Program orbitálních testů Shuttlu se rozběhl a John Young se mohl opět ujmout své pozice šéfa oddílu astronautů, na které jej během výcviku k STS-1 zastupoval Alan Bean. Young tak mohl pracovat na sestavování posádek od STS-3 výše. Svá doporučení pro složení posádek posílal vždy Georgi Abbeymu, který měl poslední slovo. Podle Youngových vzpomínek se ale málokdy stalo, že by vzájemně s výběrem nesouhlasili. Samozřejmě také zůstával aktivním členem oddílu astronautů a pokračoval ve výcviku. Vesmír byl jako droga, když jste se podívali na Zemi z ptačí perspektivy, chtěli jste další dávku. 30. dubna 1982 byly oznámeny nominace na lety STS-7, -8 a -9. Každá z těchto misí měla mít své dílčí prvenství. Poslední jmenovaný let měl být prvním čistě ve prospěch vědy, přičemž v nákladovém prostoru se měl nacházet evropský vědecký modul Spacelab. A při vědomí důležitosti mise Young nominoval do velitelského křesla sám sebe. Tento let přinesl krom Spacelabu ještě několik dalších prvenství, ačkoli o ně žádný člen posádky nestál a některá se astronautům odhalila až v průběhu letu…

John Young – takový normální mimozemšťan (9/9)

Požár na palubě a život po vesmíru

Na začátku října 1983 se startovní sestava STS-9 vydala na startovní komplex 39A. Naprosto bezproblémový roll-out ale neměl pokračování v přípravách na start, plánovaný na 29. říjen. Kontrola odhalila problém na trysce pravého motoru SRB. Mise STS-9 tedy získala jedno nechtěné prvenství ještě před tím, než se odlepila od země: 14. října celá sestava putovala zpět do hangáru VAB, byla rozpojena a zatímco se opravovala tryska SRB, Columbia podstoupila kolečko v budově OPF („Orbiter Processing Facility“- budova přípravy orbiterů). Sestava si pak dala repete a znovu se vydala na rampu, tentokrát definitivně.

Young se ocitl ve velitelské funkci prozatím nejpočetnější posádky v dějinách americké kosmonautky. Jeho pilotem byl Brewster Shaw a o chod Spacelabu se starali letoví specialisté Bob Parker a Owen Garriot spolu se specialisty užitečného zatížení Byronem Lichtenbergem a občanem SRN Ulfem Merboldem. Před touto misí se někteří členové posádky trochu obávali, jak bude příslovečný testpilot Young schopen spolupracovat se zapálenými vědci v posádce. Obavy se nakonec ukázaly jako liché, John se zapojil naprosto dokonale. S Ulfem Merboldem jej dokonce od onoho letu pojí velmi pevné přátelství. Dodnes, kdykoli je Ulf ve Spojených státech, zajdou s Johnem na večeři.
Počet členů posádky dovoloval rozdělit šestici mužů na dva týmy – červený a modrý. V každém týmu musel být někdo, kdo měl za úkol pečovat o letové systémy Columbie, zatímco dva další se starali o experimenty ve Spacelabu. Péče o raketoplán logicky spadla do klínů Younga a Shawa. Young byl součástí červeného týmu, na který připadly „noční směny“. Proto Young deset dní před startem začal upravovat svůj spánkový cyklus tak, aby byl v noci vzhůru a ve dne spal. Start ovšem měl proběhnout dopoledne místního času, proto celá úprava spánkového cyklu vzala zasvé.
Velmi brzy ráno v pondělí 28. listopadu 1983 se posádka usadila na svých místech na palubě Columbie. Na letové palubě byla stále ještě instalována katapultážní křesla pro velitele a pilota, nyní samozřejmě deaktivovaná. Proto se k Youngovi a Shawovi vměstnal pouze Bob Parker, ostatní měli svá místa na middecku. V 11 hodin místního času se sestava odlepila od rampy. O osm minut později byla Columbia na orbitu a Young pošesté ve stavu beztíže.
Krom Johna byl jediným dalším veteránem v posádce Owen Garriot, který v roce 1973 strávil téměř šedesát dní na palubě stanice Skylab. Ostatní mohli jen tiše závidět těmto dvěma zkušeným harcovníkům, kteří se pohybovali s naprostou lehkostí a samozřejmostí, jako by naposledy letěli včera. Muži se rozdělili na dva určené týmy a mohli se pustit do 73 experimentů, předepsaných letovým plánem. Tedy, téměř všichni. Young a Shaw neměli na práci téměř nic, jejich hlavním úkolem bylo dohlížet na to, aby se Columbia chovala způsobně. Znamenalo to dlouhé hodiny na letové palubě, kde se téměř nic nedělo. A navíc – kdykoli se objevili ve Spacelabu, vědátoři se na ně vrhli s jehlami a na potkání z nich vysávali pinty krve! Young se proto vyzbrojil fotoaparátem a cvakal snímky ostošest.

