Časy, kdy Rudé náměstí, zaplněné do posledního místečka, aplaudovalo průkopníkům dobývání kosmu, jsou už dávno pryč. Realita se změnila, Rusko už dávno není tím, čím bylo před padesáti lety. Kosmičtí cestovatelé dneška jsou sice svého druhu celebritami, ale jejich postavení je nesrovnatelné s těmi, kteří jim cestu do vesmíru kdysi prošlapávali. A ani oni hrdinové prvních nesmělých krůčků mimo naši odvěkou kolébku už se nekoupají v záři všeobjímající popularity. Jejich jména, která kdysi znal snad úplně každý, pomalu mizí ze všeobecného povědomí. Kdo, krom kosmických nadšenců, si dnes vzpomene na muže jako Gorbatko, Bykovskij, Volynov? Moderní Rusko má dnes zcela jiné problémy, zcela jiné věci na starosti. A přece je pár výjimek, které vyvolávají v běžných lidech podobné pocity, jako tenkrát, když se zdálo, že doba letů na Mars a dál je za dveřmi. Pro jednoho z oněch mužů to však platí více, než pro ostatní. Kdekoli se objeví, vyvolává svou přítomností rozruch a ani v současném Rusku snad není člověk, který by neznal jeho jméno. Jeho život by vydal na velmi napínavý film. Tím mužem je…

Alexej Leonov- kovboj ze Sibiře (1/6)

Od pastelky ke křídlům

Na jihozápadním cípu Sibiře, přibližně 800 km od hranic s Kazachstánem, leží malá vesnička s poetickým názvem Listvjanka. Několik desítek domků, natěsnaných mezi úvaly okolních kopců obkružuje na severním okraji vesnice říčka Serta. Právě tady se 30. května 1934 začal odvíjet životní příběh Alexeje Archipoviče Leonova.

Malý Alexej přišel na svět jako osmé dítě bývalého horníka a předsedy místního selsovětu (vesnického výboru) Archipa Leonova a jeho ženy Jevdokiji. Celkem měli manželé Leonovovi jedenáct dětí, přičemž dospělosti se jich dožilo pouze devět. Jedna z prvních vzpomínek malého Alexeje však vůbec nepřipomíná rodinnou pohodu a veselí mezi početnými sourozenci. Vybavuje se mu křik, příšerná zima, pláč matky a sousedi, rozebírající jejich dům.

V lednu 1938 byl totiž na základě lživého udání Archip Leonov uvězněn- jedna ze statisíců obětí stalinských čistek. Jeho rodina byla sražena na samé dno společenského žebříčku. Sousedé dostali možnost vzít si od „nepřátel státu“ cokoli se jim zachtělo. Malý Alexej, jeho matka a sourozenci přišli nejen o otce, ale i o dům, nábytek, jídlo, dokonce i o oblečení- jeden ze sousedů přikázal tehdy tříletému Alexeji, ať svlékne kalhoty, sebral mu je a nechal jej stát v mrazivé tmě jen v košilce. Zimu přežili Leonovovi pouze díky tomu, že jedna ze starších sester Alexeje byla provdána do města Kemerovo, vzdáleného několik stovek kilometrů. Se svým mužem byla zaměstnána na stavbě elektrárny a bez váhání vzala svoji maminku, tehdy těhotnou, a svých osm sourozenců k sobě. V malém jednopokojovém komunálním bytě o rozloze 16 m² se všichni tísnili dlouhé dva roky. Alexej ještě po letech vzpomínal, jak spával pod postelí…

Po dlouhém čekání byl nakonec Archip Leonov zbaven veškerých obvinění (jako jedna z mála výjimek v období šíleného Stalinova teroru) a mohl se navrátit ke své rodině. Dostal nabídku, aby znovu vedl selsovět v Listvjance, ale odmítl a místo toho si našel práci tam, kde jeho rodina už nějaký čas žila- tedy v Kemerovu, v místní elektrárně. Leonovovi dostali k dispozici dva pokoje v místní dělnické ubytovně, a za kompenzace, vyplacené za nespravedlivé uvěznění, Archip Leonov dokázal byt skromně vybavit. V porovnání s ostatními byli Leonovovi považování za relativně bohaté…

Už v té době se u malého Alexeje začaly projevovat umělecké vlohy. V každé volné chvíli kreslil a dokonce přispíval do rodinného rozpočtu, když sousedům maloval ornamenty na jejich pece.

