, že je musíš objevit právě ty.

Vladimir Alexandrovič Džanibekov

Zdroje informací:
B. Evans: „Tragedy and Triumph in Orbit: The Eighties and Early Nineties“
B. Čertok: „Rockets and People, vol. IV – The Moon Race“
M. Codr: „O kosmických dnech a nocích“
D.S.F. Portree, R.C. Treviño: „Walking to Olympus: An EVA Chronology“
D.J. Shayler, R. D. Hall: „Soyuz: The Universal Spacecraft“
В. П. Савиных: „ Записки с мертвой станции“
Н. П. Каманин: „Скрытый космос (Книга 4, 1969-1978)“
Časopis „Эргономист № 27 февраль 2013“
http://wikipedia.org
http://dzhanibekov-vladimir.ru/
http://rusmedserv.com/medgazeta/2006g/25/article_3574.html
http://www.cosmoworld.ru/spacehistory/astronauts/janibekov.html
http://www.astronaut.ru/as_rusia/vvs/text/jahnibekov.htm
http://www.vembos.gr/Dzhaninterview.htm

http://arstechnica.com/science/2014/09/the-little-known-soviet-mission-to-rescue-a-dead-space-station/
http://epizodsspace.no-ip.org/bibl/n_i_j/1985/11/letopis.html
http://right-move.ru/en/product/cosmonavigator/History.php
http://www.tvroscosmos.ru/
http://youtube.com
http://collectspace.com

Zdroje obrázků:

http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/savinyh/v-b-k/64.jpg
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/savinyh/v-b-k/61.jpg
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/savinyh/v-b-k/68.jpg
http://podrobno.uz/upload/iblock/4b3/4b302687148c860e5b137231b2eba19f.jpg
http://www.kadet.ru/Gallery/Geroi_kosmosa/big/Djanibekov01.jpg
http://i6.pixs.ru/storage/5/8/9/KosmonavtV_9475021_11493589.jpg
http://balalar.ru/UserFiles/gallery/pic/0039/2011-04-14_04-30_p4098970.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:3170Dzhanibekov_(Lightcurve_Inversion).png
(kredit: Astronomical Institute of the Charles University: Josef Ďurech, Vojtěch Sidorin)