Mise probíhala naprosto uspokojivě. Dokonce natolik, že 3. prosince dostala posádka mise STS-9 předčasný dárek k Vánocům: jejich mise byla vzhledem k dostatečným zásobám prodloužena o 24 hodin, přistávat se tedy bude nikoli 7. prosince, ale 8. prosince. Ovšem onen den navíc rozhodně nebyl tak bezstarostný, jak se napoprvé zdálo. V Columbii začali úřadovat skřítci škodílci…
Nastal 8. prosinec. Zatímco Spacelab už byl téměř vypnut a připraven na přistání, Young a Shaw začali připravovat na tento náročný manévr i důležité systémy Columbie. Do přistání zbývalo pět hodin a oba muži konfigurovali palubní počítače, tedy naprosto klíčovou část raketoplánu, bez které by stroj nebyl schopen svou posádku dovézt zpět na Zemi. Bylo přibližně 11:10 UT, když se podle plánu krátce zažehlo několik motorků RCS („Reactive Control System“ – reaktivní ovládací systém, tedy soustava malých trysek, upravujících polohu raktoplánu v prostoru). V kokpitu se tyto zážehy podobaly kanonádě a posádka si na ně už zvykla. Jenže tentokrát se hned poté na jednom z displejů v kabině objevilo velké „X“ – nikým nepovšimnuta, malá částečka cínu při otřesech během zážehů vyřadila jeden z počítačů z provozu.
To bylo vážné. Se čtyřmi počítači se sice létat dalo, ale bylo to na ostří nože. O šest minut později se ono obávané „X“ objevilo znovu: selhal druhý počítač! Young posléze líčil: „Když selhal první, začala se mi třást kolena. Potom, co selhal druhý počítač, změnil jsem se v želé. Ještě nikdy jsme neměli oči otevřené tak doširoka.“ Přistání bylo o několik hodin odloženo. Jeden z počítačů se nakonec podařilo rozhýbat, druhý ale zůstal mimo provoz.
Protože se blížil konec směny červeného týmu, John si odskočil trochu zdřímnout. Zanedlouho jej probudily rány odkudsi z nitra Columbie. Rozespalý a rozmrzelý Young vyplul na letovou palubu a zabručel: „Fakt si, chlapi, cením toho, že děláte takové rány, když se snažím spát.“ Ovšem Shaw nebyl původcem těchto zvuků. „Ježíš, Johne, mám špatnou zprávu. Ztratili jsme IMU.“ Youngovy oči se opět bleskově rozšířily do nebývalých rozměrů: IMU byl gyroskop, potřebný k navigaci a určování polohy v prostoru. Ony rány vydával právě on v okamžiku, kdy se jeden ze závěsů doslova „umlátil“ o zarážku. Naštěstí byly ve vybavení Shuttlu ještě další dva IMU, nicméně pro jeden let, neřkuli jeden den toho už bylo dost.
Naštěstí si skřítci záškodníci dali prozatím říci a ve 22:52 UT motory OMS vykonaly bezchybný brzdicí zážeh. Columbia byla na cestě domů. Průlet atmosférou proběhl naprosto bez zádrhelů a ve 23:47 UT, tedy v 15:47 místního času, se kola Columbie dotknula ranveje 17 na Edwards po 10 dnech, 7 hodinách, 47 minutách a 24 sekundách po startu. Trable však nekončily. Aniž by Young měl možnost přípravy, byla před letem změněna část softwaru, která měla na starosti vztah “výchylka řídicí páky/výchylka ovládacích ploch“ při dosednutí. Young dosedl s Columbií jako do peřin a v ten moment počítače aktivovaly nový software. Ze spodní paluby se mezitím ozývaly nadšené výkřiky a potlesk. O pár sekund později Young hodlal stejně jemně položit na ranvej i příďový podvozek. Jenže stroj reagoval zcela jinak, než při výcviku a příďové kolečko dopadlo s pořádným žuchnutím, které otřáslo celým strojem. Nadšení na spodní palubě se okamžitě změnilo ve výkřiky typu „Kristepane!“ a „Co to bylo?“ Aniž by na tom John nesl nějakou vinu, velmi se za tento incident styděl.
Ovšem průšvihům nebyl zdaleka konec: v okamžiku, kdy Columbia dosedla, objevil se na jedné z obrazovek v kokpitu nechvalně známý obrazec „X“ – počítač, který se podařilo před návratem nahodit, zkolaboval znovu. Podle Younga, kdyby se tak stalo během návratu do atmosféry, znamenalo by to přímé ohrožení stroje a posádky.