Když bylo Alexeji šest let, náhodné setkání určilo směřování celého jeho dospělého života. U sousedů tehdy pobýval na návštěvě vojenský pilot. Do jeho uniformy a hrdého vzezření se malý Ljoša doslova zamiloval. Po nějaké době si onen pilot všimnul, že jej neustále pronásleduje malý kluk, a tak na něj udeřil: „Proč za mnou pořád chodíš?“ Ljoša se mu vyznal ze své touhy být jako on. „Proč ne, pokud něco opravdu chceš, nic tě nemůže zastavit, „odpověděl Alexejův idol. „Ale aby ses stal pilotem, musíš být silný. Musíš se pilně učit a každé ráno si umývat ruce a obličej mýdlem,“ dokončil svou zčásti žertovně míněnou radu pilot. „Slibuješ mi, že to budeš dodržovat?“ „Ano, budu,“ vyhrknul Alexej, okamžitě běžel do koupelny a mýdlem si dlouze drhnul obličej a ruce. Od té doby hltal filmy a knihy s leteckou tématikou.

Nad Sovětským svazem se ale už stahovala válečná mračna. 22. června 1941 poslouchal z rádia Alexej s ostatními zprávu o napadení Sovětského svazu Německem. Kemerovo naštěstí pro svou polohu zůstalo ušetřeno přímých válečných útrap, takřka přes noc se stalo centrem chemického průmyslu SSSR. Továrny v okolí rostly doslova zázračným tempem.

V září 1943 zamířil malý Ljoša v doprovodu maminky poprvé do škamen 35. základní školy v Kemerovu. Hned první den jeden nezbedný spolužák rozházel Alexejovy věci, které opatroval ve své improvizované školní brašně, kterou představovalo pouzdro od plynové masky. Učitelka zahlédla mezi pastelkami, barvičkami a reprodukcemi oblíbených obrázků i Leonovovy vlastní kresbičky, a když se na ně podívala blíže, zarazila se: „No, Alexeji, zdá se, že jsi umělec!“ Tehdy poprvé si Leonov uvědomil, že to, co dokáže on, neumí každý.

Rok 1945 přinesl konec nejkrvavějšího konfliktu v dějinách. Alexeje se však světodějné události dotýkaly jen velmi vzdáleně. Chodil do školy, kde patřil k nejlepším žákům ve třídě, rozvíjel svůj výtvarný talent a vykonával různé drobné práce- například pásl krávy nebo maloval na zakázku. Každá kopějka navíc se hodila. Rodinu Leonovových však čekala poměrně velká změna. V roce 1947 se Archip Leonov rozhodl vyslyšet výzvu vlády a přesídlil s celou rodinou do bývalého východopruského Königsbergu, nyní přejmenovaného na Kaliningrad. Sovětský svaz se snažil území, obsazená v průběhu války, osídlit co nejrychleji etnickými Rusy.

Alexej nastoupil v Kaliningradu na tamní školu č.6. Po získání základního vzdělání studoval na střední škole č.21 a pomalu začal přemýšlet o své budoucí životní dráze. Vše bylo zdánlivě jasné- bude umělcem, výtvarníkem. V té době byly v Sovětském svazu pouze dvě výtvarné akademie, které měly dobrou úroveň. Jedna sídlila v Leningradu, druhá v Rize. Protože Leningrad byl trochu z ruky, u tehdy devatenáctiletého Alexeje zvítězila blíže položená Riga. Na jaře 1953 se tam Alexej vydal stopem na korbě nákladního auta.