Že by to už bylo všechno? Ani zdaleka ne. Asi šest minut po přistání se vypnula jedna APU („Auxiliary Power Unit“- pomocný zdroj energie, který měl za úkol generovat tlak v hydraulickém systému) kvůli indikovaným nízkým otáčkám turbíny. O pět minut poté astronauti vypnuli zbylé dvě APU tak, jak jim nařizovaly checklisty. Proč se vypnul první zdroj, to se dozvěděli až dva dny po přistání. APU spalovaly hydrazin díky exotermické reakci na katalytické mřížce. Při poletové kontrole objevili technici prasklé hydrazinové potrubí.  Ona selhavší APU začala vinou úniku hydrazinu hořet během přiblížení na přistání už ve výšce 13 km! Nebyla však sama. Ze stejné příčiny začala po přistání hořet ještě druhá APU! Naštěstí se požár obou zdrojů uhasil sám, když se první APU sama vypnula a tím se přerušila dodávka hydrazinu. Druhou hořící APU vypnuli sami astronauti v rámci běžných poletových postupů a i u té oheň uhasnul z nedostatku hydrazinu sám. Nikdo se o požáru ale nedozvěděl, dokud nebyl otevřen motorový prostor Columbie. Pokud by selhaly obě APU ještě před přistáním, stroj by byl zřejmě ztracen i s posádkou – nebylo by možné jej řídit…
Po návratu z STS-9 se John vrátil ke své práci coby šéf oddílu astronautů. Stále však také zůstával ve výcviku. Nevzdával se naděje na další let. Osud však jemu a mnoha dalším zasáhl do života v lednu 1986. Na obloze nad startovní rampou se během několika setin sekundy zhroutil americký sen o levném, bezpečném a masově využitelném znovupoužitelném dopravním prostředku pro cestování do vesmíru. Dodnes je John přesvědčen o tom, že na celé tragédii nese vinu i on sám, protože „byl součástí schématu“.
Pozornost se rychle zaměřila na potenciální příčinu katastrofy, spoje mezi segmenty SRB. Young a ostatní astronauti se zděšením zjistili, že vinou špatného designu vlastně nevědomky pět let sedlali smrt. Spolu se svým nadřízeným Georgem Abbeym a se svým zástupcem Bobem Crippenem vypovídal Young před Rogersovou vyšetřovací komisí. Bylo prokázáno, že o problémech s těsnicími kroužky SRB astronauti věděli minimum informací a nikdy nebyli upozorněni na potenciální nebezpečí. Jakmile bylo vyšetřování ukončeno a byla prezentována závěrečná zpráva, nastalo v NASA velké personální zemětřesení.
5. května 1987 byl Young odvolán z funkce šéfa oddílu astronautů. Na jeho židli usednul Dan Brandenstein, zatímco John se přesunul do nově ustavené pozice: “Special Assistant to the Director of JSC for Engineering, Operations, and Safety (Zvláštní asistent ředitele Johnson Space Center pro techniku, operace a bezpečnost)“. Ze svého místa měl přístup k řediteli JSC a poradní hlas zejména v otázkách bezpečnosti. John, ačkoli nebyl nadšen svým přesunem, se od začátku snažil dát své funkci smysluplnou náplň, ačkoliv měl obavy, zda nebude pouze pátým kolem od vozu. Začal se se svou typickou zarytostí a precizností probírat detailními technikáliemi Shuttlu. Ke svému překvapení objevil mnoho problémů, o kterých se předtím neměl šanci dozvědět. John na celou situaci reagoval svým typickým způsobem: rozesílal na všechny strany své “memos“, tedy memoranda. A doufal, že si jich někdo všimne.
Když se v lednu 1989 Paul Weitz, v té době zástupce ředitele JSC, rozhodl prošetřit Youngovy memoranda za posledních několik měsíců, došel k neuvěřitelnému číslu: John zhruba za poslední půlrok poslal 26 memorand, které ovšem v naprosté většině nebyly vůbec brány na vědomí! Jedním z mála návrhů, které přeci jen došly uplatnění, bylo… recyklovat papír, používaný v JSC. Tato snaha se jeví samozřejmě chvályhodnou, nicméně ve srovnání s otázkami bezpečnosti Shuttlu se jedná o naprostou banalitu. Jenže v otázkách bezpečnosti Johna nikdo neposlouchal! Od roku 1982 byl totiž Shuttle považován za “operační“, a přes katastrofu Challengeru mnozí nedokázali pochopit, že Shuttle NIKDY nebude operačním, vždy se bude minimálně zčásti jednat o experimentální systém.
I přes neustálé přehlížení svých snah měl občas Young i úspěch. Například při implementaci GPS. Je neuvěřitelné, že GPS nebyl v Shuttlech využíván až do poloviny devadesátých let (stejně jako například během první fáze provozu bombardérů B-1, u kterých si piloti vozili své vlastní přijímače!). Na nátlak Younga a dalších se agentura nakonec chytila za nos a od konce roku 1993 se pětikanálové přijímače konečně začaly testovat na orbiterech. Možná to také bylo tím, že systém TACAN, který dosud Shuttly využívaly, byl postupně vyřazován…
V srpnu 1995 se Youngův dlouholetý nadřízený a přítel George Abbey stal ředitelem JSC. Pro Johna to znamenalo povýšení do funkce zástupce ředitele pro technické záležitosti. Měl na starosti mimo jiné i bezpečnostní stránku všech programů NASA. Po letech frustrujícího psaní memorand a oběžníků byl konečně v pozici, kdy ostatní nemohli tyto zprávy přehlížet a museli se jimi zabývat.