Na své zamýšlené alma mater se dozvěděl, že bude nejprve muset složit přijímací zkoušky, ovšem poté, co ředitel akademie shlédl jeho práce, dostalo se Alexeji ujištění, že jej zcela jistě přijmou. Jenže radost trvala jen pár minut. Po cestě ven z budovy se Leonov dal do řeči s jedním studentem, který mu prozradil, že pronájem pokoje v Rize stojí měsíčně 500 rublů. V ten moment Alexej pochopil, že jeho sen o výtvarné kariéře právě skončil- jeho otec Archip vydělával měsíčně pouze 600 rublů, platit studia Alexeji v žádném případě nemohl zvládnout.

Po návratu domů zklamaný Alexej zvažoval své možnosti a vzpomněl si na svoji klukovskou touhu. Lákání modrých dálav bylo stále silné, proto netrvalo dlouho a Ljoša měl jasno: stane se pilotem! Od myšlenek nebylo daleko k činům a záhy putovala Alexejova přihláška do 10. letecké přípravky v ukrajinském Kremenčugu. V září 1953 přišel verdikt: Alexej Archipovič Leonov se přijímá do prvního ročníku letecké přípravky! Na nádraží jej šla vyprovodit rodina i spolužáci. Když vyšlo najevo, že Alexejova maminka Jevdokija nemá peníze na vstupenku na perón, přítomní se složili a vstupenku jí zaplatili- služba v armádě se v Sovětském svazu považovala za velkou čest…

V letecké přípravce dostal Ljoša jak základy výcviku vojenského, tak i leteckého. V lednu 1955 konečně ochutnal svobodu pohybu v trojrozměrném prostoru, zatím pouze s instruktorem, ale už v květnu si mohl připsat první let sólo. Toho samého roku pak začal dvouletý pokročilý výcvik v leteckém učilišti v Čugujevu. Tam se připravoval pro dráhu stíhače a vrtulové stroje vyměnil za proudový MiG-15.

Mezitím lidstvo vstoupilo do nového, kosmického, věku. Když 4. října 1957 proběhla mezi kadety leteckého učiliště zpráva o vypuštění prvního Sputniku, elektrizující vlna vzrušení se nevyhnula ani Alexeji Leonovovi.  Tehdy ještě nedokázal odhadnout veškeré dopady obrovského úspěchu týmu prozatím anonymního Sergeje Koroljova. Přesto byl od toho dne, stejně jako tisíce jiných, okouzlen vesmírem…

Alexej Leonov zakončil 30. října 1957 čugujevské letecké učiliště s vyznamením. Protože byly jeho výsledky vynikající, dostal možnost vybrat si místo svého dalšího působiště. Alexej se rozhodl pro 10. gardovou stíhací divizi, v té době situovanou ve Vídni. Jenže- jak už to bývá- události se vyvíjely jinak, než si představoval. V době, kdy byl vyřazen z učiliště, 10. gardová divize přesídlila do… Kremenčugu! Leonov tedy nastoupil do služby tam, kde před několika lety podnikal první opatrné pilotní krůčky coby frekventant letecké přípravky.