Co bylo a je na Youngovi naprosto ohromující, vždy se snažil co nejvíce svých doporučení a memorand podpořit osobní zkušeností. Stále zůstával v řadách aktivních astronautů. To znamenalo, že i přes mizivou šanci byl teoreticky schopen letět na další misi nebo dokonce jakékoli misi velet. Podle jeho slov k setrvání v řadách aktivních astronautů bylo třeba „vědět, co se děje v rámci programu, vědět o nejnovějších trendech ve vývoji a trávit čas v simulátorech“. Tomuto krédu zůstával věrný: na nejrůznějších simulátorech a v letounu STA strávil za celou kariéru více než 15 000 hodin, to znamená více než rok a půl života! Přesto ani on nečekal, že během jeho fungování v roli zástupce JSC dojde k další katastrofě Shuttlu.
1. února 2003 se při návratu z rutinní mise rozpadl během vstupu do atmosféry Youngův milovaný orbiter Columbia. Všech sedm astronautů na palubě stroje zahynulo. Pro NASA a Johna Younga to bylo jako opakování zlého snu z roku 1986. Opět se kolektivně zpytovalo svědomí a opět měl John strašlivý pocit spoluviny. Dodnes si nedokáže vysvětlit, jak je možné, že problému s tepelnou izolací Shuttlu bylo věnováno tak málo pozornosti. A dodnes se nedokáže smířit s tím, že když po katastrofě Columbie přišel on sám i jiní s poměrně rozumným řešením problému, NASA, jako příliš často předtím, dělala mrtvého brouka.
Každá cesta, byť sebekrásnější a sebeúžasnější, musí mít svůj konec. John cítil, že v agentuře strávil dost času na to, aby štafetu převzali jiní. 31. prosince 2004, po neuvěřitelných 42 letech v NASA a v řadách aktivních astronautů, odešel John Watts Young do penze. Měl na kontě 6 letů do vesmíru o celkovém trvání 34 dní, 19 hodin a 39 minut. Byl prvním člověkem, který odstartoval šestkrát (respektive sedmkrát, pokud počítáme i start z měsíčního povrchu), tento rekord překonal až Jerry Ross v roce 2002. Young dodnes lituje toho, že neletěl na další misi, o tuto možnost jej reálně připravila katastrofa Challengeru. Do posledního dne však zůstal aktivním astronautem, díky čemuž měl možnost využívat svou zamilovanou hračku, “žihadlo“ jménem T-38. Jen v jeho kabině strávil úctyhodných 9 200 hodin, celkově pak měl při odchodu do penze nalétáno 15 275 hodin na letounech a helikoptérách všeho druhu. Kolegové o něm tvrdí, že je neuvěřitelně talentovaným pilotem, který ani tak do letounu neusedal, jako s ním spíše srůstal.