V Kremenčugu Alexej sedlal své oblíbené MiGy-15, se kterými se naučil vzlétat a přistávat na nezpevněných plochách ve dne i v noci za každého počasí. O zajímavé okamžiky nebyla nouze, asi nejvíce Alexeji utkvěl jeden let v husté oblačnosti na podzim roku 1959. Vše probíhalo normálně a Leonov už se těšil na zapsání splněné úlohy do zápisníku letů. Náhle se varovné tablo na palubní desce rozsvítilo jako vánoční stromeček: porucha hydrauliky a požár! Ve stejný okamžik také vysadilo rádio a navigační přístroje a Alexej se náhle ocitl ve velmi složité situaci. Podle předpisů by se měl ihned katapultovat, ale pod ním byly obydlené oblasti. Letoun stále letěl a přes světelnou show výstražného tabla se zdálo, že reaguje víceméně normálně. Leonov se rozhodl, že se pokusí letoun dovést domů. Nakonec se to podařilo, na zemi se pak zjistilo, že za všechno mohlo prasklé vedení jednoho z hydraulických okruhů. Hydraulická kapalina tekla na některé komponenty elektrického systému, proto vysadilo rádio a navigační prostředky. A blikání varovného tabla požáru bylo falešným poplachem ze stejného důvodu. Po této epizodě začal být Leonov mezi svými vrstevníky velmi ctěn.

Ve stejné době se v Kremenčugu objevila zvláštní skupinka lidí z Moskvy. Nechávali si povolat některé z místních pilotů a vyptávali se na to, zda by dotyční nechtěli sedlat zcela novou techniku. Když se na řadu dostal Alexej, plukovník, který podivnou komisi vedl, mu nabídnul, aby přešel do jakési „školy zkušebních pilotů“. Ovšem ona škola neměla být tak zcela běžná- mělo se jednat o létání s raketovým pohonem, ve výškách a rychlostech, o jakých se zatím žádnému smrtelníkovi ani nesnilo.

Alexej byl v té době až po uši zamilován do jedné z místních dívek, proto jeho první otázka vedla pochopitelným směrem- bude ten slibovaný komplikovaný, ale zajímavý život překážkou v založení rodiny? Plukovník se usmál: „Jestli je to dobré děvče, nebude v tom žádný problém. Já osobně vám svatbu schválím (jako voják musel mít Leonov ke svatbě povolení od nadřízených).“ Leonov byl na místě rozhodnut. Taková nabídka přichází jednou za život…

Na konci října 1959 se Alexej hlásil v Ústředním institutu letecké medicíny v Moskvě. Čekaly jej náročné testy fyzické i psychické způsobilosti. Odevzdal svou uniformu, nafasoval nemocniční pyžamo a byl nasměrován na oddělení, které se na několik týdnů stane jeho domovem.  Tam narazil na mladíka přibližně stejně starého, jako byl on sám. Seděl v křesle v koutě a měl na sobě jen kalhoty od pyžama- v nemocnici bylo docela horko. Mladík četl knihu, byl to Hemingwayův „Stařec a moře“. Když zaznamenal v místnosti Leonova, zvedl oči od rozečtené stránky a usmál se nakažlivým, klukovským úsměvem. „Jsem nadporučík Jurij Gagarin,“ představil se onen usměvavý mládenec. Během několika minut měli Alexej a Jurij dojem, že toho druhého znají už několik let. Od prvního dne navázali velmi pevné přátelské pouto, které trvalo téměř deset let…

Testy, kterým byli potencionální raketoví cestovatelé podrobeni, byly velmi zevrubné a někdy hodně nepříjemné. Navíc byla v nemocnici většině z nich dlouhá chvíle. Alexej si ji krátil svým zažitým způsobem- tedy kreslením. Když jeho výtvory viděl Gagarin, napadlo jej vytvořit pro obveselení ostatních ilustrovanou satirickou nástěnku. Leonov se samozřejmě k nápadu přidal a zanedlouho se mohli kandidáti na kosmonauta pobavit u plátku s příhodným názvem „Injekce“.

Postupně začal odpadávat jeden kandidát za druhým- testy byly opravdu velmi přísné. Nakonec zbylo osm mladých mužů. Na závěr měsíčního pobytu v nemocnici si je pozval do své pracovny jakýsi maršál letectva a předložil jim dvě možnosti- buďto budou pokračovat v běžném leteckém životě u svého pluku, nebo se mohou rozhodnout pro vesmír. Mládenci dostali čas na rozmyšlenou. Vyšli z maršálovy kanceláře, aby se po pěti minutách vrátili zpět a jednohlasně dali najevo, že jsou připraveni rozhodnout se pro vesmír. Teď, řekl jim maršál, musejí počkat. Po nich bude k výběru přizván ještě houf dalších kandidátů, zatím se mají vrátit k útvarům a čekat na další rozkazy.

Ovšem Alexej tušil, že čekání bude mít výrazně zpestřeno. Už nějakou dobu věděl, že bude přemístěn do východního Německa. Jeho novým působištěm měl být 294. průzkumný pluk, dislokovaný v Altenburgu. Po návratu z Moskvy se Alexej také dozvěděl datum svého převelení- 14. prosinec 1959. Na to, co se už nějakou dobu chystal učinit, měl hodně málo času…

Ona dívka, kterou zmínil při prvním pohovoru s výběrovou komisí, mu byla stále bližší. Světlana Pavlovna Docenko se čím dál jasněji v jeho představách rýsovala jako žena, se kterou by chtěl strávit svůj život. Rozhodl se požádat ji o ruku. Světlana, čerstvá absolventka pedagogické školy, byla nejdříve zdrženlivá- všechno bylo tak moc narychlo! Nakonec ale souhlasila a v polovině prosince se vzali. Den na to odjel Alexej do Německa.

Létání ve východním Německu bylo zajímavé a občas i napínavé. Alexej létal nad územím Německa a Maďarska a s fotografickým kontejnerem v podvěsu pomáhal v aktualizaci map těchto území. Protože byl Altenburg nedaleko hranice se západním Německem, měl často možnost spatřit americké stíhače, hlídkující na druhé straně. Celá situace chvílemi připomínala rytířské doby na začátku 1. světové války. Stejně jako tehdy se i nyní piloti obou stran zdravili mávnutím křídel a jinak si udržovali uctivý vzájemný odstup. Kdyby byl Leonov odvelen o trochu dále na sever, k Berlínu, zcela jistě by tak idylické vzpomínky na setkávání s americkými piloty neměl…

Na začátku března 1960 se konečně Světlana dostala do Altenburgu za Alexejem. Novomanželé spolu od svatby strávili dosud pouze několik hodin. Jenže ani teď nenastala žádná rodinná idyla. Leonov už měl několik týdnů v kapse rozkaz, podle kterého se měl hlásit v Moskvě- a jen on tušil, co tento rozkaz ve skutečnosti znamená. A tak, pouhých čtyřiadvacet hodin poté, co Světlana dorazila do Německa, už zase balila věci a tentokrát spolu s Alexejem mířila zpátky na východ.

Když vystoupili na letišti v Moskvě, měli v rukou jen kufry a v kapse deset rublů. Alexej mávl na taxi a poručil jet směrem k Institutu letecké medicíny. Celou cestu se modlil, aby oněch deset rublů stačilo. V okamžiku, kdy taxametr přeskočil na desítku a točil se dál, Alexej s nervózním smíchem prohodil k taxikáři, že bude muset asi začít couvat. Může mu zaplatit jen deset rublů, nemá u sebe ani kopějku navíc. Řidič okamžitě šlápnul na brzdu, otevřel dveře a nechal Alexeje a Světlanu vystoupit do sněhových závějí na jedné z moskevských ulic. Zbytek cesty museli oba dojít pěšky, když konečně doklopýtali hlubokým sněhem k Institutu, Alexej musel Světlaně natáhnout na nohy své teplé pilotní rukavice, aby si zahřála nohy. Konečně však byli u cíle. Určující etapa života Alexeje Leonova mohla začít…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Alexei_Leonov_UR.jpg (kredit:Aleshru)
http://russia-ic.com/img/culture_art/kemerovo_city_003.jpg
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/ogonek/1965/12/05.jpg
http://moonandback.com/wp-content/uploads/2013/06/gagarin-death-classified-investigation.si_.jpg (kredit: RIA Novosti)