Muž, který je prototypem astronauta a vesmírného cestovatele, však ani na odpočinku tak zcela „neodpočívá“. V průběhu své kariéry měl možnost vidět náš domov z perspektivy, jaká se dosud naskytla pouze čtyřiadvaceti smrtelníkům: jako malou křehkou kuličku uprostřed nekonečné černi vesmíru. Už během svých letů si začal uvědomovat, že naše samotná existence je hříčkou v rukách nás samotných, ale také v rukou osudu a náhody. Je přesvědčen o tom, že rozvoj naší civilizace tak, jak probíhá doposud, je neudržitelný. Dopad na životní prostředí je příliš velký. Z druhé strany nám zase hrozí zásah některým z potulných asteroidů. Young má za to, že žijeme na vypůjčený čas. Jedinou možností je podle něj podporovat vývoj technologií, které nám umožní vrátit se nastálo na Měsíc, potom zamířit na Mars a další tělesa naší sluneční soustavy. Jedině tak může lidstvo v dlouhodobém horizontu nadále existovat. „Jestli chcete vidět ohrožený druh, vstaňte a podívejte se do zrcadla“, tak zní jeho vzkaz. Podle Johna je náš návrat na Měsíc naprosto klíčový v rámci snahy o přežití lidské civilizace. Jedině tam se můžeme naučit vše potřebné pro trvalý pobyt na jiných nebeských tělesech, ovšem v relativní blízkosti naší mateřské lodi – Země. Není proto divu, že se zařadil mezi velké kritiky kroků administrace amerického prezidenta Baracka Obamy.
Ve svých čtyřiaosmdesáti letech je John Young žijící ikonou a dokonalým ztělesněním astronautického archetypu. Neuvěřitelnou dřinu a oběti, které stály za jeho rekordní kariérou, odmítal ještě v dobách svého působení v NASA slovy: „Miluji to, co dělám – dostávám plat za to, že dělám, co mám rád. Každý den je zábava. Miluji každou sekundu.“ Jeho vlasy jsou už možná stříbrné a jeho hlas je tišší než před lety, kdy rozjařeně hlaholil z měsíčního povrchu, ale je to stále ten samý John Young, muž, který se zrodil pro vesmír. Muž, o kterém mnozí tvrdí, že je to jediný mimozemšťan ve službách NASA…

„One of the worst dirty words is can’t.“

Jedno z nejsprostějších slov je – nejde to.

John Watts Young

Zdroje informací:

J.W. Young, J.R. Hansen: „Forever Young: A Life and Adventure in Air and Space“
D.K. Slayton, M. Cassut: „Deke!“
T.P. Stafford, M. Cassut: „We Have Capture- Tom Stafford and the Space Race“
M. Collins: „Carrying the Fire: An Astronaut’s Journeys“
E. Cernan, D. Davis: „Poslední muž na Měsíci“
A. Chaikin: „A Man on the Moon“
B.C. Hacker, J.M. Grimwood: „On the Shoulders of Titans: A History of Project Gemini“
D. Hitt, H.R. Smith: „Bold They Rise: The Space Shuttle Early Years, 1972-1986“
http://en.wikipedia.org/wiki/John_Young_(astronaut)
http://www.jsc.nasa.gov/Bios/htmlbios/young.html
http://www.johnwyoung.org/
http://www.jsc.nasa.gov/history/mission_trans/mission_transcripts.htm
https://mira.hq.nasa.gov/history/

Zdroje obrázků:

http://www.johnwyoung.org/sts9/enlarge-sts9/images-en-sts9/10061583.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Sts-9_crew.jpg

http://www.johnwyoung.org/sts9/enlarge-sts9/images-en-sts9/10061671.jpg

http://www.johnwyoung.org/sts9/enlarge-sts9/images-en-sts9/10061680.jpg

http://www.johnwyoung.org/sts9/enlarge-sts9/images-en-sts9/10061680.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:John_Watts_Young.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Saha_crater_earthrise_CSM_AS16-113-18289HR.jpg